:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

295. vydání (30.11.2000 )

Kresba Bob Eggleton Blíží se konec milénia a kde kdo slibuje ještě větší silvestrovské oslavy než v minulém "přelomovém" roce. Nova má v rukávu sedmihodinovou megashow, potácející se Česká televize vyhrabala nikdy nespatřeného kouzelníka... Chystají se globál party, laserová show a další možné i nemožné výstřednosti. (Dobře zaplacené diváky.) Téhle zvláštní, dusivé atmosféře asi nelze nepodlehnout. Přechod z jednoho tisíciletí do druhého -- byť to bude noc jako každá jiná (až na to, že bude nejen v álejích nablito), navíc jen a pouze pro křesťany -- se zas tak často nekoná. Pouze jednou za tisíc roků...
Dokonce i Instantní astronomické noviny připravují dvě akce: První je už uzavřené hlasování o nejvýznamnějšího českého (československého) astronoma 20. století, do kterého přispěli profesionální amatéři. Druhým projektem je "Vzkaz do budoucnosti"; obyčejná plechová krabice plná nejrůznějších dokumentů, kterou umístíme na vrchol kopule velkého planetária. Pokud naše budova neshoří, je velmi pravděpodobné, že by tam mohla vydržet i několik desetiletí.
A právě této části se můžete zúčastnit i vy. Zkuste napsat -- v libovolném rozsahu -- něco budoucím čtenářům. Třeba jak bude podle vás vypadat astronomie či kosmonautika, na jaké problémy lidé narazí či naopak jak moc a kterým směrem se půjde celá naše civilizace. To vše v libovolné (tisknutelné) podobě na adresu redakce@ian.cz. Moc se těšíme. A pozor, všechny je uveřejníme v posledním čísle Instantních astronomických novin druhého tisíciletí.

Jiří Dušek

 

Pošlete vzkaz do budoucnosti? (201 odpovědí)

  • ano, jistě (34%)
  • ne, je to blbost (46%)
  • ještě nevím (19%)

 

 

Jméno pro planetku

Dopis od Petra Pravce, pracovníka Astronomického ústavu Akademie věd České republiky.

Ahoj Rudolfe,
Nabídl jsi mi, abych něco napsal do IAN o Konkursu na jméno planetky č. 17702, který jsme před pár dny s Luďkem Vaštou začali na stránkách o planetkách se jmény vztahujícími se k Česku a Slovensku (http://planetky.astro.cz/). Tady kolem toho napíši pár úvah, dosti neformálně.

Konkrétní informace o tom Konkursu byly publikovány ve článku na Neviditelném psovi, zde budu psát spíše o dalších okolnostech kolem toho.

Jméno pro planetku č. 17702 mohu jakožto její objevitel navrhnout já, ovšem rozhodl jsem se (jako už v řadě případů předtím) nenechávat si to jen pro sebe a zapojit do toho také další lidi. Podobný Konkurs jsme já a mí kolegové udělali již loni pro planetky (11126) Doleček a (11333) Forman, ale i řada jmen jiných mnou objevených planetek již byla dána (nebo čeká na schválení) dle návrhů vzešlých z užší či širší skupiny lidí se zájmem o tyto věci. Jména planetek jsou prostě zajímavý astronomicko-kulturní fenomén, který může pomoci k popularizaci astronomie, může být také poctou lidem či věcem, kterých si ceníme. Proto "své" planetky budu nabízet k pojmenování druhými i nadále, tu užší, tu širší skupině lidí, i úplně veřejně. Jak už jsem četl někdy dříve na IAN, my lidé si věci pojmenováváme a tím se jich zmocňujeme, nebo já bych spíše řekl, přijímáme více za své. Vždyť oč lepší je hovořit o planetce Jindrašilhán, než o planetce č. 14594. I když o ní samozřejmě o nic více nevíme, když si ji pojmenujeme, pomáhá nám to tyhle věci zlidšťovat a také tím např. vzdáme hold dobrému člověku. Takže i když nejde o astronomii-vědu, ale astronomickou kulturu, domnívám se, že je to dobrá věc a stojí za to se jí trochu věnovat.

Zdá se mi, že jména planetek jsou stále ještě pro českou astronomickou veřejnost cosi vzdáleného, k čemu nemůže nijak zvlášť přispět a ani využít (v dobrém slova smyslu, např. k popularizaci astronomie). Domnívám se, že opak je pravdou a že astronomická veřejnost by naopak mohla pěkně využít toho, k čemuž ji již nějakou dobu přímo či nepřímo vybízím, a to aby pomáhala pojmenovávat (zatím jen mnou objevené, dokud se nepřidají další objevitelé) planetky. Možnosti k zaujetí řady lidí tímto jsou potenciálně značně široké a jde jen o to, jak to udělat zajímavě a hezky. Luděk Vašta i další mí kolegové se o to v poslední době trochu snažíme a myslím, že se nám to celkem daří. Pokud by se do popularizačních aktivit spojených se jmény planetek ale chtělo zapojit mnohem více lidí z hvězdáren, astronomických klubů a kroužků aj., jen to uvítám. Prostor pro popularizaci zde je a bude značný.

Koukám, že jsem se ani moc nedostal k samotnému Konkursu na jméno planetky č. 17702. No nevadí, třeba příště, anebo se ptejte. Teď se jdu zabývat něčím "vážnějším", jeden americký kolega mi poslal zajímavá fotometrická data k jedné planetce k analýze, něco mu tam nesedí, tak se na to jdu podívat.

Mimochodem, pokud to na IAN lze, bylo by hezké, kdyby k tomuto článku (i k jiným, samozřejmě) mohli po jeho zveřejnění čtenáři připojovat své komentáře, tak jako je to běžné v jiných internetových periodikách, např. právě na Neviditelném psovi. Živá diskuze je něco, co na IAN poněkud chybí.

Petr Pravec (Astronomický ústav AV ČR)
 

Jak se jmenuje nejmladší pulsar v Galaxii?

"Přece ten v centru Krabí mlhoviny, který v roce 1054 stvořila známá supernova," zněla ještě do nedávna správná odpověď. Dnes je tomu jinak. Na jeho místo se dostal PSR J1846-0258, který je o celých tři sta roku mladší.

 "Neutronové hvězdy jsou velice husté, gravitačně vázané objekty, složené z větší části z neutronů." prozradil před časem ve virtuálním semináři Zdeněk Mikulášek, ředitel brněnské hvězdárny. "Jejich existence byla předpovězena ve třicátých letech Lvem Davidovičem Landauem (1908-1968), a to krátce po objevu neutronu Jamesem Chadwickem."

"V roce 1968 byly neutronové hvězdy ztotožněny s radiovými a optickými pulsary, v roce 1971 pak odhaleny v rentgenových pulsarech a vybuchujících zdrojích rentgenového záření, v roce 1975 byly nalezeny též v tzv. bursterech. Doposud bylo objeveno několik stovek neutronových hvězd." Dodejme, že pulzar je poměrně rychle rotující neutronová hvězda, která o sobě dává vědět svým pravidelnými záblesky, pozorovatelnými nejčastěji v oboru rádiových vln. Energii k tomuto vysílání čerpá z rotační energie -- otáčky se stále zvolňují a pokud vzroste rotační perioda nad pět sekund, pulzar vyhasne. To vše se děje v časové škále desítek tisíc let.

Hustota v neutronových hvězdách, stejně jako ve všech rovnovážných hvězdách, roste směrem k centru, kde dosahuje nebo i překračuje hustotu atomových jader (kolem 2.1017 kg.m-3). Z tohoto hlediska bývají neutronové hvězdy někdy označovány jako gigantická atomová jádra s 1057 nukleony. Zásadní rozdíl oproti běžným jádrům tkví v tom, že neutronové hvězdy drží pohromadě gravitace, nikoli jaderné síly.

Většina odhadů limitní hmotnosti neutronových hvězd leží v rozmezí od 1,4 do 2,1 Slunce. Existuje však i jistá minimální hmotnost neutronové hvězdy -- kolem 0,1 Slunce. U méně hmotných není tlak dostatečný k tomu, aby se zde samostatné neutrony zpět nerozpadaly na protony a elektrony. Navíc se zatím nepodařilo najít vývojový scénář, při němž by mohly vzniknout neutronové hvězdy s hmotností o menší než jedno Slunce.

Neutronové hvězdy běžně vznikají zhroucením vnitřku velmi hmotných hvězd při výbuchu supernovy. Pokud je hmotnost zbytku větší, než je jistá kritická hmotnost, pak nestačí látka v hroutící se neutronové hvězdě nestačí kolaps zastavit a hvězda se zhroutí v černou díru.

Až dosud byla na postu nejmladšího pulsaru v Galaxii neutronová hvězda v centru Krabí mlhoviny -- zbytku po explozi supernovy před 946 roky. Vzhledem k nízkému stáří se stále ještě otočí třicetkrát za sekundu. Se stejnou četností k nám ze souhvězdí Býka přichází i pravidelné pulsy rádiového (a nejen jeho) záření.

Nyní se ale týmu astronomů z Columbijské univerzity, pod vedením Erica Gotthelfa, podařilo narazit na ještě mladší případ. Jmenuje se PSR J1846-0258, vznikl zhruba před sedmi sty roky a leží 60 tisíc světelných roků daleko, na opačné straně Galaxie, v souhvězdí Orla. Obklopují ho přitom stejně staré cáry supernovy, označované Kes 75.

 "Pulsar leží vpravo od centra této rozpínající se obálky," popsal tamní prostředí v tiskové zprávě Eric Gotthelf. "Takových případů ovšem na obloze mnoho nenajdeme. Je tudíž velmi pravděpodobné, že neutronová hvězda vznikla při explozi supernovy, jež vytvořila i mlhovinu."

A jak se podařilo datovat celou událost? Snadné to příliš nebylo V astronomických katalozích dnes najdeme přes tisíc pulsarů, se stářím od tisíců po miliony roků. Jejich věk se přitom určuje z rychlosti rotace a tempa zpomalování. Zjednodušeně platí úměra: čím je hvězda mladší, tím rychleji rotuje.

"Pulsar v této části oblohy hledaly různé týmy již delší dobu," komentoval šťastný objev Eric Gotthelf. "V centru Kes 75 se totiž nachází silný rádiový zdroj, neklamné znamení o přítomnosti neutronové hvězdy. Háček byl ale v tom, že se předpokládala existence rychle rotujícího objektu podobného pulsaru v Krabí mlhovině. To, co jsme nalezli ale předčilo veškerá očekávání."

Mladý PSR J1846-0258 je totiž výjimkou potvrzující pravidlo. Každou sekundu se otočí "jenom" třikrát, tedy desetkrát pomaleji než o něco starší kolega v Krabu. Hvězdáři si tuhle nesrovnalost vysvětlují silným magnetickým polem, desetkrát silnějším než u předcházejícího rekordmana. Jeho intenzitu odhadují na 5.1013 gaussů (pro srovnání, zemské pole má intenzitu jeden gauss), čímž se nový objekt dostává někam mezi běžné pulsary a tzv. magnetary, neutronové hvězdy jež mají o řád či ještě více silnější magnetické pole. Věk PSR J1846-0258 ovšem jednoznačně potvrdil odhad stáří mlhoviny Kes 75 postavený na tempu jejího rozpínání: zhruba 723 roků.

Jiří Dušek
Zdroj: Tisková zpráva Columbia University a preprint autorské práce
 

Nejbližší hnědý trpaslík?

aneb Jak vlastně vypadá okolí našeho Slunce? Stručně řečeno, nikdy nevěřte vlastním očím a buďte stále připraveni na nejrůznější překvapení. Přímo za humny, jenom třináct světelných roků daleko, se podařilo mezinárodnímu týmu astronomů objevit nového, stelárního souseda.

 Tvrzení "Slunce je typická hvězda ve vesmíru" je nevyvratitelné, věčně omílané a především mylné. Ani náhodou! Ostatně, podívejte se na 25 nejjasnějších stálic noční oblohy. Všechny z nich mají větší zářivý výkon! V devíti případech jde o horké, mladé hvězdy spektrální třídy B -- například Regulus ze Lva, Spika z Panny či Rigel z Oriona. Jenom první jmenovaný vyšle za jediný den do vesmíru stejné množství energie jako Slunce za celé čtyři měsíce! A Rigel dokonce za pouhou hodinu tolik, na co se naše centrální hvězda zmůže za šest roků!

Tím ale náš výčet skončit nemusí. Šest exemplářů z našeho pětadvacetičlenného vzorku -- Sirius z Velkého psa, Vega z Lyry či Deneb z Labutě -- patří do spektrální třídy A, za dalšími sedmi se ukrývají chladní veleobři kategorie G, K a M. Mezi ně patří dvojhvězda Capella z Vozky, Arkturus z Pastýře, Aldebaran z Býka, Betelgeuze z Oriona i Antares ze Štíra. Ve všech případech jsou zářivější než Slunce.

Pokud si dáte tu práce a spočítáte všechny stálice typu B, A a chladné veleobry, dostanete výsledné číslo 22. Slunce ovšem předčí i tři zbývající případy -- Canopus z Lodního kýlu, alfa Centauri z Kentaura a Prokyon z Malého psa. Pouze jedna jediná je srovnatelná -- alfa Centauri A, ale i ta má větší výkon.

Závěr, že je Slunce jenom nevýrazný trpaslík, se nezmění ani tehdy, když náš vzorek rozšíříme na zhruba pět set hvězd do čtvrté velikosti, které jako jediné zdobí světlou oblohu nad většími městy. Méně zářivé jsou pouze tři z nich -- tau Ceti, epsílon Eridani a čtyřhvězda ksí Ursae Majoris. Zbytek, tedy 99,4 procent, Slunce opět předčím.

Problém je jediný -- všechno je to jen a pouze velká iluze, založená na špatném vzorku. Drtivá většina stálic v Galaxii je totiž výrazně méně hmotnější, chladnější a samozřejmě i méně zářivější než Slunce. Stačí, když budeme ignorovat to, co na obloze vidíme, a zaměříme se spíše na průzkum našeho okolí. Stálice se přece kolem středu Galaxie pohybují po různých dráhách, takže ty, které se náhodou momentálně dostaly do naší blízkosti, mohou představovat docela reprezentativní směs.

Pokud něco takového uděláte, zjistíte, že nám z výběru zmizely všechny "tutovky" -- hvězdy spektrální třídy B i A, stejně jako chladní červení veleobři jsou od nás ve většině případů nesmírně daleko. Naopak se objevily červení trpaslíci -- sedm z deseti stálic v okolí Slunce spadá právě do této kategorie chladných, málo zářivých případů. Tři červení trpaslíci dokonce patří mezi nejbližší: Proxima Centauri, Barnardova hvězda z Hadonoše a Wolf 359 ze Lva. O jejich nenápadnosti svědčí fakt, že přestože leží méně než osm světelných roků daleko, ani jednoho z nich nezahlédnete bez dalekohledu.

Za dalšími 15 procenty se ukrývají tzv. oranžoví trpaslíci spektrální třídy K. Jsou sice o něco teplejší a zářivější než ti červení, ale na druhou stranu Slunce jako takové nepředčí. Pouze dva z nich přitom zahlédneme pouhýma očima: epsílon Eridani a 61 Cygni.

Posledních deset procent tvoří trpaslíci bílí: pozvolna chladnoucí jádra bývalých hvězd. I oni jsou strašně nenápadní, ani ty dva nejbližší případy -- Sirius B a Prokyon B -- nezahlédnete bez dalekohledu.

Shrňme to: Červení trpaslíci tvoří v Galaxii 70 procent všech hvězd. Oranžoví K trpaslíci 15 procent a chladnoucí bílí 10 procent. Celých 95 procent všech hvězd je tudíž méně zářivějších než Slunce, které právem spadá do kategorie superhvězd.

To, že je většina hvězd v Galaxii velmi nenápadná a tudíž viditelná jenom na malou vzdálenost, má ještě jeden důsledek: I v našem nejbližším okolí, ruku v ruce se zdokonalující se technikou, můžeme stále ještě narazit na nové sousedy. Jednoho takového se podařilo onehdá objevit v zapomenutém souhvězdí Vývěva. Je stěží vidět i těmi největšími hvězdárenskými dalekohledy a -- co je nejdůležitější -- leží jenom třináct světelných roků daleko.

 Vzácný úlovek uvízl v síti tzv. Hluboké infračervené přehlídky DENIS (Deep Near Infrared Survey) nastražené mezinárodním týmem hvězdářů z Francie, Španělska a Spojených států. Dva z nich -- Xavier Delfonse a Thierry Forveille si tohle léto na jednom ze záběrů všimli nápadně jasného zdroje: buď málo hmotného trpaslíka nedaleko nás, nebo naopak červeného obra v běžné vzdálenosti.

Proto na něj 30. května 2000 zamířili jeden z desetimetrových dalekohledů Keckovy observatoře a rozborem světla dokázali, že musí jít o chladné těleso (na povrchu tak dva a půl tisíce stupňů Celsia) s hmotností mezi 60 a 90 Jupitery. Jeho malou vzdálenost nakonec potvrdily i snímky, které se dodatečně podařilo nalézt v archivech. Hvězdička se na nich nápadně pohybuje, každý rok urazí jeden a půl úhlové vteřiny. Její vzdálenost -- zatím poněkud nejistou -- nakonec odhadli na 13 světelných roků.

DENIS-P J104814.7-395606.1, jak byl mezitím trpaslík romanticky nazván, se tak umístí někde v první čtyřicítce ke Slunci nejbližších hvězd. No a jak je možné, že tak dlouho unikal pozornosti? Důvodů se nabízí hned několik. Předně je skutečně hodně nenápadný -- vždyť je stotisíckrát slabší než hvězdy viditelné bez dalekohledu. Navíc se nachází na jižní obloze, která je oproti severní určitě méně systematicky studována.

Už nyní je ale zřejmé, že o DENIS-P J104814.7-395606.1 bude poměrně velký zájem. Se svoji hmotností se totiž nachází někde na pomezí skutečných hvězd -- červených trpaslíků a trpaslíků hnědých -- jsou větší než planety, ale vzhledem k malé hmotnosti se nikdy nezahřejí na teplotu, při které mohou ve svém nitru spalovat vodík na helium. Hranice mezi oběma kategoriemi se totiž odhaduje na 75 Jupiterů.

Jiří Dušek
Zdroj: Tisková zpráva, Astronomy a další
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...