:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

285. vydání (16.10.2000 )

 Spotřebitelské testy IAN vzbudily pozornost. Jak u nás na hvězdárně, tak jinde. Upřímně jsem nečekal, že se najde někdo z "postižených" organizací, komu by se líbily. A kupodivu ředitel ostravské hvězdárny mi volal, že je to fajn a že se omlouvá za pozdní odpověď, protože mu podle všech platných zákonů pana Murphyho spadl disk. Inu Tomáši, příroda se občas chová velmi škaredě a spoléhat se na mrkvosoft může končit tragédií. Paľo Rapavý ze Slovenska dokonce navrhl rozšířit seznam oslovovaných hvězdáren o další -- slovenské, protože naše sousední čtenáře by to jistě také zajímalo.
Popravdě jsem rád, protože nevidím nic špatného na tom, tu a tam nakouknout pod pokličku astronomické kuchyně a otestovat si, jak na tom jsme. O tom, že by pracovníci lidových hvězdáren měli být připraveni na všechno, svědčí mnohé nečekané úkazy na obloze, kdy jsou zavaleni tisíci dotazy a dobrý web, odpovídání na e-maily a pořádek v instituci, kam může přijít nečekaně nepříjemně mnoho daňových poplatníků, je samozřejmostí. A pokud ne, není důvod se nějak rozčilovat nebo vyhrožovat, stačí se zamyslet, kde je problém a vyřešit jej. A proto mě pobavil fakt, že někdo z našich čtenářů si dal tu práci a "naklikal" (díky, za vydělané peníze na zobrazených bannerech pojedeme do Egypta) nám více než dvě stovky záporných odpovědí. Popravdě řečeno, je mi to úplně jedno. Ani bych se nedivil, kdyby se o to postaral někdo z "postižených" kolegů, jen mi to přijde nefér vůči čtenářům, kteří mnohdy za své peníze riskují pomalé znovunačtení stránky přes modem, aby nám pomohli ujistit se o vašem zájmu o naši práci. Inu což. Lidé jsou různí a tu a tam je těžké pochopit, co je k rozhodování vede. Doufejme tedy, že napříště bude dotyčný "clicker/clickerka" věnovat čas u sítě třebas tomu, za co jej zaměstnavatel platí, a nechá odpočinout levému tlačítku myši.

Rudolf Novák

 

Považujete tato hlasování za užitečná? (445 odpovědí)

  • ano (51%)
  • me (25%)
  • jsou mi fuk (24%)

 

 

O sobotním dění nad Třešňovou ulicí - díl druhý

Příběh bolidu z šestého května jsme opustili v okamžiku, kdy na ostravskou hvězdárnu došly dvě nadmíru zajímavé zprávy: Jistý pán má videozáznam části úkazu a další prý dokonce nalezl kámen, který spadl z nebe. To se samozřejmě muselo prozkoumat.

 Pan Fabig z Ostravy byl onoho sobotního dne na víkendovém pobytu na chatě v Jindřichově ve Slezsku v Jeseníkách. Když testoval, k čemu všemu může být dobrá jeho nová videokamera, z nenadání po obloze přelétlo cosi, co vypadalo jako ohnivá koule jen kousek nad nedalekou střechou. Byl natolik pohotový, že celý úkaz natočil. Slovíčko "celý" by se někomu mohlo zdát přehnané, záznam totiž nemá více než jednu sekundu. I přesto se v tu chvíli stal nejpřesnějším a zároveň také nejcennějším pozorováním bolidu.

Právě on totiž posloužil v následujících týdnech k přesnému výpočtu dráhy a rychlosti tělesa v zemské atmosféře. Navíc ještě týž den záznam odvysílala v hlavní zpravodajské relaci Česká televize, což samozřejmě podpořilo zájem o úkaz i v následujících dnech.

V průběhu pondělí osmého května jsme měli domluvenu další schůzku. Tentokráte s pánem, který dokonce "kámen z nebe" našel. Pochopitelně jsem se domníval, že přijdeme, zazvoníme, vykoukne objevitel a z pomuchlaného kapesníku vytáhne kus strusky. My hezky poděkujeme, vysvětlíme, že takhle meteorit nevypadá a že možnost dopadu na samotnou zemi je velice mizivá. Poté se rozloučíme a s úsměvem na rtech na všechno postupně zapomeneme.

Až na prvotní zazvonění se však příběh odvíjel zcela jinak než bych si býval představil. Pán s kamenem "z nebe" pozval naši tříčlennou skupinu dovnitř a choval se velice vlídně. Všichni jsme samozřejmě chtěli vidět onen dotyčný vzorek, ale náš hostitel si myslel své, a vesele brebentil o sobotní události.

To nás samozřejmě také zajímalo, ale ještě více jsme se těšili na onen záhadný kámen. Z vyprávění jsme se dozvěděli moc a moc:

Vy jste údajně něco našel, co by mohlo souviset se sobotním bolidem?
Ano, dokonce jsme byli přesvědčeni, že je to meteorit, dříve než jsme se dozvěděli zprávu v TV novinách, kde ten "Zákopčaník" hovořil, že nad republikou dopadl bolid, teda letěl bolid. Protože jsme ještě večer slyšeli tu zprávu v té TV a tak jsem v neděli volal, tam k vám na tu vaši Hvězdárnu.

Takže vy jste ten samotný děj viděli?
Ne, my jsme ho jenom slyšeli, to vám můžu popsat a taky říct kolik bylo hodin a čili my máme informaci jenom na zvuky, přičemž soused, který je tam místní, ten to viděl, tak to potom jestli budete mít zájem, tak potom se s ním můžete spojit.

A můžete popsat přesně lokalitu, kde jste se nacházeli?
Můžu to popsat přesně, my tam máme chatu na Morávce. Od ní máme smrk ve vzdálenosti asi tři metrů, a když jsme tam stáli, to bylo tak dvě hodiny, ten čas můžu určit jen zpětně, a to proto že po té diskusi, kdy jsme se bavili, že to bude asi meteorit, kdy jsme se shodli, že to asi bude meteorit, pak se jeden z nás podíval na hodinky. A bylo to ve 14:05 a ta diskuze kolem toho kamene mohla trvat tři až pět minut. To znamená, že to bylo kolem 14 hodin, kdy to dopadlo na zem.

A to, že to dopadlo na zem jste zjistili jak? No my jsme tam stál... , ... ... tak co chcete vědět.

Popsat nám trošičku ten jev, jestli jste něco viděli ten kámen nebo proletěl někde kolem vás?
Ne, nic jsme neviděli, my jsme to pouze slyšeli. Začalo by jakby hřmění, poměrně dost dlouho. Já to osobně odhaduji na takových pět vteřin, poměrně nízký zvuk to byl. Načež se mně jedna z přítomných ptala: "Co to je, to je bouřka?" Ano to bude bouřka. Pak bylo asi stejně dlouho ticho. Dalších pět vteřin bylo ticho a pak se ozval vyšší svištivý zvuk, který byl o něco kratší. Mně osobně to připomínalo, jako když se pouští modely letadel. Tak jako ten motorek, víte těch modelů. Pak to bouchlo do smrku, z toho smrku se ulomila část větve, a větev s tím kamenem spadla a spadla mezi dvě děvčata, jednu čtrnáctiletou a jednu sedmnáctiletou.
Takže jsme všichni z toho byli vylekaní, a nejvíc ty dvě děvčátka.
Tak to je rozumíte. To jsou ty věci, tam po nich potom zůstala taková menší díra, ne o moc větší než je ten kámen. No a ten kámen mám tady... ...
A když ten, když jsem volal, tak mi řekl ten mladý muž,

Se mnou jste hovořil...
tak jste mi řekl, že ho mám dát do sáčku a že ho mám dát do ledničky. Tak to jsem udělal, mám ho v sáčku a mám ho v ledničce.

Protože není dobré, když na to moc lidí sahá.
Od té doby už na to další lidé nesahali, ale do té doby prakticky všichni, nás tam bylo dvanáct a každý se na to podíval, čili ten povrch, už skutečně je, už skutečně je to ... ... ...

A můžete nám prosím vás uvést adresu té chaty?
Můžu, vám to uvést, obec Morávka ... ... Atd.

Opravdu jsem začínal věřit, že to, co nám onen pán povídá není pohádka, ale holá skutečnost. Mé představy se ještě prohloubily v okamžiku, když jsem si mohl na vlastní oči prohlédnout onen "kámen z nebe" právě vytažený z ledničky. V lehkém mikrotenovém sáčku a mírně posmrkaném kapesníku. Vypadal přesně tak, jak má dle popisu moudrých knih vypadat kamenný meteorit!

Nejsem sice mineralog, ale kámen opravdu připomínal chondrit -- tedy kamenný meteorit. Tak, jak je znám z muzea! Tenhle však nebyl pod skleněným poklopem, ale v mé ruce a byl to pravděpodobně opravdu zbytek tělesa, které způsobilo sobotní představení. Fantastické. Těšil jsem se na chvíli až tento malý objev ukáži svým kolegům a dám vědět všem okolo, že se na Morávce našel meteorit.

 Bohužel nejen pro mne, ideální scénář dostal vážné trhliny ve chvíli, kdy nálezce sdělil, že by si za meteorit představoval jakousi odměnu. Volné vstupenky na hvězdárnu však na mysli neměl...

Nezabrala ani přednáška o potřebnosti a přímo nutnosti přepravit meteorit co nejdříve do laboratoře, neboť každá hodina, ne-li minuta je více než cenná. Nic naplat, nálezce chtěl mluvit s rektorem Vysoké školy báňské, že od něj peníze určitě dostane a nebo, že najde někoho z Prahy, kdo mu peníze dá, když si tady v regionu ničeho nevážíme. Naše řízení skončilo konstatováním, že brzy (nejspíše už zítra) přijedou na ostravsko odborníci z Astronomického ústavu v Ondřejově a ti se o jakousi dohodu už postarají.

Nikdy by mně ani ve snu nenapadlo, že je něco takového možné. Pravděpodobně kámen z vesmíru, na kterém pomalu, ale jistě odumírají rychlé izotopy, a tady se mluví o penězích a mamonu. Až o několik dní později nás napadlo, že kdyby si tento člověk udělal hlavu a kámen nám nevydal a řekl třeba, že ho ztratil, nedalo by se s tím nic dělat. Potom by jej pravděpodobně prodal do nějaké soukromé sbírky a astronomický svět by možná přišel o další střípek mozaiky své historie.

Tomáš Havlík
Zdroj: Pokračování příště
 

Stoupat jak dým,

až někam k nebesům... zpívá Pavel Bobek v jedné ze svých písní. Stejná slova vás určitě napadnou ihned, jak se podíváte na jeden ze záběrů Hubblova kosmického dalekohledu. Jemné vlákno horkého plynu, které je součástí Řasové mlhoviny -- zbytku po nedávné supernově -- působí až neskutečně křehce.

Na tohle nesmírně fotogenické zákoutí v souhvězdí Labutě narazil při systematickém prohledávání oblohy v roce 1784 William Herschel. V plné kráse se ale objevilo až na širokoúhlých fotografiích: složitá soustava mlhovin vyplňuje kruh o průměru zhruba tři stupně, se středem nedaleko epsílon Cygni -- prostřední stálice z pravého křídla Labutě.

Dnes již spolehlivě víme, že se jedná o rozplývající se cáry rázové vlny rozpínající se kolem jedné nepříliš vzdálené supernovy. Tahle původně velmi hmotná hvězda na úplném konci své krátké, ale zářivé existence předvedla podivuhodné divadlo: Její železné jádro pod tíhou vnějších vrstev zkolabovalo a naopak plynný obal stálice se rychlostí několika desítek milionů kilometrů v hodině rozletěl do okolního prostotu.

Právě tímto způsobem supernovy zásadně ovlivňují chemický vývoj celého našeho vesmíru. Ten totiž v době vzniku, před zhruba dvanácti miliardami roků, obsahoval prakticky jenom vodík s příměsí hélia, ostatně dodnes dva nejrozšířenější prvky. Pro naše lidská těla a celý svět kolem nás však bylo nutné vyrobit i komplikovanější sloučeniny.

Za valnou část z nich přitom vděčíme právě supernovám. Při samotné explozi je totiž obal hvězdy na krátký okamžik nesmírně stlačen a zahřát na teplotu mnoha stovek miliard stupňů Celsia. Za takto extrémních podmínek pak probíhají všechny možné i nemožné jaderné reakce a jako na běžícím pásu ve velkém množství vznikají nejrůznější těžší prvky. Ty jsou ale vzápětí rozmetány do okolí, kde se smísí s mezihvězdnou látkou a stanou se tak součástí další generace hvězd a samozřejmě i jejich planet.

Modely ukazují, že supernovy ve vesmíru vyrobily většinu prvků těžších než železo: Takže pokud máte na ruce platinový prstýnek či v puse zlatý zub, vězte, že pochází právě z těchto impozantně explodujících hvězd.

Právě proto (i když ne jenom proto) se hvězdáři tak zajímají o rozplývající se zbytky hmotných hvězd. Záběr, který se k nám tentokrát dostal, zhotovil Hubblův kosmický dalekohled pomocí širokoúhlé kamery v listopadu 1997 s desetkrát lepším rozlišením než veškeré starší portréty. Samozřejmě, že jde jenom o malý kousek z celé Řasové mlhoviny, na vnějším okraji jednoho z jasných cárů, kde se čelo rázové vlny setkává s okolním mezihvězdným plynem. Vzhledem ke značné rychlosti, kolem 600 tisíc kilometrů za hodinu, se látka v těchto místech ohřívá a nápadně svítí. Na oblast se díváme prakticky z boku, proto má podobu jemně zvlněného cigaretového kouře.

Důležité je, že porovnáním záběru z Hubblu se starším snímkem téže oblasti zhotoveným v roce 1953 jednou z pozemských observatoří, hvězdáři docela věrohodně odhadli, jak rychle se celá mlhovina rozpíná. Výsledek pak vedl nejen ke zpřesnění vzdálenosti Řas -- na pouhých 1500 světelných roků, ale i stáří -- 5 tisíc let.

To ovšem znamená, že supernova zazářila někdy na počátku naší moderní civilizace. A šlo o skutečně nápadnou pochodeň. Vzhledem k odhadované jasnosti -8 magnitud soupeřila s Měsícem, byla vidět i ve dne a na noční obloze ji naši předci sledovali po dobu mnoha měsíců či dokonce roků.

Jiří Dušek
Zdroj: ESA News a další
 

Byl pátek třináctého,

navíc úplněk a ostravská hvězdárna dostala u příležitosti dvacátých narozenin nové jméno: Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy.

 "Kdo to byl Johann Palisa?" řeknete si možná. Je to k nevíře, ale tento neprávem opomíjený opavský rodák byl na sklonku devatenáctého století a v prvních letech století dvacátého skutečným "astronomickým" Járou Cimrmanem -- sledoval sluneční skvrny, měřil polohy hvězd, pracoval v chronometrické službě, kreslil hvězdné mapy, psal populární knížky, vydal se za zatměním Slunce až do vzdáleného Tichomoří, bojoval s již tehdy aktuálním světelným znečištěním, propagoval (zřejmě jako jediný astronom na světě) letní čas a především objevoval a poté i dál sledoval planetky. (Jak známo, nalezení vzdáleného asteroidu je pouhý začátek, na který navazuje mnohem zdlouhavější a zodpovědnější zpřesňování dráhy.) Navíc byl i jedním z prvních cyklistů ve Vídni a po několik roků i předsedou "Klubu vídeňských mužů -- jezdců".

Za svůj život, v době kdy se teprve začínala uplatňovat fotografie, narazil více než stovku neznámých těles. Právě jeho zásluhou se tak do oblasti mezi Marsem a Jupiterem dostaly první české reálie, byť v latinské podobě: Oppavia a Silesia. Z jiných "mediálně známých" úlovků jmenujme Idu, kterou navštívila sonda Galileo (a objevila tak drobný měsíc Daktyl) a třeba na dlouhou dobu ztraceného, ale opět již bezpečně nalezeného (719) Alberta.

 Vraťme se ale o několik dní nazpátky. Patnáctého října to bylo dvacet roků, co bylo v Ostravě -- v rámci aktivit zdejší Vysoké školy báňské, dnes Technické univerzity -- slavnostně otevřeno nové planetárium. Úplná dostavba sice zabrala ještě řadu dalších měsíců a úplné otevření veřejnosti dokonce řadu let, své místo na Slunci si ale vydobyla: Každý rok sem zavítá na šedesát tisíc lidí, konají se zde zajímavé akce a působí zde řada skvělých pozorovatelů.

Je proto milé, že si zdejší pracovníci, reprezentovaní především osobou Tomáše Gráfa, vybrali Johanna Palisu jako "svého nejbližšího". Jednak tak alespoň částečně rehabilitovali zapomenutého pozorovatele, jednak získali skutečně pěkný název (který se snad lidé naučí časem i správně psát): Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy.

Samotný akt slavnostního přejmenování proběhl hned ve třech fázích. Nejdříve se v pátek třináctého uskutečnilo komorní a mohu bez obalu říci velmi milé setkání zástupců řady českých hvězdáren, řady severomoravských a slezských politiků (vč. jednoho senátora), nezbytných novinářů a několika spřízněných duší.

 V uvolněné atmosféře předali zástupci Hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích (a jak je nezbytné dodat) s pobočkou na Kleti -- manželé Tiší -- ostravskému primátorovi panu Evženu Tošenovskému neobvyklý dar: planetku číslo 11128 Ostravia. V následné diskuzi moderované poznámkami Jiřího Grygara se ale ukázalo, že Opava -- které podobné těleso dal právě Johann Palisa -- tímto nečekaným způsobem poprvé předstihla Ostravu. Oppavia má totiž na základě měření sondy IRAS průměr kolem šedesáti kilometrů, zatímco Ostravia je zhruba šestkrát menší. Radost přítomného opavského primátora byla očividná...

Myslím, že jedním z cílů tohoto setkání bylo i "mírné" politické lobování ve prospěch nepříliš dobře živené hvězdárny. Teprve čas sice ukáže, zda se cesta k radničním měšcům alespoň trochu pootevřela, samotní politici však byli očividně příjemně překvapeni. (Sami však přiznali -- a já bych jim věřil -- že podobných rukou je kolem nich neustále natažena celá řada. Rozhodovat, která z nich si příspěvek z omezených zdrojů zaslouží, je pak více než těžké.)

K faktickému přejmenování došlo v sobotu dopoledne, na začátku druhé "fáze" celých oslav -- semináři pro blízkou i vzdálenou veřejnost. Mé srdce zaplesalo -- vedoucí hvězdárny a planetária Tomáš Gráf nůžkami z kovu a plastické hmoty přestřihl neviditelnou pásku a jeho kolega Tomáš Havlík tak uvedl v život nové www stránky instituce. Johann Palisa, člověk určitě hodně pokrokový, tak zcela nečekaně vstoupil do elektronického věku. (Jen tak koutkem úst -- zatím na ně raději neklikejte. Mají své mouchy,  které se podaří pozabíjet až v průběhu následujících dní.)

Poté už následovala jedna přednáška za druhou, proslovená jedním přednášejícím za druhým. Organizátoři se přitom tématicky pokusili alespoň částečně pokrýt rozsah Palisova díla. Mluvilo se tedy o planetkách, hvězdné kartografii, zatměních Slunce i světelném znečištění. A nakonec v neděli dopoledne ústy Jiřího Grygara i o českých astronomických krajáncích.

Odhalení pamětní desky na Palisově rodném domě v Opavě pak jako třešnička na narozeninovém dortu ukončilo nejen celé setkání, ale i proces přejmenování.

S novým štítem ale nezmizely staré problémy. Proto mi nezbývá než všem tamním zaměstnancům a především pak hvězdárně jako takové popřát hodně dalších šťastných let. Komplex u lesa, nedaleko vysokoškolských kolejí a na dohled Krásných polí si to určitě zaslouží. Moc děkuji za pozvání, bylo to krásné.

Jiří Dušek
 

Cassini poslala pohlednici z Jupiteru

Sonda Cassini se v těchto dnech blíží k největší planetě sluneční soustavy. Vyvíjí se příběh této velmi náročné meziplanetární výpravy zcela podle plánu?

Kresba JPL/NASA Společný projekt amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) a Evropské kosmické agentury (ESA) s označením Cassini/Huygens určitě není třeba představovat. Hlavním úkolem je sestup do atmosféry největšího měsíce Saturnu -- Titanu a samozřejmě i intenzivní planety a jejího okolí. Na překvapení, která nám sonda o těchto velmi zvláštních tělesech přinese, si budeme muset počkat až do podzimu 2004.

Deník úspěchů sondy se však zaplňuje prvními řádky už nyní. Minulou sobotu byl totiž zveřejněn první černobílý záběr planety Jupiter, který vznikl 1. října ze vzdálenosti 84 milionů kilometrů. Je překvapivě ostrý a vypovídá o bezvadné funkčnosti kamer ve všech zobrazovaných vlnových délkách.

"Byla to první příležitost, kdy jsme mohli vyzkoušet celý systém ve velmi podobném režimu, v jakém bude sonda pracovat i při Saturnu, a já jsem nesmírně potěšen tím, jak dobře funguje," potvrdil Bob Mitchell -- manažér programu Cassini v Jet Propulsion Laboratory.

 Po nadějných černobílých snímcích byl 10. října představen i první barevný portrét. Vznikl složením expozic v modré, zelené a červené oblasti spektra. Jupiter je na něm zachycen v době, kdy od něj byla sonda vzdálena 81,3 milionů kilometrů (4. října) a ukazuje obří planetu v podobných barvách v jakých se jeví při pohledu dalekohledem ze Země. (Jupiter můžeme v těchto dnech na pozemské obloze sledovat téměř po celou noc). Velmi podařený snímek zároveň prozrazuje, že počasí na planetě se velmi podobá tomu, které panovalo před více než 21 lety, kdy jí snímkovaly Nesmrtelní poutníci Voyager 1 a 2.

Nové portréty Jupitera jsou velmi ostré a ukazují skutečný charakter jeho atmosférických vrstev: Tmavé a jasné pásy rozložené podél celé planety a mnoho téměř stálých velkoškálových útvarů, které v bouřlivé atmosféře přetrvávají i navzdory silné aktivitě v malých měřítcích. Zatímco na Zemi tvoří oblaka pouze vodní pára, Jupiter zahaluje pestrobarevná oblačnost formovaná mnoha rozdílnými plyny.

Snímkování mělo velký význam zvláště pro Carolyn C. Porco -- vedoucí Cassini Imagining team, která miluje Beatles. "Je to první barevný snímek ze sondy Cassini a zároveň můj dárek zpěváku Johnu Lennonovi -- jedné z nejjasnějších pozemských hvězd a osobě, jež nám přinášela bezmeznou radost a inspiraci," řekla Porco. "Mám radost, že tímto způsobem můžu oslavit jeho nedožité narozeniny." John Lennon by 9. října oslavil své 60té narozeniny.

Z předcházejících odstavců by se mohlo zdát, že sonda Cassini pracuje naprosto bezvadně a že vše jde podle plánu. Bohužel tomu tak není. Během testů, které proběhly začátkem února 2000 se totiž zjistilo, že sestupné pouzdro Huygens, které se má v roce 2004 vydat do neprůhledné atmosféry měsíce Titanu a pokusí se přistát na jeho pevném povrchu, ne zcela správně komunikuje s vlastní mateřskou sondou. Pracovníci řídícího centra zjistili, že během sestupu sondy k Titanu rychlostí 5,6 km za sekundu, bude rádiový signál sestupného pouzdra Huygens příliš ovlivněn Dopplerovým posunem, než aby jej mohl bezchybně zachytit přijímač na Cassini. Vlivem oslabeného signálu by tak Cassini nemohl přijímat všechna data z pouzdra a vysílat je k Zemi. Tuto závadu mezi vysílačem a přijímačem ostatně potvrdily i zářijové testy.

Vědecký vedoucí ESA R. M. Bonnet zřídil vyšetřovací komisi, která má probrat všechny možné důsledky této poměrně vážné závady a zároveň má rovněž zjistit, zda nebude mít zásadní vliv na průběh hlavní části vědeckého programu Huygens. Odborníci již nyní pracují na korekcích, jež mají být realizovány v polovině příštího roku. Uvažuje se o redukci Dopplerova posunu snížením přibližovací rychlosti pouzdra nebo o změně sestupné dráhy. Doufejme, že se vše podaří a že sonda bude moci pracovat bez jakýchkoliv omezení.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: NASA News a další
 

Rendezvous Společnosti pro meziplanetární hmotu

O víkendu 7./8. října se na hvězdárně ve Vlašimi sešlo na dvacet členů Společnosti pro meziplanetární hmotu. Spolu s místními hvězdáři se pak zamýšleli nad výzkumem, osudy a významem drobných těles Sluneční soustavy.

 Úvodní přednáška doc. Vladimíra Znojila byla ale zajímavá i pro mnohem širší okruh posluchačů: Vznik a vývoj života na Zemi a jejich kosmické souvislosti. Z podrobného mnohaoborového výkladu mně utkvělo těchto pár věcí:

  • Připomněli jsme si, že za vznik Sluneční soustavy vděčíme asi nějaké supernově, která dala popud ke zhroucení původního chladného mračna.
  • Za prvky C, N, O a H, na kterých je život založen, zase vděčíme dávným jádrům komet, které je přinesly z dalekých chladných míst mladé soustavy.
  • První stopy života jsou zřejmě stejně staré, jako nejstarší sedimentární horniny, a zdá se, že v příhodných podmínkách život asi může vzniknout brzy poté, co mu nějaký stamilión let chemického vývoje připraví potřebné součástky. (Podotýkám, že doc. Znojil je i genetik.)
  • Na Marsu se asi odehrál jen kus oné chemoevoluce, další vývoj už klima znemožnilo. To, že na Zemi se život mohl vyvíjet až doposud, je výsledkem šťastné vzdálenosti Země od Slunce i stabilizace náklonu její osy Měsícem.
  • Planet s takovými vlastnostmi a historií asi bude v Galaxii velmi málo, a živých světů tedy také, natož civilizovaných -- asi jsme v takovém stavu sami, a hned tak nějaká blízká galaxie jinou civilizaci nehostí.
Pak povídal Martin Navrátil o své snaze otestovat, zda dvojice či větší skupiny meteorů, které jsou na radarovém záznamu vidět těsně po sobě, jsou náhodné nebo ne. Tento problém už upoutal řadu badatelů, napadá často i vizuální pozorovatele meteorů. Martin pozoroval radarem, a pro svou analýzu si vybral záznamy o jednom starším bohatém návratu Leonid. Vyšlo mu, že mladé částice roje snad opravdu neplanou v ovzduší po náhodných chvilkách, ale věrohodnost jeho statistického zpracování bral doc. Znojil v pochybnost. Jiná pochybnost vyplývá z podstaty věci -- nikdo si nedovede vysvětlit, jak by mohly částice setrvat po rozpadu v tak těsných dvojicích či skupinách, že by se to při pozorování mohlo nápadně projevit. Problém je to ale tím zajímavější. Naštěstí není nutné se spoléhat jen na statistické zpracování okamžiků, ale lze se opřít i o vzdálenosti meteorů, které radar též zaznamenává. Pokud by šlo o reálné skupiny kosmických drobků, musela by mezi rozdíly okamžiků a rozdíly vzdáleností existovat nějaká souvislost (radarové ozvěny blízké časově by měly být častěji blízké i prostorově). Současně by se přitom vyloučily případy, kdy jeden meteor způsobí několik ozvěn s přestávkami (tehdy zůstává vzdálenost ozvěny takřka stejná). Osobně hádám, že vysvětlení přebytků dvojic a trojic ozvěn těsně po sobě je asi právě takové -- jde asi o stopu po stejné částici. I to je ale dosti záhadné a zajímavé.

Lenka Šarounová nás pak přenesla do Francie a seznámila s řadou tamních (amatérských) hvězdářů a observatoří, od Alp až po Pyreneje. I na slavné hoře Pic du Midi (slovenská obdoba je tedy Poľudnica) dnes pozorují právě amatéři. Mnoho z nich je nesmírně dovedných, takže jejich přístroje (spousta dalekohledů i CCD kamer k nim je zhotovena svépomocně) a celé observatoře fungují výborně. Vynikající jsou také jejich vzájemné vztahy hvězdářů a jejich pohostinnost -- astronomie je výborným tmelem kolektivů i generací, ale důležité jsou také společné večeře beze spěchu, že se přece už setmělo. Horší je to už s časem na pozorování po celé noci, stejně jako s časem na zpracování spoust CCD snímků. Pokud tedy chcete pozorovat, vyhodnocovat a publikovat, jen nemáte kde, francouzští amatéři vás zvou, abyste přijeli k nim. Neměli byste ztrácet čas, peníze a energii na budování vlastních pozorovatelen v nijak výborných lokalitách. Pozorovatelny jsou hotové, jen pozorovatelů není. Bojíte-li se, že neumíte dost francouzsky, nic si z toho nedělejte. Nemusíte se nijak stydět za lámanou angličtinou, určitě se domluvíte, ostatně možná budete mluvit lépe než někteří francouzští partneři. Ve Francii přitom nezískáte jen vědeckou slávu (časem), ale i obohatíte svůj život (hned).

Odpoledne povídal Kamil Hornoch o svém startu do světa CCD fotometrie. Ač je u nás znám jako nejpřesnější vizuální fotometr, navíc s extrémním dosahem (i vzhledem k dnes už nevelkému newtonovi o průměru 35 cm, který užívá), pozorovat komety pomocí CCD kamery s filtry by přece jenom mělo přinést ještě spolehlivější výsledky. K tomu je ale potřebná řada věcí. Nejen montáž, která udrží hvězdy na polovodičovém políčku na místě (Kamil zatím exponuje nejvýše minutu a snímky skládá), ale také navázání na škálu hvězdných velikostí. K navázání užívá Kamil kulové hvězdokupy (M13), stejně jako pro údaje o extinkci (několik snímků hvězdokupy za noc). Zpracování snímků dělá Kamil zatím do značné míry ručně, což pochopitelně velmi limituje dosažitelný objem výsledků. Výsledky jsou nicméně už srovnatelné s jinými autory. Pozoruhodný je systematický rozdíl oproti vizuálním pozorováním. Z CCD snímků vychází komy menší a slabší. Vada asi bude na straně pozorování vizuálního, což by ale znamenalo, že všichni pozorovatelé velikosti i jasnosti (slabých) komet přeceňují. Rozdíly jsou nicméně systematické, a pro studium změn komet, o které hlavně jde, nijak nevadí.

Vladimír Znojil si pak krátce postěžoval na chyby, jichž se dnes mnozí dopouštějí při pozorování meteorů (očima, bez dalekohledů). Jsou zbytečné a bylo by jistě dobře, kdyby kromě radosti ze samotného pozorování měli amatéři pak radost i ze svých publikovaných výsledků. Je několik cest, jak se naučit pozorovat bez chyb. Ta nejlepší je jistě ta, přečíst si literaturu, která o tom píše -- především tedy příručku napsanou doc. Znojilem, která je ještě stále na trhu (já bych dodal ještě odkaz rady.astronomy.cz). Další možnost (či spíše krok) je, pokud jde o pozorování na nějakém letním táboře, pozvat si tam některého vynikajícího pozorovatele. A ta třetí je prostě, pořádně přemýšlet o tom, co člověk vlastně dělá. Když např. udává hvězdnou velikost meteoru, musí obrázek v paměti porovnat s několika hvězdami, u kterých dobře ví, jak jsou jasné (k tomu asi potřebuje Gnómonický atlas Brno 2000, snadno dostupný např. i u nás na hvězdárně). Pokud to nedělá, a jen meteorům, které mu připadají jasné, prostě přisoudí "první velikost", jsou jeho záznamy pochopitelně bezcenné (a radost z pozorování asi trochu pohasne, až se to dozví).

 Astronomickým vrcholem setkání bylo asi povídání a promítání Petra Pravce o výzkumu planetek na Ondřejově. Bylo velmi zpestřeno horkou novinkou, pozorováním dvojplanetky 2000 DP107, jejíž dvojitost byla objevena nedávno radarem. Fotometrická pozorování totiž odhalila zákryty v soustavě a z nich vyplynuly nezávislé údaje o poměru průměrů obou těles. Periodické kolísání hvězdné velikosti v době mimo zákryt pak prozrazuje něco o tvaru planetek. Takové fotometrické sledování rotace planetek je účinným nástrojem jejich výzkumu, ba i objevování jejich podvojnosti.

Ukazuje se, že z planetek, které se mohou přiblížit Zemi a které právě na Ondřejově zkoumají, by asi jedna šestina mohla být dvojitá. Kromě výše zmíněné byla dvojitost v sedmi předtím známých případech objevena fotometricky (rozhodující zásluhu na tom má právě ondřejovský tým). V případě hlavního pásu planetek, které od nás zůstávají daleko, se ví jen o třech případech, a ty byly objeveny zobrazovacími technikami. Nejznámější je jistě Ida s Daktylem.

Osobně mne "zákrytové planetky" velmi nadchly. Sice v nich nejsou proudy plynu z jedné složky na druhou jako ve hvězdných dvojicích, ale napadlo mne, že jejich "světelná křivka" nemusí být méně složitá a proměnlivá. Už proto, že se obvykle mění úhel pohledu od nás na rotující nepravidelná tělesa. Ta by navíc mohla rotovat jinak než kolem své hlavní osy, a proto konat složitou precesi. Jak mne ale Petr dodatečně upozornil, ve známých dvojplanetkách je rotace "ukázněná", bez náznaků precese. Složité převalování je známo jen u platetek osamělých. Takové mohou být krásným příkladem školní fyziky popisující obecnou rotaci nepravidelného tělesa, která netrvá jen pár sekund jako při svislém hodu, ale moc se nezmění za milion let a je tedy dost času si ji prohlédnout (zatím se o ní dá spekulovat na základě fotometrických pozorování, někdy s využitím radarových dat).

S Petrem jsem se ještě bavil o tom, jak vlastně planetky s Lenkou objevují. Ukázalo se, že na to nepoužívají žádný softwarový automat, ale prostě si každé pole se sledovanou planetkou prohlédnou jako animaci s dobře sesazenými stálicemi a vyrovnaným jasem oblohy. Zkontrolují tak, jestli je sledovaná planetka opravdu na snímcích, a občas postřehnou nějakou další.

Totéž ale může každý udělat s jinými sériemi snímků, typicky těch, kdy se během noci nějakou dobu sledovala proměnná hvězda. Stačí se domluvit na použití téhož programu, jaký používají v Ondřejově (program se dosud vyvíjí a není ještě veřejně k dispozici, nemá ani návod). Na místě se s programem může seznámit a návod pak případně napsat, i to by byl dobrý kus práce. Vhodné série snímků mají např. různí pozorovatelé z naší brněnské hvězdárny. Rozumí se, že řada planetek, které uvidíte, budou tělesa už známá, ale jistě brzy padnete i na nějaké neznámé.

Doplňkem by mohlo být, pro toho, kdo rád programuje, dokončit program, který by takovou prohlídku snímků dělal sám, např. jako předběžnou nebo kontrolní (začít lze zdokonalením programu prohlížecího). Ondřejovský tým sledující NEOs (Near Earth Objects) aneb blízkozemní tělesa by spolupráci dalších programátorů uvítal.

Petr se zmínil i o další jednoduché metodě studia geometrie planetek, zvláště jejich průměrů. Jde o pozorování zákrytů stálic planetkami. Evropská pozorování účinně koordinuje Jan Mánek. Aby byla ještě účinnější, je potřeba hustší síť pozorovatelů, nemusí to být zákrytoví specialisté. Jak jsem se dodatečně díval, přesné předpovědi několik dní před zákrytem jsou často k dispozici a je velká škoda, když nepozoruje každý, kdo je toho schopen. Vizuální pozorování jsou sice jen doplňkem pozorování videem nebo CCD, ale často podstatným. Pozorování je navíc pěkným zážitkem. Jde jen o to, aby se všichni hvězdáři párkrát za rok důrazně dozvěděli, že mají oněch pár minut učitě pozorovat, a to právě onu zakrývanou hvězdu. Asi by se hodil nějaký "mailing-list" zvlášť pro tento účel, a to i takový, který se hodí pro krátké vzkazy (SMS) na mobilní telefony.

Následoval sobotní společenský večer s moravským vínem, českým pivem a opečeným seletem. Za ten i za pohostinnost a asistenci při celém setkání patří dík skvělému kolektivu vlašimských hvězdářů (tedy Vlašimské astronomické společnosti, viz www.vas.cz), zejména hlavnímu organizátorovi Petrovi Pazourovi.

Vlašimská hvězdárna nenabízí jen milé prostředí, je to i místo, kde můžete i vy bádat, chcete-li. Místní amatéři nemají čas pozorovat se CCD kamerou na "30cm newtonovi" každou jasnou noc, a tak neváhejte poprosit je o přidělení pozorovacího času na svůj projekt, hlavně máte-li chuť nejen pozorovat, ale získaná data také zpracovat a publikovat.

V neděli ráno pak ještě líčil Ivo Míček světlou budoucnost zkoumání Sluneční soustavy pomocí sond. Připomněl minulé úspěchy, jako výzkum komety Halley nebo snímky planetek pořízené sondou Galileo, a mluvil o plánech na zkoumání povrchu planetek nebo letech uvnitř komy souběžně s jádrem komety.

Na závěr jsme se bavili o úkolech do budoucna. Já jsem jen připomněl svůj dluh, totiž vystavení podrobných map (1:10000) pádové oblasti meteoritu Morávka na Internetu a možnost zaznamenání další prohledané oblasti do nich (to jsem tehdy navrhl, ale nezajistil, sám to udělat neumím). Totéž by ale bylo vhodné pro všechny pravděpodobné oblasti pádů, jak pro staré, tak i pro nový pravděpodobný meteorit Vimperk. Když bude mít každý člověk možnost se skupinou přátel hledat někdy místo hub meteority v nadějných lokalitách a návštěvy různých skupin se budou vhodně doplňovat, je dobrá šance najít další meteority. Nejen kousky Morávky, ale i dalších, které u nás leží a u kterých díky fotografiím jasných bolidů vědí ondřejovští kolegové, kde nejlépe hledat.

Pokud byste takové "doplňovatelné www desítky" uměli vystavit a moderovat, byla by to nejen pomoc výzkumu meziplanetární hmoty, ale i vlastenecký čin. Vždyť v které zemi mají tolik dobře známých pádových oblastí nebeského kamení? Je to věru chlouba, mohla by to být i radost.

Pokud tak dovední geografové nejste, ale přesto se zajímáte o meteory, planetky či komety a rádi byste věděli více, podívejte se na stránky Společnosti (www.astro.cz/smph). Ty v této chvíli nijak úchvatné nejsou, ale možná, že se i tak rozhodnete k nám přidat a příští setkání bude i pro vás.

PS. Článek vychází až týden po semináři, a tak mohu konečně prozradit ještě poslední bod programu. Vladimíru Znojilovi byl na konci semináře slavnostně předán křemenný model planetky 15390 Znojil, pojmenované Petrem Pravcem na základě doporučení členů Společnosti pro meziplanetární hmotu právě po něm. Předání bylo důvěrné, protože potvrzení se čekalo až koncem týdne. Už je vše oficiální, např. si můžete spočítat, kde se zrovna Znojil nachází (viz příslušnou stránku Minor Planet Centra -- teď zrovna přecházel z Hadonoše do Střelce...).

Jan Hollan
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...