:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

272. vydání (21.8.2000 )

foto r. novak Nevím, čím to je, ale čeští astronomové -- lhostejno zda profesionální či amatérští -- pro zúčastněného vypadají jako hejno rozhádaných baletek. Člověk by řekl, že když je v České republice tak málo hvězdářů (například výrazně méně než vozíčkářů), budou jako svébytná komunita držet pohromadě a navzájem se podpoří, kde to jenom půjde. Bohužel, pravý opak je pravdou. Nevím, zda za to může závist z úspěchu, blbá česká vlastnost, boj o vysychající zdroj peněz či cokoli jiného, ale čeští astronomové by se měli v řadě případů řádně zastydět a pokud jim to kůže dovolí i zrudnout od hlavy až k patě. Nechci vypadat jako planý moralista (i já mám máslo na hlavě), ale tu a tam je situace skutečně do nebe volající. Razím názor, že pokud má být člověk profesionál, musí při jednání odložit osobní averzi do toho nejzatuchlejšího kouta kanceláře a zaostřit ušpiněnou optiku jenom jedním směrem. Nebudu a ani si nemohu dovolit to veřejně ventilovat, ale bohužel, skutečný život je tak trochu, vlastně zcela jiný. Jednotlivé pozorovací skupiny, které mají velmi podobné programy, spolu prakticky nekomunikují. Lidé seskupení kolem nejrůznějších zpravodajů na sebe navzájem hážou husté a mazlavé bláto. Spolupracovníci i pracovníci jednotlivých hvězdáren se navzájem pomlouvají, chystají nejrůznější pasti, připravují provokace... Dokonce se "oficiálně" nemají v lásce jednotlivé hvězdárny! Na "svaté" akademické půdě je pak situace nemlich stejná. Aby nebyla mýlka, tím nijak nenarážím na Instantní astronomické noviny či na brněnskou hvězdárnu. I když i tady by se našla řada odstrašujících případů. Jenom mi to hejno astronomických baletek připadá strašně smutné. Víc jsem říct ani nechtěl.

Jiří Dušek

 

Věříte, že se Země globálně otepluje? (177 odpovědí)

  • ano, jistě! (62%)
  • kdepak, jsou to jenom řeči (11%)
  • nevím, nevím (27%)

 

 

Kongresové dojmy

Koncem minulého týdne skončilo v Manchesteru 24. Valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU). My jsme si zvykli tuto vrcholnou astronomickou akci nazývat kongresem, a tak mi promiňte, že se odchyluji od přesné terminologie. Jaképak by to byly dojmy "valně shromažďovací"?

z. pokorny (foto ian) Ale k věci: historii kongresů najdete v minulém čísle našich novin (komu by to nestačilo, upozorňuji, že existuje dokonce celá kniha o historii IAU, s dost mastnou cenou). Astronomické kongresy byly a jsou vždy směsí "pravé vědy", pracovních jednání i diplomatických vyjednávání. A tomu samozřejmě připočítejme nesčetné množství vzájemných kontaktů, rozhovorů (pravda, často hodně povrchních nejen z důvodů jazykových) a podnětů pro každého, kdo se do této megaakce zapojí. Letošního kongresu se mělo podle dodaných dokumentů zúčastnit téměř 2000 astronomů, z nichž odhadem dobrá třetina byli lidé pozvaní, tedy nečlenové IAU. Pravda, nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděl, ale při vrcholných jednáních kongresu i při kulturních akcích, jako byl koncert Liverpoolské filharmonie, jich do tohoto počtu moc nechybělo.

Kdo očekává, že právě na takovém kongresu jedna astronomická senzace stíhá druhou, musí být zklamán. Podobně jako na olympijských hrách bývá světových rekordů nemnoho, i v astronomickém světě po letech jen tu a tam zaslechneme, že "v Manchesteru na kongresu IAU poprvé zveřejnili... dojednal se projekt..." Převratné objevy a interpretace se zkrátka sdělují světu ještě zatepla a nečeká se, až se každé tři roky sejde astronomický sněm. To ale neznamená, že věda tu paběrkuje. Při příležitosti kongresu se pořádají sympozia či kolokvia s takovou tématikou, která je samozřejmě aktuální a jež zaujme hodně astronomů. Letos bylo takových sympozií pět:

  • číslo 201 -- Nová kosmologická data a hodnoty základních parametrů;
  • číslo 202 -- Planetární soustavy ve vesmíru;
  • číslo 203 -- Současné pohledy na fyziku Slunce a heliosféru;
  • číslo 204 -- Extragalaktické infračervené záření pozadí a jeho kosmologické důsledky;
  • číslo 205 -- Galaxie a jejich součásti při vysokém úhlovém rozlišení.
K tomu připočítejme 14 různých společných diskusí (rozuměj: obvykle jednodenní zasedání několika sekcí IAU ke zvolenému tématu, sestávající z krátkých příspěvků a "nástěnek" -- posterů), speciální zasedání s tématem "Astronomie pro rozvojové země", tři pozvané přednášky -- tak taková byla vědecká část tohoto kongresu.

Je myslím jasné, že není v silách jednotlivce vše absolvovat, byť by se "jen" rozdvojil. Já jsem se zúčastnil části sympozia 201, zejména když se uznávané autority (Rees, Trimbleová, Peebles) pokoušely shrnout současné poznatky v oboru. Zaujalo mne tvrzení, že vlastně už nyní vstupujeme do doby, kdy základní kosmologický parametr -- Hubblovu konstantu -- známe s nejistotou pouze asi 10 procent. Jenže nejde jen o zjištění hodnoty konstanty s jistou statistickou chybou, jde též o potlačení systematických chyb. Jak známo, právě jedním z hlavních úkolů Hubblova kosmického dalekohledu bylo zjištění velikosti této konstanty s desetiprocentní přesností. A výsledek? Pěti různými metodami se dospělo k výsledku 74 plus mínus 3 plus mínus 7 km/s/Mpc. První hodnota chyby udává chybu statistickou, druhá je odhadem systematické nepřesnosti.

 Hodně času jsem strávil na symposiu 202 o planetárních soustavách ve vesmíru. Což o to, zajímavostí tu bylo dost -- teoretici se předháněli v prezentaci nejrůznějších modelů. Bylo to působivé -- ty křivky, závislosti a všechna ta fyzika či chemie uvnitř. Jenže trochu skepse nezaškodí: jakmile přijdou data pro srovnání s realitou, mnohé modely se vytratí do nenávratna. Ale určitě přijdou další nové teorie. A jistě i nová data, z nichž ovšem mnohá budou také falešná. Zkrátka běžný kolotoč "model -- fakta -- model...", který patří k vědě už dlouho. O planetách mimo naši soustavu se rozepíši někdy později, teď jen myšlenka, která mi připadá pozoruhodná: "Když jsme objevili extrasolární planety, přestali jsme rozumět naší vlastní sluneční soustavě." Autor: Pawel Artymowicz z observatoře ve Stockholmu.

Píši-li především o dojmech z kongresu, pak jeden z největších: pozvaná přednáška profesora Roberta Kirshnera na téma: Zrychlující se vesmír? Důkazy ze supernov. Byla to naprosto báječná přednáška svým obsahem i provedením, na ní jste se určitě ani na chvilku nemohli nudit. Škoda jen, že není zachycena jako video -- byl by to skvělý příklad všem, kteří chtějí na vysoké úrovni a přesto přístupně popularizovat vědu.

Ke kongresu nerozlučně patří pracovní jednání podle oborů v jednotlivých komisích. Zúčastnil jsem se zasedání komise 46 (původně se jmenovala "Vyučování astronomii", nyní je přejmenována na "Astronomické vzdělávání a rozvoj"). Po pravdě řečeno, byl jsem jednáním zklamán. Spíše reference o činnosti než promyšlené koncepce do budoucna, stálé přesvědčování přesvědčených (tj. účastníků), že astronomie je důležitá pro rozvoj vzdělanosti i vědeckého stylu myšlení (trénovali si funkcionáři komise své projevy pro politiky, až jim to budou někdy někde přednášet?). Jinde byla tato pracovní jednání asi přece jen více "pracovní", někde se snad i pohádali...

A co společenská stránka? Ano, byl tu skvělý koncert, příjemné přijetí u primátoru Manchesteru a také úvodní neformální recepce s prezentací Encyklopedie astronomie a astrofyziky (to bude za pár let docela rozsáhlé dílo, které uvítá každý astronom: už šetřete, stojí pár set liber). A také výlet na rádiovou observatoř v nedalekém Jodrell Banku, kde jste mohli spatřit nejen velký plně pohyblivý radioteleskop o průměru 70 metrů, který se tak výrazně prosadil v počátcích kosmonautiky, ale i jeho legendárního tvůrce Sira Bernarda Lovella, živého, čilého a věčně usměvavého. Znáte příběh tohoto radioteleskopu a trápení, které s ním měl právě Bernard Lovell? Někdy příště se k němu vrátíme, rozhodně stojí za to.

Nakonec jen vzpomenu to, co již víte: za šest let se toto vše (byť v jiných kulisách a s trochu jiným ansámblem) odehraje v Praze. V roce 2006 zažijeme astronomický kongres hodně zblízka. Věřím, že i naše noviny přispějí k tomu, aby si i široká astronomická veřejnost přišla na své.

Zdeněk Pokorný
 

TX Cam v negližé

Doby, kdy jsme mohli sledovat intimní okolí jediné hvězdy -- tedy našeho Slunce, jsou pryč. Druhým případem je od nynějška TX Camelopardalis.

animace vyvoje v obalce TX Cam Budoucnost naší denní hvězdy je v hrubých rysech nalinkována: Následujících pět miliard roků bude ve svém nitru spalovat klidně vodík na helium. Jakmile ale tohle jaderné palivo vyčerpá, zahřeje se a začne spalovat další těžší a těžší prvky. Postupně se nafoukne a vytvoří skutečného obra. V jeho řídké atmosféře postupně zmizí Merkur a možná i Venuže.

V okamžiku největšího vzepětí zářivého výkonu Slunce se povrch Země rozpálí až na teplotu 2100 stupňů Celsia. Zemská atmosféra zmizí v nenávratnu, stejně jako všechny těkavé látky na povrchu. Vlastní těleso by však mělo tuto krátkodobou horkou kúru přečkat bez větší úhony.

Vývoj u stálic do hmotnosti do osmi až jedenácti Sluncí pak podle našich současných představ končí v okamžiku, kdy si vytvoří kyslíkouhlíkové jádro, budoucího bílého trpaslíka. Poté hvězda odhodí vnější obálku, která se stejně jako v případě Činky ze souhvězdí Lištičky rozplyne v tzv. planetární mlhovinu.

 Ze Země bude kotouček chladnoucího bílého trpaslíka viditelný pod úhlem asi deset úhlových vteřin, takže se na pozemské obloze den za dnem bude objevovat bodový zdroj se svítivostí asi setiny dnešního Slunce. Jeho jasnost však bude slábnout a během několika miliard let z pozemské oblohy zmizí nadobro.

Máme pro tento scénář, který jsme vám v hrubých rysech načrtli, nějaké pozorovací důkazy? Samozřejmě, celou řadu. Vždyť už od dob Galilea Galileiho musí všechny hypotézy projít nemilosrdnou experimentální konfrontací.

Do našich představ o budoucím osudu Slunce zapadá pozorování nenápadné hvězdičky TX Camelopardalis, která leží asi tisíc světelných roků daleko, směrem do souhvězdí Žirafy. Už leta je o ní známo, že v cyklech dlouhých asi 560 dní mění svoji jasnost. Patří mezi tzv. proměnné typu Mira -- hvězdné obry s rozsáhlým, velmi řídkým plynným obalem. Důvodem jejich proměnnosti jsou drastické změny v atmosféře způsobené průchody mohutných rázových vln, která povstávají v nitru a prodírají se až na povrch. Neklidná hvězda tak ztrácí v ohromných chuchvalcích svoji látku, doslova čadí do prostoru. Podobně bude za šest miliard roků vypadat i Slunce.

Radioastronomové v letech 1997 a 1998 využili vynikající rozlišovací schopnosti sítě VLBA a podívali se do nejbližšího okolí TX Cam. Very Long Baseline Array sestává z deseti radioteleskopů rozmístěných po Spojených státech, na Havaji a Panenských ostrovech. Pokud se všechny antény speciálním způsobem propojí, pracují jako jediné zrcadlo o průměru přes sedm a půl tisíce kilometrů a poskytuje v radiové oblasti pětsetkrát lepší rozlišení než ve viditelném světle Hubblův kosmický dalekohled.

Jelikož hvězdáři každé dva týdny pořídili jeden záběr, mohli nakonec sestavit krátkou, o to však unikátní animaci změn v atmosféře této velmi staré hvězdy (celkem jde o 37 snímků). Efekty způsobené procházejícími rázovými vlnami jsou tak zřetelné na první pohled. Celý film se shoduje s cyklem světelných změn, pokrývá tedy skoro devadesát týdnů v životě TX Cam. Pozorovatelé přitom hodlají hvězdu pozorovat alespoň jednou tak dlouho.

Krátký film, tu a tam přirovnávaný záběrům z koronografů sluneční observatoře SOHO, je skutečně pozoruhodný. Prostě a jednoduše se poprvé s tolika detaily ukazuje intimní život jedné vzdálené hvězdy. A pokud se do toho zapojí i jiné observatoře, máme další střípek do mozaiky stelárního vývoje v kapse.

Jiří Dušek
Zdroj: NRAO News
 

Odporně tajemný Titan

Saturnův měsíc Titan, který je po jupiterově Ganymedu druhým největším měsícem sluneční soustavy, je pravděpodobně mnohem fantastičtějším světem, než se dříve planetární odborníci domnívali. Jsou na něm ledové hory, smrduté kašovité oceány a prší tam kapalný metan?

 V roce 1655, kdy kromě našeho Měsíce byly ve sluneční soustavě známy jen čtyři největší družice Jupiteru (Ió, Ganyméd, Kalisto a Europa), objevil holandský astronom Christiaan Huygens Saturnův měsíc Titan. Ačkoliv ho lze spatřit i v poměrně malém dalekohledu jako tečku o jasnosti 8,3 mag, která poslušně krouží kolem své mateřské planety, nejedná se vůbec o objekt blízký Slunci.

Planeta Saturn je od Slunce zhruba desetkrát dále než Země, a povrch Titanu přijímá pouze procento slunečního záření, které dostává naše planeta. Na Titanu tedy i přes den, který trvá téměř 16 pozemských dnů, vládne šero a nepříliš přívětivá teplota kolem -180 stupňů Celsia.

Velké překvapení v dalším výzkumu obřího satelitu přišlo začákem roku 1944, kdy Gerard Kuiper spektroskopicky prokázal atmosféru z čpavku. Titan, měsíc větší než planeta Merkur, se tak stal prvním satelitem s oblačnou přikrývkou. V jeho atmosféře byly později prokázány i jiné organické sloučeniny -- etan, acetylen a etylen. Planetární odborníci tedy více než netrpělivě očekávali průlet sondy Voyager 1: Jak asi bude vypadat tento podivný svět ze vzdálenosti pouhých 4 520 kilometrů?

Když v listopadu 1980 Voyager 1 skutečně kolem Titanu proletěl a poslal do řídícího centra snímky, objevil se na nich portét meruňkově zabarveného tělesa zahaleného do husté atmosféry -- podobně jako planeta Venuše. Citlivé detektory zjistily v atmosféře devadesátiprocentní zastoupení dusíku s příměsí propanu, kyanovodíku a kyanoacetylénu.

Ledové hory na Titanu
Prohlédnout přes hustou dusíkovou atmosféru Titana, která připomíná zamrzlou podobu atmosféry naší Země z počátku její existence, není vůbec jednoduché. Pod oblačnou přikrývku se mohli vědci podívat až v říjnu 1994, kdy byla tvář Titanu po dobu dvou týdnů snímkována Hubblovým kosmickým dalekohledem v blízké infračervené oblasti (ve viditelné oblasti spektra je jeho atmosféra neprůhledná). Tak přišel na řadu objev zajímavého útvaru o velikosti pozemské Austrálie poblíž rovníku.

Po dalších pozorováních členové výzkumného týmu a zvláště Peter Smith věří, že obrovská jasná skvrna může být oblastí ledových hor. V nízké teplotě na Titanu se totiž nemůže voda zachovat v kapalném stavu, takže pravděbodobně vytváří obrovské ledovce, které jsou tvrdé jako granit. Nad metanovým mořem se nejspíš vytváří vlhký vzduch, který vane k těmto ledovým horám u nichž se tvoří deštná oblaka. Z nich pak metan prší a eroduje ledové hory, které odhalují čerstvý, velmi světlý led.

Existují však i názory, že světlá oblast může být pozůstatkem obřího impaktu, který odkryl část vrstvy ledu přikrytou kůrou Titanu. Dokážete si však představit impaktní kráter o rozloze Austrálie?

Oceán plný metanu
Pokud se na Titanu vyskutuje oceán, bude určitě velmi odlišný od pozemských moří. Břehy Titanova oceánu totiž nebude omývat voda, ale nejspíš kapalný metan. Svědčí o tom, tamní povrchová teplota, při níž může být metan dobře stabilní ve sloučenině s etanem, který byl na Titanu rovněž prokázán. Takový oceán bude nejspíš velmi špinavý, kašovitý a velmi tmavý.

Je možné, že tímto špinavým oceánem může být velká tmavá oblast, nacházející se na prostější straně světlé oblasti považované za ledové hory.

Planetární vědci Jonathan I. Lunine a David J. Stevenson se vysvětlují existeneci metanového oceánu na Titanu následovně: Metan se odpařuje z povrchu a dostává se do atmosféry, kde na něj působí ultrafialové záření ze Slunce a vytváří organický opar, který je podobný smogu vznášejícímu se nad Los Angeles. Tyto velké organické molekuly se slepují jako dehet a klesají v podobě deště zpět na povrch. Ble.

Metanový déšť
Poslední výzkumy Titanova roztodivného světa také poukazují na exitenci krátce žijících oblaků, které pravděpodbně způsobují metanové deště. Studie v infračervené oblasti spektra pořízené v září 1999 Caitlin A. Griffitovou (Northern Arizona University) odhalily existenci malých obláčků, které vznikají a zanikají v průběhu dvou hodin. Kupovitá oblaka se pohybují ve výšce asi 15 kilometrů nad povrchem a jsou tvořena kapičkami metanu.

Krátká životnost těchto zvláštních mraků nasvědčuje tomu, že se prostě vyprší. Je však docela možné, že kapičky metanu se vypaří dříve než dopadnou na povrch. Griffithová své závěry publikovala minulý týden na zasedání mezinárodní astronomické unie v Manchesteru.

Jak je vidět, máme se v listopadu 2004, kdy do Titanovy atmosféry vstoupí průzkumný modul Huygens sondy Cassini, opravdu na co těšit. Chcete-li vědet, kde se tato sonda, jež nám snad přinese snímky hodné 21. století nalézá stačí navštívit adresu: http://www.jpl.nasa.gov/cassini/today/.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Internet
 

Zítřek nikdy neumírá

Je to skoro neuvěřitelné, ale astronomové nyní mají v ruce důkazy, že galaxie existovaly i v době, kdy stáří vesmíru nepřesahovalo jednu miliardu let. Vzdálenosti mezi tehdejšími galaxiemi byly řekněme šestkrát menší než v současnosti, průměrná hustota látky ve vesmíru byla dvěstěkrát větší než dnes. Ještě před pár roky by většina na slovo vzatých odborníků přísahala, že vesmírná látka do galaxií, a zde do jednotlivých hvězd, začala kondenzovat mnohem později.

 Shrnutí tiskové zprávy britské University of Durham, které se objevilo na Internetu v době setkání Mezinárodní astronomické unie, má podobu jediné věty: Vzhledem k tomu, že bylo objeveno množství případů s kosmologickým posuvem "z" větším než 4, jsou galaxie starší a vznikaly dříve, než jsme si dosud mysleli.

Neuplyne ani půlrok, aby hvězdáři nenarazily na další objekt rekordně vzdálený, resp. rekordně starý objekt, ostatně i my o tom pravidelně informujeme. Pro řadu profesionálních astronomů jde o velmi vzrušující momenty. Vzhledem ke konečné rychlosti světla je totiž každý takový zářez do kosmologické pažby hlubším pohledem do minulosti a ukazuje tak, že vznik galaxií a tedy i jednotlivých stálic začal v rannějších a rannějších údobích našeho vesmíru.

Jak se vlastně měří vzdálenosti tak odlehlých objektů? Velmi těžko. Jistým vodítkem je tzv. kosmologický červený posuv, který je důsledkem rozpínání vesmíru. Jednoduše řečeno: Vzhledem k tomu, že se neustále zvětšují vzdálenosti mezi galaxiemi (či spíše kupami galaxií), prodlužuje se i vlnová délka fotonů. Představíme-li si foton jako klubko vlnění, pak se při své pouti prostorem natahuje úměrně natahování samotného prostotu: vlnová délka záření se prodlužuje a ze záření modrého se postupně stává záření červené.

Odtud název kosmologický červený posuv. (Aby se tak odlišil od běžného Dopplerova červeného posuvu, který je způsoben "obyčejným" vzdalováním objektu od pozorovatele). To znamená, že čím déle fotony vyslané z nějaké hodně vzdálené galaxie či kvasaru letěly prostorem, tím více jsou rozpínáním poznamenány. Když pak porovnáme vlnovou délku sledovaného záření s vlnovou délkou, kterou mělo v okamžiku, kdy se vydalo na cestu, můžeme určit, kolikrát se mezitím vesmír zvětšil.

Kosmologický červený posuv nám tedy de fakto říká pouze to, kolikrát byl vesmír v době vyslání právě pozorovaných fotonů z galaxie menší než dnes. S patřičnou nejistotou lze pak odhadnout i jeho stáří a tedy i vzdálenost.

Vraťme se ale zpět do Anglie. Pacovníci Durhamské univerzity narazili na stopy řady galaxií s červeným posuvem mezi čtyři a šest, které tudíž existovaly v ranných stádiích vesmíru, krátce po Velkém třesku. Celý trik spočíval v tom, že se přes speciální červený a blízký infračervený filtr na místa, které dokonale nasnímaly starší "modré" a ultrafialové prohlídky. Po porovnání všech záběrů objevili řadu extrémně červených objektů, jejichž zabarvení má má na svědomí právě velký kosmologický posuv. (Jedno takové vám schematicky zprostředkuje na úvod přiložená animace -- pohled na totéž pole ve viditelném a blízkém infračerveném světle.)

Na unikátním pohledu do velmi vzdálného vesmíru má podíl několik dalekohledů: čtyřmetr William Herschel na Kanárských ostrovech, tři a půlmetrový teleskop ze španělských hor Calar Alto a samozřejmě Hubblův kosmický dalekohled, který do projektu přinesl dva známé "hluboké" pohledy na severní a jižní obloze. (Velmi dobrý, vlastní pohled pak pořídil i Herschelův dalekohled na Kanárech.)

Tato sestava astronomických přístrojů nebyla nijak náhodná. Hubblovy hluboké pohledy, jakkoli titěrné, jsou pro odborníky nesmírně důležité a dokonce lze říci, že existuje úzce specializovaná skupina, která se zabývá zpracováním pouze těchto dvou maličkých polí. Už v roce 1996 se po zhotovení severního snímku podařilo porovnáním jasností v různých filtrech, odhalit v zorném poli řadu objektů s červeným posuvem větším než dvě. (A nabourat tak dřívější domněnku, že má většina galaxií posuv kolem jedna, tedy vznikala v době, kdy měl vesmír poloviční velikost.)

Ve spolupráci s desetimetrovým Keckovým dalekohledem se zakrátko tyto závěry podařilo nejen potvrdit, ale navíc se objevily galaxie s posuvem mezi tři a čtyři. S novými detektory se pracovních University of Durham k záběrům vrátili, a podobným způsobem na záběrech identifikovali řadu objektů s kosmologickým posuvem mezi pěti a šesti.

Celé věc má samozřejmě jeden háček. Výše uvedené závěry jsou postaveny na barevné fotometrii, nikoli jak bývá zvykem detailním rozborem spektra. Byť jde o velmi důmyslnou metodu, rekordní kosmologický posuv v kategorii kvasarů drží galaxie v souhvězdí Sextantu s hodnotou 5,8, v kategorii "obyčejných galaxií" pak existuje exemplář s 6,68 z Velké medvědice. Existovala tedy v době, kdy byl vesmír téměř osmkrát menší než dnes. Kromě toho byla už před více než rokem publikována domněnka, že v poli jižního Hubblova hlubokého pohledu existuje galaxie s posuvem 10,56! (Současné odhady stáří vesmíru se přitom pohybují kolem 12 až 13 miliard roků.)

Výsledek studie z University of Durham, stejně jako řady jiných, tak především ukazuje, že galaxie hromadně vznikaly mnohem dříve, než jsme si ještě před nedávnem mysleli. Ostatně zajímavě to shrnul doktor Tom Shanks, jenž britské výsledky prezentoval na zasedání astronomické unie: "Před čtyřmi roky, jsme objevené galaxie s červeným posuvem kolem dvou popsali jako začátek "Konečné bariery", za kterou se podíváme do doby, kdy ještě žádné takové útvary neexistovaly. O velkém počtu případů s větším kosmologickým posuvem, na které jsme nyní narazily, tak nezbývá než mluvit jako o těch Za konečnou bariérou." Vtip amerického karikaturisty Sidney Harrise tak nabývá na pravdě: "Povím vám, co se nalézá za pozorovatelným vesmírem -- spousta a spousta nepozorovatelného vesmíru."

Jiří Dušek
Zdroj: Durnham University press, Zdeněk Mikulášek a další
 

Propásnutá prázdninová představení

Čas od času se stává, že se nad našimi hlavami odehrávají skutečně nádherná nebeská představení. Zásluhou nevlídného počasí nebo jednoduše sladkého spánku, kterého si v onu osudnou chvíli dopřáváme, ale mnohá z nich bohužel nespatříme. Poměrně často jsme ale o některé jevy ochuzeni ze zcela jiného důvodu -- jsme na nesprávném místě.

 Zameškání první
Částečné zatmění Slunce 1. července
Jen velmi vzácně je člověku souzeno spatřit jeden z nejnádhernějších přírodních úkazů -- úplné zatmění Slunce. Jeho viditelnost je přeci omezena jen na nejvýše 270 kilometrů široký pás totality. Mnohem častěji proto můžeme z jednoho místa sledovat zatmění částečné.

Šťastlivci, kteří už grandiózní úplné zatmění Slunce měli příležitost shlédnout, teď možná namítnou, že částečné zatmění je přece jen velice slabým a nudným odvarem. Ale ruku na srdce: Pokud částečné zatmění není pouhou předehrou úplného, jsme i za něj vděční a netrpělivě očekáváme jeho příchod. Na takové postupné ukrajování slunečního disku Měsícem, které bude pozorovatelné z naší republiky si počkáme až do 31. května 2003. Pokud byste však mermomocí chtěli ve velkém utrácet peníze za letenky a mohli opravdu hodně cestovat po celém zemském glóbu, měli byste letos šanci spatřit částečná zatmění Slunce hned čtyři. K prvnímu došlo 5. února a druhé připadlo na 1. července, kdy se ve večerních hodinách našeho času Slunce za Měsícem skrylo ze 47 %. Příliš mnoho lidí si ale toto ukrajování naší mateřské hvězdy nevychutnalo, protože střed zatmění nastal v jihovýchodní oblasti Tichého oceánu a přes pevninu se měsíční stín přehnal pouze v jižním cípu Jižní Ameriky.

 Zameškání druhé
Úplné zatmění Měsíce 16. července
Možná i vy jste si 21. ledna přivstali, aby jste se stali svědky krásného úplného zatmění Měsíce pozorovatelného z území naší republiky. Bohužel počasí se v té době předvádělo nad valnou částí Evropy ve své typické zimní podobě -- sněžilo.

Lednové měsíční zatmění však nebylo letos osamocené. Druhé a zároveň poslední v pořadí si mohli 16. července vychutnat především obyvatelé Indonésie, Nového Zélandu a Austrálie. Nebylo to přitom jen tak ledasjaké. Náš nebeský soused totiž setrvával v plném stínu Země po 1 hodinu 47 minut, což je nejdéle od roku 1859 a delší úplné zatmění Měsíce nastane až kolem roku tři tisíce! V době zatmění totiž náš nebeský soused procházel přímo středem zemského stínu. Podle mnohých svědectví zvláště z Nového Zélandu, kde přálo počasí, bylo červencové zatmění více stejnoměrně zabarvené než kdy jindy, což je patrně důsledek totálního utopení Měsíce uprostřed plného zemského stínu.

Prohlédněte si tedy alespoň jeden snímek tohoto předlouhého zatmění a těšte se na 9. ledna příštího roku, kdy tento zajímavý úkaz proběhne opět i nad Evropou.

Zameškání třetí
Částečné zatmění Slunce 31. července
Není zvykem, aby v průběhu jednoho jediného měsíce došlo hned ke třem zatměním. Právě to se přihodilo letos v červenci, kdy na poslední den připadlo již druhé zatmění Slunce, i když pouze částečné. Ani tato podívaná, kdy se Slunce ztratilo z celých 60 procent, nebyla souzena nám Evropanům, ale větrem ošlehaným obyvatelům severní Sibiře, Čukotky a Aljašky.

Zameškání čtvrté
Zákryt Venuše Měsícem 1. srpna
Mnoho astronomických kalendářů a ročenek opominulo připomenout zákryt jasné planety Venuše Měsícem, ke kterému došlo 1. srpna v časných ranních hodinách světového času. Není divu, stáří Měsíce v tu dobu nebylo ještě ani jeden den, takže uzoulinký měsíční srpek se nacházel velmi nízko nad obzorem a ztrácel se v paprscích zapadajícího Slunce. Navíc tento úkaz byl viditelný pouze z oblasti severozápadní Spojených států a Kanady a protože se popisy či dokonce fotografie tohoto úkazu zatím neobjevily, je docela možné, že tuto podívanou ve skutečnosti nikdo neviděl.

 Zameškání páté
Polární záře 11.srpna
Možná se Vám zdají dosud uvedená zameškání nezáživná, a nehodná tak daleké cesty, ale nejásejte -- nejbolestnější propásnutí letošních prázdnin se totiž odehrálo v období maxima známého meteorického roje Perseid. Tyto pozůstatky komety Swift-Tuttle, které se každoročně střetávají s naší planetou v noci z 11. na 12. srpna samozřejmě ani letos nedaly lovcům meteorů spát. Všichni tedy netrpělivě čekali, až se v ranních hodinách za západní obzor schová Měsíc a s ním i jasný závoj jeho bělavého svitu, který při pozorování meteorů rozhodně vadí.

V té době se ale proháněl po obloze nad územím Spojených států, Kanady a rovněž západní Evropy(!) mnohem zajímavější svit náležící jasné polární záři. Tuto nevšední podívanou připravilo pochopitelně Slunce, přesněji masivní bublina energetického plazmatu, která se z aktivní oblasti vydala ve středu 9. srpna a k magnetickém poli naší Země dorazila o dva dny později v 19: 30 světového času.

Profesor astronomie James Westlake ze Steamboat Springs (Colorado) popisuje svůj zážitek: "Bylo to překvapení. Jasně rudé, zelené a modré pruhy a výtrysky světla jakoby proudily přes vrchol Hahn's Peak -- vyhaslé sopky severně od Steamboat Springs."

Polární záře se obvykle vyskytují v šířkách nad 50 stupňů, ale tentokrát byla viditelná až poblíž Los Angeles (šířka 35°). Podle lovců Perseid byl jas polární záře natolik intenzivní, že se v něm meteory doslova ztrácely. V barevných závojích tak tu a tam probleskovaly pouze ty nejjasnější -- jaká to asi musela být podívaná! Nám nezbývá, než zaskřípat zuby a věřit, že nás už brzy potká něco podobného.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: bohužel Internet
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...