:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

312. vydání (1.2.2001 )

Kresba G. Galileo Není to tak dávno, co se Rudolf na tomto místě zmínil o odpovědích na telefonáty, díky kterým tazatelé vyhrávají nejrůznější sázky o bečky piva, menší lahve nejrůznějších koncentrátů či -- v nejhorším případě -- jenom rodinné diskuze. Skutečně, na hvězdárnu volá řada lidí a má nejrůznější požadavky. Díky hvězdářské ročence, počítačovým programům nebo důvtipu pak doporučujeme, který úplněk je nejlepší na stříhání vlasů, kdy vyrábět kouzelné amulety, co je to čakra a jak vypadá psychotropní energie. Velmi milé jsou i dopisy. Dokonce si dovoluji říci, že pisatelé takové korespondence mají svým způsobem můj obdiv. Už l0ta například dostávám tučné zásilky od jednoho "badatele" z Prahy. Na mnoha set stránkách zatím vyřešil celou řadu nejrůznějších problémů: počínaje pěstováním železných hřebíků (jen měl strach, aby mu je na zahradě neohnula gravitace), přes důkaz, že nemůžete na ledě uklouznout, až po neexistenci litosférických desek. V posledním z dopisů pak našel zajímavý argument, proč jsou fotony nehmotné: Kdyby tomu bylo jinak, pak by přece na Zemi už dávno ubily vše živé.
Roztomilé je i to, že asi tak každý druhý dopis končí suchým konstatováním: "Vzhledem k tomu, že mi odmítáte na mé dopisy odpovědět, skutečně a neodvolatelně ukončuji jakoukoli další korespondenci." Za čtrnáct dní mu to ale nedá a vyrukuje s jiným, převratným návrhem.
Můj obdiv má hned ze dvou důvodů: Za prvé proto, že tak bláznivé myšlenky -- podložené pečlivou analýzou -- skutečně není jednoduché vymyslet. Za druhé proto, že do šíření svého názoru investuje nezanedbatelnou částku peněz. V každém z dopisu je také kopie všech adresátů, kam zásilka putuje. Vězte, že mezi nimi najdete taková zvučná jména, jako Bílý dům, OSN, nejrůznější česká velvyslanectví, časopis Time, české televize... Suma sumárum tak poštovné vychází pokaždé na nejméně šest set korun. Dvakrát, třikrát měsíčně... Proto si jeho dopisy rád čtu a proto už netrpělivě čekám na další várku. I když mi zrovna včera slíbil, že už skutečně a neodvolatelně nic nepošle.

Jiří Dušek

 

 

 

Gigant ve sluneční soustavě

Jupiterova magnetosféra je zaručeně nejrozměrnějším objektem v naší sluneční soustavě, větším než samotné Slunce. Na přelomu milénia se v ní nacházely dvě kosmické sondy -- již tři roky přesluhující sonda Galileo, a pak také sonda Cassini, která byla gravitačním polem Jupiteru urychlena na své cestě k Saturnu. Simultánní měření dvou sond u Jupiteru byla v historii kosmonautiky bezesporu unikátním experimentem.

 Poprvé se podařilo zviditelnit Jupiterovu magnetosféru, právě tu vnitřní, která je pro astrofyziky nejzajímavější. Magnetosférou nazýváme prostor kolem nějakého tělesa (zde tedy Jupiteru), v němž je pohyb nabitých částic usměrňován především magnetickým polem centrálního tělesa. Je to tedy jakási obrovská bublina, v níž je magnetickým polem zachyceno značné množství protonů, elektronů a dalších nabitých částic (především iontů).

Nabitou částici nemůžeme přímo vidět, lze ji však zachytit detektorem částic na sondě. To se však s takovým přístrojem musíme nalézat přímo "na místě samém", což ale v případě velké koncentrace nabitých částic může být pro elektroniku sondy smrtící. Není divu, že až doposud se naše informace o vnitřní magnetosféře s vysokou intenzitou magnetického pole odvozovaly z pozemních radioastronomických pozorování (na vlnových délkách několika desítek centimetrů), nebo se opíraly jen o teoretické modely.

Nyní máme také přímý snímek: pořídil jej hmotový spektrometr na sondě Cassini ve dnech 4. a 5. ledna. Jak snímek vznikl? Některé z rychle se pohybujících iontů v magnetosféře mohou nabrat chybějící elektron (či elektrony). Tím se stanou neutrální a pak jejich pohyb už magnetické pole planety neovlivňuje. Částice velkou rychlostí (řádově tisíce kilometrů za sekundu) opouštějí oblast vnitřní magnetosféry. Jestliže se střetnou s přístrojem na sondě Cassini, vytvářejí "obraz", podobně jako se tvoří obraz v normální kameře, když do ní vstupují fotony.

Pro názornost byly do obrázku dokresleny siločáry magnetického pole. Samotný Jupiter je vyznačen v měřítku malým černým kotoučkem. Žluté kroužky po stranách ukazují přibližnou velikost oblasti, ve které se nalézá materiál, vyvržený z povrchu družice Ió. Jak známo, na tomto satelitu existují četné činné sopky, které vyvrhují značné množství materiálu; ten sice dopadá většinou zase zpět na povrch družice, ale část ho přece jen uniká i do prostoru kolem Ió.

Zdeněk Pokorný
Zdroj: NASA/JPL
 

Blýskne se Torricelli B?

Podle mnohých pozorovatelů se občas na Měsíci dějí velmi podivné věci. Většina očitých svědectví je však opředena mýty a nejasnostmi a tak není divu, že jim málokdo věří. Na příští týden je jeden z takových "mimořádných jevů" v malém kráteru Torricelli B dokonce předpovězen. Uvidíme něco zvláštního?

 Historie přechodných měsíčních jevů (tzv. Transient Lunar Phenomena -- TLP) je starší, než samotné teleskopické pozorování Měsíce. Už před vynálezem dalekohledu občas někdo údajně zahlédl zvláštní záblesk, zamlžení či podivné zabarvení. V kronice Gervase Catenburského například nalezl odborník na meteority Dr. J. Hartung záznam o "rozpůlení měsíčního srpku", které několik očitých svědků sledovalo v červnu 1178.

Opravdová měsíční horečka ale začala až v polovině dvacátého století, kdy byl o našeho souseda mimořádný zájem. W. S. Cameronová, která tehdy vedla program pozorování přechodných jevů ve Spojených státech, nashromáždila více než dva tisíce svědectví.

Málokteré z nich ale bylo dostatečně věrohodné, většina přechodných jevů byla totiž zaviněna změnou pozorovacích podmínek nebo nedostatečnou znalostí měsíčního terénu. Jako světlá výjimka se uvádí pozorování ruského astronoma Nikolaje. A. Kozyreva z Krymské observatoře. Ten si časného rána 3. listopadu 1958 všiml, že středový vrcholek kráteru Alphonsus byl značně nezřetelný a měl neobvyklé červenavé zabarvení. O dvě hodiny později vrcholek dokonce neobyčejně zvýšil svůj jas a až za nějakou chvíli jeho jasnost poklesla a nabyla své normální hodnoty. Kozyrev se nejprve domníval, že jevy, které pozoroval byly způsobeny změnou kvality pozorovacích podmínek, ale spektrogramy, které během tohoto úkazu pořídil, vypovídaly o opaku.

 V době, kdy se Kozyrevovi jevil vrcholek neobyčejně světlý, došlo v této oblasti k intenzivní emisi, která na jiných spektrogramech chyběla. Nutno dodat, že dnes je objektivita Kozyrevova pozorování velmi zpochybňována.

Údajné "pšouknutí" uhlíkatých par v kráteru Alphonsus, podobně jako řada jiných případů byla většinou vysvětlována jako důkaz neutichlé vulkanické aktivity našeho souseda. Mnoho přechodných jevů má však naprosto reálný základ. Mezi takové patřily i záblesky na noční straně Měsíce, pozorované při dopadech meteoroidů z roje Leonid v listopadu 1999. Několik vizuálních pozorování bylo tenkrát nezávisle potvrzeno i na video záběrech.

Měsíční povrch je však doslova přeplněn zajímavými zákoutími, ve kterých se může neobvyklá podívaná při vzácných světelných podmínkách odehrát. Obzvlášť uchvacující jsou východy či západy Slunce nad nerovnými oblastmi, kdy mohou vyvýšené útvary zářit ještě hluboko na noční straně. Příkladem takových "majáků" jsou osamocené vrcholy Mons Pico a Mons Piton u východního břehu Moře dešťů (Mare Imbium) nebo středové vrcholy kráterů Alphonsus, Theophilus či Copernicus.

Téměř nervy drásající zážitek nabízí i pruh světla, který při východu Slunce vniká úzkou trhlinou v západním svahu kráteru Pitatus, do ještě tmou zalitého sousedního kráteru Hesiodus. Je to skutečně mimořádná podívaná, na kterou si však musí každý zájemce řádně počíhat, protože k ní dochází poměrně vzácně -- asi třikrát do roka. Zvláštní světelnou hru někdy připravují i svahy a dna jasných kráterů, které se v slunečních paprscích někdy "perleťově" lesknou. To všechno jsou úkazy, které sice jsou přechodné, ale zdaleka nemají nic společného s vnitřní aktivitou Měsíce. Je to jen působivá hra světel a stínů. Musíte se ale dívat na to správné místo a ve správný čas.

Právě jedna z takových událostí by se měla v pátek 9. února odehrát v malém asi sedmikilometrovém kráteru Torricelli B (4,6 stupňů jižní selenografické šířky, 28,5 stupňů východní selenografické délky). Malý světlý bod se nachází v Moři drsnosti (Mare Asperitatis), asi padesát kilometrů severovýchodně od poměrně výrazného kráteru Torricelli, pojmenovaného po italském fyzikovi a vynálezci rtuťového barometru Evangelistovi Torricellim (1608 -- 1647).

datum
čas (UT)
librace (l)
librace (b)
colognitudo
selenografická šířka 
Slunce
přízemí
9. 2. 2001
4:53
2,40
-5,02
100,33
-0,91
7. 2. 2001
29. 1. 1983
20:35
2,65
-5,05
100,33
-0,91
28. 1. 1983

Do seznamu zajímavých měsíčních zákoutí se tento drobný kráter dostal večer 29. ledna 1983. Peter Foley z Kentu v něm tenkrát pozoroval svým třiceticentimetrovým dalekohledem neuvěřitelně jasný bod. Ihned telefonicky uvědomil skupinu pozorovatelů, kteří jeho zjištění potvrdili. Velmi jasnou skvrnu podobající se hvězdě s barvou ultrafialové lampy spatřili i Martin Mobberley a Jeremy Cook se svou ženou Marií. Neobvyklý jas si kráter Torricelli B udržel ještě asi další dvě hodiny, po té začal pozvolna slábnout. Dva další uvědomění pozorovatelé (Geoff Amery a Dr. Patrick Moore) však nepozorovali nic neobvyklého.

Podobné světlené podmínky měly v kráteru Torricelli B nastat 31. května 1985. Peter Foley, Martin Mobberley a Gerald North skutečně sledovali opětovné "rozzáření" kráterového dna, i když ne v takové intenzitě jako v roce 1983. Od té doby už skupina britských pozorovatelů v kráteru žádné mimořádné zjasnění nepozorovala. Sama autorka četných pozorování a studií Marie C. Cooková má drobné pochybnosti o tom, zda-li bylo zjasnění z 29. ledna 1983 skutečně reálné.

http://www.wfs.be.schule.de/pages/torricelli/E_index.html Kráteru Torricelli B ale rozhodně nemůžeme odepřít skutečnost, že je opravdu zvláštní. Potvrzují to ostatně četná pozorování změn jeho jasnosti a zabarvení, která jsou silně závislá na osvětlení Sluncem. Je možné, že na hladkém a světlém dně kráteru dochází k reflexu Slunce. Velmi vzdáleně lze tento úkaz přirovnat k reflexu, který byl pozorován sondou Galileo při průletu kolem Země v roce 1992. Na snímcích byl tenkrát zaznamenám působivý odraz slunečních paprsků na hladině Tichého oceánu.

Naprosto stejné světelné podmínky se však opakují pouze jednou za tzv. periodu Saros, která trvá 18 let a 10,33 dní. Země, Slunce a Měsíc se tak příští týden v pátek dostanou do stejného postavení, jako v době pozorování P. Foleye z roku 1983. Pozorovací skupiny z mnoha zemí (Měsíční sekce A.L.P.O., Měsíční sekce WFS v Berlíně a Měsíční sekce UAI v Itálii) proto zorganizovaly pozorovací kampaň, která by tajemství kráteru Torricelli B mohla odhalit.

Bohužel, k pozorování je zapotřebí alespoň patnácticentimetrový dalekohled, protože Torricelli B je poměrně malý a nepříliš nenápadný útvar. Majitelé menších dalekohledů ale přesto nejsou vyřazeni ze hry. Za dobrých pozorovacích podmínek je Torricelli B vidět i v menších přístrojích a pokud se rozzáří jako v roce 1983, možná si ho všimneme i ve větších triedrech. Vyhledávání drobného bodu si vyzkoušejte s dostatečným předstihem, ať víte, jaká je obvyklá podoba Torricelliho B. Zvlášť cenná by byla případná pozorování, která zdokumentujete fotograficky, CCD kamerami nebo videokamerami. Pozorovací okno pro území Evropy by se mělo otevřít brzy ráno, již krátce po třetího hodině našeho času. Téměř úplňkový Měsíc budeme moci sledovat až do svítání, takže podmínky jsou přímo ideální!

Mně samotnému se Torricelli B nezdál při prohlídkách Měsíce ničím zvláštní. Zajímal jsem se spíš o jeho blízké sousedy -- krátery Torricelli a Torricelli R. Jsem tedy velmi zvědav, co nám předvede v pátek večer.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Děkuji A. Rüklovi a W. Tostovi za cenné informace.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...