:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

293. vydání (20.11.2000 )

Země z pohledu LeonidŘádky tohoto úvodníku se měly na stránkách IAN objevit již ve čtvrtek, ještě před očekávaným maximem meteorického roje Leonid, ale smůla, která již několik dní obchází naši redakci, opět zakročila. Chtěli jsme Vám přinést nejnovější zprávy o aktivitě tohoto velmi očekávaného roje a navnadit Vás několika odkazy ne "živé" stránky. Bohužel díky zhroucení našeho proxy serveru k tomu nedošlo. Aby toho nebylo málo, nespikly se proti nám jen počítače, ale i nevlídné počasí. Po návratech Leonid v letech 1998 a 1999, které jsem díky lijáku a sněhové vánici neviděl, jsem si řekl, že letos už to přece musí vyjít. Proto jsem si v pátek 17. listopadu sbalil do svého batohu teplý spacák, fotoaparát, termosku s dobrým čajem a mou slečnu Zprvu to vypadalo opravdu nadějně: Na okraji Olomouce bylo zvečera stále jasno a já doufal, že spršku spojenou s materiálem uvolněným v roce 1733, skutečně uvidíme. Jak naivní! Oblačná clona již po jedenácté hodině večerní zakryla 80% oblohy a před půlnocí nás obdařila dokonce i sprškou, avšak nikoli meteorickou, nýbrž vodní. Nepříznivé počasí panovalo téměř na celém území naší republiky, a tak rozčarovaných pozorovatelů bylo víc než dost, o čemž se ostatně můžete dočíst ve zpravodajství na stránkách APO. Jak tedy vypadaly letošní Leonidy pro ty, kteří měli jasno? Skvěle. V době maxima, jenž nastalo přesně podle předpovědi D. Ashera a R. McNaughta kolem 4:45 SEČ, bylo mnohými pozorovateli po celém světě zaregistrováno kolem 500 meteorů/hod. Jak by vypadala Země při pohledu právě z tohoto vlákna částic meteorického roje, ukazuje přiložený obrázek. Člověk by se s celou záležitostí určitě smířil, ale když se v noci ze soboty na neděli udělalo po půlnoci velmi hezky, bylo to skutečně k vzteku. V té době už aktivita roje, o které přineseme více informací ve čtvrtečním vydání IAN, už totiž výrazně poklesla. Někdy mám pocit, že se nám příroda vysmívá přímo do očí.

Pavel Gabzdyl

 

Viděli jste Leonidy? (278 odpovědí)

  • Ano, měli jsme jasno (13%)
  • Ne, měli jsme zataženo (63%)
  • Nepozoroval jsem (24%)

 

 

Perla mezi hvězdami

Díky shodě náhod a precizním pozorováním mohou nyní astronomové zkoumat velmi exotický objekt přímo "za hranicemi" sluneční soustavy. Doslova za humny totiž objevili rychle se pohybující neutronovou hvězdu.

O tom, že degenerované zbytky zašlé slávy hmotných hvězd hrají v astrofyzice důležitou roli, není potřeba psát. Bohužel pro nás není v těsném okolí Slunce žádný vhodný kandidát pro přímé studium a tak byly nuceni astronomové zkoumat vzdálené, slabé a mnohdy specifické případy takových objektů. Nyní je ale situace příznivější.

V roce 1992 se podařilo týmu astronomů pozorujících s družicí ROSAT (Roentgen Satelite) objevit silný zdroj rentgenového záření, pojmenovaného RX J185635-3754. Z názvu můžeme vytušit, že objekt se nalézá na jižní obloze (rovníkové souřadnice objektu tvoří část názvu). Zdroj se pohyboval po obloze ve směru západ - východ relativně velkou rychlostí: každý rok se posunul o necelou třetinu úhlové vteřiny. Na první pohled to není možná pohyb nejnápadnější, ale v měřítcích astrometrických to je docela závratná rychlost. Může to znamenat dvě věci. Že se objekt velmi rychle pohybuje prostorem a nebo je velmi blízko. Tým vědců tenkrát pojal podezření, že objekt se nachází asi pět stovek světelných let daleko a jako rychle se pohybující, horký a ve viditelném zážení v podstatě neviditelný zdroj rentgenových paprsků, bude zřejmě neutronovou hvězdou.

O několik let později se k objektu vrátili hvězdáři pozorující s teleskopem nové generace - na oběžné dráze umístěným HST. Podařilo se jim nalézt velmi slabý zdroj světla, hvězdičku, jejíž hvězdná velikost je asi dvacet šest magnitud (pro představu, nejslabší hvězdy viditelné ve velkých amatérských dalekohledech mají asi 16 magnitud). Je jasné, že pro jejich předchůdce byl takový zdroj zahalen do šumu pozadí a nebylo možné jej v optickém oboru detekovat. Během let se podařilo astronomům kolem HST pořídit několik snímků prozrazujících velmi nápadný vlastní pohyb (viz přiložený obrázek). Díky tomu, že zaznamenané polohy ukázaly periodické zvlnění způsobené pohybem Země kolem Slunce, mohli změřit přímou metodou (změřením paralaxy) vzdálenost neutronové hvězdy na dvě stovky světelných let.

těsné okolí neutronové hvězdy

Naskytla se nám tedy možnost studovat velice blízkou neutronovou hvězdu. Co víc, dokonce osamocenou neutronovou hvězdu, takže ve výhledu na ni nám nebrání jasná stálice a degenerovaný objekt není ovlivňován přítomností dalšího tělesa, které by mu například akrecí zvyšovalo teplotu, nebo vytvářelo dodatečný zdroj plynu v okolohvězdném prostoru. Neutronová hvězda RX J185635-3754 tak slouží astronomům jako neocenitelná laboratoř, kde mohou testovat své teorie o degenerovaných objektech a hvězdném vývoji. Na některých snímcích se dokonce podařilo pozorovat malý útvar - shrnutý plyn, který před sebou hvězda prostorem žene. Nicméně ohřev trpaslíka tímto mechanismem ani zdaleka nestačí na udržení teploty 600 000 Kelvinů, kterou hvězda má. (Srovnejte si to se Sluncem, jehož povrchová teplota je asi 5700 Klevinů). Objekt tedy pozorujeme ještě docela mladý!

A aby byla celá vesmírná krása kompletní, existuje velká pravděpodobnost, že víme poměrně přesně, odkud se naše bludice vzala. Před asi milionem let vzplanula v těsné dvojhvězdě v souhvězdí Štíra supernova. Nikdo ji sice neviděl, ale už delší dobu znají astronomové horkou modrou hvězdu Zeta Ophiuchi, která má nápadný vlastní pohyb a u které určili astronomové místo vzniku právě do souhvězdí Štíra. Mysleli si ale, že druhá složka dvojhvězdy - pozůstatek po explodující supernově zůstane navždy zahalena v obrovském a prostorném vesmíru, nebo že byla při explozi úplně zničena. RX J185635-3754 je ale důkazem toho, že tomu tak není. Pokud byste totiž prodloužili zpětně dráhy obou hvězd zjistíte, že se vám přibližně protnou. Samozřejmě, že se může jednat o náhodu, ale to by bylo jen velmi málo pravděpodobné. I když i tak se může někdy příroda zachovat.

Rudolf Novák
Zdroj: Podle STSCI-NASA News
 

Červený šat Kentaurů

Různé skupiny planetek v okrajových částech naší sluneční soustavy se pravděpodobně rády oblékají do jiných barev. Jaké zabarvení je tedy u Kentaurů a objektů Kuiperova pásu v módě?

Již v roce 1951 vyslovil G. Kuiper hypotézu, že ve vzdálenostech řádově 100 AU od Slunce, existuje pás planetek a komet. První tělesa tohoto tzv. Kuiperova pásu, nacházejícího se za dráhou Neptunu, byla však objevena až roku 1992 D. Jewittem a J. Luuovou. Mezi podobně vzdálená tělesa se řadí i tzv. Kentauří. Ti se pohybují po nestabilních drahách za Jupiterem a jejich nejslavnějším představitelem je určitě planetka s označením 2060 Chiron. Světlá skvrna v malířově podání na osmdesátikilometrové planetce  8405 Asbolus, odhalená pomocí Hubblova dalekohledu. Space Telescope Science Institute. Pozorování těchto malých a velmi vzdálených těles je pochopitelně velkou výzvou pro největší dalekohledy světa. Současná pozorování naznačují, že zvláště Kentauři s označením 5145 Pholus, 7066 Nessus jsou nejčervenějšími objekty ve sluneční soustavě. Již první studie Williama Romanishina (University of Oklahoma) a Stephena Teglera (Northern Arizona University) před několika lety naznačovaly, že tehdy třináct známých Kentaurů a objektů Kuiperova pásu je oděno buď do tmavého či velmi "křiklavě" rudého hávu.

Romanishin a Tegler v časopise Nature publikovali výsledky svých zjištění na základě pozorování největším dalekohledem světa - desetimetrem Keck II na Havajských ostrovech. Studie třinácti klasických objektů Kuiperova pásu s přísluním ve vzdálenosti 45 AU a malým sklonem jejich oběžné dráhy vůči ekliptice prokázala, že jsou všechny velmi červené. Naopak tři tělesa s větším sklonem dráhy vůči ekliptice jsou jasnější a nevykazují ono zvláštní načervenalé zabarvení, které je pravděpodobně způsobeno dlouhodobým působením kosmické radiace na povrch těchto těles. Romanishin a Tegler se domnívají, že tyto tři jasnější planetky mohou být částí skupiny separované od typicky červených představitelů Kuiperova pásu, což by znamenalo souvislost jejich zabarvení (a tudíž i složení) s jejich dráhovými parametry.

Mnoho jiných odborníků však v toto rozdělení do dvou barvených skupin nevěří. Tým vedený Alainem Doressoundiramem (Paris Observatory) se zaměřil na 20 vzdálených objektů a zjistil, že jsou naopak zabarveny do široké palety barev. Není také dosud přesně prokázána souvislost zabarvení planetek s jejich velikostí či vzdáleností od Slunce.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle časopisu Nature
 

Chybějící planety

S planetami mimo sluneční soustavu se roztrhl pomyslný pytel. Zajímavý experiment provádění Hubblovým teleskopem ale naopak zjistil málo planet tam, kde jich čekali vědci mnoho. Pojďme si ukázat jeden zajímavý experiment.

Co se mi na astronomii velmi líbí jsou metody, kterými poznáváme vesmír. Tu a tam dokáží astronomvé vymyslet ruku v ruce s fyziky a inženýry zajímavý experiment, který umožní studovat jinak velmi těžko pozorovatelné objekty. Krátký příklad. Chceme-li popsat život jedné hvězdy, musíme s ní žít mnoho miliard let a pořizovat záznamy o významných etapách jejího vývoje. A nebo, a to je právě ta lišácká finta, budeme po dobu nesrovnatelně kratší studovat miliardy jiných hvězd a vzhledem k zastoupení všech možných druhů stálic v tomto souboru pak můžeme dělat závěry o tom, jak se hvězdy vyvíjí. Podobné triky jsou úžasné a moderní astrofyzika by se bez nich neobešla.

Podobně zauvažoval dvoučlený tým astronomů ve složení Ron Gilliland (STSCI) a Tim Brown (Národní centrum pro výzkum atmosféry) a zaměřil skleněné oko HST na kulovou hvězdokupu 47 Tucanae, nacházající se asi patnáct tisíc světelných let od Země na jižní obloze. Po dobu delší než šedesát hodin pozorovacího času snímali velmi pečlivě část hvězdokupy obsahující více než třicet tisíc stálic a sledovali případné změny jasnosti způsobené přechodem velkých a horkých planet přes disky hvězd. A protože potřebovali ušetřit drahocený čas, zvolili právě takový princip pozorování, kdy místo dlouhé expoziční doby a sledování nemnoha objektů, sledujete krátce (relativně) oblast čítající mnoho různých hvězd. A pravděpodobnost úspěchu se pak zvětšuje.

Jenomže badatelé postupující tímto způsobem tentokrát neobjevili vůbec nic. Přesněji řečeno, objevili mnoho zajímavých věcí, přestože se jim nepodařilo pozorovat jediný zkáryt. Jak to, že byli úspěšní?

Abychom mohli hloubku jejich objevu ocenit, musíme si připomenout několik závěrů vyplývajících z výzkumu a hledání planet mimo sluneční soustavu. Ukazuje se, že velká část objevených planet (pomocí periodického vzdalování a přibližování spektrálních čar způsobených oběhem centrální hvězdy a planety kolem společného těžiště), jsou velmi hmotná plynná tělesa, podobná Jupiteru. Obíhají ale po draháh mnohem bližších než náš gigant. Zatímco vzdálený pozorovatel by si a případný zákryt Slunce Jupiterem musel nějaký ten pátek počkat (necelých dvanáct let), "horcí jupiteré" pozorovaní u ostatních hvězd se pohybují po vražedných drahách podobných té, kterou pozorujeme u Merkuru. Tedy velmi blízko Slunce. V takovém případě pozorujeme zákryty s periodami řádově dnů. (pamětníci si možná vzpomenou na článek v IAN popisující první pozorování zákrytu hvězdy cizí planetou). Je ale otázka, zda máme podobné planety hledat také v kulových hvězdokupách. Zdá se, že nikoli. Naše znalosti o planetách jsou ale zatím velmi malé. Veškerá moudra jsme zaloižili na tělesech sluneční soustavy. Jak se zdá, běžné planety v kosmických měřítcích budou asi poněkud jiné.

P.S A aby se série neštěstí sypajících se během posledních dnů na moji hlavu naplnila, zjistil jsem po sepsání tohoto článku, že velmi podrobně se na toto téma rozepsal Jirka už během prázdnin. A jelikož je mi líto tento článek zahodit, přikládám pro vážné zájemce odkz na Jirkovo rozsáhlé, detailní a vyčerpávající povídáni.

Rudolf Novák
Zdroj: Podle NASA News
 

Jak dopadly Leonidy 2000?

Přestože jsem sám z letošního návratu meteorického roje Leonid neviděl mnoho, měl jsem o jeho pozorování v České (a trochu i Slovenské) republice vcelku slušný přehled - s vydatnou pomocí Martina Viláška jsem se totiž v noci očekávaného maxima, tedy z pátku na sobotu, snažil zprostředkovat aktuální zprávy od co nejvíce pozorovatelů na stránkách Amatérské prohlídky oblohy v reálném čase (stejně jako v minulých letech). Zpráv se sešlo hodně a na zmíněných stránkách APO je najdete chonologicky seřazeny.

Bohužel, většina zpráv se nesla v duchu "Je tu zcela zataženo a právě začalo pršet". Už předcházející noc, 16./17. listopadu, nebylo počasí příliš příznivé, a ani meteorů zřejmě mnoho nelétalo. Dostali jsme z této noci pozorování pouze od Michala Švandy, který spolu s přáteli pozoroval z Českého Ráje - na asi půl hodiny se jim vyjasnilo, viděli prý jednu pěknou dlouhou leonidu.

Noc maxima 17./18. byla u nás v Ostravě na Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy opravdu napínavá - počasí se rozhodlo, že narozdíl od loňska, kdy tu nudně sněžilo celou noc, nám to tentokrát zdramatizuje, a do poslední chvíle se tvářilo, že nám dovolí maximum pozorovat (ó jak jsme byli naivní :-). Ve 23:30 SEČ se totiž úplně vyjasnilo (zatímco z celé republiky kromě Vsetína hlásili oblačnost a někde i déšť) a zatímco já jsem ještě seděl u počítače a dodával na web poslední zprávy, Martin s Tomášem Hynkem, který mezitím také dorazil, po chvíli nedočkavě vylezli na pozorovací plošinu, a když jsem za nimi asi po půl hodině dorazil, rozechvělým hlasem mi sdělili, že právě proletěly v dvouminutovém intervalu dva bolidy, z toho ten první mohl prý mít asi -6 mag a zazářil v 00:22 SEČ (stejný meteor pozorovali také Jiří Srba a Emil Březina ve Vsetíně). O tom, že se asi něco děje, mě přesvědčilo to, že jen co jsem vešel do kopule, štěrbinou jsem zahlédl jeden docela dlouhou, i když nijak zvlášť jasnou létavici. Nechal jsem počítač počítačem a běžel na střechu. Jenže jako obvykle v takové nadějné situaci (už jsem ale zvyklý :-) si se mnou osud nepěkně zahrál - poté, co jsem zalehl a napjatě čekal na bolidy, už kromě dvou slabých meteorů neproletělo oblohou nic, a po půl hodině, asi kolem 01:00 SEČ, se zatáhlo a už se nevyjasnilo (a ještě začlo pršet, což pak vydrželo celý další den). Můj úlovek z letošních Leonid tedy čítá nějaké tři čtyři slabší kousky (pořád lepší než loni a předloni). Opět nám tedy nezbylo, než sledovat zprávy z internetu.

Zdá se, že nad celou republikou kromě východní Moravy bylo celou noc zataženo, a i zde na východě se víc než tři hodiny před maximem zatáhlo. Naši slovenští kolegové měli zřejmě mnohem větší štěstí, alespoň co se týká středu a východu Slovenska (na západě Slovenska se stejně jako na Moravě před maximem zatáhlo). Pavol Rapavý z Rimavské Soboty napozoroval průběh celého maxima, které skutečně nastalo kolem tři čtvrtě na pět SEČ, přesně tak jak předpověděli astronomové D. Asher a R. McNaught, kteří se přesnou prognózou maxima proslavili už loni. Zenitová frekvence zřejmě dosáhla něco přes tři sta meteorů za hodinu (to je samozřejmě korigovaný údaj, ve skutečnosti reálný počet pozorovatelných meteorů drasticky snížil Měsíc). Podrobnosti o aktivitě roje a grafy frekvencí z ondřejovského meteorického radaru najdete na stránce Pavla Kotena a Jiřího Borovičky.

Další noc po maximu, tedy 18./19. listopadu (sobota/neděle), škodolibé počasí ukázalo už podstatně příznivější tvář - jenže to už zase velmi zeslábly Leonidy. Došlo několik pozorování z okolí Prahy a Českých Budějovic, pozorovatelé vesměs viděli jen několik meteorů během hodiny. Pilně pozoroval také Kamil Hornoch v Lelekovicích (poblíž Brna), za 5,77 hodin viděl 75 meteorů, z toho 38 Leonid (MHV 5,9 mag), nejjasnější byla -1 mag. Zenitová frekvence tedy po korekcích vychází na asi 20 meteorů za hodinu, tedy už nic moc.

Leonidy tedy letos opět nezklamaly (i když do lesku minulých dvou návratů jim chybělo hodně), zato opět zklamalo počasí. Bude už konečně jednou hezky aspoň při příštích dvou návratech Leonid, které ještě vypadají z hlediska hojnosti meteorů velmi nadějně? Jak psal letos ve své zprávě téměř každý pozorovatel z Čech, "naděje umírá poslední". Děkuji všem, kdo posílali aktuální zprávy, a doufám, že za rok se nám podaří opět uspořádat podobnou informační akci, a snad i s potěšitelnějším výsledkem.

Lukáš Král
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...