:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

278. vydání (15.9.2000 )

Jeyero Lup Nur (foto NASA) Ach ovej, ach ouvej. Náš server měl v minulých dnech velké problémy -- shořel hard disk... Než se ho podařilo opravit, následovala řada nervózních pokusů, během kterých se vám v prohlížečích ukazovaly velmi nepříjemné zprávy. Ach ouvej, ach ouvej. Takový je bohužel svět Internetu. Třeba vás udobří pořádná porce čerstvých novinek. Vaše redakce.

Od doby, kdy jsem na brněnské hvězdárně poprvé vstoupil do knihovny a přilehlé kanceláře, která se stala mým novým pracovištěm, už uběhl celý měsíc. Musím přiznat, že když jsem uviděl stohy nesetříděných časopisů, map a knih, mírně se mi zamotala hlava. Brzy jsem ale v prohrabávání zaprášených polic a zákoutí provoněnými starým papírem našel velké zalíbení. Jsem také přesvědčen, že každý milovník astronomie si v takových místech určitě musí připadat jako v ráji. Staré výtisky Flammariona v nádherných vazbách, originály Bečvářových atlasů, všechny ročníky slavných Skájů, původní práce z Lickovy observatoře se zlatě nadepsanou hlavičkou či Clarkova Vesmírná odysea 2001 v ruském vydání -- to vše už prošlo mýma rukama. Nemůžu se tedy dočkat až sepíšu všechna inventární čísla a zjistím, kolik dalších perel hvězdárenská knihovna ještě obsahuje. Vzpomínám si, že než jsem na hvězdárnu nastoupil, lákaly mě nejvíc možnosti Internetu a digitálních médií, avšak mnohem více mě učarovaly staré knihy -- ty, které voní prachem a dávnou minulostí mnohem lépe, než lesklý potisk CD-ROMů...

Pavel Gabzdyl

 

Chyběly vám minulý týden naše astronomické noviny? (320 odpovědí)

  • ano (81%)
  • ne (7%)
  • ani jsem si nevšiml (12%)

 

 

Home Alone -- RX J185635-3754

Pouhých dvě stě světelných roků od Slunce, směrem do souhvězdí Jižní koruny, pluje prostorem osamocená neutronová hvězda. Kulička degenerované látky má průměr dvacet kilometrů, povrchovou teplotu 700 tisíc stupňů Celsia a nesmírně zajímavou minulost.

 "Neutronové hvězdy jsou velice husté, gravitačně vázané objekty, složené z větší části z neutronů. Jejich existence byla předpovězena ve třicátých letech Lvem Davidovičem Landauem, a to krátce po objevu neutronu Jamesem Chadwickem. O možné existenci suprahustých neutronových hvězd poprvé v roce 1934 spekulovali Walter Baade a Fritz Zwicky. Teoreticky pak možnou existenci neutronových hvězd podrobně dokazoval Jacob Oppenheimer a G. M. Volkoff v roce 1939", prozradil nám před časem v rámci virtuálního semináře Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny.

"V roce 1968 byly neutronové hvězdy ztotožněny s radiovými a optickými pulzary, v roce 1971 pak odhaleny v rentgenových pulzarech a vybuchujících zdrojích rentgenového záření, v roce 1975 byly nalezeny též v tzv. bursterech. Doposud bylo objeveno více než tisíc neutronových hvězd."

Podle současných teorií, které zatím považujeme za správné, vznikají tyto zvláštní útvary zhroucením vnitřku velmi hmotných hvězd při výbuchu supernovy typu II nebo Ib. Hustota v neutronových hvězdách, stejně jako ve všech rovnovážných hvězdách, roste směrem k centru, kde dosahuje nebo i překračuje hustotu atomových jader (kolem 2.1017kg.m-3); kávová lžička materiálu takové hvězdy tedy váží stejně jako velká letadlová loď. Z tohoto hlediska bývají někdy označovány jako gigantická atomová jádra s 1057 nukleony -- zásadní rozdíl oproti běžným jádrům ale tkví v tom, že neutronové hvězdy drží pohromadě gravitace, nikoli jaderné síly.

"Naše znalosti o povaze povrchu neutronových hvězd jsou velmi kusé. Vzhledem k nesmírně malým rozměrům je zářivý výkon atmosfér neutronových hvězd nepatrný a analýza jejich spekter velice svízelná, ne-li zcela nemožná. Lze však odhadnout, že i zde se najdeme tenoučkou atmosférou o tloušťce několika milimetrů, tvořenou hustým plynem zahřátým na teplotu několika stovek tisíc či milionů stupňů," prozradil dále něco ze zákulisí Zdeněk Mikulášek.

"Tenkost atmosféry je důsledkem drtivého gravitačního zrychlení, které je sedmmiliardkrát silnější, než gravitační zrychlení na povrchu Slunce. Kdybychom pozorovali povrch neutronové hvězdy z takové vzdálenosti, abychom ji viděli jako kotouček, pak by svítila oslnivým namodralým jasem, jehož odstín by bylo možno přirovnat k blankytu čistě vymetené oblohy. Povrch neutronových hvězd by podle všeho měl být ještě mnohem hladší, než povrch bílých trpaslíků. Po chemické stránce by na povrchu neutronové hvězdy převládalo železo a prvky jemu podobné."

Drtivá většina neutronových hvězd byla v naší Galaxii objevena díky rádiovému či rentgenovému záření, vznikající buď při přetoku látky z blízké, standardní stálice, se kterou tvoří těsnou dvojhvězdu, nebo díky rychlé rotaci a silnému magnetickému poli. V tomhle okamžiku v astronomických katalozích najdeme několik set dvojhvězd, ve kterých alespoň jednu složku tvoří neutronová hvězda, a více než tisícovku rádiových pulsarů. Jelikož se ale celkové zastoupení těchto objektů odhaduje na 100 milionů až jednu miliardu, je zřejmé, že akreující neutronové hvězdy a pulsary nejsou typickým příkladem svého druhu.

Jednoduše -- naše soupisy jsou obětí výběrového efektu. Obsahují totiž jenom nápadné případy, které se hledají mnohem snáz, že ty skutečně typické neutronové hvězdy. Ty totiž netvoří žádný pár s jinou stálicí, ani na nás v rádiovém oboru nemrkají. V klidu a nenápadně se pohybují kosmickým prostorem, nijak na sebe neupozorňují a člověk si jich všimne úplnou náhodou. Proto si při počítání takových šedých průměrů vystačíte s prsty na jedné ruce.

Kandidátem na nejjasnější izolovanou neutronovou hvězdu je už řadu roků nenápadná hvězdička v souhvězdí Jižní koruny (Coronae Australis). Jako první na ni narazil v roce 1992 rentgenový satelit ROSAT, který v této části oblohy zahlédl nápadný zdroj rentgenového záření. Už tehdy hvězdáře zaujal -- extrémně horký a jasný objekt, který není viditelný v jiných oborech elektromagnetického spektra, je více než vzácný.

Nebylo tudíž těžké získat čas Hubblovy nesmírné observatoře a v říjnu 1996 se podívat na "zoubek" tajemného zdroje. Ve vzdálenosti pouhých dvou úhlových vteřin (tedy v podstatě v rámci chyb měření) se podařilo nalézt hvězdu 25. velikosti -- stomilionkrát slabší než nejslabší stálice viditelné bez dalekohledu.

Navíc se ukázalo, že se za ní ve vzdálenosti 420 světelných roků nachází rozsáhlé molekulové mračno označované R CrA. Z této meze vzdálenosti, v kombinaci s vysokou povrchovou teplotou a malou jasností se podařilo spočítat velikost tajemného objektu -- pouze 27 kilometrů. RX J185635-3754 se tak stala vážným kandidátem na osamocenou neutronovou hvězdu, ohřívanou na nesmírně vysokou teplotu materiálem, jenž vysokou rychlostí dopadá na její povrch.

Cena této neutornové hvězdy je o to větší, že dává hvězdářům poprvé možnost studovat takové vesmírně těleso bez většiny běžných "rušivých" jevů. Navíc, leží prakticky za humny, takže je přímo skvělou fyzikální laboratoří, na které si můžeme testovat nejrůznější teorie. Ona je to vlastně zatím nejbližší známá neutronová hvězda!

Není divu, že se za ní natočilo i jedno z osmimetrových zrcadel Velmi velkého dalekohledu, jmenovitě Kjúen. Kromě záběrů přilehlé mlhoviny se zdejší hvězdáři pokusili provést i hrubý rozbor přicházejícího světla. Doufali totiž, že podoba spektrálních čar dosvědčí, že na povrchu hvězdy vládne nesmírně silné gravitační pole, zhruba 1012krát silnější, než na povrchu Země. Bohužel neuspěli. Nikoli však proto, že se jednalo o nesmírně slabý zdroj světla. Pořízené spektrum bylo docela kvalitní, avšak -- neobjevily se v něm žádné stopy po temných či světlých spektrálních čárách! Proč? To je zatím předmětem diskuzí.

Na druhou stranu se ale podařilo identifikovat záření vodíkových atomů, které v těsném okolí ohřívá neutronová hvězda. Jejich hustotu pak odborníci odhadli na jedno sto atomů v centimetru krychlovém, což je zhruba stokrát více než najdeme v průměrném mezihvězdném prostředí. Ovšem jestli je tohle množství k ohřátí RX J85635-3754 dostatečné, zatím vůbec jisté není.

Dalším polínkem do ohýnku poznání se stala trojice záběrů zhotovených v posledních třech rocích kamerou Hubblova kosmického dalekohledu. Tyto snímky umožnily zpřesnit vzdálenost zdroje a tzv. vlastní pohyb, v důsledku i řady dalších fyzikálních charakteristik. Neurony teoretiků tak mohly opět začít mrskat s pavoukovitými nožičkami.

A jak to všechno dopadlo? Z paralaxy vychází vzdálenost RX J185635-3754 na 61 parseků (s chybou asi 9 parseků), tedy v přepočtu necelých 200 světelných roků. Při dané teplotě tak velikost neutronové hvězdy vychází 22,4 kilometru.

Na pozemské obloze se hvězda každý rok na obloze posune o 0,3 úhlové vteřiny směrem na východ. V kombinaci s radiálních rychlostí 45 km/s (tj. ve směru zorného paprsku) lze lehce spočítat, že se v prostoru pohybuje rychlostí 200 kilometrů za sekundu.

 "Vlastní pohyb neutronové hvězdy poskytuje klíč k určení původu", píše v analýze Frederick M. Walter ze State University of New York. "Pokud je její věk malý, můžeme dráhu hvězdy promítnout do minulosti, až k možnému místu zrodu. S jistým omezením lze pak identifikovat předchůdce a objasnit tak evoluci hvězdy."

Vskutku, tento rébus jedno řešení poskytuje. RX J185635-3754 zřejmě pochází z tzv. aglomerace Scorpius-Centaurus. Tahle rozsáhlá skupina, do které patří i naoranžovělý Antares, je ve skutečnosti poskládána z několika menších komplexů různého stáří a vzdálenosti -- vrchní část Štíra (též asociace Sco OB2), oblast Vlka a Kentaura a jižní oblast Kentaura a Kříže. Jejich stáří se pohybuje od pěti do třinácti milionů let a patří k nim velké množství jasných hvězd. Namátkou jmenujme tři z Jižního kříže (alfa, beta a delta), alfa Mouchy i Vlka, ze Štíra kromě Antara ještě beta, delta, kappa a další. Jednotlivé skupiny jsou od nás daleko od 400 do 480 světelných roků. Souvislost všech těchto hvězd prozrazují jenom statistické studie spektra a několika dalších společných vlastností.

Vzhledem k tomu, že v této aglomeraci náleží řada velmi hmotných, zářivých stálic (v současnosti například Antares), v minulých milionech roků zde explodovalo množství supernov. Jednou z nich mohla být i ta, která dala za vznik neutronové hvězdě RX J185635-3754. Navíc je zdrojem zvláštního typu tzv. "letících hvězd" (v angličtině "runway star"), které byly v minulosti při explozi supernovy, s jejíž předchůdcem tvořily pár, vymrštěny velkou rychlostí do vzdáleného vesmíru. (Např, z Velké mlhoviny v Orionu (M 42) vylétly nejméně tři hvězdy: AE Aurigae, mí Colombae a 53 Arietis.)

U aglomerace Štír-Kentaur se ví nejméně o jednom takovém případu: poměrně nápadné zeta Ophiuchi. Vzhledem ke stáří (jeden milion roků) a prostorovému pohybu přitom existuje reálná možnost, že tahle hvězda souvisí s RX J185635-3754.

 "Poloha neutronové hvězdy, zeta Ophiuchi a středu asociace kolem vrchní části Štíra se před 1 až 1,2 miliony roky shodovala s devadesátiprocentní pravděpodobností," prozradil jeden z hlavních záběrů Frederick M. Walter.

Zhruba někdy v té době zde explodovala jasná supernova, která dala za vznik osamocené neutronové hvězdě RX J185635-3754. Ta při explozi získala rychlost kolem dvou set kilometrů za sekundu a do dneška doputovala až do Jižní koruny. (Jenom pro zajímavost, k Zemi byla nejblíže zhruba před 350 tisíc roky, kdy nás dělilo 170 světelných roků.)

Navíc ale supernova tvořila těsnou dvojhvězdu s jinou, hmotnější stálicí (tak 25-30 Sluncí). Ta sice při kataklyzmě přišla o část svého materiálu (odhadem 4 až 5 Sluncí), avšak přežila a také se vydala na cestu -- za jeden milion roků doputovala až do Hadonoše, kde dostala označení řeckým písmenem zeta.

Důležité je ale poznamenat, že tahle představa nemusí být správná, ruku do ohně by za ni asi nikdo nedal.

Jiří Dušek
Zdroj: Preprint The Proper Motion, Parallax, and Origin of the Isolated Neutron Star RX J185635-3754 a ESO News.
 

Jak vypadá neutronová hvězda?

Člověk naprostou většinu informací o světě přijímá prostřednictvím zraku. Není proto divu, že se snaží vše spatřit na vlastní oči, nebo alespoň prostřednictvím nějakého obrazového média. Astronomové mají oproti svým kolegům z jiných vědních disciplín tu výhodu, že mohou svému publiku ukázat, jak objekty jejich zájmu vypadají.

 Toto pravidlo však má i své výjimky. Nikdo z laiků, ani z astronomů profesionálů, doposud nespatřil třeba černou díru nebo neutronovou hvězdu. Je to proto, že tyto zhroucené objekty jsou nesmírně maličké, o mnoho řádů menší než běžné hvězdy. K tomu, abychom si je mohli prohlédnout, museli bychom se k nim přiblížit na vzdálenost jen několika tisíc kilometrů. Takové blízké setkání se skomírající suprahustou hvězdou by ale pro nás nemuselo dopadnout dobře. Prostor kolem ní je vyplněn smrtonosným rentgenovým zářením v takové míře, že bychom zde ve zlomku sekundy onemocněli na nemoc z ozáření. Proto bude bezpečnější vypravit se k těmto tělesům jen ve své fantazii.

Dejme tomu, že jsme se nějakým časoprostorovým potrubím dostaneme do 31. století. Tehdy se lidé ve své příslovečné chytrosti a lstivosti naučí obcházet i přírodní zákony. Hračkou pro ně bude překonávat jakékoli kosmické vzdálenosti, lhostejno zda v prostoru či v čase. Asi nejvíce budou prosperovat cestovní kanceláře, které se začnou navzájem předhánět v nabídce těch nejkurióznějších cest, slibujících nejpodivuhodnější zážitky. Nás ovšem bude zajímat cestovka Kosmotúr, která ve své nabídce astrofyzikální turistiky nezapomněla ani na osobní návštěvu neutronové hvězdy. Cesta vedená pod poetickým názvem: "Za blankytem neutronových hvězd" samozřejmě nepatří k těm nejlevnějším a dovolit si ji mohou jen ti zámožnější.

Cílem poznávací výpravy je jedna osamělá, vyžilá neutronová hvězda, která se do své nynější podoby zhroutila před několika stovkami milionů let. Co do hmotnosti i co do rozměrů je zcela průměrnou, fádní představitelkou svého typu. Poloměr hvězdy činí 14 kilometrů, je tedy právě padesáttisíckrát menší než Slunce a 460krát menší než naše Země. Její hmotnost je jen o 30 % větší než hmotnost naší denní hvězdy. Je pak hračkou vypočítat, že špendlíková hlavička uhnětená z látky z jejího nitra bude mít hmotnost žulové kostky o hraně 5 metrů.

Jako každá neutronová hvězda se skládá i ta naše převážně z neutronů. Ty jsou však nepřístupně uloženy hluboko v centrálních oblastech hvězdy. Rozměrná neutronová pecka je obalena kůrou z elektronově degenerovaného plynu, ze zvlášť upěchovaného materiálu, z něhož jsou složeni bílí trpaslíci. Mocnou vrstvu degenerovaného plynu obepíná pár centimetrů tenká slupička obyčejného plynu, zahřátá asi na 1,5 milionu stupňů.

Dejme se tedy zlákat Kosmotúrem a vydejme se na pouť za blankytem neutronových hvězd. Krátce po startu poznávacího zájezdu je naplánována první povinná zastávka v místě vzdáleném od naší neutronové hvězdy necelých 31 bilionů kilometrů. To je právě ona vzdálenost, z níž se poměřují skutečné světelné výkony hvězd. Slunce by se z této vzdálenosti jevilo jako objekt páté velikosti a bylo by na hranici viditelnosti pouhým okem. Cílová neutronová hvězda tu však má hvězdnou velikost 19,2 magnitudy. Na spatření něčeho tak slabého je nutné si vzít už řádně veliký dalekohled.

Při druhém zastavení kosmobus zastaví ve vzdálenosti 300 astronomických jednotek od hvězdy, což odpovídá desetinásobku vzdálenosti Neptunu od Slunce. Neutronovou hvězdu spatříte snadno, je nyní jasná jako Vega nebo Arkturus. Liší se však od nich zřetelným namodralým odstínem, který skutečně připomíná blankyt vymetené oblohy.

Potřetí se parkuje ve vzdálenosti jedné astronomické jednotky. Tam už je cílová hvězda zcela nepřehlédnutelná, protože svítí tak jasně jako měsíční úplněk. Blankytný přísvit je ovšem ten tam, světlo neutronové hvězdy je ostře bodové a oslňující. Ani velmi silně zvětšujícím dalekohledem však hvězdu jako kotouček nespatříte. Není divu, vždyť její úhlový průměr činí jen 4 setiny vteřiny. V kosmobusu se už také mohlo vypnout vytápění, protože neutronová hvězda pěkně zatápí. Jakkoli ve viditelném světle svítí 630 000krát méně než Slunce, její celkový zářivý výkon je právě výkonem slunečním. Naprostá většina záření hvězdy k nám ovšem přichází v podobě měkkého záření gama, na něž naše oči nejsou citlivé. Je přísně zakázáno vycházet z lodi, i pouhý zlomek sekundy pobytu v takové rentgenové lázni by mohl být osudný.

Poslední nejriskantnější bod výpravy je samozřejmě nejlákavější. Přiblížíme se nyní ke hvězdě na vzdálenost pouhých 3000 kilometrů. Odtud je totiž neutronová hvězda viditelná pod stejným úhlem, pod nímž vidíme i sluneční kotouč ze Země. Naše zastávka může trvat jen krátce, protože je velice energeticky náročná. Uznejte sami, chladit celý kosmobus z teploty 87 000 oC na rozumnou pokojovou teplotu je pěkná fuška i v 31. století.

Světelný výkon hvězdy je nesnesitelný. Hvězda, ač úhlově stejně veliká jako Slunce, září čtyřtisíckrát více. Její světlo je čistě bílé, žádný slibovaný blankyt. Do našeho pozorovacího okénka se rychle vsouvá temný, neutrálně zbarvený filtr, který uvádí světelný tok z hvězdy do snesitelných mezích. Teprve nyní je možné opět spatřit charakteristické světlemodré zabarvení hvězdy. Jinak ovšem na ní nelze najít nic, ani náznak nějaké struktury. Dokonale kulová hvězda se podle prospektů i otáčí a to dosti svižně, její povrch je však tak dokonale stejnorodý, že si ničeho nevšimnete. Jedinou zábavu poskytuje sledování hvězd na pozadí. Jak mezi nimi neutronová hvězda pluje, hvězdy se kolem ní rozestupují do uctivé vzdálenosti. Nemusím snad připomínat, že při této kratochvíli se díváte na oblohu bez filtru a s vhodným stínítkem, které je s to oslepující kotouček neutronové hvězdy odstínit. No, řeknete si, nic nového pod sluncem, tento efekt popsal a pozoroval při zatmění Slunce již Albert Einstein -- a to bylo hodně dávno.

Takže co, nalákal jsem vás? Vrazíte své úspory do tak pochybného podniku? Nebo si raději koupíte poznávací zájezd po Turecku a Izraeli? Horko i poučno tam bude taky.


Převzato z šestého dílu Záludných otázek z astronomie, autoři J. Dušek, Z. Mikulášek, Z. Pokorný, Paráda 1998

Zdeněk Mikulášek
 

Stardust nevidí na jedno oko!

Po několika měsících mlčení na svět prosákla jedna pořádně nepříjemná zpráva: Meziplanetární sonda Stardust, která se chystá v roce 2004 navštívit jádro komety Wild 2, nevidí na jedno jediné oko.

 Zprávu o blbé závadě zveřejněná operačním týmem Jet Propulsion Laboratory hovoří jednoznačně: Jednu či více částí optické soustavy navigační kamery kontaminovala neznámá látka, která ve výsledku natolik rozostřuje obraz, až značně zhoršuje navedení sondy k jádru vlasatice Wild 2. Technici se domnívají, že ke znečištění došlo během čekání na rampě nebo krátce po startu nosné rakety Delta 2 v únoru 1999, kdy látka neznámého původu či ledové krystalky ulpěly na nejchladnější části Stardustu -- optiky CCD kamery.

K ověření této hypotézy specialisté v minulých dnech nejdříve detektor ohřáli z normálních -35 stupňů Celsia na +8 stupňů a poté provedli několik testovacích expozic. I když zatím není jejich analýza úplně u konce, podle zástupců řídícího střediska skutečně k nějakým změnám v kvalitě obrazu došlo.

Snímky kalibračního zdroje umístěného před objektivem kamery však zůstaly výrazně rozostřené. Stejně tak asi dopadnou i plánované záběry vybraných hvězdných polí: normálně by měly bodové stálice "rozměry" nejvýše kolem tří pixelů, nyní se promění v koláče o průměru několik set obrazových elementů. Názorně to demonstrovaly kontrolní snímky Vegy: měla v průměru více než sto pixelů!

Kamera je vybavena složitou optickou soustavou, která umožňuje pracovat s teleobjektivem s ohniskovou vzdáleností 200 milimetrů na straně jedné a na požádání poskytovat i širokoúhlé záběry na straně druhé. Takže je důležitá nejen k přesné navigaci na kometu Wild 2, ale též k řadě vědeckých pozorování tohoto bezesporu zajímavého cíle. Odborníci například plánovali s její pomocí sestavit prostorový model jádra vlasatice a prostudovat přilehlou řídkou plynoprachovou atmosféru. S poškozenou optikou ale všechna tato předsevzetí odchází do říše zapomnění.

Pokud se totiž obraz kamery nezaostří, Stardust jádro Wild 2 nezahlédne dříve než několik dní před nejtěsnějším průletem, takže dost možná ani nestihne provést patřičné korekce. V důsledku tak nejen neproletí 150 kilometrů od Sluncem osvětlené strany a nepořídí ani původně plánované záběry s rozlišením deset metrů.

Hlavní úkol sondy Stardust -- tedy sběr prachových částic toulajících se meziplanetárním prostorem a také uvolněných z jádra Wild 2, včetně nezbytné dopravy na Zemi, se naštěstí snad splnit podaří. Avšak pokud se výprava nepořídí tak populární záběry komety z blízka, bude zklamání i stále veliké.

Technici se samozřejmě nevzdávají. V první řadě se pokusí zjistit, kde se vlastně problém ukrývá. Poté budou jednotlivé části sondy různě nahřívat -- pomocí Slunce i speciálních elektrických ohřívačů -- a doufat, že se tak znečištění alespoň zmenší, pokud nezmizí úplně. V záloze mají i manévr, při kterém kameru nakrátko namíří přímo na Slunce. Všechny pokusy zaberou odhadem následující rok.

Stardust je v pořadí čtvrtá výprava americké série Discovery, tedy levné mise k některému z těles Sluneční soustavy. Konkrétně jejím úkolem je sběr prachových částic, se kterými dosedne v roce 2006 v utahské poušti. Ještě předtím, v lednu 2004 navštíví jádro komety Wild 2. Doufejme, že nám při té příležitosti navíc pořídí i řadu impozantních záběrů. Držme palce technikům v Jet Propulsion Laboratory, držme palce i sondě samotné.

Jiří Dušek
 

Podivné maximum

Sluneční fyzikové považují za jednu ze zajímavostí na slunečním povrchu "skvrny". Tyto temné plochy sledují již po řadu staletí. -- Všimli si, že přibývají a ubývají v pravidelných, přibližně jedenáctiletých cyklech. V letošním roce nastává maximum. Přesto je v těchto dnech Slunce téměř bez skvrn.

 Pohleďte na dva přiložené obrázky. Co je na nich odlišného? Oko nezkušeného uvidí jeden záběr "poďobaný", druhý nikoli. Když vám řeknu, že jde o snímky Slunce, tak asi namítnete, že je ten vlevo nějaký divný. Zatímco ten vpravo již odpovídá tomu, co vidíme za jasného počasí pouhým okem ze Země.

Nicméně pozornému oku neunikne, že je mezi snímky rozdíl pár desítek dní. Zatímco na jednom z nich lze "ďubek" napočítat desítky, na druhém po dlouhém pátrání narazíte na jednu jedinou. V úvodu jsem napsal, že Slunce je zrovna v maximu, tudíž je jasné, že tu něco nehraje. Slunce je v maximu a přesto beze skvrn. Čím to je?

Na prvním by bylo vhodné vysvětlit, co to vlastně sluneční skvrny jsou. Nejde o žádné pevné struktury, jak by se dalo předpokládat, a už vůbec je nemůžeme považovat za města "Slunečňanů". Sluneční skvrna je oblast ve fotosféře (nejspodnější vrstvě Slunce, kterou ještě můžeme pozorovat ve viditelném světle; nad ní se nachází ještě červená chromosféra a daleko sahající koróna, obě vrstvy mohla spousta z vás vidět při loňském úplném zatmění Slunce), kde je silné lokální magnetické pole. Ve své podstatě velmi silný magnet, jen to není nic pevného, co známe z běžného života. Díky fyzikálním pochodům v takovéto oblasti dojde k poklesu teploty asi na 4000 stupňů Celsia, zatímco v okolí zůstane teplota na šesti tisících stupňů.

Dvoutisícový teplotní rozdíl se ve vyzařovaném světle projeví jako dosti vysoký pokles jasu a nám se pak skvrny jeví díky kontrastu s okolím jako černé. Bližší pohled ukáže, že některé z nich mají dvě části -- opravdu černé jádro -- umbru a pak jakýsi obal -- penumbru. Skvrny jsou útvary s tendencí slučovat se, proto se typicky vyskytují ve skupinách, jednotliví členové takových skupin jsou pak spolu typicky navzájem velmi složitě provázány především magnetickým polem a jsou projevem takzvané aktivní oblasti.

Skvrny se počítají a každý den se určuje takzvané relativní číslo. To je dáno součtem dvou čísel -- počtu všech skvrn na disku hvězdy a desetinásobku počtu jejich skupin. Relativní číslo je pak kvantitativním měřítkem sluneční aktivity.

V současnosti se v publikacích objevují dvě oficiální relativní čísla: denně vydávané Boulderovo relativní číslo, které je počítáno v Centru kosmického prostředí, a Mezinárodní relativní číslo, které také denně vydává Centrum slunečních skvrn v Belgii. V obou případech se obě čísla počítají statisticky z mnoha pozorování, protože však každé vychází z jiného souboru dat a tudíž pochází původně z jiných přístrojů, jsou typicky trochu odlišná.

Dlouhodobá pozorování skutečně naznačují, že Slunce žije v cyklech, nejvýraznějším cyklem je cyklus jedenáctiletý, jehož nejvýraznějším projevem je právě proměnlivé množství pozorovaných skvrn na tváři naší mateřské hvězdy. Zatímco v maximu je Slunce vyloženě pihovaté, v minimu se na něm nemusí vyskytovat žádná skvrnka.

Nicméně to není úplně přesné, o takových cyklech můžeme hovořit až při dlouhodobějším průměrování relativních čísel. Pak se můžeme bavit o tom, že Slunce je v maximu nebo minimu. Krátkodobě má ovšem relativní číslo kolem ideální křivky obrovské výkyvy. Jedním takovým nepříliš častým je výkyv současný. Tím ovšem rozpoznávání "fáze" slunečního cyklu podle skvrn nekončí -- v maximu sluneční aktivity se skvrny mohou vyskytovat hluboko na severní nebo jižní polokouli slunečního disku (v šířkách maximálně plus mínus 40 stupňů, výjimečně až plus mínus 50 stupňů), zatímco v minimu se objevují jen v rovníkové oblasti. Na "fázi" slunečního cyklu závisí i riziko erupcí a koronárních ejekcí, které mohou způsobit magnetické bouře na Zemi a jejich síla.

Relativní číslo se před dvěma týdny pohybovalo kolem hodnoty 250, v současnosti činí podle mezinárodního centra 27. Vypadá to, jakoby Slunce mělo dvě tváře -- klidnou a bouřlivou. Vypadá to, že na Slunci existují dvě takzvané aktivní délky (oblasti kolem určitých poledníků, kde sluneční skvrny "vyskakují" na povrch) -- v této době jsou proti sobě a jejich magnetická pole mají opačnou polaritu. Poslední pozorování ale poukazují na fakt, že jedna z aktivních délek pravděpodobně vyhasla. Pamětníci si na podobný stav nevzpomínají. Je to skutečně zvláštní.

Současný stav věcí jen potvrzuje už dávno známou skutečnost -- a to, že i když se sebevíce snažíme, tak sluneční aktivitu prostě předpovídat neumíme. Celá sluneční fyzika se odvíjí vlastně z fyziky plazmatu, kde vystupuje obrovská spousta proměnlivých faktorů a je to podobné jako s předpovědí počasí -- každý, i sebemenší faktor, se může projevit ve velmi silné míře.

Michal Švanda
 

Iridia jdou dolů

Na stránce Heavens-above byl zveřejněn článek, přinášející nové informace do procesu zániku satelitů Iridium. Oficiální místa stále mlčí, a tak je tato zpráva jedinou, která za posledních čtrnáct dní přináší nové informace, o to však důležitější.

 V informaci od Mika Mackowskiho, pracujícího přímo na projektu Iridium, se hovoří o tom, že satelity budou navedeny na nižší oběžnou dráhu (o několik set kilometrů) již v září tohoto roku. Iridia obíhají kolem Země ve výšce cca 700 km, stažením na nižší dráhu se satelity dostanou do hustších vrstev atmosféry, která je bude dále brzdit, snižovat jejich rychlost a měnit dráhu na uzavírající se spirálu končící ve středu Země. "Atmosféra práci dokončí, avšak tato druhá část pádu Iridií bude nepředvídatelná", doplňuje zpráva.

Mike věří, že bude snahou navést vstupní bod nad severní polokouli, kde je větší šance vstupu nad oceánem a pádu do oceánů jižně od rovníku, kde je vodní plochy více. Nikde však není garantováno, že tomu skutečně tak bude a že trosky Iridií by měly raději padat do moře. Je možné, že budeme v brzké době sbírat na zahradách úlomky komunikačních satelitů místo meteoritů.

Pro pozorovatele Iridium Flares informace udává, že záblesky či zjasnění družic Iridium by měly pokračovat tak dlouho, dokud budou satelity funkční. Stabilizace družic v pozici osou směrem k Zemi zůstává zachována, i když komunikační služby jsou přerušeny a dokonce i přesto, že družice budou navedeny na nižší dráhu. Tato základní orientace družic Iridium by měla být funkční, dokud nebude atmosférické brždění natolik silné, že tuto schopnost přemůže. Potom začnou satelity rotovat. Tento předposlední příznak zániku satelitu způsobí, že skončí předvídatelné záblesky. Fotografie záblesků Iridií na českém území můžete vidět či posílat do galerie na adrese http://iridium.astronomy.cz.

Pozorovatelům záblesků Iridií doporučuji, aby častěji (nejlépe každý den) aktualizovali TLE soubory, pokud používají pro výpočet záblesků speciální software. Další (a patrně poslední) kapitolou pozorování záblesků Iridií by měl být záblesk poslední při oxidaci v atmosféře. K předvídání vstupů družic do atmosféry slouží stránka Alan Pickup's SatEvo Page, kterou tímto doporučuji k bližšímu studiu.

Pro úplnost dodávám, že zemská atmosféra sahá velmi vysoko a nemá žádnou zřejmou hranici, kde končí a začíná vesmír. Budou-li proto satelity navedeny např. na výšku 300 - 400 km, bude brždění v atmosféře sice neodvratné, ale může trvat ještě poměrně dlouho, než satelity dosáhnou nízkých hustých vrstev atmosféry. Takže pozorujme a foťme, dokud máme co!

Martin Klíma
 

Rádio pro celý... Spojené státy

Je zřejmě snem každého motoristy mít ve svém plechovém miláčku autorádio -- zdroj zábavy (především) a poučení (tu a tam). Praktické zkušenosti ale ukazují, že má tahle moderní vymoženost jeden pořádně veliký problém: Neustalé si vynucuje přelaďování rádiových stanic a hledání nejlepšího signálu. Právě na tuhle nepohodlnost přitom sází jeden čerstvě dokončovaný projekt: Někdy od počátku příštího roku budou Američané pomocí speciálního přijímače a deseti dolarů měsíčně chytat velmi kvalitní digitální systém. Odkud? Z vesmíru.

logo projektu Sirius Ano, z oběžné dráhy k nám už nepoteče jenom televizní vysílání, datové pakety Internetu a řady privátních počítačových sítí, vzkazy na pagery či neúspěšné pokusy s mobilními telefony. Nový systém satelitního rádia Sirius má podobu předplaceného digitální kanálu, prostřednictvím kterého hodlá soukromá společnost distribuovat až sto programů: od hudebních, přes zpravodajské a sportovní až po zábavné, z toho polovina bude zcela nekomerční. Do projektu se přitom zapojili takoví giganti jako CNBC, BBC a řada dalších u nás neznámých, ale ve Spojených státech populárních rádií. Navíc se počítá i s vlastní, originální tvorbou. Reklamní akci na bezesporu revoluční projekt má zajistí Tony Robbins, Sting a řada dalších.

Servis zákazníkům nabídne nebývalou možnost volby, naprosto čistý digitální zvuk a stoprocentní pokrytí (bohužel jenom Spojených států amerických). Jen za 9,95 dolarů měsíčně tak bude Sirius přinášet hudbu do uší až milionů amerických motoristů.

Vzhledem k tomu, že celý projekt přijde odhadem na jeden a půl miliardy dolarů, klíčem k úspěchu bude jen a pouze dostatek zákazníků. Ten si společnost zajistila strategickou alianci s čelními výrobci automobilů. Chrysler, Dodge, Jeep, Mercedes, BMW, Ford, Jaguar, Mazda, Volvo budou od příštího roku do svých vozů montovat právě přijímače tohoto satelitního systému (koupit ho lze za dvě stě dolarů).

 Tím ovšem není strategické myšlení vedení společnosti úplně vyčerpáno -- Sírius uzavřela smlouvu také s firmami vyrábějícími elektroniku (Audiovox, Kenwood, Panasonic, Sanyo a další), které budou vyrábět přijímače satelitního signálu a montovat je do nových aut libovolných značek.

Velitelství celého projektu, zřejmě nejlépe domyšleného rádiového vysílání tohoto druhu, je umístěno v centru amerického mediálního a zábavního průmyslu, tedy v městě New York. Právě odtud povede signál k trojici speciálních umělých družic. Mimochodem zdejší studio bude jedno z nejdokonalejších na světě. Do vínku například dostalo automatický systém k uchování 4,2 terabytů dat a rozsáhlou digitální knihovnu s dvěma miliony písničkami.

A jak vlastně vypadají satelity, které zajistí přenos signálu? Po roztažení panelů slunečních baterií a vyklopení všech antén mají na délku zhruba 25 metrů, přičemž "krabice" s elektronickou uprostřed vypadá jako hranol o velikosti kolem pěti metrů. Satelity jsou stabilizovány ve třech osách a vysílají signál ve dvou pásmech. Každý z nich váží necelé čtyři tuny a jejich životnost se odhaduje na 15 let. K nepřerušovanému pokrytí celých Spojených států přitom budou v provozu asi šestnáct hodin denně.

 Projekt tedy zajistí tři satelity, které budou obíhat po velmi zvláštních drahách.. Proč zrovna taková konstelace? Proč ne logická geostacionární dráha, jež by si vyžádala pouze jeden satelit? Důvod je prostý. Úkolem je pokrýt kvalitním signálem skutečně celé Spojené státy, 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, navíc i ve členitém terénu. To vysílač zavěšený na jediném místě nezvládne. Aby měl digitální přijímač v nerušeném dohledu zdroj signálu, jsou potřeba alespoň tři satelity -- na velmi eliptických a vůči rovníku značně skloněných dráhách.

Oběžná doba každé z družic je sice stále 24 hodin, avšak nad obzorem bude přibližně "jenom" 16 hodin denně. Dráha je nastavena tak, aby apogeum (tedy bod dráhy, ve kterém je nejdále Zemi a pohybuje se v něm podle druhého Keplerova zákona nejpomaleji) vyšlo vždy nad centrální poledník Spojených států, se zeměpisnou délkou 96 stupňů západně. Pro jistotu ale společnost počítá s devadesáti speciálními pozemními převaděči, kteří pokryjí hustě obydlené a především zastavěné oblasti amerických aglomerací. Stejné výbavy se dočkají i hlavní automobilové tunely..

A jak vypadá faktická realizace? Kupodivu i přes výkyvy akcií a řadu problémů docela úspěšně pokračuje. Za hlavní dopravní prostředek byl vybrán osvědčený ruský nosič Proton, třístupňový obr, které dostane až 22 tun na nízkou orbitu nebo 2,1 tuny na geostacionární dráhu. O jeho spolehlivosti svědčí fakt, že na orbitu mimo jiné zavěsil všech sedm orbitálních stanic Saljut a stanici Mir, ruské geostacionární a interplanetární sondy.

Sirius 1 se tak na oběžnou dráhu dostal koncem července. Sirius 2 z Bajkonuru odlétl 5. září a třetí vysílač se dočká někdy na podzim. Někdy na počátku příštího roku tak začne vysílat jedno rádio pro celý... Spojené státy.

Michal Švanda, Jiří Dušek
Zdroj: Internet, Sirius News
 

Měsíční zastavení -- Cassiniho oči

U východního okraje Moře dešťů (Mare Imbrium) je přimknut velmi pěkný kráter Cassini. Chcete vědět, proč se mu někdy říká Cassiniho oči?

 K rozluštění této hádanky je zapotřebí malý dalekohled a Měsíc v první (5. září, 5. října) nebo poslední čtvrti (21. září). Právě tehdy totiž kráter Cassini o průměru 57 kilometrů uzříte poblíž hranice světla stínu, kdy nejlépe vynikne jeho tvar. Za normálních okolností by Cassini vypadal podobně jako všechny ostatní krátery jejichž dno vyplňuje utuhlá láva. Jeho vzhled by se tedy příliš nelišil od větších sousedů jakými jsou například Archimedes nebo Plato.

Zásluhou menších impaktů, ke kterým došlo na plochém dnu Cassiniho, a které daly za vznik dvěma malým kráterům Cassini A a B, se však tento tuctový kráter stal oblíbenou lahůdkou měsíčních pozorovatelů Právě dva zmíněné krátery totiž vytvářejí očička Cassiniho. Pravda, k tomu aby vám tato scenérie plná děr a stínů připomínala roztomilou tvářičku, je zapotřebí pořádnou dávku fantazie.

Pojďme si ale něco povědět o samotném jmenovci tohoto kráteru, kterými jsou hned dva slavní astronomové. Učinil tak proslulý německý selenograf Schröter, který kráter pojmenoval na počest francouzského astronoma italského původu J. D. Cassiniho (1625-1712), jenž mimo jiné objevil u Saturnu čtyři nové měsíce a v jeho prstencích tzv. Cassiniho dělení. Nevyhýbal asi ani meteorologii či pozorování Měsíce. Jmenuje se po něm ostatně i sonda, která by k Saturnu měla dorazit v roce 2004. Druhým jmenovcem je pak jeho syn -- J. J. Cassini (1677-1756), který byl ředitelem observatoře v Paříži.

 Kresba Alika Herring Ale zpět na Měsíc: Uvnitř kráteru Cassini A s průměrem 17 kilometrů lze velkými dalekohledy spatřit hlubokou prohlubeň, kterou H. P. Wilkins a P. Moore nazvali výstižně "umyvadlo". V menších přístrojích se pak musíte spokojit s pohledem na hřbet procházející východní části Cassiniho. Na stejném místě lze rovněž zahlédnout za velmi dobrých podmínek úzké brázdy.

Málokdo se o těchto brázdách zmiňuje, avšak slavný pozorovatel Alika Herring je dokonce nakreslil. Až tedy budete pátrat po východním okraji Moře dešťů, nezapomeňte se na tuto roztomilou lahůdku podívat.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle různých zdrojů
 

K Plutu teď a nebo nikdy!

Pokušení zrušit či o řadu roků odložit americkou výpravu k nejvzdálenější planetě Sluneční soustavy je momentálně více než veliké. Háček je ale v tom, že tak ztratíme unikátní možnost prozkoumat jak povrch, tak i řídkou atmosféru zapomenutého Pluta. Podobná situace se přitom naposledy nabídla ve čtyřicátých letech osmnáctého století a znovu se zopakuje až kolem roku 2230.

 Ponechejme nyní stranou diskuzi, kam vlastně Pluto patří. Zda je nedomrlou planetou či hrdým zástupcem těles tzv. Kuiperova pásu. Ať tak či onak, zaslouží si naši pozornost. Navíc v jeho případě nelze otálet ani chvíli.

Na Internetu, ale nejen na něm, se už dlouhou dobu proslýchá, že výprava "Pluto-Kuiper Express", při které se počítá s prvním těsným průletem kolem Pluta a dle nebeské konstelace i návštěvou jednoho či více těles vzdálenějšího Kuiperova pásu, má více než na kahánku. Důvod? Prostý, NASA na to prostě nemá peníze.

Původní domněnka, že právě odtud přijde finanční injekce nezbytná k reinkarnaci výzkumu Marsu (a současně tak provede euthanasii cesty na periferii našeho systému) se neukázala oprávněná. I tak má ale mise značné problémy. Skutečnou příčinou tkví v tom, že vývoj technologií nezbytných pro takový let, tedy elektroniky a dalších systémů odolných pronikavé radiaci na straně jedné a extrémně lehkých na straně druhé, naráží na řadu problémů a neustále se tak prodražuje.

Další nezbytnou součástí sondy je i nový typ radioizotopových generátorů, které by teplo uvolňované rozpadem plutonia přeměňovaly na elektřinu třikrát efektivněji než ty současné, a ruku v ruce s ním byly i radikálně lehčí. I když už jsou takové zdroje k dispozici, k důkladnému otestování a vychytání všech chyb bude potřeba ještě několik roků.

Stejně tak se protahuje dokončení nového modelu raketového nosiče, za které se považuje Delta 4 a Atlas 5. V obou případech to jde pomaleji, s více problémy a také za bohužel více peněz.

Podle původních plánů měla v rámci jednoho programu "Outer Planets/Solar Probe Project" jako první v listopadu 2003 odstartovat umělá družice Európy. V prosinci 2004 se našlo místo pro Pluto Express a nakonec v lednu 2006 došlo i na speciální sluneční sondu. Krize ve vývoji klíčových částí ale vedla k přehodnocení itineráře: výprava k Jupiterovu ledovému měsíci se posunula na rok 2006, Solar Probe na rok 2007, se startem expresu k Plutu se hýbat nemělo vůbec. Už nyní je ale zřejmé, že se tento kalendář -- bez značně nepravděpodobné masivní finanční injekci -- určitě dodržet nepodaří.

V takovém případě se ale celý program výzkumu periferie Sluneční soustavy dostane do pořádných problémů. A to hned z několika důvodů:

  • Snem odborníků není prozkoumat jenom povrch Pluta, ale též složení jemné, rozsáhlé atmosféry, která se při průchodu přísluním v roce 1989 vytvořila kolem planety. Plynný obal je natolik rozsáhlý, že se v jeho vnějších vrstvách pohybuje i satelit Charon. Složení atmosféry přitom charakterizuje i složení povrchových vrstev (s přistáním na povrchu se přitom nepočítá). Vzhledem ke sklonu rotační osy planety však na jižní polokouli přichází zima a někdy od roku 2015 bude celá polovina Pluta i Charonu na dlouhá desetiletí pohroužena do věčného stínu. S poklesem teploty atmosféra rychle zamrzne. Pokud se tedy k cíli nedostaneme do roku 2016, výrazně klesne vědecká výtěžnost celé mise.
  • Aby se Pluto Express k cíli dostal za rozumně krátkou dobu, musí využít gravitačního pole Jupiteru. Vhodná konstelace se však naposledy zopakuje v roce 2006. Poté, kdyby se stále trvalo na urychlení největší planetou Sluneční soustavy, musíme čekat dalších deset let. V takovém případě se ale k Plutu dostaneme až někdy ve dvacátých letech tohoto století. A to by bylo značně frustrující. Jistou možností je série manévrů kolem Venuše (to ale znamená tepelnou ochranu navíc) či připojení iontového motoru (a tedy i větší hmotnost a tedy i dražší raketový nosič). Ať tak či onak, splnit úkol potrvá déle a bude to stát i více peněz.
Není tedy divu, že současná patová situace vyvolává v řadě odborných kruhů nejen ve Spojených státech až nečekanou paniku, doprovázenou kampaní známé Planetary Society, která se snaží tlačit na představitele NASA a amerického Kongresu. Šance na úspěch ale nejsou nijak velké.

Jsou vlastně nějaké alternativní možnosti? Ano, například lze skrečovat výpravu k Europě a sluneční sondu, zbylé peníze pak přelít do plutonského expresu. Konkurence je však hodně veliká a nezdá se pravděpodobné, že by výprava k Plutu zvítězila nad umělou družicí Europy. Tento Jupiterův satelit je žhavým kandidátem na post druhého "živého" tělesa v okolním vesmíru a astrobiologie je více než mediálním hitem...

Letět se navíc nemusí s revoluční sondou nabitou novými technologiemi, ale sáhnout po osvědčeném modelu a radikálně tak zredukovat cenu za jeho vývoj. V tomto případě se hovoří především o Stardustu a chystané výpravě Contour.

Obě sondy jsou totiž konstruovány k dlouhodobému pobytu v kosmickém prostoru, druhá z nich dokonce s ohledem na to, že 94 procent letu stráví v tzv. hibernovaném stavu -- stabilizovaná rotací s občasným spojením s řídícím střediskem. Kromě příslušných detektorů, by se na ně musely pověsit radioizotopové generátory, které by nahradily "standardní" sluneční panely. Analýzy přitom ukazují, že se taková výprava, aniž by bylo nezbytné použít jedinou novou technologii, zvládne při ročních výdajích kolem 40 milionů dolarů.

Takže jak to celé dopadne? Nevíme, rozhodne se už brzo. Každopádně pokud NASA a komunita odborníků studujících tělesa Sluneční soustavy skutečně hodlají nahlédnout pod pokličku Pluta předtím, než zamrzne jeho atmosféra, je tohle jednoduché řešení zřejmě poslední šancí.

PS: Bohužel, zdá se, že přednost dostal výzkum Europy. Alespoň dle posledních vyjádření Eda Weilera, který má v NASA na starosti kosmický výzkum. Projekt Pluto Express sice zrušen (zatím) nebyl, jeho realizace se vša "odkládá". Do kdy? To nikdo neví... Škoda.

Jiří Dušek
Zdroj: Spacer.Com, Space.Com a další
 

Noční ponocování a zvířátka

Na počátku léta jsme vyhlásili soutěž "Prázdniny pod hvězdami!" I když jsme vás stimulovali poměrně hodnotnými cenami, příspěvků se nakonec sešlo nečekaně málo, na prstech jedné ruky je pohodlně spočítáte. Dnes si můžete přečíst první z nich.

 Jistě všichni víte, že letošní prázdniny (až na pár dní v srpnu) stály za velké kulové. A tak se nelze divit, že když se naskytla příležitost pozorovat, neodolala jsem a vyrazila. Jako obvykle jsem započala s přípravami. Nejdřív jsem si z naší chajdy vytáhla krásně brčálově zelené (tedy vojensky maskované) umělohmotné lehátko, které jsem umístila do oddělené části naší zarostlé zahrady (džungle). Bohužel jsem zapomněla zavřít branku, a tak se stalo, že jeden z našich tří psů jej bez milosti a jakéhokoliv náznaku studu počůral. Nezbývalo, než chopit se kýble a hadry a začít umývat. Mohla jsem se jen utěšovat myšlenkou, že mi moje lehátko neposr…

Když se mi ho podařilo očistit, zavřela jsem ho v zahrádce a vysvětlila tomu podloudnému psiskovi, jakou špatnou věc to vlastně udělal. Zatím to pořád zkouším po dobrém, ale asi budu muset brzo najít nějaký účinnější způsob, protože domlouvání moc nepomáhá (kromě lehátka se mu už podařilo zaútočit svou agresivní močí i na stativ mého dalekohledu a pozorovací židličku -- skoro mám pocit, že se mi chodí venčit na mé astronomické vybavení schválně!).

Základ hlavního pozorovacího stanoviště byl připraven. Teď už zbývalo nanosit jenom vybavení. To znamená red-light (červené světlo od kola), hvězdnou mapu, pozorovací deník, tužky, gumy, spacák, dalekohled, starý dobrý rodinný ruský (komunistický) triedr… Stručně řečeno půlku mého pokoje. Ani nevím jak se mi to podařilo, ale všechno jsem to zvládla. Teď zbývalo už jen čekat, až se pořádně setmí.

Bylo asi 21:00 SELČ když jsem vylezla ven, lehla si na lehátko a začala přivykat na přicházející tmu. Pomalu jsem začala rozpoznávat jednotlivá souhvězdí a vnímala jsem, jak se na obloze rozlévá Mléčná dráha. Když už bylo tak akorát, vstala jsem a zaměřila se na některé proměnné hvězdy a pak na jednotlivá souhvězdí.

Během pozorování mám tendenci mluvit, takže si vždycky povídám se psem (aby to nevypadalo tak blbě). Oné noci jsem mu nejdřív odříkávala scény ze Star Wars -- Episody I. Třeba tu, jak Qui-Gon Jinn s Obi-Wanem Kenobim letí vyjednávat na loď obchodní federace, nebo tu, jak Jediové s Jar-Jarem Binksem večeří s Anakinem Skywalkerem a jeho matkou na planetě Tatooine. Pak jsem mu začala zpívat soundtrack Hvězdných válek a nakonec jsem to všechno slavnostně zakončila písničkou z Armagedonu od Chantal Kreviazuk (Leaving on a jet plane), We will rock you od Five & Queens a (do třetice všeho dobrého) Vsetínskou hokejovou hymnou.

 Pak mi došel hlas, a tak jsem musela přestat. Abych se přiznala, nesnáším ticho, protože mě pak napadají ty nejhrůznější a nejbujnější myšlenky. Taky, věřte nevěřte, jsem v životě neviděla světlušku (nebo jsem si to alespoň nikdy neuvědomila, že jsem nějakou zaznamenala), a tak se nelze divit, že když mě začal po půlnoci ohrožovat zeleně svítící hmyz, zpanikařila jsem. Nejdřív jsem myslela, že jde o zelené potvory ze seriálu Akta-X, které člověka nějak paralyzují, zabijí a odnesou na nejbližší strom (za zmínku zde stojí, že v zahradě máme dvě jabloně a jednu třešeň), kde ho zabalí do pavučinového zámotku. Pak mě ale napadlo, že se jedná o pozůstatek katastrofy z Černobylu. Tak jako tak jsem začala prchat domů, kde jsme v hrůze vyčkala asi 10 minut. Pak mi to ale nedalo, a tak jsem zase vylezla ven.

Zekony (ZElené mouchy dělající koKONY) byly pryč. Takže jsem si oddychla a pokračovala ve svém "vědeckém bádání". Byla "tma" (tma v uvozovkách = tma + tři pouliční lampy) a když je tma a ticho, začíná člověk uvažovat o věcech, na které by si jinak ani nevzpomněl. Třeba proč mě neunesou mimozemšťané, proč mi na zahradu nespadne kus Miru nebo proč nejít, nepůjčit si od bratra pistol (kuličkovou se superdostřelem) a nerozstřílet to odporné pouliční osvětlení. Anebo otázky typu spláchla jsem na záchodě a kam vůbec vozí hovnocuc výkaly?

Prostě začnete přemýšlet a hledat na své otázky odpovědi. Mozek pracuje na 99,9 % a to znamená, že se z něj kouří (teda alespoň u mě). Dokonce si ani neuvědomíte, jak ten čas letí. Já jsem si toho naštěstí všimla (asi ve 3:00 SELČ) a zjistila jsem, že se mi chce spát. A tak jsem přerušila pozorování a šla si udělat kolečko kolem zahrady.

Pak jsem vykonala ještě další dvě a nakonec jsem zalehla do spacáku a sledovala meteory. Aby moje pozorování byla seriózní, zapisovala jsem si čas, dráhu letu a jasnost oněch "padajících hvězd". V zápalu vědy jsem si vůbec nevšimla, že se můj pes vzbudil. Zaregistrovala jsem ho až když začal prolézat blízké rybízové keře (započal se na nich i venčit) a probudil tak hejno komárů. Pak přiběhl ke mně a začal do mě šťouchat čumákem, abych ho podrbala za uchem. Ale mi se nechtělo, a tak jsem dělala že spím s otevřenýma očima.

Potom na mě začali útočit ti komáři a tak jsem se zmítala v křečích, mávala jsem rukama a svým červeným světýlkem. Nato se ke mně takticky přidal ten záludný hafan, a tak jsme se tam zmítali oba. Zatímco já se bránila útoku neporazitelného hmyzu, pes do mě vehementně dloubal, takže mi vyrazil z rukou tužku a deník a nakonec na mě málem skočil. Když komáří četa opustila mé stanoviště a hlavní tábor v jednom, bylo zřetelné, že se blíží ráno. Já už byla opravdu unavená, a tak jsem vypudila psa, zabalila se do spacáku a jak jsem lehla, tak jsem spala.

Na závěr musím říct, že se mi pozorování moc povedlo a nezbývá mi než konstatovat, že by to chtělo víc takových.

Veronika Janáková
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...