:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

276. vydání (4.9.2000 )

 foto Gemini Observatory/AURA/NOAO/NSF V poslední době jsem si uvědomil jeden nečekaný problém. Z titulu mé funkce mi na brněnské hvězdárně přepojují "odborné" telefonické dotazy: Většinou jde o nejrůznější světelné záhady v podobě reklamních světlometů, vycházejícího Jupiteru se Saturnem, Sluncem osvětlených vysoko letících letadel či zjasnění některého z Iridií. Tu a tam se ale vyskytne záludnější požadavek, například na radu, jaký si koupit astronomický dalekohled. Pokaždé se nejdříve pokouším zjistit, co vlastně s takovým přístrojem hodlá začínající pozorovatel sledovat. Jestliže se chce jenom tu a tam dívat na hvězdnou oblohu, spatřit měsíční krátery, Saturnův prstenec, čtyři Jupiterovy satelity a sluneční skvrny, pak určitě vystačí s objektivem o průměru mezi pěti a deseti centimetry a sadou okulárů poskytujících vhodný rozsah zvětšení. Stejně tak lze náročnějšímu zájemci poradit parametry lepšího přístroje: od velikosti objektivu až po vhodnou montáž. Bojím se však okamžiku, kdy má telefonující dalekohled již vyhlédnutý a kdy po nás žádá "pouze" konečné dobrozdání. TeleVue, Bushnell, Meade... Co na to říkáte? Mé odpovědi jsou v takové situaci spíše neurčité. Vždyť koupě podobné hračky není v žádném případě levnou záležitostí, často musíte z portmonky vytáhnout i přes deset tisíc korun! Já jsem ale v této chvíli v roli "kovářovy kobyly a ševcovy ženy, které chodí bosi". Sám jsem obklopen řadou špičkových dalekohledů a zcela běžně je používám k práci. Avšak osobně jsem si -- až na lovecký triedr -- žádný nikdy nekoupil. Mé představy o cenových relacích a kvalitě na trhu dostupné techniky jsou tudíž velmi mlhavé! Takže jaké z toho plyne poučení? Na hvězdárnách určitě najdete řadu znalců, kteří mají přehled o českém astronomickém trhu, ale zcela paradoxně se většina pracovníků v tomto oboru kupodivu příliš neorientuje. Asi.

Jiří Dušek

 

Vlastníte astronomický dalekohled? Jiný než triedr? (161 odpovědí)

  • ano, jistě (70%)
  • ne, chodím na hvězdárnu (17%)
  • ne, nedívám se na nebe (13%)

 

 

Kvartet je kompletní

Noc z 3. na 4. září 2000 bude v dějinách astronomie určitě zapsána jako jedna z historických. Poprvé po patnácti letech příprav a budování zasedli v řídicím středisku dalekohledu VLT (Very Large Telescope) na hoře Paranal k terminálům astronomové a technici všech čtyř osmimetrových dalekohledů. Každý z týmů měl k dispozici "svůj" 8,2metrový dalekohled, "kvartet Paranalu" byl kompletní. Od tohoto okamžiku každou jasnou noc je k dispozici čtveřice dalekohledů s celkovou plochou zrcadel 210 čtverečních metrů.

 První tři osmimetrové dalekohledy Evropské jižní observatoře (ESO) na hoře Paranal v Chile si slavný okamžik "prvního světla" odbyly již dříve: teleskop ANTU v květnu 1998, KUEYEN v březnu 1999 a MELIPAL v lednu 2000. Teď se k nim přiřadil i poslední přístroj -- YEPUN. Zatím dalekohledy pracují simultánně, ale počátkem příštího roku budou některé již spřaženy do unikátního systému VLT interferometru, což umožní získávat obrazy s nebývalým rozlišením a ostrostí.

Jak se vše tuto noc odehrálo? V 21.39 místního času (1.39 světového času) byl YEPUN natočen do oblasti Mléčné dráhy, na hranici souhvězdí Šípu a Orla. Zde se nachází planetární mlhovina Hen 2-428, první objekt tohoto přístroje. Byla nalezena pointační hvězda, systém aktivní optiky rychle optimalizoval optickou soustavu. V 21.44 se na 30 sekund otevřela kamera v Cassegrainově ohnisku. Výsledný obraz byl bez prodlení počítačově zpracován. Je přesně 21 hodin 45 minut a 53 sekund. "To není špatné! Moc pěkné!" ozývalo se ve středisku.

Pak obsluha přístroje pořídila sérii tří snímků s delšími expozicemi a s třemi různými barevnými filtry. Ty dohromady vytvoří překrásně barevný portrét mlhoviny. Potom už byla na řadě trpasličí galaxie NGC 6822 a spirální galaxie NGC 7793.

První pozorování sledovala i generální ředitelka ESO Catharine Cesarská. Její gratulace všem přítomným byla bezprostřední. Ocenila zejména vynikající optickou kvalitu, které se dosáhlo hned napoprvé. Měření totiž ukázala, že 80 procent světla je koncentrováno v plošce o průměru 0,22 úhlových vteřin.

Nakonec ještě krátkou poznámku k názvu YEPUN: jak známo, každý z přístrojů obdržel jméno nějakého astronomického objektu v jazyku původních domorodých obyvatel. Tento čtvrtý se tedy jmenuje YEPUN -- údajně to má být hvězda Sirius. Nyní však Prof. Carlos Gonzalez (Pontificia Universidad Católica) tento překlad zpochybňuje a tvrdí, že je to označení Venuše (konkrétně jde o Jitřenku).

Zdeněk Pokorný
Zdroj: ESO Press Release
 

Mezi planetou a hvězdou

Hnědí trpaslíci nejsou špinavou ozdobou zahrady starší paní, která nevychází z domu a vadnou ji proto růže, ale vesmírnými objekty, jež byly donedávna ověnčeny příslovci "tajemní" či "podivní". Jak se na ně díváme dnes?

 Na obhajobu mírně nadneseného úvodu dodejme jen tolik, že hnědí trpaslíci skutečně patří mezi velmi málo studované -- ani ne proto, že by o ně nebyl zájem, ale spíš proto, že není snadné je v temnotemném vesmíru objevit, natožpak prozkoumat. Nacházející se totiž na pomyslné hranici mezi definicí planety a hvězdy, jsou jenom málo svítiví a odhalit je lze pouze s využitím té nejmodernější techniky.

Pokud byste chtěli vymyslet definici hvězdy, dostali byste se do problémů. Pamatuji si na jeden dobrý pokus Zdeňka Mikuláška, který tvrdí, že "hvězdy jsou továrnou na výrobu fotonů". Přestože si možná řeknete, že je lepší mluvit o jaderných reakcích v jádře, vězte, že je i tohle v definici zahrnuto. Stejně jako fakt, že planety fotonů vyzařují naopak velmi málo. Stejně jako hnědí trpaslíci -- ti mají příliš malou hmotnost na to, aby se staly byť i podprůměrnou hvězdou, avšak ve srovnání s Jupiterem jsou mírně řečeno "velcí".

Interval hmotností hnědých trpaslíků se pohybuje od několika Jupiterů (řekněme patnáct) až po několik desítek násobků největší planety Sluneční soustavy (třeba i sedmdesát). Za vznik "běžného" hnědého trpaslíka může skutečnost, že smršťování "protohvězdné" látky tvořené hlavně vodíkem nemohlo překonat odpudivé elektrické síly mezi částicemi, které jsou jinak díky vysoké teplotě a tlaku uvnitř hvězdy donuceny se spojovat a dát tak za vznik termojadernému ohni. -- Motoru, který drží hvězdu v rovnováze a dopřává jí dlouhý život věnovaný hromadné výrobě fotonů.

Hnědí trpaslíci jsou tudíž ve stádiu, které předchází vzniku normální hvězdy spalující v nitru vodík na helium. Zároveň jsou ale příliš hmotní na to, aby byly běžně chápanou obří planetou.

Protože podobných objektů známe zatím málo, jsou jakékoli statistiky velmi nejisté. Inu, být hnědým trpaslíkem není nic moc. Přesto všechno jsou ale pro astronomy důležití mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát.

Díky malé povrchové teplotě září především v infračerveném oboru elektromagnetického spektra -- to je staví do role objektů, které se studují velmi špatně. Hvězdáři si dokonce dlouho mysleli, že tato tělesa vůbec neexistují. V poslední době se jich ale podařilo nalézt a prostudovat už několik desítek (stovek).

A k čemu jsou nám dobří? No kupříkladu si s jejich pomocí můžeme udělat představu, jak vznikají hvězdy a planety. Podle posledních pozorování Hubblova kosmického dalekohledu se zdá, že podobně jako u planet, jsou i hnědí trpaslíci spíše osamocení než vázaní ve vícenásobných systémech. Naproti tomu hvězdy vznikají nejraděj po dvou a více kusech. Zatímco stálice se tvoří z mezihvězdných molekulových mračen hroucením, planety se asi nabalují ze "zhustků" prachových částic v protoplanetárních discích, tedy odpadu po kreací hvězdy.

Na prvotní zahuštěné kusy se nabaluje další a další materiál, až vznikne planeta. Zatímco poblíž Slunce se utvoří pevná (kamenná) tělesa, ve vzdálenějších částech sluneční soustavy na sebe naberou okolní vodík a helium a dají tak za vznik plynným koulím a'la Jupiter. Přestože hnědí trpaslíci jsou mnohem hmotnější, podobají se právě těmto tělesům.

Na tyto a další otázky hledali hvězdáři odpovědi relativně dlouho, díky infračerveným kamerám na palubě kosmického dalekohledu však mohli prohlédnout nejen známé hnědé trpaslíky v srdci mlhoviny M 42 (tedy známou Velkou mlhovinu v Orionu), ale také na několik desítek ve hvězdokupě IC 248.

S rostoucím počtem nalezených objektů a díky precizní práci astronomů, kteří mohli krom vzdálenosti těles určit také jejich hmotnosti, tak dostáváme do rukou statistiku, která začíná vykazovat některé podobné rysy, jako mají statistiky stelárních objektů. S klesající hmotností roste počet pozorovaných trpaslíků a jak se zdá, jejich úhrnná hmotnost je ve vesmíru příliš malá na to, aby bylo možné jejich existencí vysvětlit například problém tzv. skryté hmoty.

Přestože je na nějaké závěry ještě brzo (inu to je nevýhoda tiskových zpráv), můžeme čekat zajímavé výsledky výzkumu na poli objektů, které teprve nyní začínají vykukovat z nedohledna černého kosmu.

Rudolf Novák
Zdroj: STSCI News a další
 

Kapitáne, trikordér ukazuje, že je atmosféra dýchatelná...

Díváte se na Star Trek? Tak jistě víte, že téměř každý člen posádky vesmírné lodi Enterprise má pokaždé, když jde do "terénu", při ruce takzvaný trikordér -- přístroj analyzující prostředí, ve kterém se kosmonaut zdržuje, případně látku nebo těleso, na které průzkumník narazí. Navíc má v sobě navigační čidlo, kameru a spoustu dalších velmi užitečných věcí. Že je to nesmysl? Že takový přístroj nebude nikdy existovat? Nevěříte-li, čtěte dále...

 Když byl poprvé představen prototyp Osobního družicového asistenta (Personal Satellite Assistant -- PSA), byl přirovnáván k legendárnímu HALu 9000, inteligentnímu palubnímu počítači, který se nacházel na palubě lodi Discovery v sci-fi románu Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odyssea.

Yuri Gawdiak, hlavní osoba odpovědná za projekt PSA, však říká, že takové přirovnání je pravdivé jen částečně. "HAL 9000 měl kontrolu nad všemi systémy lodi," říká. "PSA je spíš jako droidi z Hvězdných válek. Jsou vytvářeny proto, aby pomáhaly členům posádky například při monitorování úrovně kyslíku nebo tlaku vzduchu."

Podobné senzory jsou sice v každé kosmické lodi nebo raketoplánu, ale jenom na pevných pozicích a nelze s nimi hýbat. PSA, jen o málo větší než míč na softball, by měl podobné úkoly řešit prakticky kdekoli si kosmonaut nebo řídící středisko vzpomene. Především v nebezpečných situacích -- například před vstupem do jiné kosmické lodi. Zjistí, zda je v daném místě dostatek kyslíku při správném tlaku, zda tam nejsou toxické plyny či nebezpečné bakterie a zda je zde teplota, při které může člověk vůbec existovat.

 Yuri Gawdiak doufá, že PSA v budoucnosti značně zefektivní průzkum vesmíru a v mnohém zbaví posádku nebezpečné práce navíc. Součástí malého robota bude kamera pro přímý přenos z místa průzkumu, bezdrátová komunikace a také autonomní navigační systém. Aby se mohl pohybovat, bude každý PSA vybaven slabými tryskovými motorky (QuickTime, 1 MB).

Zatím se předpokládá, že se družicový asistent použije pouze uvnitř kosmických dopravních prostředků -- tedy především v raketoplánu nebo na palubě Mezinárodní kosmické stanice. Při celkové váze 1,8 kilogramu by byly mimo kabinu kosmických lodí motorky naprosto neúčinné.

Přesto vědci z Johnsonova střediska kosmických letů vyvíjejí podobnou jednotku velikosti míče, která se zvládne pohybovat mimo kosmickou loď. Tato "létající kamera" AERCam Sprint byla již vyzkoušena při letu raketoplánu Columbia v prosinci roku 1997. PSA byl měl sloužit také jako jakási retranslační stanice mezi posádkou a řídícím střediskem; zatímco by kosmonaut pracoval nebo prováděl experiment, řídící středisko by si pohybovalo s PSA a dívalo se, co a jak zrovna dělá. Stejně tak by mohli tyto asistenty posílat na místa, kam lodní senzory nedosáhnou. Prostě by posádce přibyly další oči a uši, kterých kvůli bezpečnosti není nikdy dost.

 Připadá vám to jako ve sci-fi? Sám Yuri Gawdiak přiznává, že se nechal inspirovat právě od autorů vědeckofantastických filmů. Znáte Hvězdné války? Pokud ano, tak víte, že Obi-Wan Kenobi používal létající inteligentní koule, když učil Luka Skywalkera zacházet se světelným mečem a využívat možností vesmírné Síly. Tento cvičební objekt byl také vybaven vlastním mechanismem pohybů, ale současně také "paprskomety", které za každý chybný pohyb Luka potrestaly; laserová děla však PSA přirozeně mít nebude.

V současnosti je zařízení teprve ve vývoji a řeší se obrovská spousta problémů -- například otázka materiálu (pevný a přitom lehký), softwarového vybavení... Již nyní je podle mínění konstruktéru komerčně dostupných asi devadesát procent součástek potřebných k realizaci PSA. Projekt běží přibližně dva roky a za tu dobu se už mnohokrát odchýlil od původního návrhu. Nicméně se dá předpokládat, že k příliš radikálním změnám již nedojde. "Takže už kolem roku 2002 bychom mohli dopracovat k finálním testům při letech raketoplánů nebo na Mezinárodní kosmické stanici," vyjádřil se Yuri Gawdiak.

Gawdiakova představa jde dokonce tak daleko, že "smečka" takových družic by byla dokonce schopna nepřetržitě monitorovat například stav laboratoře nebo pokusných zvířat. Dokonce by PSA mohl s astronautem komunikovat -- software pro rozpoznávání a analýzu mluveného slova je však teprve v plenkách.

Takže až se vyřeší všechny tyto problémy, již nic nemůže zabránit tomu, aby členům posádky dvanácticentimetrová vznášející se koule třeba recitovala horoskopy.

Michal Švanda
Zdroj: Internet
 

Astronomie na EXPO 2000

Shodou několika náhod jsem se letos během dovolené dostal i na výstavu Expo 2000 v německém Hannoveru. O této výstavě bylo popsáno jistě mnoho papíru, ba i elektrony si přišly na své. Nejsem příznivcem megalomanských akcí, vlastně se celý život veletrhům systematicky vyhýbám. Proto nemohu poskytnout zasvěcené srovnání s obdobnými akcemi v historii nebo v jiných zemích.

ohromny chondrit Nutno však konstatovat, že na první pohled bylo zřejmé, že se vystavují nápady, originalita, myšlenky a také kusy umění a kultury jednotlivých zemí. Komerce nečněla ani z expozic jinak "proklatě tržních" nadnárodních koncernů (řečeno s divadlem Sklep: "Nejjmenuuujjjj!!"). Takže, jak jinak, hledal jsem na Expu 2000 astronomické drobky.

Drobeček první
Kromě národních a firemních pavilónů a expozic pořadatelská země připravila i několik ohromných tématických hal. Jedna byla věnována vědě. V této hale mne nejvíce zaujala expozice pojmenovaná "vědecký tunel".
Při chůzi tunelem mohli návštěvníci spatřit v "prezentačních bodech" postupně demonstraci nejnovějších poznatků například o struktuře pevných látek, procesech v živých buňkách atd. Na konci tunelu došlo také na Slunce, Sluneční soustavu, Galaxii i vývoj vesmíru. V oddílu Sluneční soustavy si jen tak ležel na skleněném stole 320 kilový chondrit. Ten opravdu nikdo nemusel hlídat. Jen jsem si vzpomněl na naše beskydské "pidichondritky"!

 Drobeček druhý
Na sklonku celodenního plahočení neuvěřitelně rozlehlým areálem, kdy už jsem nabyl přesvědčení, že nic astronomického se konati nebude, objevil jsem v pavilónu pro děti zajímavou expozici. Na vnějších stěnách kvádru o velikosti asi 10x20x2 metry byl umístěn "masivně" vyvedený astronomický test (viz obrázek). Chtěl jsem prozkoumat, co je uvnitř kvádru, ale ouha.
Vstup byl povolen pouze osobám do 140 cm výšky. No a o německé důslednosti by se jistě daly psát romány! Jenže i z venku bylo patrné, že se uvnitř nachází patrně takový pokus o planetárium, hvězdná obloha nakreslená na kopuli o průměru cca 4 metry.

Možná je astronomických exponátů v Hannoveru více, ale v jednom dnu se dá projít asi desetina všech prostor, navíc u některých pavilónů se tvoří několikahodinové fronty. Takové expozice je bohužel nutné při jednodenní návštěvě oželet.

Tomáš Gráf
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...