:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

297. vydání (7.12.2000 )

Zdroj archiv IAN Deset na mínus čtvrtou. Kdo by to byl řekl, ale jak mi prozradil kolega Zdeněk Pokorný, právě tohle číslo určuje část populace, která se zajímá o astronomii. Lhostejno zda máme na mysli českou veřejnost, evropskou, anglicky mluvící... Nevěříte? Tak si to sami spočítejte. Řekněme, že anglicky mluví, píše a čte zhruba miliarda lidí (sto milionů sem, sto milionů tam -- na tom nyní nesejde). Desetina promile z tohoto počtu představuje zástup sto tisíc lidí. A jaký je náklad prestižního časopisu Sky and Telescope, jenž nechybí v žádné knihovně milovníka astronomie? Pouze dvakrát větší...
Stejný řádový odhad však můžeme provést i na vzorku České republiky. Řekněme, že je nás deset milionů. Tedy 107 krát 10-4 rovná se 103. V naší zemi mají tedy o astronomii a dění na obloze zájem řádově tisíce lidí. Sedí, nesedí? S tímhle závěrem budou bezesporu souhlasit vydavatelé nejrůznějších hvězdářských publikací. Pomineme-li nejrůznější (zpravidla historické) excesy, náklad většiny knížek, CD ROMů a hvězdářských map zpravidla nepřekročí několik tisíc exemplářů.
Deset na mínus čtvrtou. Je nás málo, nebo hodně? Řekl bych tak akorát.

Jiří Dušek

 

Myslíte si, že na Marsu kdysi byly podmínky vhodné pro život? (241 odpovědí)

  • ano, určitě! (66%)
  • ne, proč by? (10%)
  • kdo ví? (24%)

 

 

Vlhký a teplý Mars!

Musím se přiznat, že když jsem čekal na zprávy o novém, velkém a ještě větším objevu na Marsu, který už od minulého týdne avizovali pracovníci Jet Propulsion Laboratiry, mírně se mi roztřásly nohy. Ani ve snu mne ale nenapadlo, že to budou (opět) sedimenty -- silný důkaz o existenci tekoucí vody na povrchu sousední planety.

Chcete videt vic? Tak kliknete! Sonda Mars Global Surveyor, která nás bez přestání zásobuje stále podivuhodnějšími snímky červené planety, se opět podívala do historie: Na zveřejněných záběrech s vysokým rozlišením je možné rozlišit vrstvy sedimentů, které zřejmě vznikaly díky mnoha jezerům a mělkým mořím.

"Vidíme zřetelné vrstvy horniny uvnitř kráterů a jiných povrchových proláklin. Nikdy jsme neměli tak přesvědčivý důkaz o tom, že horniny na Marsu sedimentovaly," tvrdil se záběry v ruce Michael Malin, vedoucí týmu Mars Orbiter Camera. Tyto snímky nám prozrazují, že Mars byl kdysi dávno mnohem "živější", než jsme si původně mysleli. Zvrstvené horniny jsou totiž velmi podobné těm, které vytvářejí i jezera na naší planetě. Tyto sendvičově naskládané a stlačené horniny navíc představuji velmi cenný záznam historie dané planety.

Jak se zdá, oblasti sedimentů jsou roztroušeny po celém Marsu. Nejvíce jich bylo nalezeno uvnitř impaktních kráterů v západní oblasti Arabia Terra, na kráterových pláních v severní části Terra Meridiani, v chaotických oblastech Údolí Marineru (Valles Marineris) a v severovýchodní části gigantické impaktní pánve Hellas. Vědci tyto sedimenty přirovnávají k oblastem z jihozápadu Spojených států (Grand Canyon a Painted Desert v Arizoně).

Studium podobných útvarů u nás na Zemi umožňuje nahlédnout do dávné minulosti naší planety a díky fosilií i do minulosti zdejšího života. "Je logické, že stopy po dávném životě na sousední planetě můžeme najít právě v těchto sedimentech," dodává David Malin. "Až donedávna jsem zastáncem myšlenky, že Mars byl ještě před časem planetou s vodním a teplejším prostředím, nebyl. Můj názor se však zásadně změnil, když jsem spatřil první snímky Candor Chasma s vysokým rozlišením. Je téměř nemožné, aby tyto sedimenty vznikly bez přítomnosti vody." Pravdou je, že podobný typ krajiny mohl vytvořit i vítr, avšak tato možnost se zdá méně pravděpodobná.

Objev sedimentů se možná stane klíčem k největším záhadám Marsu a je rovněž velkou nadějí pro biology. Jsou to přeci nejlepší místa pro hledání stop dávného života. Podobně jako na Zemi, kde nalézáme první známky života právě prostřednictvím fosilií v mořských usazeninách. Nezbývá tedy než právě sem poslat důmyslnou biologickou laboratoř. Kdy? Tipuji tak za deset roků.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: JPL News a další
 

Chicxulub a konec dynastie -- část druhá

Před 65 miliony roky, na konci druhohor, vrcholila na Zemi ničím nerušená nadvláda plazů. Mezi gigantickými veleještěry se objevili rohatí dinosauři, monstrózní obrněnci i největší suchozemští dravci všech dob -- karnosauři. Svého životního vrcholu dosáhli i ptakoještěři s rozpětím křídel až osmnáct metrů.

 Ve stejné době ale docházelo na naší planetě k významným dějům ve vývoji zemské kůry. Tvář krajiny formovala mohutná tektonická a vulkanická činnost. Tyto události, při kterých byly vyzdviženy například Kordillery či Pyreneje pochopitelně ovlivnily i na stabilitu tehdejší biosféry. Množství oxidu siřičitého a uhličitého, které se při silných sopečných erupcích dostávalo do ovzduší, pravděpodobně narušilo zemské klima. Ovšem na rozhraní druhohor a třetihor ale muselo dojít k ještě mnohem dramatičtější události, jež způsobila vyhynutí ohromujících dvou třetin živočišných druhů.

Naše pátrání po příčinách téměř náhlého vyhynutí velkého množství rostlinných a živočišných druhů začneme v roce 1977, kdy geolog Walter Alvarez (syn známého jaderného fyzika Luise Alvareze -- nositele Nobelovy ceny) studoval se svým týmem vápence u severoitalského městečka Gubbio.

Ve vrstvách bělošedého vápence tenkrát nalezli asi centimetr hrubou vrstvičku hnědošedého jílu, jenž se nacházel právě na paleontologicky zjištěném rozhraní druhohor a třetihor. Analýza tmavého jílu ukázala, že se v něm nachází abnormální množství iridia -- prvku vzácného v zemské kůře, ale poměrně běžného v meteoritech.

Podobnou vrstvičku jílu na rozhraní druhohor a třetihor se později podařilo nalézt na mnoha dalších lokalitách po celé Zemi. Dle některých odhadů byl povrch naši planety tedy doslova pokropen asi 200 tisíci tunami iridia. Není divu, že v roce 1980 spatřila světlo světa hypotéza o mimozemské příčině vymíraní živočichů na rozhraní křída-terciér. Alvarezův tým tvrdil, že tuto katastrofu způsobil dopad planetky o velikosti přinejmenším deset kilometrů. Jediné, co chybělo, byla jizva po celé této události. Ta se rok poté skutečně našla, byl to právě impaktní kráter Chicxulub. Jak tedy celá událost mohla vypadat?

 Pár vteřin poté
Asi desetikilometrová planetka dopadá v oblasti dnešního Mexického zálivu. Nesmírná kinetické energie vesmírného tělesa se ve zlomcích sekund mění na energii tepelnou, světlenou i seizmických vln a od místa impaktu se rychle šíří mohutná tlaková vlna. Rozsáhlé oblasti se ocitají v pekelném žáru, země se otřásá, zvedají se obrovské vlny tsunami.

Do ovzduší se díky vyvržené hornině dostalo obrovské množství materiálu. Podle odhadů Bartona Hurdla z Naval Research Laboratory se díky rozsáhlým požárům ocitla v ohnivé výhni téměř polovina všech lesů na planetě. Pár minut poté se navíc na povrch Země snesla sprška ohromných bolidů, které představovaly horký materiál vyhozený z místa dopadu. Mnoho úlomků dokonce překonalo zemskou přitažlivost a posléze se znovu sneslo k Zemi.

Owen Toon z NASA Ames Reseach popisuje situaci živého tvorstva následovně: "Řada velkých zvířat se musela doslova uvařit, ale nemálo jich také katastrofu přežilo. Pokud jste byli krokodýlem pod vodou -- žádný problém. Pokud jste byli myší zalezlou v díře -- žádný problém." Objevují se dokonce názory, že někteří dinosauři mohli v tropických oblastech přežít až do nejstarších třetihor. Nečekala je ale žádná skvělá budoucnost.

Kyselé deště
Vše živé, co zůstalo dosud od katastrofy uchráněno, čekala další pohroma. Obrovské lesní požáry vytvořily množství oxidů dusíku, který reagoval s vodními párami a vytvořil kyselé deště. Samotné požáry život pod hladinou oceánu nezahubily, ale pokud zastíníte světlo, fytoplankton se přestane reprodukovat a tím dá do pohybu kolaps oceánského ekosystému. Nejvíce byli postiženi amoniti, koráli, belemniti, dírkovci, ale i vodní plazi, jako pleiosauři, ichtyosauři nebo mosasauři.

Prach a dým z lesních požárů zaclonil oblačnou přikrývku naší Země. Nižší vrstvy atmosféry byly zaprášeny po dobu asi šesti měsíců, nastalo období temna a chladu, ve kterém nemohla probíhat fotosyntéza.

Globální oteplení
Až se prach po několika měsících usadil a sluneční záření začalo pronikat k zemi, nastala vlna globálního oteplení. Vlivem skleníkového efektu, za který mohl zvýšený podíl kysličníku uhličitého z lesních požárů a roztavených vápencových skal z místa impaktu.

Je však možné, že ke skleníkovému efektu přispěl i metan uvolněný z oceánských sedimentů při mohutných vlnách tsunami. Povrchová teplota nakonec vzrostla na dobu 50 až 100 let až o pět stupňů nad normál.

Smutný konec?
Je pravdou, že katastrofa, která proběhla před 65 miliony roky, obrovským způsobem změnila další život na planetě. Na zbytcích zdecimovaného druhohorního světa se rychle začal formovat svět nový, v mnoha směrech blízký dnešnímu. Novým podmínkám se nejlépe přizpůsobili savci, mezi kterými se objevili i zástupci skupiny, která si v průběhu šedesáti miliónů let měly vybojovat přední postavení mezi všemi tvory na planetě -- primáti. To už je ale začátek úplně jiného příběhu.

O tom, že vyhynutí dinosaurů při mohutné srážce naší planety s planetkou bylo s nadšením přijato i filmovými tvůrci, svědčí i nejnovější podívaná z dílny Walta Disneye "Dinosaurus" , kde hraje tento impakt jednu ze zásadních rolí. O nebývalé kvalitě počítačových animací použitých v tomto filmů svědčí i fakt, že si výroba "Dinosaura" vyžádala 45 milionů megabytů diskového prostoru. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že impakt zde potěší každého milovníka velkých podívaných. To se bohužel nedá říct o závěru šestidílné série o dinosaurech, která běžela každé úterý ve 20:00 na ČT 1. Tvůrci celou událost odbyli jen pěti větami. Pro mimořádný zájem se však televize BBC, která je producentem zmíněného seriálu rozhodla natočit další dva díly.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Space.com a mnoho dalších materiálů
 

Kousek, který není z Plejád

Hubblův kosmický dalekohled se opět jednou pochlapil a vyfotil podivuhodně propletený oblak mezihvězdné látky, likvidovaný průchodem jedné z nejjasnějších hvězd Plejád.

 Tuhle hvězdokupu snad není nutné představovat: Leží jenom 380 světelných roků daleko a při pohledu bez dalekohledu vypadá jako skupina několika stálic, tak trochu připomínající Velký vůz. Však si ji také někteří pletou s "Malým vozem".

Když se ale na Plejády podíváte triedrem či jiným dalekohledem s velkým zorným polem, zahlédnete až několik desítek jiskřivě bílých stálic poházených na nebi v oblasti o průměru asi dva a půl stupně -- tedy zhruba pěti měsíčních úplňků. Na velmi tmavé obloze, s dobrým přístrojem a ještě lepším zrakem, se vám může dokonce poštěstit zahlédnout v okolí jedné z Plejád -- Meropé -- nenápadnou mlhovinu.

Nádherné záběry z fotografických komor ukazují, že podobnou ozdobu mají i ostatní stálice této hvězdokupy. Dokonce lze říci, že prach rozptylující světlo horkých hvězd, obklopuje celé Plejády.

Podobné závoje přitom sledujeme i u jiných hvězdokup -- jde o pozůstatky materiálu, ze kterého se před časem tvořily dnes pozorované stálice. Plejády jsou ale výjimkou -- v současnosti jenom úplnou náhodou prolétají rychlostí kolem desíti kilometrů za sekundu oblakem plynu a prachu, jenž osvětlují podobně, jako pouliční lampy mlhu či kouř kolem sebe. Už jenom proto, že se stáří téhle skupiny odhaduje na 90 milionů roků. Za tu dobu se dostaly už hodně daleko od místa svého zrodu.

Historické záznamy ukazují, že mlhovinu v okolí Merope (označovanou jako NGC 1435) objevil v šedesátých letech devatenáctého století Wilhelm Tempel. Zhruba o třicet roků později si v těsné blízkosti hvězdy všiml Edward Barnard izolované skvrnky (IC 349). Jelikož oba objekty dělí jenom půl úhlové minuty, je většinou IC 349 beznadějně utopena v záři nápadnější stálice.

Přesto se od té doby na ni -- prostřednictvím řady detektorů -- podívali i jiní hvězdáři. IC 349 či tzv. Barnardova mlhovina u Merope, leží zhruba šest setin světelného roku daleko od Merope -- tedy asi tři a půl tisíce astronomických jednotek (astronomická jednotka odpovídá střední vzdálenosti Země od Slunce, tj. 150 milionům kilometrů).

Na čerstvém záběru z Hubblu je Meropé těsně za pravým horním okrajem -- radiální paprsky světla rozptýleného v tubusu dalekohledu jsou ostatně více než zřetelné. Rovnoběžná vlákna, která začínají vlevo dole a vedou doprava nahoru však reálná jsou.

IC 349 na detailním záběru připomíná jakousi lepivou hmotu, za kterou se táhne ulpívající slizká hmota. Tým odborníků z Havajské univerzity, na jejichž objednávku 19. září 1999 snímek vznikl, se domnívá, že jde o ozářené prachové částice. Tak jak se oblak blíží ke hvězdě, působí na jednotlivé částice tlak záření, který je vlastně zpomaluje. Více se však brzdí lehčí částice -- ty zůstávají jakoby na závětrné straně. Tedy vlevo dole na záběru. V přímých paprscích, které míří na Meropé, se naopak nacházejí velké částice, které se tolik nezpomalily.

Jak nám telefonicky vysvětlil Leoš Ondra, jde tak trochu o analogii prosévání obilí. Když vyhodíte hrst zrn do vzduchu -- lehké plevy padají mnohem pomaleji než do zlatova uzrálá zrnka.

Každopádně tahle podivuhodná ozdoba Merope nemá příliš optimistickou budoucnost. Pokud průchod kolem horké hvězdy přežije, časem se vzdálí natolik, že navždy pohasne. Nám pak po ní zůstane jenom štos vědeckých prací a tento krásný snímek.

Jiří Dušek
Zdroj: STSCI a další
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...