:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

306. vydání (11.1.2001 )

Kresba Space.Com Tak si představte, že letos zřejmě pojedu do Angoly shlédnout úplné zatmění Slunce. Ozval se mi totiž jeden náš čtenář -- Leonido Ceita právě z této bohem skoro zapomenuté země. Nejdřív mne požádal jenom o nějaké informace, od tamní vlády totiž dostal příkaz spolu s dalšími zorganizovat nějakou osvětovou kampaň, ale nakonec jsme se téměř dohodli, že bych se na tento vzácný úkaz mohl zajet podívat i na vlastní oči. Celá akce se dokonce dostala do takové fáze, že nás pojede víc: Přidá se totiž výprava hvězdářů z Úpice. Ti už podobných zatmění shlédli několik, a i když mám jisté pochybnosti o smyslu podobných pozorování, jsem rád, že nepojedu sám. (Úpičáci kvůli lovu černého Slunce už navštívili taková exotická místa jako Čukotku, Brazílii, Venezuelu či Indii.) Přeci jenom, pokud slyším slovo Angola, na mysl mi připadne jediné: UNITA. Ale na druhou stranu, podle toho, co jsem si přečetl na Internetu, jde v celku o bezpečnou zemi (válka je jenom v příhraničí), bez větších nebezpečí. Snad až na žlutou zimnici. Takže jediné, co potřebuji, je sehnat 30 tisíc na letenku. Nevíte náhodou někdo o nějakém sponzorovi?

Jiří Dušek

 

 

 

Dvacet tisíc poprvé aneb obří transneptunické těleso

V lednu 2001, čili právě 200 let po objevení první planetky Ceres astronomové dosáhli počtu 20000 planetek se spolehlivě určenou dráhu. Výroční planetkou se stalo transneptunické těleso 2000 WR106, zatím zřejmě největší známý člen Kuiperova pásu kromě Pluta.

 Při vlastnoručním (nebo spíš "vlastnoočním") prohlížení snímků čerstvě pořízených 0,9m dalekohledem Spacewatch objevil Robert McMillan 28. listopadu 2000 pomalu se pohybující těleso. V následujících nocích jej sledoval jeho spacewatchový kolega J. A. Larsen. Ze třídenního oblouku pozorování spočetli astronomové z Minor Planet Center v massachusettské Cambridge, že jde o klasické transneptunické těleso obíhající kolem Slunce po téměř kruhové dráze ve vzdálenosti nejméně čtyřicet astronomických jednotek od Slunce (viz přiložená animace).

S jasností dosahující 20 magnitud se jedná o nejjasnější transneptunické těleso s výjimkou Pluta. Na snímcích z fotografické Palomarské prohlídky oblohy nalezli němečtí astronomové sdružení v projektu DANEOPS předobjevové snímky z let 1955, 1990, 1996 a 1997, které pomohly upřesnit dráhu tělesa. Víme tedy, že se pohybuje po velmi málo výstředné elipse (e=0,056) s velkou poloosou 43,274 astronomické jednotky a sklonem k rovině ekliptiky 17,1 stupně. Kolem Slunce oběhne jednou za 285 let.

Na základě analýzy dat získaných na konci loňského prosince při měření v submilimetrové oblasti zjistili D. Jewitt a H. Aussel s použitím J.C. Maxwell radioteleskopu na Havaji, že průměr tělesa 2000 WR106 je přibližně 900 kilometrů (+100,-150 km) a že tedy jde o těleso s přibližně polovičním průměrem než má Pluto a zároveň přibližně o stejném průměru jakého dosahuje Ceres, největší planetka hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem.

 Před necelými dvěma lety vzrušila astronomickou veřejnost debata o tom, zda má planeta(?) Pluto dostat zároveň pořadové číslo jako planetka (10000). Z poněkud podivných důvodů to bylo zamítnuto, přestože Pluto má rozhodně mnohem více společného s tělesy Kuiperova pásu za Neptunem, než s planetami Zemi podobnými či naopak obřími. S tělesem/planetkou (20000) = 2000 WR106 vidíme, že Pluto má sourozence nejen velmi podobné co do fyzikálních charakteristik, ale i řádově stejně velké.

Pořadové číslo 20000 pro planetku 2000 WR106 je symbolické pro zdůraznění významu studia transneptunických těles pro poznání vzniku a vývoje sluneční soustavy. Transneptunická tělesa (kromě Pluta) byla objevována teprve od roku 1992, známe jich necelé čtyři stovky a jenom osmnáct z nich má dosud natolik spolehlivě určené dráhy, že obdržely pořadové číslo v katalogu planetek. Zajímavé je i to, že jde o objev projektu Spacewatch, který s pomocí 0,9m dalekohledu na arizonském Kitt Peaku hledá malá tělesa sluneční soustavy od asteroidů v blízkosti Země až po tělesa za drahou Neptunu. Spacewatch je pionýrem automatizovaných přehlídek oblohy pro hledání planetek a komet s využitím elektronického CCD detektoru od osmdesátých let dvacátého (tj. dnes už vlastně minulého) století, a právě používání CCD detektorů umožnilo tak výrazný nárůst objevených planetek.

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť
 

Krvavá oční bulva nad Kraví horou

V úterý 9. ledna jsme mohli sledovat nádherné vesmírné divadlo -- úplné zatmění Měsíce. Byla to až nečekaně velmi dramatická podívaná: především nad východní částí naši republiky se proháněla četná oblačnost, která snad měla v úmyslu vše překazit. Na Kraví hoře v Brně jsme měl obrovské štěstí -- tentokrát.

 Oblačná clona zcela zakrývala Měsíc v době částečného zatmění, ale již několik minut po maximu úplné fáze (21h 21 min) se úplně vyjasnilo a na obloze se v souhvězdí Blíženců objevil nádherný zatmělý Měsíc. Krvavě zbarvený kotouč vypadal mezi jasnými hvězdami zimní oblohy jako skutečný přízrak.

Nejcitelněji byla Luna zabarvena ve své jižní části, severní byla mnohem jasnější, protože byla blíže okraji zemského stínu. Pohled dělostřeleckým binarem (10x80) pak vyrážel dech! Kolem barevného disku našeho vesmírného souseda se ukázalo množství hvězd, které krásu celého jevu skvěle doplňovaly. Zvlášť nápadná byla skupinka hvězd pod jižním okrajem Měsíce, jež tvořily jakousi mističku.

V době zatmění se Měsíc hvězdným pozadím prodíral jako poustevník hustým rákosím. Proto také krvavý disk z hvězdné misky spadl. V 15 cm refraktoru brněnské hvězdárny se v těsné blízkosti Měsíce vyrojilo hvězd ještě podstatně více. Nejskvělejším briliantem byla u severního okraje dvojice hvězd "XZ 1125" a "1128" -- nádherná iluzorní dvojhvězda pro malý dalekohled.

Během úplné fáze byly všechny světlé krátery a jejich jasné paprsky skvěle viditelné i v jižní, více ponořené části. S koncem úplného zatmění ve 21h 51min se poblíž okraje plného stínu objevilo při pohledu patnácticentimetrovým refraktorem úžasné modravé zabarvení -- podobné barvě denní oblohy. Teprve teď si pozemšťan uvědomil, že za celou hru barev může atmosféra naší Země...

Zdaleka ne všichni mohli letošní zatmění nerušeně sledovat. Největší smůlu asi měli v Ostravě, kde z úplné fáze neviděli téměř vůbec nic. Svědčí o tom i zpráva Tomáše Havlíka z Hvězdárny Johanna Palisy v Ostravě: "Řekl bych to asi tak, stalo to za …, jediné co bylo na počasí pozitivní, že nesněžilo, ale mnoho nescházelo." Smůlu měli i ve Valašském Meziříčí, kde se dočkali i toho sněhu...

Ve chvíli, kdy se na měsíční disk začal opět vkrádat okraj zemského stínu (konec úplného zatmění), byla ale nejkrásnější podívaná bez dalekohledu -- pouhýma očima. Náš vesmírný soused totiž se svým malým jasným srpkem vypadal jako krví zalitá oční bulva zvědavě hledící k východnímu obzoru. Naše oči skutečně vnímaly již osvětlenou část Měsíce jako čočku přilepenou na jeho okraji.

Podobný klam zažíváme ostatně i při pohledu na úzký srpek Měsíce doplněný popelavým svitem: Osvětlená část se nám zdá vždy o něco větší, než ta ponořená do tmy. Plný zemský stín mezitím stále více ustupoval z měsíčního disku a dovoloval slunečnímu svitu opět plně osvětlit úplňkový Měsíc. Teprve teď jsme si uvědomili, nakolik byl jas úplňku zeslaben zemským stínem.

I tak se ale podle mého skromného odhadu jednalo o velmi jasné zatmění -- jedno z nejkrásnějších jaké jsem kdy v životě spatřil. Troufám si také dle Danjonovy stupnice odhadnout povahu tohoto zatmění, krátce po maximu největší fáze (21h 50min), na stupeň tři až čtyři.

S postupujícím částečným zatměním se z Měsíce rychle ztrácelo nádherné zabarvení a náš soused nabýval opět svého "černobílého vzhledu", na který jsme my pozemšťané za svůj krátký život přivykli. Rozložení jasu u okraje stínu však nebylo souměrné -- důsledek rozdílného rozložení oblačnosti v místech zemského terminátoru, kudy zrovna procházely sluneční paprsky.

Milé překvapení připravil zatmělý Měsíc i pro milovníky pustého měsíčního povrchu v podobě obrysů valů neznámého kráteru, viditelného na okraji měsíčního disku poblíž velké impaktní struktury Grimaldi.

Zatmění samozřejmě sledovalo i mnoho obyvatel Evropy, Afriky a velké části Asie. Velkému zájmu se zatmění těšilo v Ammánu -- hlavním městě Jordán, jehož veřejný park obsadilo padesát členů Jordánské astronomické společnosti. Jinak tomu nebylo ani v sousední Sýrii, kde stovky lidí se svými kamerami obsadili "Qassioun mountain", nacházející se na okraji hlavního města Damašku, aby mohli zatmění sledovat v celé kráse.

V jemenském přístavním městě Adanu dokonce kvůli zatmění dočasně uzavřeli noční kluby a bary. I Kraví hora v Brně byla obležena stovkami zájemců, kteří s napětím sledovali ustupující oblačnost a rovněž skvělé moderátorské (a mnohdy i zábavné) výkony moderátorů Jeníka Hollana a Jiřího Duška, jejichž komentář byl díky zvukové aparatuře slyšet kolem celé Kraví hory.

I když jsem převážnou část úkazu strávil moderováním pořadu "Kam mizí Měsíc?" v brněnském planetáriu, nebyl jsem o nejkrásnější část představení ochuzen. Děkuji tedy Měsíci, Zemi i Slunci za skutečně nevšední zážitek -- byla to nádhera!

Pavel Gabzdyl
 

Dokonalé spojení

Rentgenová observatoř Chandra má další zářez na pažbě: Zřejmě se jí podařilo nalézt pulsar, jenž souvisí s historicky známou supernovou, kterou sledovali čínští hvězdáři v roce 386 našeho letopočtu.

 Podíváme-li se do historie, pak se ukáže, že pozorovaných supernov bylo jako šafránu. Důvodů je samozřejmě několik: Ne každá supernova, byť exploduje v naší Galaxii, musí být nápadná i při pohledu bez dalekohledu. Řada exemplářů tudíž mohla hvězdářům uniknout. Navíc jsou naše záznamy, pokud jdeme dál do historie, hodně děravé a nejisté.

Proto můžeme supernovy pozorované v minulém tisíciletí spočítat na prstech obou rukou. První se objevila v roce 1006 v souhvězdí Vlka. Když si ji lidé na jaře všimli, mohla soupeřit s Marsem, ale během několika týdnů hravě překonala Venuši a nakonec dosáhla až -9,5 magnitudy. Byla natolik jasná, že suplovala noční osvětlení -- pokud v té době Číňané něco takového vůbec používali. Záznamy o ní však pocházejí i z Koreji, Japonska, Arábie i Evropy.

Další vzplála v roce 1054 v Býkovi a dala tak za vznik nejen známé Krabí mlhovině, ale též do nedávna jedinému známému pulsaru prokazatelně souvisejícímu s historicky známou supernovou.

Velmi hmotné stálice na pozemské obloze zřejmě zazářily i v letech 1181 (v Kasiopeji) a 1408 (v Labuti), avšak jejich reálnost není stoprocentní. Naopak je velmi jisté, že supernovu v roce 1572 sledoval v Kasiopeji dánský hvězdář Tycho Brahe. V maximu dosáhla -3 magnitud a bez dalekohledu byla pozorovatelná 16 měsíců. Tato událost, stejně jako případ z roku 1604, jenž důkladně popsal Johannes Kepler, výrazným způsobem nabouraly církevně zakořeněnou domněnku o neměnnosti hvězdné oblohy. Díky preciznímu zaměření obou supernov se podařilo nalézt nejen s nimi spojené rádiové zdroje, ale též cáry rozplývajících se obálek supernov.

No a pak zde máme ještě nejisté záznamy o hvězdičce, která nakrátko zazářila v roce 1680, opět v Kasiopeji. Pro astrofyziky je zajímavá především proto, že je s ní spojen jeden z nejjasnějších rádiových zdrojů na obloze. Byla to přitom 'rentgenová observatoř Chandra, která na tomto místě pozorovala nejen rozpínající se obálku horkého plynu, ale v jejím středu i bodový zdroj -- zkolabované jádro hmotné hvězdy: neutronovou hvězdu nebo černou díru. O tom se ale vedou ještě diskuze.

Pokud bychom se vydali dál do minulosti, prvního tisíciletí, pak můžeme s jistotou mluvit pouze o třech pozorovaných supernovách. Ta první vzplála roku 185 našeho letopočtu. Jak už bývá zvykem, záznamy o její existenci pochází především z pera čínských hvězdářů: V souhvězdí Kentaura, mezi alfou a betou, byla viditelná nejméně osm měsíců a na jejím místě dnes pozorujeme slabou rozpínající se obálku. Další dvě supernovy se odehrály jenom s minimálním odstupem: v roce 386 a 393 našeho letopočtu. A to je asi všechno.

Suma sumárum, za poslední dva tisíce roků, bylo pozorováno něco kolem desíti supernov. Ovšem pouze v jednom případě za sebou prokazatelně zanechaly i neutronovou hvězdu. Proč tak málo? "Jako supernova hvězda může vybuchnout jen jedenkrát ve svém životě," prozrazuje ve svých skriptech o hvězdném vývoji dr. Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny. "Výbuch supernovy je natolik drastickou událostí, že se po něm hvězda kvalitativně zcela změní -- buď přestane jako gravitačně vázaný útvar existovat -- rozplyne se, nebo se změní v neutronově degenerovanou hvězdu, případně v černou díru. Pro vzplanutí supernov napsala příroda hned několik scénářů, setkáváme se s několika typy supernov, jež mají různou příčinu destrukce a různý další osud."

Souvislost jasné supernovy, rozplývající se obálky a uvnitř rotujícího pulsaru byla zatím prokázána pouze v jediném případě: Roku 1054 vzplála v Býkovi hvězda, která dala za vznik Krabí mlhovině a neutronové hvězdě, co se dnes otočí asi třicetkrát za sekundu. Všechny naše úvahy o podivuhodném světě umírajících stálic, se tak zakládají na tomto jediném případu. Není proto divu, že hvězdáři hledají i jiné obdobné příběhy.

Mezinárodní tým odborníků na právě probíhajícím setkání Americké astronomické společnosti v San Diegu totiž uprostřed této drobné skvrnky v souhvězdí Střelce pomocí observatoře Chandra lokalizovali jasný bodový zdroj: "Věříme, že pulsar a zbytek po supernově G11.2-0.3 jsou pozůstatkem exploze pozorované Číňany před 1600 roky," komentoval Mallory Roberts. "Už to samo o sobě je velmi vzrušující, navíc se objevila řada nových otázek, především pak kolem doby, kdy byly ještě v plenkách." Jeho vzdálenost se odhaduje na 15 tisíc světelných roků.

Důvod je prostý: Na pulsar, který se otočí 14krát za sekundu, se v minulosti podívala už japonská observatoř ASCA (Advanced Satellite for Cosmology and Astrophysics) a podle jejích záznamů musí být starý kolem 24 tisíc roků. Tedy mnohem více, než by odpovídalo explozi v roce 386 našeho letopočtu. Věk se přitom určuje z rychlosti rotace a tempa zpomalování, zjednodušeně platí úměra "čím je hvězda mladší, tím rychleji rotuje".

Tým z Chandry se však domnívá, že se pulsar od svého zrodu stále točí stejně rychle. Pravděpodobnost, že by se doprostřed pěkně symetrické obálky, která se odhadem rozpíná šestnáct století, dostala jiná neutronová hvězda, je totiž více než hodně malá. Což v globálu znamená, že se pulsary zpomalují pomaleji než si myslíme. A že možná budeme časem přepisovat i naše učebnice.

Jiří Dušek
Zdroj: Chandra News
 

Discovery: další kolo

V rytmu motlitby "faster, better, cheaper" zveřejnili úředníci NASA tři nově zamýšlené mise programu Discovery. O jejich realizaci sice rozhodne až následující detailní studie, nicméně už nyní lze říci, že jde o nadmíru zajímavé projekty: od výzkumu planetek, přes Jupiterovu atmosféru až po hledání vzdálených planet.

Kresby NASA Filozofie projektu Discovery, který běží už deset roků, je více než jednoduchá: Unifikované podmínky pro všechny zúčastněné. Za vývoj libovolné sondy lze utratit nejvýše 300 milionů dolarů, ke startu musí stačit pouze raketa střední třídy a od podepsání kontraktu do startu smí uplynout nejdéle tři roky.

Svým způsobem je tak velkou výzvou pro nejrůznější konstruktéry, kteří mohou -- za nepříliš velké peníze i s mírným rizikem -- hledat nové přístupy. Případná ztráta, byť novináři hodně nafouknutá -- tak nepostihne desítky týmů jako u komplexních výprav, nýbrž pouze tým jeden. To, že jde o poměrně úspěšný projekt, dokazuje i následující přehled výprav ukrytých pod pláštíkem Discovery:

  • 17. února 1996 startoval Near Earth Asteroid Rendezvous, později přejmenovaný na Shoemaker, který už rok studuje planetku Eros. Provoz této první umělé družice blízkozemního tělesa bude ukončen už za necelý měsíc.
  • Také Mars Pathfinder to má za sebou. V roce 1997 spolu s vozítkem Sojourner zkoumal povrch Marsu a smělým způsobem tak vytyčil cestu dalším "levným" výpravám s vědeckým nákladem směrem k sousední planetě.
  • Vědecká data už neposílá ani Lunar Prospector, jenž studoval gravitační a magnetické anomálie, stejně jako chemické složení Měsíce. Na konci své kariéry byl naveden do jednoho z kráterů u jižního pólu.
  • Naopak Stardust -- výprava, která sbírá vzorky meziplanetárního a kometárního prachu a jež navštíví jádro vlasatice Wild 2, je teprve na cestě. Dokonce si to už za pár dní prosviští i kolem naší planety.
Zatímco tyto výpravy to mají "už jisté", další se chystají:
  • Už v únoru tohoto roku odletí Genesis: Kolektor částic slunečního větru, se kterými se v srpnu 2003 vrátí do pozemských laboratoří.
  • Připravuje se též The Comet Nucleus Tour -- CONTOUR, mise určená k setkání hned se dvě kometárními jádry při jejich pravidelném návratu do vnitřních oblastí sluneční soustavy.
  • Netrpělivě očekávaná je i sonda MESSENGER (Mercury Surface, Space Enviroment, Geochemistry and Ranging) pro detailní náhled na opomíjený Merkur.
  • Velmi akční pak bude i Deep Impact, jenž zacílí na jádro vybrané komety velký měděný projektil a po srážce provede chemický rozbor vyvrženého materiálu.
A co bude potom? Odpověď se ukrývá mezi třemi projekty, které v minulých dnech propluly do fáze "detailní studie".

První sonda se jmenuje Dawn a měla by z blízka navštívit hned dvě velké planetky z oblasti mezi Marsem a Jupiterem: Ceres a Vestu. Podle předkladatelů z Kalifornské univerzity přijde na 271 milionů dolarů a zprostředkuje nám unikátní pohled do počátků sluneční soustavy. Planetky, jak známo, jsou totiž tvořeny materiálem hodně podobným látce, ze které se tvořil celý náš systém.

Další mise by se mohla vydat k Jupiteru, k výzkumu jeho vnitřního složení a také poměrů panujících v atmosféře největší planety. Výprava se jmenuje INSIDE Jupiter a její managament spadá pod známou Jet Propulsion Laboratory (JPL).

To kosmický dalekohled Kepler bude mít mnohem vzdálenější cíle: Během čtyř roků provozu by monitoroval jasnost stovky tisíc hvězd a číhal na drobná zeslabení způsobené přechodem větší či menší planety. Observatoř, jako vůbec první zaměřená jenom na hledání extrasolárních těles, by mohla odhalit až pět stovek planet podobných Zemi a zhruba dvojnásobek podobných Jupiteru.

Úřad navíc doporučil spolupracovat na francouzském projektu NetLander, jenž se dostane na Mars v roce 2007. Půjde o čtyři malé výsadkové moduly a NASA by do nich mohla dodat seismometry, detektory rychlosti větru a možná i pár dalších užitečných věcí.

Nuže a jaké jsou termíny? Koncem tohoto roku se výběrová komise definitivně rozhodne pro jednu ze tří výše uvedených výprav. V té chvíli se otevřou stavidla dolarového rybníku a my se nejpozději v září 2006 dočkáme další, bezesporu zajímavé výpravy.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA News
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...