:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

302. vydání (25.12.2000 )

Kresba B. E. Johnson
Přenesme se na chvíli do prvních okamžiků roku 2001. Je pondělí 1, ledna 2001 krátce po půlnoci. Slavíme příchod nového roku a vypadá to, že novoroční oslavy zachvátily celý svět. Ano, podle gregoriánského kalendáře je opravdu prvního ledna roku 2001.
Jenže podle juliánského kalendáře, tak řečeného starého stylu, je teprve 19. prosince 2000. Pro celý pravoslavný svět nový rok začne až za 14 dní.
V době našeho nového roku je podle židovského kalendáře 6. den měsíce tevet roku 5761. Židovský nový rok 5762 začne podle našeho kalemdáře až 18. září 2001. Bude to obyčejný, neúplný rok s 353 dny.
Podle muslimského kalendáře, přesněji podle jeho arabské verze, připadá na náš nový rok 5. den měsíce šawaál roku 1421 muslimské éry Hidžry. Tento rok 1421 skončí 25. března 2001, další rok bude obyčejný s 354 dny.
V Indii se dodnes datuje podle éry Šaka. Našemu 1. lednu 2001 odpovídá 11. den měsíce Pauša roku 1922 éry Šaka.
Egyptští Koptové dodnes užívají, i když jen k církevním účelům, starý a na svou dobu velmi přesný koptský kalendář. Prvního ledna 2001 je podle tohoto kalendáře třiadvacátý den měsíce Kiahk roku 1717 Diokleciánovy éry. Následující rok 1718 bude obyčejným rokem o 365 dnech a začne -- podle našeho gregoriánského kalendáře -- 10. září 2001.

Zdeněk Pokorný

 

 

 

2001: Vesmírná Odyssea začíná

Kdo by to byl býval řekl, ale doba popisovaná v přehnaně legendární povídce Arthura C. Clarka, navíc proslavená filmařem Stanley Kubrickem, je tady. A samozřejmě v úplně jiné podobě: Lety do vesmíru jsou vzácné. Stále ještě nemáme ani pořádnou základnu na oběžné dráze. Žádná obří města, stálé laboratoře na měsíčním povrchu. K Marsu se vydáme nejdříve za čtyřicet roků a Jupiter se Saturnem -- hlavní aktéry v Kubrickově filmu a Clarkově knize - dosud navštívilo tak málo automatizovaných sond, že je na prstech jedné ruky spočítá i válečný invalida. Rok 2001 je však tady a nám nezbývá, než se s ním nějak vypořádat.

 Každý živoucí člověk má dnes za sebou zástup asi třicítky duchů, neboť právě v tomto poměru počet mrtvých převyšuje počet živých. Zhruba sto miliard lidí kráčelo už po planetě Zemi od úsvitu času.
Je to pozoruhodné číslo, jelikož prazvláštní shodou je i počet hvězd v našem vesmírném domově, v Mléčné dráze, jedno sto miliard. Takže za každého jedince lidského rodu, který kdy žil, svítí v tomto místním vesmíru jedna hvězdička.
Jenže každá z oněch hvězd je sluncem, sluncem často zářivějším a jasnějším, než je ta poměrně blízká, kterou nazýváme Sluncem s velkou iniciálou S. A mnoho -- snad většina -- těchto cizích sluncí je obklopeno kroužícími planetami. Takže je téměř jisté, že obloha skýtá dostatek parcel, aby tam mohl mít i nejposlednější příslušník lidského plemene, až po prvního opočlověka, svá vlastní soukromá nebesa -- anebo peklo.

 

 Na dně vzdušného oceánu
První rok třetího tisíciletí bude ve znamení nové generace pozemských observatoří: se skládanými zrcadly o průměru kolem desítky metrů, adaptivní optikou, která účinně bojuje proti chvění obrazu, a novými detektory pro pozorování v relativně rozsáhlém oboru elektromagnetického spektra. Spolu s rostoucí sběrnou plochou se bude radikálně zvětšovat i důležité úhlové rozlišení.

Skutečně, v následujících několika letech se dočkáme řady rozsáhlých interferometrů: V roce 2002 spojí síly dva osmimetry z Velmi velkého dalekohledu, zbývající dva, spolu se soustavou menších teleskopů, se přidají od roku 2006. Ve výsledku tak dosáhnou fenomenálního rozlišení 0,0001 úhlové vteřiny. Na podobný sňatek se připravuje i dvojice Keckových dalekohledů na Mauna Kea.

Nadále bude pokračovat i stavba létající infračervené observatoře Sofia. K osmimetrovému dalekohledu Gemini-North na Mauna Kea v létě přibude jeho dvojče Gemini-South na Cerro Pachon v severní Chile.

Ba co víc, v roce 2001 se začne otevírat nové okno do vesmíru: "První světlo" -- resp. graviton -- totiž projde detektory Laser Interferometr Gravitational-wave Observatory (LIGO). Tedy alespoň první soustavou v Livingstonu v Louisianě. Druhá, rozsáhlejší observatoř v Hanfordu ve státu Washington bude on-line v roce 2002. Nechejme se překvapit, co všechno polapí.

 

 Pokud se dokázal "upamatovat, nešlo ani tolik o "situaci" jako spíše o permanentní krizi. Od sedmdesátých let byl svět ovládán dvěma problémy, které si dosti paradoxně navzájem hrozily anulováním.
Třebaže kontrola porodnosti byla levná, spolehlivá a schválená všemi důležitými církvemi, přece jen přišla pozdě; počet obyvatel Země dovršil už šest miliard -- třetina z nich žila v Číně. V některých autoritativních režimech byly dokonce vydány zákony omezující počet dětí v jedné rodině na dvě, avšak vynutit jejich respektování se ukázalo neproveditelné. Důsledkem toho byl nedostatek potravy na celém světě; i Spojené státy měly své bezmasé dny a do patnácti let byl předpovídán všeobecný hladomor, bez ohledu na hrdinské úsilí dobývat potravu z moře a vyvinout syntetické potraviny.
Potřeba mezinárodní spolupráce byla naléhavější než kdykoli předtím, avšak hranic bylo právě tolik, jako kdysi. Za milión let ztratilo lidské plemeno jen málo ze svých útočných pudů; podél myšlených čar, viditelných jen pro politiky, se navzájem hlídalo osmatřicet nukleárních mocností bojechtivým okem. Všechny dohromady vlastnily dostatečné množství jaderných výbušnin, aby mohly zprovodit ze světa celou zemskou kůru. Třebaže až dosud -- jakoby zázrakem -- nebylo atomových zbraní použito, sotva se dalo očekávat, že by tato situace trvala navěky.

 

 Hvězdáři v kosmu
Ne že by se už nyní nevyhříval v záplavě mediální slávy, ale v příštím roce se Hubblův kosmický dalekohled obzvlášť zaleskne. Snad někdy v květnu -- možná o něco později -- k němu totiž dorazí další výprava pečlivě vyškolených opravářů. Astronauti v průběhu několika vycházek z útrob observatoře vyjmou již deset roků sloužící Kameru pro slabé objekty (FOC) a na její místo zapojí mnohem důmyslnější Advanced Camera for Surveys; ve skutečnosti hned trojici kamer s různým rozlišením a spektrální citlivostí. Posádka také instaluje nové sluneční panely a načepuje chladící médium pro infračervený detektor NICMOS.

Na Zemi se mezi tím rozhodne o podobě Hubblova nástupce, zatím úředně nazývaného Kosmický dalekohled nové generace. Pro tuto opět miliardovou zakázku, jež se do vesmíru vydá někdy kolem roku 2009, má totiž NASA vybrat jednoho ze tří dodavatelů, co v minulosti postoupili do užšího kola.

Bohaté úrody se dočkají i sluneční astronomové: Aktivita naší mateřské hvězdy bude nadále hodně vysoká, takže lze očekávat nové a nové záběry podivuhodných erupcí, tekoucích výlevů koronární hmoty a komplikovaných propletenců magnetických polí. K současné plejádě kosmických observatoří se připojí High Energy Solar Spectroscopic Imager, která se na Slunce podívá v rentgenovém a gama oboru. Bez zajímavosti není ani historka, že její původně na počátek roku 2000 plánovaný debut zmařilo poškození při závěrečných testech. Snad chybou v dokumentaci ji technici roztočili desetkrát více, než bylo povoleno, takže se natrhly panely sondy a došlo i na jiné šrámy. Nyní je ale detektor již opraven a někdy na jaře se snad na cestu vydá pomocí rakety Pegasus odpálené nad Atlantikem nedaleko Cape Canaveral.

Nového společníka dostane evropská i Sluneční a helioseismická observatoř SOHO a americká Advanced Composition Explorer, které okupují tzv. Lagrangeův bod L1, jeden a půl milionů kilometrů daleko na spojnici Země-Slunce. Na tomto velmi výhodném místě, kde je nerušený výhled na Slunce, se totiž na dva roky usadí mise Genesis sbírající vzorky slunečního větru.

Relativně stabilní oblast L1, kde se vyrovnává gravitační vliv Země a Slunce, je sice skvělá pro sluneční observatoře, ale pokud se chcete dívat na slabé galaxie, vzdálené miliardy světelných roků, je mnohem vhodnější Lagrangeův bod L2. Také se nachází 1,5 milionů kilometrů daleko, také na spojnici Země-Slunce, avšak na opačné straně. Takže pokud sem umístíte nějaký dalekohled, ocitne se v trvalém stínu naší planety.

V příštím roce se sem vydá první z řady budoucích sond: Microwave Anisotropy Probe, zkráceně MAP. Prvořadým úkolem této mise je navázat na měření COBE -- podívá se totiž na odchylky v šumu reliktního (zbytkového) záření, jakési fosílie po Velkém třesku.

Zajímavé kosmologické výsledky pak může přinést i nová observatoř GALAX (Galaxy Evolution Explorer), vybavená půlmetrovým zrcadlem na sběr ultrafialových fotonů. Za zmínku stojí i předání západoevropské sondy XMM-Newton observatory do plného vědeckého provozu.

Svá "želízka" v ohni má i Ruská kosmická agentura. Jde o dvě mezinárodní mise: Spectrum-Roentgen-Gamma project a satelit Integral. První se připravuje již deset roků a jeho vědecké zařízení přišlo na 300 milionů dolarů. Integral financuje především ESA a půjde o komplikovanou gama observatoř, která se do vesmíru vydá na počátku roku 2002.

 

 Měl toho spoustu na práci, úplně by ho stačilo zabavit samo čtení. Když ho znavily úřední elaboráty a memoranda a hlášení, stačilo napojit čtvrtarchové elektronoviny, které si vozil s sebou, do konektoru lodního informačního sytému a probral se nejčerstvějším tiskem ze Země; kód většiny časopisů znal zpaměti, nepotřeboval se ani dívat do seznamu na rubu elektronovinové desky. Přepnutím na krátkodobou paměť přehledového bloku si podržel na obraze přední stránku, rychle proběh titulky a vybíral, co ho zaujalo. Každý článek měl dvoumístné referenční číslo; když je přenesl do záznamu, obdélníček velký sotva jako známka začal růst a zvětšovat se, až úhledně vyplnil celou obrazovku a bylo možno pohodlně ho přečíst. Když dočetl, bleskem opět naskočila celá strana a mohl si vybrat další téma k podrobnějšímu prozkoumávání.
Někdy Floyd zauvažoval, zda elektronoviny a veškerá fantastická technika, jež stála v jejich pozadí, jsou posledním slovem v úsilí člověka o dokonalé sdělovací prostředky. Seděl tady, hluboko v kosmu, vzdaloval se od Země rychlostí tisíců kilometrů za hodinu, avšak přesto za několik málo milisekund se mohl podívat na titulky kterýchkoli listů, na které si jen vzpomněl. (Samo slovo "listy" bylo ovšem v elektronickém věku trapným anachronismem.) Každou hodinu byly texty aktualizovány; kdyby si byl člověk předsevzal číst jen anglicky psaný tisk, byl by mohl strávit celý život nepřetržitou četbou ustavičně se proměňujícího toku zpráv z informačních satelitů.
Bylo dost těžké představit si, jak by se tento systém dal ještě dále zdokonalovat nebo uzpůsobovat k ještě většímu pohodlí. Ale stejně, pomyslel si Floyd, časem zastará a bude nahrazen něčím stejně nepředstavitelným, jako by byly tyto elektronoviny třeba pro Gutenberga nebo Caxtona.

 

 Klid ve sluneční soustavě
První rok 21. století otevře událost, jejíž nejzajímavější část proběhla ještě ve století dvacátém. Sonda Cassini s pouzdrem Huygens proletí na cestě k Saturnu kolem největší planety sluneční soustavy Jupiteru. Krátce poté se také rozhodne o osudu Galilea, jenž už šestý rok krouží kolem tohoto planetárního giganta. Bude jeho práce i nadále pokračovat? Nebo se NASA rozhodne družici raději poslat do náruče Jupiterovy atmosféry? Nechejme se překvapit.

V polovině února se každopádně rozloučíme s výpravou NEAR-Shoemaker, která se po celý loňský rok pohybovala na dráze kolem planetky Eros. Observatoř se už nyní přibližuje k povrchu, na nějž snad dosedne 12. února 2001.

Hlavním tématem roku 2001 ovšem bude Mars. Opět! NASA se totiž pokusí poopravit svoji dobře známou pošramocenou pověst a v dubnu k sousedovi pošle 2001 Mars Odyssey. Nová umělá družice se k planetě dostaví v říjnu a po několika týdnech brždění v řídké atmosféře začne mapovat povrch Marsu a také na dálku studovat jeho chemické složení. Má sice zcela stejnou konstrukci jako Mars Climate Orbiter, ale snad bez trapné chyby v naváděcím softwaru -- nechejme se ale raději překvapit.

A co jinak? V lednu si to kolem Země prosviští Stardust, která se tak definitivně vydá k jádru komety Wild 2. Jenom doufejme, že se mezitím vzkřísí její poněkud zapatlaná kamera. V září pak dostane další šance Deep Space 1. Její navigační systém také není bez chyby, ale za přispění iontového motoru by se mohla docela z blízka podívat na kometu Borelly.

K nenápadnému předělu pak dojde i daleko za dráhou Pluta: Voyager 1 a 2, stejně jako Pioneer 10 stále ještě pokračují ve své nenápadné misi: V letech 2001 až 2003 by přitom mohli dosáhnout heliopausu, kde se sráží sluneční a mezihvězdný vítr a která je tak považována za faktické hranice sluneční soustavy.

 

 Sonda nenesla žádné přístroje; nic nemohlo vydržet za těchto kosmických rychlostí náraz při dopadu. Byl to pouhý brok vypálený z Discovery směrem, který protínal dráhu planetoidu. Vteřiny zbývající do předpokládaného nárazu odtikávaly a Poole i Bowman čekali s rostoucím napětím. Pokus, i když byl dosti jednoduchý, měl změřit přesnost jejich zařízení až do krajnosti. Stříleli na cíl o průměru třicet metrů ze vzdálenosti půldruhého tisíce kilometrů...
Na ztemnělé části planetoidu náhle vybuchl oslnivý záblesk. Jejich brok dopadl meteorickou rychlostí; ve zlomku vteřiny byla veškerá jeho energie přeměněna v teplo. Zášleh rozžhavených plynů na krátký okamžik zazářil prostorem; na palubě Discovery kamery zaznamenaly rychle slábnoucí spektrální čáry. Dole na Zemi je podrobí technici detailnímu zkoumání, vyhledají neomylné stopy žhnoucích atomů. A tak bude poprvé stanoveno povrchové složení planetoidu.
Za hodinu už z planetky 7794 zbyla jen mihotavá hvězdička, už přestala být vidět jako kotouček. Když nastoupil Bowman příští směnu, zmizela úplně.
Byli opět sami; a sami zůstanou, dokud jim nevypluje vstříc nejbližší z Jupiterových satelitů, za tři měsíce od této chvíle.

 

 Člověk ve vesmíru
Pokud se nedočkáme nějaké fatální katastrofy, pak se naplní rčení, že od října 2000 člověk už nikdy neopustí vesmír. Zatímco Mir se na přelomu února a března odporoučí, stavba Mezinárodní kosmické stanice (Alfy) bude o to intenzivnější. Základnu rozšíří nejen americká laboratoř Destiny a dopravní modul Leonardo, ale i nová přechodová komora a ruský spojovací modul. Při pravidelných návštěvách raketoplánu se bude pokračovat v rozšiřování rozsáhlého pole slunečních panelů, které skončí až někdy v roce 2002.

Přesto všechno ale není optimismus na místě. Nad Alfou jsou stále ještě temná mračna: problémy se softwarem a kompatibilitou jednotlivých částí si neustále vynucují nové a nové odklady. Navíc není vůbec jisté, že Rusové dostojí závazkům, a budou každé tři měsíce trvalou posádku zásobovat prostřednictvím dopravních lodí Progress.

V této souvislosti nejzajímavějším experimentem se tak stane první -- ostrá -- zkouška letounu X-38, budoucí "záchranné" lodi posádky stanice Alfa. Zatím samozřejmě pouze v dálkově řízeném režimu. Stejně tak bude klid na "čínské" frontě: V roce 2001 se očekává nejvýše pár bezpilotních letů kabiny Shenzou. Prvního thajkonauta se totiž nejspíš dočkáme až někdy kolem roku 2005. No a už několikrát ohlášený let prvního "turisty" -- ať už prostřednictvím společnosti MirCorp či nejrůznějších televizních soutěží -- je zatím zcela v nedohlednu.

 

 Dnes v časných hodinách vznikl jistý technický problém menšího rozsahu. Palubní počítač HAL 9000 předpověděl selhání montážní jednotky AE-35.
Je to malá, ale zato životně důležitá složka komunikačního systému. Ustaluje zaměření naší hlavní antény k Zemi v rozmezí několika tisícin obloukového stupně. Tato přesnost je nezbytná, jelikož při naší současné vzdálenosti od Země, která činí více než jednu miliardu kilometrů, je Země jen slabá hvězdička, a velice úzký vlnový svazek, na kterém vysíláme, by ji lehko mohl minout.
Anténa sleduje nepřetržitě Zemi a je k ní nastavována motory ovládanými ústředním počítačem. povely pro tyto motory přicházejí prostřednictvím montážní jednotky AE-35. Dala by se přirovnat k nervové uzlině v těle, která tlumočí povely z mozku jednotlivým svalům v končetině. Přestane-li nerv předávat správné signály, je končetina ochromena. V našem případě by mohlo selhání jednotky AE-35 znamenat, že anténa začne ukazovat nazdařbůh. Byl to běžný defekt hlubinných kosmických sond v minulém století. Dosáhly často sousedních planet, ale pak nevyslaly žádné informace jen proto, že jejich anténa nedokázala lokalizovat Zemi.
Příčinu současné závady dosud neznáme, ale situace není naprosto vážná, není také důvod k jakémukoli znepokojení. Máme na palubě dvě záložní jednotky AE-35 a každá má minimální předpokládanou životnost dvacet let, takže pravděpodobnost, že by i druhá AE-35 měla poruchu během našeho letu, je zcela zanedbatelná. Kromě toho, budeme-li schopni stanovit příčinu současných potíží, budeme patrně schopni jednotku opravit.
Frank Poole, který je speciálně vycvičen pro tento typ prací, vystoupí z lodi do kosmického prostoru a vadnou jednotku nahradí jednotkou záložní. Současně použije této příležitosti, aby prohlédl trup a opravil některé mikropunktury, které nestály za samostatný výstup.

 

 Nebeská představení
Bezesporu nejzajímavější představení, které v roce 2001 uvidíme z České republiky, přijde hned v úterý 9. ledna. Nepůjde o nic menšího než o úplné zatmění Měsíce. Úplňkový Měsíc vyjde již krátce po 16. hodině, avšak první známky zemského stínu se na něm objeví až kolem půl osmé večer, kdy začne tzv. částečné zatmění. Nejzajímavější podívaná přijde ve 20 hodin 50 minut: Měsíc zcela utopí v nádherně zabarveném zemském stínu. Luna se z tohoto barevného zajetí vysvobodí až o hodinu později. Krátce po 23. hodině, kdy skončí částečné zatmění, už bude úplňkový Měsíc vypadat stejně jako obvykle. Bude-li ovšem zataženo, naskytne se nám další šance spatřit tento působivý úkaz až 16. května 2003.

V zimních měsících nového roku bude běžným doplňkem večerní oblohy i jasná Večernice na straně jedné, a Jupiter se Saturnem (spolu s Hyádami a Plejádami, občas i Měsícem) na straně druhé. Nad ránem se také začne objevovat Mars -- hlavní trhák léta (9. a 10. května projde jenom dva stupně od Laguny!). Znovu se tak podíváme na jeho temné skvrny i světlé polární čepičky a někdo se možná pokusí zahlédnout i dva jeho slabé měsíce.

Ve čtvrtek 21. června 2001 nastane na severní polokouli letní slunovrat a na polokouli jižní shodou náhod úplné zatmění Slunce. Jižní Atlantik, jižní Afrika a Madagaskar se tak budou cílem řady výprav profesionálních i amatérských pozorovatelů.

V polovině října budeme nad ránem, jenom krátce před východem, sledovat dostaveníčko Venuše a Merkuru: jejich úhlová vzdálenost klesne až na půl stupně. Netrpělivě očekávaný však bude především 17. a 18. listopad, na které se předpovídá další déšť Leonid.

 

 "Moment -- tohle je zvláštní --"
Bowmanův hlas odumřel v tichu naprostého úžasu. Neulekl se; doslova nedokázal popsat, co vidí.
Přilétl nad velký plochý obdélník, přes tři sta metrů dlouhý a osmdesát metrů široký, zhotovený z čehosi, co vyhlíželo jako kompaktní skála. Avšak teď se zdálo, jako by plocha pod ním unikala; vypadalo to přesně jako jeden ze známých optických klamů, kdy lze trojrozměrný objekt, pouhou silou vůle, vnímat jako obrácený naruby -- tím, že pozorovatele navzájem zamění bližší a vzdálenější stěnu.
A to se právě dalo s touto ohromnou, na pohled pevnou stavbou. Bylo to vyloučené, bylo to neuvěřitelné, ale nebyl to už monolit zdvihající se nad rovnou plání. Co se až dosud zdálo být jako střechou, pokleslo do nezměřitelné hlubiny; po kratičký okamžik měl pocit, spojený se závratí, že hledí dolů do svislé šachty -- to trouby o obdélníkovém výřezu, jehož rozměr se v rozporu se zákony perspektivy nijak nezmenšoval s rostoucí vzdáleností...
Japetovo oko mrklo, jako by chtělo odstranit dráždivé smítko.
Davidu Bowmanovi zbyl čas jen na jedinou přerývavou větu, která se čekajícím mužům v řídícím středisku, půldruhé miliardy kilometrů odsud a osmdesát minut v budoucnosti, měla navždy vrýt do paměti:
"Celá ta věc je dutá -- jde nějak do nekonečna -- a -- proboha, je to možné? -- je plná hvězd!"

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope, Skywatch 2001, Hvězdářská ročenka 2001 a další. Úryvky jsou z povídky A. C. Clarka, 2001: Vesmírná odyssea
 

Příběh nesmrtelných poutníků -- díl pátý

Právě dnes, na přelomu dvou století, probíhá v jednom ze zákoutí sluneční soustavy podivuhodné setkání: Magický Jupiter nakrátko navštívily hned dvě pozemské sondy. Náš seriál ale nepřináší jenom pravidelné reportáže z tohoto rendezvous, ale i stejnojmennou knihu Zdeňka Pokorného, která shrnuje jiný bezesporu legendární projekt.

 Sonda Cassini, na nějakou dobu zřejmě poslední "velká" výprava amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku, v říjnu 1997 na Mysu Canaveral. Raketa Titan 4B tehdy laboratoř napájenou (pro některé) kontroverzními plutoniovými články, za neskutečnou výrobní cenu 3,4 miliardy dolarů, vynesla na zvláštní dráhu: Aby se v roce 2004 dostavila až Saturnu, musela v letech 1998 a 1999 proletět nejdříve kolem Venuše a pak i Země. Nyní na sklonku dvacátého století se Cassini nakonec dostavila i k Jupiteru. I když proletí deset milionů kilometrů daleko, gravitační pole planety sondu urychlí o čtyři tisíce kilometrů v hodině, tedy až na 48 tisíc kilometrů v hodině.

Až podezřelé bylo, že po celou dobu neměla tahle komplikovaná výprava skoro žádné problémy. Teprve v poslední době prosákly na povrch nesrovnalosti s přenosem dat mezi pouzdrem Huyghens, které se při příletu v červenci 2004 zanoří do atmosféry Měsíce Titan. Na jejich odstranění však mají pozemní technici poměrně dost času.

Poněkud víc se však operátorům v řídícím středisku kalifornské Passadany čelo orosilo minulý týden. V neděli sedmnáctého prosince se totiž "zadrhlo" jedno ze tří mechanických soukolí, které navádí detektory sondy na zadané cíle. Řídící systém začal sondu vzápětí otáčet alternativním způsobem: jemnými zážehy korekčních motorů. Jelikož se ale tímto způsobem ztrácí drahocenný hydrazin, palivo důležité při dlouhodobém studiu Saturnu, rozhodli se technici tyto manévry zarazit. V důsledku toho byl samozřejmě ukončen i zajímavý tok podivuhodných záběrů a dalších měření.

Následná série testů ukázala, že problémy s naváděcím systémem zmizely. Jejich dočasný výskyt se vysvětluje buď drobným kouskem ulomeného magnetu jednoho z motorů, eventuálně dočasný nedostatek maziva.

Opatrnosti však není nikdy dost, proto se pohyb jednotlivých mechanických částí, a operací na nich závislých -- např. snímkování, obnovuje jenom pozvolna. Jiné odborné studie, u nichž na orientaci nezáleží, jako je měření magnetického pole, samozřejmě pokračují bez jakékoli pauzy. Operátoři i vědci jsou ale optimisté: zdá se, že Cassini bude v době nejtěsnějšího průletu kolem Jupiteru opět ve skvělé formě.

Záběr, který doprovází dnešní reportáž vznikl 12. prosince, kdy se širokoúhlá kamera podívala na jižní polokouli planety. Snímek "v pravých barvách" ukazuje nejen komplikované útvary v atmosféře, ale také měsíc Ió a stín, které vrhá na Jupiter. Cassini se tehdy nacházela 19 a půl milionů kilometrů daleko.

 

Nadějné vyhlídky
Audaces fortuna iuvat. Odvážným štěstí přeje.

Sonda Voyager 2 se ocitla v nezáviděníhodné situaci. Hlavní přijímač měl poruchu, přesto však nebyl odpojen. Podle předem připravených záchranných programů zajistí počítače na sondě přepnutí na záložní kus až po sedmi dnech, když nedostanou ze Země žádnou zprávu -- a samozřejmě nestane-li se mezitím na palubě sondy něco nepředvídaného.

Plných sedm dní, až do 13. dubna 1978, musí všichni pozemšťané posečkat. Tak je to naprogramováno (naštěstí!, právě tento časovač byl aktivován během oné půlhodiny, kdy byl hlavní přijímač naposledy v provozu), nezbývá tedy než čekat. Vlastně ne! Není čas na lelkování. Vždyť počítač přepne hlavní přijímač na záložní, a ten přece také není v pořádku!

Sonda nebyla němá, to všichni věděli. Porucha se naštěstí nijak nedotkla vysílacího systému, takže operátoři sledovacích středisek a pracovníci JPL mohli naslouchat alespoň telemetrickému vysílání. Sonda však byla hluchá, neslyšela nic z toho, co bychom jí chtěli sdělit.

Nicméně naslouchání sondě snadné nebylo. Vysílač byl přepnut na nízký výkon. Ale přikázat mu přepnutí na výkon trojnásobně vyšší nebylo možné, sonda byla přece hluchá! V této době pouze obří 64metrové antény Sítě dálkového kosmického spojení byly schopny zachytit vysílání sondy, ty menší, běžně používané 26metrové antény, nestačily. Nastaly komplikace, neboť gigantické anténní číše zabezpečovaly spojení též v projektech Viking, Pioneer a Helios. Zkrátka -- byla tu tlačenice na spojení.

Porucha na záložním přijímači byla krajně nepříjemná. Znamenala, že přijímač již nemohl plynule sledovat vysílání s poněkud se měnící frekvencí, nemohl se automaticky dolaďovat. Přijímaná frekvence se opravdu trochu mění, signály k sondě jsou totiž vysílány z rotující Země. Ano -- příčinou změn frekvence je Dopplerův jev -- efekt, který v mnoha podobách známe a využíváme i na Zemi. Teď ale je opravdu nejvyšší čas něco vymyslet, aby za týden, po automatickém přepnutí na zmrzačený přijímač, sonda rozuměla alespoň něčemu z toho, co jí budeme chtít sdělit.

Nikdo technikům v JPL těch sedm dní nezáviděl. Sedmidenní období hluchoty končilo ve čtvrtek 13. dubna brzy ráno. Krátce po půl čtvrté kalifornského času vyslali operátoři prostřednictvím madridské sledovací stanice první příkaz k sondě. Zakódovaná zpráva k ní letěla plných 27 minut, a pokud bude přijata, poletí potvrzující sdělení ze sondy dalších 27 minut zpět.

Napětí stoupá. Je krátce před půl pátou a na obrazovce terminálu operátora se objevuje zpráva: přijato, povel byl proveden.

Tak přece se povedlo! V rychlém sledu, po celých devět hodin, letí k sondě další příkazy, například ty, které přepínají vysílače na vyšší výkon, aby se odlehčilo 64met-ro-vým anténám sledovací sítě. Hned je třeba zajistit, aby se neodpojovaly vysílače, kdyby změna teploty v sondě vedla ke změně frekvence. Také se nesmí zapojit úzce směrovaná parabolická anténa, neboť před týdnem právě při přepnutí na tuto anténu došlo k poruše hlavního přijímače.

Okamžitě byly vypracovány nové programy pro palubní počítače, které umožní plynulé spojení se sondou, i když nyní už ani jediný přijímač není v pořádku. Jsou to rafinované postupy: nejdříve se odvodí přesná frekvence, na niž je přijímač naladěn. Pak mírnou změnou frekvence při odesílání signálu ze Země se docílí toho, že frekvence vyslaného povelu přesně odpovídá té, kterou je přijímač na sondě schopen zachytit. Ještě že obří antény sledovací sítě jsou s to vysílanou frekvenci takto měnit; teď bude jen zapotřebí upravit podobně všechny antény celé sítě.

Vedoucí projektu jsou už klidnější a doufají, že Voyager 2 bude schopen absolvovat expedici v plném rozsahu. Ale vyhráno dosud není, to vědí všichni, kdož se kolem celého projektu pohybují. Jsou tu jen nadějné vyhlídky.

* * *

Oba Voyagery se už na začátku prosince 1977 vnořily do pásu planetek. "Vnořily" -- to je ale příliš sugestivní popis toho, co se opravdu přihodilo. Zkrátka sondy vlétly do prostoru mezi Marsem a Jupiterem, o němž je téměř dvě století známo, že není tak pustý jako třeba prostor mezi Zemí a Marsem. Obíhá tu bezpočet malých tělísek, která označujeme jako planetky. I toto zdrobnělé slovo však poněkud nadsazuje. Většina planetek má totiž podobu neforemných skalisek tak sto metrů velkých, jen nemnohé planetky (pár tisíc?, nebo pár desítek tisíc?) jsou větší než kilometr. Jedna jediná planetka (právě první objevená, Ceres) je tisíc kilometrů velké těleso, pouze 35 planetek má průměr větší než 200 kilometrů.

Astronomové dnes sledují okolo 10 000 planetek. Určitě mají pod kontrolou všechny stokilometrové kusy, pravděpodobně většinu padesátikilometrových, snad i mnohé dvacetikilometrové, tu a tam i některé menší. Proč však jich nesledují více? Jednoduše řečeno: nevidí je. Tyto všelijak vytvarované kusy skal, většinou tmavých odstínů, jen velmi spoře rozptylují sluneční záření.

Tak do tohoto světa se Voyagery dostaly. Hrozí jim tu zvýšené nebezpečí? Mohou se srazit s nějakou planetkou? Voyagery letí napříč tímto pásmem, pohybují se jiným směrem a vyšší rychlostí než většina planetek. Srážka s některou z nich by určitě měla fatální důsledky, ovšemže jen pro sondu.

Pásmem planetek prolétly už dříve jiné dvě americké sondy -- Pioneer 10 a 11, když také mířily k Jupiteru a Saturnu. Voyagery tedy nevstupovaly do zcela neznámého prostoru. Sondy Pioneer před šesti roky tuto část svého letu "přečkaly ve zdraví"; potvrdily tak názor astronomů, že zde nebude riziko střetu o mnoho větší než kdekoli jinde na jejich dlouhé cestě. Riziko je, jak se zdá, vcelku nepatrné.

Jak to? Vždyť existují přinejmenším desetitisíce planetek, byť nevelkých. Opravdu neznamenají žádné zvýšené riziko pro sondy? Ne, prakticky vůbec žádné. Pás planetek je totiž tak rozlehlý, že přiblížení dvou planetek na takový milión kilometrů jsme ochotni považovat za "těsný" průlet! Komické -- těsný průlet, a přitom vzdálenost mezi oběma tělesy je větší než trojnásobek vzdálenosti Měsíce od Země.

Voyagery pár takových "těsných" průletů opravdu zažily. Planetka číslo 92 Undina se "prosmýkla" kolem jedničky ve vzdálenosti 16,8 miliónu kilometrů. Dvojka proletěla za měsíc o chloupek blíž: byla od planetky 14,7 miliónu kilometrů daleko. Další planetka, Medea, která je 84 kilometrů veliká, se přiblížila k sondě Voyager 1 na "pouhých" 15,9 miliónu kilometrů. Jen technická závada způsobila, že sonda tuto planetku nevyfotografovala. Škoda, byl by to vůbec první snímek nějaké planetky, na němž bychom snad mohli rozlišit i podrobnosti. Na detailní portrét takového drobného tělesa si tak astronomové museli počkat téměř patnáct let. Teprve sondě Galileo, vyslané k Jupiteru začátkem devadesátých let, se poprvé podařilo zachytit vzhled hned dvou planetek: nejdřív to byl objekt s číslem 951 Gaspra, který sonda Galileo míjela 29. října 1991, potom vyfotografovala planetku Ida, okolo níž proletěla 28. srpna 1993.

V půli cesty k prvnímu cíli -- Jupiteru -- se rozhlédněme kolem sebe... Dobrá, nejsme obklopeni spoustou skalisek, kterým bychom jen taktak uhýbali, i když prolétáme pásmem planetek. Jsme ale už dost daleko od mateřské planety. Byla by vůbec ještě vidět pouhýma očima? A co náš Měsíc?

Tam kdesi vzadu, kde zůstala také naše Země, rozeznáme ze všeho nejlépe žlutavý sluneční kotouč. Zhruba třikrát menší, než na jaký jsme zvyklí ze Země, ale stále dost velký na to, abychom viděli jeho tvar i pouhým zrakem. Zato očima Zemi v tuto chvíli nespatříme. Právě na konci července je při pohledu ze sond naše planeta v konjunkci se Sluncem, téměř v zákrytu s jeho žhavým kotoučem. Země je nyní skryta za Sluncem, není před ním. To ale ztěžuje jakoukoli komunikaci s Voyagery, rádiové záření se totiž při průletu kolem Slunce všelijak ohýbá a pohlcuje. Čtrnáct dní zůstávají sondy bez dozoru.

Ale i kdyby Země poodběhla z místa za Sluncem, odkud ji nyní nemůžeme vidět, a postavila se do nejvýhodnější polohy vedle Slunce, byli bychom pohledem na ni určitě zklamáni. Nic víc než "hvězdička", ani náznak po modravém srpku, natož po nějakých detailech na něm. Měsíc by pouhýma očima nebyl vidět vůbec.

Zajímavější pohled se nabízí opačným směrem. Zde dominuje obří Jupiter, který se zatím -- při pohledu pouhým zrakem -- jeví spíše jako světlý bod než kotouček. Zato dobře jsou vidět čtyři největší Jupiterovy satelity, ty, které na přelomu let 1609 a 1610 objevil Galileo Galilei, když si svým právě sestrojeným dalekohledem začal prohlížet hvězdné nebe. Odborníci dnes těmto družicím neřeknou jinak než galileovské -- na počest geniálního renesančního učence. Čtyři jasně svítící body vyskládané jako perličky vedle sebe a měnící svou vzájemnou polohu tak, jak odpovídá jejich pohybu kolem Jupiteru. I tyto světy budou středem pozornosti Voyagerů. Ba dokonce jejich výzkum může v jistém ohledu dát zajímavější výsledky než prozkoumání samotné planety. Právě na nich totiž mohou být zachyceny stopy raného vývoje celého planetárního systému, takové stopy, které třeba na Zemi či na Měsíci jsou už dávno setřeny.

Když se tak rozhlížíme kolem sebe, nemůžeme opomenout hvězdy. Zatím jsou pouhou kulisou. I zde, mezi Marsem a Jupiterem, je hvězdné nebe navlas stejné jako při pohledu ze Země. Jak by se také mohlo změnit, když jsme se vlastně takřka "nehnuli z místa". Všechno je relativní, viďte. Dvě sondy letí téměř rok meziplanetárním prostorem a přitom z pohledu pozorovatele, který by sondy sledoval i od nejbližších hvězd, to vypadá, jako by stály na místě. Pro lepší představu si uveďme srovnání: signály nyní potřebují na cestu ze Země k sondám (nebo naopak) o něco déle než půl hodiny. Ale od nejbližších hvězd letí signály nejméně čtyři roky!

Nebude tomu tak napořád. Dva naši poutníci jsou vyslanci lidstva, kteří po prozkoumání těles naší sluneční soustavy zamíří k cizím hvězdám. Octnou se tam, kam se my, pozemšťané, můžeme dostat jen ve svých myšlenkách.

* * *

První výročí startu zastihlo sondu Voyager 2 ve vzdálenosti 693 miliónů kilometrů od Země. Proletěla meziplanetárním prostorem už 778 miliónů kilometrů a první postupný cíl -- Jupiter -- byl "pouhých" 234 miliónů kilometrů daleko. Jednička byla vyslána na rychlejší dráhu, proto v době prvního výročí svého startu byla již 723 miliónů kilometrů od Země a k Jupiteru jí zbývalo jen 179 miliónů kilometrů.

Nepříjemnosti z první poloviny roku jsou, jak se zdá, za námi. Ale nejsou zapomenuty! Připomeňme si, že například dvojce nefunguje jeden přijímač. Je třeba najít náhradu, protože co kdyby vysadil i ten, který je teď v provozu?

Řešení "pro útěchu": do paměti řídícího počítače byly zapsány příkazy pro provedení všech jedenácti experimentů, ovšem v silně zjednodušené podobě. Nestačila totiž paměť počítače. Kdyby došlo k nejhoršímu, sonda by přesto věděla, jak vykonat alespoň něco málo z toho, co bylo původně naplánováno.

Připraveno bylo ještě jedno náhradní řešení, které myslím nejlépe potvrzovalo přísloví, že "naděje umírá poslední". Na sondě je instalován jako jeden z experimentů tzv. planetární radioastronomický experiment. Cílem je zachytit rádiové záření Jupiteru, Saturnu a snad i dalších planet, zjistit, jak souvisí toto záření s magnetickým polem planety a s oběžným pohybem některých satelitů. Aparatura používá dvojici desetimetrových prutových antén a rádiový přijímač, jiný než přijímače telekomunikačního systému. V tom je právě vtip celého nápadu: přijímač pro radioastronomy by v nouzi nejvyšší mohl posloužit k zachycení povelů ze Země! Šlo by to vůbec?

Nápad je třeba vyzkoušet. Ve středu 13. září započal pětihodinový test. Pomocí radioteleskopu Stanfordské univerzity v Palo Alto v Kalifornii se na frekvenci 46,72 megahertzu vysílaly v šestiminutových cyklech signály k sondě. Bude vysílaný výkon 300 kilowattů stačit? Neutopí se signály v šumu, nenastanou nežádoucí interference? Výsledek potěšil, i když definitivní řešení nepřinesl: tento způsob komunikace by opravdu šlo použít, ale za cenu velmi pomalé rychlosti přenosu dat a podstatných zásahů do programového vybavení palubních počítačů. Tímto konstatováním pokus o náhradní spojení se sondou skončil a všichni věřili, že ho nikdy nebudou muset doopravdy použít.

U sondy číslo 1, jak známo, zlobilo natáčení plošiny s vědeckými přístroji. I tento problém už patří minulosti, plošinu se podařilo opakovaným zapínáním elektromotoru rozhýbat. Technici z JPL po skončení celé operace vydali zprávu, která je tak přesná i neurčitá zároveň, že silně připomíná vyjadřování soudních znalců:

"Předpokládanou příčinou tohoto problému jsou úlomky, původně zjištěné ve výstupním ozubeném převodu a následně i v převodu předposledním. Byly to kousky měkkého, poddajného materiálu, které se tam dostaly zřejmě z více zdrojů během sestavování jednotky. Úlomky byly ozubenými koly převodů pravděpodobně rozmělněny, takže nadále se neočekávají žádné potíže."

Začátkem září 1978 opustila jednička pás planetek, koncem října to čeká i dvojku. První cíl se nezadržitelně blíží. Některé přístroje na palubě sondy Voyager 1 už navázaly kontakt s Jupiterem. Televizní systém již vyslal na Zemi několik sérií snímků Jupiteru s velmi dobrým rozlišením, také radioastronomická aparatura zachytila rádiový šum, pocházející od této planety.

Kuriózní, ale pravdivé: podařilo se zachytit zvuky, které vydává samotná sonda. K tomu bylo zapotřebí aktivovat experiment pro výzkum vln plazmatu. Měří hustoty nabitých částic v okolí sondy, přesněji nízkofrekvenční změny elektrického pole plazmatu. Tyto změny, pokud jsou ve zvukovém pásmu od 15 hertzů do 20 kilohertzů, lze slyšet. Při zapálení korekčních motorů sondy je hydrazinové palivo rozkládáno katalyzátorem a vyháněno do volného prostoru. Vznikají zde vlny plazmatu, protože v okolí sondy není absolutní vzduchoprázdno, i když hustota tohoto prostředí je přirozeně mizivě nízká. Můžeme plným právem mluvit o mechanickém vlnění, tedy o zvucích. Když si data zjištěná přístrojem pro výzkum plazmových vln přehrajeme, slyšíme prazvláštní zvuky; snad by se daly přirovnat k úderům dřevěné paličky, obalené kůží, do prázdného dvacetilitrového kanystru.

Á propos hydrazin: jaké jsou zásoby tohoto cenného paliva pro stabilizační a korekční motory? Z původních 105 kilogramů jich první sonda spotřebovala téměř 13, zbývá tedy 92. Asi 6 kilogramů se ještě spotřebuje při průletu kolem Jupiteru, když se bude muset při snímkování natáčet za planetou nebo její družicí celá sonda, protože vysunutá plošina s kamerami tak rychlé natáčení, jaké je zapotřebí při velmi těsných přiblíženích, nesvede. U dvojky dopadá inventura hydrazinu podobně: spotřebovalo se 11 kilogramů, zbývá 94. Ani zde tedy žádný důvod ke znepokojení není.

* * *

Jak to vypadá v řídícím středisku poslední měsíce před zahájením hlavní pozorovací fáze? Řekněme to heslovitě: testy, kalibrace, nácvik připravenosti zvládnout vše plánované i nepředvídané. Testují a kalibrují se všechny vědecké aparatury. Je třeba přesně stanovit citlivosti přístrojů, velikosti zorných polí, posloupnosti jednotlivých měření, přesnosti zaměření detektorů. Pravda -- naplánováno je vše už dávno, ale dobře víme, že realita se plánům někdy odmítá podřídit.

Také sonda sama se znovu a znovu prověřuje. Jsou všechny důležité systémy v pořádku? Trénuje se také celá posádka řídícího střediska a sledovacích stanic. V listopadu jim byla dána k dispozici "nová" sonda. Přesněji řečeno fantom sondy. Tahle "hra" s přízrakem sondy vypadá na první pohled jako kratochvilná záležitost techniků a vědců řídícího střediska, je to ale věc veskrze důležitá a vážná. Během "hry" se simulují nejrůznější situace, které mohou ohrozit úspěch akce. Silné větry náhle odklánějí antény radioteleskopů sledovacích stanic z optimálního nastavení, je ohroženo předávání dat. Někdo z klíčových osobností projektu není ze záhadných důvodů dosažitelný. Data přijatá ze sondy jsou plná poruch a je třeba aktivovat záchranné procedury. Tyto a desítky dalších situací mohou nastat. Kdykoli ve dne nebo v noci, možná i několik z nich současně. Proto tato "hra".

Posledních čtrnáct dní roku 1978 je přece jen klidnějších. Vánoční rozptýlení, ale i poslední nabrání dechu. Protože 4. ledna 1979 začíná -- naostro a neodvolatelně -- období stálého sledování Jupiteru.

* * *

Planetě Jupiter jsme ochotni dávat nejrůznější přívlastky už jen proto, že je mezi všemi planetami našeho planetárního systému tou největší. Plných 142 800 kilometrů je její rovníkový průměr (ale jen 134 000 kilometrů polární -- planeta je viditelně zploštělá). Nejčastěji budeme dodávat slovo "obří", protože snad jen tak můžeme vystihnout propastný rozdíl mezi touto planetou a naší Zemí. Jupiter sám o sobě reprezentuje 70 procent hmotnosti všech planet!

Je to zcela jiný svět než svět pozemský. Přímému pozorování jsou dostupné jen horní vrstvy atmosféry. Ta směrem do nitra houstne, plyn se mění v jakousi vazkou tekutinu a pak ve zcela pevnou látku. Postupně. Kdybychom se spouštěli níž a níž, vše kolem nás by houstlo, ale na pevný povrch, jak jej známe ze Země, bychom asi nikdy nenarazili. Na Jupiteru se vlastně ani nedá přistát, ledaže bychom za přistání označili volné vznášení se někde v atmosféře.

Svou představu o tom, co je skryto pod vrstvou mraků, v místech, kam přímo nevidíme, máme jen z nepřímých zdrojů -- z modelů vnitřní stavby. Jsou správné tyto naše modely? Musíme znát řadu fyzikálních veličin, abychom takové modely dokázali sestavit. Jenže mnohé z těchto veličin se zjišťují jen obtížně.

Například: kolik je na Jupiteru helia? Zásadní problém. Nejvíce je na Jupiteru vodíku, druhým nejhojnějším prvkem je právě helium. Prvky těžší než helium tvoří už jen malou příměs. Jak mnoho je helia v poměru k vodíku? Je to jako v případě Slunce, kde na devět atomů vodíku připadá jeden atom helia? Nebo je tento poměr jiný?

Jupiter v době příletu Voyagerů nebyl nepopsaným listem papíru. Mám-li se ale přidržet této metafory, musím dodat, že onen papír byl popsán tak trochu chaoticky. Leckde byly mezery, chyběly souvislosti, věty nebyly dopsány do konce, takže bylo těžké vyluštit, co vlastně vyjadřují.

Třeba otázka magnetického pole a rádiového záření planety. Víme, že Jupiter je silným zdrojem záření o vlnových délkách desítek metrů (proto se tomuto záření říká dekametrové); vlastně je zdrojem nejsilnějším, protože konkurovat mu může jen Slunce v obdobích, kdy je na vrcholu své erupční aktivity. Toto rádiové záření, sestávající ze směsi záblesků různého trvání a intenzity, musí přece nějak souviset s urychlováním nabitých částic a s magnetickým polem planety! V celém případu zastává navíc záhadnou roli družice Ió, neboť přímo vyvolává či "zapíná" nějaký proces, který vede ke vzniku tohoto záření.

Podaří se sondám celou záležitost rozšifrovat? Je to případ nebezpečný, protože sondy se budou pohybovat v místech, kde je velmi silné magnetické pole, budou prolétávat oblastmi, ve kterých se podle dřívějších výsledků sond Pioneer setkají s hustými proudy nabitých částic. Ty mohou poškodit nejen elektroniku, ale i optiku sond. Nebezpečí je reálné -- důkazem je koneckonců i skutečnost, že aparatura sondy Pioneer 10 byla silnou radiací částečně ochromena.

Devadesátka vědců, kteří připravovali výzkumný program projektu Voyager, si je určitě vědoma všech rizik, jaká provázejí tento let. Vědí též (či spíše tomu věří?), že v tak neobvyklém světě obřího Jupiteru a jeho početných družic nebude nouze ani o velká překvapení. Ostatně Laurence Soderblom z Geologické služby USA ve Flagstaffu, který je jedním z oné "devadesátky", to řekl přímo: "Byli bychom překvapeni, kdyby se žádná překvapení nekonala."

Tak co: jsou to opravdu nadějné vyhlídky?

(pokračování příští pondělí)

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků. Vydalo v roce 1995 nakladatelství Rovnost.

 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...