:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

298. vydání (11.12.2000 )

 Od minulého týdne se nám na noční obloze rozsvítila nová jasná hvězda. V našich zeměpisných šířkách se objevuje zhruba dvakrát do noci na dobu od jedné do pěti minut. Možná už tušíte, že onou "nestálou stálicí" je Mezinárodní vesmírná stanice (ISS), neoficiálně označovaná Alfa. Určitě Vám také neušlo, že minulý týden na tomto novém technickém zázraku (konkrétně na modul Unity) nainstalovali kosmonauti z raketoplánu Endeavour dva obří solární panely, které mají sloužit k dodávce elektrické energie. Panely váží kolem 17 tun a jejich celkové rozpětí dosahuje 72 metrů. Z Mezinárodní kosmické stanice se tak stal nápadně svítící objekt druhé až mínus prvé velikosti! Přehled jejich přeletů nad našim územím najdete na adrese heavens-above.com . Už z názvu těchto stránek vyplývá, že jsou věnovány především "obloze nad námi", tedy souhvězdím, planetám a ostatním objektů, které lze z daného místa na naší planetě sledovat. Přesto je tento německý server navštěvován především zásluhou informací o přeletech stále žijící orbitální stanice Mir, zjasněních družic sítě Iridium a mnoha, mnoha dalších umělých satelitů. Nedílnou součástí noční oblohy se totiž stále více stávají přelety těles vyrobených člověkem, kterých je už takové množství, že ani skutečný odborník nedokáže ve většině případů rozeznat o jakou družici či objekt se vlastně jedná. Sám jsem byl svědkem mnoha zajímavých jevů, které měly na svědomí právě takové přelety. Ostatně tohle téma patří k nejčastěji kladeným otázkám u telefonických dotazů na naší hvězdárně. Budeme si tedy muset zvyknout, že nad oblohou se nám bude promenádovat stále větší množství umělých hvězdiček, které nebudeme znát.

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Příběh nesmrtelných poutníků -- díl třetí

Právě dnes, na přelomu dvou století, probíhá v jednom ze zákoutí sluneční soustavy podivuhodné setkání: Magický Jupiter nakrátko navštívily hned dvě pozemské sondy. Náš seriál ale nepřináší jenom pravidelné reportáže z tohoto rendezvous, ale i stejnojmennou knihu Zdeňka Pokorného, která shrnuje jiný bezesporu legendární projekt.

 Cassini i Galileo jsou podle posledních zpráv stále v pohodě. První z nich se dokonce přiblížila natolik, že její kamery už v těchto chvílích trumfly pověstného Hubbla. Na posledních záběrech části planety a měsíce Ganymeda, které vznikly 18. listopadu, jsou totiž zřetelné detaily malé jenom dvě stě padesát kilometrů! (Když na na přiložený snímek kliknete, stáhnete si ho ve větším rozlišení.)

Možná by se při této příležitosti hodilo představit pro našince asi nejzajímavější vědecký experiment na palubě Cassini: dvojici CCD kamer. Vyzbrojeny jsou objektivy o průměru jenom dvacet centimetrů -- tedy skoro běžnými teleobjektivy. Skoro. První z nich má zorné pole třetinu úhlového stupně, druhá širokoúhlá dokáže zachytit desetkrát větší scénu. Křemíkový čip v ohnisku každé z nich, samozřejmě za pomoci řady filtrů, je přitom citlivý na fotony v poměrně širokém oboru vlnových délek: od ultrafialového pásma, přes viditelné až po infračervené. Na jejich vývoji, pod patronací Arizonské univerzity, zhruba deset roků pracovala stovka lidí.

Dnes už je Cassini tak blízko, že k pokrytí celé planety -- širokoúhlou kamerou -- potřebuje hned čtyři záběry. Kromě opakovaných prohlídek bezesporu zajímavé atmosféry, se tak0 věnuje pátrání po dosud neznámých satelitech, sleduje ty už objevené, a tu a tam jukne i na jemný Jupiterův prstenec. V pondělí 18. prosince se navíc sonda přiblíží -- na propastné čtyři a půl miliony kilometrů -- k měsíci Himalia (zřejmě v gravitační náruči Jupiteru zachycené planetce). No ale to už v našem příběhu předbíháme. Třetí díl knihy Zdeňka Pokorného o nesmrtelných poutních je tada.

Gravitační prak
Legum servi sumus, ut liberi esse possimus. Sloužíme zákonům, abychom mohli být svobodní.

Touha rozběhnout se do míst, kde ještě nikdo nebyl, uvidět jevy a věci, které dosud nikdo nespatřil, zažít něco, co až do této chvíle nikdo neprožil -- to je mocný hnací motor. Celá několikatisíciletá historie naší civilizace nás o tom mnohokrát přesvědčila. Co je v prostoru daleko za Marsem? Jaké jsou tam světy? Není tam skryto něco, co bychom měli dobře poznat, abychom složili dohromady mozaiku světa, v němž žijeme?

Tak nějak cítíme potřebu poznávat vesmír kolem nás, vesmír blízký i vzdálený. Víme dobře, že člověk už sice přistál na Měsíci a učinil onen pověstný "malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo", nicméně skok další, tentokrát na Mars, vyžaduje mnohem víc úsilí a prostředků, než kolik je současný svět schopen dát. I tak bychom byli stále jen u sousedů!

Let k okraji sluneční soustavy zůstane ještě nadlouho výsadou robotů. Ale jak je tam dopravíme, jak dlouho to potrvá? Držme se reality: raketami, které jsou nyní k dispozici (a žádné "superrakety" nikdo v nejbližších deseti, dvaceti letech nepostaví), se například k Neptunu dostaneme přímým letem tak za 30 let. Těch 30 let doslova odzbrojuje. Připusťme, že bychom takovou sondu vyslali a věřme, že by sonda po tato tři dlouhá desetiletí vydržela pracovat. Jak bude vypadat náš svět po třiceti letech? Jak se změní technika, co vše budeme vědět oproti době, kdy sonda vznikala? Budeme vůbec ještě tuto sondu potřebovat? Lehký myšlenkový pokus: vzpomeňte na dobu před třiceti lety. Jistě najdete dost příkladů rychlých proměn tohoto světa.

Je to jasné: chceme vyslat roboty do vzdálených částí naší planetární soustavy, ale nemáme prostředky, jak je tam dopravit dostatečně rychle. Přitom nám příroda nezištně nabízí řešení! Už po staletí o něm víme.

Astronomové vědí, že u řady komet došlo po jejich těsném průletu kolem Jupiteru, Saturnu či další velké planety k výrazné změně dráhy komety. Kometa letící původně po velmi protáhlé dráze byla následkem blízkého setkání s planetou lapena na dráhu mnohem menší; jindy je kometa dosud pravidelně obíhající kolem Slunce urychlena natolik, že navždy opouští sluneční soustavu. Doslova je vymrštěna obrovským gravitačním prakem.

Tak tedy vypadá hledané řešení! Vypusťme kosmickou sondu na dráhu, která jen těsně mine nějakou velkou planetu. Potom bude její gravitací sonda urychlena, a když ji současně vhodně nasměrujeme, může se vydat na cestu k periferii sluneční soustavy. Ostatně o této možnosti psal německý fyzik Walter Hohmann ve svém díle O dosažitelnosti nebeských těles (Über die Erreichbarkeit der Himmelskörper) už v roce 1925. Ale, jak se zdá, myšlenka tenkrát zapadla.

Může gravitační prak opravdu fungovat? Není to tak, že sonda získává rychlost, zrychluje se, když se blíží k planetě, ale jakmile okolo ní proletí a vzdaluje se, nabytou rychlost opět ztrácí? Cožpak tu neplatí důležitý fyzikální zákon -- zákon zachování energie?

Zákon platí, ale úvaha je chybná. Platila by totiž jen v případě, kdyby se týkala pouze planety a sondy, tedy kdyby šlo jen o tato dvě tělesa. Nezapomeňme však, že ve hře je i těleso třetí -- Slunce, kolem něhož planeta i sonda obíhají. Sonda, která proletí těsně kolem planety, může od ní získat část její energie; pak bude sonda urychlena a planeta, která tuto část energie ztratila, bude naopak zpomalena. V principu je tomu opravdu tak: v soustavě Slunce -- planeta -- sonda jeden ze základních zákonů fyziky, zákon zachování energie, skutečně platí. Teď však musíme uvážit, jak nepatrná je hmotnost takové sondy v porovnání s hmotností planety, takže zatímco sondu lze tímto manévrem urychlit velmi výrazně, planetu takto zbrzdíme naprosto neměřitelně. Ani nejzatvrzelejší pesimista nemusí mít obavy, že by i hojným využíváním těchto gravitačních manévrů nastal v drahách planet nějaký nepořádek.

Je pozoruhodné, že až do poloviny 60. let se urychlováním sond gravitačním polem planet nikdo vážně nezabýval. Pak ale nastala změna, doslova za pět minut dvanáct. Tehdy konečně si pár odborníků uvědomilo, jak výtečný zdroj energie se tu nabízí. Michael Minovich koncem roku 1963 provedl detailní analýzu dráhy takové sondy, která by měla letět okolo Venuše k Merkuru (Venuše by ji musela naopak trochu zbrzdit a sama by se urychlila, jistěže zcela neznatelně). Projekt se pak uskutečnil -- šlo o sondu Mariner 10, která v roce 1973 prozkoumala Merkur. Byla to tudíž první sonda, jež úspěšně studovala více než jednu planetu.

Garry Flandro zamířil v rámci svého postgraduálního studia do Laboratoře tryskového pohonu. Zde se v roce 1965, pod vedením Elliota Cuttinga, zabýval výpočty možných drah sond. Mnoho zkušeností s meziplanetárními lety v tu dobu nebylo, vlastně jen Mariner 2 proletěl tři roky předtím kolem Venuše a Mariner 4 v tom roce úspěšně odvedl svou práci u Marsu. Byl též nejdál, kam taková sonda do roku 1965 pronikla.

Flandro si zřejmě jako první dal dohromady dva "obyčejné" poznatky, které však -- jsou-li spojeny -- dají vskutku nadmíru "neobyčejný" výsledek. Prvním je fakt, že k urychlení sond je možné použít gravitačního praku. Druhým pak skutečnost, že shodou okolností se bude většina planet začátkem 80. let nacházet v jednom směru od Slunce. Formálně nejsevřenější seskupení nastane 10. března 1982, ale nepříliš odlišná situace se bude projevovat už několik let před tímto datem a po něm. Využijeme-li gravitačního praku, může Jupiter urychlit sondu právě k Saturnu, Saturn pak k Uranu, Uran k Neptunu a Plutu. Lze tak během jediného letu prozkoumat množství cizích světů, a navíc -- to vše během přibližně deseti let, v době až zázračně krátké.

Zrodila se myšlenka VELKÉ CESTY (Grand Tour), která pak po řadu let neodbytně zaměstnávala mysli odborníků i laiků.

(pokračování příští pondělí)

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků. Vydalo v roce 1995 nakladatelství Rovnost.

 

Pioneer 6 stále žije!

Je to neuvěřitelné, ale minulý pátek technici NASA kontaktovali nejdéle "žijící" kosmickou sondu vyrobenou člověkem. Pioneer 6 startoval z mysu Canaveral 16. prosince 1965 a měl původně pracovat pouhých šest měsíců.

 Od roku 1965 se vystřídalo sedm amerických prezidentů (čtyři čeští), zazářila skupina Beatles, Janis Joplin, byl zatřelen Martin Luther King, Robert Kennedy, Indíra Gándiová, devět rukojmích na olympiádě v Mnichově, člověk stanul na Měsíci, Jihoafričan Barnard úspěšně transplantoval lidské srdce, skončila válka ve Vietnamu, padla berlínská zeď, Sovětský svaz s celým komunistickým systémem, proběhla válka v Perském zálivu a začalo nekonečné krveprolití na Balkáně, střední Africe a Indonésii, byl uveden do provozu raketoplán... Ať už se dělo cokoli, nemělo to žádný vliv na činnost americké sondy Pioneer 6. Stejně jako řada jiných, neúnavně létala prostorem a sbírala cenná měření.

Pioneer 6 se na dráze kolem Slunce pohybuje už 35 roků a po celou dobu monitoruje stav slunečního větru. V dobách největší slávy měl o jeho měření zájem ke kdo a dokonce asistoval při legendárním výsadku Američanů na Měsíci.

Sonda jako taková, byla skutečně jednoduchá: Váží jenom 65 kg a vypadá jako soudek o výšce i průměru jeden metr, který se otočí jednou za sekundu. V dnešních cenách přitom přišla na směšných 120 milionů dolarů -- pokud by se to přepočítalo na vědeckou "výtěžnost", byl to asi jeden z nejlevnější projektů NASA všech dob.

S sebou vezl hned šest vědeckých přístrojů ke studiu meziplanetárního prostoru: nabitých částic a magnetických polí mezi drahami Země a Venuše. Létá totiž ve vzdálenosti 116 až 150 milionů kilometrů a kolem centrální hvězdy oběhne jedou za 310 dní.

První sondy s názvem Pioneer se na přelomu padesátých a šedesátých let pokoušely dostat na oběžnou dráhu Měsíce -- až na průlet Pioneeru 4 neúspěšně. Počínaje číslem pět a konče devítkou, šlo o průzkum meziplanetárního prostoru. Z téhle série, až na Pioneer 5 všechny ostatní stále pracují a dodnes tak tvoří síť monitorující "kosmické počasí". Poslední dva Pioneery: deset a jedenáct pak netřeba představovat: vydaly se na první průzkum Jupiteru a Saturnu.

S Pioneerem 6 se pozemní technici naposledy spojili před třemi roky, kdy byla její činnost 31. března 1997 "násilně" ukončena. Tehdy stále ještě pracovaly dva detektory: analyzátor plazmy a detektor kosmického záření. Až na to, že v říjnu téhož roku posloužil jako tréninkový cíl pro palubní techniky Lunar Prospectoru, byl s ním další kontakt přerušen. Ostatně i k poslední akci se operátoři u antén v kalifornském Goldstone uchýlili jenom proto, že se blíží kulaté výročí jeho startu.

"Kosmických sond, tj. těles v prostoru sluneční soustavy, stále ještě není moc -- a tedy jich není ani příliš. Zájem o jejich informace vědci zřejmě neztrácí nikdy (zejména ne ti, kteří věnovali přípravě experimentů kus života). Ovšem příjem slabých signálů není ani jednoduchý, ani levný a vyžaduje tedy peníze i sledovací čas. Obojího má NASA omezeně a proto občas vědce rozesmutní až k slzám -- to když jim "odstřihne šňůru," komentoval kdysi dávno situaci kolem přesluhujících kosmických sond Marcel Grün, ředitel pražské hvězdárny.

Co dodat? Od Pioneer 6 pracuje od prosince 1965 prakticky bez ustání. Na sklonku roku 1995 sice přišel o svůj hlavní vysílač, ale ten záložní zatím pracuje bez problémů. Jeho sluneční panely sice sešly věkem, stejně jako vlivem agresivního meziplanetárního prachu, ale jinak je na tom pořád ještě dobře. Gratulujeme!

Jiří Dušek
Zdroj: NASA News a další
 

Triedr -- nejjednodušší dalekohled

Blíží se Vánoce a vy možná hodláte koupit někomu pod stromeček dalekohled. Tato kapitola z internetového doplňku "Návodu na použití vesmíru" vám dá jeden tip.

Je to k nevíře, ale tahle soustava čoček a skleněných hranolů, jejichž základní konstrukce se od počátku dvacátého století příliš nezměnila, je dosud nejdostupnější kvalitní astronomický dalekohled. Samozřejmě, triedr má jistá omezení, ale jinak je s ním na co koukat. Posuďte sami.

Snad nejvděčnějším cílem je Měsíc. Snadno se hledá a i ten nejjednodušší triedr, pokud možno upevněný na stativu, vám na jeho povrchu ukáže více detailů než spatřil Galileo Galilei na počátku sedmnáctého století. Především na terminátoru -- rozhraní světla a stínu -- najednou vystoupí nepřeberné množství kráterů a rozmanitě tvarovaných pohoří. Všechny tyto jemné detaily navíc s postupnou změnou osvětlení, den za dnem, změní i podobu.

V těchto letech je vhodným cílem i Slunce. Projekcí se můžete podívat na řadu větších či menších skvrn a sledovat, jak mění nejen polohu ale i podobu. Pozor! V žádném případě se na Slunce nedívejte přímo! Můžete si poškodit zrak!

U ostatních těles sluneční soustavy už to tak slavné není. Na světlé večerní nebo ranní obloze vám triedr pomůže nalézt planetu Merkur, která se nikdy příliš nevzdaluje od Slunce. Venuše je sice nepřehlédnutelná i bez dalekohledu, ale na druhou stranu vám kvalitní přístroj na stativu ukáže, jak v průběhu týdnů mění úhlovou velikost a fázi. Bez zajímavosti není ani fakt, že právě tato pozorování přivedla Galilea Galileiho k přesvědčení, že Země skutečně obíhá kolem Slunce. (Po pravdě řečeno, tyto změny vysvětloval i jiný, tzv. Tychonův model, ve kterém byla naše planeta stále centrem vesmíru.)

Zatímco Mars v triedrech vypadá jenom jako naoranžovělá hvězdička, při sledování Jupiteru snadno v přilehlém okolí naleznete hned čtyři jasné měsíce: Ió, Európu, Ganymed a Kallistó (v pořadí od planety). Obzvlášť snadné je zahlédnout poslední dva satelity. Naopak Ió a Európa se mohou často ukrývat v záři oslnivé planety -- v jejich případě proto vyčkejte na dobu, kdy se dostanou úhlově dále od planety. Tuhle informaci vám prozradí třeba Hvězdářská ročenka či některý z běžně dostupných astronomických programů.

Spatřit Saturnův prstenec není vůbec jednoduché. Na subtilní ozdobu druhé největší planety musíte použít dalekohled na stativu, jenž zvětšuje alespoň 20x až 30x. Můžete ale zkusit zahlédnout měsíc Titan. Vypadá jako hvězdička osmé velikosti, která Saturn oběhne jednou za šestnáct dní. Od Saturnu se úhlově vzdaluje až na tři úhlové minuty.

Většího zvětšení (vhodného právě pro pozorování planet) lze u triedru dosáhnout tak, že za stávající okulár (za jeden nebo za oba) přidáte další okulár, astronomický nebo i z mikroskopu, upevněný v trubičce (je třeba experimentovat, ne vždy to vede k úspěchu).

V dosahu menšího triedru je i Uran, Neptun a zhruba desítka nejjasnějších planetek, jež se toulají mezi dráhou Marsu a Jupiteru. Abyste měli patřičnou jistotu, bude nejlépe, když si nakreslíte skicu těsného okolí, a z noci na noc budete sledovat, jak se těleso pohybuje vůči vzdáleným hvězdám.

Pokud máte možnost pozorovat tmavou oblohu daleko od pouličního osvětlení, ukáže vám triedr 7x50 či 10x50 stálice slabé až devět magnitud. Do zorného pole se vám tehdy dostane několik desítek dalších objektů.

Začneme-li podzimní oblohou, je na místě jmenovat zajímavé a pro triedr vhodné objekty jako Mlhovinu v Andromedě (M 31), o něco slabší galaxii M 33 v Trojúhelníku, dvojici otevřených hvězdokup chí a h v Perseovi či skupinu hvězd kolem Mirfaku -- alfa Persei. Na zimní obloze jsou vděčným cílem Plejády a Hyády z Býka, Mlhovina v Orionu M 42 a Jesličky (M 44) v Rakovi. Z jarní oblohy lze vybrat otevřenou hvězdokupu M 48 v Hydře či galaxii M 101 ve Velké Medvědici a kulovou hvězdokupu M 13 v Herkulovi.

Mnoha nádhernými zákoutími kypí především letní nebe. Nezapomenutelné je toulání Mléčnou dráhou, jen tak nazdařbůh. Spatříte zde nejrůznější více či méně náhodná nakupení stálic, často podivuhodných tvarů, barevné hvězdy, temné zálivy. Krásná je Laguna (M 8) ve Střelci a nedaleko i otevřená hvězdokupa M 25 či hvězdokupa kulová M 22. Jako drobná mlhavá skvrnka, která ve větších dalekohledech připomíná ohryzek, vypadá planetární mlhovina M 27 v Lištičce. Na západním okraji stejného souhvězdí zase leží Ramínko na šaty -- hříčkou náhody zajímavě vytvarovaná skupina různě vzdálených stálic.

Poblíž Denebu, nejjasnější hvězdy z Labutě, narazíte nejen na jemnou mlhovinu Severní Amerika (na ní je triedr obzvlášť vhodným přístrojem), ale i otevřenou hvězdokupu M 39. A pokud byste chtěli spatřit zbytek po supernově, podívejte se pod epsílon Cygni, kde leží Řasy -- cáry dávno zaniklé hvězdy.

Dobře, triedr je skutečný hvězdářský dalekohled. Jenže po kterém z typů sáhnout? Vždyť stojí-li nějaký přístroj dvacetkrát víc, neznamená to ještě, že s ním také dvacetkrát víc uvidíte.

Základní parametry
Slovem triedr se dnes označuje každý dalekohled, v němž se používá trojbokých hranolů k dosažení vzpřímeného obrazu. Většinou se přitom jedná o dvojici spojených dalekohledů, v astronomické hantýrce nazývaných binar.

Každý takový přístroj charakterizují dvě čísla: zvětšení a průměr objektivu. Například 7x50 znamená, že triedr s objektivy o průměru pět centimetrů zvětšuje sedmkrát.

Na první pohled se může zdát, že větší zvětšení přináší i lepší obraz. Skutečně, s dalekohledem se pak snadněji sledují jak dvojhvězdy, tak i Jupiterovy satelity či krátery na Měsíci. Na druhou stranu ale rostoucí zvětšení omezuje velikost zorného pole a pokud držíte triedr v ruce, může se až nepříjemně chvět. Jednoduše řečeno, pokud nebudete používat triedr na stativu je optimální je nejvýše desetinásobné zvětšení.

A co průměr objektivu? Binar je v noci skutečně mocným rozšířením našeho zraku, díky kterému vidíme mnohonásobně slabší hvězdy. Triedr 7x35 posbírá zhruba dvacetkrát více světla než naše neozbrojené oči (tj. optická soustava 1x8). Triedr 7x50 dokonce padesátkrát víc, takže oproti předcházejícímu typu ukáže asi o magnitudu slabší hvězdy. Na druhou stranu je ale těžší a proto se vám při delším pozorování rychleji unaví ruce. Léta praxe ukázala, že optimálním průměr objektivů je 50 milimetrů. (Na další padesátinásobné zvýšení sběrné plochy už potřebujete dalekohled o průměru objektivu 35 centimetrů.)

 Objektivy triedrů jsou většinou pokryty tzv. antireflexní vrstvou (vypadá jako barevný, nejčastěji modrý, zelený či purpurový povlak). Zvyšuje propustnost čoček a snižuje nežádoucí vnitřní odrazy a dalších rušivé jevy. U levnějších typů je takto upraven pouze vnějších povrch objektivu a okuláru, zatímco dražší triedry mají ošetřeny všechny odrazné plochy. Přesto všechno lze z úspěchem k pozorování používat jednodušší triedry. Daň v podobě menšího kontrastu a dosahu je -- zdá se -- přijatelná.

Triedr byste měli vybírat také s ohledem na průměr vašich zorniček, jejichž velikost si před zrcadlem změříte pomocí průhledného pravítka při tlumeném osvětlení. Například 7x35 a 7x50. V prvním případě má dalekohled velikost výstupní pupily (světlý kruh viditelný v okuláru) pět milimetrů, ve druhém zhruba sedm milimetrů. (Velikost výstupní pupily můžete změřit pravítkem nebo spočítat podělením průměru objektivu zvětšením.)

Jestliže máte průměr zorničky kolem sedmi milimetrů, kupte si 7x50. Pokud ale máte zorničku menší, řekněme kolem pěti milimetrů, bude pro vás vhodnější 7x35. U druhého by totiž část světla posbíraného objektivy neprošla do vašeho oka. S triedrem 7x35 prostě uvidíte obdobně slabé objekty jako s 7x50. Jinou možností je vybrat si přístroj 10x50 -- i ten má totiž průměr výstupní pupily 5 milimetrů (a posbírá více světla než 7x35).

Kromě průměru objektivu a zvětšení se triedry tu a tam liší systémem ostření. Většina z nich má tzv. centrální ostření, které plynule bez zádrhelů posunuje oběma okuláry. Případnou odchylku pravého oka lze nastavit na pravém, samostatně pohyblivém okuláru. Narazit ale můžete i na (levnější) přístroje, u nichž centrální ostření chybí. Je zřejmě úplně jedno, který si vyberete. Centrální ostření je však pohodlnější.

Jako univerzální tedy doporučujeme triedr 10x50. Pozorujete-li často v místech, kde je temné nebe, je výhodnější 7x50, který může mít o něco větší zorné pole. Pokud chcete mít triedr téměř kapesní, můžete dát přednost typu 8x40, i když s ním neuvidíte tak slabé objekty a hvězdy.

Tyto triedry můžete pořídit velmi levně v různých "second-handech", na burzách a v zastavárnách. Šetřit ale není na místě. Nový přístroj lze se zárukou koupit za cenu kolem dvou tisíce korun. Výrobkům z východní Evropy či neznačkovým se přitom vyhýbat nemusíte -- dalekohled si totiž před zaplacením otestujete. Navíc zkušenosti ukazují, že hlavně ruská optika nijak nezaostává za tou ze západu či Japonska.

 Vybíráme správný triedr
U triedru je nezbytné vyzkoušet dvě věci: ostření a souosost. Máte-li normální zrak, musí být stupnice optických mohutností při pohledu do dálky (nekonečna) na nule. Pokud nosíte brýle, platí toto nastavení při pohledu přes ně. Pak si ale brýle sundejte a na stupnici nastavte optickou mohutnost svých brýlí. U binaru s centrálním ostřením nastavte nejdříve mohutnost levého oka a poté případnou odchylku pravého oka na pravém okuláru. Poté byste měli do dálky vidět stejně ostře jako předtím. (Výjimkou jsou lidé, kteří trpí astigmatismem větším než jedna dioptrie.)

Velmi špatnou souosost obou polovin binaru poznáte na první pohled: Pohled do dálky je skrz něj velmi nepříjemný, dokonce můžete obraz vidět dvojitě. Ale i když si na první pohled ničeho zvláštního nevšimnete, je vhodné zkontrolovat, zda předměty v dálce mizí ze zorného pole současně v obou dalekohledech. Prostě se dívejte tu levým, tu pravým okem a přesvědčete se, že za levým, pravým, horním i dolním okrajem mizí stejně. Pokud tomu tak není, dalekohled "šilhá" a není vhodný ke sledování noční oblohy.

Právě "šilhání" je totiž nejčastějším problémem binokulárních dalekohledů a projevuje se nejcitelněji právě při astronomickém pozorování (stejně jako ostatní optické vady).

Na důležitou souosost existuje ještě jeden citlivý test. Rozevřete triedr dle vzdálenosti očí a na okenním parapetu ho namiřte na výrazný předmět v dálce. Začněte postupně vzdalovat oči. Předmět musí po celou dobu zůstat uprostřed obou výstupních pupil, tj. v obou má být vidět stále totéž. Abyste případné "svislé šilhání" nekompenzovali postupným nakláněním hlavy, můžete v půli cesty od očí k triedru držet (nebo na něco položit) vodorovné průhledné pravítko. Leží-li při pohledu jedním okem obě výstupní pupily na jeho okraji, mají tam ležet i při pohledu okem druhým. Jinak je dalekohled opět vadný.

Nejpřísnějším testem optické kvality jsou hvězdy. Pokud můžete, vyzkoušejte dalekohled i v noci -- obraz musí být dokonalý až k krajům a hvězdy nesmí mít v žádném případě podobu krátkých barevných úseček či rozostřených flíčků.

Po mechanické stránce otestujte nastavování okulárů. Mělo by to jít rovnoměrně, avšak s určitým odporem. Stejně tak by měly fungovat i pohyby u okulárů. V případě centrálního ostření se okuláry nemají pohybovat dopředu a dozadu (viklat). Pohledem dovnitř každého z dalekohledů (posviťte si baterkou) zkontrolujte, zda nejsou jednotlivé optické plochy zaprášené či jinak špinavé, poškrábané nebo dokonce uvolněné.

 Drobné úpravy triedru
Už na začátku je vhodné triedr mírně upravit. Nejdříve si podle svých očí nastavte okuláry do správné vzdálenosti. Při pozorování pak mějte oči u okulárů tak blízko (dotýkejte se objímek), aby výstupní pupily splývaly s vašimi zorničkami. Jinak neuvidíte celé zorné pole, které dalekohled poskytuje. Tu a tam bývají tzv. očnice příliš vysoké, pak se je vyplatí poněkud snížit.

Kožený řemínek loveckého triedru je vhodné nahradit tlustou bílou šňůrou. Jednak je v noci nápadnější, jednak se pohodlně nosí i pod bundou. V této souvislosti připomeňme, že triedr je poměrně křehké zařízení, pro které bývá pád na zem osudný. Nikoli však proto, že by se přímo roztříštil, nýbrž proto, že se posunou jeho skleněné hranoly. Přístroj začne šilhat a jeho oprava může být velmi nákladná. Pokud je vůbec možná (resp. pokud seženete někoho, kdo to umí opravit).

Pokud triedr neberete na delší cesty a nebudou vám vadit jeho zvětšené rozměry, můžete na něj připevnit pevné rosnice, které zpomalí zarosení objektivů. Úplně nejjednodušší je navinout na tubus každého dalekohledu lepenkový kužel, zevnitř vyložený černou plstí. U běžných triedrů postačí délka rosnic kolem dvaceti centimetrů.

Chcete-li triedr využít co nejvíce, začne vám brzo vadit fakt, že se vám třesou ruce. Řešením je stativ, nikoli však běžného typu. Při obhlížení nebe se totiž často zadíváte hodně vysoko a v místech, kde je pod triedrem obyčejný stojan, potřebujete umístit svou hlavu a tělo. Praktičtější je tudíž vodorovné rameno zakončené svislým čepem, na který nasadíte triedr prostřednictvím malé "montáže".

Podkladem pro tento text, který vyšel v elektronické příloze Návodu na použití vesmíru, byly pasáže z nepublikované sbírky Jana Hollana "Hvězdářské pomůcky" a přehledové články v časopisech Astronomy a Sky and Telescope. Na úpravě textu spolupracoval Tomáš Havlík, Lukáš Král, Michal Švanda.

  • Při koupi v žádném případě nedejte na rady prodavačů, kteří mají ve většině případů jenom malý přehled. Pokud to jde, investujte do zcela nového přístroje.
  • Každý triedr charakterizují dva údaje: zvětšení a průměr objektivu v milimetrech.
  • Větší zvětšení přináší nejen menší zorné pole, ale i problémy s chvěním rukou.
  • Větší objektivy sice posbírají více světla a ukáží slabší objekty, ale zvyšují váhu i cenu triedru.
  • Na vnější ploše objektivů a okulárů, event. i dalších optických plochách, má být napařena antireflexní vrstva.
  • Obecně lze doporučit levný triedr 7x50, resp. 10x50 s centrálním ostřením a antireflexní vrstvou, který lze koupit za zhruba dva tisíce korun.
  • Pro řadu účelů se hodí i kapesní 8x40, event. na stativu upevněný 20x60. První dobře poslouží i při procházkách ve volné přírodě či při sledování ptáků a zvěře, druhý je naopak velmi vhodný k průzkumu Mléčné dráhy. (Velké triedry jsou však nepříjemně těžké.)
  • Cena za přístroje se speciální povrchovou úpravou, vybavené nejrůznějšími technickými vymoženostmi (např. stabilizátorem obrazu) není adekvátním nabízenému komfortu. Hranolové binary se používají už celé století a za tu dobu se výrobcům podařilo objevit a připojit snad všechny možná vylepšení.
  • Dalekohled si před zaplacením dobře prohlédněte. Zkontrolujte mechanické části, správné ostření a hlavně souosost. Pokud vidíte předměty rozmazaně či dokonce dvojitě, v žádném případě triedr nekupujte. Triedr nesmí mít ani jiná viditelná poškození, např. poškrábané antireflexní vrstvy. Podívejte se na ostré linie, např. tmavý strom nebo hranu budovy oproti jasné obloze. Mají červené nebo modré okraje? Žádný přístroj není zcela bez těchto barevných vadí, ale některé jsou lepší.
  • Pokud to jde, zkontrolujte triedr pohledem na hvězdnou oblohu.
  • Kožený pásek triedru zaměňte za tlustou bílou šňůru. Na objektivy nasaďte bytelné rosnice.
  • Při častějších toulkách noční oblohou, ale třeba i při sledování Slunce, vám dobře poslouží i jednoduchá montáž.

Jiří Dušek
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...