:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

289. vydání (30.10.2000 )

foto archiv ian Tak málo času. Už jenom pár hodin mne dělí od dalšího výletu. V pátek nasednu do letadla maďarských aerolinek a s přestupem v Budapešti se spolu s přáteli v sobotu ráno ocitnu v horké Káhiře. Odtud nás malebný, dokonce klimatizovaný vláček dopraví až do podivuhodného Luxoru, jednoho ze sídelních měst egyptských faraónů, tajemných vládců říše údolí Nilu, stavitelů ohromujících pyramid, velkolepých chrámových komplexů i svérázně rafinovaných podzemních hrobek. Moc se těším. I když nemohu skrývat vtíravou předstartovní nervozitu. Dopadne všechno dobře? Vyhnu se zlodějům, fanatikům a nepříjemným nemocím? Mnohokrát jsem přemýšlel, proč takové výlety podnikám... Asi kvůli návyku srovnatelném s běžně dostupnými i nedostupnými drogami. Adrenalin v krvi, centrální nervový systém zahlcený světem, do kterého jako nechápající vetřelec vpadnete rovnýma nohama... Mrazí mně z toho na zádech. Chci ochutnat něco nového, nečekaného, s příchutí tisíc let starého pouštního prachu. Svět jsme protkali Internetem, obvázali transkontinentálními leteckými linkami. Rádio, rozhlas, televize vám naservíruje zprávy o událostech na zápraží městečka v Austrálii ve stejné míře jako výzvu k pátrání po zaběhnuté kočce někde u Ostravy. Přesto všechno není nad vlastní zkušenost. Zkušenost z míst, kde jste za nechápající boháče, kde není televize a kde se život stále ještě řídí východem a západem Slunce. Pokud jste sami nezažili, neuvěříte. Někdy určitě hoďte do batohu pár nejdůležitějších věcí, kupte si hrst dolarů, letenku a vydejte se na cestu. Tak málo času. A tolik chuti. Koncem listopadu nashledanou.

Jiří Dušek

 

Chtěli byste letět na Měsíc? (528 odpovědí)

  • Ano, v každém případě! (64%)
  • Ne, ani za nic. (19%)
  • Je mi to úplně jedno. (16%)

 

 

Všechno na Mars

Na sklonku minulého týdne zveřejnil Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (zkr. NASA) novou strategii výzkumu sousedního Marsu. Po dvou fatálně trapných nehodách z loňského roku má tak tato organizace, jež vede výzkum červené planety, plán na následujících patnáct roků.

 Ještě nedávno se Američané vytahovali s představou, jak každé dva roky -- kdy se otevírá startovní okno -- pošlou k Marsu dvě sondy! Jedna z nich by se pokaždé zavěsila na oběžné dráze, druhá naopak přistála na povrchu. Maratón měl vyvrcholit kolem roku 2007, kdy by se do pozemských laboratoří dostaly první drahocenné vzorky tamních hornin. No a pak už nic nestálo v cestě výpravě samotného člověka: Snad kolem roku 2014, ale určitě do roku 2020.

Ukázalo se, že na tuhle smršť neměli ani Američané dostatek síly. Tedy měli, ale kosmické agentuře chyběly peníze. Přiškrcený rozpočet vedl k tomu, že poslední dvě sondy stavělo málo odborníků, v šibeničním čase a bez důsledné kontroly. Ztroskotaly naprosto zákonitě.

Patřiční úředníci NASA tudíž šlápli na brzdy a představili nový letový řád. Není tak rozsáhlý, k Marsu poletí každé dva roky "pouze" jedna sonda, na druhou stranu je výrazně pružnější a snad i zodpovědnější. "Jedná se o program, nikoli sbírku jednotlivých misí," komentoval rozhodnutí Scott Hubbard, šéf výzkumu červené planety delegovaný agenturou. Revidované plány sahají až za nejbližší cíl: dopravu vzorků hornin. Jeho splnění přitom bylo poněkud odloženo -- na rok 2011 či ještě později.

 "Náš nový harmonogram představuje dlouhodobou strategii, která na rozdíl od předešlé nekončí s návratem hornin," dodal vědecký ředitel NASA Ed Weiler. Jak už se dalo předpokládat, pozornost se zaměří k dalšímu průzkumu povrchu, především pak pátrání po existenci vody. Ať už v minulosti či současnosti. Každý rok se přitom může investovat 450 milionů dolarů. Připomeňme, že na dvě neúspěšné výpravy Climate Orbiter a Polar Lander museli technici z Lockheed Martin vystačit s 330 miliony dolarů. "Nová strategie nám snad umožní poznat více do hloubky geologickou, mineralogickou a klimatickou historii Marsu, stejně jako nalézt odpověď na palčivou otázku: Vznikl zde někdy život a udržel se zde až dosud?"

Takže jak tedy v hrubých rysech vypadají americké plány výzkumu červeného souseda? V následujícím desetiletí se především dočkáme šesti velkých výprav, které se pokusí doplnit již vcelku komplikovanou tapiserii.

  • 2001: The Mars Odyssey Orbiter -- umělá družice pro snímkování a mapování povrchu s vysokým rozlišením.
  • 2003: Dvojice povrchových vozítek pro důkladný geologický průzkum.
  • 2005: Mars Reconnaissance Orbiter -- umělá družice vycházející z konstrukce osvědčeného Mars Global Surveyoru, která však zachytí objekty o velikosti 20 až 30 centimetrů. V této souvislosti se hovoří o mikroskopu na oběžné dráze, jenž vyplní mezeru mezi občasnými povrchovými výsadky a dnes už poměrně slušným pozorováním z vesmíru.
  • 2007: Na řadu přijde "inteligentní" výsadek vybavený výstražným přistávacím systémem, který sondu navede přesně na místo přistání a dopraví tak na povrch vozidlo se zhruba 270 kilogramy vědeckých zařízení. Realizace se dočká také "průzkumná" mise, jež by s sebou mohla nést přistávací pouzdro typu západoevropské Beagle-2, balon nebo letadélko. Tyto dva létající prostředky ostatně už postoupily do dalšího kola výběru programu Discovery (z minula třeba Mars Pathfinder, Lunar Prospector, NEAR či Stardust). Beagle-2 je součástí sondy Mars Express, kterou k Marsu hodlá Evropská kosmická agentura poslat v roce 2003. Podobné průzkumné a relativně levné mise mají následovat i v dalších letech.
  • 2007: V témže roce se NASA připojí k jiným mezinárodním projektům. Spolu s Italskou kosmickou agenturou by připravovala telekomunikační satelit, eventuálně s Francouzi sít malých satelitů.
  • 2009: Americká agentura by měla spolupracovat na nástupci západoevropské sondy Mars Express. Nová umělá družice bude vybavena mikrovlnným radarem pro hledání podpovrchových zásob vody.
  • 2011: Nejdříve v tomto roce, pravděpodobněji však až v roce 2014, by mohla začít dlouhodobá přeprava vzorků hornin a prachu z vybraných Marťanských lokalit do pozemských laboratoří. Akce původně naplánovaná na rok 2005 přijde na celé dvě miliardy dolarů!
  • Ve druhé dekádě 21. století se samozřejmě uvažuje o dalších umělých družicích, výsadcích i autonomních vozidlech.
"Než budeme něco odebírat, tak se musíme pořádně rozhlédnout," komentoval plány na podrobnější průzkum Scott Hubbard. Na Zemi se totiž podaří dopravit jenom kolem dvou kilogramů materiálu. Tedy dost málo za dost vysokou cenu. Proto je nezbytné místo k odběru vybrat co nejpečlivěji. "Zatím jsme se dostali z fáze počátečního seznamování a velmi omezeného studia na povrchu k výraznému rozšíření všech našich aktivit. Budeme udržovat nepřetržitou hlídku na oběžné dráze a na povrchu se pokusíme o dlouhodobé studium vědecky nejslibnějších a nejpodivuhodnějších míst."

Tyto plány závisí na vývoji nových technologií, především pak naváděcím zařízení k přesnému přistání. Například Mars Pathfinder se měl v roce 1997 trefit o oblasti ohraničené elipsou 100 x 300 kilometrů. "V roce 2007 hodláme dosáhnout chyby mezi jedním až třemi kilometry, tedy stokrát menší," prohlásil David Lavery, jenž má v NASA na starosti výzkum sluneční soustavy. Konečným cílem je pak dosednout na tzv. Marťanský desetník -- oblast o průměru nejvýše několik set metrů. Stejně tak se musí vymyslet a otestovat autonomní systém, které umožní bezproblémové rendezvous dvou satelitů na oběžné dráze kolem vzdálené planety, nebo dlouhodobé uskladnění pohonných látek v nádržích jednotlivých raket.

 Pokud by sonda, či spíše několik sond určených k přepravě hornin, k planetě odletělo v roce 2011, návratové pouzdro by se u Země mělo ocitnout v roce 2014. V současnosti se přitom studuje možnost, že by ho zachytila a do laboratoří dopravila posádka amerického raketoplánu.

Nuže, a kdy se k Marsu vydá člověk? Součástí přistávacího modulu, který se měl na cestu vydat v příštím roce (a jenž by pro řadu závad zrušen), mělo být i několik experimentů souvisejících s podobnou výpravou: Zařízení na získávání kyslíku z okolní atmosféry, detektory studující radiační nebezpečí. Podobný test se nyní uskuteční až někdy po roce 2007. "Předtím než vyšleme člověka, musíme vědět, do čeho jde," komentoval postup Ed Weiler. "Zatím jsem ve fázi základních příprav. Tento program není řízen lidskými cestovateli, nýbrž vědci. A my toho musíme ještě hodně udělat. Musíme pochopit, zda tam existují zásoby podpovrchové vody. Pokud ano, značným způsobem by to mohlo ovlivnit i následnou výpravu samotného člověka." Z vody se totiž může vyrábět kyslík na dýchání i jako pohonná látka.

Přesné datum tedy na tiskové konferenci nezaznělo. Osobně bych tipoval nejdříve rok 2030. A to jsem možná ještě hodně velký optimista.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News a další
 

Muž odvrácené strany

Jaké bylo setkání s kosmonauty v pražském planetáriu? Velmi zajímavé, poutavé a moc příjemné. Pokud jste se tam nedostali, přijměte pozvání alespoň na malou fotoreportáž.

 Pro mou generaci je projekt Apollo velmi dávná minulost. Zatímco starší kolegové u nás na hvězdárně pamatují svět bez kosmonautiky, tedy i před Apollem, pro mne je už naprostou samozřejmostí Mir na oběžné dráze a start raketoplánu vnímám stejně jako zprávy o počasí. Přitom doufám, že je to skrovný začátek toho, čemu budou moje děti říkat "život na oběžné dráze". Proto jsem ani pořádně nevěděl, co očekávat od sobotního setkání s Vladimírem Remkem a hlavně Jamesem A. Lovellem.

Druhý jmenovaný se narodil roku 1928 v Clevelandu a je po matce českého původu. Má čtyři děti a po nešťastném letu Apolla 13 od manželky definitivní zákaz výletů do kosmu. Protože nepocházel z příliš bohaté rodiny, nemohl se věnovat studiu raketových motorů, na úkor tohoto životního snu však absolvoval US Naval Academy a stal se tak profesionálním vojenským pilotem. Nalétal mnoho tisíc hodin a v roce 1962 vstoupil do řad americké NASA jako astronaut.

O tři roky později se poprvé podíval na oběžnou dráhu, kde během čtrnáctidenního pobytu (v rámci testů projektu Apollo -- cesta k Měsíci a zpět měla trvat maximálně právě 14 dní) na palubě lodi Gemini 7 spolu s F. Bormanem absolvoval první těsné setkání dvou lodí v kosmu. Druhým "korábem" bylo Gemini 6A.

V roce 1968 se jako člen posádky Apolla 8 vydal poprvé k Měsíci. Během tohoto výletu do neznáma se lidé vůbec poprvé podívali vlastníma očima na odvrácenou stranu Měsíce a celkem desetkrát oblétli těleso, které po nocích láká romantiky, náměsíčné bloudily a pobledlé milce Luny.

Protože už to tak na světě chodí, proslavila Jamese Lovella nemilá událost, při které spolu s ostatními členy posádky málem přišel o život. O letu Apolla 13 bylo řečeno mnohé, pravděpodobně každý čtenář IAN viděl stejnojmenný hollywoodský film s Tomem Hanksem v hlavní roli. Díky výbuchu kyslíkové nádrže hlavního modulu bylo přistání na Měsíci nemyslitelné, po řadě složitých pokynů z řídícího střediska v Houstonu se ale nakonec posádce podařilo bezpečně dosednout ve vlnách Atlantického oceánu. Přes noc se stali národními hrdiny.

Po tomto letu -- nejúspěšnějším z neúspěšných -- se už kapitán Lovell do vesmíru nepodíval. Z NASA i námořnictva odešel do soukromého sektoru v roce 1973 a věnoval se podnikání. Dnes žije na odpočinku v Texasu.

Kapitán Lovell je velmi vitální a sympatický muž, jenž rozhodně nevypadá staře. Prořídlé šediny ale naznačují, že jeho život nebyl rozhodně nudný a máte-li to štěstí naslouchat jeho slovům, určitě vás poutavým vyprávěním zaujme. Troufám si tvrdit, že každý v sále pražského planetária naslouchal velmi bedlivě. Pravděpodobně nejeden z návštěvníku byl dokonce od srdce dojat líčením prvního průletu nad odvrácenou stranou Měsíce.

Zavřete oči a představte si, že se vznášíte šedesát mil vysoko nad povrchem mrtvého kosmického tělesa, pod vámi se líně šine kráter Ciolkovskij, a vy spolu s dvěma dalšími vyslanci lidstva nevěříte tomu, že jste daleko od rodné planety a klukovský sen se s každou přicházející vteřinou stává skutečností. Najednou se nad obzorem vyhoupne modrá Země, ze vzdálenosti necelých čtyř stovek tisíců kilometrů veliká jen jako palec a v jednu chvíli tak můžete snadno schovat pod ochranu svého prstu miliardy lidí a zvířat daleko od vás... Při návratu začnete rozlišovat jednotlivé kontinenty, oceány, pouště. Glóbus, jenže se majestátně otáčí před vašima očima, neobsahuje žádné hranice a nemůžete také pozorovat to, čemu říkáme vyspělá civilizace. Z vesmíru není člověk vidět, politické a náboženské rozdíly jsou najednou něčím cizím a jakoby nepatřící k lidské rase. Všichni jsem kosmonauty živé vesmírné lodi putující temným vesmírem okolo životodárné hvězdy daleko vzdálené od středu Galaxie, rozprostírající se všude kolem...

Podobné myšlenky inspirované americkou angličtinou kapitána Lovella a trochu měkkou češtinou podplukovníka Remka mne napadaly v pražském planetáriu, když jsem se pokoušel pořídit alespoň nějaké fotografie pro náš netový magazín. Bylo mi hrozně dobře, cítil jsem se povznesený nad problémy všedního dne a byl jsem moc šťastný, že jsem obklopen lidmi, kteří cítí určitě něco podobného.

Po stránce organizační bylo celé představení dobře připravené, každý příchozí dostal u vchodu leták s patřičnými informacemi (čerpám z nic také v úvodní části), fotografie kosmonautů, něco na čtení. Trochu legračně sice působili pánové z ochranky, byli ostražití jako ostříž a kdybych se rozhodl udělat rychlý pohyb, určitě bych toho ihned litoval. Naštěstí jsem sotva pletl nohama: měl za sebou tři hodiny spánku, infarktové ztracení se v rodném městě, dobíhání tramvají, na rozdíl od Viktora, který se po cestě polil kávou, jsem se ale nemusel bát chodit mezi lidmi.

Dopoledne, jež si pro nás kapitán Lovell vyčlenil, bylo provoněné padajícím listím ve "Stromovce", atmosféra byla nabitá zvláštním kořením, po kterém voní dálky, ale od exotických vůní ibišku se lišilo mrazivým přídechem vesmírných dálek a bylo z něj cítit něco z tajemství, která si i nadále ukrývá náš domov -- Vesmír.

Musím od srdce poděkovat všem, bez kterých by se setkání nemohlo uskutečnit. Jiří Grygar v roli libera v přípravě celé akce (libero = volný hráč bez přesného zařazení ve fotbale), Marcel Grün nejen jako ředitel planetária, ale také skvělý konferenciér a pozorný pořadatel, armáda České republiky nejen jako sponzor a pracovníci planetária, kteří sice nebyli moc vidět, ale jejich práce ano.

Z posledního odstavce libovolného článku mám vždycky trochu strach. Stejně tak i dnes si netroufám přesně popsat, jak na mě celé setkání působilo. Považuji to za velmi intimní a osobní, ale určiti vám vřele doporučuji příště na podobnou akci zajít. Na našem webu se snad brzo objeví krom fotografií také zvukový záznam celého setkání a tak se i vy můžete napůl a opožděně přenést alespoň v představách do sobotního dopoledne, kdy se vesmír chvíli zastavil v budově obklopené barevným podzimem.

P.S. Další fotografie naleznete v naší nové foto příloze.

Rudolf Novák
 

Transneptunické těleso 2000 EB173

aneb jak se v novinách objevila planetka "Plutík" a jak byla objevena doopravdy.

 Planetky jsou nevděčná havěť. Spousta drobných těles a tělísek obíhá kolem Slunce po více či méně výstředných eliptických drahách. Většina z nich v hlavním pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupiteru, extrémistické výjimky se přibližují až k Zemi, či dokonce křižují její dráhu. Naopak daleko od Slunce, až za drahou Neptunu, přibývá objevů transneptunických těles (TNO), která jsou součástí tzv. Kuiperova pásu a svým fyzikálním charakterem příbuzná s Plutem.

Rozměry většiny známých planetek se pohybují od stovek metrů do desítek kilometrů, nejmenší zaznamenané blízkozemní asteroidy dosahují jen desítek metrů. Za největší známou planetku je považována Ceres, první objevená planetka patřící do hlavního pásu a dosahující průměru cca 900 kilometrů.

Avšak právě nyní oznámil tým amerických astronomů, že dle jejich poznatků další obří planetkou je transneptunické těleso 2000 EB173, jehož průměr by mohl dosahovat kolem 600 kilometrů, tedy přibližně čtvrtinu průměru Pluta.

Těleso 2000 EB173 objevil letos prvního března a pozoroval do patnáctého března 2000 na observatoři CIDA v Meridě na Llano del Hato ve Venezuele americko-venezuelský tým známý pod akronymem QUEST -- Quasar Equatorial Survey Team. Sdružuje odborníky z Yale a Indiana University v USA, a venezuelské CIDA a Universidad de Los Andes. Využívá zdejší jednometrovou schmidtovu komoru vybavenou CCD detektorem. Hlavním cílem tohoto projektu jsou objevy kvasarů, supernov a dalších objektů vzdáleného vesmíru, ovšem snímky jsou zároveň využívány i pro hledání transneptunických těles.

Nález tělesa byl publikován až v červnu 2000 a poté následovala série astrometrických měření pro určení spolehlivější dráhy z několika amerických observatoří a z jihočeské Kleti v rámci programu astrometrie jasnějších transneptunických těles a Kenturů (viz přiložený snímek). Vzhledem k tomu, že jeho jasnost v té době dosahovala 20,1 magnitudy (ve fotometrickém oboru V), bylo na rozdíl od absolutní většiny transneptunických těles v dosahu i poměrně malých přístrojů -- ovšem vybavených kvalitnější CCD kamerou.

2000 EB173 obíhá kolem Slunce po eliptické dráze s výstředností dosahující 0,27, velkou polosou 39 astronomických jednotek a sklonem k rovině ekliptiky 15 stupňů. Jeho oběžná doba je 244 let. Typem dráhy tak patří 2000 EB173 mezi ta transneptunická tělesa, jimž se kvůli pohybu v rezonanci 2:3 s Neptunem a tedy dráze podobné planetě Pluto říká "plutino", anglicky v množném čísle "plutinos", česky "plutina". Z toho zřejmě pochází i ono v českých médiích zmiňované údajné jméno či přezdívka "Plutík". Takových těles typu plutino ovšem už známe řádově stovku, nikoliv jen jedno jediné.

 Absolutní hvězdnou velikost pro těleso 2000 EB173 udává David Rabinowitz jako jeden z členů objevitelského týmu H=4,9, databáze Minor Planet Center dokonce H=4,8. Při použití nízkého albeda (odrazivosti povrchu) s hodnotou 0,04 pak průměr tělesa vyjde na udávanou čtvrtinu průměra Pluta, tj. nějakých 600 kilometrů. Je tak zřejmě největší známým transneptunickým objektem typu plutino a ze všech známých transneptuňáků (tedy včetně klasických) má jen čtyři "sourozence" přibližně stejné absolutní hvězdné velikosti.

Jedna z amerických tiskových zpráv přirovnává průměr 2000 EB173 ke vzdálenosti z Bostonu do Buffala. Tahle americká přirovnávací mánie mě rozesmála, protože shodou okolností právě cesta z Bostonu do Buffala byla nejdelší vzdáleností jakou jsme loni urazili po Spojených státech v rámci naší astronomické cesty.

Objevitelský tým prováděl letos i důkladnou "BVRI" fotometrii tohoto tělesa a další astronomové pořídili spektra s Keckovým teleskopem. Víc podrobných údajů ale zatím nezískali. Jeho povrch se jeví načervenalý, jak je u těles tohoto typu obvyklé.

A zatím poslední novinka: němečtí a italští astronomové nalezli předobjevová pozorování na digitalizovaných archívních snímcích pořízených v roce 1996 1,2-m schmidtovou komorou na Palomarské observatoři. Těleso 2000 EB173 tak má už poměrně spolehlivě určenou dráhu z pozorování v rozmezí čtyř let.

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť
 

Tak jsme tady!

Jenom hodiny zbývají do odletu prvních skutečných obyvatel malé, ale rychle se rozrůstající Mezinárodní kosmické stanice. Americký velitel Bill Shepherd a jeho ruští podřízení Jurij Gidzenko a Sergej Krikalev odstartují v lodi Sojuz v úterý ráno. Půjde-li na kazachstánském Bajkonuru všechno bez problémů, pak se na stanici zavěsí o dva dny později, ve čtvrtek 2. listopadu. "Je dost možné, že 30. říjen bude poslední den, kdy ve vesmíru chyběl člověk," komentoval tento okamžik John Curry z Johnsonova střediska kosmických letů v Houstonu.

 Americkou NASA, stejně jako řadu dalších kosmických agentur, to stálo mnoho roků práce, mnoho konstrukčních plánů a také mnoho miliard dolarů. Zatímco za Atlantikem se zmohli "jenom" na tři návštěvy stanice Skylab, jenž se v roce 1979 vrátila zpět do náruče matičky Země, Rusové se od roku 1971 dočkali sedmi základen Saljut a legendárního Miru, který na oběžné dráze pobývá už od roku 1986.

Stavbu podobné základny vyhlásil už v roce 1984 charismatický prezident Ronald Reagan. V narážce na tehdy velmi chladné vztahy se měla jmenovat Freedom a její cena se odhadovala na celých osm miliard dolarů. Stejně jako v případě Miru se uvažovalo o řadě modulů, které by se spojovaly ve vesmíru. K dosažení tohoto bezesporu smělého cíle si na pomoc přivzali i státy evropské aliance, Japonsko a Kanadu.

Jenže zatímco Rusové na nebe pověsili Mir, vůdčí NASA bojovala s politiky. Freedom měla být nejen vědeckou laboratoří, ale i hangárem k opravě poškozených satelitů. Změny v rozpočtu i na vedoucí postech, ale přinášely změny v konstrukci. Stejně tak rostla cena: z osmi miliard na ohromujících 38!

Radikální řez provedl až v roce 1993 Bill Clinton: Přikázal další změnu v konstrukci, která vedla k rapidnímu zmenšení stanice. Hlasování v americkém senátu pak přežila o jeden jediný hlas. Navíc prezident k projektu přizval i tehdy skomírající Rusko, které mohlo nabídnout novou verzi Miru. Jméno Freedom bylo smazáno, základna se překřtila na Alfu.

Na základě protestů Ruska se ale od tohoto návrhu upustilo, takže nakonec vznikla kompromisní Mezinárodní kosmická stanice (International Space Station). Podivuhodný příběh svědčí o trapných, žabomyších válkách, které bychom si mohli ve vesmíru odpustit. Jenže jak vám dosvědčí každý zainteresovaný odborník, kosmický výzkum, dokonce i ta čistá věda, je plná mnoha intrik. O realizaci nejrůznějších misí nerozhodují odborníci, ale zákulisní jednání, neznámé úmysly politiků, výsledky voleb... Prostě teprve s novým jménem začala samotná stavba.

Náklady bohužel nadále rostly a zcela jistě i porostou: Tentokráte díky Rusku, které se utápí v ekonomických problémech. "Byly okamžiky, kdy by se někteří z nás nejraději schovali někam pod postel," prohlásil jeden z vedoucích projektu Jim Van Laak. Notorický nedostatek peněz, stejně jako další, náhodně kumulované průšvihy, málem vedly k radikálnímu řezu: Američané Rusům poděkují a začnou základnu stavět pomalu, ale jistě pomocí raketoplánů. I dnes mají ruské podniky značný skluz v dodávce řady komponent. Ale na druhou stranu je už ten nejdůležitější modul, řídící Zvezda, na oběžné dráze. Sice z dvouletým zpožděním, ale jinak pracuje vcelku bez problémů. A to je moc dobře, právě ona totiž zajistí útočiště první posádce.

Tři osadníci se rozhodně nebudou nudit. Koncem listopadu přiletí Endeavour, který s sebou přiveze nové sluneční panely. V lednu příštího roku pak přibude první vědecký modul: americká Destiny. V dalších letech dodají Američané také sto metrů dlouhý nosník s deseti segmenty slunečních panelů, Rusové třetinu všech modulů, včetně řady dopravních lodí. Stejně tak ke stanici připojí záchranou loď Sojuz. Tu by měl kolem roku 2005 nahradit americký miniraketoplán -- jakýsi plachťák pro sedm ztroskotanců.

Evropská kosmická agentura dále připravuje laboratoř Columbus, stejně jako nový systém zásobování založený na raketě Ariane 5. Svůj modul staví i Japonci, kteří současně základnu vybaví malým dálkovým manipulátorem a centrifugou. Kanadská kosmická agentura počítá s něčím podobným, jenom ve větších měřítcích. Jejich robotická ruka totiž poslouží k přesouvání celých modulů. Brazílie si pak chystá "jenom" malou plošinu s vědeckými experimenty… Až bude kompletace celé mezinárodní skládačky u konce, tedy někdy v roce 2006, dosáhne stanice velikosti tříposchoďového domu, s šesti laboratořemi a rozsáhlými prostorami pro hned sedm trvale pobývajících odborníků. NASA přitom zaplatí přibližně polovinu z celkové ceny ISS, jež se dnes odhaduje na šedesát miliard dolarů.

V těchto chvílích ale hodně záleží na trojice kosmických veteránů, kteří musí oživit zárodek stanice. Není divu, že trénovali nekonečných pět roků. Pokud všechno dopadne dobře, bude to skvělá zpráva. Pokud ne, pak se mezinárodní základna proměnní v nejdražší neúspěšný kosmický projekt.

Ihned po příletu astronauti (nebo kosmonauti?) nejdřív ze všeho zprovozní kyslíkové generátory, systém zásobování vodou a ohřívače docela chutné potravy. A jak dodávají americké zprávy, zatímco bude probíhat Den díkuvzdání, všichni tři se stanou jakýmisi skladníky: Budou jednoduše rozbalovat krabice s nářadím a veškerými nezbytnými doplňky...

Jiří Dušek
Zdroj: Florida Today a další
 

Zlaté století astronomie - díl třetí

Z nepřeberného pokladu nových pozorování i odvážných teorií, které jsou součástí historie astronomie 20. století, jsme vybrali jen něco málo. Nabízíme vám nejen popis strhujících výsledku soudobé astronomie, ale i vylíčení cest a okolností, jež k epochálním objevům vedly. Tímto ohlédnutím zpět chceme také vzdát hold všem slavným i zcela bezejmenným ženám a mužům, kteří se o dnešní znalosti lidstva o vesmíru zasloužili.

 Rádio Instantních astronomických novin nabízí záznam třetí a poslední přednášky Zdeňka Pokorného "Zlaté století astronomie", proslovené 24. října na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně. Témata jsou jednoznačná: Mars v novém světle, Zrození Měsíce, Exotické exoplanety.

Poznámka redakce:
Planetárium je zajisté velmi impresivní místo a pokud tam člověk netráví čtyři hodiny denně přednášením astronomických informací, musí být jeho atmosférou okouzlen. Proto jsou hvězdáři při přípravě přednášek v takovém sále ve značné výhodě. Nemusíte udělat nic, stačí promítnout hvězdy a je zaděláno na působivý zážitek. Pokud si ale přednášku nachystáte, věnujete její přípravě nemalé množství času a zapojíte do své "show" krom umělé oblohy také zvuky, pohyblivé obrázky a propracovaný "přednes", máte vyhráno dvojnásob.
 Určitě se najdou tací, kteří si myslí, že teď mažu med po obličeji svého redakčního kolegy a nadřízeného na pracovišti. Ale není to tak. Protože, kdybych měl známkovat i samotné organizátory, dal bych jim bez rozpaků dvojku. Nechci ale kazit chvalozpěv samotné přednášky rýpáním do detailů, které nesouvisí s obsahem a formou "Zlatého století astronomie". Moc se mi líbilo, jak měl přednášející Zdeněk Pokorný rozložené délky mluveného slova, videa a ukázky oblohy.
I když ne na sto procent fungující produkty největší softwarové firmy světa nepoužívám rád (leč lepších zas tak moc není, tak co nám zbývá), musím uznat, že PowerPoint je mocným nástrojem přednášejících a v kombinaci s dobrým velkoplošným videem, jež nyní v brněnském planetáriu máme, je v řadě případů nezastupitelný. Pamatuji si mnoho přednášek s ošuntělými a často nečitelnými "blánami (slajdy, fóliemi...) a mačkám slzu v oku. Good bye igelite!
Přidejte k tomu plné planetárium lidí, kteří přišli nejen poprvé, ale i podruhé a potřetí, dokonce se zdálo, že pokaždé v hojnějším počtu, a máte obrázek o podivuhodné atmosféře panující v sále alespoň hrubou představu.
Není možné pojmout podobně každé téma a nelze čekat, že na přednášku o teorii superstrun dorazí stejně návštěvníků, jako na milníky moderní astronomie. Ale určitě je nadmíru vhodné použít techniku s rozumem tam, kde se hodí. Zdeněk Pokorný to udělal moudře i s citem a dal tak vzniknout propracovanému dílku jak po stránce rétorické, technické, ale hlavně obsahově zajímavé a přitažlivé.
Nevíte-li ještě, zda má cenu záznam poslouchat, vězte, že ano. Jelikož si můžete navíc paralelně přehrát i přiložené podklady (přehrávače PowerPointu jsou i zdarma ke stažení), dostanete do sebe alespoň část informací, které během tří úterních večerů nečekaně teplého října zazněly. Ale na naše záznamy nespoléhejte a na přednášky v brněnském planetáriu choďte i nadále. Upřímně: bez hvězd nad hlavou to nebude nikdy ono! Rudolf Novák

 

Rozplývající se exoplanety

Za více než polovinou dosud známých exoplanet se pravděpodobně ukrývají obyčejné, byť málo hmotné stálice. Takové jsou alespoň předběžné záběry astrometrické studie mezinárodního týmu, prezentované na setkání jedné ze sekcí Americké astronomické společnosti v Atlantě.

 Seznam planet, které obíhají kolem vzdálených hvězd, v posledních letech utěšeně roste. Jejich celkový počet dosahuje kolem padesáti a v komplikované zněti různých hmotností, oběžných period i výstředných drah se vyzná jenom několik málo odborníků. Na pořad dne se dokonce dostaly takové lahůdky, jako spor o standardizované pojmenovávání či diskuze o satelitech, jež by kolem měly také zákonitě obíhat.

Na druhou stranu je ale férové přiznat, že pozorovatelé nemají v žádném případě vyhráno. Drtivá většina planet byla objevena vcelku efektivní a neustále se zdokonalující technikou citlivých měření radiální rychlosti. Přesto všechno existuje celá řada odpůrců, kteří tvrdí, že sledované změny způsobují jiné jevy. Už v počátcích se hovořilo o zvláštních pulsacích atmosfér hvězd, nyní se pro změnu ukazuje, že by je mohly mít na svědomí prachobyčejné stálice. Alespoň to naznačují závěry astronomů z University of Pittsburgh, Lunar and Planetary Institute a Korea Astronomy Observatory. Že prý se jedná o směs hnědých trpaslíků (těles na pomezí planet a skutečných hvězd), dvojhvězd a lehkých trpaslíků červených. Proč? Odpověď je ukryta ve způsobu měření.

Zatím nejúspěšnější metodou interstelárních prospektorů je již zmíněné pečlivé vyšetřování světla vybraných hvězd. Pokud totiž v jejich gravitačním sevření existuje nějaká planeta, musí obě tělesa zákonitě obíhat kolem společného těžiště. Menší "David" pak cloumá s větším a zářivějším "Goliášem" a my na Zemi sledujeme periodické změny rychlosti: ať již radiální (ve směru stálice-Slunce), tak i vlastního pohybu (ve směru kolmém). V prvním případě dokážeme teoreticky sledovat odchylky veliké pouhý jeden metr za sekundu, ve druhém o velikosti několik úhlových mikrovteřin.

 Drtivá většina dosud objevených exoplanet, přitom uvízla v sítích trpělivých pozorovatelů jemných nuancí radiální rychlosti. Že nejde o jednoduchou záležitost, vám přitom napoví prostý výpočet: Pokud u hvězdy s hmotností půl Slunce existuje ve vhodné vzdálenosti super-planeta pětkrát hmotnější než Země, musíme dokázat odhalit cloumání s amplitudou 1,2 metru za sekundu. To se zatím nepodařilo, ale řada týmů už ohlásila objev těles srovnatelných se Saturnem (k tomu bylo nezbytné stlačit chybu na tři metry za sekundu -- tedy na úroveň pomalejšího běhu!).

"Hledání menších těles u takových hvězd se vždy opíralo o měření radiálních rychlostí," prozradil nám kdysi v exkluzivním rozhovoru Michael A. C. Perryman, vědecký ředitel projektu Hipparcos. "Ty vám ale neprozradí hmotnosti planet, pouze jejich dolní limit. Není totiž jasné, jak je skloněna oběžná rovina objektu vůči zornému paprsku -- spojnici Slunce-hvězda. V případě, že by ležela kolmo, nepozorovali bychom žádné změny radiální rychlosti. Naopak největší jsou pro rovinu podél paprsku. Obecně je hmotnost planety rovna M.sin i (M hmotnost planety, i sklon dráhy vůči paprsku). Takže, když sin i neznáme, dostáváme pouze dolní odhad hmotnosti." Sonda Hipparcos však měla natolik ostrý obraz, že mohla sledovat vlastní pohyb jasné hvězdy (tj. v rovině kolmé k zornému paprsku), nezávisle na sklonu oběžné roviny planety. Z velikosti cloumání, resp. jeho nepřítomnosti lze pak stanovit horní odhad hmotnosti průvodce.

Mezinárodní tým astronomů, v tomto případě bychom spíš řekli nepříjemných, ale velmi důležitých šťouralů, proto sáhl do databáze měření sondy Hipparcos a spolu s již známými odhady radiální rychlosti se pokusil určit sklon dráhy tajemných průvodců a zpřesnit tak i jejich hmotnost.

"Zvláštním výsledkem je především nález, že je sklon oběžné dráhy u většiny studovaných systémů velmi malý -- na roviny jejich průvodců se tedy díváme prakticky shora," prozradil na konferenci David C. Black z Lunar and Planetary Institute. "Což je v naprostém nesouladu s dřívější představou všech studií, že jsou tyto úhly zcela náhodné. V těch se totiž předpokládalo, že objevy lehkých těles umožnil vhodný sklon dráhy, na kterou se díváme prakticky z boku."

Za současné problémy si ostatně mohou sami hvězdáři. Jak už jsme si řekli, z analýzy změn radiálních rychlosti dostanete pouze součin M. sin i. Kdyby bylo i nulové, tj. rovina dráhy oběhu je rovnoběžná k zornému paprsku, pak je samozřejmě změřená hmotnost rovna skutečné, a když se rovná 90 stupňům, nepozorujeme žádné změny radiální rychlosti. V publikovaných výsledcích se buď zveřejňovala "nejmenší možná hmotnost" (tedy i = 0 stupňů), nebo hmotnost vycházející z náhodné orientace roviny oběhu: pi/2. Asi proto, že se tyto "opticky" menší tělesa lépe vyjímala v nadpisech tiskových zpráv.

A aby toho nebylo málo, mluví se běžně o planetách desetkrát, dvacetkrát i třicetkrát hmotnějších než Jupiter. Tahle tělesa jsou přitom spíše na hranici planet a hvězd. Dokonce existuje jakési rozdělení: do 10 Jupiterů jde o planetu, do 80 Jupiterů o hnědého trpaslíka a všechno těžší jsou stálice.

 Při redukci dat u objektů, u kterých se tým několika hvězdářů pokoušel zpřesnit odhad hmotnosti neviditelného průvodce, se nakonec vytvořily čtyři skupiny: U devíti hvězd se průvodci pohybují v rozmezí 10 až 15 Jupiterů. Tedy jenom o něco více než co vycházelo z odhadů studií radiálních rychlostí, avšak stále dost na to, abychom mohli mluvit o planetách. Dalších jedenáct stálic doprovází hnědí trpaslíci s hmotností 15 až 80 Jupiterů, tedy výrazně více, než jsme si dosud mysleli. Ve třetí skupině jsou čtyři případy, které evidentně žijí v jednom páru s červeným trpaslíkem, tj. skutečnou hvězdou se vším všudy. No a nakonec v posledním souboru najdete objekty, u kterých chybí dostatečně přesná měření.

Důležitá je i skutečnost, že k podobnému závěru došla nezávislá studie jiného týmu (mj. nestora exotického výzkum P. Mayora): Ve většině případů se jedná o tělesa nejspíš podobná hnědým trpaslíkům s malým sklonem oběžné dráhy (7 až 11 Jupiterů). Což skvěle zapadá do dřívějších námitek, že orbitální periody a jejich výstřednosti domnělých "exoplanet" nejsou statisticky odlišné od obyčejných dvojhvězd. A že tudíž jde v mnoha případech o stelární soustavy či kombinace s hnědým trpaslíkem.

Tyto výsledky jsou sice předběžné a jak zdůrazňují autoři, vyžádají si ještě pořádnou revizi. Ale na druhou stranu je nad Slunce jasné, že bychom měli poněkud schladit náš optimismus o ohromném počtu již odhalených jinoplanet. Ano, nejspíš existují. Ale na druhou stranu pozor! Cesta k nim bude ještě hodně dlouhá!

Jiří Dušek
Zdroj: University of Pittsburg News Release a další
 

NEAR se protáhl kolem Erosu

Ve čtvrtek 26. října se sonda Shoemaker-NEAR protáhla jenom pět kilometrů nad povrchem planetky Eros. Z výšky, ve které se nad zemí běžně pohybují komerční letadla, tak kamera na palubě podivuhodného satelitu zachytila detaily o velikosti jenom sedmdesát centimetrů.

 A jednalo se skutečně o letmou návštěvu. Při průletu se totiž na celé tři minuty zapálil hlavní korekční motor, který tak sondu vynesl na stabilnější dráhu ve vzdálenosti 200 kilometrů od středu planetky. Rozinkou na celém tomhle meziplanetárním dortu je pak informace, že šlo o největší manévr od doby, kdy se NEAR před devíti měsíci zavěsil na Eros.

"Vrátili jsme se sem proto, že nízká dráha by mohla sondu zanést nebezpečně blízko k povrchu," popsal tento manévr Robert Farquhar, vedoucí celé výpravy. Na druhou stranu se ale během setkání podařilo digitální kameře získat velmi zajímavou mozaiku záběrů.

Shoemaker-NEAR se pohyboval rychlostí šest metrů za sekundu a jeho detektory pracovaly na plný výkon celých pět hodin: laserový výškoměr i rentgenový spektrometr dosáhly nejvyššího možného rozlišení. "Až dosud jsme niky povrch žádné planetky či satelitu některé z planet v tak dobrém rozlišení nespatřili," doprovodil komentářem obrázky Scott Murchie. Na záběrech jsou zřetelné malé krátery a především různě veliké skály a balvany. Dna některých kráterů jsou přitom tak hladká, že zde s největší pravděpodobností existují rozsáhlé vrstvy prachu.

Nyní se tedy sonda pohybuje na výrazně větší dráze. V prosinci však začne opět sestupovat a dokončí tak svá vědecká pozorování. S ukončením celé mise se zatím počítá někdy v únoru.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

O sobotním dění nad Třešňovou ulicí

a o věcech, které následovaly. Náš seriál o jedné z nejzajímavějších astronomických událostí konce dvacátého století se uzavírá.

 V průběhu následujících dní po objevu prvního kousku meteoritu a po zveřejnění několika novinových článků, ve kterých nebyla vyzdvihována ani ne tak nevyčíslitelná cena meteoritů pro vědu ale spíše hodnota "tržní", jsme díky řadě telefonátů nabyli přesvědčení, že se masově rozvíjí nový druh turistiky: Hledači pokladů-meteoritů zjišťují lokality, kam se vydat. Náš popis se proto omezil na hraniční oblast moravskoslezských Beskyd a okolí vodní nádrže Morávka…

To jim ve většině případů nestačilo: šanci zbohatnout byla lákavá, ale procházet celou dopadovou elipsu, tedy poměrně velkou část Beskyd (kolem 400 kilometrů čtverečních) se nikomu nechtělo. Nelze se divit, již jednoduchý výpočet dává tušit, jaké jsou reálné šance: I větší skupina může hledat skoro celý život, se značně nejistým výsledkem, zvlášť když již za několik roků nebudou meteority rozeznatelné od pozemských hornin. Pátrat však rozhodně cenu má, ale pouze tam, odkud jsou i jiná pozorování, například svištění dopadajících úlomků. Jeden takový tip se přitom dostal až k nám na hvězdárnu.

Miniexpedice lovců meteorických pokladů ve složení Havlík, Gráf, Chalupa se proto vydala směr Orlová, odkud se nám ozvala paní "G" se svým manželem, kteří sice ze sobotního úkazu nic neviděli, ale zato slyšeli pád čehosi velkého do nedalekého lesa. Událost se udála opět v blízkosti vodní nádrže Morávka, u státní hranice...

Po příjezdu na místo jsem museli uznat, že ve třech lidech jde pouze o hledání "jehly v kupce sena". Sice na nás čekal poničený lesní porost, který mohlo způsobit padající "kamení", ale až na pár povalených stromů jsme nenašli vůbec nic. Alespoň jsme zaměřili směr odkud se hřmění ozývalo a vymluvili panu "G" zřícení vrtulníku do nedalekého lesa. V místní restauraci jsme se dozvěděli o případu, kdy kdosi neznámý, v neznámé hospodě vyprávěl o neznámém kameni, který mu proletěl střechou. Dost možná to také byla báchorka.

 Na zpáteční cestě jsme ještě navštívili lokalitu, jediného zatím nalezeného meteoritu a pohovořili s panem "Š", jenž velmi ochotně povyprávěl o celém úkazu. Z jeho výpovědi vyplynulo, že k výbuchu tělesa muselo dojít severovýchodně od Morávky. Rovněž velmi barvitě popsal na stovku malých kousků, které rychle pohasínaly a padaly dolů. V závislosti na těchto zvucích také s manželkou zaslechli svištivý zvuk a tupý dopad, tak charakteristický pro blízký pád metoritu. Na žádný další úlomek se nám ovšem narazit nepodařilo. Až ve čtvrtek 25. května se k nám na hvězdárnu dovolal pan K. Ten se jen velice nesměle dotazoval, zda je ještě možné nalézt nějaký ten meteorit ze 6. května. A pokud ano, pak že meteorit pravděpodobně nalezl. Nebudu vás napínat: Na světě se ocitl meteorit "Morávka číslo 2". O hmotnosti 330 gramů, tedy o něco "tučnější" než první úlomek, navíc s velmi kuriózním "osudem.

Vše samozřejmě začalo ihned při dopadu. Majitel chaty na Morávce se opaloval, když tu uslyšel podivné zvuky. Na obloze se však nic zvláštního nedělo... Až po několika minutách opět něco zvláštního: tentokráte svistot zakončený tupým dopadem. I přesto, že prohledal směr, ze kterého zvuk přišel, vůbec nic nenašel.

Na celou událost by zřejmě nejspíš rychle zapomněl, kdyby, kdyby si však v novinách nepřečetl článek o dopadu úlomků kosmického tělesa v oblasti Beskyd. Provedl ještě jednu prohlídku okolí, tentokráte úspěšnou. Uprostřed příjezdové cesty narazil na začernalý kámen zabodnutý z jedné třetiny do hlíny. Od meteoritu číslo jedna ho dělily dva kilometry vzdušnou čarou.

 V pátek 23. června byl při sekání trávy v obci Horní Tošanovice nalezen třetí úlomek o hmotnosti 105 gramů. Tentokrát dopadl hned na začátek stanovené elipsy. Pán, který kosil zahradu, jej náhodou našel a protože mu tvarem i barvou připomínal obrázky meteoritů, zavolal k nám na hvězdárnu.

Mimo těchto tří "pravých" meteoritů bylo samozřejmě nalezeno velké množství meteoritů nepravých. Objevitelé je většinou v telefonu popisovali velmi věrohodně, ale ve většině případů se jednalo o strusku, železné rudy a další horniny, které jinak běžně potkáváme při našich toulkách přírodou. Docela snadno by se z těchto kusů dala vytvořit výstavka "Jak nevypadá meteorit".

Takže v červnu byly na světě "potvrzené" tři kousky meteoritů, které přiletěly z vesmíru v sobotu 6. května. Jejich hmotnost není nijak obrovská, dohromady 634 gramů, ale i tak jsou nesmírně důležité. Neboť nejde jenom o to, kolik materiálu se z původního tělesa najde, ale především o to, aby se rychle dostal do laboratoře a také, aby byla zpětně co nejpřesněji určena dráha původního tělesa ve sluneční soustavě.

Po několikatýdenní práci a mnoha kalibračních měřeních v terénu předložili ondřejovští astronomové pod vedením doktora Jiřího Borovičky konkrétní výsledek: Původní těleso mělo jeden a půl metru v průměru a pohybovalo se stejně jako tisíce dalších malých těles Sluneční soustavy po eliptické dráze. V odsluní, kde se nacházelo nejdále od Slunce, se meteoroid vzdaloval až na 2,7 astronomické jednotky, tedy mezi dráhu Marsu a Jupiteru. V přísluní, kdy bylo Slunci nejblíže, pak jeho vzdálenost činila 0,98 astronomické jednotky. Balvan tedy křižoval dráhu naší Země, což se mu právě 6. května stalo osudné.

 Těles jako je tohle, se v meziplanetárním prostoru nachází bezpočet. U našeho meteoroidu je poněkud výjimečný sklon dráhy vůči rovině ekliptiky (dráhy Země kolem Slunce). Zatímco planety a drtivá většina malých těles Sluneční soustavy se pohybuje poblíž této roviny, "naše" těleso se vzdaluje na něco málo přes 32 stupňů. Ale to už malinko vyplývalo z prvních pozorovaní a zákresů dráhy v atmosféře: letělo totiž ze severu na jih, což nebývá časté.

Nalezené meteority se zařadily do skupiny tzv. "meteoritů s rodokmenem", tedy těles, která byla nejen nalezena na povrchu země, ale při průletu atmosférou i zachycena fotograficky. Podařilo se tak určit jejich dráhu v meziplanetárním prostoru. A takových případů není mnoho, meteority z Morávky se zapisují na čestné šesté místo v historii.

Všechny tři meteority nyní odkoupil Astronomický ústav České akademie věd, který je trvale zapůjčil Národnímu muzeu v Praze. A tak po dalších testech, budou vystaveny v expozicích krásné budovy v horní části Václavského náměstí. Možná někdo v budoucnu při pohledu na trojici zčernalých "kamenů" pod skleněným poklopem poznamená, "no bóže, šutry". Ale pozor, v těchto kamenech se skrývá část historie Sluneční soustavy a také příběh jednoho sobotního odpoledne nad Třešňovou ulicí a po něm následujících dní a týdnů nejen v severní Moravě. Jsem rád, že mně příroda přizvala pro účinkování v tomto nezapomenutelném příběhu.

Redakce Instantních astronomických novin smeká klobouk před pracovníky ostravské hvězdárny, stejně jako řadou našich odborníků, kteří se zasloužili a určitě ještě zaslouží o výzkum tohoto podivuhodného tělesa.

Tomáš Havlík
Zdroj: Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy
 

Místa astronomické vzdělanosti

Rozhovor se Štěpánem I. Kovářem, autorem pozoruhodné výstavy chystané Národním technickým muzeem v Praze.

 Můžete nám váš fotografický projekt ve stručnosti představit?

Vydal jsem se a pouť za českými a moravskými hvězdárnami, které existovaly nebo vznikly během let 1918-1945. Mnohé z nich jsou známé, na některé se již pomalu zapomnělo. Je to první pokus v historii české astronomie, kdy se někdo pokusil shrnout toto tak významné období české a moravské astronomie do jednoho celku.

Můj projekt se neskládá pouze z výstavy fotografií. Podařilo se mi vydat padesáti stránkovou publikaci na kvalitním křídovém papíře, kde kromě fotografií současného stavu čtenář nalezne i archivní fotografie. Ke každé hvězdárně jsem připojil též příběh o jejím vzniku, existenci i zániku, příběh o lidech, kteří ji s nadšením vybudovali. Recenze se ujal RNDr. Jiří Grygar, Csc., který napsal i předmluvu. Kromě toho mám také připravenu i přednášku s diapozitivy.

V období 1918 až 1945, na které jste se zaměřil, asi příliš hvězdáren v České republice neexistovalo. Které z nich se vlastně dostaly do zorného pole vašeho objektivu?

Soubor představuje 18 hvězdáren. Vím ještě o dvou možná třech dalších, ale ty se do dnešních dnů nezachovaly. Zmapoval jsem pouze ty, které je ještě dnes možné nalézt a přinést o nich obrazové svědectví. Jen namátkou mohu jmenovat Ondřejov, pražské Klementinum, Ballnerovu hvězdárničku ve Valašském Meziříčí, České Budějovice, Plzeň.

Bylo to obtížné?

Především to bylo krásné. Hledat v archívech, jezdit vlakem po naší krásné zemi a fotografovat, po večerech pak psát a vyvolávat filmy, fotografie. Obtížné bylo sehnat peníze na vydání publikace. Vše ostatní jsem zvládl ze svého platu a ze studentské půjčky. Těžké a náročné bylo samozřejmě dokončení a završení celého snažení, ale znovu opakuji, byla to pro mě radost. Pevně věřím, že se to ve fotografiích a vůbec v celém projektu odrazí.

Která z hvězdáren vás zaujala nejvíc?

Těžko říct. Když jsem se seznámil s historií víc, když jsem se ponořil do příběhů lidí, každá hvězdárna mě přímo polapila. Některé z nich jsou neuvěřitelně kuriózní, jiné zas architektonicky velice zajímavé. Spíš mě asi nejvíce oslovila vzdělanost, pokora a pracovitost mnohých hvězdářů. Řada z nich byla zpočátku amatéry, přesto se někteří stali světově uznávanými osobnostmi.

Kde se mohou naši čtenáři s vaší výstavou setkat?

Výstava bude zahájena tuto sobotu 4. listopadu v pražském Národním Technickém Muzeu. Díky vstřícnosti muzea zde bude téměř dva měsíce. Návštěvníci kromě fotografií zhlédnou i několik velice zajímavých astronomických přístrojů. Po té se výstava vydá na cestu po českých a moravských městech. Předběžně jsem již zaznamenal zájem, což mě velmi těší, ale zatím čas na sestavení harmonogramu nebyl. Mohu vašim čtenářům slíbit, že se budu snažit výstavu a přednášku přivést všude tam, kde bude zájem. Vždyť jsem toto téma zpracoval pro lidi, nikoliv pro sebe. Musím se jim proto co nejvíce přiblížit.

Děkuji za rozhovor.
Ptal se Jiří Dušek.

Zdroj: Štěpán Ivan Kovář, Místa astronomické vzdělanosti 1918-1945, Národní technické muzeum, 5. listopadu až 31.prosince 2000.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...