:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

282. vydání (2.10.2000 )

Kresba Don Durda Letošní podzim je ve znamení bouřlivých oslav x-tého výročí založení té které hvězdárny. Ostatně právě tuhle sobotu krátce po poledni mi z Valašského Meziříčí volal Libor Lenža, jenž mi přímo ze slavnostního banketu vyhuboval, proč že jsem se nepřijel podívat právě na jejich oslavy. Ano, hvězdárna ve Valašském Meziříčí je tu už 45 roků, nedaleká vsetínská o pět roků více a v Ostravě na polovinu října, kdy se "dožijí" dvacátých narozenin, dokonce připravili nečekaný tah: přejmenování na Hvězdárnu a planetárium Johanna Palisy, opavského rodáka a významného pozorovatele konce devatenáctého století.
Možná namítnete: Dvacet, pětačtyřicet nebo padesát roků... A co má být? Upřímně řečeno se pracovníkům jednotlivých hvězdáren příliš nedivím. V dnešní situaci je každý rok, na který se podaří získat patřičnou finanční dotaci (a díky nejrůznějším rozpočtovým opatřením o ni v průběhu následujících měsíců opět nepřijít) pořádným vítězstvím. Ředitelé a jejich ekonomky by vám o tom mohli vyprávět celé romány. Navíc většinu hvězdáren v nejbližší době čeká přechod od vrtkavých okresních úřadů do tajemných a patřičně nejistých černých děr -- vyšších územně-správných celků, za kterými se skrývá všechno a dosud vlastně vůbec nic. Oslavy každého roku, kdy se těmto bezesporu zajímavým svatyním bohyně Uránie podařilo přežít, jsou tudíž na místě. Držím palce jak Valašskému Meziříčí, tak Vsetínu, Ostravě a dvěma desítkám dalších českých hvězdáren a jenom tajně doufám, že mi i nadále budou posílat pozvánky na své více či méně kulaté narozeniny.

Jiří Dušek

 

Máte zájem o další "spotřebitelské testy IAN"? (731 odpovědí)

  • ano, zcela jistě (37%)
  • ne, jsou k ničemu (46%)
  • nevim, je mi to jedno (17%)

 

 

Skvrny, které měnily svět

Největší sluneční skvrna od roku 1991 zmizela za okrajem zapomnění. Nastává čas k většímu ohlédnutí.

 Ohromná skvrna v oblasti číslo 9169 sice byla největším kouskem od roku 1991, avšak na absolutní vrchol se nedostala ani náhodou. Rekordmanem je sluneční skvrna z roku 1947, která byla třikrát větší než ta, kterou nyní považujeme za téměř obludnou.

Astronomové měří velikost slunečních skvrn typicky v miliontinách plochy viditelné části disku. Běžně velké skvrny zabírají plochu kolem tří až pěti set miliontin.Velká skvrna, kterou astronomové sledovali po dva týdny, měřila 20. září přesně 2140 miliontin. Největší skvrna v pozorovatelské historii lidských záznamů však měla 6132 miliontin. Pro porovnání -- Země by na povrchu Slunce tvořila "skvrnu" o rozloze 169 miliontin.

Nikdo již dnes nepochybuje, že počet a velikost skvrn na Slunci souvisí s jeho aktivitou -- čím více skvrn, tím je větší. Snadno by se přitom nabízelo vysvětlení, že čím je počet slunečních skvrn větší, tím méně Slunce svítí. Kupodivu to ale pravda není.

Jas skvrn je asi o 60 procent menší než jas ostatních částí Slunce. Kdyby tedy celý sluneční disk zabírala jedna velká černá skvrna, dopadalo by na povrch Země pořád ještě asi 40 procent běžné energie. Tedy stejně, jako když je pod mrakem.

Jenže situace je složitější. Ruku v ruce s tmavými skvrnami se vyskytují světlá fakulová pole -- vláknité struktury, které mají asi o 200 až 400 stupňů vyšší teplotu než okolí a jsou tudíž asi o 20 procent jasnější. A protože jich je vždy asi čtyřikrát tolik než skvrn, jas Slunce je v podstatě stále stejný. Dokonce lze říct, že fakule mají spíše navrch. Rozdíl mezi vyzářeným výkonem Slunce v minimu a maximu činí asi 0,7 promile, ale i takový malý rozdíl může způsobit díky složitým procesům v zemské atmosféře podivuhodné věci.

Malé výkyvy ve slunečním cyklu měly dalekosáhlé důsledky na podnebí na Zemi. Jsou zdokumentovány případy, kdy například v maximu nebyly na Slunci pozorovány žádné skvrny během celé otočky a pozemské prostředí výrazně ochladilo. A naopak.

V letech 1000-1300 panovalo abnormálně teplé podnebí. Nebyl žádný problém doplout k břehům Grónska. To se povedlo Erikovi Rudému, který po svém vyhnání z Islandu odplul na západ a narazil právě na Grónsko, kde v roce 985 založil zemědělskou(!) kolonii. Norští mořeplavci v roce 986 prokazatelně objevili Ameriku, kde také v roce 1000 přistál Leif Ericson. Ve dvanáctém a třináctém století se kolonie v Grónsku, na tomto jinak velmi chladném ostrově velmi slibně rozvíjela a čítala více než tři tisíce stálých obyvatel. Idylka však netrvala dlouho, kolem roku 1325 začalo citelné ochlazování a zdejší populace začala pochopitelně klesat.

Ledovcové kry postoupily k jihu a plavby z Norska směrem do širého Atlantiku se začaly být hazardním a někdy dokonce zhola nemožným podnikem. Vikingská obchodní loď přistála u břehů Grónska naposledy v roce 1369, vůbec poslední zaznamenaná návštěva tohoto ostrova na dlouhá staletí pochází z roku 1406, kdy sem zabloudila islandská loď. Tento dramatický klimatický posun bývá nazýván Malou dobou ledovou. Neprojevil se však jen v Atlantiku, v zimě v letech 1422 a 1423 kompletně zamrzlo například Baltské moře a anglická řeka Temže.

Přitom změny podnebí naprosto přesně a prokazatelně souvisejí se sluneční aktivitou. Malá doba ledová byla předcházena teplými staletími, která souvisela s maximem sluneční aktivity ve středověku (the Medieval Maximum). Nejchladnější části Malé doby ledové zase souvisí se dvěma minimy (Spörerovým v letech 1400-1510 a Maunderovým v letech 1645-1715 -- Maunderovo minimum je vůbec zajímavým jevem -- nemůže totiž souviset s minimem ve známých slunečních cyklech, které trvají 11, 22 a 80 let; astronomové díky tomu začali uvažovat o dalším, 400letém cyklu), kdy se na Slunci dle pozorování nevyskytovaly prakticky žádné skvrny.

Je tedy více než pravděpodobné, že fluktuace sluneční aktivity způsobují klimatické výkyvy u nás na Zemi. Přesto vědci stále ještě celému mechanismu příliš nerozumí. Pozorování sluneční aktivity přitom zabírají celá staletí -- astronomům k tomu posloužily skvrny viditelné pouhým okem, polární záře, koncentrace uhlíku 14C v kmenech stromů a k nim náležící záznamy o průměrné teplotě na Zemi, kterou dovedou vědci přečíst z historických záznamů nebo z hlubokých vrstev ledovců. Názorně to ostatně dokumentují i přiložené grafy.

Ale to už je dávno, řeknete si možná. Z bližší historie nejsou o takovém jevu žádné zprávy. Máte pravdu, o výrazném klimatickém posunu můžeme skutečně mluvit naposledy v průběhu Maunderova minima. Avšak sluneční cyklus může ovlivňovat Zemi i jiným způsobem -- možná stejně zákeřným.

Díky zvýšené sluneční činnosti v maximu, které nastalo v roce 1979, přišli Američané o orbitální stanici Skylab. (Nafouknutá zemská atmosféra tehdy výrazně účinněji brzdila tělesa pohybující se na nízké oběžné dráze.) A v souvislosti se stejným maximem došlo k výpadku elektrické sítě v městě New Yorku a na řadě jiných míst.

Minulé maximum sluneční aktivity nastalo v průběhu roku 1990. Už začátkem března 1989 se přitom objevila na východním okraji Slunce impozantní skvrna. Narozdíl od té, která rozrušila astronomy minulý týden, však tato byla podstatně aktivnější. Začátkem druhé březnové dekády pal přišla řada velmi silných protonových erupcí. Oblak nabitých částic dorazil k Zemi 13. března, a díky neklidné magnetosféře pak krátce před třetí hodinou ranní východoamerického času vyhořely cívky v hlavní transformátorové stanici kanadské provincie Quebec. Jako domeček z karet pak zkolabovaly snad všechny energetické sítě na území celé provincie. Za pouhé dvě minuty v Quebecu nesvítila jediná elektrická žárovka.

Na pohaslé obloze sledovali fascinovaní obyvatelé nádhernou polární záři. Velká část Montrealu je ale vytápěna elektrickým proudem, takže domy velmi rychle vychladly na téměř venkovní teplotu. Quebecká energetická společnost jen pomalu uváděla paralyzovanou provincii zpět v život. Do deseti hodin dopoledne opravila téměř polovinu všech zkolabovaných systémů.

Kolaps v Kanadě byl zřejmě největší, avšak díky stejné bouři havarovaly elektrické rozvody i v Ontariu, Britské Kolumbii a Švédsku, lokální výpadky byly registrovány například v Pensylvánii, New Yorku a dokonce i v Kalifornii. Magnetická bouře na několik dní naprosto pocuchala zemskou ionosféru, která je důležitým faktorem pro radiovou komunikaci. Rádiem ovládané předměty -- například garážová vrata -- se chovaly naprosto nepředvídatelně. Poškozeno a vyřazeno z činnosti bylo několik družic na oběžné dráze. Nádherné polární záře byly pozorovány daleko na jihu -- na Floridě, v Mexiku a na Kajmanských ostrovech (z Evropy záznamy o mimořádné polární záři nejsou -- buď šlo o krátký impuls nebo bylo zrovna zataženo). Jedna velká sluneční skvrna tak lidstvo přišla v přepočtu na několik miliard amerických dolarů. A to všechno na zemském povrchu, pod ochranou zemské magnetosféry.

Nabité částice, především pak protony, také snižují účinnost slunečních panelů. Proto jsou sondy vybavovány výrazně většími panely než by bylo v principu nutné (a proto také často překračují svoji plánovanou životnost). Rychlé elektrony však mohou pěkně zamotat hlavu i výpočetní technice a přivést tak kosmickou laboratoř do nečekaných problémů.

Seznam takto poškozených satelitů pomalu roste. Některé nehody jsou značně diskutabilní a nelze je spolehlivě vysvětlit. Například mezi 10. a 11. lednem 1997 přilétl k Zemi jeden rozsáhlý oblak nabitých částic a dvěstěmilionovou družici Telstar 401 postihl výpadek proudu. V květnu 1998 se podobně odmlčel telekomunikační satelit Galaxy 4 společnosti PanAmSat, který zprostředkoval kontakt pro 45 milionů uživatelů pagerů v Severní Americe. V roce 1994 zase přestal pracovat Anik E1 a E2. První z nich později vyzdvihl americký raketoplán a následné vyšetřování prokázalo stopy po radiačním poškození.

Prechod skupiny c. 9169 přes slunecni disk (zdroj ESA/NASA) Z poslední doby lze jmenovat smutný osud japonské rentgenové observatoře ASCA, která se v polovině července vymkla kontrole. Důvod? Prostý. Díky silné sluneční erupci došlo k nečekanému nárůstu hustoty vnější atmosféry. Při průletu přízemím se satelit roztočil nad meze, které by zvládl kompenzovat orientační systém. Sluneční panely tak přestaly mířit správným směrem a palubní akumulátory rychle přišly o drahocenné zásoby. Observatoř startovala v únoru 1993. Ačkoli nebyla tak výkonná jako nová Chandra či XMM-Newton, svůj díl pořádné práce udělala. ASCA byla nakonec v provozu dvakrát déle, než se původně plánovalo, i tak je ale její ztráta nepříjemná.

V letech 1989-90 pracovala necelá stovka telekomunikačních satelitů a v takových Spojených státech byly jenom tři miliony majitelů mobilních telefonů. Dnes stojí na bezdrátovém spojení jak globální ekonomika, tak Internet a celá řada dalších činností, u kterých by nás to ani nenapadlo. Kolem nás pracuje na tisíc umělých družic a jejich prostřednictvím komunikuje na 50 milionů lidí. Do roku 2004 se přitom tento počet zosminásobí. Jejich ochrana před nabitými částicemi vysílanými Sluncem, je tedy na místě.

Kvůli ozáření však nemusíte cestovat přímo do vesmíru. Každý rok, díky záření přicházejícího z okolní přírody, dostaneme dávku zhruba 0,36 remu, tedy 18 rentgenových snímků plic. Pokud ale nasednete do letadla z New Yorku do San Francisca, pak tato dávka vzroste o 20 procent. A pokud se posadíte do nadzvukového Concordu v době velké sluneční erupce, dostanete každou hodinu ekvivalent jednoho rentgenového snímku! Taková expozice se přitom už za bezpečnou nepovažuje...

Těžko si představit, co by se v tem okamžik stalo například posádce kosmické lodi letící k Marsu. Částice vysokých energií, které erupce vytváří, jsou smrtelné pro všechno živé -- člověka nevyjímaje. I proto je i nadále účelné investovat obrovské prostředky na vědu, stavět nová pozorovatelská zařízení a vypouštět do vesmíru drahé družice, protože pokud přijdeme zákonům sluneční činnosti na kloub, nebude se již opakovat situace z roku 1989.

Michal Švanda, Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

Spotřebitelský test IAN - díl první

Nedávno jsme se rozhodli podrobit některé nabízené služby českých hvězdáren malému testu. V následujícím a nepravidelném seriálu najdete výsledky našeho průzkumu.

 Předem bych chtěl poznamenat, že jsme tentokráte nevynechali ani naši domovskou hvězdárnu, protože způsob prvního testování dovoluje značnou anonymitu, které lze využít i tam, kde vás dobře znají. O co šlo? Jednoduše jsme se obrátili na hvězdárny, jejichž seznam je dostupný na adrese http://sdruzeni.hvezdarna.cz a oslovili každou, která uvádí ve svých kontaktních informacích elektronickou adresu, tedy e-mail. (Jde o instituce ze Sdružení hvězdáren a planetárií, do kterého patří většina velkých českých hvězdáren a dokonce i jedna slovenská.)

Na serveru http://email.seznam.cz jsme založili neexistujícího (a pokud ano, pak je veškerá podobnost čistě náhodná) Ing. Karla Voborského a rozeslali všem institucím e-mail následujícího znění.

Dobry den, chtel bych se nekdy s detmi zajit podivat na hvezdarnu. Mohli byste mi prosim poradit kdy a co asi uvidime? Dekuji a preji vam hodne uspechu Ing. Karel Voborsky

Naším cílem bylo zjistit, jak dlouho (pokud vůbec) bude trvat než dostaneme odpověď. Jelikož je autor článku toho času bez připojení k Internetu, nezbylo než napojit se o půlnoci v noci ze čtvrtka 14. září na pátek 15. září (kdy je to levné) z domu na Internet a rozeslat patřičné zprávy. Druhý den večer jsme se poprvé podívali do schránky.

Nejrychleji a velmi podrobně odpověděli z pražského planetária, už v pátek 15. září o půl deváté ráno. Během dne pak došly ještě další tři odpovědi a krom hvězdárny a planetária hlavního města si tak jedničku z našeho testu zaslouží ještě Hradec Králové, Valašské Meziříčí a České Budějovice. V dalších dnech mezi 18. a 20. zářím jsme se dočkali informace Prostějova, Ostravy a z daleké Rimavské Soboty. Tedy za dva.

Jako první časový limit jsme si stanovili středu 20. září, kdy jsme poslali druhý, naléhavější e-mail. Jeho obsah přikládáme též:

Dobry den, minuly tyden jsem Vam psal ohledne me navstevy na HaP. Bohuzel jste mi jeste neodpovedeli a nyni, kdy mame doma navstevu z ciziny, bych o to radeji na hvezdarnu zasel. Uz jen proto, ze mi odpadne jeden vecerni program. Prosim proto jeste jednou o informaci, kdy k vam mohu zajit a co uvidim. Diky moc a preji hodne uspechu Ing. Karel Voborsky

Jako reakce došla jedna odpověď -- od nás, z brněnské hvězdárny. V pátek 22. září odpoledne, tedy týden po první žádosti, jsme soutěž uzavřeli s tím, že kdo neodpověděl, asi už ani neodpoví. Dnes, kdy píšu toto shrnující zhodnocení, přibyla jedna další reakce z Karlových Varů, protože poštu jsme poslali na adresu, kterou už vybírají jen velmi málo.

 Shrnutí? Upřímně jsem zklamán hlavně naší, tedy brněnskou hvězdárnou. Máme tu zařízení i vybavení, které daňové poplatníky stálo mnoho desítek tisíc korun, navíc se o vybírání e-mailů stará jeden zaměstnanec (ne jen o to, pochopitelně) a přesto jsme odpověď dostali až šest dní po odeslání, dokonce až po poslání "výstražného" druhého e-mailu.

U hvězdáren, kde jsme se odpovědi nedočkali vůbec, pak asi nemá cenu komentovat to, proč udávají elektronickou adresu jako možný způsob kontaktu. Poslední variantou, na kterou jsme při našem testu narazili (Karlovy Vary a Veselí nad Moravou), jsou případy, kdy hvězdárny uvádí e-mail, který z různých důvodů nečtou. Není totiž velký problém poštu (i na free-mailerech) prodlužovat do schránky, kterou vybírám a včas odpovědět. Inu, mají se někteří čeští hvězdáři v čem zdokonalovat.

Na závěr testu malý postřeh ohledně kvality poslaných informací. Bez výjimky byly odpovědi velmi podrobné, dokonce víc, než bych napsal já sám. Osobně bych totiž odpověděl jako kolega Tichý z Kletě, který napsal:

Preji hezky den, programy nasi hvezdarny a planetaria najdete na nasich WWW strankach http://www.hvezcb.cz. S pozdravem Milos Tichy

Takže hvězdárny: Snažme se, aby služby poskytované daňovým poplatníkům i v tomto novém a tolikrát skloňovaném médiu, stály za peníze, jež od různých organizací na provoz dostáváme. A pozor, další testy budou už brzo následovat.

Rudolf Novák
 

Vesmír není strnulý!

Vesmír rozhodně není mrtvý, jak by se mohlo na první pohled zdá. Přesvědčit se o tom můžete na vlastní oči.

XZ Tauri Pokud se na několik desítek minut v klidu zahledíte na hvězdné nebe, zjistíte, že v žádném případě není strnulé. Na prvním místě se setkáte s řadou atmosférických jevů: se světlomety na letadlech, světlem Měsíce rozptýleným na vodních kapičkách nebo odraženým či lomeným na ledových krystalcích a občas i s meteory, které se vypařily ve výšce kolem osmdesáti kilometrů nad zemí. Nijak výjimečné nejsou ani umělé družice Země, jež vypadají jako svítící body nehlučně se pohybující mezi hvězdami. Mění jasnost a někdy dokonce zmizí v zemském stínu. Mezi ty nejjasnější patří Mezinárodní kosmická stanice, Mir a americké raketoplány. Často na nás odraženým slunečním světlem nápadně posvítí i některá z telekomunikačních družic na nízké oběžné dráze.

Tu a tam pak zahlédnete světelná představení (umělého i přirozeného původu), jež právem zpočátku zapadnou do škatulky s nápisem "ufo" a která se zpravidla vysvětlí až po konzultaci s pracovníky některé blízké hvězdárny.

Za pozornost stojí i samotné hvězdy. Předně si všimněte, že nesvítí stálým světlem, nýbrž nahodile "mrkají". Tento jev, tzv. scintilaci, má na svědomí zemská atmosféra. Světlo přicházející od hvězdy se láme na rozhraní různých vzdušných vrstev, jejichž skladba se neustále mění, takže i světelný paprsek rychle v malém rozmezí mění směr. Jednou oko zasáhne, jednou ne -- hvězda bliká. Obzvlášť nápadné je to u stálic nízko nad obzorem.

Jasnost některých hvězd ovšem kolísá, i když odhlédneme od neklidu zemské atmosféry. .Tyto tzv. proměnné hvězdy každý večer předvádějí bezesporu unikátní nebeská představení. Jde totiž o mimořádně pestrou skupinu osamocených stálic i dvojhvězd s rozmanitými příčinami pozorovaných změn a jejich projevy.

Dobře, ale co jiné vesmírné objekty? I ty jsou živé, vyvíjejí se. Avšak mnohem pomaleji. Stačí je však sledovat s větším odstupem a zachycená pozorování promítnout v rychlém sledu.

Jeden takový nádherný příklad vypadl před několika dny z dílny Hubblova kosmického dalekohledu. Jeho záběry ukázaly, jak dynamické může být okolí mladé stálice, ve kterém dochází k rozsáhlým změnám v rozmezí několika málo týdnů či měsíců.

Kosmická observatoř si tentokrát vzala na paškál dvě velmi mladé hvězdy XZ Tauri a HH 30, které patří do rozsáhlého molekulového mračna na rozhraní Býka a Vozky. Tento oblak plynu a prachu sice není nijak rozsáhlý, jde však o nejbližší stelární porodnici. Leží asi 1500 světelných roků daleko. Na tmavé obloze není nijak nápadná, možná si ale všimnete, že je v této části nevýrazný záliv do jemné Mléčné dráhy.

Molekulova mracna podzimni oblohy (zdroj archiv IAN)

Tohle molekulové mračno skutečně není nijak velkolepé, v porovnání s blízkým komplexem v souhvězdí Oriona či rozsáhlou soustavou temných mlhovin u ró Ophiuchi jde o lehce přehlédnutelné zákoutí Galaxie. Díky výhodné poloze je však častým cílem astronomů, kteří studují vznik a ranný vývoj hvězd.

V první linii jmenujme radioastronomy, kteří v neviditelném oboru elektromagnetického spektra sledují, jak v oblaku kondenzují zárodky jednotlivých stálic. Zpočátku jejich volného hroucení nic nebrání -- jsou řídké a chladné, vnitřní tlak je zanedbatelný. Velmi rychle, v průběhu několika málo tisíc let, se ale zahustí a ohřejí. Nejdříve se vypaří prachové částice a v okamžiku, kdy teplota povrchu překročí tři tisíce kelvinů se v těle stelárního embrya ustaví mechanická rovnováha: vůči dalšímu smršťování se postaví gradient tlaku plynu v neprůhledném ionizovaném vodíku -- zrodí se tzv. protohvězda.

Tyto útvary se v molekulovém oblaku Býk-Vozka podařilo identifikovat už před řadou roků druhé linii astronomů, v tomto případě zvyklých pozorovat oblohu v infračerveném oboru spektra. Protohvězdy jsou totiž stále ještě zachumlány v zárodečných oblacích plynu a prachu, který procházející viditelné světlo zeslabuje až o třicet magnitud. Pro infračervené fotony je však prach prakticky průhledný, takže dnes spolehlivě víme, že se zde nachází několik desítek rodících se hvězd.

I protohvězda se nadále smršťuje, takže její centrální hustota a teplota nezadržitelně roste. Jakmile v nitru naměříte několik milionů kelvinů, můžete si být jisti, že zde probíhají nejrůznější termonukleární reakce. Smršťování stálice však bude i nadále, byť pomaleji, pokračovat. Energeticky zajímavé jsou totiž jenom ty reakce, při nichž se nejběžnější prvek ve vesmíru -- vodík -- mění na helium. Ty se zapálí až se v srdci ručička teploměru vyšplhá na osm milionů stupňů.

Tehdy začne tempo vodíkových reakcí prudce narůstat a ve chvíli, kdy se výkon uvolňovaný termonukleárními ději srovná s tempem ztrát způsobených vyzařováním z povrchu, smršťování se pozastaví. Hvězda vstoupí do poklidného stádia hlavní posloupnosti, definitivně se vyloupne z mateřské dělohy a my ji můžeme spatřit i ve viditelném světle. Do této vývojové epizody přitom spadá i dvojice XZ Tauri a HH 30, které v letech 1995 až 2000 několikrát portrétoval pomocí širokoúhlé kamery Hubblův dalekohled.

XZ Tauri je proměnná "hvězda", která jasnost mění v rozmezí 10 až 16 magnitud. Vlastně se ale jedná o mladý systém dvou hvězd, které ve vzdálenosti šesti miliard kilometrů obíhají kolem společného těžiště. (Stejně daleko se pohybuje kolem Slunce Pluto.) V jejich blízkosti, asi sto miliard kilometrů daleko, se podařilo zahlédnout rozplývající se bublinu horkého plynu o teplotě kolem 17 tisíc stupňů. Oproti očekávání byla přitom mnohem rozlehlejší, než běžně vídané výtrysky látky ve směru rotační osy. Svoji roli ale zřejmě sehrála především podvojnost celého systému. Jenom pro zajímavost, úhlový průměr celého útvaru činí titěrných 5 vteřin.

Animace ukazuje, jak se bublina vzdaluje od dvojhvězdy rychlostí větší než pět set tisíc kilometrů v hodině, což je ale pro výtrysky látky z mladých stálic typické. Tempo a velikost přitom naznačuje, že je nejvýše 30 roků stará, v porovnání s životem hvězdy jde tudíž o nesmírně kratičkou epizodu. Všimněte si přitom, že na posledním snímku je zachycena druhá bublina, která vznikla při jiné erupci.

HH 30 V případě HH 30 je na první pohled zřetelný akreční disk, ze kterého stálice mladší než jeden milion roků stále ještě nabírá látku. Jeho průměr se při dané vzdálenosti odhaduje na 60 miliard kilometrů a díváme se na něj prakticky přesně z boku. Světlé oblasti nad a pod diskem představují prach rozptylující záření přicházející od hvězdy. Ve směru rotační osy pak ve formě úzkých výtrysků usměrňovaných magnetickým polem uniká přebytečná látka.

Přiložená kompozice v tomto případě ukazuje dramatické změny v průběhu šesti roků. Hubblův kosmický dalekohled pozoroval, jak tudy rychlostí mez 300 a 950 tisíci kilometry za hodinu unikají rozsáhlé zhustky látky (nazývané někdy uzlíky). Stejně tak jsou nápadné i změny v akrečním disku, které lze připsat na vrub hry světla a stínu, rotujícího systému. Právě tak vypadalo naše Slunce krátce po zrození. Báječné, co říkáte?

Jiří Dušek
Zdroj: STScI News a další
 

Valašská hvězdárna slavila

Uplynulý prosluněný víkend se stal termínem oslav 45. výročí otevření Hvězdárny Valašské Meziříčí. Součástí oslav byl Astronomický seminář s názvem "Soudobá astronomie aneb 5 let do půlky století", s řadou zajímavých příspěvků.

 První hvězdárenská kopule se v malebném Valašském Meziříčí objevila už roku 1928. Tato malá hvězdárnička, přezdívaná jako "kolňa badajna" byla postavena pod vedením Antonína Ballnera. Dnes je z ní už jen kulturní památka, připomínající svým vzhledem roztomilá vozítka typu Velorex. Jen pár metrů od ní stojí hlavní budova s třemi kopulemi postavená v roce 1955. Stavbu hvězdárny s velkým nadšením řídil první ředitel pan Josef Doleček, který v únoru 2000 oslavil již své 88. narozeniny.

Tvar hlavní budovy je skutečně nevšední a lze tvrdit, že zásluhou architektonického návrhu akad. arch. Zdeňka Plesníka se stala jednou z nejkrásnějších hvězdáren v naší republice. V roce 1964 přibyla Valašské hvězdárně další budova odborného pracoviště, která byla vybavována novými přístroji a technikou pod vedením dalšího ředitele ing. Bohuslava Malečka. Zvláštností této kopule je jistě zvedací podlaha, která zaručuje snadnou dostupnost k hlavnímu dalekohledu -- refraktoru 200/3000 mm firmy Zeiss.

Ačkoliv hvězdárna nesídlí zrovna ve stotisícové metropoli, vždy patřila a patří mezi naše nejaktivnější hvězdárny. Známá je především svou přednáškovou činností, v rámci které pořádá pravidelné semináře a přednášky pro veřejnost. Kopule hvězdárny se však jak ve dne, tak v noci otevírají i za účelem odborné a pozorovatelské činnosti. Již od roku 1957 se zde fotograficky sleduje sluneční fotosféra a od 15. června 1970 probíhá i fotografické sledování slunečních protuberancí pomocí protuberančního koronografu 150/1950 mm s polaroidem a Šolcovým dvojlomným monochromatickým filtrem pro čáru H-alfa. V noci se pak provádí sledování zákrytů hvězd Měsícem a proměnných hvězd typu Mira.

 Hvězdárna má však i celou řadu jiných aktivit: Sídlí zde například Regionální energetické centrum a také Královská observatoř Valašského království jehož hlavní postavou není nikdo jiný než známý herec a komik Bolek Polívka (který však hvězdárnu ještě nikdy nenavštívil).

Atmosféra na semináři byla velmi přátelská a to nejen zásluhou krásného podzimního počasí, které pestře zbarvilo stromy na pozemku hvězdárny. Zájemci o astronomii si přišli na své zvláště díky poměrně atraktivním přednáškám z různých oborů, které odstartoval již v pátek RNDr. Jiří Borovička, Csc. svým příspěvkem o výzkumu meteorů. Nechyběly v něm čerstvé informace o bolidu Morávka a bolidu Vimperk, které tento rok zazářily nad našim územím. Je škoda, že informace o tak významných událostech se ještě příliš nedostaly za hranice našeho státu. Druhým přednášejícím byl RNDr. Michal Sobotka, Csc., který informoval o optickém pozorování sluneční fotosféry s vysokým rozlišením.

Sobotní program zahájila přednáška ředitele valašské hvězdárny Františka Martinka o družicích, které se podílejí na astronomických experimentech. Jejich bohatý výčet určitě nejednoho přítomného překvapil. Po té bylo na programu povídání známého českého geologa RNDr. Mojmíra Eliáše, Csc. o 45 letech planetologie. Jeho přednáška byla opravdu velmi zajímavá, zvláště díky mnohým fascinujícím poznatkům o povrchových útvarech planety Mars.

Po vydatném obědu pokračoval v přednáškové části RNDr. Milan Rybanský, Csc. povídáním o Tajemstvích Slunce a za dvě hodiny ho vystřídal RNDr. Zdeněk Urban poutavou přednáškou O fenoménu života ve vesmírném kontextu.

Navečer se již do areálu hvězdárny začali sjíždět zvaní hosté a vestibul i s přednáškovou halou se oblékly do nevšedního hávu. První slavnostní projev zazněl z úst odborného pracovníka a jedné z klíčových osobností valašské hvězdárny Libora Lenžy, kterého následovali jiné významné osobnosti včetně přednosty okresního úřadu M. Mirného. Následoval společenský večer s velmi bohatým občerstvením a přátelským posezením, které pokračovalo až do pozdních nočních hodin. Nechyběla ani drobná automobilová kolize v areálu hvězdárny.

Nedělní dopolední program spočíval v dojídání výborných valašských frgálů od ženy pana ředitele a ve sledování přednášky RNDr. A. Vítka, který je už pravidelným účastníkem seminářů. Následovalo slavnostní zakončení a nostalgické rozjíždění účastníků semináře do všech světových stran. Škoda jen, že semináře se nakonec zúčastnilo mnohem méně účastníků, než se původně očekávalo. Ti kdo nedorazili, přišli o zajímavou astronomickou akci přikrášlenou slavnostní atmosférou.

Pavel Gabzdyl, Leon Miš
Zdroj: Z materiálů HVM a vlastních pocitů.
 

Pozorování na podvečer

Pokračujeme v publikování příspěvků, které se v redakční poště sešly pod hlavičkou naší soutěže "Prázdniny pod hvězdami".

 Bylo úterý 25. července a nad Prahou po dlouhé době byla k večeru modrá obloha. Jezdívám pozorovat k rodičům, asi 40 km východně od Prahy a proto jsem vyrazil. Teď v létě, když do tmy zbývá ještě hodně času, jsem si našel novou zábavu -- hledám meteorologický balón. Bývá vidět okolo deváté téměř v nadhlavníku a jasnost asi jako Venuše. Několikrát jsem jej pozoroval triedrem, ale okamžik, kdy ve výšce několika desítek kilometrů praskne jsem vždy propásl.

Ten den jsem ale už měl venku připravený 20cm dalekohled na večerní pozorování a balón jsem zachytil nejprve do 50ti a následně do 200násobného zvětšení. To již byla vidět sonda, jak se komíhá pod balónem na tenkém vlasci. Bílý balón byl kouzelně osvětlen Sluncem a připomínal prstencovou planetární mlhovinu -- uprostřed průsvitný. Neustále jsem ho doháněl jemnými pohyby.

Ve svou obvyklou dobu tj. asi 4 minuty po deváté jsem viděl nádherné divadlo a zřejmě dlouho na něj nezapomenu. Když balón praskne a sledujete ho okem, prostě jen zmizí, zhasne hvězda. Ale sledujete-li ho tak, že je tak desetinou zorného pole, uvidíte to, co já. Po balónu zůstal osvětlený mrak plynu, který se zvolna rozplýval, samotný balón se rozlétl snad na tisíc kusů a připomínal rozprsknuvší se jasnou a bohatou světlici.

Jak se drobné kousky snášely dolů, blikaly ve světle zapadajícího Slunce. I když to celé trvalo jen sekundy, něco podobného jsem ještě neviděl. Myslím, že mám na letní podvečery nový druh pozorování.

Aby můj zážitek nebyl osamocený, viděl jsem tu noc ještě kometu Linear S4 hluboko na severozápadě pod ojí Velkého vozu a při zběžné prohlídce okem mi na obloze v oblasti Hadonoše zaujaly dvě nedaleko od sebe rovnoběžně letící družice. Jedna z nich začala zjasňovat -- vyklubalo se z ní Iridium. Jaké ale bylo moje překvapení, když ve chvíli, kdy dostoupila maxima jasnosti, se snad 2, 3 stupně daleko začala rozsvěcet ta druhá. Dvě Iridia v rozpětí snad 10ti vteřin. Ještě chvíli jsem stál jak u vytržení. Počasí však bylo milosrdné, zatáhlo se nejprve cirry se a tak se ta zajímavá pokoukání dala v pohodě vychutnat bez následku zítřejších kruhů pod očima.

Jan Zahajský
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...