:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

275. vydání (31.8.2000 )

 kolonie mikrobu v antarktickem ledovci (zdroj NASA) Tak jsem si před nedávnem přečetl docela seriozní zprávu o objevu bakterií, které žijí a pravděpodobně se i rozmnožují v oblacích nad rakouskými Alpami. Dokonce tak mohou ovlivňovat počasí -- i když tahle domněnka je zatím spíše v říši spekulací. I tak mi ale připadá fascinující, jak moc jsme museli za několik málo posledních roků změnit představu o podmínkách vhodných pro život. Dokonce byly objeveny úplně nové typy organismů, které dokáží žít v extrémních prostředích: v trvale zmrzlé půdě Antarktidy, v nesmírně slaném Mrtvém moři, v kyselých půdních vodách s pH 1, v hloubce několika kilometrů pod zemí, v okolí horkých pramenů, ze kterých tryská vařící voda... Organismy, které přežijí a dokonce se množí za teploty 120 stupňů Celsia. Koho by to napadlo! I když to tak nevypadá, na hranicích geologie a biologie dnes probíhá doslova a do písmene skutečná revoluce bořící nedávné představy o tom, co je živé. Zvyšují se ale šance, že existuje život i na jiném vesmírném tělese? Nevím, zatím máme spolehlivé důkazy o jediné obydlené planetě, a z toho se jakákoli statistika dělá hodně špatně. Každopádně prostředí kolem nás naznačuje, že i svět v našem nejbližším okolí předčí veškeré naše -- i ty nejdivočejší -- představy. A to je moc krásné.

Jiří Dušek

 

 

 

Intimní setkání

Tento víkend se k Zemi přiblíží planetka o průměru zhruba jeden kilometr. Ba co víc, pokud bude přát počasí, půjde tohle blízkozemní těleso zahlédnout i v běžně dostupných dalekohledech.

 Planetku se podařilo objevit teprve nedávno, v noci z 25. na 26. srpna, kdy se dostala do zorného pole dalekohledu o průměru 1,2 metru na havajské hoře Haleakala. Ne náhodou, zdejší observatoř je hlavní zbraní v projektu Near Earth Asteroid Tracking, jenž organizuje Eleanor F. Helinová (Jet Propulsion Laboratory).

Těleso s jasností 13,6 magnitudy se už v době objevu pohybovalo rychlostí až čtyři stupně za den. Právě tím planetka, která dostala předběžné označení 2000 QW7, upoutala pozornost. Následné výpočty pak potvrdily, že se k nám 1. a 2. září přiblíží až na 0,032 astronomické jednotky, tedy zhruba dvanáctinásobek vzdálenosti Země-Měsíc. Ruku v ruce s tím se ještě mírně zjasní na 12,7 magnitudy, takže se pohodlně ocitne v dosahu dalekohledů o průměru objektivu 20 centimetrů. Pohybovat se bude ze souhvězdí Vodnáře, přes Ryby až do Velryby. Přesné souřadnice najdete třeba na stránce Minor Planet Center.

"Radarová měření, v kombinaci s optickými záznamy nám bezprostředně zpřesní trajektorii tělesa nejméně tisícinásobně," komentoval již probíhající pozorovací kampaň Jon Giorginy z JPL. Na 2000 QW7 se totiž kromě standardních observatoří podívá i speciální radar v Goldstone v Mojavské poušti.

Už třicet hodin po objevu planetky 2000 QW7 se podařilo dohromady shromáždit více než stovku přesných pozic z dvou desítek observatoří (včetně české Kletě a Ondřejova). Předběžné výsledky pak hovoří o tom, že se s periodou 2,7 roku pohybuje po eliptické dráte s průměrnou vzdáleností od Slunce 1,95 astronomické jednotky. Vůči rovině ekliptiky je skloněna pod úhlem 4 stupně. Patří tudíž mezi tělesa typu Amor, která se přibližují k zemské dráze z vnějšku. A navíc, je nad Slunce zřejmé, že se s námi zatím nesrazí -- naštěstí, jeho průměr se totiž odhaduje na jeden kilometr a to by byla hodně nepříjemná katastrofa.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

Objevte si kometu!

Chcete sami objevit kometu? Ano? Pak k tomu nepotřebujete nic jiného než nerušený přístup k Internetu, dobrý zrak, trpělivost, trochu štěstí a záběry pravidelně vysílané Sluneční a helioseismickou observatoří SOHO.

 Minulý týden si observatoř SOHO, zavěšená jeden a půl milionu kilometrů od Země v tzv. Lagrangově bodu L1, připsala na konto již dvoustou kometu. Postaral se o to britský amatér Michael Oates, jenž na Internetu pečlivě prohlížel snímky okolí Slunce pořizované jedním z koronografů na palubě sondy a v záznamech z jedenáctého dubna 1997 narazil na nenápadnou, rychle se rozplývající skvrnku -- jubilejní 200. vlasatici C/1997 G6.

"S dvěma stovkami se SOHO s přehledem stává nejvýkonnějším objevitelem komet," potvrdil výjimečnost observatoře Brian Marsden z Minor Planet Center. Na, značně vzdálené druhé pozici je pak automatický "kombajn" LINEAR s "pouhými" padesáti objevy. Nepočítáme-li tato důmyslná zařízení, je v kategorii "jednotlivců", nejúspěšnější Carolyn Shoemaker se třiceti vlasaticemi.

Hlavním posláním observatoře SOHO je výzkumu slunečního nitra, povrchu, atmosféry a slunečního větru, nabitých částic zaplavující meziplanetární prostor. Díky ní se hvězdáři poprvé pokouší předpovídat vesmírné počasí: především vznik slunečních erupcí a na ně navazujících geomagnetických bouří. Objevy komet jsou pak jenom vedlejším, ale o to příjemnějším produktem.

Minigalerie SOHO komet (foto NASA/ESA) "Když před pěti lety SOHO startovalo, nikdo takovou řadu vlasatic nepředpokládal," potvrdil v tiskové zprávě NASA Doug Biessecker, sluneční fyzik z Goddardova střediska kosmických letů. "Množství komet objevených detektorem LASCO předčil veškerá naše očekávání. Důsledkem je zvýšení našeho odhadu celkového počtu tzv. Kreutzových komet. Mělo by jich být čtyřikrát více, tedy na dvacet tisíc."

V zorném poli koronografů se objeví pouze ty komety, které se ke Slunci přiblíží na sebevražedně malou vzdálenost. Velká většina z nich, stejně jako SOHO 200 (tedy C/1997 G6), však za takový průlet zaplatí prakticky okamžitě životem: mnohdy umírají v pekelném žáru Slunce již několik hodin po objevu.

Hlavním nástrojem k hledání komet blízko Slunce jsou koronografy, které pomocí kruhového stínítka zakrývají jas slunečního disku a nabízejí tak pohled na blízké sluneční okolí s řídkou atmosférou (tzv. koronou), včetně planet a jasných hvězd. Snímky ze SOHO se na Internetu obnovují v reálném čase každých třicet minut. Tedy ve stejný okamžik jako na monitorech profesionálních astronomů. Zhruba každý týden se pak na těchto záběrech, které mají možnost sledovat miliony lidí, ukáže kometa. Je přitom jenom otázkou štěstí, kdo si jí všimne jako první.

Možná vás to překvapí, ale většina sebevražedných vlasatic má zřejmě společný původ: jsou to fragmenty obřího jádra, které se před několika tisíci roky rozpadlo při těsném průletu kolem Slunce. Podle spekulací Briana Marsdena může jít o pozůstatky vlasatice, jejíž rozpad v roce 372 před Kristem kometu zaznamenali někteří starověcí učenci.

"SOHO zřejmě většinou pozoruje fragmenty velké vlasatice, kterou spatřil roku 372 před naším letopočtem řecký astronom Ephorus," říká doslova. "Popsal totiž, jak se rozpadla na dvě části. Podle mých výpočtů se tyto části ke Slunci opět vrátili kolem roku 1100. Opět se rozpadly a daly tak za vznik této rodině." Jádro této původní komety mohlo mít v průměru až 100 kilometrů -- což je 10 až 20krát více než u běžných vlasatic, avšak i tak při těsném průletu podlehlo slapovým silám naší denní hvězdy.

Dnes pozorované úlomky přilétají z jihu, pod úhlem 35 stupňů vůči rovině ekliptiky. Díky tomu, jak se SOHO během roku pohybuje vzhledem ke Slunci a Zemi, objevují se vlasatice kolem února z východu, kolem srpna ze západu a v červnu a listopadu z přímého směru.

 Komety této "sebevražedné" rasy byly pojmenovány po Heinrichu Kreutzovi, jenž se v letech 1880 až 1890 začal jako první těmito případy systematicky zabývat. Až do roku 1979 jsme na základě výsledků pozemních dalekohledů poznali jenom devět takových vlasatic. Průkopnický detektor SOLWIND na umělé družici P78-1 jich v letech 1979 až 1984 objevil hned šest. (Možná si vzpomenete, že byl jeho provoz násilně ukončen cvičným sestřelením americkou vojenskou raketou.) Dalších deset exemplářů pak mezi roky 1987 a 1989 přidal koronograf na Solar Maximum Mission (SMM), jenž se pro změnu proslavil coby první na oběžné dráze opravený satelit. (Posádkou amerického raketoplánu v roce 1984.) Zásadní zlom však nastal až 30. prosince 1995, kdy se do kosmického prostoru vydala západoevropská observatoř SOHO.

Komety Kreutzovy skupiny se pohybují po velmi protáhlé eliptické dráze, která je zanáší jenom 50 tisíc kilometrů od povrchu Slunce. Většina z nich má velikost nejvýše několik desítek metrů a září jenom proto, že v extrémních podmínkách koróny o teplotě několika milionů stupňů září úplně všechno.

Kometa vyhřívající se v žáru Slunce je očima vidět jenom naprosto výjimečně, například na denní obloze Ikeya-Seki v roce 1965 či tzv. Velká zářijová kometa z roku 1882. Průměr jejich ledových jader se však pohyboval kolem několika kilometrů. Drtivá většina drobných sněhových koulí je však až na krátké okamžiky, kdy se v blízkosti Slunce vypaří, neviditelná. "V minulosti jsme tyto vlasatice považovali za naprostou raritu, jelikož ze země bylo takových případů jako Ikeya-Seki vidět málo," shrnul diametrální rozdíl Brian Marsden. "Malé fragmenty jsou až na několik málo dní průchodu přísluním nesmírně slabé a v okamžiku, kdy se objeví zorném poli SOHO už pozorujeme jejich neodvratnou smrt."

Vraťme se ale k nebývalé žni. Za příval nových objevů "SOHO-komet" můžou do značné míry amatéři. Právě oni totiž prohledávají volně přístupná data na Internetu -- jak snímky v reálném čase, tak i bohatý archiv.

SOHO má ve své výzbroji hned tři koronografy, kteří hlídají dění v atmosféře v rozmezí 1,1 do 32 slunečních poloměrů. Na první pohled by se mohlo zdát, že nejsnazší je hledat na záběrech širokoúhlém dalekohledu C3, který má zorné pole o průměru 16 stupňů (od 4 do 30 poloměrů). Statistika však ukazuje, že celé dvě třetiny vlasatic amatéři objevili v archivu snímků koronografu C2, jenž pravidelně snímá oblast v rozmezí 2,5 až 6 poloměrů Slunce, tedy v zorném poli o průměru jenom tři stupně. Připomeňme, že jeden sluneční poloměr odpovídá přibližně 700 tisíc kilometrům.

Celý fígl spočívá v tom, že jasnost sebevražedných komet bývá největší v době, kdy se pohybují ve vzdálenosti ve vzdálenosti 7 až 9 milionů kilometrů. Díky sklonu dráhy se však při pohledu z družice promítají jenom několik stupňů od Slunce.

Úplně nejlepší období, kdy lze novou vlasatici zahlédnout, proto nastává od května do července. Tehdy se sice v době největší jasnosti nachází v oblasti, kterou má dalekohled C3 z konstrukčních důvodů částečně zakrytou, avšak může být pohodlně vidět v zorném poli koronografu C2. Velkou výhodu je i to, že se díváme ve směru letu komety, která se tak pohybuje relativně malou úhlovou rychlostí. Proto je na její identifikaci k dispozici více času.

 Spatřit novou vlasatici v jiném období už tak snadné není, neboť má v blízkosti Slunce mnohem větší úhlovou rychlost. Často se proto stává, že mlhavou skvrnku, která si to kolem prosviští právě v půlhodinovém intervalu mezi jednotlivými snímky, jednoduše propásneme.

"Objevy amatérů jsou pro nás nesmírně důležité, pomáhají nám totiž objasnit historii Kreutzovy skupiny, monitorovat jejich počet i jasnost. Dobrovolníci také nalezli několik dalších komet jiného původu, které prošly ve vzdálenosti od 10 do 20 slunečních poloměrů," shrnul hlavní význam tohoto lovu Doug Biesecker.

Zkusit to můžete i vy -- šanci dostanete každých třicet minut. Možná tak ochutnáte onu báječnou příchuť z objevu nepoznaného. Nic víc -- jména jednotlivých komet jsou zasvěceny observatoři SOHO a ne jejich objevitelům.

Pavel Gabzdyl, Jiří Dušek
Zdroj: Science@NASA a řada dalších
 

Co je malé, to je milé

Velké naděje vkládají do malých sond nejen studenti vysokých škol, ale též kosmickým větrem ošlehaní odborníci. Dokonce i slovutná NASA hodlá v následujícím desetiletí poslat po Sluneční soustavě řadu malých observatoří, které pohodlně strčíte do kufru osobního automobilu.

 "Už dávno odzvonilo velkým komplexním observatořím, které měly na sobě přístroje tu pro výzkum geofyzikální, tu astronomický, tu ještě nějaký další. Tohle je pochopitelně nesmysl, cesta je ve specializovaných satelitech, kterých by ovšem měl být dostatek, aby pokryly nejrůznější oblasti a aby byly jejich výsledky vzájemně kompatibilní. Kromě toho je to levnější a méně riskantní. Přiznejme si, že jsme vždycky závislí na tažných koních a každý tažný kůň ba každý kůň vůbec, se někdy splaší," komentoval pro nás před časem význam malých satelitů náš redakční kolega Marcel Grün.

Politika největší možné miniaturizace elektroniky i všech ostatních částí má skutečně pádné důvody. Za stejnou cenu můžete, třeba k proklínanému Marsu, poslat celou řadu malých sond. Samozřejmě, některé z nich ztroskotají, ale když jsou dobře postavené, alespoň část k cíli nakonec dospěje. Riziko neúspěchu je tak na přijatelné úrovni, navíc klesají nároky na drahý raketový nosič. A tedy i cena.

 Problém je pouze jediný. Nesmí se zůstat u testů prototypů, ale pokračovat vyšlapanou cestou vpřed. Příkladem může být napoprvé osvědčený Pathfinder, kterého měly nahradit přistávací sondy zcela jiné (a zřejmě špatné) konstrukce v podobě Polar Landeru. Naštěstí dnes se NASA k vozítku, jenž na Mars do slova a do písmene přiskákalo, opět vrátila.

To, že dokážeme vyrobit i jiné malé satelity, které obstojí i v náročnějším meziplanetárním výzkumu, už není jenom mámivý přelud. Například kamera na stále ještě živoucí sondě Deep Space 1: Pracuje v několika oborech spektra a váží pouhých sedm kilogramů. Podobné zařízení na starších observatořích bylo desetkrát těžší (a také dražší).

Hmotnost navíc redukují nové typy materiálů, které se používají při konstrukci palivových nádrží, parabolických antén a dalších částí "mrtvé" hmoty. Velkou roli pak sehrají i nové raketové systémy, jako iontové motory či uvažované sluneční plachetnice.

"Menší neznamená méně schopnější," komentoval nové trendy Charles Elachi, vedoucí výzkumu Země a kosmického prostoru v kalifornské Jet Propulsion Laboratory. Například miniaturizace orientačního sytému znamená, "že v průběhu následující dekády dokážeme umístit klíčové gyroskopy na křemíkový čip."

Malé sondy o hmotnosti kolem stovky kilogramů mohou startovat jako nenápadný přívažek k výkonným nosičům Ariane 5. Cena za tento tzv. "sekundární" náklad se totiž pohybuje kolem pouhého jednoho milionu dolarů. Stejně tak použitelné jsou i další kosmické rakety. A co by mohlo v nejbližší době takto létat?

  • Poměrně známou myšlenkou je vytvořit v průběhu šesti až sedmi roků na oběžné dráze kolem Marsu síť šesti malých retranslačních satelitů, které zajistí veškeré spojení s přistávacími sondami. První test by se mohl na cestu vydat v roce 2005.
  • Starší je i myšlenka na zhruba deset kilogramů těžké letadélko s dvoumetrovými křídly, které by několik desítek minut až pár hodin brázdilo nad Údolím Marinerů. Svérázná oslava stého výročí vzletu bratří Wrightů,v prosinci 2003 byla díky známým nehodám bohužel definitivně znemožněna, ale proč to nezkusit později, že?
  • Do atmosféry červeného souseda však můžeme vypouštět i lehké balony, které ponesou několik přístrojů. Ty by poskytly lepší rozlišení, byť menšího území, než umělé družice.
  • Také osvědčený Sojourner by se mohl, tentokrát v řadě exemplářů, k Marsu vydat znovu. Určitě by nám tak zajistil celou záplavu dalších důležitých informací. Evropská kosmická agentura zase uvažuje, že by v roce 2005 poslala na povrch čtyři malé sondy, které by sbíraly informaci o nitru i atmosféře planety.
  • Malý rover bude také součástí pouzdra Beagle 2, který patří do projektu Mars Express.
  • Vozítko, o velikosti obyčejného notebooku, se bude za pár roků prohánět i po povrchu jedné z blízkozemních planetek. Donese ho sem japonská sonda Muses-C.
  • Podobné nanorovery s hmotností do jednoho kilogramu se mohou stát velmi účinnou zbraní při studiu nejen dalších planetek, ale i kometárních jader a samozřejmě Marsu.
  • Vhodným cílem pro malé balony je i atmosféra planety Venuše, ve které by mohla malá sonda zkoumat nejen chemické složení, ale i směr a rychlost větrů. Obdobný systém může posloužit i u Saturnova Titanu a vnějších planet.
  • Uvažuje se také o malé, studentské sondě, která by z oběžné dráhy (například Leonidy v listopadu 2002) mohla sledovat "z pohledu od Boha", meteory v zemské atmosféře.
  • Zajímavý je projekt sondy, která by pomocí slunečních plachet manévrovala na dráze kolem Slunce tak, aby mohla studovat jeho polární oblasti.
Drobné sondy, po testech v průběhu celého následujícího století, se plného využití dočkají až po roce 2010. "Nejsou však úplným řešením, optimální strategií planetárního výzkumu je kombinace malých a velkých," komentoval budoucnost Charles Elachi. Větší observatoře pravděpodobně zůstanou nadále nenahraditelné a bude se v nich pokračovat. Mnohé malé výpravy ale na druhou stranu dovedou přinejmenším vytyčit cestu vpřed a doplní také pozorování větších meziplanetárních karavan.
Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...