:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

283. vydání (5.10.2000 )

Kresba Dan Durda Tak si představte, že jsem se přestěhoval. Ve věku 29 let jsem pochopil, že se nemusím schovávat za máminou sukni, a našel si spolu se svou dívkou docela pěkný byt prakticky v centru města. I když sídlím v těsném sousedství jedné z nejrušnějších brněnských křižovatek, váhal jsem při prohlídce jenom několik málo minut. Vždyť pronájem to byl nesmírně výhodný, navíc ve strategickém místě, nedaleko trolejbusové i tramvajové zastávky, jenom dvacet minut chůze od hvězdárny... Ouvej, ouvej, kdybych tenkrát věděl... asi bych s podpisem smlouvy v útulném prostředí malé realitní kanceláře nepospíchal. Už první noc jsem pochopil, proč se byt nabízel za tak výhodných podmínek: V pravidelných intervalech nám okenní tabule rozkmitávala s lomozem projíždějící tramvaj. Trolejbus, jenž staví přímo pod našimi okny byl sice tišší, avšak jeho dojez i rozjezd doprovázely vysoké tóny bzučivých tyristorů -- v noci, když usínáte, neznám nic tak vzrušujícího. Snad jen, když nám dvakrát po sobě po ulici, která spojuje dvě velké nemocnice, projede kvílivá sanitka... A to nepočítám auta s rozbitým výfukem, túrující motocyklisty, opilce, včetně jedné lehké ženy ve zralém věku padesáti let a akustickou kontrolu přechodu pro naše slepé spoluobčany.
To ale není všechno. Byt má dva pokoje. Jeden větší do ulice, ve kterém si já a moje dívka vychutnáváme ony slastně bouřlivé noci, druhý menší do klidného dvora, kde přebývá kolega Pavel Gabzdyl. Ani on se po západu Slunce nenudí. Provoz na ulici ho sice neobtěžuje, jinak se však u něj na cimře dějí roztodivné věci. Slyší různé hlasy, má pocit, že kolem něj někdo chodí, snad dokonce celé tajemné průvody... Jelikož Pavel určitě není blázen, připsali jsme celé to strašení na vrub tenkých stěn. Jak by ale řekl Mulder se Scullyovou -- pravda byla někde úplně jinde. Onehdá jsme se seznámili s paní sousedkou, která nám mezi řečí doporučila opravu dveří do bytu: "Ona chudák paní Prokešová nějak dlouho nevycházela, tak jsme po ní začali pátrat, vylomili dveře a našli ji tam mrtvou." Chudák duch paní Prokešové, chudák vystrašený Pavel Gabzdyl, chudák moje milá dívka, chudák já.

Jiří Dušek

 

 

 

Shuttle stokrát jinak

Stý let do vesmíru a za půl roku už dvacáté narozeniny -- tak tyhle dva bezesporu zajímavé milníky čekají na jeden z nejkomplikovanějších lidských výtvorů: americký raketoplán.

 Zatímco na kulaté narozeniny musíme počkat až do 12. dubna 2001, stý start raketoplánu proběhne už za pár hodin. Na Kennedyho středisku kosmických letů se totiž v těchto chvílích chystá k mezinárodní základně letoun Discovery. Sedm astronautů sem dopraví dva důležité moduly a také řadu drobných věcí, které využije první dlouhodobá posádka.

Pokud se podíváme do minulosti, pak zjistíme, že projekt kosmického letounu -- shuttlu -- stojí na troskách fenomenálního programu Apollo. Od počátku roku 1971, kdy dobývání Měsíce vzhledem k nedostatku financí pozvolna skomíralo, hledal americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (zkr. NASA) další velký projekt. Tehdejší ředitel agentury dr. James Fletcher proto americkému prezidentovi Nixnovi doporučil vývoj obnovitelného raketového nosiče s těmito pádnými argumenty:

  • Spojené státy se nemohou vzdát pilotovaných kosmických letů.
  • Kosmický letoun je jediný smysluplný dopravní prostředek, který lze provozovat i při skromnějším rozpočtu.
  • Raketoplán je logickým krokem v dalším praktickém využívání kosmického prostoru.
  • Cena a komplikovanost letounu bude oproti jiným projektům zhruba poloviční.
  • Projekt bude mít pozitivní vliv na rozvoj leteckého průmyslu. Kdyby se naopak nerealizoval, mohl by promrhat morálku a dosud získaný potenciál této části amerického průmyslu.
Z dnešního pohledu se James Fletcher strefil do černého. Už pátého ledna 1972 Richard Nixon slavnostně oznámit: "Rozhodl jsem, že by Spojené státy měly pokračovat ve vývoji nového typu kosmického transportního systému, jenž pomůže přeměnit vesmírné hranice sedmdesátých let v důvěrně známý prostor, snadno dostupný pro člověka v letech osmdesátých a devadesátých."

Začal tak vývoj raketoplánu: moderního převozníka, který startuje jako raketa, ale přistává jako letadlo. Podle původních představ měl v polovině osmdesátých let do vesmíru létat až dvacetkrát za rok, přičemž se reálně uvažovalo dokonce o trojnásobku startů! Jedna výprava přitom neměla NASA přijít na více než deset milionů dolarů, takže by vynesení jednoho kilogramu materiálu na oběžnou dráhu vyšlo na pouhých tři sta dolarů.

"Tak tomu nevěnujte žádnou pozornost," komentoval na počátku osmdesátých let astronaut Bryan O'Connor sdělení NASA, že je raketoplán po čtyřech zkušebních startech připraven k přepravě pasažérů a materiálu. "Všechny chybky vychytáme a také zjistíme, co všechno si se shuttlem můžeme dovolit, teprve po stovce letů." Nuže, kýžená stovka je tady: Discovery a sedm astronautů se už za chvíli vydá k základům Mezinárodní kosmické stanice. Výlet do kosmického prostoru přitom bude vším, jenom ne vysněnou rutinou.

Kdyby raketoplán splnil původní představy NASA (tehdy opojené úspěchy programu Apollo), pak bychom letos zřejmě neslavili stý nýbrž tisící start. Už po několikáté se ale ukázalo, že lety do vesmíru, natož pak s člověkem na špici nosné rakety, nejsou jednoduchou záležitostí. Každý zážeh motorů shuttlu, který nikdy neletěl víc než devětkrát za rok, vyjde nejméně na 400 milionů dolarů a za jeden kilogram užitečného zařízení, jenž se podaří dopravit na oběžnou dráhu, si účtuje kolem 20 tisíc dolarů. Tedy výrazně více než jakýkoli jiný dnes používaný dopravní prostředek. Z větší části recyklovaný raketoplán je tak paradoxně dražší než jednorázové kosmické rakety.

Byl tedy shuttle krokem zpět, ve kterém NASA každoročně utápí velkou část svého napnutého rozpočtu? Ano i ne. I přes vysokou cenu nemá raketoplán konkurenci. Jeho první start se uskutečnil jenom s "dvouletým" skluzem oproti původnímu plánu a pouze s dvacetiprocentním překročením rozpočtu. Počtem výprav se dnes k němu přibližuje pouze ruský Sojuz, jenž se do vesmíru od roku 1967 vydal jedenaosmdesátkrát. Bez diskuze je tak nejviditelnějším a nerozsáhlejším kosmickým vědeckým projektem na světě v posledních dvou desetiletích.

 Lze říci, že každý kosmický letoun tvoří tří hlavních části: tzv. orbiter, který je domovem pro posádku a užitečný náklad, rozsáhlá vnější nádrž na tekutý kyslík a vodík, ze které čerpá palivo trojice hlavním motorů orbiteru (ty se zapalují už šest sekund před startem), a dvou pomocných raket na tuhá paliva, jež asistují v prvních dvou minutách letu (mpeg, 1,2 MB). Ty odpadají ve výšce kolem 45 kilometrů a na padácích přistávají poblíž pobřeží v Atlantickém oceánu (mpeg, 1,4 MB). Dále letoun urychlují tři hlavní motory. Zhruba osm a půl minut po startu je ve výšce 113 kilometrů odhozena také vnější nádrž, která krátce poté shoří v zemské atmosféře (mpeg, 1,8 MB). Dále raketoplán pokračuje ve volném letu, jenom za občasné korekce hlavními či pomocnými motory. Až na vnější palivovou nádrž lze všechny komponenty po důkladné prohlídce použít i při dalších startech.

"Připadalo mi, jako by v kabině dupalo stádo bizonů," popsal první okamžiky jednoho z letů Discovery nováček Jerry Linnenger. "Všechno se třáslo a klepalo a já cítil, jak se pohybujeme. Asi dvě minuty před vypojením motorů bylo přetížení tak silné, jako by mně přímo na hrudi leželi dva nebo tři býci. Jakmile motory pohasly, spadlo to ze mne a já najednou prostě plaval jakoby nic."

Dosud nejdéle shuttle ve vesmíru pobýval v listopadu 1996, kdy během výpravy STS-80 strávil na oběžné dráze sedmnáct a půl dne. Ve většině případů jsou ale lety naplánovány na pět až šestnáct dní. Nejméně početnou posádku -- zkušebního pilota a velitele -- hostila paluba pouze při prvních několika testovacích startech, od té doby létá pět až sedm astronautů.

Kosmický letoun je konstruován tak, aby bez problémů dosáhl výšky oběžné dráhy mezi 185 a 650 kilometry. V provozu je již dvacet roků, avšak v minulosti prošel řadou menších či větších rekonstrukcí, které zvětšily jeho bezpečnost i kapacitu. Zatímco počet drobných závad, které se vyskytovaly během letu, klesl o sedmdesát procent, vyveze dnes na oběžnou dráhu o osm tun více materiálu.

  • Discovery od srpna 1984 podnikl 28 startů. Jméno nese podle jedné ze dvou lodí Jamesse Cooka, jenž v sedmdesátých létech osmnáctého století objevil Havajské ostrovy. Jméno druhé lodě nese nejmladší letoun Endeavour.
  • Columbia, pojmenovaná podle lodě kapitána Roberta Graye, který na sklonku osmnáctého století pronikl z Bostonu hluboko do amerického vnitrozemí, má na svém kontě 26 startů, včetně prvního 12. dubna 1981. Po pěti prvních výpravách byla modifikována tak, aby mohla v kosmu zůstat až 16 dní. Proto také právě tento raketoplán drží rekord v délce pobytu na oběžné dráze 273 dní a 21 hodin, při kterých urazil více než 180 milionů kilometrů.
  • Atlantis dostal jméno výzkumné lodě amerického námořnictva, která brázdila světové oceány v první třetině 20. století. Na svých křídlech má od října 1985 už 22 startů.
  • Endeavour je nejmladší raketoplán, který od května 1992 nahradil zničený Challenger. Má proto za sebou "jenom" 14 startů.
  • Challenger explodoval po 73 sekundách během desátého startu. Letoun sloužil původně k vibračním testům, pak byl přestavěn na druhý letový exemplář. Nesl jméno výzkumné lodě britského námořnictva, která na sklonku devatenáctého století studovala Atlantický a Tichý oceán.
  • Enterprise do vesmíru nikdy neletěl, jeho teritoriem zůstala zemská atmosféra. Slouží k nejrůznějším testům. Pokud se domníváte, že nese jméno podle plavidla ze seriálu Star Trek, pak máte pravdu.
Tělo každého letounu v ceně přes dvě miliardy dolarů sestává z jednoho milionu součástek. Rozhodně tedy není jednoduchým zařízením a tak dosud nejkratším odstupem mezi přistáním a novým letem do vesmíru bylo padesát dní u raketoplánu Atlantis v roce 1985.

To, že nelze dokola omílanou kontrolu jednotlivých částí i celého systému kosmické lodě nijak podceňovat, dokumentuje fatální nehoda Challengeru 28. ledna 1986, která přinesla smrt sedmi astronautům. Důsledkem byla zásadní přestavba motorů na tuhá paliva a hlavní nádrže na pohonné látky, stejně jako rozsáhlé vyšetřování zodpovědných úředníků NASA a dodavatelských společností. Provoz letounů byl obnoven po dvou a půl letech, v září 1988. Od té doby se při dalších 74 startech nic závažného nestalo. Poslední odhady pravděpodobnosti katastrofy raketoplánu se však pohybují kolem 1:400…

Stovka výprav do kosmického prostoru představuje celkem 868 dní na oběžné dráze, tedy pokud počítáme i nastávající jedenáctidenní misi. "Ale když se na to podívám jako zkušební pilot," komentovala situaci Pamela Melroy, která usedne za řídící páky při jubilejní výpravě, "jenom pro představu -- v rámci čtyřletých testů letounu C-17 jsme během pouhých šesti měsíců uskutečnili zhruba stovku startů i přistání a stále ještě jsme na počátku experimentů s novým strojem."

Není divu, že byl v průběhu dvou desítek let provozu, přístup k americkému kosmickému letounu značně zkorigován. Původní myšlenka o levném nosiči, který bude vynášet jednu sondu za druhou a jenž také poslouží jako tuctová údržbářská dílna, vzala po havárii Challengeru za své. Navíc se raketoplánů vzdali i původně zcela nekompromisní vojáci, kteří se nečekaně vrátili ke klasickým raketám. Od roku 1988 tak shuttly létají výhradně z dobře vybaveného Mys Canaveral a věnují se ryze vědeckým úkolům.

Je zřejmé, že bez amerického raketoplánu by nebyla možná řada významných projektů. Na prvním místě jmenujme Hubblův kosmický dalekohled a především jeho servisní opravy. Navíc letoun -- s kabinou pro dva piloty a až pět letových specialistů -- značně rozšířil jinak privilegované řady kosmoplavců. Na jeho palubě se do vesmíru vydala řada žen, včetně pilotek a kapitánek, zástupců nejrůznějších minorit -- černochů, asiatů i hispánců, států světa, politiků, novinářů…

Foto NASA Z jeho paluby odlétla řada umělých družic Země -- v roce 1985 například hned čtyři najednou, dokonce se našlo místo i pro pár meziplanetárních sond: Magellan k Venuši, Ulysseus ke Slunci a Galileo k Jupiteru. Astronaut Bruce McCandless se stal v roce 1984 první živou umělou družicí Země, kdy se díky speciální pohonné jednotce vzdálil od letounu Challenger až na sto metrů. Raketoplán Atlantis se o deset roků později několikrát a zcela rutinně spojil s ruskou stanicí Mir, na palubě Discovery zase na podzim 1998 po 37 rocích letěl do vesmíru první americký kosmonaut -- John Glenn.

V současnosti je nepostradatelným pomocníkem při stavbě klíčové Mezinárodní kosmické stanice v ceně 60 miliard dolarů, která už za pár roků poskytne životní prostor desítce kosmonautů. Paradoxní přitom je, že právě k obsluze této základny shuttle vznikl. Bohužel peníze byly jenom na jeden velký projet. Stavbu amerického ostrůvku na oběžné dráze sice oznámil již v roce 1984 president Ronald Reagan, faktické realizace se však dočkala teprve před několika roky. K základně se letoun vydá asi pětatřicetkrát!

NASA předpokládá, že raketoplány této generace budou v provozu alespoň následujících deset, patnáct roků. Každý z letounů by měl vydržet nejméně sto výprav do vesmíru a tento příděl zatím nejvíce -- avšak z pouhé čtvrtiny -- vyčerpal Discovery. "Ano, jejich provoz je drahý," komentoval dnešní stav Terrence Wilcutt, velitel 99. letu, "potřebujeme-li však nosič s velkou kapacitou, který je navíc značně flexibilní, nezbývá nám v současnosti nic jiného než právě shuttle."

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

Co víme o Erosu?

Ve vzdálenosti jeden a půl astronomické jednotky od Slunce obíhá malá planetka s krásným názvem Eros. Měla to štěstí, že se stala prvním asteroidem, který byl podroben detailnímu průzkumu pozemšťanů. Co nového o ní přineslo zářijové vydání časopisu Science?

 Sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) přejmenovaná v březnu na NEAR - Shoemaker (na počest významného planetárního geologa a astronoma Eugena Shoemakera, který tragicky zahynul při automobilové nehodě), pracuje na orbitální dráze kolem planetky 433 Eros již od 14. února letošního roku. Od té doby stačila pořídit přes 103 300 snímků jejího povrchu a také miliony měření chemického složení, struktury povrchu a rozložení hmoty uvnitř planetky.

Povrch planetky je pokryt množstvím drobných impaktních kráterů, jejichž průměr je zpravidla menší než jeden kilometr. Největší "dírou" na Erosu je 5,5kilometrový kráter posazený naproti ještě větší deprese s hloubkou zhruba deset kilometrů, jejíž tvar připomíná koňské sedlo. Svědectví o prudkém bombardování podává i velké množství různě roztroušených třiceti až stometrových balvanů, které představují vyvrženiny z prudkých srážek.

"Co je však zvláštní", tvrdí Joseph Veverka, profesor astronomie na Cornellově univerzitě a zároveň vedoucí dvou z pěti experimentů sondy NEAR, "pokud sleduji detailní snímky Měsíce, spatřím mnoho malých kráterů a pár roztroušených balvanů. V případě Erosu je to ale jinak: Pokud na něm rozlišuji detaily o velikosti osobního automobilu, vidím pouze několik kráterů, ale množství balvanů."

Přitažlivá síla Erosu je však tak slabá, že většina z bloků skal vyvržených během srážek, by měla nadobro opustit Erosův povrch. Úniková rychlost na této malé planetce je totiž tak malá, že už vykopnutý míč by ji lehce překonal a opustil její povrch. Vždyť průměrně urostlý člověk by zde vážil jen jako balíček burských oříšků!

Veverkův tým má pro nepřiměřeně velké množství balvanů dvě vysvětlení: Buď došlo dosud neznámým způsobem k vyvržení balvanů ze srážek velmi nízkou rychlostí, nebo byl jednoduše vyvržený materiál na dráze Erosu později připoután jejím gravitačním působením a dopadl zpět na povrch. Veverka však přiznává, že astronomové toho ví o impaktních procesech na tak malých tělesech s menší gravitací, jakým je Eros, jenom velmi málo.

Zvláštní je i skutečnost, že distribuce těchto balvanů není po celém asteroidu rovnoměrná. Velká koncentrace bloků se například vyskytuje v rozsáhlé prohlubně, západně od sedla desetikilometrové deprese. Rozmístění bloků také poukazuje na nižší hustotu ve vyšších severních šířkách.

 Co se týče chemického složení a zastoupení elementárních prvků v jejím nitru, víme, že planetka 433 Eros mohla být skvělým vzorkem původního materiálu naší sluneční soustavy. Eros totiž podle všeho neprošel žádnou tepelnou diferenciací ani segregací, která by vedla k přetavení a vytvoření železného jádra a kamenného pláště podobně, jako je tomu u Země.

"Můžeme říct, že Eros je nepozměněným asteroidem s homogenní strukturou, která nebyla nikdy rozdělena do kůry, pláště a jádra," tvrdí dr. Andrew F. Cheng z Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory. Podle měření rentgenového spektrometru, který odhalil nízký podíl hliníku vůči hořčíku a křemíku, se Eros podobá spíše nejběžnějším jednoduchým meteoritům -- chondritům, což ostatně potvrzují i výsledky z infračerveného spektrometru.

Sonda NEAR, která nyní obíhá ve vzdálenosti 176 milionů kilometrů od Země se na orbitální dráze kolem Erosu pohybuje rychlostí téměř osm kilometrů v hodině. Už 26. října by se měla přiblížit až na šest kilometrů k povrchu planetky. Současné plány rovněž hovoří o tom, že mise bude dramaticky zakončena v únoru, kdy bude NEAR pomalu padat k povrchu planetky.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle Science a Cornell University
 

Jak dál s Marsem?

Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku chystá na říjen zásadní změnu strategie výzkumu červeného souseda. Finální zpráva sice dosud publikována nebyla, nicméně několik základních trendů je už nyní více než zřejmých.

 Ambiciózní program výzkumu Marsu pod americkou taktovkou dostal na sklonku minulého roku několik pořádných ran. Nedostatek financí, testů i komunikace mezi jednotlivými týmy vedl k trapné ztrátě hned tří výprav: Mars Climate Orbiter doplatil na přepočet jednotek, Mars Polar Lander na softwarovou chybu a u penetrátorů Admudsen a Scott bylo tolik chyb, že neměly do vesmíru letět vůbec. Vize o tom, jak už v roce 2007 budeme na vlastní oči studovat horniny z Marsu, tak vzala definitivně za své.

Jak přesně bude nová strategie NASA vypadat, zatím nevíme. Některé priority však nastínila třídenní červencová konference v texaském Houstonu "Concepts and Approaches for Mars Exploration", kde zaznělo na sto padesát odborných referátů.

Ruku na srdce, mnohé z nich nebyly nijak zajímavé: Konstruktéři se většinou omezili na popis nějakého bezesporu důležitého detektoru, který by třeba možná někdy nějak mohl snad letět k Marsu. Pár příspěvků se však pokusilo nastínit budoucnost výzkumu planety jako takové.

Je evidentní, že studium Marsu rozhodně není a nebude jednoduché. Po fatálních nehodách výprav programu Mars Surveyor 1998 se původní, přehnaně optimistický plán vedení NASA, o začátku přepravy vzorků hornin planety do pozemských laboratoří v roce 2003 sesypal jako domeček z karet. Samozřejmě i dnes existují skupiny vědců, kteří předpokládají jenom malé zdržení původního harmonogramu. Za všechny jmenujme především Francouze, jejichž agentura CNES byla jedním z partnerů NASA. Řada amerických vědců zase argumentuje tím, že na Zemi disponujeme mnohonásobně citlivějšími detektory, které na Mars jen tak nedopravíme. Proto se jim zdá nezbytné, přivést vzorky hornin co nejdříve.

Šance na úspěch této lobistické skupiny je však malá. Je totiž nezbytné podotknout, že jedna jediná výprava, která nám na Zemi dopraví jeden, nejvýše dva kilogramy kamení, vyjde na něco mezi půl a jednou miliardou dolarů -- z kapes amerických daňových poplatníků. Proto je nesmírně důležité vybrat místo, odkud si tento drahocenný náklad vyzvedneme, s nejvyšší zodpovědností a potenciální vědeckou atraktivitu tak vyšroubovat na maximum. Pravděpodobně se tak v následujících dvou desetiletích dočkáme těchto pěti základních kroků:

  1. Celkový průzkum Marsu, který se zaměří na roli vody v minulosti i současnosti planety, a identifikuje tak místa vhodná pro další důkladné studium.
  2. Studium vybraných oblastí se zaměřením na geologii, mineralogii, chemické složení, stejně jako na výskyt prchavých sloučenin a organických molekul.
  3. Výsadek biologických experimentů, které na místě provedou patřičné rozbory a pokusí se identifikovat stopy po současné i minulé existenci živých organismů.
  4. Návrat vzorků na Zemi, jenž umožní dokonalejší výzkum organických sloučenin a ověří závěry předcházejících robotizovaných výprav.
  5. Výprava člověka, která jako jediná zaručí důkladný výzkum neobvyklých míst či oblastí nedostupných pro dálkově řízené výpravy.
Stejně tak zůstává evidentní, že hlavní roli v dalším výzkumu nadále sehrají Spojené státy. Evropa i Japonsko sice mají svá želízka v ohni, avšak dostatečným potenciálem -- finančním i vědeckým -- disponují pouze Američané. Ostatně byli to právě oni, kteří i v minulosti udávali tempo.

K první a dnes již víme, že chybné změně strategie došlo v roce 1996. Pod tlakem řady událostí a přehnaného optimismu ze strany vedení NASA vznikl pocit, že důkladný průzkum Marsu může být výrazně levnější a rychlejší, než jsme si do té doby mysleli. Tuhle představu ostatně potvrdil i velkolepý úspěch Pathfinderu v létě 1997. Nehody z loňska, stejně jako odepsaný koncept výprav pro rok 2001 a 2003, ale přišly na miliardu dolarů a čtyři roky práce...

"Pomalu, jistě a dráž" -- takové asi bude nové krédo americké kolonizace sousední planety, jejíž detaily budou oznámeny již během několika málo následujících týdnů. Některé kroky z výše nastíněného postupu se už realizují: Mariner 9, oba Vikingové a Mars Global Surveyor skvěle zapadají do první fáze. (Zcela ji však splnit nedokázaly.) Stejně tak přistávací moduly Viking a Pathfinder se Sojournerem můžeme zařadit do druhého logického kroku.

V několika následujících oknech, které se -- jak známo -- otevírají každé dva roky, se tak dočkáme především nových umělých družic a dálkově řízených výsadkových modulů. Kdy přesně se dobereme až k přepravě cenných hornin, je nyní ve hvězdách. Zdá se totiž, že na to prostě se současnou technikou nemáme. Respektive máme, ale šance na úspěch není příliš velká. Snad až někdy po roce 2010.

No a kdy se k Marsu vydají lidé? Tak to už nelze vůbec odhadnout. Reálný je však letopočet 2020 a více. Dokonce se může stát, že ho na planetě neuvidíme vůbec. Třeba sondy skutečně narazí na živé, byť značně primitivní organismy. Kosmická loď s člověkem na palubě, kterou nelze v principu nijak sterilizovat, by se pak stala nesmírným rizikem pro oba světy. Pozemšťany by mohly nakazit Marťané, Marťany zase pozemšťané.

Jiří Dušek
Zdroj: Spacer.Com a další
 

Výprava za meteority a nejen jimi

Na jaře jsme se s Markem Kolasou vydali hledat meteority na Morávku, avšak naše celodenní pátrání v lesích se minulo úspěchem, ziskem bylo jen pár hezkých fotografií hor a nehezký puchýř rekordní velikosti na mém chodidle. Tuto sobotu jsem se opět vypravil za meteority, ovšem tentokrát na místo, kde nebylo o úspěchu nejmenších pochyb -- do pražského Národního muzea (http://www.nm.cz/), ano, do té honosné budovy shlížející spatra na Václavské náměstí.

 A meteority jsem zde skutečně našel, a to v množství zcela nečekaném. Výsledkem bylo, že jsem strávil celý den jen prohlídkou mineralogického oddělení, které tvoří zhruba čtvrtinu ohromné výstavní plochy muzea. A věřte, bylo se na co dívat.

Meteority jsou spolu s vltavíny umístěny v jedné z menších zadních místnosti mineralogické expozice. Je jich tam několik plných velkých vitrín, celkový počet se pohybuje ve stovkách kousků, z velké většiny jsou to kamínky, které dopadly v 19. století v nejrůznějších státech světa, ale samozřejmě jsou tu i české nálezy. Najdete zde zástupce všech možných typů -- chondrity, achondrity, železné a železokamenné meteority a jejich různé podskupiny, tedy kromě velmi vzácných uhlíkatých chondritů, které by pro svou křehkost a nestálost ani takto vystaveny být nemohly.

Když jsem si zblízka prohlížel výstavku chondritů, tedy meteoritů pocházejících z menších nepřetavených planetek a obsahujících drobná kulová zrníčka -- chondry, u některých těchto kamínků mi připadalo, jako bych se znovu díval na první z meteoritů z Morávky (viděl jsem jej tehdy ještě na hvězdárně v Ostravě), tak mu byly podobné -- černá tenká slupka a pod ní stříbrošedý kámen. Naopak železné meteority, ty, které byly hladce rozřezány, mě překvapily svou zajímavou vnitřní strukturou -- většina z nich byla poseta spoustou dokonale rovných a vzájemně rovnoběžných pásků či žilek, které vždy běžely několik milimetrů a pak končily, náhle přeťaté stejnou soustavou čar, jen jinak pootočenou. Celé to vytvářelo složitý obrazec, spoustu pravidelných trojúhelníků nebo kosočtverců, a u některých kusů mě napadlo, že se to docela podobá zadní straně plošného obvodu, jaký najdete, když otevřete počítač nebo televizor. Agenty Muldera a Scullyovou a jejich četné napodobitele však musím ihned upozornit, že to byla opravdu jen podobnost. Nicméně by mne zajímalo, jak takové útvary vznikly.

 Na okolostojících informačních tabulích byl stručně, ale názorně vysvětlen vznik meteoritů a popis jejich jednotlivých typů. Dále zde byly autentické české středověké záznamy o pádech meteoritů, a mě zaujal jeden ze 17. století (také byl skoro jediný, který se mi podařilo ze švabachu a staročeštiny trochu dekódovat), ve kterém stálo, jakážto hrůzná znamení viděli na obloze vyděšení vesničané těsně před pádem kamenů z nebe -- nepřátelská vojska, obrovský stůl, mlýnská kola apod. Jo, strach má velké oči a fantazie laických pozorovatelů bolidů nezná mezí -- ani dnes. Nechyběla samozřejmě ani zmínka o slavném meteoritu Příbram, který žuchnul do Čech 7. dubna 1959, a díky němuž československá astronomie získala světové prvenství -- byl to první meteorit, jehož pád se podařilo vyfotografovat z více míst (deseti speciálními kamerami z Ondřejova a Prčice) a určit tak jeho původní dráhu ve sluneční soustavě. A nebyla to jen zmínka na papíře -- tři ze čtyř nalezených kusů tohoto tělesa zde totiž leží před očima zvědavého návětěvníka ve vitríně. Jsou to obyčejné chondrity, nepravidelné kameny s černým povrchem, největší má asi 20 cm v průměru.

Hledal jsem další známé meteority. Nebylo to těžké -- přímo uprostřed místnosti trůní za sklem asi největší zdejší povětroň -- železný meteorit ze známého Barringerova kráteru v Arizoně (http://www.barringercrater.com/). Je velký zhruba 40 cm, ovšem je to jen malá část z asi 30 tun podobných úlomků, které byly nalezeny v okolí kráteru, starého jen pár desítek tisíc let. Z dalších úlomků známých meteoritů jsem našel ještě tyto: Sichote -- Alin (železný, dopad SSSR 1947) a Nakhla (achondrit, Egypt 1911). Mají zde v budoucnu ležet i tři úlomky meteoritu Morávka z letošního dubna, zatím zde o něm ale není zmínka.

Když jsem se nabažil meteoritů, přešel jsem k expozici vltavínů (tzv. moldavitů). Jak asi víte, tyhle malé sklovité kamínky tmavě zelené barvy (největší vystavený má necelých 10 cm na délku) patří mezi tzv. tektity, tedy horniny, vzniklé při dopadu meteoritu šokovou přeměnou pozemských hornin při explozi. Najdete je jen na několika málo místech na Zemi, kromě Čech např. také v Indočíně, na Filipínách a v Austrálii.

 Ty české, podle hlavních nalezišť v okolí Vltavy pojmenované vltavíny, vznikly při dopadu meteoritu (pravděpodobně uhlíkatého chondritu o průměru 1 km) před 14,7 milionu let z roztavených jílovitých písků, které se při výbuchu rozlétly do dalekého okolí a rychle utuhly v přírodní sklo s převahou oxidu křemičitého. Exploze to byla jistě slušná, neboť tehdy vyhloubila kráter Ries o průměru 24 km, který se nachází v Německu východně od Stuttgartu. Dnešní vltavíny tedy podle mého odhadu z mapy letěly vzduchem přes 200 kilometrů. Dnes je nacházíme hlavně v Jižních Čechách a na Jižní Moravě (ale nedávno se našly v malém množství i u Chebu), a to v třetihorních štěrkopíscích a ve čtvrtohorních sutích a náplavách kolem dnešních řek. Do těchto hornin ovšem nenapadaly, byly sem pouze postupně splavovány. Ani jejich neobvyklý, silně "vrásčitý"a strukturovaný povrch není původní, ale vznikl postupem času díky otloukání okolními kamínky a naleptáváním půdními kyselinami.

Stejně času jako u vltavínů a meteoritů jsem také strávil prohlídkou ještě mnohem rozsáhlejší sbírky "obyčejných" pozemských nerostů a hornin. Je neuvěřitelné, jakou nádheru dovede příroda prostřednictvím různých krystalů a jejich shluků vytvořit -- každého abstraktního umělce strčí hravě do kapsy.

Jestli vás meteority a vltavíny ani tolik nezajímají a jste třeba jen zvědaví, jak vypadají velké drahokamy, zlaté valouny nebo surové i leštěné diamanty, pak i v tom případě vám návštěvu mineralogické sbírky Národního muzea vřele doporučuji.

Lukáš Král
Zdroj: Materiály vystavené v muzeu, Jiří Grygar, Žeň objevů 1993
 

Meteorit bez rodokmenu?

Nechci vypadat jako věčný rejpal, ale nedá mi to... Je to pár čísel novin zpět, kdy jsem si v úvodníku postěžoval na velmi vlažný přístup novinářů k zajímavým astronomickým událostem na straně jedné a naopak ochotu "popularizovat" kde jakou obskurní sektu na straně druhé. Bohužel, jak už to chodí, celá věc je poněkud složitější. On je totiž problém často i na naší straně fronty: mezi profesionálními astronomy.

 Z důvěryhodných zdrojů vím o řadě případů, kdy novináři skutečně projevili ochotu spolupracovat s profesionály. Často však narazili na zcela nepřijatelné podmínky -- to v lepším případě. Noviny, časopisy, rozhlas i televize nemohou z principu šířit zcela rigorózní informace na úrovni článku v odborném, recenzovaném časopise. Vždy je nezbytné provést jakousi zkratku, podstatu objevu či zajímavého pozorování popsat několika i pro laika smysluplnými větami.

Ještě horší je ale okamžik, kdy patřiční odborníci z různých důvodů hrají roli "mrtvého brouka". Účinnou a na první pohled nenapadnutelnou výmluvou může být nedostatek času, ne zcela uzavřený výzkum nebo čekání na vydání příspěvku v recenzovaném časopisu. Věda si žádá své a na popularizaci výsledků už nemusí zbývat síla ani chuť...

Právě tohle však považuji za velmi nebezpečný moment. Domnívám se totiž, že skutečně dobrý odborník musí zvládnout popsat svoji práci a z toho plynoucí výsledky i obyčejnému laikovi, kterého náhodou potká na ulici. Už jenom proto, že i anonymní chodec ze svých daní přispívá "na jeho vědu". (Nechejme stranou jak moc.) Navíc by měl o své práci průběžně informovat i širokou veřejnost.

Samozřejmě -- v tomto případě -- je tu velký problém právě na straně klasických médií, které nedisponují dostatkem prostoru (a mnohdy ani zájmu). Už řadu roků však existuje neomezený Internet... Ostatně stránky většiny odborných pracovišť celého světa, včetně univerzit jsou toho názorným příkladem. Kde jaká drobnost, malý krůček v dlouholetém výzkumu doprovází nejméně rozsáhlá tisková zpráva, často s podrobným materiálem či průběžně doplňovanou diskusí. Čtenář se mnohdy neubrání dojmu, že se o "takové blbosti" snad ani nemuselo psát.

Zdá se, že muselo. Jakmile se totiž spustí patřičná kampaň v odborných kruzích, stačí krůček, aby se o daný problém začal zajímat některý "z vědeckých" novinářů větší tiskové agentury. Plamínek přeskočí -- informace se objeví na známé www stránce (rozuměj CNN, ABC, MNBC, BBC...) a odtud pak s velkou pravděpodobností putuje i do klasických novin, časopisů, rádia či televize. Všimli jste si například, jak rády české noviny přebírají astronomické zprávy ze světa, i když mají často po ruce české, mnohdy lépe obeznámené odborníky?

Ale abych si vzal na mušku jeden konkrétní případ. Počátkem května došlo nad Českou republikou k výjimečnému úkazu: Průletu jasného bolidu, který doprovázel pád nejméně tří kusů meteoritů. Díky několika videokamerám a stovkám náhodných pozorovatelů se podařilo spočítat jeho dráhu jak v atmosféře, tak i v kosmickém prostoru, a vzhledem k rychlému nálezu zorganizovanému pracovníky ostravské hvězdárny navíc doplnit důkladným chemickým rozborem vesmírných kamenů. Teprve po šesté v historii naší planety jsme tak získali meteorit s rodokmenem.

Bohužel po několika málo dnech, kdy dění sledovaly noviny i televize, zapadla celá událost do zapomnění. Kde se stala chyba? Myslím, že na té "naší" straně. Tiskové zprávy, rozbory a popis dalšího dění, to vše v češtině a zcela samozřejmé angličtině, by určitě vydaly na jednu pěknou www adresu. Místo toho se několik málo informací choulí zapomenuté ve struktuře stránek několika našich institucí, samozřejmě pouze v českém, pro drtivou většinu obyvatel naší planety nic neříkajícím, jazyce: na stránkách instantních novin, ostravské hvězdárny a astronomického ústavu v Ondřejově. Jinak není po celé události ani vidu, ani slechu...

Pořad, který už několik měsíců provozuje ostravské planetárium -- tedy Kameny z vesmíru -- informační vakuum jenom stěží nahradí. Nanejvýš tak v okruhu několika desítek kilometrů.

Možná se ale mýlím. Možná odborníci studující meteorit i jeho fenomenální průlet zemskou atmosférou již podrobnou prezentaci chystají. Už jenom proto, aby ostatním kolegům ukázali, jak se to má správě dělat. Zatím třeba na to nebyl čas, ale až se začne o meteoritu z 6. května mluvit na odborných konferencích, objeví se rozsáhlé informace alespoň na tom "obyčejném" Internetu. Jedna z nejvýznamnějších astronomických událostí konce dvacátého století si to bezesporu zaslouží.

Jiří Dušek
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...