:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

291. vydání (9.11.2000 )

Taky si čtete před spaním? Já rozhodně ano. Zpravidla sice usínám již po několika málo odstavcích, ale přesto vždy tajně doufám, že pár výjevů z dané knihy uvízne v mé paměti, a stane se námětem barevných snů. V těchto dnech si to přeji obzvlášť. Již dva týdny si totiž na dobrou noc dopřávám řádky a nádherné fotografie z knihy tří německých autorů pod názvem "Mars - Pathfinder, Sojourner a dobývání rudé planety", kterou u nás loni vydalo nakladatelství Mladá Fronta. Rudá planeta je zde představena v úžasných podrobnostech, které zprostředkovaly sondy Viking, Pathfinder s vozítkem Sojourner a stále činný Global Surveyor. Nemusíte být obdařeni příliš velkou fantazií, abyste díky knize nabyli dojmu, že Mars je světem ne tak cizím. Autorům se totiž povedlo nabídnout pohled na marsovskou krajinu tak věrně, že mě chvílemi přepadá pocit velké podobnosti s naší modrou planetou. Přesvědčila mě o tom ostatně i přednáška Dr. Druckmüllera o jeho přeletu ultralehkým letadlem nad západním území Spojených států, která se konala před čtrnácti dny v brněnském planetáriu. Podobnost některých krajin zvláště kolem Grand Canyonu či Death Valley s načervenalými pláněmi Marsu je skutečně zarážející. Snad právě proto se mi nezdá Mars tak vzdáleným a cizím světem. Když tedy bloudím prstem po mapě Marsu, mám velmi podobné pocity, jako při listování atlasem světa - tajně věřím, že se do těch končin někdy vydám. Není divu, že dnes nosím v hlavě trojrozměrný model onoho vzdáleného světa, vždyť nejen zmíněná kniha probírá do posledních detailů kamenitá okolí Vikingů a především Pathfinderu, fantastickou síť údolí, mezi nimiž dominuje Valles Marineris, gigantický vulkanický puchýř Tharsis s velkými sopkami, a mnoho dalších zákoutí. Jsem tedy velice rád, že geologové ukradli Mars všem snílkům o marťanech a uměle zbudovaných stavbách. Mě samotnému totiž připadá rudá planeta mnohem víc fantastická a vzrušující v podání geologů, než například podle románu Raye Bradburyho "Marťanská kronika". Raději si totiž nechám zdát o procházkách kolem úpatí dvacetisedmikilometrové sopky Olympus Mons, než o souboji s nepřátelskými marťany...

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Revize měsíčních rodinek

Na stránkách IAN jsme už mnohokrát informovali o objevech nových měsíců velkých planet. Po uveřejnění dalšího přírůstku do početných rodinek, tentokrát Saturnových měsíců nadešla vhodná chvíle k drobné revizi všech měsíců ve sluneční soustavě.

Poměrně často se setkávám s dotazem, kolik je vlastně v naší sluneční soustavě měsíců. Uvážíme-li, že většina z menších a vzdálenějších satelitů velkých planet jsou jen většími kusy skal, určitě můžeme mnohé astronomické učebnice omluvit z neaktuálnosti. Nové objevy malých měsíců přitom přibývají jako houby po dešti. Podívejme se tedy po velkých planetách sluneční soustavy, jak početné jsou ve světle nových objevů jejich rodinky.

Jupiter - 17 měsíců
Od převratného rozlišení čtyř největších měsíců obřího Jupitera (Ió, Európa, Ganymédes a Kallistó), které poprvé spatřil slavný italský hvězdář Galileo Galilei roku 1610, muselo uběhnout celých 282 let, dokud se rodinka jeho měsíců nerozrostla. O objev pátého měsíce obří planety, který dostal jméno Amalthea, se zasloužil americký astronom Edward Barnard. Ve dvacátém století pak plejáda amerických a britských astronomů obohatila Jupiterovu rodinku o měsíce Himalia, Elara, Pasiphae, Sinope, Lysithea, Carne, Ananke a Leda. Poslední trojice měsíců přibyla v roce 1979 (Adrastea, Thebe a Metis) zásluhou průletů sond Voyager 1a 2 v blízkosti obří planety.

Posledním měsícem, který byl objeven na základě pozemských pozorování, se tedy stal asi osmikilometrový měsíček s názvem Leda, kterého nalezl Charles Kowal v roce 1974. To platilo až do loňského roku, kdy Gareth Williams zjistil na snímcích J. Scottiho ze 4. listopadu a Jeffa Larsena z 30. října několik planetek, jejichž objevy byly publikovány v Minor Planet Circulars (MPC). Nikdo si však nevšiml, že jeden z objektů, označený jako 1999 UX18, se pohybuje poněkud neobvyklým způsobem. Objekt asi dvacáté hvězdné velikosti byl navíc dodatečně nalezen i na dřívějších snímcích Boba McMillana z 6. října. Rozluštěním záhady byl pověřen vedoucí MPC Brian Marsden, jehož propočty ukázaly, že se jedná o měsíc největší planety naší sluneční soustavy. Pečlivé prověřování drah již známých měsíců Jupiterovy rodiny nakonec ukázalo, že jde o objev dosud neznámého satelitu.

V pořadí sedmnáctý Jupiterův měsíc, který dostal předběžné označení S/1999 J1 má jen asi 10 kilometrů v průměru a obíhá kolem královské planety ve vzdálenosti 24,3 miliónů kilometrů, čímž se řadí mezi skupinku tzv. vnějších měsíčků. Ty poznáme podle toho, že se nacházejí ve více než dvakrát větší vzdálenosti od mateřské planety než ostatní Jupiterovy měsíce vnitřní rodinky. Měsíček S/1999 J1 je také pátým známým případem Jupiterova měsíčku, který kolem své mateřské planety obíhá v opačném směru (retrográdní pohyb). Do jisté míry za to může gravitační působení Slunce, které zároveň způsobuje nestálost jeho dráhy.

Saturn - 20 měsíců (nejméně další dva čekají na potvrzení)
Prvním objeveným měsícem Saturna se pochopitelně stal Titan. Jako svítící tečky s hvězdnou velikostí + 8,3 mag si ji roku 1655 všiml holandský astronom Christian Huygens. Do konce sedmnáctého století pak rodinku rozšířil francouzský astronom Giovanni Cassini o měsíce Japetus, Rhea, Dione a Tethys. Následovaly objevy měsíců Mimas, Enceladus, Hyperion, Phoebe, a Janus. Skutečnou žeň rozpoutala v roce 1980 opět jedna ze sond Voyager - tentokrát jednička. Její průlet zajistil objev měsíců Epimetheus, Helene, Telesto, Calypso, Atlas, Prometheus a Pandora. V roce 1990 byl ještě objeven měsíc Pan. Před pěti lety, kdy Země procházela rovinou Saturnových prstenců bylo domněle objeveno dalších sedm nových měsíců. Většina z nich však byla později identifikována s již známými měsíci. Zbývají však ještě dva, které skutečně mohou být nově objevenými satelity. Ke konečnému závěru je ale zapotřebí více pozorování. Snad se jich dočkáme od sondy Cassini, která se s planetou setká v roce 2004..

I k planetě ověnčené krásnými prstenci letos přibyly nové ovečky: Zasloužil se o to mezinárodní tým osmi "lovců satelitů", kteří mají na svém kontě i objev pěti měsíců planety Uran. Existenci nových měsíců ohlásili letos, 26. října na výročním zasedání Sekce pro planetární vědy, Americké astronomické společnosti v Pasadeně. Čtyři nové měsíce byly objeveny pomocí techniky, kterou navrhl Brett Gladman, působící nyní v Centre National de la Recherche Scientifique ve Francii. Jeho jednoduchá metoda spočívá ve snímání blízkého okolí planety v asi čtvrthodinových intervalech. Nový měsíc se pak na sérii snímků prozradí vlastním pohybem vůči hvězdnému pozadí. Je pochopitelné, že stejně se prozrazují i planetky nebo měsíce už objevené. Proto je třeba více pozorování, na základě kterých se odvodí dráha tělesa.

Nově objevené měsíce obíhají kolem Saturnu ve vzdálenosti zhruba 15 milionů kilometrů. Tak velká vzdálenost prozrazuje, že vnější měsíčky byly zachyceny až po zformování vnitřních měsíců, které vznikly z prachoplynového disku kolem planety. Jedná se o nepravidelné měsíce s dráhou příliš dlouhou, než jakou mají vnitřní měsíce. Velikost se podle jejich jasnosti odhaduje na 10 až 15 kilometrů. Před tímto objevem byl znám pouze jeden z vnějších měsíců Saturnu - Phoebe, objevený W. Pickeringem před 102 lety. První dva kandidáty na nové měsíce Saturna (předběžné označení S/2000 S 1 a S/2000 S 2) odhalil Gladman s pomocí 2,2 metrového dalekohledu ESO v Chile 7. srpna. Gladman a Kavelaars potvrdili existenci obou objektů 23. a 24. září s využitím tříapůlmetrového francouzsko-havajského dalekohledu na vrcholu Mauna Kea (Havajské ostrovy). Stejným přístrojem objevili další dvojici dosud neznámých satelitů, které čekají na potvrzení (předběžné označení S/2000 S 3 a S/2000 S 4).

Uran - 20 měsíců (jeden čeká na potvrzení)
První dva souputníky Uranu objevil jako hvězdičky 14. hvězdné velikosti známý astronom William Herschel v roce 1787 - šest let poté, co objevil samotného Urana. Tyto dva měsíce s poloměrem téměř 800 kilometrů dostaly sličná jména Oberon a Titánia, podle Shakespearovy komedie "Sen noci svatojánské". Další dva měsíce Uranu nalezl jiný William, tentokrát Lassell v roce 1851. Ten se při jejich pojmenovávání nechal inspirovat postavami z básně "Utopená kadeř" Alexandra Popeho, a tak dostaly jména Umbriel a Ariel. Uranovu čtyřku souputníků doplnil v roce 1948 Gerard Kuiper o měsíc s názvem Miranda. Jméno dostal podle další postavy ze Shakespearova díla, tentokrát z dramatu Bouře. Tím ale nastal astronomům z pozemských observatoří v objevování měsíců vzdáleného Uranu utrum. Opravdovou žeň objevů totiž rozpoutala opět až sonda Voyager-2, která si v lednu roku 1986 dala s Uranem rande. Její zásluhou přibylo do seznamu hned deset nových měsíců (Puck, Portia, Juliet, Cressida, Rosalind, Belinda, Desdemona, Cordelia, Ophelia a Bianca).

Planetární odborníci však z této patnáctky neměli příliš velkou radost. Ne snad proto, že by jich bylo málo, ale z toho důvodu, že u všech velkých planet (Jupitera, Saturna i Neptuna) byly známy dva typy měsíců. První se pohybují po stabilních drahách poblíž rovníku mateřské planety, avšak ti druzí obíhají ve velmi skloněných a protáhlých trajektoriích. A právě taková rodinka vnějších satelitů nebyla u Uranu do té doby známa. První patnáctka uranových měsíců se totiž pohybuje přibližně po kruhových drahách ve vzdálenosti 50 až 600 tisíc kilometrů od planety.

Očekávaný objev uskutečnili až v září roku 1997 astronomové Brett Gladman a Philip Nicholson (Canadian Institute for Theoretical Astrophysics) s pomocí Haleova dalekohledu o průměru pět metrů na hoře Mt. Palomar. Ti objevili hned dva satelity (Kalibán a Sycorax), které mají velikost jen šedesát a sto dvacet kilometrů. První z nich se dle propočtů pohybuje po přibližně kruhové dráze, sedm milionů kilometrů od planety. Jasnější Sycorax opisuje výstřednou elipsu s průměrnou vzdáleností 12 milionů kilometrů, od Uranu se však vzdaluje až na 18 milionů kilometrů. Díky ohromné, asi stokrát větší vzdálenosti od mateřské planety, než jaká je známa u měsíců vnitřní rodiny, mohli astronomové oba nově objevené satelity směle zařadit do vnější skupinky Uranových oběžnic.

Párek dvou nově objevených měsíců však nezůstal dlouho sám. O další přírůstek se již v květnu 1999 zasloužil Erich Karkoschka (Planetary Lab of The University of Arizona). Karkoschka nalezl nový Uranův měsíc při srovnávání sedmi snímků, které v lednu roku 1986 pořídila již zmíněná sonda Voyager - 2 se snímky jednotlivých měsíců zhotovených Hubblovým kosmickým dalekohledem. Proto také dostal tento asi 40kilometrový trpaslík, vzdálený od planety 75 000 km, předběžné označení S/1986 U 10. Na ověření objevu se však stále čeká a tak ještě nemá žádné přiléhavé jméno. To se však nedá říci o dalších třech asi 20 kilometrových satelitech (Stephano, Setebos a Prospero), které obohatily párek vnějších měsíců Uranu loni v červenci. O jejich objev se zasloužili opět Kavelaars a Gladman.

Neptun - 8 měsíců
Poslední velká planeta sluneční soustavy se v porovnání s předchozími obry zdaleka nepyšní tak početnými rodinkami měsíců jako předchozí planety. Do roku 1989, kdy kolem Neptunu prolétala sonda Voyager 2 jsme dokonce znali jen dva měsíce vzdálené planety (Tritón a Nereid). Sonda Voyager 2 však toto skóre poněkud vylepšila a přidala k nim dalších šest členů (Proteus, Larissa, Galatea, Despoina, Thalassa a Naiad). Vzhledem k tomu, že planeta je od nás příliš daleko, budeme si muset na objev dalších členů ještě asi dlouho počkat.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: vlastní hlava
 

Místa astronomické vzdělanosti 1918 -1945

Recenze zajímavé výstavy

Každý fotograf nosí v hlavě téma, které ho něčím láká a magicky přitahuje. A tak celá řada fotografů vstává do noci aby s klidem zenových mistrů uvelebeni pod magickou kupolí hvězdárny zachytily zrody a zániky dalekých světů.

A i když je tématikou astronomie Štěpán Ivan Kovář rovněž osloven, rozhodl se pojmout téma z poněkud odlišného úhlu pohledu - začal fotografovat hvězdárny, co by pomníky nadšených badatelů.

Ale naštěstí se Štěpán Ivan Kovář nespokojil s pouhým fotografováním. Pídil se také po informacích, pátral v archivech a povídal si s pamětníky. A tak nevzniklo dílo hodné pouhého fotografického obdivu - ale ucelená práce, která zmapovala a v poslední chvíli zakonzervovala mizející fenomén doby minulé.

Vernisáž výstavy proběhla 4.10. 2000 odpoledne v přednáškové sále Národního technického muzea. Výstavu zahajoval před publikem čítajícím přes 140 pozvaných návštěvníků milým úvodním slovem věhlasný astronom světového kalibru Jiří Grygar (viz článek J. Tiché).

Po krátkém vyměňování zdvořilostí od celé řady dalších lidí (kteří se na celém projektu podíleli odborným dohledem či sponzorsky) již začala přednáška Štěpána Ivana Kováře, která mnohé účastníky překvapila svojí stopáží.

Takže zatímco většina sálu očekávala několik "upřímných vět od srdce" chopil se Štěpán ovladače od promítačky a započal svojí pečlivě připravenou přednášku. Přednáška byla poučná a dynamická - vesele historky z fotografování střídaly odbornější pasáže - a tak cca šedesát minut uběhlo pozorným posluchačům jako voda.

Po přednášce a kratičkém občerstvení se návštěvníci rozprchli obdivovat technicky brilantně zvládnuté zvětšeniny (50x60) adekvátně adjustované ve vestibulu NTM (výstavu bude možno shlédnout až do konce roku).

Po přednášce také většina osazenstva sálu využila možnosti zakoupiti si v ceně 95 Kč publikaci, kterou Štěpán Ivan Kovář při příležitosti výstavy také vydal. Jedná se velice kvalitní dílo, které ač malé rozsahem, o to je větší obsahem. Na kvalitním papíře nabízí kromě záplavy textových informací též velmi kvalitní reprodukce autorových velkoformátových zvětšenin.

Ing. Petr Chlumský
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...