:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

311. vydání (29.1.2001 )

 Že je člověk podivuhodný tvor, není nutné nijak zvlášť připomínat. Snímek, který minulý týden pořídil komerční satelit Ikonos, mne to opět -- názorně utvrdil. Na barevném záběru, jenž na první pohled připomíná bahnitý kal na dně mělkého potůčku, je totiž ohromné mraveniště -- pravděpodobně největší shromáždění, které kdy homo sapiens sapiens dalo dohromady. Kumbh Mela, hinduistického svátku, jenž se koná jednou za dvanáct roků, se v severní Indii účastní několik desítek milionů lidí. Ti všichni v průběhu více než jednoho měsíce konají obřadné koupele na svatém soutoku řeky Gangy, Jamuny a mýtické Saraswati asi patnáct kilometrů od milionového Allahabádu.
Záběr z výšky asi 680 kilometrů vznikl v nejslavnější den, 23. ledna 2001, kolem půl jedenácté místního času. Schválně na něj klikněte a prohlédněte si ho ve větším rozlišení, stojí to za to.
Sám jsem Indii dvakrát navštívil a mohu s čistým svědomím dosvědčit, že jde o podivuhodnou zemi. I když jsem nikdy nepodlehl tajemnému východu, vždy jsem byl ohromen: Zcela rozdílným přístupem k životu, chaosem, vše prostupující hnilobou. Záběr na lidské mraveniště, které se na krátko zrodilo kousek od Allahabádu, mne přesto poznamenal. Nevím jak, nedokážu to popsat. Ale poznamenal. Člověk je tvor podivuhodný.

Jiří Dušek

 

 

 

Nemesis dorazila k Miru

Pravděpodobně poslední výprava k legendární stanici Mir dorazila k cíli: V sobotu 27. ledna v 6 hodin 33 minut středoevropského času se k modulu Kvant 1 připojila dopravní loď Progress M1-5.

 Relativně malý, ale osvědčený Progress s sebou přivezl naprosto výjimečný náklad: 2,7 metrické tuny paliva, které poslouží ke stažení patnáct roků staré základny zpět do zemské atmosféry. K tomu dojde na počátku března, nejspíš v úterý šestého.

S ohledem na stín dřívějších nehod, se v tomto okamžiku naskýtá hned několik možností, jak udržet Mir pod kontrolou. První je reaktivace tzv. gyrodynů, kteří normálně udržují stanici ve správné výšce. Mimo provoz jsou ale od prosince loňského roku, kdy došlo k rozsáhlému výpadku elektrického proudu, a vzhledem k nedostatku elektrické energie není jisté zda by se jejich nahození neobešlo bez problémů. Od té doby se tudíž základna volně převaluje na oběžné dráze.

Jako druhé se naskýtají malé raketové motorky lodě Progress. Tohle řešení si ale vyžádá poměrně dost paliva, které se pak nemusí dostávat při finálních manévrech, kdy bude Mir nasměrován do atmosféry. No a nakonec existuje varianta, kdy se stanice bude orientovat aerodynamicky -- při pohybu ve stále hustší atmosféře.

Přestože je jasné, že jsou dny Miru definitivně sečteny, stále ještě existují hlasy, aby byl zachován. Například tak, že bude na nějakou dobu vynesen na vyšší orbitální dráhu, kde vyčká na případné zájemce. Připomeňme, že roční provoz základny vyjde na odhadem 200 milionů dolarů.

Jurij Semjenov, šéfkonstruktér a prezident společnosti Energija, která má na starosti provoz stanice, to však považuje za nerealistické řešení. "Pokusili jsme se to udělat se Saljutem 7 a všichni určitě dobře ví, jak to dopadlo," komentoval. Stanice, kterou lidé naposledy navštívili v květnu 1986, byla ponechána svému osudu. Téměř dvacetitunový kolos se stejně těžkým modulem Kosmos 1686 sice řídící středisko navedlo s posledními zbytky paliva na vyšší parkovací dráhu, ale do hry opět vstoupila zvýšená sluneční aktivita a hustá atmosféra: Saljut 7 začal klesat.

Pozemní kontrola oznámila, že stanice zanikne někdy mezi druhým a dvanáctým únorem 1991. Nakonec se tak, bez jakékoli možnosti změny, stalo sedmého února v pět hodin našeho času. Saljut 7 prolétl jako ohromný meteor nad Jižní Amerikou a jeho trosky zasypaly rozsáhlou oblast Argentiny, asi čtyři sta kilometrů od Buenos Aires. Spousta z nich přitom spadla na městečko Capitan Bermudez. "Kdo by se chtěl dostat do podobných problémů?" ukončil diskuzi nad tímto nápadem Semjonov.

Jiří Dušek
Zdroj: Space.com a další
 

Krása symetrie

Některé obrázky jsou poučné, jiné důvtipné. Jsou i pohledné záběry komplikované. V souhvězdí Herkula však leží ojedinělá planetární mlhovina Abell 39, která názorně ukazuje, že i v jednoduchosti je křehká krása.

 Ve složitém světě planetárních mlhovin, rozplývajících se obálek umírajících hvězd, najdete nejrůznější případy: Hvězdy podobné Slunci, v posledních křečích svého vodíkového obalu obohaceného o nejrůznější produkty jaderného hoření kolem sebe vyfukují komplikované struktury podobné motýlům, ozdobené řadou vláken a hustších oblastí svítícího plynu, který se prodírá skrz materiál, jenž stálici opustil v předcházejících obdobích.

Abell 39 má však mnohem jednodušší geometrii: vypadá jako pět světelných roků velká bublina, jejíž stěny mají tloušťku tak kolem třetiny světelného roku. Téměř bez kazu, s dokonalou symetrií. Tedy něco hodně vzácného.

Planetární mlhoviny samozřejmě nemají nic společného s planetami. Označení vzniklo na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy některé tyto objekty pozorovatelům připomínaly kotoučky planet. Ve skutečnosti se jedná o rozpínající se plynové obálky hvězd v posledních stádiích vývoje.

Každá hvězda totiž dříve nebo později v nitru vyčerpá veškeré zásoby vodíku, zahřeje se a začne spalovat další prvky. Vývoj u stálic do hmotnosti do osmi až jedenácti Sluncí přitom končí v okamžiku, kdy si vytvoří kyslíko-uhlíkové jádro. Poté hvězda odhodí vnější obálku, která se rozplyne v planetární mlhovinu.

Uprostřed této pomalu se rozpínající obálky pak leží bílý trpaslík: ono chladnoucí kyslíko-uhlíkové jádro. Tyto objekty sice mají velikost srovnatelnou se Zemí, svou hmotností však soupeří se Sluncem. Kávová lžička vyhořelého paliva bílého trpaslíka by proto vážila kolem čtvrt tuny! Jejich povrchová teplota dosahuje až několika desítek tisíc stupňů, avšak vzhledem k malým rozměrům trpaslíci nemají velký zářivý výkon a nejsou tedy příliš nápadní. Podobný osud čeká za několik miliard let i naše Slunce.

Planetární mlhoviny jsou přitom hlavním zdrojem lehkých prvků ve vesmíru. Když totiž před více než deseti miliardami roků vznikl náš vesmír, byl vyplněn výhradně vodíkem s příměsí helia. Všechny ostatní těžké prvky se vytvořily až v jaderných reaktorech jednotlivých stálic. Za prvky důležité pro život (tedy dusík, uhlík, vápník apod.) přitom vděčíme hvězdám podobným Slunci.

Abell 39 je na 39. místě katalogu mlhovin objevených v šedesátých letech Georgem Abellem. Proto má tak netradiční jméno. Leží asi sedm tisíc světelných roků daleko, v souhvězdí Herkula.

Snímek, který vypadá tak jednoduše krásně, vznikl pomocí tří a půlmetrového dalekohledu na observatoři WIYN na arizonské hoře Kitt Peak, skrz modrý filtr, jenž propouštěl pouze kolem vlnové délky 500,7 nanometru. Tedy oblasti, ve které září atomy vodíku. Plyn je to natolik řídký, že skrz něj (a také skrz světlé halo, které sahá až za okraj záběru) jsou vidět vzdálené galaxie.

Kromě bubliny se přitom ukázala i centrální hvězda -- bílý trpaslík. Pokud se ale na záběr pozorně zadíváte, můžete si všimnout, že je poněkud mimo střed, zhruba o desetinu světelného roku. Proč tomu tak je, nevíme.

Jiří Dušek
Zdroj: NOAO News a další
 

Příběh nesmrtelných poutníků -- díl jedenáctý

Právě dnes, na přelomu dvou století, probíhá v jednom ze zákoutí sluneční soustavy podivuhodné setkání: Magický Jupiter nakrátko navštívily hned dvě pozemské sondy. Náš seriál ale nepřináší jenom pravidelné reportáže z tohoto rendezvous, ale i stejnojmennou knihu Zdeňka Pokorného, která shrnuje jiný bezesporu legendární projekt.

 Jako kdyby Cassini a odborný tým vyhodnocující měření pořízená během průletu kolem Jupiteru chtěli dokázat, že to nejzajímavější přijde teprve až v následujících týdnech a měsících, kdy se prokoušou celou tou záplavou dat. Začaly se totiž objevovat -- ve vhodně volených dávkách a po malých kapkách -- první výsledky.

Osmnáctého prosince, ze vzdálenosti čtyři a půl milionů kilometrů se sonda podívala na Himaliu, největší z Jupiterových vnějších satelitů. Objevena byla už roku 1904 a od té doby jsme ji znali jako hvězdičku 15. velikosti. Tedy těsně za hranicí viditelnosti velkými dalekohledy běžných hvězdáren. Její velikost se tak odhadovala na 170 kilometrů.

Samozřejmě, že ani Cassini nepořídila nijak velkolepé záběry. Ovšem i z těch několika málo pixelů je zřejmé, že satelit nemá sférický tvar. Dost možná se dokonce jedná o náhodou zachycenou planetku či kometární jádro.

Zajímavá je i okolnost, při které záběr vznikl. Devatenáctého prosince, jak známo, došlo k závadě na jednom ze setrvačníků, jenž slouží ke změnám orientace a omezuje tak spotřebu pohonných hmot. Jeho funkci tak nakrátko převzaly právě korekční motorky. Vzhledem k tomu, že vzácný hydrazin musí zůstat především na sledování Saturnu, byl orientační systém sondy vzápětí odstaven. Do původního provozu se tak Cassini dostala až za dva dny, kdy byla Himalia příliš daleko.

 

Cesta bez návratu
To mellon asafes. Budoucnost je nejistá.

Sonda Voyager 2 opustila Neptunův systém a nezadržitelně uniká ze sluneční soustavy. K Plutu nepoletí, ten je teď v nevhodné poloze a vlastně v současnosti ani není nejvzdálenější planetou -- tou je až do roku 1999 Neptun. Planeta Pluto bude zřejmě velice podobná družici Triton, usuzují odborníci, a to nejen svou velikostí. Ed Stone žertem prohodil: "Triton je pro nás na dlouhou dobu vlastně tím nejlepším pohledem na Pluto."

Může se sonda setkat s nějakou novou, dosud neobjevenou planetou? Desátou pla-netou, planetou X? Ačkoli se na první pohled zdá, že naše odpověď nutně musí být nejistá a rozpačitá, není tomu tak.

Nejprve uveďme tato fakta: Voyager 2 minul u Neptunu "cílový bod", tedy vypočítaný bod největšího přiblížení k planetě, o neuvěřitelně malý kousek: byl od planety o čty-ři kilometry dále a o 33 kilometrů směrem na jih. Tímto bodem sonda prolétla se zpožděním pouhé jedné sekundy oproti plánu. Tato čísla neuvádíme nyní proto, abychom chválili precizní práci členů navigačního týmu. Důvod je hlubší.

Dráhu meziplanetární sondy počítáme vždy po krocích. Vyjdeme ze známého rozestavení těles, která mohou svou gravitací ovlivnit pohyb sondy, a vypočítáme výslednou gravitační sílu působící na sondu, která ji za krátký čas posune na jiné, nepříliš vzdálené místo. Za tuto "krátkou" dobu (někdy je to třeba sekunda, jindy celý den) se ale změní i polohy okolních těles. Vyjdeme z těchto změněných poloh a znovu vypočítáme gravitační sílu, která na sondu působí, pak i její novou polohu. Tak se výpočty poloh sond i všech ostatních těles opakují krok za krokem.

Podstatné je, že při výpočtu můžeme vzít v úvahu jen známá tělesa. Tak tomu bylo i v případě Voyagerů: astronomové počítali se všemi planetami a s jejich velkými družicemi, samozřejmě také se Sluncem. Občas bylo sice třeba opravovat údaj o hmotnosti, poloze, nikdy však nemuseli spekulovat o tom, že ještě jedna či více dosud neznámých "planet" v seznamu chybí. Protože kdyby tyto planety existovaly, ovlivňovaly by pohyb Voyagerů a v řídícím středisku by zaznamenali odchylky poloh, které by nešlo vysvětlit působením už známých těles. Nic takového nenastalo, a proto také při výtečně zvládnutých manévrech sondy došlo k precizním průletům sond kolem všech planet.

Tedy ještě jednou a nedvojznačně: planeta X neexistuje! Voyagery potvrdily už dří--ve tušenou představu, že bezprostředně za drahou Neptunu žádná další planeta není. Zdůrazněme ale slovo planeta: máme tím na mysli těleso přinejmenším tak velké jako Mars nebo Merkur. Jistěže tam mohou být tělesa menší, velikosti planetek či ledových družic, s nimiž jsme se v těchto odlehlých částech sluneční soustavy setkávali. Voyagery nám pak dokonce mohou pomoci taková tělesa vyhledat. Změní-li se totiž rychlost sond byť jen o málo, o zlo--mek metru za sekundu, lze tuto změnu zjistit z přesného vyhodnocení rádiového signá-lu a je možné začít pátrat po zdroji gravitačních poruch.

 Oba naši poutníci nyní směřují k sousedním hvězdám. Protagonistou posledních dvou setkání byla sice dvojka, ale nezapomínejme ani na jejího společníka, který už dlou-ho osamoceně letí vesmírem. Jednička se nám teď připomene ještě jednou -- posledními snímky vůbec. Budou stejně unikátní jako památné záběry Země s Měsícem, které k ná-m sonda vyslala jako první před dvanácti a půl rokem, krátce po svém startu.

Ve středu 14. února 1990 se sonda natočila zpět ke Slunci, aby z mírného nadhledu a ze vzdálenosti 6 miliard kilometrů pořídila rodinný portrét naší planetární soustavy. Z těch-to posledních 64 snímků pak v Laboratoři tryskového pohonu vznikla mozaika, kterou by si měl prohlédnout asi každý pozemšťan.

Nejdříve byly na řadě snímky Neptunu a Uranu. Obrázky se trochu rozmázly, protože sonda se vzhledem k těmto planetám za 15 sekund expozice poněkud posunula. Další planeta Saturn byla už od sondy tak daleko, že vzájemné posunutí během expozice se na snímku nijak neprojevilo. Saturn je zachycen spolu s prstenci, i když vše je filigránské až běda.

Pak jednička svými kamerami sejmula obraz Slunce a úzkoúhlou kamerou zachytila Mars, Jupiter, Zemi a Venuši. Mars se však utápí ve sluneční záři, podobně jako Merkur, který ani nebyl snímán. Pluto je také mimo dosah kamer: je příliš malý, tmavý a vzdálený, než aby mohl být zaznamenán.

Jenom Jupiter a Saturn zabírají více než jeden obrazový element kamery (každý snímek sestává přitom z 800 krát 800 obrazových prvků). Zato srpek Země zaplnil jen 0,12 obrazového elementu, je to doslova miniaturní tečka v černém poli. Kde vzít názornější důkaz křehkosti a zranitelnosti naší domovské planety?

Obě sondy jsou ve výborném technickém stavu. Teď už naštěstí nikdo nenavrhuje vypnout je a ponechat svému osudu. Sondy budou studovat mezihvězdné prostředí tak dlouho, jak to jen bude možné. Proto také ještě jednou (a asi naposledy) změní své jméno: od 2. října 1989, kdy formálně skončilo "setkání" s Neptunem, se projekt označuje zkratkou VIM -- Voyager Interstellar Mission.

Je až příznačné, že pouhých šestnáct dní po posledním přejmenování projektu Voyager začala další kapitola planetárního výzkumu. Ve středu 18. října 1989 odstartovala z nákladového prostoru raketoplánu Atlantis meziplanetární sonda Galileo. Tento robot po průletu kolem Venuše a po dvou těsných setkáních s naší Zemí zamířil k obřímu Jupiteru. Sonda Galileo je strojem další generace, schopným detailně prozkoumat planetu i její okolí. Část sondy -- speciální přístrojové pouzdro -- vniklo po předchozím oddělení od sondy do bezedné Jupiterovy atmosféry. Sonda Galileo dorazila k Jupiteru 7. prosince 1995, to byl její "den D". Stala se první umělou družicí této planety a navzdory svému velkému hendikepu (nerozvinula se hlavní anténa pro komunikaci se Zemí a místo ní se proto pro spojení používá nevýkonná záložní linka) již po tři roky úspěšně plní své úkoly.

V době, kdy sonda Voyager 1 pořídila první snímky pozoruhodné Titanovy atmosféry, začala historie dalšího ambiciózního kosmického projektu. Dnes už je tento projekt realitou: 15. října 1997 v 8.43 světového času byla vypuštěna kosmická sonda Cassini/Huygens, jejímž cílem je tentokrát planeta Saturn a její satelit Titan. Po dvou těsných průletech kolem Venuše a jednom okolo Země, při nichž bude sonda urychlena jako gravitačním prakem, se koncem srpna 1999 vydá na cestu do vzdálených částí sluneční soustavy. V posledních dnech roku 2000 mine Jupiter a za dalšího tři a půl roku -- počátkem července 2004 -- dorazí k Saturnu. Stane se první umělou družicí této planety. Na začátku listopadu 2004 se ze sondy Cassini oddělí výsadkový modul Huygens, který bude nasměrován do neprůhledné Titanovy atmosféry.

Cassini/Huygens je na dlouhou dobu poslední tzv. "velkou" (a náležitě drahou) kos-mickou sondou, protože nyní na přelomu století se prosadila jiná koncepce průzkumu sluneční soustavy: k cizím tělesům se vysílají menší, specializovaní roboti, jejichž vývoj netrvá tak dlouho a nevyžaduje tak vysokých nákladů, jako například příprava projektů Voyager, Galileo či Cassini/Huygens. Jenže... sprint není maratónský běh a výzkum vesmíru je tím nejdelším závodem, jaký kdy byl odstartován. Nerozebírejme však dál tento problém. Přinejmenším jeden velký projekt je ještě před námi, a tak -- bez ohledu na detailní strategii kosmického výzkumu příštích let -- máme všichni stejnou šanci být při tom. Můžeme s plným porozuměním sledovat všechny klíčové okamžiky letu a prožívat to, co v případě sond Voyager zůstává vyhrazeno už jen pamětníkům.

* * *

Vraťme se k sondám Voyager. V tuto chvíli, vážený čtenáři, nastává v líčení příběhů našich nesmrtelných poutníků zásadní zlom. Mění se znaménko času. Vše popsané až doposud se opravdu stalo a je částí naší minulosti, kterou si můžeme připomínat, učit se z ní, ale nelze ji už změnit. Jenže let sond nekončí a může jej sledovat každý z nás dle svých zájmů aspoň chvíli, když už nejsme nadáni stejnou nesmrtelností jako dva naši poutníci.

Nejen kamery, ale i mnohé další přístroje byly na obou sondách vypnuty. Aktivní zůstaly jen detektory nabitých částic, kosmického záření a magnetického pole. Data, která tyto přístroje budou vysílat na Zemi, zcela určitě nezaplní titulní stránky novin jako snímky cizích světů, získané při těsných setkáních s nimi, ale pro rozvoj astrofyziky budou be-ze-sporu velmi důležitá. Vždyť obě sondy budou sbírat údaje o vlastnostech prostředí, kam až dosud -- mimo sondy Pioneer -- nikdo jiný nepronikl!

Při zmínce o sondách Pioneer uveďme ještě jednu zajímavost. Voyagery byly při těsných průletech kolem planet urychleny natolik, že odlétají ze sluneční soustavy rychleji než kterákoli jiná sonda. Tak se 17. února 1998 ve 22.10 světového času ocitla jednička dál od Slunce i Země než do té doby nejvzdálenější sonda Pioneer 10. Od naší planety ji v onu chvíli dělila vzdálenost 10,4 miliardy kilometrů, což je téměř 70krát více než vzdálenost Země od Slunce. Od tohoto okamžiku je Voyager 1 na velmi dlouhou dobu nejvzdálenějším objektem ve vesmíru, který kdy lidská ruka vyrobila.

Voyagery budou hledat pomyslnou hranici naší sluneční soustavy. Tak můžeme označit rozhraní mezi heliosférou, kde hlavní roli hraje sluneční magnetické pole a částice slunečního větru, a volným mezihvězdným prostorem. Tato hranice -- heliopauza -- je zřejmě v různých směrech od Slunce různě vzdálena, neboť heliosféra není koule (jak by se podle názvu zdálo), ale jakási obří kapka, nejvíc deformovaná ve směru, kterým se celá sluneční soustava pohybuje. Heliosféra je vlastně obdobou magnetosfér planet. Oba Voyagery letí přibližně tím směrem, kde by měla být heliopauza Slunci nejblíže. Na začátku roku 1998 byla jednička více než deset miliard kilometrů daleko, dvojka osm miliard kilometrů, ale žádná z nich dosud na hranici heliosféry nenarazila. Můžeme jen doufat, že ji sondy dostihnou ještě v době, kdy budou o ní schopny vyslat na Zemi zprávu.

Voyagerům přibyl teď ještě jeden úkol, ryze astrofyzikální. Na pohyblivých plošinách byl ponechán v činnosti jako jediný přístroj ultrafialový spektrometr. Ten má za úkol měřit spektra vybraných hvězdných objektů -- horkých hvězd, aktivních dvojhvězd, bílých trpaslíků a řady dalších z nepřeberné nabídky hvězdných specialit. Každý rok asi stovku objektů, až někdy do roku 2000.

Obě sondy opouštějí navždy sluneční soustavu. Mezihvězdný prostor je však zoufale prázdný a blízká setkání s jinými hvězdami, pokud nastanou, se odehrají až v daleké budoucnosti. Oba Voyagery budou někdy kolem roku 10 000 ve vzdálenosti teprve půl světelného roku; celý světelný rok budou mít za sebou, až se náš letopočet přiblíží roku 20 000. To je stále jen čtvrtina cesty k nejbližším hvězdám.

Hvězdu po Slunci nejbližší -- Proximu Centauri -- "mine" dvojka v propastné vzdálenosti 3,2 světelného roku. Poněkud blíže bude mít k nejjasnější hvězdě naší pozemské oblohy -- Síriu ze souhvězdí Velkého psa: 0,8 světelného roku. To bude asi v roce 300 000, možná trochu později. Ani jednička nepotká na začátku své mezihvězdné cesty nějaký dominantní cíl.

Takový je tedy začátek věčné cesty našich dvou poutníků. Ale jak dlouho budou obě sondy ještě aktivní? Co pravděpodobně způsobí, že se jednoho dne stanou jen chladným kusem hmoty, letícím dál ke hvězdám? Podívejme se na věc z ryze technické stránky.

Souvisí to s přesností stabilizace sondy a s rychlostí předávání naměřených dat na Zemi. Stručně řečeno, čím přesněji je sonda stabilizována, tím vyšší přenosovou rychlostí může vysílat data k Zemi. Ale trochu konkrétněji: kdyby kupříkladu Voyager 2 byl stabilizován v prostoru s přesností alespoň na 0,5 úhlového stupně a kdyby přenosová rychlost byla maličká -- jen 20 bitů informací za sekundu -- pak by sonda pracovala ještě 40 let, počítáno od doby průletu kolem Neptunu. Tudíž asi do roku 2030. Kdyby se ale kvalita stabilizace zvýšila na 0,16 stupně, pak by se spojení se sondou udrželo ještě dalších 40 let! Podobně je tomu u jedničky.

Neuvěřitelné! Tak dlouho, až téměř do poloviny budoucího století by mohlo fungovat propojení mezi oběma poutníky a jejich tvůrci (či jejich potomky) na Zemi. Vždyť tou dobou by snad aspoň jedna ze sond prolétla heliopauzou a ocitla se skutečně "venku", ve zcela ryzím mezihvězdném prostoru.

Je tu však několik otazníků. Kupodivu asi nejmenším problémem je schopnost Sítě dálkového kosmického spojení zachytit slabé signály ze sond. Při možnostech proměn, jak jsme je zažili při letu dvojky k Uranu a Neptunu, je reálný předpoklad, že by sondy bylo slyšet (a šlo by je ovládat) na vzdálenost až neuvěřitelných 120 miliard kilometrů. Tak daleko budou až koncem 22. století nebo na začátku ještě dalšího století.

Problémem jsou zásoby hydrazinu, který je palivem pro 16 trysek stabilizačního systému. Asi 33 kilogramů u jedničky a 35 kilogramů u dvojky -- to je stav z počátku roku 1998. S palivem je tedy třeba šetřit, aby vydrželo přinejmenším do roku 2030, kdy se zřej-mě projeví ještě jeden příznak neodvratného konce spojení se Zemí: někdy tou dobou ne-bu-de patrně sluneční čidlo schopno na nebi odlišit naši hvězdu od ostatních. Slunce z té dálky zcela ztrácí své výsadní postavení, stává se řadovou hvězdou mezi mnohými dalšími.

Tak tedy rok 2030 je oním koncem jedné etapy cesty poutníků? Bohužel -- nikoli. Konec totiž přijde poněkud dříve.

Každý řetěz je natolik pevný, jak silný je jeho nejslabší článek. Tady tím nejslabším článkem je -- energetický systém. Tři radioizotopové baterie na počátku letu dodávaly 470 wattů elektrické energie. Produkce elektřiny ale s časem klesá, až jednoho dne zcela ustane spojení sond se Zemí a předávání informací. Dnes je samozřejmě spotřeba na palubě Voyagerů velmi nízká ve srovnání s odběrem při planetárních průletech, vždyť je v cho-du jen několik přístrojů a ty ještě lze čas od času vypnout. Ale i pár desítek wattů energie, které jsou nezbytné pro provoz sondy, zakrátko k dispozici nebude. Kdy přesně? Už v roce 2015? Nebo o deset let později, jak naznačují optimističtější propočty?

Pro nás pozemšťany bude toto poslední vydechnutí sond příznakem naprostého konce příběhu. Dál už nebude existovat nic, co by nás s těmito poutníky přímo spojovalo.

Ne, to určitě není pravda!

Sondy jsou přece naší vizitkou. Je to několik desítek tisíc součástek, dovedně sestavených dohromady, které pracovaly, měřily a zkoumaly. Sondy jsou svědectvím o tom, jakou technologii měli lidé k dispozici v 70. letech dvacátého století. Lepší tenkrát neexistovala.

Se sondami nás nadlouho budou spojovat vzpomínky. Ale také naděje, že se opět potkají s nějakou civilizací. Sondy totiž s sebou nesou zprávu -- poselství pozemšťanů.

(dokončení příští pondělí)

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků. Vydalo v roce 1995 nakladatelství Rovnost.

 

Začalo se mluvit o světelném znečištění

Ve středu 24. ledna dopoledne proběhla v budově České akademie věd v Praze tisková konference na téma "Budeme ještě vídat hvězdy na obloze?".

 Vedl ji Jiří Grygar, téma ve svých příspěvcích vysvětlili Jiří Kubánek a Jan Hollan. Konferenci uspořádala Česká astronomická společnost, připravil ji Pavel Suchan.

Novinářů ze všech druhů médií přišlo hodně, po konferenci se opravdu leckde objevily informace, o co vlastně jde, další se ještě budou objevovat, jak se na lidi, kteří se kvalitním osvětlováním zabývají, budou obracet redaktoři rozhlasových stanic. Na které lidi je jasné -- na členy Sekce pro temné nebe, založené v rámci České astronomické společnosti.

Informací ale bylo asi až příliš mnoho a tak trochu zapadla podstatná myšlenka, která pro některé lidi může být tou hlavní: na svícení do očí a do nebe se vyplýtvá nesmírné množství peněz. Minimálně jedna třetina elektřiny jde jen na svícení do těchto škodlivých směrů. V Brně to může činit deset miliónů korun ročně, v Praze jistě více než třicet miliónů. Ve Spojených státech je to ročně přinejmenším jedna miliarda dolarů.

Nějak jsme při přípravě konference zapomnìli na prosté heslo, kterým se měl ve volebních kampaních řídit Bill Clinton: It's about economy, you fool. No, pokud se v uveřejněných článcích objevilo to podstatné, totiž adresa http://svetlo.astro.cz, pak to snad zvolna napravíme -- heslo pro minulého amerického prezidenta jsem dal hned na začátek stránky, jako připomínku pro sebe.

Jistě, motivace hvězdářů, kteří na nesmyslné osvětlení začali ukazovat jako první a docílili už před desetiletím nápravy alespoň v okolí některých observatoří, je jiná. Skutečně jim jde o to, aby noční svět byl krásnější. Je milé, že se k nim přidávají i okrašlovací spolky některých měst -- ony totiž až lampy, které zdálky nejsou vidět, dají obci příjemný vzhled. Dobrá svítidla, zakončená dole vodorovným sklem, zkrátka vyhrávají u všech, co se s nimi seznámí.

Člověk pak i ve dne, když vidí lampu s bachratým krytem vespod (či dokonce nakloněnou), má dojem, že je ošklivá. Jak ta musí v noci nepříjemně svítit do očí...

Proti kvalitnímu venkovnímu osvětlování je asi i tajná opozice. Je přece potřeba prodat spousty mizerných svítidel, která jsou už vyrobena nebo která mnohé společnosti dosud vyrábějí. Je také potřeba nějak uplatnit elektřinu, které je v České republice čím dál větší nadbytek a bude jí k dispozici o polovinu více, než je potřeba, až poběží Temelín. Čeští občané musejí tak jako tak budovatelské úsilí ČEZu nějak zaplatit, co pomůže, když někde spotřebu elektřiny sníží...

Ale ono to pomůže, ten, kdo spotřebu elektřiny na osvětlování obce sníží postupně o třetinu až tři čtvrtiny, opravdu v nejbližším desetiletí velmi ušetří. Pokuty za přebujelý elektrárenský systém se totiž rozdělují poměrně spravedlivě, v účtech za elektřinu. Kdo má účet větší, ten více dotuje dumpingové vývozy do zahraničí.

Po tiskovce členové sekce ještě dále diskutovali o různých aspektech světelného znečištění. Jak během ní navrhl Jiří Novotný, zkušený redaktor časopisu Světlo (http://www.automa.cz/svetlo/svetlo1.htm), bylo by zajímavé vědět, jak velká část světla jdoucího do nebe pochází z oken. Jakkoliv můžeme odhadnout, že jen malá, je možné to i změřit. Stačí k tomu dobře dokumentované noční digitální fotografie pořízené z výšky. Ideální je přelet letadlem či balónem, ale v případě Prahy stačí i snímky z různých výšek z petřínské rozhledny nebo lépe žižkovské věže. Jako diplomní projekt by to bylo krásné téma.

Doufejme, že tak budou moci postupně různí mladí badatelé dokumentovat, jak se osvětlení měst zlepšuje.

Jeník Hollan
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...