:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

274. vydání (28.8.2000 )

 foto Adam Block/AURA/NOAO/NSF Blíží se konec roku, potažmo konec století a tisíciletí, a my se v redakci dohodli uspořádat hlasování o "nejvýznamnějšího česko/slovenského astronoma/astronomku XX. století". Po prvním, nominačním kole, kdy se do užšího výběru dostaly asi tři desítky jmen, jsme více než stovce dnes žijících hvězdářů (ve většině případů zaměstnanců několika odborných ústavů) nabídli vybrat tři "nejlepší". V nevinné zábavě u příležitosti zajímavého číselného předělu jsme neviděli (a dosud nevidíme) nic špatného. Bohužel se ozvaly hlasy, mnohdy z velmi známých úst, že jde o pouhý "televizní trik k zaujetí diváků", který může v nejlepším případě něco vypovědět o představách a zájmech hlasujících, nikoli však o skutečnosti samotné. A nebo, že žebříčky a rekordy mají snad smysl ve sportu, kde se závodí v jedné disciplíně, ale i tam je to prý kruté. Samozřejmě, svým způsobem mají pravdu, ale na druhou stranu jim lze, alespoň se tak domnívám, věrohodně oponovat. Tak předně: hlasování skutečně není nic jiného než sociologický průzkum mezi dnes žijícími hvězdáři. Je na tom ale něco špatného? Je pravdou i to, že nominovaní astronomové žili v různých dobách, za různých podmínek a působili v různých oborech. Přesto se probíhající hlasování (ne všichni oslovení se totiž k němu stavějí negativně) omezilo jen na několik málo osobností. I to o lecčem vypovídá! Konečně: čeští i slovenští hvězdáři z větší či menší části pracovali také díky našim daním. Proto máme právo na "takovou zábavu", byť se někomu nemusí zdát příliš vkusná. Máme právo se v těchto chvílích zeptat, kdo byl ten nejlepší -- ten, jenž původem z Česka a Slovenska nejvíc přispěl k rozvoji astronomie ve dvacátém století. Je přirozené, že odpovídat by přitom neměl nikdo jiný, než dnes žijící odborníci.

Jiří Dušek

 

Zajímala by vás anketa o nejvýznamnějšího českého astronoma XX. století? (230 odpovědí)

  • ano, jistě (67%)
  • ne, je to pitomost (18%)
  • nezajímá mně (15%)

 

 

Tak přece jen voda?

Psát opět o vodě na Jupiterově družici Europa může někomu připadat již jako mlácení prázdné slámy. Jestliže se o ní zmiňujeme ještě jednou, není to důsledek "okurkové sezóny", ba naopak: právě nyní se objevil nový (byť nepřímý) důkaz o její existenci. To určitě stojí za povšimnutí.

 V pátek 25. srpna vyšel v časopise Science článek, v němž jsou poprvé uvedeny nepřímé důkazy o existenci tekuté vody pod ledovým příkrovem družice Europa. Až doposud se všechna tvrzení o přítomnosti vody na této družici omezovala na spekulativní vyjádření, že "pod ledovou vrstvou ... zřejmě existuje hluboký oceán ... ale k jeho prokázání bude třeba dalších pozorování." Ta tu nyní jsou: jedná se o měření magnetického pole, jež prováděla sonda Galileo při několika svých těsných průletech kolem měsíce.

Europa se pohybuje hluboko uvnitř Jupiterova magnetického pole. Toto pole indukuje v povrchových vrstvách družice elektrické proudy, jež zase způsobují sekundární magnetické pole satelitu. Magnetometry na sondě Galileo jsou schopny měřit i toto sekundární pole.

"Magnetické pole na Europě se mění právě takovým způsobem, že to lze nejlépe vysvětlit přítomností elektricky vodivé tekutiny, nejlépe slané vody pod ledem," vysvětluje princip metody Margareta Kivelsonová, vedoucí týmu z Kalifornské univerzity v Los Angeles. "Máme dobrý důvod se domnívat, že povrchové vrstvy Europy jsou tvořeny vodou buď ve stavu zmrzlém nebo tekutém. Led ovšem není dobrým vodičem a proto soudíme, že tímto vodičem by mohl být vodní oceán."

Torrence Johnson z Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně, jeden z vedoucích vědců projektu Galileo uvádí, že problém tekuté vody na Europě ještě není definitivně rozřešen. Nicméně jeho komentář je povzbudivý: "Data z magnetometru jsou jediným důkazem, který zatím máme k dispozici, že oceán je tam spíše nyní než kdysi dávno, v geologické minulosti. Důkaz je to nicméně nepřímý -- definitivní potvrzení mohou přinést až precizní měření gravitace a výškových změn, jež způsobují slapové jevy." Tyto informace zřejmě poskytne až mise Europa Orbiter, kterou NASA nyní připravuje.

Zdeněk Pokorný
Zdroj: NASA Science News
 

Mezinárodní astronomická unie v Praze

Internetový rozhovor s Janem Vondrákem, předsedou Českého národního komitétu astronomického, pracovníkem Astronomického ústavu Akademie věd České republiky.

 Před týdnem, skoro jako blesk z čistého nebe, přišla z anglického Manchesteru zpráva, že se v roce 2006 v Praze uskuteční valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie. Co tomuto "vítězství" předcházelo? Kandidatura určitě nebyla náhodná.

Pozvani usporadat 26. Valne zasedani IAU v Praze v roce 2006 bylo ucineno na zaklade delsi diskuse v Ceskem narodnim komitetu astronomickem (CNKA) v prubehu roku 1999. Bylo zaslano koncem roku, na zaklade zaverecneho hlasovani na schuzi CNKA 9. listopadu 1999.

Pozvani podepsal doc. Jan Palous coby reditel Astronomickeho ustavu -- garanta cele akce, a ja jmenem CNKA. Protoze si generalni sekretar IAU dodatecne vyzadal na jare tohoto roku dalsi podklady (hlavne navrh konkretnich budov, rozmisteni salu a predbezny rozpocet), obratili jsme se na agenturu ICARIS (organizatora setkani JENAM98), ktera v celkem sibenicnim terminu pozadovane podklady zpracovala.

Konkurencni pozvani prislo z Kanady, ktera navrhla usporadat Valne zasedani v Calgary. Vykonny vybor IAU si na sve zasedani 15. srpna odpoledne v Manchesteru prizval k pohovoru zastupce obou zemi a potom rozhodl (pry nikoliv jednomyslne, jak mi sdelili president a generalni sekretar tyz den vecer) ve prospech Prahy.

Máme vůbec na to, abychom mohli v Praze -- v důstojných podmínkách -- organizovat setkání zhruba dvou tisíc astronomů z celého světa? Kdo celou akci zaštítí a kdo ji zorganizuje?

Jak uz jsem naznacil shora, predpokladame, ze celou akci zastiti Astronomicky ustav AV CR; samozrejme ze tak rozsahlou organizaci bychom nebyli schopni zvladnout sami, a proto se obratime na nekterou profesionalni kongresovou agenturu (podobne jako pri konani JENAM98). Pro jeji vyber bude nutne usporadat vyberove rizeni. Z predbeznych uvah vsak jiz nyni vyplyva, ze tak velkou akci (2-3 tisice ucastniku) lze dustojne usporadat pouze v Kongresovem centru, a v tomto smeru tez vyznelo nase pozvani.

Může se stát, že ještě o toto setkání přijdeme?

Pokud si to sami necim nezpackame, nebo pokud nedojde k necekanym udalostem, tak zrejme uz ne. Rozhodnuti vykonneho vyboru bylo oficialne oznameno na zaverecne schuzi 24.Valneho zasedani IAU v Manchesteru.

Jaký význam vlastně pro nás bude tohle setkání mít?

Usporadani Valneho zasedani u nas po temer 40 letech (naposledy bylo v Praze v roce 1967) bude urcite impulsem pro dalsi generaci ceskych astronomu a tedy i jistou investici do budoucnosti. Umozni ucast na teto akci (ktera ma sve vedecke, ale i nezanedbatelne spolecenske aspekty) mnoha, hlavne mladym, ceskym ucastnikum vcetne studentu, kteri si ucast v zahranici nemohou financne dovolit. Velice dulezite jsou casto i nove navazane osobni kontakty, pri kterych se daleko lepe zacina s mezinarodni spolupraci na nejruznejsich projektech. V neposledni rade je treba chapat takovouto velkou akci i jako urcitou propagaci nasi astronomie a sluzbu ostatnim clenum IAU; po temer 40 let jsme se nechali "obsluhovat" jinymi, ted je zase rada na nas...

Takze zaverem: pokud Kongresove centrum nelehne popelem pri nadchazejici obcanske valce v zari, vyhrneme si vsichni rukavy a zorganizujeme za 6 let dustojnou astronomickou akci celosvetoveho vyznamu.

Děkuji za rozhovor.
Ptal se Jiří Dušek

 

Satan půjde do nebe!

Do klubu majitelů umělých družic Země se už brzy zařadí další dva státy: Saudská Arábie a Malajsie. To ale není na chystaném startu do vesmíru ani zdaleka to nejzajímavější.

 Za prvé je unikátní samotná raketa: Půjde totiž o modifikovanou mezikontinentální střelu RS-20, přezdívanou vojáky NATO Satan, která byla od poloviny sedmdesátých let velkou hrozbou pro západní spojence: Na vzdálenost až jedenáct tisíc kilometrů, s chybou jenom pět set metrů, dokázala dopravit deset megatunových jaderných hlavic. Ve výzbroji jich bylo nejméně několik desítek, spíše stovek a cena jednoho kusu se odhaduje na nejméně deset milionů dolarů. O jejích kvalitách svědčí i fakt, že mohla s nášupem jaderných hlavic startovat za jakékoli teploty i vlhkosti a rychlosti větru do 90 kilometrů v hodině.

Nyní však Satan spadá pod mezinárodní ozbrojovací dohody a musí být do roku 2007 zcela zlikvidován. Už před několika roky se pro raketu nalezlo zcela nové, mírové a komerčně velmi zajímavé využití (povolené i úmluvou): Pod patronací rusko-ukrajinské společnosti Kosmotrans dokáže na nízkou oběžnou dráhu dopravit až tři a půl tuny materiálu. Záleží na konkrétních parametrech oběžné dráhy.

Celá úprava, pomineme-li řadu předstartovních testů, přitom spočívá pouze v tom, že Komotrans modifikoval avioniku horního stupně tak, aby místo suborbitálního letu typického pro mezikontinetální střely, dosáhl na oběžnou dráhu. Navíc se udělaly drobné změny v horním, nákladovém stupni.

Raketa sestává ze dvou nosných stupňů na kapalná paliva. Startuje se z Bajkonuru, kde je k dispozici několik upravených podzemních sil. Celý let zajišťují vojenští odborníci a zlí jazykové tvrdí, že si tak Rusové navíc testují kvalitu střel. Do vzduchu ji vyhodí stlačený plyn, teprve poté, co se SS-18 dostane nad povrchu, zažehne se i jeden výkonný motor se čtyřmi spalovacími komorami.

Navíc se připravuje nová verze Dnepr 3 s upraveným třetím stupněm, která vynese na geostacionární dráhu až půl tuny a také Dnepr-M, jenž bude mít díky malému motoru třetího stupně mírně vyšší nosnost, než stávající verze. Civilní využití přitom nemá ani tak za úkol získat nějaké větší částky peněz, jako se spíše vyhnout jejich jinak neužitečné likvidaci za cenu stovek tisíc dolarů za kus.

V tomto okamžiku má Kosmotrans k dispozici asi sto padesát Satanů, které lze do roku 2007 přestavovat na kosmické nosiče. Za odhadovanou cenu deset tisíc dolarů za kilogram je tak k dispozici velmi levný, pro řadu méně majetných organizací dostupný dopravní prostředek. Zvlášť když se k tomu připojí výhody miniaturní elektroniky a možnost, že každá raketa může vynést celou řadu satelitů. Šanci tak dostávají i jednotlivé univerzity a vědecké týmy živené grantovými agenturami či štědřejšími mecenáši. Tedy i "chudé" státy celého světa. Filozofií společnosti Kosmotrans je přitom postoj, že se u ní satelity (a tedy ani zákazníci) nedělí na "primární" a "sekundární" -- všichni jsou zcela rovnocenní.

Tím se ale dostáváme k druhému zajímavému momentu chystaného startu. Je totiž nádhernou ukázkou, kam už v těchto chvílích dospěly nanotechnologie. Při premiérovém letu Dnepru 1, v dubnu loňského roku, se na oběžnou dráhu ve výšce 650 kilometrů podařilo zavěsit britský UoSAT-12, jenž zkoušel některé detektory k dálkovému průzkumu Země, digitální komunikaci a inovovaný raketový systém.

Nyní je ale ve špici bývalá vojenské mezikontinetální střely kontejner, ze kterého měly původně ve vhodných intervalech odpadávat jednotlivé jaderné střely. Místo nich se ale tentokrát na oběžnou dráhu opět ve výšce 650 km (v pětikilometrových odstupech) dostane hned pět umělých družic:

  • Dva saudsko-arabské desetikilogramové satelity Saudisat 1-A a 1-B určené pro některé vzdělávací a vědecké účely. Půjde o první dva vesmírné vyslance tohoto pouštního státu.
  • Stejně těžký mikrosatelit Unisat z Římské univerzity, který má ve výzbroji mikročásticový experiment a malou kameru s rozlišením asi pět kilometrů.
  • MegSat 1 italské telekomunikační společnosti o hmotnosti asi padesát kilogramů, jenž bude přijímat a vysílat informace z mobilních i stacionárních senzorů. Například se pokusí odečítat elektroměry a vodoměry ve vybraných domácnostech... Navíc bude sledovat i ultrafialovou emisi polárních září a některé záležitosti kolem mikrogravitace.
  • Srovnatelný, co do hmotnosti, ceny i podoby je pak první výprava jednoho z asijských tygrů: Malajsie. TiungSat (což v jednom z místních jazyků znamená "malý pták") sice postavila na objednávku britská firma, pro malajské odborníky se však stane skutečným "horkým testem", na kterém se naučí provozovat budoucí, třeba už zcela vlastní satelity. Součástí palubních detektorů je čtveřice kamer, které poskytnou meteorologické záběry s rozlišením od 80 do 1200 metrů, digitální magnetofon pro přenos informací, detektor k monitorování kosmického záření a GPS pro zjištění polohy.
Relativně levná, dostupná raketa, s robusní vojenskou technikou a výhody, které skýtají nanotechnologie. Tedy velmi atraktivní kombinace pro malé a miniaturní satelity, které se rodí na univerzitách, ústavech kosmických agentur méně majetných států či malých soukromých firem.

Jediné, co může osud Dnepru-1 ovlivnit, je tak pouze dostatek zákazníků. U prvního se s tím nepočítalo, ale zatím ani druhý start Dnepru-1 neskončil s kladným zůstatkem. Ztrátu uhradila ruská vláda. Třetí let si raketa odbude v polovině příštího roku s několika zatím blíže nespecifikovanými malými satelity z různých států. Teprve čas tedy ukáže, jak moc bude tahle cesta do nebe, na křídlech satanových, pro zákazníky z celého světa přitažlivá. Peníze jsou totiž až na prvním místě.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

Podkrkonošské dělo

Během prázdnin jsem měl to štěstí spolu s několika dalšími účastníky expedice v Úpici navštívit pozorovatelnu pana Jiřího Drbohlava, která se nachází jen kousek od Úpice a odkud pochází nemalá část dalekohledů našich amatérů. A také největší zrcadlový dalekohled v soukromém vlastnictví. Pojďte se tedy spolu s autorem článku podívat, jak to ve Rtyni vlastně vypadá.

 Pokud byste hvězdárničku hledali, zeptejte se místních. Díky tomu, že posledních dvacet let slouží údajně každé pondělí pro veřejná pozorování, ji bude snad každý znát. K cestování doporučuji mírně terénní automobil, protože cesta se několikrát "morfuje" z asfaltu na vymletou "polňačku" a štěrkovici. Naše Garde (Škoda 120 zapůjčená k tomuto účelu laskavě Leonem Mišem) mělo dost problémy s nízkým podvozkem a tak jsme ji raději nechali u cesty a došli pěšky.

Nevzdávejte to, hvězdárna leží asi kilometr (možná až dva) od poslední křižovatky se světem a tak to chvíli trvá, než dorazíte k cíli. Ani není kloudně vidět, protože se schovává za pahorkem, který ji pěkně izoluje od osvětlení Rtyně a v noci je tak nad loukou krásný výhled na hvězdy. Vzhledem k nadmořské výšce jsou okolní obzory dostatečně volné, snad jen přilehlý les může trochu zavazet.

Krom stavení majitele hvězdárny je součástí "areálu" také kůlna a impozantní kopule. Ostatně všichni, co jsme se až k cíli dostali jsme pochvalně zabručeli. Po seznámení s kocourem a mírném zmatku při hledání dveří se nakonec na prahu objevil sám pan Drbohlav. Upřímně řečeno, byl jsem docela zvědavý, jak vlastně vypadá a jaký je. Během let, co jezdím do Úpice, jsem o něm slyšel už mnohokrát, ale bylo to letos poprvé, co jsem jej i viděl. Po krátkém a mírně rozpačitém úvodu (nějak jsme popletli organizaci a přijeli asi nevhod) nás odvedl do kopule.

 Musím se přiznat, že po spatření konstrukce přístroje jsem zafuněl podruhé. Tak velký dalekohled jsem ještě zblízka neviděl (u ondřejovského dvoumetru jsem dosud nestál). Štěrbina kopule se neotvírá horizontálně ale vertikálně a dalekohled nemá klasický tubus, ale konstrukci trubek, takže vypadá jako menší bratr některého ze světových gigantů. Na montáži je krom primárního přístroje k fotografování ještě několik útlejších přístrojů určených k pozorování. A konečně už tedy parametr, na který asi každý čeká. Průměr primárního zrcadla je asi osmdesát centimetrů, v primárním ohnisku však nenajdete sekundární zrcátko, ale úložný prostor pro fotografickou desku.

Asi. Ono to totiž celé má jeden háček. Nikdo z nás vlastně zrcadlo neviděl, takže jediné, co můžeme spolehlivě říct je, že ve Rtyni má pan Drbohlav montáž dalekohledu, který vypadá monumentálně. Trochu mě totiž překvapilo, že člověk, který si vybrousí největší amatérské zrcadlo v Čechách, postaví svépomocně kopuli, montáž a s dalekohledem fotografuje, nemá na ukázku jediný snímek. Stěny kopule byly vyzdobeny notně zastaralými fotografiemi z časopisů a vůbec jsem byl překvapen tím, že celá místnost na mě působila spíše jako mauzoleum než pozorovatelna. Ale plně respektuji vkus a styl pana Drbohlava a uvádím to zde spíše pro popsání atmosféry, než kritickou výtku. Inu proti gustu, žádný dišputát.

 Na montáži jsou také další přístroje. Především je to čočkový dalekohled o průměru objektivu dvacet pět centimetrů a podle mě se tak řadí k největším čočkovým dalekohledům u nás. Dále jsme viděli cassegrainův (asi 40 cm, přiznám se, že jsem už velikost primárního zrcadla zapomněl) reflektor a fotokomoru. Tedy vybavení, které by mohla závidět snad každá hvězdárna.

Ale optiku žádného jsme neviděli. Přestože si nemyslím, že by tam nebyla, zdálo se nám, že koukáme na stroj vypadající jako výborný dalekohled, ale jak každý kdo se někdy na oblohu koukal ví, to, jak dalekohled vypadá navenek neříká vůbec nic o tom, jak kvalitní je jeho obraz a chod montáže. Proto mě trochu mrzí, že přestože pan Drbohlav věděl, že jsme z hvězdárny a že už se stmívalo, neukázal nám zhola nic. Ani ty fotografie. Protože by nás to prý stejně nezajímalo.

Ale jak už jsem psal. Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela soukromou aktivitu, je jen a jen na majiteli, co s přístrojem dělá a co komu ukáže. Vstupné jsme si nezaplatili a tak můžeme být vůbec rádi, že jsme se k přístroji alespoň na omrknutí dostali. Ale kdybych měl podobnou pozorovatelnu já, určitě bych nechal mladé nadšence "zaslintat" si u okuláru, který bych jen pro ty účely zhotovil. Ať si závidí :-)

Po mírně rozpačitém dialogu o přístrojích jež vidíme se chlapci snažili zjistit, kolik by je stál malý (relativně) zrcadlový dalekohled a kolik větší. Musím se přiznat, že jsem měl pocit, že stavitel ani moc nemá zájem budovat nic menšího než zrcadlo o průměru 35 centimetrů a že vzhledem k počtu zakázek ani moc nemá zájem, aby si u něj lidé nechali dalekohledy dělat. Upřímně -- ani se moc nedivím. Je-li pravda, že brousí půlmetrová a větší zrcadla, pak je asi krajně nevýhodné vyrábět malé "popelníky" pro začínající nadšence. Ovšem docela by mě zajímalo, kde ty velké přístroje končí. Ono to není nic levného nechat si udělat půlmetrový newton. To vás pak přijde téměř na sto tisíc a za ty peníze je to drahá hračka pro zbohatlého podnikatele. Ale údajně i tací jsou a dalekohled si domů staví jako ukázku svého zájmu o vědění a zajímavý doplněk interiéru domu. Inu co. Proti gustu žádný dišputát.

Viděl jsem dva dalekohledy z dílny rtyňského stavitele a musím říct, že pohled na oblohu jejich optikou stál za to. Osobně bych dal sice přednost lehčímu tubusu, protože dalekohled o průměru 35 cm už sami za město neodnesete, ale postavíte-li přístroj na jedno místo (nebo jste-li na to dva), pozorování stojí za to. Oproti ostatním výrobcům v Čechách jsou i ceny příznivé, protože však nejsme komerční noviny (což někteří pořád nechápou), neuvedeme ceník. Ten si vyžádejte třeba prostřednictvím adresy uvedené ve Hvězdářské ročence.

 Zhodnocení? Je mi trochu smutno z toho, že v České republice je přístroj, na který by mohli být hrdí leckde, že mnoha astronomům by jistě stálo za to jezdit k němu i za peníze pozorovat, ale je zhola nevyužitý. Ať se na mě pan Drbohlav nezlobí, ale k čemu je mi dalekohled, kterým se nemohu kouknout, kterým systematicky nepozoruji, který mě stál spoustu času a peněz a používám ho jen jako ukázku toho, co dovedu. Najde se mezi čtenáři někdo, kdo už se jím koukal, dělal nějaké snímky? Viděl zrcadlo? Napište mi, ať mám lepší pocit, protože jinak se domnívám, že ve Rtyni tleje dělo, které by do hvězdných válek české astronomie mohlo udělat slušný průvan.

Nesoudím majitele podkrkonošské hvězdárny vůbec za nic proto, že je jen jeho věc, co si s přístrojem dělá. I kdyby bydlely v tubusu slepice, nehnu brvou, protože nemám právo plést se do soukromých záležitostí někoho jiného. Jenom ale doufám, že koukáním po nebi se kochá alespoň sám stavitel, který si s sebou do hrobu asi odnese jedno malé tajemství české astronomie. Proč vlastně vznikl na samotě u lesa v podkrkonoší dalekohled, který smutně hlídá kopuli a třeba i doufá, že se s ním někdo na oblohu podívá. Proto existuje a určitě mu to chybí.

Rudolf Novák
 

Vzrušující Eros

Podle mnohých planetárních vědců patří krátery na asteroidu Eros k nejpůsobivějším a nejkrásnějším útvarům ve sluneční soustavě. Můžete se o tom sami přesvědčit prostřednictvím nových snímků, které pořídila sonda NEAR Shoemaker.

"Nevím proč právě rozeklaná a hornatá pevnina dokáže nadchnout lidskou mysl a dráždit naši fantazii," tvrdí Andrew Cheng z vědeckého týmu projektu NEAR. Pohledy na rozlehlé rovné pláně, které se táhnou až někam daleko za obzor, nejspíš nikoho nenadchnou, zato vysoké a členité krajiny ano. Byli si toho vědomi i malíři, kteří naši mysl dráždili obrazy s badateli stojícími na okrajích vysokých útesů nebo na vrcholcích hor. Právě proto se nám všechny záběry na velice nerovný a členitý povrch planetky Eros zdají tak vzrušující.

Jsou to především impaktní krátery -- stopy po neustálém ostřelování povrchu planetky meteority, které utvářejí její roztodivnou krajinu. Pojďme se tedy na některé z fantastických pohledů podívat:

 Dva šmejdilové
První obrázky ze sondy NEAR -- Shoemaker přicházely již sedm měsíců před tím, než sonda dorazila k planetce. Jeden z klíčových poznatků, které přinesly, byl objev útvarů s různou jasností uvnitř kráterů. Tento snímek pořízený 22. července 2000, ze vzdálenosti padesát kilometrů, představuje trojici kráterů, z nichž každý má v průměru kolem šest set metrů. Dvojice kráterů vpravo vypovídá o velmi dobře patrné oblasti poprášené světlým regolitem. Kráter vlevo má však tyto světlé vyvrženiny mnohem méně zřetelnější. S určitou dávkou fantazie pak ty vpravo vypadají jako oční bulvy zírající koutkem oka na jejich poněkud odlišného souseda.

 Majáky
Další snímek ze sondy NEAR Shoemaker pořízený šestého srpna tohoto roku ze vzdálenosti pouze 49 kilometrů, nabízí pohled na horizont Erosu krátce před místním západem Slunce. Protože je velká část terénu již utopená ve stínu, některé balvany stále ještě vystupují jako světlé majáky nad okolní temnou krajinu. Balvany, které se perou o poslední zbytky světla zapadajícího Slunce, jsou vysoké asi třicet metrů. Celá tato scenérie má rozměry kolem dvou tisíc metrů.

 Světlé regolitové skvrny
U mnohých terasovitých valů kráterů na Erosu lze rozeznat světlé skvrny regolitu, které představují materiál, jež dosud nestačil dlouhodobým působením slunečního větru a kosmického záření ztmavnout. Tento světlý materiál byl pravděpodobně odkryt zásluhou sesuvů z vnitřních strmých svahů kráterů. Obrázek pořízený sondou NEAR - Shoemaker z desátého srpna tohoto roku z výšky padesát jedna kilometrů ukazuje jednu ze světlých skvrn, která je snadno patrná i navzdory šikmému slunečnímu osvětlení. Celá scenérie má rozměry asi jeden a půl kilometrů.

 Bombardování a trosky
Detailní pohled na povrch planetky Eros nám dává věrnou představu o bombardování meteority -- často troskami z jiných planetek. I tento obrázek pořízený 7. července 2000 z výšky padesát kilometrů, je jasným důkazem o dlouhé a dramatické historii kráterování. Dva impaktní krátery, které vidíte na okraji nerovného povrchu zformovaly mezi sebou horský hřeben s délkou 1,6 kilometrů. Mezi oběma krátery je přitom rozdíl ve stáří několik milionů let. Krásně jsou zde patrné i čtyřicet metrů velké balvany, které pravděpodobně byly po povrchu Erosu rozesety jinými impakty.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: The Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory, Laurel, Maryland, NEAR-Shoemaker
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...