:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

288. vydání (26.10.2000 )

Archiv IAN V současné době připravuji pro Instantní astronomické noviny seriál o odborných pozorovacích programech vhodných pro amatéry. Vycházet bude sice až od nového roku (ještě nějakou dobu na něm musím pracovat a navíc jedu prakticky celý listopad kličkovat mezi kulkami do Egypta), nicméně už nyní mne přivedl k překvapivému závěru. I když překvapivému, mohlo mne to už dávno napadnou... Je to asi dva roky, co jsem měl při jedné příležitosti proslov na téma "Amatérská astronomie v křemíkovém věku", ve kterém jsem se rozplýval nad Internetem, počítači a CCD kamerami. Současný stav amatérské astronomie -- coby zdroje odborných, pro profesionály cenných informací -- jsem dokonce nazval začátkem "zlatého" období. Dnes vím, že jsem žil v jedné velké iluzi. Ve skutečnosti jde spíše o soumrak. Soumrak, který si mnoho z nás dosud neuvědomuje. Předně amatéři stále nemohou konkurovat profesionálům: nemají na to techniku, finanční prostředky ani čas. Ne nadarmo se totiž říká, že pořádně můžete dělat jenom jedno. Navíc, dokonce ani CCD technika není kdoví jaká spása: Po celé České republice (ale to platí obecně pro celý svět) najdete ohromné množství kvalitních dalekohledů a k nim připojených detektorů. Bohužel -- skoro nikdo s nimi "odborně" nepozoruje. Správná redukce dat vyžaduje trpělivost a až chorobnou pečlivost. A to zvládnou jenom výjimeční amatéři -- tak výjimeční, že je lze nazývat spíše poloprofesionály. (I když, co to znamená poloprofesionál? To bychom mohli mluvit také o poloastronautech, polopoliticích či polotěhotných ženách.) Oborů, kde se mohou nadaní amatéři prosadit, je tak čím dál tím méně a méně.

Jiří Dušek

 

 

 

Milostné hrátky bouří na Jupiteru

Atmosféra největší planety naší sluneční soustavy -- Jupiteru může na zrychlených záběrech připomínat obrovskou živoucí bytost. Není divu, vždyť jenom v letošním roce mohli vědci sledovat dosud nevídané sloučení dvou oválných vichrů v jednu velkou cyklónu.

 Zadíváte-li se v těchto dnech krátce po západu Slunce nad východní obzor, nemůžete si nevšimnout velmi jasné hvězdy v souhvězdí Býka. Už loveckým dalekohledem se sami přesvědčíte, že se nejedná o nic jiného, než o největší planetu naší sluneční soustavy -- Jupiter. V malém dalekohledu snadno rozeznáte jeho čtyři největší měsíce a snad i zploštělý tvar kotoučku. Za dobrých pozorovacích podmínek byste měli spatřit i několik atmosférických pásů, protínajících planetu. Možná zde rozeznáte i gigantickou bouři v podobě Velké červené skvrny, která je v jeho atmosféře pozorována už od dob prvních teleskopických pozorování. (Ruku na srdce, nijak výrazná není a rozhodně ji neuvidíte v barvách.)

Pravá podívaná se nám ale při pohledu na Jupiter nabídne až v opravdu velkých přístrojích. V nich můžeme pozorovat neustále se pohybující oválné skvrny různého zabarvení, množství pásů a atmosférických poruch, které dávají tušit o neustálých procesech v jeho atmosféře plné vodíku, hélia, amoniaku, methanu a vodních par.

Nedávno měli planetární odborníci poprvé příležitost sledovat, jak dva velké víry na jižní polokouli Jupiteru, z nichž každý má polovinu rozměrů naši domovské planety, se do sebe zakliňují a vytvářejí jeden velký cyklonální systém. Dá se předpokládat, že podobným způsobem mohla vzniknout i zmíněná Červená skvrna, která má dvakrát větší průměr než Země.

"Když sledujeme přibližování dvou světlých skvrn v jupiterově atmosféře, je obvyklé, že od sebe nakonec odskočí," tvrdí Glenn Orton, zasloužilý vědecký pracovník z Jet Propulsion Laboratory. V tomto případě se ale sloučily a od té doby vykonávají složitý tanec, který názorně zdokumentovaly záběry z Hubblova kosmického dalekohledu.

Pozorování neobvyklého střetu dvou vichrů na Jupiteru napomáhá vědcům pochopit dynamické procesy v atmosféře. Například stále zůstává nevyřešená otázka, jak hluboko vlastně zasahuje základna těchto vichrů do jupiterovy oblačné přikrývky. Zmíněné letošní splynutí nastalo ve vyšší vrstvě a vypadá to, že je rozdílné od procesů, které nastávají v níže položených oblastech.

Tři světlé oválné skvrny s poněkud prozaickým označením (FA, DE a BC), které měly celé představení na svědomí, jsou aktivní již přes šedesát let. Od roku 1998, se občas vzájemně přibližovaly, avšak nikdy se přímo nestřetly. Velmi zajímavě vyhlíželo setk8n9 dvou vírů počátkem roku 1998, kdy se však Jupiter zvolna blížil na pozemské obloze ke Slunci a stával se nepozorovatelný. Když se planeta opět vrátila na scénu, byly již obě skvrny "v sobě". "Nebyli jsme schopni určit, jak v té době ke sloučení došlo", potvrdil Glenn Orton.

Největší z trojice měřila téměř devět tisíc kilometrů, zbylé dvě byly jen o málo menší. Větrná smršť v oku cyklón, která vířila proti směru hodinových ručiček, dosahovala rychlosti 470 kilometrů v hodině. Třetí temnější ovál vířil v opačném smyslu a byl zformován jen dočasně mezi dvěma světlými cyklónami. Podobným scénářem se pravděpodobně řídí každé slučování světlých skvrn. Tentokrát však byl prostřední vichr natlačen k jihu, kde se roztrhal na kusy a mizel.

Po zmizení tmavší skvrny, která se nacházela mezi dvěma světlými cyklónami už nic nebránilo v tom, aby přibližující se skvrny skončily v milostném objetí. Tanec jejich vzájemného splynutí začal v březnu a trval zhruba tři týdny. Nejprve kolem sebe kroužily proti směru hodinových ručiček jako při dlouhých, než se definitivně sloučily v jednu skvrnu asi o třetinu větší, než jejich předchozí rozměry. Přiblížení a splynutí bylo ze Země sledováno v různých vlnových délkách a odhalilo nám tak jevy, ke kterým docházelo v různých hloubkách. Získali jsme tak dokonalý "rentgen" jejich milostného aktu.

Celá neobvyklá událost byla sledována planetárním dalekohledem na vrcholu Pic-du-Midi ve Francii, Infračerveným dalekohledem na Havajských ostrovech a Hubblovým kosmickým dalekohledem. Spolu s daty, které získalo pouzdro sondy Galileo, vyslané do Jupiterovy oblačné přikrývky a rovněž slibně se rozbíhající monitorování obří planety sondou Cassini nám přináší dosud nejkomplexnější pohled na bouřlivé procesy, které v jeho atmosféře probíhají. Jak je vidět, na Jupiteru lze vidět leccos, dokonce i necenzurované milostné hrátky.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Science@NASA a další
 

Astronaut Cernan po čtvrt století

Tuto sobotu v pražském planetáriu vystoupí na unikátní diskuzi Eugene Cernan -- jeden z těch, kteří se procházeli po měsíčním povrchu. Málo kdo ale ví, že kapitán Cernan, velitel kosmické lodi Apollo 17, navštívil Československo už v dobách tuhé normalizace. Ostudné chování oficiálních představitelů tehdy spolu s dalšími pracovníky Astronomického ústavu alespoň trochu napravil doktor Jiří Grygar.

 Eugene Cernan si byl dobře vědom svých historických kořenů v Československu, tj. z otcovy strany předkové z Vysoké nad Kysúcou, z matčiny strany z Bernartic a Nužic u Tábora. Právě proto měl sebou na Měsíci v osobním balíčku československou vlajku, kterou položil na měsíční povrch a pak přivezl zpět na Zemi s úmyslem předat ji prezidentu republiky při vhodné návštěvě.

Vrcholné období normalizace však znamenalo, že pro naše tehdejší představitele byl americký astronaut nepřijatelný, takže Cernan nakonec použil triku, když se nechal akreditovat jako novinář na bratislavský veletrh Incheba. Jako novinář totiž vízum musel dostat a po příjezdu na Slovensko se pokusil navštívit své příbuzné na Kysúcach. Ti však patrně měli zakázáno se s ním setkat; marně čekal ve Vysokém v kanceláři předsedy Místního národního výboru a JRD.

Poté přijel do Čech a sondoval možnost předat vlajku presidentovi G. Husákovi, ale opět bezúspěšně. Nakonec pracovníci amerického velvyslanectví domluvili setkáni v Astronomickém ústavu ČSAV s tehdejším ředitelem doc. RNDr. Lubošem Perkem. Setkáni se směli účastnit jen zaměstnanci ČSAV, ale žádní novináři; byl vydán zákaz pořídit s Cernanem rozhovor pro tisk, rozhlas či televizi.

Moje příležitost přišla ve chvíli, kdy jsem E. Cernana prováděl u dvoumetrového dalekohledu ondřejovské observatoře, odkud pak měl přejet se svým americkým doprovodem autem asi jeden kilometr do tehdejší hlavní budovy observatoře na besedu.

Zeptal jsem se ho, zda by mi poskytl rozhovor pro Kosmické rozhledy a on byl okamžitě v obraze, takže dříve než si naše gorily stačily něčeho všimnout, mi nabídl místo v limuzíně amerického velvyslanectví, v níž rozhovor probíhal bleskově během té krátké jízdy. Obsah rozhovoru jsem si ovšem musel zapamatovat, nemaje po ruce ani tužku a papír; diktafony snad ještě tehdy u nás ani nebyly.

Kosmické rozhledy 1/1975

Dne 3 10. 1974 navštívil ondřejovskou observatoř Astro-nomického ústavu ČSAV americký astronaut E. Cernan. Byl přiví-tán ředitelem ústavu členem koresp. ČSAV Lubošem Perkem, který v úvodním projevu připomněl Cernanovy lety na lodích Gemini a Apollo i poslední přistání na Měsíci, kdy náš host byl velitelem výpravy. Na shromáždění pracovníků ústavu popisoval E. Cernan své zážitky z kosmických letů i z pobytu na Měsíci, připomněl též svůj československý původ (jeden dědeček od Bechyně, druhý z Kysúc) a hovořil o dalších amerických kosmických plánech (Sojuz-Apollo, raketoplán). Svůj výklad doprovázel promítáním krátkých barevných filmů o projektech Gemini-Apollo a Skylab.

V diskusi řekl, že když se dnes někdy dívá na Měsíc, zdá se mu neuvěřitelné, že tam sám doopravdy byl. Nicméně je to skutečnost; je to dokonce už součást lidské historie a podílíme se na ní všichni -- nejen astronomové. Prohlásil, že osobní zkušenost s kosmem se přece jen liší i od té nejkvalitnější fotografie či filmu, že pohled na planetu Zemi zdálky je něco zcela nevýslovně úchvatného.

Popisoval též své zážitky při řízení měsíčního vozidla Roveru: řízení je nesnadné, neboť díky nižší přitažlivosti má Rover při manévrech tendenci odskakovat a mohl by se i převrhnout. Řidič se musí naprosto věnovat řízení, neboť na Měsíci člověk podceňuje jak vzdálenosti tak i rozměry překážek, a to až o řád. Pokud jde o původ měsíčních kráterů, soudí Cernan, že v té oblasti, kde přistáli, vznikla většina kráterů impakty meteoritů. Poznamenal ovšem, že podle jeho dojmu by shromážděni deseti vědců v jediné místnosti vyslovilo deset rozličných hypotéz o původu měsíčních kráterů.

Na závěr diskuse předal E. Cernan řediteli Astronomického ústavu do úschovy čs. vlajku, která byla na palubě kosmické lodi Apollo 17 na Měsíci i další dárky, mezi nimiž byl i model lunárního modulu Challenger. Poté si prohlédl některé přístroje observatoře a zúčastnil se slavnostního oběda s vedoucími pracovníky ústavu.

Za čtenáře Kosmických rozhledů jsem se zeptal:

Na čem nyní pracujete, jaké jsou vaše budoucí plány?
V současné době jsem zvláštním asistentem projektu Sojuz-Apollo. To mi zabírá veškerý pracovní čas. Domnívám se, že budu zase létat do kosmu, jakmile se rozeběhne projekt raketoplánu, jenž pokládám za velmi slibný.

Jak to bude se zastoupením odborníků (vědců) na palubách příštích kosmických lodí? Nepozbude pak profese astronauta na významu?
Dosavadní zkušenosti zvláště při letu Apolla 17 ukazují, že přítomnost vědců v kosmických plavidlech je velkým přínosem. Až začnou létat raketoplány, bude možné, aby se výzkumu zúčastnili vědci po relativně lehkém a krátkém astronautickém výcviku. Ovšem ani pak se přirozeně neobejdeme bez profesionálně vycvičené posádky pilotů-astronautů. Obě profese se budou doplňovat navzájem více než dosud.

Dnes jsme svědky zpomalení rozvoje kosmonautiky, díky omezeným rozpočtům a přesunu zájmu veřejnosti na jiné neodkladné projekty. Myslíte, že je to trvalý stav?
To si rozhodně nemyslím, i když je pravda, že po počátečním nástupu došlo k jistému nasycení a nyní i ke stagnaci, ale to se zase změní. Musíme hledat nové podněty a přicházet s novou iniciativou. Osobně se domnívám, že projekt raketoplánu povede nutně k rychlému rozmachu pilotovaných i nepilotovaných letů.

Jaké jsou perspektivy vybudování stálé měsíční observatoře nebo kosmické stanice v libračních bodech soustavy Země-Měsíc?
Nepřemýšlel jsem o možnosti umístit stanici do libračních bodů, ale jsem přesvědčen, že observatoř na Měsíci je už dnes technicky zcela uskutečnitelná. Jde spíše o to najít vhodnou a přitažlivou motivaci pro vybudování takové stanice, a to se dříve nebo později určitě stane. Pilotované lety na Měsíc budou určitě obnoveny.

Chtěl byste něco vzkázat čtenářům Kosmických rozhledů?
Rád bych připomenul některé myšlenky z mé dopolední besedy. Především, že přistání na Měsíci se dělo v zájmu a za aktivní spolupráce všech lidí na Zemi. Za druhé, že uskutečnit tento jedinečný technický experiment vyžadovalo obrovské zanícení a pevnou vůli mnoha tisíc lidí, kteří se bezprostředně na projektu podíleli. Za třetí, že jsme si přitom ověřili, že když něco doopravdy chceme, že to lze dokázat. Myslím, že to platí nejen pro kosmonautiku, ale i pro každý obor lidské činnosti, tedy i pro astronomický výzkum.

Kdybyste se mohl zúčastnit pilotovaného letu k Marsu, přijal byste?
Samozřejmě.

Ptal se Jiří Grygar.
Rozhovor vyšel v neperiodickém věstníku České astronomické společnosti Kosmické rozhledy 1/1975.

 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...