:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

296. vydání (4.12.2000 )

Kresba Slawek Wojtowicz Globalizace. Typickým příkladem z naší branže mohou být aktivity zpravodajského portálu Space.Com. Tyto stránky poutavou formou informují nejen o astronomickém a astronautickém dění, ale distribuují zajímavé obrázky, recenze filmů a knížek, rozhovory ba dokonce i šoty z vlastního televizního vysílání. Za tímhle bezesporu zajímavým projektem stojí řada významných lidí -- reportéři CNN či movití investoři, takže ve výsledku poskytuje skutečně hodnotné, velmi rychlé, seriózní a v mnoha případech i originální zprávy. Problém je jiný. Díky dravé politice se portálu Space.com podařilo různým způsobem ovládnout řadu nezávislých zpravodajů podobného ražení. Odkaz na tuhle "firmu" je dnes běžnou součástí "kosmické rubriky" MSNBC.com. Do ošatky Space.com patří stránky věnované psané a hrané science-fiction Starport.com, vzdělávací Explorezone.com a odnedávna i velmi dobrý The Florida Today Space Online. Společnost navíc uzavřela strategické partnerství se SETI Institutem, který se snaží vést pátrání po projevech mimozemských civilizací. Dodejme přitom, že původní web Space.com je i vzhledem k dění na Internetu mladičký -- vznikl v červenci 1999. Dnes je Space.com velmi robustní multimediální firmou, o které ještě hodně uslyšíme. Je to dobře nebo špatně? Nezmizí pestrost toku informací? Či naopak jeho kvalita stoupne? Uvidíme.

Jiří Dušek

 

 

 

Příběh nesmrtelných poutníků -- díl druhý

Právě dnes, na přelomu dvou století, probíhá v jednom ze zákoutí sluneční soustavy podivuhodné setkání: Magický Jupiter nakrátko navštívily hned dvě pozemské sondy. Náš seriál ale nepřináší jenom pravidelné reportáže z tohoto rendezvous, ale i stejnojmennou knihu Zdeňka Pokorného, která shrnuje jiný bezesporu legendární projekt.

Cassini se pomalu, ale jistě přibližuje k Jupiteru. Dle posledních zpráv je -- zaklepejme to na dřevo -- v excelentním stavu. Jeho kamerový systém snímá planetu, plazmový detektor číhá na prolétající ionty a prachový pro změnu na drobná smítka meziplanetární látky. Tedy nuda, šeď, šeď... (Ještě, že tak!)

Možná to víte, možná ne, ale zajímavé setkání dvou pozemských sond s největší planetou sluneční soustavy, můžeme sledovat nejen prostřednictvím webových stránek. Stačí se večer podívat nad východní obzor. Výhodná poloha Jupiteru, jehož gravitační pole umožní Cassini nabrat rychlost směrem k Saturnu, je totiž zřetelná i na pozemské obloze.

Jupiter určitě nepřehlédnete -- má jasnost -2,7 magnitudy, takže je po Slunci, Měsíci a Venuši (po té pátrejte nad západem) nejjasnějším tělesem ne nebi. Pomineme-li samozřejmě pozemské předměty, jako jsou letadla či některé umělé družice, event. pomíjivé a o to vzácnější bolidy. Pod ním si všimněte naoranžovělého Aldebaranu, nejjasnější stálice ze souhvězdí Býka, naopak nad ním leží známá hvězdokupa Plejády.

Také druhého partnera najdete snadno: Saturn se promítá asi devět stupňů severovýchodním směrem, tedy o něco méně, než je šířka sevřené pěsti na natažené ruce. Je na první pohled slabší než Jupiter, ale jasnější než Saturn. Při hledání vám ostatně napomůže Měsíc, jenž se kolem projde večer 9. a 10. prosince, stejně jako 6. ledna či 2. a 3. února.

Pokud máte po ruce menší dalekohled, neváhejte a zadívejte se s ním na obě tělesa. V okolí Jupiteru už v triedru (pokud možno na stativu) zahlédnete čtyři největší měsíce -- Ió, Europu, Ganymed a Kallistó, v okolí Saturnu pověstný prstenec. S dobrým přístrojem se navíc můžete pokusit identifikovat Saturnův největší měsíc Titan. Tedy jeden z mnoha vytipovaných cílů nesmrtelných poutníků...

 

kresba archiv Okamžik nula
Pantos ergú arché chalepé estin. Začátek každého díla je obtížný.

Jen necelých pět roků nás dělí od konce slavné doby, kdy jsme odtud -- z Kennedyho kosmického střediska na mysu Canaveral na Floridě -- naposledy vyprovázeli odvážné kosmonauty na Měsíc. Ale ta doba je pryč a vzpomínky na ni překryly další události, jak je přináší neúprosně plynoucí čas. Přibližně 12 000 zaměstnanců kosmodromu na mysu Canaveral, téměř polovina z doby jeho největší slávy, tu již nepracuje. Ze 42 vypouštěcích stanovišť je v provozu sotva čtvrtina. Nicméně kosmodrom žije, a právě teď i docela horečně.

Je sobota 20. srpna 1977. Už brzy zrána Slunce začíná rozpalovat písek v rovinaté přímořské krajině a vše nasvědčuje tomu, že tento den bude jaksepatří letní. Na druhém břehu amerického kontinentu, v kalifornské Pasadeně, se v tutéž dobu trousí skupinky pracovníků Laboratoře tryskového pohonu (JPL) do budov číslo 167 a 186, aby v prostorných klimatizovaných sálech sledovali celou událost na televizních obrazovkách v přímém přenosu. Je to jejich den, jejich poutník je připraven na dalekou cestu.

Na startovní rampě 41 floridského kosmodromu je už zdálky vidět nosnou raketu Titan III E Centaur. Výrobní číslo: TC-7. Náklad: kosmická sonda VGR 77-3, která bezprostředně po startu bude pojmenována Voyager. Jedna ze dvou identických kosmických sond, určených pro výzkum periferie naší planetární soustavy. Poutník, který se zakrátko vydá na svou nikde a nikdy nekončící cestu vesmírem.

Teď už vše vypadá zase růžově. Předstartovní odpočítávání času běží plynule, jako by všechny trable poslední doby byly za námi. Byly to opravdu infarktové měsíce a týdny: 12. a 13. dubna se v Laboratoři tryskového pohonu naposledy zkontrolovaly obě sondy. Byla to důkladná výstupní kontrola před 3800 kilometrů dlouhou cestou na mys Canaveral a dalších mnoho miliard kilometrů putování kosmickým prostorem. 21. dubna se první sonda vydala na cestu z Kalifornie na Floridu, 19. května následovala druhá. Karavana speciálně upravených tahačů na to potřebovala čtyři dny, a to se zastavovala jen na opravdu nezbytnou dobu, když se doplňovaly pohonné hmoty a řidiči narychlo pojídali něco teplého.

Po příjezdu na kosmodrom se rozběhly nové prověrky. A tady to přišlo: sonda VGR 77-2, která měla startovat jako první v sobotu 20. srpna na začátku třicetidenního startovního okna, měla řadu závad! Rozhodnutí bylo bleskové: druhá sonda, VGR 77-3, nahradí vadnou a odstartuje v plánovaném čase. Mezitím se nefungující moduly pro zpracování letových dat a stabilizaci sondy vracely zpět do JPL v Pasadeně. 10. srpna byly opět na kosmodromu, o týden později už namontovány v sondě. Té, která poletí až jako druhá, ačkoli její oficiální označení zní -- Voyager 1.

 Odpočítávání pokračuje. Start je plánován na 10.30 místního času. Jen jednou se tento plynulý tok času zastavil: pět minut před startem byl chybně signalizován stav plnicího ventilu palivové nádrže na Centauru. To však byla jen drobná epizoda. Nebo výstraha?

Do okamžiku nula už zbývá opravdu jen pár chvil. Na jedenačtyřicítce připravená raketa se zvláštně vyjímá v ploché krajině mořského pobřeží, tu a tam oživené palmovými houštinami. I zavilý odpůrce technických výtvorů musí připustit, že pohled na raketu je výsostným estetickým zážitkem, který člověka povznáší i dráždí současně. Posuďte sami. Téměř 50 metrů vysoký kolos. Štíhlá spodní raketa Titan je po bocích doplněna ještě dvěma urychlovacími tahači na tuhé palivo. Světle šedé válce, přepásané šesti lesklými pásky. Horní raketa Centaur je poněkud širší než spodní Titan. Je to nejnápadnější část celého komplexu, stříbrný válec zakončený bílou špicí, pod níž se ukrývá to nejcennější: robot pro průzkum cizích světů.

Běh času se zrychlil. Zapínají se motory na tuhé palivo a za dvě desetiny sekundy se celý kolos dává do pohybu. Je sobota 20. srpna 1977, 10 hodin, 29 minut a 45 sekund místního času. Okamžik nula. V oblacích dýmu a za burácivého rachotu se první poutník pomalu zvedá do výše.

Za 111 sekund se zapalují motory prvního stupně rakety Titan, živené směsí známou mezi odborníky jako aerozin 50. Za dalších devět sekund se oddělují vyhořelé boční rakety na tuhé palivo a padají z výšky 50 kilometrů zpět do moře. 260 sekund po startu dohoří první stupeň rakety Titan, oddělí se a již za sekundu táhnou motory druhého stupně zbytek rakety dál na oběžnou dráhu. Další oddělení přichází po 470. sekundě. V této končící osmé minutě letu se odpojuje poslední zbytek spodní rakety Titan; zůstává jen raketa Centaur, jejíž dva motory na tekutý vodík a kyslík ženou další téměř dvě minuty sondu na parkovací dráhu kolem Země. Zde motory poprvé utichají.

Je to jakýsi oddechový čas pro všechny. Že ho bylo zapotřebí! Dvě a půl minuty po startu a pak ještě jednou za pět minut došlo k neplánovanému přepínání gyroskopů stabilizačního systému sondy. Je to tak: sonda je vybavena třemi setrvačníky, jejichž roviny svírají navzájem pravé úhly. Zaručují orientaci sondy. Jsou to životně důležité součásti sondy, ale stačí, když správně fungují dva setrvačníky ze tří. Přesto všem zatrnulo, když palubní počítač začal tyto gyroskopy přepínat. Ředitel programu John Casani, když už bylo po všem, prohlásil:

"Voyager se zdá být mnohem, mnohem zdravější, než jsme původně mysleli. Sonda z nějakého důvodu naznala, že činnost gyroskopů je mimo povolené tolerance, a proto je přepínala. ... Neznáme příčinu. Dost možná, že odstartování bylo poněkud drsnější, než jsme očekávali při programování počítačů sondy."

Tak tedy pořádné natřásání. Ale to teď ustalo, motory jsou v klidu. Jsme však nizoučko nad Zemí, pouhých 160 kilometrů. Za 40 minut se znovu zapalují motory rakety Centaur. Pracují necelých šest minut a pak se definitivně oddělují. Poslední urychlení, které postačí na let k Jupiteru, musí dodat urychlovací stupeň s motorem na tuhé pohonné hmoty. Zapíná se čtvrt minuty po oddělení Centauru a po dalších 45 sekundách je vše hotovo. To už je sonda vzdálena přes 7000 kilometrů a letí rychlostí 50 000 kilometrů za hodinu od Země k Jupiteru. Ještě slabá exploze čtyř pyrotechnických patron, které oddělily urychlovací stupeň od sondy, a oba neforemné kusy chladného kovu se od sebe pozvolna vzdalují rychlostí 60 centimetrů za sekundu. Není to rychlost nijak závratná, ale stačí na to, aby příští osudy obou částí byly zcela rozdílné. Snad, doufejme.

* * *

Dole na Zemi prach a kouř z raket dávno odlétl někam nad moře. Před mnohými výletníky na Floridě byl teplý letní víkend, který mohou strávit podle své volby. V řídícím středisku tomu bylo jinak. Klimatizace sice zabezpečovala příjemnou teplotu vzduchu, ale horko tu bylo na jiný způsob.

Potíže přišly už během startu. Data přijímaná ze sondy byla od prvních fází letu neúplná a často zmatená. Naštěstí zareagovaly palubní počítače. Jsou do nich vloženy jakési záchranné podprogramy, které se mají aktivovat při prvních náznacích potíží. To se také stalo. Počítače jsou tedy v pořádku, chválabohu, a tak všechno nasvědčuje tomu, že během startu došlo k nějakému zásahu zvenčí.

Počítače zasáhly ještě jednou, tentokrát krátce po oddělení posledního urychlovacího stupně: přepnuly stabilizační systém na záložní. Kde je chyba? Bylo by krajně nepříjemné, kdyby hned od počátku nastaly komplikace v tak citlivém ústrojí, jako je stabilizační systém. Ten přece zabezpečuje správnou polohu sondy v prostoru. Zajišťuje nejen přesnou orientaci přístrojů, ale i natočení antén směrem k Zemi, aby to, co bylo zjištěno, mohlo být vůbec někomu sděleno.

Chyba byla naštěstí skryta v programu. Způsobila však, že manévr orientace sondy na Slunce trval celé tři a půl hodiny místo plánovaných 5 minut. Nakonec se ale podařil. Instrukce pro orientaci sondy na jasnou hvězdu Canopus ze souhvězdí Lodního kýlu, která se používá jako světelný maják při meziplanetárních letech, byla v pořádku, takže za tři dny po startu, až k tomuto manévru dojde, proběhne vše hladce.

Ještě jeden problém tu byl, krajně nepříjemný: týkal se otočné plošiny, na které jsou umístěny vědecké experimenty včetně obou televizních kamer. Rameno je během startu sklopeno a do pracovní polohy se má rozvinout až po odhození posledního raketového motoru. Mikrospínač u ramenního kloubu má pak potvrdit, že rameno je s přesností na 0,05 stupně ve správné poloze. A právě toto potvrzení do řídícího střediska nedošlo!

Poraď, kdo můžeš, co teď? Je rameno s drahocenným nákladem opravdu zaseknuté někde na půli cesty, nebo selhal mikrospínač? Jak zjistíme pravdu, když se tento robot nedokáže podívat očima svých televizních kamer "sám na sebe"? Věřme však, že vše lze nějak vyřešit. Předně, jsou tu náznaky, že rameno nemůže být daleko od správné polohy. Na rameni je totiž jeden experiment zaměřený na výzkum plazmatu. Protože víme, jakým směrem se v okolí naší planety pohybují nabité částice slunečního větru, můžeme tak zpětně určit polohu přístroje a tedy i ramene. Vše naznačuje, že odchylka nepřesahuje dva stupně, ale konečné potvrzení přinesou až snímky hvězd, které pořídí kamery sondy. Tyto testy se plánují na 24. srpna, pak bude snad už v této věci definitivně jasno.

Dvojka se tedy vydala na cestu, i když hned po startu pozlobila techniky i vědce. Na kosmodromu na mysu Canaveral začaly téměř okamžitě po odletu přípravy na nový start. Na řadu přijde odložená jednička, zatím oficiálně jen VGR 77-2 (třetí exemplář sondy -- VGR 77-1 -- zůstal v laboratoři a mnohokrát posloužil k simulaci toho, co se na letících sondách stalo nebo stát mělo). Již den po prvním startu se na rampu číslo 41 stěhovala další raketa Titan III E Centaur, šestý vyrobený exemplář. Startovací rampa naštěstí nedoznala téměř žádných škod, takže k novému startu dojde doufejme podle plánu v prvních zářijových dnech. Je třeba pospíchat. Sondu nelze vypustit kdykoli, ale jen ve startovním okně, které trvá pouhých třicet dní.

  border=1

Odklad startu však přece jen bude. Potíže s výklopným ramenem nenechávají nikoho klidným. Proč vůbec nastaly? Technici rozhodují znovu prověřit vyklápěcí mechanismus na jedničce; demontují proto sondu z nosné rakety a k rameni dodávají dalších pět pružin. Teď se nesmí nic ponechat náhodě, za to stojí i dva dny zdržení startu! V pondělí 29. srpna ředitel tohoto letu oznamuje, že start se překládá na další pondělí 5. září, 8.56 místního času. Předstartovní odpočítávání času běží.

Mezitím se trochu vyjasňuje, jak je to s polohou ramene nesoucího přístroje. Televizní kamery dvakrát snímaly obrazy kalibračních hvězd. Zjištěné polohy se pak porovnaly s "předepsanými"; a výsledek? Rameno je s přesností na 0,06 stupně ve zcela vyklopené poloze, takže nic už nebrání tomu, aby všechny vědecké experimenty proběhly podle plánu! Zatraceně, že by tu hrála roli ona pověstná setinka? Vždyť kdyby se rameno nezastavilo zde, ale o setinu stupně dál, bylo by vše v normě, mikrospínač by potvrdil správné vyklopení! A žádné vzrušení by se nekonalo!

Jenže mezi nebem a zemí se občas dějí prapodivné věci. S tím je třeba počítat. Jako třeba tohle: ve středu 24. srpna v 16 hodin 25 minut světového času byla zaznamenána porucha stabilizace. Sondu jako by něco rozhoupalo nebo postrčilo. Stejná příhoda nastala už 21., asi 18 hodin po startu. Řídící pracovníci letu ihned analyzovali data předaná na Zemi a pospíšili si se zprávou, že zhoupnutí určitě nebylo způsobeno vyhořelým a odhozeným přídavným motorem, který by snad zůstal v těsném okolí sondy a opět do ní narazil.

Na rozdíl od této události je zvýšení palubní teploty, které bylo naměřeno 29. srpna, záležitostí pramálo nebezpečnou. "Teplota je v normě," prohlašují technici. Tehdy byla sonda nejblíže ke Slunci, o maloučko blíže než obíhá Země, ale od tohoto okamžiku už se bude od naší hvězdy jen a jen vzdalovat.

* * *

V pondělí 5. září 1977 se opakují všechny předstartovní procedury, tentokrát bez sebemenšího zdržení. Vše probíhá až podezřele hladce. Startovní okno se otvírá v 8 hodin 56 minut místního času, a už sekundu nato se z floridského mysu Canaveral zvedá jednička. Ano -- startuje Voyager 1, šestnáct dní po svém dvojčeti. Dvojka má v této chvíli náskok celých 14 miliónů kilometrů.

Za 10 minut se Voyager ocitá na parkovací dráze, za dalších padesát už přechází na dráhu meziplanetární, po které přiletí k obřímu Jupiteru. Neudálo se téměř nic zvláštního, co by stálo za zaznamenání. Potíže s gyroskopy se tentokrát nedostavily, rameno s vědeckými přístroji se vyklopilo jak mělo, sonda se asi po dvou hodinách letu stabilizovala ve dvou osách pomocí čidel mířících na Slunce, a za několik dalších hodin už byla stabilní ve všech třech osách, když jí jako další opora posloužila hvězda Canopus. Prostě -- idyla.

Snad jen pro pořádek a úplnost: při letu na parkovací dráhu hořel druhý stupeň rakety Titan o trochu kratší dobu, než bylo naplánováno. Kdoví proč. Jenomže pak musely motory rakety Centaur při svém prvním zapálení pracovat déle, aby dohnaly ztrátu, a tím se spotřebovalo o 545 kilogramů paliva více. Při druhém zapálení, těsně před vysláním na dráhu k Jupiteru, pak motory hořely kratší dobu, poněvadž měly náklad lehčí o neplánovaně spotřebované palivo. Vznikla tak drobná odchylka dráhy, která se však na výsledné trajektorii naštěstí nijak neprojeví. Malý vliv má i dvoudenní odklad startu, kdy se doplňovaly pružiny pro vyklápění ramene s přístroji. Považte, přílet sondy k Jupiteru se tak opozdí o čtyři minuty!

* * *

 Bradford Smith, astronom z arizonské univerzity, jinak ovšem též vedoucí týmu pro snímkování kosmických těles v projektu Voyager, je jedním z jedenácti odborníků, kteří mají na starosti splnění vědeckého programu obou misí. Na startu na mysu Canaveral pochopitelně nechyběl, i když zatím, jak dobře věděl, je vše v rukou techniků, nikoli astronomů.

Když onoho slunného srpnového dne ohnivé divadlo skončilo a sonda zmizela kdesi ve výšinách, napadlo Brada cestou na letiště, že by bylo zajímavé podívat se odtamtud, kde Voyager již uhání svou cestou, zpátky na Zem. Jaké to je hledět na Zemi a Měsíc, na dvojplanetu Země-Měsíc? Po miliardy let existují pospolu, v každém z obou těles je možná i trocha toho druhého.

Na cestě je zatím jen dvojka, jednička odstartuje v nejlepším případě za dva týdny. "Měli bychom se u jedničky pokusit naprogramovat palubní počítač. Ten snímek by stál opravdu za to," telefonuje ihned do Laboratoře tryskového pohonu v Pasadeně, kde sídlí šéfové projektu. "V tuhle dobu? Pár dní před startem? Co vás to napadá!", zněla poněkud strohá odpověď.

Telefonát ale svůj účel splnil. O pár dní později to utopie už nebyla a 18. září pořídila sonda dnes již legendární snímek srpku Země a srpku Měsíce. Vlastně šlo o snímky z 18 různých pozic, v každé byly pořízeny záběry ve třech barvách, takže jejich složením vznikla dokonalá barevná fotografie. Vše bylo nahráno na palubní magnetofon, přehráno 7. a 10. října na Zem a zde zpracováno. Tak se díváme ze vzdálenosti 11 660 000 kilometrů na naši krásnou planetu a jejího nenápadného průvodce. Někde uprostřed Země, ještě v tmavé části jejího obrazu, se vypínají Himálaje, kousek napravo už svítá nad východní Asií, u pravého okraje je část namodralého Pacifiku a nahoře bělavá Arktida. Měsíc vystupuje z kosmické černě poněkud nesměle, ale to už byl jeho obraz elektronicky zjasněn! Inu -- je to ten nejlepší důkaz, že Měsíc není stříbřitý, jak se nám zdá při pohledu ze Země, ale tmavý až černý jako popílek.

Získání tohoto snímku, prvního svého druhu, který pořídila nějaká sonda, nebylo nijak běžnou záležitostí. Už třeba přehrání zpět na Zemi: parabolická směrová anténa musí mířit přímo k Zemi. Proto bylo třeba přehrání rozdělit do dvou sekvencí, jinak by se některé části sondy, citlivé na změny teploty, mohly dostat na delší dobu do slunečního stínu a prochladnout, když se sonda bude natáčet za Zemí. Ale povedlo se! Bylo možné i narychlo změnit původní plány, byť by to zpočátku vypadalo jako hazard. Takže už tenkrát, v samotném okamžiku nula, ukázali tvůrci našich poutníků, že nápady a pružnost jim určitě nechybí. Tehdy však ještě netušili, kolikrát budou tyto vlastnosti potřebovat.

* * *

Napětí po obou startech postupně opadalo. Problémy se vyjasňovaly jednak proto, že se odhalily jejich příčiny, nebo jednoduše z toho důvodu, že přestaly vadit. Teď už techniky z řídícího střediska vzrušovaly jen "drobnosti", jako například tato: jednička měla předepsánu první dráhovou korekci na 11. a 13. září (korekce se provádí nadvakrát pomocí čtyř trysek stabilizačního a korekčního systému). Korekce se uskutečnila, při prvním manévru vzrostla rychlost kosmické sondy o 2,45 metru za sekundu, při druhém o 10,11 metru za sekundu. Nicméně bylo to o dvacet procent méně, než se očekávalo na základě pozemních zkoušek! Proč to tak dopadlo? Ne že by tím byl ohrožen celý let, vždyť chybějící rychlost bude sondě dodána při následující korekci, ale pracovníky Laboratoře tryskového pohonu v Pasadeně trápila jiná okolnost: kdyby to měl být stav trvalý, mohly by předčasně dojít zásoby hydrazinu, kterým jsou korekční a stabilizační motory poháněny. To by byl konec, neodvolatelný konec!

Bezprostředně však nic takového nehrozilo. Let probíhal podle plánů techniků řídícího střediska v JPL, také vedoucí výzkumných týmů a jejich spolupracovníci již odzkoušeli všechny vědecké přístroje a byli docela spokojeni: fungují. Jejich chvíle ovšem teprve přijde.

Vše se zklidnilo a najednou byl čas i na společenská setkání. Na 27. října ohlásil svou návštěvu v Laboratoři tryskového pohonu v Pasadeně princ Charles, následník britského trůnu. Nebyla to však pouze zdvořilostní návštěva na princově cestě Kalifornií, vedl ho sem opravdový zájem. On sám, jak známo, je vycvičený pilot, a kosmické lety ho vždy přitahovaly.

Princovy první kroky směřovaly k modelu sondy Voyager. Pak ale zamířil do řídícího a výpočetního střediska, aby osobně navázal spojení s těmito vyslanci naší planety.

"Jste připraveni na vyslání povelu k sondě Voyager 1?"

"Stanice je zapnuta, můžete vyslat povel," hlásí telefonem operátor ze stanice Sítě dálkového kosmického spojení, která je poblíž australské Canberry. Princ tedy mačká tlačítko, kterým se kódovaný povel DC-2A odesílá z Pasadeny do sledovacího střediska v Austrálii, aby se odtud vydal na cestu k sondě. Příkaz je dotazem na přesnou vzdálenost sondy od Země. Jednička je v té době 46 miliónů kilometrů daleko, a tak potrvá celé dvě a půl minuty, než signál sondu dostihne. Palubní počítače by měly povel ihned zpracovat a vyslat zpět zprávu, která by se za další dvě a půl minuty vrátila na Zemi. Napjatých pět minut: neprojeví se známý "generálský efekt"? Ne, tentokrát bylo vše tak, jak má být. Přesně za pět minut se objevil na obrazovce terminálu, se kterým pracoval princ Charles, přesný údaj o vzdálenosti sondy spolu s dalšími telemetrickými daty.

* * *

Dvojka startovala jako první, byla však vyslána na "pomalejší dráhu" než jednička, vypuštěná o 16 dní později. Tak nastaly dostihy, předem plánované a propočítané, dostihy s předem známým výsledkem. Handicap jedničky v okamžiku startu byl 14 miliónů kilometrů, o 24 dní později se zmenšil o dva milióny. 20. října je to už jen 9 miliónů kilometrů. Poslední listopadový týden obě sondy kříží dráhu Marsu, ale v tu dobu je načervenalá planeta pořádně daleko: od dvojky ji dělí 137 miliónů kilometrů, od jedničky ještě o 2 milióny více. To je téměř tolik, co vzdálenost Země od Slunce, tedy žádný těsný průlet, žádné "good-bye, Mars!".

Ještě před příchodem nového roku si sondy své role vyměňují: ve večerních hodinách 15. prosince dohání jednička svého dvojníka. Žádná kolize však nehrozí: sondy jsou sice stejně daleko od Země, plných 124 miliónů kilometrů, jenže mezi nimi je propast 17 miliónů kilometrů! Ale od této chvíle to bude tak, jak tomu má být: jednička v čele, dvojka v závěsu za ní. Obě však mají stejný cíl -- mají namířeno k Jupiteru.

Týdny pohody poklidného letu skončily ve středu 22. února 1978. Toho dne technici JPL zahájili kalibrační zkoušky otočné plošiny na sondě Voyager 1. Chtěli ověřit správnou funkci orientačního systému plošiny; proto zadali příkaz k jejímu pootočení v azimutu o 62 stupňů. Plošina se rozběhla. Zprvu šlo všechno hladce, ale po 27 stupních se její pohyb zpomaloval a zpomaloval, až se zastavil úplně. Stop. Plošina se neotočila ani o 32 stupňů!

Ke slovu přišel automatický záchranný příkaz, který v takovém případě má plošinu vrátit zpět do výchozí polohy a pak "zaparkovat" do pozice, ve které jsou přístroje chráněny před přímým ozařováním Slunce. Plošina se posunula jen o dva stupně směrem k původnímu nastavení a pak jen o dvě desetinky k předepsané "parkovací" poloze. Pohybovala se totiž tak pomalu, že víc ve vymezeném čase nestihla.

To byla vážná závada.

Na exempláři sondy, který zůstal v kalifornské Laboratoři tryskového pohonu, se závadu nepodařilo nasimulovat. Může jít o poškozený elektromotor, může být deformovaný ozubený převod nebo zadřené ložisko. Kdo ví? Kdyby se závadu nepodařilo odstranit, musel by se vymyslet komplikovaný způsob pořizování snímků planet a jejich družic. To by se pak natáčela celá sonda, nejenom "hlava" s kamerami. Pak by ale snímky musely být nejdříve nahrány na pásek magnetofonu sondy, protože natáčením sondy se ztrácí rádiový kontakt se Zemí a data nelze plynule odesílat do sledovacích stanic. Kapacita magnetofonu je však omezená, takže touto operací by se pochopitelně výrazně snižoval objem dat, které je sonda schopna předat k Zemi. Raději dál nedomýšlet ...

Problém se zadřenou plošinou na jedničce nebyl ještě ani zdaleka vyřešen, když se o slovo přihlásila dvojka. Či spíše -- nepřihlásila.

Ve středu 5. dubna palubní počítače odpojily hlavní přijímač a přepnuly na záložní, protože po sedm dní nepřijal žádný příkaz ze Země. Pokusy navázat oboustranné spojení se záložním přijímačem však selhaly a diagnostické testy ukázaly, že je vadný ladicí kondenzátor. Ochranné obvody jsou však naprogramovány tak, aby se po 12 hodinách ztraceného spojení záložní přijímač přepnul na hlavní. To se skutečně stalo. Po přepnutí se zdálo být vše v pořádku, na sondu bylo předáno několik příkazů. Po třiceti minutách však silný proudový náraz, který nastal kdoví proč, vyhodil pojistky ve zdrojové fázi. Kosmická sonda zůstala napojena na hlavní přijímač, ten však jen mlčel. V tu chvíli není možné přijímat žádné povely ze Země!

Nikomu se nechce věřit, že by takto měl končit let jednoho z poutníků vesmírem.

(pokračování příští pondělí)

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků. Vydalo v roce 1995 nakladatelství Rovnost.

 

Chicxulub a konec dynastie

Geologové evidují již téměř dvě stovky kráterů, které mají na svědomí střety naší planety s velkými meteority, asteroidy a kometami. Žádný z nich se však v posledních letech netěší takové slávě jako Chicxulub.

kresba archiv Když v roce 1978 Glen T. Penfield -- vědecký pracovník Západní geofyzikální společnosti v Houstonu, probíral letecká magnetometrická měření pro mexickou naftařskou společnost PEMEX, narazil na velký oblouk, jenž se v podobě vysokofrekvenčního šumu rýsoval v severní části poloostrova Yucatán. Penfield po srovnání s gravimetrickými mapami získal ihned podezření, že by se mohlo jednat o impaktní (nárazový) kráter.

Naftařská společnost ale tato data zakázala publikovat, a tak muselo uběhnout ještě třináct let než Penfield a Antoniono Z. Camargo -- inspektor z PEMEXu, uveřejnili zprávu o tom, že na gravimetrických a magnetometrických záznamech nakonec doposud největší impaktní kráter na naši planetě.

Nově objevený kráter s průměrem asi 165 kilometrů dostal jmeno podle vesničky Puerto Chicxulub, která leží přibližně nad jeho centrem. Podivné slovo pochází od Mayů a lze ho přeložit jako "ďáblovy rohy". I když se jedná o skutečně velký útvar, nenašel by běžný turista ve zdejším pralese téměř nic zvláštního. Celá impaktní struktura se totiž nachází pod kilometr silnou vrstvou sedimentů, která se zde za dobu existence kráteru navršila.

 Od poloviny devadesátých let v těchto lokalitách geologové našli řadu dalších neobvyklých jevů. Ať už to byly suevity (obsahují stmelené úlomky rozdrcených hornin), dobře známé například z impaktního kráteru Ries v Německu, které byly odhaleny v hloubce kolem 1200 metrů, nebo horniny přetavené za působení obrovských tlaků a teplot, není už dnes pochyb o tom, že kráter Chicxulub vznikl při srážce naší planety s asteroidem či kometou o velikosti menšího města (10 až 20 kilometrů).

Podrobné gravimetrické studie odhalily i jeho poměrně dosti zajímavý tvar. Uvnitř vnějšího prstence valů se nachází další koncentrický val s malou centrální vyvýšeninou. Podobné vícenásobné valy bychom našli i na jiných tělesech sluneční soustavy (pánev Caloris Planitia na Merkuru nebo Mare Orientale na Měsíci), jež nesou stopy po dávném kosmickém bombardování. Jedná se ale o tak gigantické struktury, že se vymykají jakémukoliv experimentálnímu modelování. "Pravdou je, že navzdory dvacetiletému výzkumu impaktních struktur, jsme stále daleko od pochopení vlastního mechanismu tak velkých impaktů," potvrdil Benny Peiser, vědecký pracovník zabývající se neo-katastrofami na Liverpool John Moores University.

 Gareth Collins, postgraduální student na Britain's Imperial College, však tento měsíc prezentoval na setkání Americké geologické společnosti počítačový model vzniku tohoto impaktního kráteru, který by měl vysvětlit i vznik centrálního koncentrického valu. Obrovská energie impaktu nejprve rozdrtila podložní horniny v hromadu sutin, malých skal a velkých balvanů. Collins rovněž předpokládá, že se tehdy musely generovat akustické vlny, které vyvolávalo mohutné tření velkých bloků skal, jež krátce po impaktu sklouzávaly do hloubky.

Autor tento proces nazval "akustické zkapalnění" a přirovnal ho k hromadě písku. "Jestliže je hromada dostatečně strmá, zrnka blízko vrcholu mohou sklouznout dolů. Písek na dně hromady je však velkou váhou kupy stále více stlačován a celá hromada se začíná bortit vlastní vahou. Collins tvrdí, že podobné procesy uvolnily v kráteru Chicxulub hromady impaktem rozdrceného materiálu a dovolily jinak pevné hornině "cákat" do stran.

Kráterový kolaps nakonec zformoval dočasné středovou vyvýšeninu, která byla třikrát větší než Mount Everest! Centrální výduť se později pravděpodobně zhroutila pod vlastní váhou a vytvořila vnitřní koncentrický prstenec. Podobný jev se vám vytvoří na hladině šálku čaje, po té, co do něj vhodíte kostku cukru. Kráterový kolaps jakkoliv zkapalněné okolní horniny byl jen dočasný a jediným pozůstatkem je dnes právě vnitřní koncentrický val.

Collins spolupracuje s Jay Meloshem, geofyzikem z Měsíční a planetární laboratoře na Arizonské univerzitě. Jejich počítačové modely jsou založeny na seizmických datech. Collins tvrdí, že zatímco ostatní geologové zůstávají vůči této hypotéze skeptičtí, jeho kolegové, kteří se zabývají studiem velkých impaktů tuto myšlenku přijímají. Je možné, že se tento model možná brzy dostane do obecného povědomí, avšak podle mnohých názorů bylo "zkapalnění" hornin způsobeno spíše teplem než akustickými vlnami.

Záhady okolo koncentrického valu kráteru Chicxulub ale rozhodně nejsou tím pravým důvodem jeho slávy. Katastrofický vznik této obrovské struktury je často obsazován do filmových rolí zvláště díky jejímu stáří. Na základě radiometrického datování, které nezávisle stanovili Carl Swisher v roce 1992 a Virgil Sharpton v roce 1993, je totiž impaktní kráter Chicxulub starý 65 milionů let, což se kryje s obdobím masového vymírání dinosaurů.

Tady končí i první část našeho příběhu, jehož závěr se objeví až ve čtvrtečním vydání Instantních astronomických novin. V každém případě si nenechejte v úterý večer na ČT1 ujít závěrečnou část zatím šestidílného seriálu Putování s dinosaury.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Space.Com a řada dalších
 

Astronomové povídají, astronomové poslouchají

Členové Amatérské prohlídky oblohy se na nejrůznějších seminářích setkávají prakticky od dob založení sdružení. Přitom nejde jenom o "pouhou" záplavu zajímavých sdělení ze světa astronomie a příbuzných oborů, ti odvážnější se také stávají přednášejícími a před velmi tolerantním publikem zkouší, jaké to vlastně je. Ani letošek nebyl výjimkou.

 V současné době je zvykem pořádat dva semináře APO za rok (jeden na jaře a jeden na podzim) na některé ze spřízněných hvězdáren v České republice. -- Tento víkend padla volba na Hvězdárnu a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně.

Sněmování astronomů zahájilo již v pátek večer neformálním povídáním Jirky Duška, Jany Rychlé a Marka Kolasy o jejich zajímavé a dobrodružné cestě po Egyptě. A pokračovalo v duchu ještě méně formálním dlouho do noci... Někteří členové APO se účastní i jiných projektů a tak je stále co řešit.

Sobotní program začala s hvězdným větrem Danka Korčáková, studentka Masarykovy univerzity v Brně. Z jejího příspěvku vyplynula spousta zajímavostí souvisejících s proudem plazmy -- Danka se pokusila vysvětlit, z čeho je takový vítr složen, proč se mu vůbec říká vítr, jak se pohybuje a co všechno může mít za následky v širokém mezihvězdném okolí; vysvětlila také, co je jeho příčinou a jaké faktory mají vliv na složení, rychlost a jeho chování.

Štafetu poté převzal Martin Vilášek z Ostravy, jež coby nadšený astronom vybudoval na pozemku svého rodinného domu vlastní hvězdárnu. Bylo velmi zajímavé a poučné sledovat vyprávění někoho, kdo dovedl pro někoho bláznivou myšlenku ke zdárnému konci. Martin povídání doplnil spoustou pěkných fotografií dokumentujících stavbu a především výsledek pracovního úsilí několika málo nadšenců.

Ranní blok sobotních přednášek završil Rudolf Novák z brněnské hvězdárny, aby popovídal po vzoru Divadla Járy Cimrmana o tom, "Co spadlo pod stůl". Tedy shrnul současný stav výzkumu kataklymických proměnných hvězd typu SU UMa. Rudolfův příspěvek jasně dokázal, že česká astronomie může být na světové úrovni a že astronomové světových jmen neváhají bez ohledu na politickou nebo ekonomickou situaci spolupracovat s českými odborníky.

Po tříhodinové pauze na oběd nastoupil před kritický pohled publika Jirka Dušek z brněnské hvězdárny a méně formálním způsobem vyjevil své vyhlídky na budoucí v astronomii, přetlumočil podobné vize spisovatele science-fiction Arthura C. Clarka a připomněl bláznivou myšlenku pracovníků hvězdárny zanechat v souvislosti s blížícím se přelomem milénia krabici se vzkazem do budoucnosti. V kopuli brněnského planetária má zapomenuta zůstat po celá léta.

Následoval Dr. Jan Hollan (taktéž z Brna) s příspěvkem týkajícím se správného venkovního osvětlování ulic, chodníků a budov. Člověk by skoro až neřekl, kolik energie každou noc přijde naprosto bez užitku vniveč, jak může nadbytek nevhodného a špatně mířeného světla škodit nejenom astronomům a jak je relativně jednoduché sjednat nápravu.

Protože Amatérská prohlídka oblohy shromažďuje především pozorovatele (dnes již nejen) noční oblohy, a protože moderní pozorovací technika (především čipy CCD) proniká i do amatérské astronomie, následující debata o využití křemíkových světločivných čipů v astronomických pozorováních se rozběhla do nečekaných obrátek a dokonce musela být z časových důvodů násilně ukončena... Následoval totiž program pro širokou (i úzkou) veřejnost -- pořad Zdeňka Pokorného -- Astronomický rok 2001.

Večer přišla na řadu porada zúčastněných členů APO, kde se rozhodovalo o spoustě detailů celkově určujících směr dalšího rozvoje a vývoje společností. Naprostou většinou byl ve funkci předsedy a koordinátora společnosti potvrzen nynější šéf sdružení Marek Kolasa.

Nedělní večer ukončovalo nádherné video ze sluneční observatoře TRACE, které v úžasném časoprostorovém rozlišení zobrazovalo dynamičnost dějů na Slunci a nenechalo nikoho na pochybách že hvězdy skutečně bez jakékoli nadsázky "žijí". Videoprojekce doplněná mírným komentářem vhodně zakončila sobotní přednáškový maratón a uvedla nový pohled do nepříliš atraktivní a často opomíjené oblasti astronomie.

Přestože se zdálo, že animace aktivních dějí na Slunci již nemůže téměř nic překonat, nedělní přednáška Leoše Ondry o Velké mlhovině v Orionu předčila všechna očekávání -- já osobně jsem si nikdy nemyslel, že budeme vůbec někdy uvažovat o prostorovém zobrazení vzdálených deep-sky objektů, natož že je možné spolehlivě modelovat poměry v systému tak složitém, jakým je prachoplynná mlhovina. Leoš přesvědčil všechny přítomné o opaku a s pomocí fotografií pocházejících z velké části z Hubblova kosmického dalekohledu demonstroval, že i mraky prachu mají svůj půvab a vnitřní řád.

Osobně si myslím, že podobná setkání rozhodně nejsou samoúčelná, přestože to vypadá, jakoby šlo o setkání uzavřené společnosti. Opak je pravdou. Amatérská prohlídka oblohy je sdružení, které velmi rádo uvítá ve svých řadách kohokoli se zájmem o vesmír a jevy s ním spojené. Propagace vědy je přece velmi důležitá pro rozvoj národního povědomí a zvyšování obecné gramotnosti obyvatelstva. A kde jinde přitom začínat, než u mládeže.

Tento článek měl působit trochu jako lákadlo do Amatérské prohlídky oblohy. Pokud jste z druhu lidí, kteří mají přehozený noční a denní režim, chodí stále s hlavou zvednutou vzhůru a jasné noci tráví za okulárovou čočkou -- neváhejte a připojte se k nám!

Michal Švanda
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...