:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

273. vydání (24.8.2000 )

kompozice ESA/NASA Onehdá jsem přemýšlel, kdo je na brněnské hvězdárně nejdůležitější, bez koho by měla naše instituce skutečné provozní problémy. Ředitel Zdeněk Mikulášek? Autor řady obecně známých knížek a slušných multimediálních cdromů Zdeněk Pokorný? Fanatický pozorovatel Rudolf Novák? Šikovný technik Milan Wudia? Houbelec! Zdá se mi, ba jsem o tom přímo přesvědčen, že brněnská hvězdárna stojí s Janou Hamplovou -- oficiálně "paní šatnářkou", ve skutečnosti ale dobrou duši celého našeho podniku. Vysedává buď v pokladně a nebo před dveřmi hvězdárny, kde pokuřuje levné cigarety, a za málo -- ale skutečně málo -- peněz u nás tráví rána, poledne i večery. V pracovní dny, soboty i neděle. Nejen, že prodává vstupenky, hlídá svršky, tu a tam kolo, psa či malé dítě, ale neváhá nabízet ani pohlednice, astronomické knížky, časopisy. Poskytuje drobné konzultace, když odpovědný pracovník zapomene, přepojuje i telefony. Jakmile má náhodou volno, nezapomene setřít podlahu, shrabat listí před vchodem, vynést odpadkové koše... Je nenápadná, ale o to více by jsme si ji měli, stejně jako anonymní návštěvníci, vážit. Jó, existuje spousta drobných věcí, které nám připadají nenápadné, ale bez kterých by to šlo jenom z tuha. Pokud vůbec. Děkujeme Jano!

Jiří Dušek

 

 

 

Dojmy z Manchesteru očima Jany Tiché

Profesionální astronomové pozorují, počítají, píší články, ale také se setkávají na konferencích, workshopech či seminářích. Mimořádnou formou takovýchto setkávání je kongres, či správně přeloženo valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie (GA IAU), konané vždy po třech letech.

 Na rozdíl od konferencí či sympózií věnovaných jednomu hlavnímu tématu kongres IAU zahrnuje většinu oborů astronomie i akce a jednání organizační až diplomatické. Předchozí kongres se odehrál v roce 1997 v japonském Kjótu, letošní pro nás o mnoho blíž, od 9. do 16. srpna 2000 v anglickém Manchesteru. Navazujíce na souhrnné zpravodajství kolegy Zdeňka Pokorného a historický přehled Jiřího Grygara, mohu říci, že většinu času jsem strávila na částech kongresu, souvisejících s mým oborem, tedy malými tělesy sluneční soustavy.

Jako čistě vědecká akce s referáty a postery proběhla jedenapůldenní společná diskuse věnovaná populaci transneptunických těles (tzv. TNOs). Poznávání transneptunických těles je úžasně dynamickým oborem planetární astronomie, v němž vše starší pěti let už je klasikou. Svým způsobem rozvrátil přehlednou sluneční soustavu už objev Pluta v roce 1930. Na rozpravě se sešli klasikové oboru, a ocenili vytrvalost Davida Jewitta, která ho dovedla k objevu prvního tělesa 1992 QB1 i mnoha dalších za drahou Neptunu. K datu kongresu bylo známo 336 objektů, které můžeme zahrnout do této kategorie. Z nich nějakých čtyřicet procent má dle Briana Marsdena rozumně určené dráhy. Patří mezi ně klasická transneptunická tělesa na málo výstředných drahách, plutina v rezonanci s Neptunem, i Kentauři, kteří s TNOs vývojově souvisejí.

Možná nejzajímavější částí transneptunické populace jsou objekty rozptýleného disku na velmi výstředných drahách, v přísluní je přibližující až k Neptunu. První z nich, 1996 TL66, bylo podivnou raritou, dnes objektů s přísluním u dráhy Neptunu a odsluním až 200 astronomických jednotek známe několik. Potíž je v tom, že nejvzdálenější TNOs byly zatím objeveny kolem 60 astronomických jednotek od Slunce a tak třeba o objektech rozptýleného disku nacházejících se nyní v odsluní nic nevíme. Z několika prvních transneptunických těles objevených v letech 1992-1993 se nyní před našima očima jako důsledek přibývajících objevů formuje strukturovaná zóna, která naše uvažování o domovské sluneční soustavě přirozeně spojuje s úvahami o formování planetárních disků kolem hvězd obecně. A pragmatický důsledek -- právě "transneptuňáčtí" kolegové jsou ti, kdož ze sluneční soustavy nejvíce touží po obřích astrofyzikálních dalekohledech. Na světelnou křivku či kolorimetrii TNO už je totiž dvoumetr malým přístrojem.

 Na závěr workshopu věnovaného transneptunickým tělesům se Michael A´Hearn z University of Maryland, jinak též prezident III. divize IAU pro planetární vědy, vrátil k otázce statutu podivného tělesa zvaného Pluto. Svůj referát zahájil analogií se stejně podivným stvořením z říše zkamenělin -- archeopterixem, který ukazuje jak znaky ptáků tak dinosaurů. Mike A´Hearn shrnul, že Pluto má vlastnosti jak planet, tak transneptunických těles a jeho slovní označení na tom pochopitelně nic nezmění.

Z následného hlasování vyplynulo, že jen osm přítomných považuje Pluto pouze za planetu. Mezi nimi dominoval Patrick Moore, nestor britských popularizátorů astronomie. Čtrnáct hlasů označilo Pluto pouze za TNO, mezi těmi, na které jsem dohlédla byl Dave Jewitt, objevitel prvního a mnoha dalších transneptunických objektů. Většina přítomných v počtu minimálně 37 se pak s předsedajícím Brianem Marsdenem shodla na "dvojím občanství" Pluta jako planety a zároveň transneptunického tělesa. I já. Potvrdili jsme tak výsledek loňské debaty.

V říší malých těles už podobné analogie existují v případech "planetkokomet" jako je Wilson-Harrington či Chiron -- Kentaur obklopený komou. Diskuse věnovaná TNOs však byla čistě vědeckým, nikoliv organizačním shromážděním, a tedy o dvojitém označení Pluta oficiálně nerozhodla.

Kongres je však, jak už bylo řečeno výše, zároveň akcí organizační. Navštívila jsem jednání komise 20, jejímž polem působnosti je astrometrie a dráhy planetek, komet a měsíců planet. Je to komise hodně velká s dvěma stovkami členů, s několika pracovními skupinami. Mohlo by se zdát, že kolik členů tolik názorů, ale já jsem měla pocit, že spíše existuje určité rozhraní mezi "zaujatými badateli" a "astropolitiky". Například na jednání o programech zaměřených na pozorování blízkozemních asteroidů se sešli zástupci vlastně všech významných hledacích a astrometrických NEO programů i pracovníci mezinárodní centra pro shromažďování dat a výpočty drah planetek a vládla tam překvapivě pracovní atmosféra.

Mezinárodní astronomická unie vypadá tak trochu jako OSN, a jejími členy je i dost zemí třetího světa, nebo spíš podle aktuálního dělení jak bohatý sever, tak chudý jih. A samozřejmě země bývalého Sovětského svazu, u nichž je otázkou kam vlastně patří. IAU se snaží být v tomto směru politicky korektní, z čistě astronomického hlediska to však občas vede ke kuriózním situacím.

Na jedné ze sekcí 20 komise představil ruský delegát ročenku drah číslovaných planetek na rok 2001. Je to tištěná tak osm centimetrů silná kniha vážící snad dva kilogramy. V kontrastu s webovskými a ftp službami Minor Planet Center, z nichž mnohé jsou aktualizované několikrát denně, či stránkami věnovanými planetkám na Lowellově observatoři či třeba v JPL nebo na italských institucích, je knižní dílo bývalého Institutu teoretičeskoj astronomii (nyní IAA) v Sankt Petěrburgu ohromným zatím každoročním anachronismem. Na dotaz, kdo jej opravdu používá k vědecké práci, nikoliv jen k založení do knihovny, se nikdo nepřihlásil.

Mezi organizační záležitosti IAU spadá i astronomická nomenklatura. Pracovní skupina pro názvy struktur na povrchu těles sluneční soustavy tak odsouhlasila další názvy kráterů na Měsíci, planetce Eros i jmen Uranových měsíců. Také komise pro pojmenování planetek a komet obměnila část svých členů a dohodla se na dalším způsobu práce.

Specifické postavení má komise 6 pro astronomické telegramy. Tradiční znění názvu si její členové uhájili již na minulém kongresu. Komise má dohlížet na šíření rychlých astronomických informací, dnes už prostřednictvím internetu, a tedy na Centrálu astronomických telegramů Mezinárodní astronomické unie vydávající známé cirkuláře Mezinárodní astronomické unie, oznamující nové objevy komet či supernov. Je to sympaticky komorní komise čítající pouze dvacítku členů, z nichž se sotva polovina sešla na kongresu, rychle a bez averzí projednala sporné otázky a operativně vybrala nejvhodnější řešení. Letos zaznamenala po desítkách let "střídání stráží".

 Brian Marsden, známý odborník na dynamiku malých těles sluneční soustavy po 32 letech služby přenechal post ředitele Centrály astronomických telegramů svému dlouholetému spolupracovníkovi Danieli W. E. Greenovi, který připravuje většinu cirkulářů. Brian obdržel zároveň čestné označení emeritního ředitele telegramové centrály. Byl ovšem zvolen novým prezidentem právě komise 6 pro astronomické telegramy, a bude tak dohlížet na fungování CBAT z jiného postu. Jak podotkl, ze své kanceláře se rozhodně zatím stěhovat nehodlá, a dráhy nově objevených komet tak zůstávají v nejlepších rukou. A ředitelem Minor Planet Center zůstává nadále. A druhá personální zajímavost -- mezi pěti nově zvolenými členy telegramové komise jsou tři ženy, tedy poměr v IAU, na rozdíl od snahy o geografické rozrůznění členů různých výborů, dosti neobvyklý.

Program, včetně společenských akcí, recepce u primátora Manchesteru, slavnostní závěrečné večeře, byl skutečně nabitý (to není novinářské klišé, ale fakt), a volné mezery hravě vyplnila osobní setkání a debaty s kolegy, s nimiž se člověk celý rok vidí jen po e-mailu. Do stručného výčtu toho co jsem nestačila navštívit spadá rozprava o historii astronomie (nástěnky o historických záznamech pozorování Slunce jsem viděla pouze cestou výtahem), večeře pro ženy astronomky a diskuse o jejich postavení ve vědě, diskusi o světelném znečistění oblohy ohrožujícím astronomická pozorování či o astronomických archívech. Důležitost zachování a ochrany archivů fotografických negativů vyjádřila i jedna z rezolucí přijatých valným shromážděním IAU a doporučila přepis těchto dnes už historických pozorování v digitální formě na moderní média. Archívní negativy se dnes používají pro hledání předobjevových pozorování blízkozemních planetek, optických protějšků záblesků gamma, supernov aj. Jde jen o to, jaké nejlepší technické řešení zvolit pro přepis a z čeho je zaplatit.

Za tři roky se (nejen) členstvo Mezinárodní astronomické unie sejde v australském Sydney. Australané mohutně propagovali "svůj" kongres v roce 2003, rozdávali miniaturní plyšové koaly a známý astrofotograf David Malin tyto snahy uzavřel nádhernou fotografickou pozvánkou do Austrálie na závěrečném zasedání. Jak už bylo v IAN dvakrát řečeno, budiž řečeno i potřetí, že pořádání kongres IAU v roce 2006 připadlo Praze. Ač jsem v tom úplně nevinně, obdržela jsem k tomu spoustu gratulací, ovšem i velmi detailních dotazů, na něž by šest let předem asi neuměli odpovědět ani sami organizátoři. Tak jako vždy jsem se snažila hájit čest české astronomie a nadto prezentovat Prahu od Keplerova působení až po českou kuchyni. Jde jen o to, abychom se i za šest let představili nejen jako dobří hostitelé, ale i jako dobří astronomové, obé na světové úrovni. K tomu nám dopomáhej třeba múza Uránia.

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť, a 6.a 20. komise IAU
 

Boj se světelnými mlýny

Dvacáté století je právem nazývané "zlatým stoletím astronomie". Přineslo nám řadu klíčový poznatků o světě kolem nás, díky kterým jsme si uvědomili, kam vlastně patříme a možná i směřujeme. S výhledem do nejbližší budoucnosti se však dvacáté století může stát i stoletím, kdy zmizely hvězdy.

 Že je rostoucí světelné znečištění a v poslední době i nenápadné, ale stejně nepříjemné rádiové znečištění, seriozní problém, snad nemá smysl připomínat. Na toto téma se v poslední době koná jedno významné setkání za druhým (vloni například pod patronací OSN ve Vídni) a v přehledovém článku jste se s ním mohli na začátku prázdnin seznámit i na našich Novinách.

Přesto všechno, alespoň se tak zdá, hvězdáři spíše prohrávají. "Světelné znečištění" přitom neovlivňuje jenom profesionály a jejich řídkou síť pozorovatelen. Kromě toho, že za tmavou oblohou musíte dnes cestovat daleko za kraj měst a městeček, díky často zcela nesmyslným konstrukcím pouličních svítilen ztrácíme nezanedbatelné množství elektrické energie.

Jasným důkazem je mapa zhotovená padovskými astronomy. S rozlišením asi jeden kilometr ukazuje, jak v Evropě kolísá jas oblohy v zenitu. Podkladem byly snímky pořízené americkými obranými satelity. Nejhůře postižené oblasti: vyznačené zelenou, žlutou, oranžovou a červenou barvou, přitom pokrývají prakticky celý kontinent. Samozřejmě včetně České republiky!

Bohužel, ještě hůře jsou na tom, radioastronomové, kteří prostřednictvím velkých antén naslouchají vzdáleným vesmírným šumům. Mobilní telefony, televize, satelity, radary, jsou extrémně "hlučné" a v řadě případů brání důkladnějším průzkumům. Jenom pro představu, právě zprovozněný 250stopý radioteleskop v Jodrell Banku snadno zachytí vysílání potenciálního mobilního telefonu na sousedním Marsu!

Na druhou stranu si ale pozorovatelé v tomto oboru elektromagnetického spektra na mezinárodních autoritách vymínili jakési chráněné zóny ticha, ve kterých nesmí nikdo nic vysílat. To my, prostí smrtelníci jsme na tom mnohem hůře, rozptýleného světla, které nám brání na vlastní oči zahlédnout slabší hvězdy, se jen tak nezbavíme.

A bude hůř. Nejen že radní v mnoha městech vybírají pouliční lampy podle ceny a toho, jak se jim líbí ve dne (aniž by přihlédli k faktickému nočnímu provozu), ale na velkoměstský povrch vyplouvají i jiné, ještě šílenější myšlenky. Nevěříte?

Představte si, že americké Cincinnati (stát Ohio) plánuje ohromit návštěvníky -- a bezesporu šokovat všechny astronomy -- dekorativními světlomety s xenonovými lampami o výkonu 7000 wattů. Kolem dokola, u hlavních vstupů do města, tak vytvoří ohromnou světelnou korunu sahající do výšky několika set metrů! Jeden takový "kanón" už přitom měli, ale nebyl díky čepici rozptýleného světla pouličního osvětlení a reklam příliš nápadný. Takže jejich počet i výkon zvýšili na deset.

Za bláznivými nápady však nemusíme chodit až za velkou louži. Podobný zdroj světla, byť (alespoň doufám) nesponzorovaný místní radnicí, se v posledních týdnech objevil i nad Brnem. Má podobu řady paprsků, které krouží nad středem města. Zdroj je sice takové dva kilometry daleko od hvězdárny, ale dost nepříjemným způsobem ruší výhled na jih.

Ruku na srdce, má vůbec smysl proti těmto zdrojům bojovat? Něco jiného je to na odlehlých pozorovatelnách, které mohou blízké vesnice s osvícenými starosty přesvědčit o užitečnosti vhodných pouličních lamp. Možná jde ubránit i nejbližší okolí hvězdáren tak, aby vám reklamní bilboardy či světlomety nesvítily přímo do obličeje. Ale jinak máme smůlu. Ať už se budeme snažit sebevíc, jas oblohy nad městy pomalu poroste. Tmavou oblohu ozářenou drobnými hvězdami a jemnou Mléčnou dráhou pak uvidíme -- za úplatu a v nepříliš povedené náhražce -- jenom v několika málo planetáriích. Lidé jsou blbí. Dobře jim tak.

Jiří Dušek
 

Konvektivní buňky po třiceti letech!

Člověk by řekl, že věci velké jako Jupiter se těžko schovávají, zvláště, když se nacházejí na povrchu našeho Slunce. A přece.

 Prakticky třicet let se vědci snažili najít gigantické konvektivní celly, v českém překladu snad buňky, které by mohly vysvětlit, jak Slunce rotuje, jak se po povrchu pohybují sluneční skvrny nebo jak dochází k ovlivňování kosmického počasí. Tento objev lze srovnávat například s tlakovými nížemi a výšemi na naší Zemi. Proč to ale trvalo tak dlouho? Důvod je jednoduchý.

Gigantické celly se mění tak pomalu a projevují tak malou aktivitu, že je bylo možné objevit až za pomoci nejmodernější pozorovací techniky (především díky družici SoHO) a nejrychlejších počítačů.

Pohyby sluneční atmosféry se měří pomocí modrého nebo červeného Dopplerova posuvu. V praxi to vypadá tak, že se vybere nějaká spektrální čára a ta se proměřuje -- když je trošku posunuta, tedy když se odlišuje změřená vlnová délka od vlnové délky stanovené laboratorně, dá se na základě vzorečků Dopplerova jevu vypočítat, jakou rychlostí se k nám zdroj světla přibližuje, nebo naopak vzdaluje. Obecně platí, že pokud se zdroj vzdaluje, tak se vlnová délka prodlužuje a světlo tudíž "červená" (mluvíme o červeném posuvu), pokud se naopak přibližuje, vlnová délka se zkracuje a světlo "modrá" (tzn. modrý posuv). V globálnějším měřítku je červený posuv jednou z možností, jak změřit stáří vesmíru.

Pokud se podíváme na Slunce, uvidíme oba nápadné posuvy. Zatímco východní část Slunce se k nám vlivem rotace přibližuje, jeví tedy modrý posuv, polokoule západní se vzdaluje a jeví tedy posuv červený. Vlastní rotace Slunce je tudíž největším zdrojem Dopplerova jevu.

V šedesátých letech se podařilo Bobu Leighonovi, Georgi Simonovi a Bobu Noyesovi z Kalifornského institutu technologií odstranit rotaci Slunce z dopplerovských pozorování a objevit jemnější rychlostní strukturu, konvektivní celly, které se nazývají supergranule. Již v roce 1968 George Simon a Nigel Weiss předpověděli, že supergranule by se mohly slučovat do ještě větších konvektivních celků -- buněk.

Ale jak vlastně supergranule vznikají? V každé supergranuli lze rozlišit jakési její zmenšeniny, granule. Ale jděme na to od lesa. Slunce vlastně nemá žádný pevný povrch, je to jen koule žhavých plynů. Teploty uvnitř jsou obrovské, řádově desítky milionů stupňů, zatímco na viditelném povrchu teplota činí "jen" asi šest tisíc stupňů Celsia.

Je jasné, že se teplo zevnitř musí nějak dostávat na povrch. Kupodivu se zdánlivě nejsnazší cesta, a to zářením, Slunci vůbec nevyplácí. Foton z oblasti vzniku směrem k povrchu proniká miliony let, protože se na své cestě velmi hustým prostředím neustále sráží s částicemi látky, ztrácí původní energii a rozpadá se na úplně jiné fotony. Uplatňuje se zde jiný jev, a to konvekce, kterou si lze nejsnáze představit jako var -- teplá látka v určitých oblastech (vzestupných proudech) stoupá nahoru, "probublá" na povrch, ochladí se a zase jinou trasou (sestupným proudem) klesá. Podobné konvektivní proudění lze nalézt i v zemské atmosféře a hojně a zcela přirozeně je využíváno při bezmotorovém létání člověkem a samozřejmě ptáky.

A právě "bubliny na povrchu Slunce" vytvářejí granulaci, kterou lze pozorovat i pouhým okem; granulaci můžeme přirovnat k jakési pěně na povrchu Slunce. Některé granule se z hlubin Slunce vynořují současně, jiné pak mají opačnou fázi -- současně se vynořující granule vytvářejí superpozicí větší celky. Tak vzniká supergranulace, kterou již pouhým okem pozorovat nemůžeme, ale která se projeví až po počítačovém zpracování dopplerovských snímků. Podobě supergranule superpodují do gigantických buněk (cell), které se projeví opět až při počítačovém zpracování, nicméně podle prognóz mohou zásadním způsobem ovlivnit náš pohled na Slunce..

Jaký to má ale v praxi význam, jak to může ovlivnit život člověka na Zemi? Předně, granulace jako taková je jev velmi rychle proměnlivý v čase, granule jsou schopny přežít řádově minuty až desítky minut; jejich rozměry se pohybují maximálně kolem hodnoty tisíc kilometrů. Supergranulární síť je na tom již podstatně lépe, supergranule žijí i dva dny a mají rozměry řádově 30 tisíc kilometrů. Objevené gigantické konvektivní celly podle dosavadních výzkumů jsou schopny přežívat i více než deset dní a jejich rozměry lze srovnávat s planetou Jupiter -- řádově ve stovkách tisíc kilometrů. To je výtečná referenční síť, která umožní astronomům sledovat pohyby struktur po slunečním povrchu. A to je přesně to, co sluneční fyzikové již delší dobu potřebují. Při výzkumu aktivních oblastní, v nichž se typicky vyskytují sluneční skvrny, je zapotřebí se dozvědět, jak hluboko tyto oblasti "koření". A to se jistě zjistí právě při sledování chování slunečních skvrn vůči referenční síti gigantických cel. A až velmi dobře poznáme jevy v aktivních oblastech a budeme je umět předpovídat, dovedeme také předpovídat například geomagnetické bouře, tolik nebezpečné pro veškeré elektrické přístroje, ale i pro kosmonauty na oběžné dráze kolem Země. A to už pro život člověka něco jistě znamená.

Michal Švanda
 

Prázdniny umírají, ať žije Petavius!

Ke konci se bohužel chýlí nejen lunární cyklus s pořadovým číslem 960, ale i letošní prázdniny. První večery měsíce září tedy budou ve znamení úzkého měsíčního srpku, ozdobeného krásným kráterem Petavius.

 Novoluní, čili doba, kdy se náš vesmírný soused zdržuje na pozemské obloze v těsném sousedství Slunce, a je proto nepozorovatelný, nastane již v poledne 29. srpna. O dva dny později možná najdete po západu Slunce asi osm stupňů od měsíčního srpku směrem ke Slunci i planetu Venuši. Vhodnější příležitost k prohlédnutí okouzlujícího úzkého Měsíce se nám však naskytne až večer 1. září, kdy budou hranici světla a stínu lemovat krátery Langrenus, Vendelinus, Petavius a Furnerius. Všechny členy tohoto kvarteta snadno najdete i ve větším triedru, který si při pozorování opřete o strom či záda vašeho partnera.

Nejhezčím zástupcem z celé čtveřice je při pohledu dalekohledem nejspíš Petavius, kterého již v 17. století pojmenoval G. B. Riccioli podle francouzského teologa a historika Denise Petavia (1583 - 1652). Průměr tohoto kráteru je opravdu úctyhodný -- 177 kilometrů. Pokud ho uzříte zrovna ve chvíli, kdy nad ním začne vycházet Slunce, bude se vám díky hře světel a stínů zdát jako velmi hluboký. Ve skutečnosti je však Petavius jen velmi mělkou prohlubní s poměrem hloubky k průměru 1:65 až 1:110.

"Celkově mi to připomíná malou kruhovou studánku, na které plave květina." Už tento barvitý popis Petavia od Evy Brandejsové, který zazněl na Měsíční expedici Ostrava ´95 při prohlížení coudé-refraktorem prozrazuje, jak zajímavý je tento kráter za šikmého osvětlení. Plochému dnu, na kterém lze pozorovat několik tmavých skvrn, dominuje komplex středových vrcholů, tyčících se až do výše 1 700 metrů. "Interiér" Petavia obsahuje i komplex brázd s názvem Rimae  Petavius. Nejnápadnější je široká brázda, táhnoucí se od středových kopců, až k vnitřnímu jihozápadnímu okraji kráteru. Je tak nápadná, že ji jako světlý proužek spatříte i daleko od terminátoru. Není divu, že dříve byla považována za umělé dílo obyvatel našeho nejbližšího souseda. Zbylé dvě brázdy náležící do komplexu jsou pak bohužel pozorovatelné jen většími dalekohledy.

V okolí kráteru nás nejprve zaujme nádherný zdvojený val, o kterém se zmiňuje i Karel Anděl ve svém "Průvodci ke zmenšenému vydání Mappy Selenographicy" z roku 1932. K západnímu valu ještě přiléhá nápadný kráter Wrottesley s průměrem 57 km a z opačné strany lemuje Petavia ještě krásné údolí s délkou 110 km -- Vallis Palitzsh.

Takový je Petavius při šikmém osvětlení, ale za úplňku je jeho vypátrání úkol spíše pro Sherlocka Holmese. Ve větších dalekohledech se prozrazuje jen světlým středovým vrcholkem a několika tmavšími skvrnkami. Prohlížejte tedy raději Petavia blízko terminátoru, kdy možná uvidíte i tříšť vymrštěnou z kráteru v podobě velmi jemných radiálních rýh v těsném severovýchodním sousedstvím.

Pokud nebudete mít po ruce žádný větší dalekohled a nic z toho, co zde bylo uvedeno nespatříte, nezoufejte, i tak bude úzký naoranžovělý srpek nádherným doplňkem večerní oblohy, který Vám možná alespoň na chvíli umožní zapomenout na právě přicházející nový školní rok.

Pavel Gabzdyl
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...