:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

279. vydání (22.9.2000 )

Astar Seran (kresba zrejme I. Benda Zdá se, že celá Česká republika v těchto dnech žije zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Televize, rádio i ty papírové noviny nás však zaplavují až nečekaně katastrofickými zprávami. Namísto seriózních analýz rozpitvávajících smysl těchto bezesporu významných institucí (ať již v dobrém či špatném slova smyslu) narazíte na informace o chystaných blokádách, výzbroji české policie, nasazení armády, odložených operacích, opevněných obchodech... Nejsem prorok, ale nezdá se mi to příliš rozumné. Jenže, co je dneska ve světě hromadných sdělovacích prostředků rozumné, že? Mám zářný příklad takříkajíc z vlastní kapsy: V září 1998 se v Praze uskutečnilo, dokonce pod záštitou pana prezidenta, setkání evropských astronomů. Přesto, že k nám přijelo také několik nositelů Nobelovy ceny, "ani pes po nich neštěkl". Zato když se před čtrnácti dny na pražském hradě shromáždilo na sto padesát vyznavačů Aštara Šerena a podobných komiksových postaviček, kteří zde za hodinu a půl vyzářili určitě spoustu láskyplné energie, noviny této srandovní události věnovaly i polovinu tiskové strany; samozřejmě i s fotografiemi. To jsme na tom skutečně tak špatně? A nebo to je proto, že seriozní analýza či rozhovor s významným astrofyzikem zabere více času a především námahy vzácných neuronů než článek o pár pomýlených lidech, možná zlákaných obratnou marketingovou kampaní, či několik desítek křiklounů s poněkud jinými názory?

Jiří Dušek

 

 

 

Ohromná sluneční skvrna!

Na povrchu Slunce se objevila nesmírně rozsáhlá skvrna, největší za posledních devět roků. Její celková plocha činí šest a půl miliardy kilometrů čtverečních, tedy 13 Zemí! Zcela bez problémů bude vidět i bez dalekohledu! Tento příspěvek vám prozradí, jak se na ni podívat.

 Na úvod jedno důrazné varování: V žádném případě se nesmíte na oslnivý sluneční disk dívat bez speciálních pomůcek. Ať již budete pozorovat pouhým okem nebo dalekohledem, vždy je nezbytné se chránit filtry, které dostatečně zeslabí viditelné i infračervené záření. Slunce skrz ně musí být na pohled příjemné!

Téměř dokonalá a hlavně úplně bezpečná je tzv. projekce: Dalekohled na stativu opatrně namiřte na Slunce (nedívejte se ale na něj!) a zhruba decimetr nebo více za okulárem přidržte čistý bílý papír (u triedru jeden objektiv zakryjte). Světlé kolečko, které se vám na něj promítne, je obraz Slunce. Jestliže nebudou jeho okraje ostré, zkuste papír přiblížit či oddálit a pohrajte si i s ostřením. Známé sluneční skvrny vypadají jako černé tečky s šedivými okraji.

Nejedná se přitom o nic jiného než chladnější místa ve fotosféře (viditelné tenké slupce Slunce), které se díky kontrastu se zářivějším okolím zdají temné. Jejich teplota se odhaduje na čtyři a půl tisíce stupňů Celsia, teplota světlejších ploch je asi o tisíc pět set stupňů vyšší.

Největší skvrny bývají vidět i bez dalekohledu. V takovém případě si oslnivé Slunce zeslabte pohledem skrz "černý" konec osvětleného a vyvolaného černobílého filmu (nikoli barevného). Pokud bude i nadále pohled nepříjemný, použijte dva takové filtry položené na sebe. Když je Slunce nízko u obzoru nebo za mraky, mohou dobře posloužit i černé sluneční brýle.

Sluneční skvrny promítané na papír se pokuste zachytit kresbou do předem připravených koleček. Budete-li je sledovat několik dní po sobě vždy ve stejnou hodinu a polohu skvrn pokaždé zaznamenáte do stejné kružnice, snadno odhalíte jejich pohyb po slunečním disku.

Jiří Dušek
 

Meteorologické družice - současnost a blízká budoucnost

Tématem tohoto povídání jsou operativní meteorologické družice -- nebudeme se tedy zabývat různými výzkumnými družicemi či vývojovými prototypy, ani vojenskými družicemi, k jejichž snímkům se běžný člověk nedostane (alespoň ne v reálném čase). Budeme se věnovat pouze těm družicím, bez jejichž údajů si již dnes, na prahu 21. století, nelze vůbec představit efektivní fungování všech vyspělejších meteorologických služeb.

 Od vypuštění první skutečně operativní meteorologické družice (TIROS-1, start 1. dubna 1960) již uplynuly čtyři desítky let a to je již dostatečně dlouhá doba, aby přístrojové a komunikační vybavení družic prošlo obrovským vývojem. Tomu samozřejmě odpovídá i vývoj systémů či stanic pro příjem a zpracování dat z družic. Zatímco vizualizace dat z prvních meteorologických družic byla založena na fotografickém papíru, přenos snímků se odehrával na principu televizního signálu a distribuce ke koncovým uživatelům probíhala na principu "telefota", jádrem současných příjimacích systémů jsou výkonné pracovní stanice (většinou pracující pod operačním systémem UNIX/Linux nebo Windows NT40).

Data jsou nyní přenášena jak v digitální podobě (profesionální uživatelské systémy), tak ve zvolna dožívajícím analogovém režimu (různé poloamatérské či školní systémy). Za čtyři desítky let se především rozšířilo množství využívaných spektrálních pásem, výrazně se zlepšilo geometrické rozlišení snímků, data je nyní již možné převádět na kalibrované fyzikální veličiny.

Významně se rozšířilo další přístrojové vybavení družic -- úkolem dnešních družic již není "pouhé" pořizování snímků, ale například též vertikální sondáž atmosféry, která významně doplňuje "klasickou" sondáž pomocí balónů (zejména v hůře dostupných či pustých oblastech). Dále je to například sběr meteorologických dat z automatických stanic a jejich retranslace meteorologickým službám po celém světě, nebo distribuce produktů vyspělých meteorologických služeb do technicky zaostalejších oblastí světa.

Vedle těchto dnes již klíčových úkolů existují (či se připravují) desítky dalších přístrojů nebo dlouhodobých experimentů, které se v různé podobě objevují na různých družicích. Pravděpodobně jedny z nejdůležitějších dlouhodobých experimentů jsou zaměřeny na celkovou radiační bilanci Země, na globální množství oblačnosti, teplotu moří a oceánů, na odražené ultrafialové záření (úzce svázané se stavem ozonosféry) a na celkové množství vegetace.

Většina z nás se však s meteorologickými družicemi setkává především prostřednictvím snímků, pořízených v různých spektrálních kanálech. Zatímco termín spektrální pásmo je definován fyzikálně (většinou nejkratší a nejdelší vlnovou délkou elektromagnetického záření), spektrální kanál v sobě již navíc zahrnuje i technické vlastnosti konkrétního přístroje, pracujícího v daném pásmu -- především propustnost filtrů, citlivost a geometrii čidla, způsob digitalizace a kalibrace dat.

Vzhled oblačnosti nebo zemského povrchu v jednotlivých spektrálních kanálech se od sebe významně liší -- je dán jak spektrálními vlastnostmi samotných objektů (propustností, odrazivostí a emisivitou konkrétního objektu či jeho teplotou), tak je ovlivněn vlastnostmi atmosféry v daném spektrálním pásmu (především její propustností). Kombinací jednotlivých kanálů pak lze dospět k poměrně přesnému vymezení typu objektu, zachyceném na multispektrálním snímku (tedy například stanovení konkrétního typu oblačnosti).

Globální systém meteorologických družic lze rozdělit na dvě podskupiny: družice na kvasipolárních dráhách a družice geostacionární. Obě skupiny mají svůj nezastupitelný význam a tak začneme těmi, které zde byly dříve -- první skupinou, kterým se většinou říká zkráceně (byť trochu nepřesně) družice polární.

Družice na kvasipolárních dráhách
Jednoznačně nejvýznamnějším zástupcem "polárních" družic jsou americké družice NOAA (jméno družic je odvozeno od National Oceanic and Atmospheric Administration, která tyto družice provozuje). Dráha těchto družic je přibližně ve výšce 810 až 870 km, oběžná doba zhruba 100 minut, sklon oběžné dráhy (vůči rovině rovníku) přibližně 98 až 99 stupňů, dráha je heliosynchronní.

Hlavním přístrojem těchto družic je Advanced Very High Resolution Radiometer (AVHRR), nepřetržitě snímající pás území široký přibližně 3000 km. Rychlost skenování je 6 řádků za sekundu, každý řádek sestává z 2048 pixlů (základních obrazových elementů), každý pixel je nasnímán v 5 spektrálních kanálech, každý spektrální kanál je reprezentován 10-bitovou hodnotou.

Geometrické rozlišení (tj. zjednodušeně řečeno rozměr území zobrazeného jedním pixlem) v nadiru (poddružicovém bodě) je 1,1x1,1 km, na krajích snímaného pásu přibližně 2,5x5 km. Data jsou přenášena v reálném čase uživatelům -- jaké množství přenesených dat předchozí věta obnáší, nechť si každý spočte sám. Přenos digitálních dat (High Resolution Picture Transmission, HRPT) probíhá na frekvenci přibližně 1,7 GHz. Vedle digitálního přenosu jsou data šířena i analogově v pásmu 137 MHz (Automatic Picture Transmission, APT), přičemž jak rozlišení tak počet přenášených kanálů jsou zde výrazně redukovány.

Data z obou typů přenosu (HRPT i APT) jsou volně dostupná -- uživatel je limitován pouze kvalitou přijímacího systému, nemusí nikoho žádat o licenci (což je třeba zásadní rozdíl oproti geostacionární družici Meteosat, jak uvidíme později).

 První dva spektrální kanály AVHRR leží v oblasti viditelného a blízkého infračerveného záření, další tři jsou již v infračervené oblasti spektra. Jelikož podrobnější interpretace jednotlivých kanálů již přesahuje rozsah tohoto příspěvku, odkazuji případné zájemce na internetové stránky uvedené v závěru.

V současnosti jsou operativními družicemi této série družice NOAA-14 a NOAA-15, na 20. září 2000 je naplánován start nejnovější z těchto družic, NOAA-L (která by po úspěšném dosažení oběžné dráhy byla přejmenována na NOAA-16), a na květen příštího roku poslední družice této série, NOAA-M.

Dosavadní praxe byla taková, že družice NOAA byly v provozu vždy dvě -- jedna na ranní dráze, druhá na časně odpolední dráze. Termín "ranní dráha" či "odpolední dráha" vyjadřuje denní dobu (v místním čase), kdy se družice vyskytuje nejvýše nad obzorem libovolného místa na zemi. Jelikož dráha družic je téměř kruhová, přelétá každá družice konkrétní území též přibližně o 12 hodin později z opačného směru (od pólu či od rovníku). Tento systém zajišťuje pokrytí libovolného místa na Zemi alespoň 4x za 24 hodin (čím blíže k polům, tím je pak větší překrytí mezi sousedními přelety).

Přibližně od roku 2003 se plánuje vypouštění polárních družic nové generace, přičemž ranní polární družici by měla provozovat evropská organizace EUMETSAT, odpolední NOAA (přičemž základní snímkovací vybavení družic bude vzájemně identické).

Vedle těchto klíčových polárních družic jsou na kvasipolárních dráhách rovněž ruské a čínské operativní meteorologické družice (ruské družice série Meteor-3, čínské družice série FY-1), jejichž přínos celosvětové meteorologii je však zanedbatelný (jsou převážně využívány pouze "mateřskými" státy).

 Geostacionární meteorologické družice
Vzhledem k tomu, že dosažení geosynchronní (geostacionární) dráhy je podstatně složitějším manévrem než vypuštění družice na nízké dráhy, celkem nepřekvapí že první skutečně operativní meteorologická družice GOES-1 (Geostationary Operational Environmental Satellite) nese datum startu až 16 října 1975. První evropská meteorologická geostacionární družice, Meteosat 1, byla vypuštěna v listopadu 1977.

Postupně byl vybudován systém geostacionárních družic rozložených více-méně rovnoměrně kolem celé Země, sestávající ze dvou amerických družic GOES, japonského GMS, čínské družice FY-2, indické družice Insat, ruského GOMS a konečně pro nás středoevropany nejdůležitějšího evropského Meteosatu.

Družice Meteosat patří sdružení 17 evropských států EUMETSAT se sídlem v německém Darmstadtu. Družice je umístěna nad průsečíkem rovníku a nultého poledníku ve výšce přibližně 36 tisíc kilometrů, kam je vynášena nosičemi Ariane ze základny Kourou ve Francouzské Guyaně. Družice snímá ve třech spektrálních kanálech -- blízkém infračerveném (označovaném VIS), tepelném (IR) a v pásmu absorpce vodních par (WV). Za 24 hodin je nasnímáno 48 sekvencí, označovaných slot.

Snímání jednoho slotu začíná v nulté resp. třicáté minutě každé hodiny, trvá 25 minut, pět minut má družice na návrat přístrojů do výchozí polohy a stabilizaci před začátkem snímání dalšího slotu. Čas uváděný v hlavičce snímků je zaokrouhlován na nejbližší celou hodinu nebo třicátou minutu PO SKONČENÍ snímání daného slotu (příklad: slot číslo 31 má v hlavičce uveden čas snímku 15:30 UTC, byl snímán od 15:00 do 15:25 UTC, území Česka bylo snímáno přibližně v 15:22 UTC).

Veškerá data jsou nejprve přenášena do řídícího centra, odkud jsou po různých korekcích vysílána uživatelům retranslací přes stejnou družici, která je nasnímala. Přenos dat dosavadních Meteosatů je jak digitální (HRI -- High Resolution Imagery), tak analogový (režim WEFAX). Systémy pro příjem digitálních dat jsou označovány PDUS (Primary Data User's Station), systémy pro příjem analogových snímků jako SDUS (Secondary Data User's Station). Příjem HRI dat podléhá smluvním vztahům s EUMETSATem, příjem jednodužšího (a tedy i horšího) WEFAXu je neomezený. Česká republika má s EUMETSATem smlouvu o využívání dat HRI (která stanoví podmínky využívání a šíření dat HRI), Slovensko má statut přidružené země EUMETSATu (podobně jako Polsko a Maďarsko).

Současný Meteosat 7 je poslední družicí stávající generace, v první polovině roku 2002 by měla být vypuštěna družice nové generace MSG-1 (Meteosat Second Generation). Zásadní rozdíly budou ve frekvenci skenování (nový snímek každých 15 minut), v počtu spektrálních kanálů (osm místo stávajících tří) a v rozlišovací schopnosti (1 až 3 km dle kanálu). Na MSG již NEBUDE analogový přenos, uživatelské stanice budou dvojího typu: HRUS (High Resolution User's Station) a LRUS (Low Resolution User's Station). Příjem dat na obou typech zařízení bude možný pouze na základě licence EUMETSATu a příslušného dešifrovacího modulu. Tudíž ti, kteří ještě v současnosti zvažují koupi a instalaci systému pro příjem Meteosatu v režimu WEFAX, by si měli zvážit, zda se jim tato investice vůbec vyplatí -- životnost Meteosatu-7 se odhaduje do roku 2003 až 2004.

Družicová data a snímky na internetu
Na Internetu (viz např. "Odkazy ČHMÚ na družicově zajímavá místa na Internetu") lze nalézt několik internetových serverů, poskytujících družicová data v surovém (originálním) formátu a značné množství serverů poskytujících snímky zpracované do standardních obrazových formátů (především GIF a JPG, případně AVI či MPG). Pokud nemáte příslušné softwarové vybavení, nepokoušejte se zbytečně stahovat originální data (toto se týká především dat AVHRR/HRPT) -- jednak jsou značně objemná (řádově desítky MB), jednak mají komplikovanou vnitřní strukturu a do obrazové podoby je nepřevedete!

Většina uživatelů vystačí s běžně dostupnými snímky, pro náročnější potřeby jsou pak možnosti registrovaného komerčního přístupu ke kvalitněji zpracovaným snímkům (prostřednictvím Internetu).

ČHMÚ poskytuje na svých stránkách pouze "statické" snímky, přesto zájemci o "animace" nemusí zoufat. Jednak se na některých serverech postupně objevují možnosti animace pomocí browserů a Java Scriptu (nebo speciální programy označované jako "Slide Show přes Internet"), jednak je zde praktičtější možnost stáhnout si několik po sobě jdoucích snímků a následně si je prohlížet jako animaci "off-line". Na Internetu existuje více buď zcela volných nebo sharewarových programů (prohlížečů), umožňující projekci sekvence snímků pomocí "slide show". Autorovi se pro tyto účely a pro prostředí Windows nejvíce osvědčil prohlížeč ACDSee Classic (shareware, ke stažení a popis na adrese http://www.acdsystems.com/products/acdsee/classic.htm).

Výběr internetových odkazů:

RNDr. Martin Setvák, CSc.
Zdroj: vedoucí družicového oddělení ČHMÚ
 

Jak věci pracují aneb mají Iridia zpoždění?

Neúnavným pozorovatelům záblesků družic Iridium (tzv. Iridium Flare) se v posledním měsíci několikrát stalo, že předem spočítané záblesky sice viděli, ale v jiném čase a na jiném místě. Jedná se o odchylky okolo 10-20 časových minut a 10-20 úhlových stupňů. Mluvíme pak o tom, že záblesk měl zpoždění. Je ale taková věc v nebeské mechanice vůbec možná?

Iridia jsou rozprostřeny po obloze tak, že létají v šesti rovinách po 11 satelitech. Jedenáct satelitů tedy létá jeden za druhým po stejné dráze, jako korálky navlečené na jedné šňůrce. Jednotlivé roviny mají mezi sebou úhel 60 stupňů. Roviny drah jsou odkloněny od přesného poledníkového směru o 4 stupně, aby se nad severním a jižním pólem satelity nesrážely, ale míjely se v rozumných vzdálenostech. Tomuto principu se říká cross-linking.

Iridia obletí Zemi za 101 minut, tzn., že jedna po druhé přicházejí přibližně po 9 minutách na zdánlivě stejné místo na oběžné dráze. To vše 760 km nad povrchem Země. Zjasnění Iridia nastane, pokud jedna ze třech lesklých antén odrazí sluneční paprsek směrem k pozorovateli. Na úhlu natočení zrcadla a vzdálenosti pak závisí intenzita záblesku.

Z toho lze také odvodit jednoduchou poučku podle které poznáte, zda náhodně pozorované zjasnění některé družice je či není Iridium. Pokud dráha pohybujícího se záblesku nesměřuje téměř k Polárce nebo od ní, není to zcela jistě Iridium. Zjasnit totiž může i obyčejný vyhořelý raketový motor, kterých se na orbitu "povaluje" plno. Jejich velikost lze přirovnat k autobusu hromadné dopravy a jelikož na svých drahách porůznu rotují kolem vlastní osy, mohou periodicky, či zcela náhodně zjasňovat. Věřím, že k zajímavému tématu smetí na orbitu se ještě dostaneme, nyní zpět k Iridiu.

 Pro lepší představu, jak to okolo Země chodí, slouží ilustrační obrázek. Modrý kruh znázorňuje průměr Země, šedá čára pak výšku dráhy soustavy Iridium. Modré body jsou jednotlivé satelity. Poměr průměru Země a orbitu Iridií je podle skutečnosti.

Popsali jsme si vše, co je z pozorovatelského hlediska důležité (ostatně systém Iridium k ničemu jinému již není), víme tedy, jak věci fungují, resp. jak by měly fungovat. Pojďme se nyní zamyslet, co se děje, když předem spočítaný záblesk má tzv. zpoždění. Pozorujeme v přesně stanovený čas, očekáváme záblesk a ono nic. Přemýšlíme, co se děje, ale přesto koukáme po obloze, kde se co hýbe, hledáme další družice, nebo čekáme na nějaký ten meteorit a v tom náhle koutkem oka vidíme zjasňující se Iridium. Iridium pohasíná a my si ze samého překvapení v pominutí smyslů nejsme schopni zapamatovat přesný čas, ani polohu. Referované časy jsou cca 10-20 minut. Mluvíme pak o zpoždění Iridia. Je to ale možné? Družice není vlak Českých drah a zpoždění o 10-20 minut při zachování stejné dráhy není možné.

Zamysleme se, co se v nebeské mechanice za průměrných 15 minut stane. Během této doby Iridium, které mělo způsobit záblesk, ulétne 4073 km. Před šesti minutami prolétlo téměř stejným místem další Iridium. Další tudy poletí za 3 minuty a může nebo nemusí způsobit záblesk -- to záleží na pozici lesklých antén, Slunce a vás. Do této doby se však Země otočila o 3,75 stupně směrem k východu, což při poloměru Země udělá na rovníku 417 km. Bude-li pozorované Iridium přímo v nadhlavníku bude tato vzdálenost představovat pohyb zdánlivého obrazu Iridia na hvězdné obloze o 31 stupňů.

U obzoru a pro naše rovnoběžky to sice tolik není, ale nelze tento pohyb zanedbat. Postavení Slunce a zrcadel (resp. antén) Iridia mohou být dokonce v takové konstelaci, že k odrazům slunečních paprsků nastane již v další oběžné rovině, tj. na další šňůrce Iridií. Z toho vychází druhé jednoduché pravidlo. Následující záblesk se prakticky nikdy nemůže objevit na stejném místě jako předchozí. Jediné, co to může vyvrátit, je náhoda, protože ta může všechno. (Na stránce http://iridium.astronomy.cz můžete v galerii vidět dva následující záblesky velmi blízko u sebe.)

 Ilustrace vysvětluje obecnou viditelnost družic na noční obloze. Pozorovatel ve stínu (v noci) vidí sluneční světlo, odražené od povrchu družice, pohybující se nad obzorem. Žlutá kolečka -- viditelné družice, černá -- družice není vidět, je v zemském stínu a nic neodráží, bílá -- pozorovatel není ve stínu (jinými slovy: je den), družice jsou sice osvětlené, ale přes rozzářenou atmosféru to není vidět.

 Pro Iridia platí stejné principy jako pro ostatní družice s tím rozdílem, že družice jsou velice malé a pokud nejste právě tam, kam dopadá světlo odražené od jedné ze tří lesklých antén, nevidíte je. Žlutá oblast na obrázku znázorňuje oblast, kde je pozorovatelný záblesk. Poslední Iridium (zcela vpravo) odráží sluneční paprsek mimo Zemi. Dalším rozdílem je to, že sluneční odraz může být tak silný, že je možné jej vidět i ve dne.

Co se ale stalo, jestliže vidíme opožděný záblesk? Co se ve skutečnosti přesně děje nemůžeme vědět, ale můžeme se domnívat, že nastala některá z těchto situací:

  1. Vidíme záblesk jiného Iridia na stejné, či jiné dráze a jedná se vlastně o náhodu. Proč se předchozí záblesk neobjevil není jasné.
  2. Záblesk, na který jsme čekali být neměl a teprve ten, který jsme viděli byl ten pravý. Tato situace znamená, že předpověď záblesku byla chybná, nejspíše z důvodu nesprávného nebo neaktuálního TLE souboru.
  3. Satelity byly již seslány na nižší orbitální dráhu, případně jsou v procesu sestupu. Tento proces je značně proměnlivý a do ustálení drah (pokud k tomu dojde) a zveřejnění nových a čerstvých TLE dat nebude možno záblesky s jistotou předpovídat a stěží také fotit. Tuto hypotézu bude možné ověřit analýzou TLE souborů a vizuálním pozorováním.
Soubor TLE (Two-line elements, NORAD Two-line element set, elset) popisuje několika parametry přesnou dráhu jakéhokoliv objektu obíhající naši matičku Zemi, tedy především umělé družice. Jak již název napovídá, skládá se tento popis ze dvou řádek pro každý objekt. Satelity se kolem Země pohybují po eliptické dráze. Parametry v TLE popisují přesnou polohu této elipsy, její tvar, místo, kde je nejblíže Zemi, čas a také dobu obletu Země. Parametry TLE pro nevojenské satelity produkuje NASA a zveřejňuje je na internetu. Podrobně si ho vysvětlíme příště.

Proces zániku systému Iridium skýtá plno překvapení. Nedostatek potřebných oficiálních informací způsobuje, že situaci odhadujeme podle domněnek, zkušeností a odhadů tak, jak jste byli právě svědky. Další informace o průběhu likvidace přinesou snad oficiální místa, případně podrobná analýza TLE souborů. O této problematice a dalších souvisejících věcech se pozorovatelé Iridium Flare vzájemně informují a radí v otevřené konferenci na http://www.pandora.cz/list/Iridium. Pokud tedy máte co říci nebo jen chcete být v obraze, připojte se.

Martin Klíma
 

Astronomické částky

Používání sousloví "astronomická čísla" nebo "astronomické částky" má asi své logické odůvodnění, přestože zvláště druhý ustálený výraz mohou především tuzemští astronomové s jistotou považovat za sousloví s dávno posunutým respektive přeneseným významem. Během svého života se s takto označitelnou finanční částkou patrně osobně neseznámí.

 Nicméně na počátku letošního roku vydala Česká národní banka velmi neobvyklou emisi běžných mincí v nominální hodnotě 10 Kč a 20 Kč věnovanou miléniu, čili konci 2. a počátku 3. tisíciletí. Líc obou mincí se shoduje s běžnou emisí, ale rubová strana na desetikoruně nese motiv kotvového hodinového strojku. V případě dvacetikoruny je to motiv části astrolábu.

Docela mi vrtalo hlavou, zda to byl záměr ČNB, vybrat astronomický motiv nebo se jednalo víceméně o náhodu. Proto jsem se obrátil na oddělení ČNB pro styk s veřejností. Velmi brzy jsem obdržel odpověď od paní Jaroslavy Vojtíškové: "...Podle vyjádření ředitele peněžní sekce bylo pro tyto mince vybráno téma času obecně, neboť přelom 2. a 3. tisíciletí je vnímán jako časový mezník. Autoři -- pánové Kozák (10 Kč) a Oppl (20 Kč) připravili nejdříve grafické návrhy, z nichž Komise pro posuzování návrhů na české peníze vybrala ty výtvarně nejkvalitnější. To, že je na nich hodinový stroj a astroláb je výsledkem výtvarného zpracování. Komise neměla záměr vybrat právě tyto objekty. Jejich motiv nebyl zadán. Zadáno bylo pouze téma času. Detaily o těchto mincích najdete na adrese www.cnb.cz/_platidla/aktuality/000103_10_20czk.htm a www.cnb.cz/_platidla/numismatika/10a20kc00.htm ... "

Takže k astronomickému motivu nepřispěla ani lobující česká astronomická obec ani náklonnost České národní banky k astronomii. Její tvůrce patrně k oběma motivům přivedlo správné vědomí souvislosti astronomie a měření času.

 Astroláb
Podle encyklopedického hesla lze za astroláb považovat jednak starověký přístroj k měření výšky, ale také souhrnný název skupiny astronomických přístrojů, které používají rtuťový horizont, systém zrcadel nebo hranolů na vytýčení almukantarátu (azimutální kružnice). První astroláb zkonstruoval pravděpodobně Hipparchos v polovině 2. století př. n. l. a ve středověku jej zdokonalili Arabové. Každý astroláb představuje sám o sobě kromě měřícího přístroje také nádherné umělecké dílo.

Shodou okolností během letošních prázdnin obdržela naše knihovna darem monografii o astrolábech v německých muzejních sbírkách. Kromě velmi detailních vyobrazení a rozborů řady astrolábů z různých historických období obsahuje také velmi podrobný obecný úvod a také matematické výrazy potřebné ke zkonstruování vlastního astrolábu. Celá kniha je v němčině: Die Astrolabiensammlungen des Deutschen Museums und des Bayerischen Nationalmuseums (Burkhard Stautz, ISBN 3-486-26479-6).

A na konec úryvek z pera Dr. Zdeňka Horského, CSc.: "Astroláb -- malý zázrak staré astronomie. Vznikl snad ještě v antice a přešel -- přes byzantskou i přes arabskou vědu -- jako přímé dědictví antiky do evropského středověku i počátků novověku. V Evropě se běžně užíval až do konce 17. století, v arabském světě ještě déle. Jeho tisícileté panství je výrazem jak jeho dokonalosti, tak ovšem i slabosti a možno říci i stagnace astronomie v době jeho vlády. Teprve v moderní době věda stejně rychle, jako vytváří nové, odvrhuje i staré přístroje.

Astroláb však osvědčil obrovitou životnost: v principu dnešní otáčivé mapy nebe přežívá stále, a znovu se utíkáme k této pomůcce pro rychlé řešení řady úloh ze sférické astronomie. Astronomie tak má proti ostatním oborům o jedno prvenství víc: vytvořila vůbec první nomogram, a to přímo nomogram s průsvitkou, tedy jednu z nejnáročnějších forem této moderní pomůcky pro grafické usnadnění výpočtů. Položíme-li vedle sebe řadu astrolábů z doby od 10. do 17. století, liší se od sebe pouze uměleckým provedením, vůbec ne principem. Umělecké zpracování bývalo velmi náročné, i v tom se odráželo, že přístroj byl stavěn "pro věčnost". Krása tvaru a tajemnost účelu učinila z astrolábu hledaný objekt mezi sběrateli. Astroláb však dokázal mnohem víc než jen jako nomogram řešit početní úlohy.

 Byl to rovněž a snad původně především pozorovací přístroj. Měl tu výhodu, že se sám vlastní vahou ustálil ve správné poloze. Bylo jím možno měřit výšku předmětů na zemi i výšku hvězd nad obzorem, určovat čas podle Slunce i podle hvězd, případně stanovit zeměpisnou šířku na moři. Jako nomogram mohl řešit četné úkoly: převádět hvězdný čas na sluneční a naopak, určovat kdy vyjdou či zapadnou jednotlivé hvězdy a planety, řešit astrologické úkoly, i převádět naše dnešní rovnoměrné hodiny na nerovnoměrné. (Doba od východu k západu byla dělena na 12 navzájem stejných hodin, ty však v průběhu roku měly různé trvání -- nejdelší v létě, nejkratší v zimě -- proto se jim říkalo nerovnoměrné). Sám astroláb je řešen v stereografické projekci, kdy všechny kružnice na nebeské sféře se do roviny promítají rovněž jako kružnice. To nesmírně usnadňovalo konstrukci. Řada rukopisů a později tištěných knih dávala návody, jak konstruovat astroláb a jak najít jednotlivé středy příslušných kružnic.

Nejumělejší a nejefektnější součástí byla vždy síť astrolábu. Je to vlastně mapa hvězdného nebe, kde výstředná kružnice představuje ekliptiku s 12 znameními a hroty představují jednotlivé jasné hvězdy. Síť je vlastně průsvitkou, kdežto kružnice stejných výšek a stejných azimutů jsou vyneseny na základní rovině celého normogramu. Někdy bývala síť redukována pouze na kruh ekliptiky, tak tomu je např. na pražském orloji." (Grygar, Horský, Mayer -- Vesmír, MF 1979, str. 247)

Tomáš Gráf
 

Marsovy vulkány očima laserů

Sonda Mars Global Surveyor , která od roku 1997 pečlivě monitoruje 4ervenou planetu, nám prostřednictvím laserového výškoměru p5inesla fantastické pohledy na největší vulkány sluneční soustavy.

Zařízení zvané laserový výškoměr bylo při zkoumání cizích světů poprvé vyzkoušeno v rámci projektu "hvězdných válek" na sondě Clementine už v roce 1994, která nám přinesla důkladnou topografickou studii nejbližšího kosmického souseda -- Měsíce. Princip laserové altimetrie spočívá ve vysílání krátkých pulsů směrem k cíli, od kterých se paprsek odráží zpět do přijímacího dalekohledu na palubě sondy. Z času, za který se signál dostane od sondy k cíli a zpět se, lze vypočítat okamžitou vzdálenost sondy od objektu.

Na Marsu vyzkoušela poprvé toto laserové "ohmatávání" s pomocí laserového výškoměru MOLA (Mars Orbiter Laser Altimeter) právě sonda Mars Global Surveyor. Tato měření brzy přinesla velmi sladké ovoce v podobě topografických map povrchu planety s vertikální přesností na 13 metrů! (Podobné zařízení má ve výzbroji i sonda NEAR-Shoemaker, která obíhá kolem planetky Eros, jedná se o laserový dálkoměr -- Laser Rangefinder, který rovněž může pracovat jako výškoměr).

Vědecký tým MOLA nyní použil data z laserového výškoměru a obrázků ze sondy Viking pro zhotovení realistických modelů velkých vulkánů na Marsu. U všech obrázků jsou vertikální rozměry vůči horizontálním nadsazeny v poměru 10:1.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle Spaceflight Now, snímky MOLA Science Team
 

Pozor na světelné znečištění oblohy!

Pokračování přehlídky soutěže "Prázdniny pod hvězdami!", kterou jsme na začátku léta vypsali spolu s Amatérskou prohlídkou oblohy a několika sponzory.

 Pozorování hvězdné oblohy je vždy zážitek. Mnozí z nás si ale často neuvědomují, že kromě jasné oblohy je nutná i tmavá (neosvícená) obloha. Tu ale ve městech nikde nenajdeme a ve volné přírodě v ČR to také není většinou ideální vzhledem k hustému osídlení. Snad jen na některých místech v horách (zde je ale problémem výhled do různých směrů).

Mně se letos podařilo pozorovat oblohu v Alpách. Musím říci, že čistota ovzduší byla vynikající a tak jsem mohl bez problémů pozorovat volným okem i hvězdy 7. magnitudy.

Jelikož jsem si vzal s sebou i malý hvězdářský dalekohled (o průměru zhruba 8 cm a zvětšení 50x), viděl jsem mnoho hvězd, dvojhvězd, mlhovin, ale i planetky. Mezi nejkrásnější pohledy patřilo sledování mlhoviny NGC 6543 (Kočičí oko v souhvězdí Draka) či pozorování detailů Mléčné dráhy. Protože jsem byl v Alpách v 2. polovině července, nezapomněl jsem ani na kometu Linear (C/1999 S4). Díky temné obloze byly vidět dobře její detaily.

Co dodat závěrem? Lze si jen popřát, aby pozorování oblohy nerušilo světelné znečištění nejen z našich příbytků, ale i ze špatně postaveného pouličního osvětlení (jehož světlo by mělo osvětlovat jen plochu pod osvětlením a ne vše jiné kolem (včetně oblohy)).

Pavel Treml
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...