:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

270. vydání (14.8.2000 )

Obloha nad Kanadsko-francouzsko-havajskem dalekohledu na Mauna Kea, foto J.-C. Cuillandre Člověk, zřejmě nejenom český, má blbou vlastnost s oblibou a bez dávky sebekritiky strkat nos do cizích věcí. Ba co víc, dokonce si to troufá komentovat. Ostatně právě na tomto principu jsou založeny různé více či méně bulvární plátky, které čmuchají (se svolením i bez) v soukromí mnoha známých osobností. Běžní smrtelníci pak "u piva" či "kávy" komentují, proč si ten vzal asi tu, že má na víc a že by si pomocí peněz, které tak získala, měla vylepšit tvář, prsa, boky... Jinak by se k němu ale hodila spíš tamta, a nebo měl úplně nejlépe zůstat svobodný... Že něco takového neděláte? Mluvit za vás nemohu, ale já sám něco takového -- i když v mnohem zastřenější podobě -- také provádím. No nenaštvalo by vás, kdyby NASA zrušila průkopnickou výpravu k nejvzdálenější planetě Sluneční soustavy Plutu? Nebrbláte tu a tam nad zprávami, jak Američané díky nedostatku peněz omezují jeden program za druhým? Nepřemýšleli jste někdy nad tím, zda je lepší budovat za desítky miliard dolarů Mezinárodní kosmickou stanici nebo raději vyslat do okolního prostoru o řadu robotizovaných laboratoří? Ovšem ruku na srdce, co je nám do toho? Vždyť nemáme právo americkou politiku, natožpak plány jejich kosmické agentury, jakkoli komentovat. Tyto projekty jsou přece živé díky příspěvkům amerických daňových poplatníků. Byť jsou dostupné široké veřejnosti a díky Internetu je jaksi mimoděk všichni prožíváme stejným dílem. Navíc my sami, tedy občané České republiky, jsme se dosud na vlastní třeba i malou kosmickou agenturu zatím nezmohli. Stavba umělých družic nebo jejich jednotlivých komponentů je tak u nás na hranici amatérského nadšení a z vlastních daní -- pokud vůbec -- sem odevzdáváme jenom směšné částky. Dokud se tato situace nezmění, nemáme právo dění v okolním kosmickém světě komentovat. Jinak se dostáváme do stejné situace jako čtenář bulváru nejhrubšího zrna.

Jiří Dušek

 

 

 

Traffic Jam

Zatímco minulý rok si pro nás Mars připravil potupnou studenou sprchu, za pár roků může být u červených sousedů až nečekaná dopravní zácpa.

Klikni a uvidis animaci! "Naše rozhodnutí dodá celému programu větší robustnost," komentoval na sklonu týdne nový projekt NASA Scott Hubbard. "Hlavní motivací je ale snaha navštívit dvě různá, vědecky zajímavá místa a obohatit tak náš výzkum povrchu Marsu." Ano, už je to tak. Američané v první polovině roku 2003 pošlou k sousední planetě hned dvojici velkých, autonomních vozítek.

V minulém roce dostalo prestižní studium Marsu dvě těžké rány, které otřásly sebevědomím nejen mediálních pracovníků americké kosmické agentury, ale též zkušených konstruktérů a vědců v řadě spolupracujících institucí. Výsledkem byla mírná čistka ve vedení a především změny v celkové strategii NASA.

S dlouhodobým plánem, jehož prvním vrcholem je dovoz vzorků hornin na Zemi a druhým, dovoz lidí na Mars (a zase zpět), se samozřejmě nijak nepospíchá. V případě výprav v roce 2003, ve kterém se otevírá další "startovací" okno k červené planetě, však nelze nijak otálet. Kvalitní příprava nové sondy totiž zabere nejméně tři roky intenzivní práce.

Už v květnu tohoto roku bylo zřejmé, že se do užšího výběru dostaly dvě možnosti: umělá družice nebo těžší přistávací pouzdro. "Koncepce obou výprav bere ohled na tvrdé lekce neúspěšných pokusů z minulého roku, ale na druhou stranu také navazuje na úspěch Mars Global Surveyoru a Mars Pathfinderu," dodal tehdy v tiskové zprávě Scott Hubbard, současný koordinátor výzkumu Marsu v Národním úřadu pro letectví a kosmonautiku.

Koncem července padlo definitivní rozhodnutí: k Marsu poletí autonomní vozidlo. A pokud se seženou peníze, tak hned ve dvou exemplářích! O čtrnáct dní později, na sklonku minulého týdne, se na internetu i v přímém přenosu tiskové konference objevila poslední zajímavá zpráva: Potřebné stovky milionů dolarů se dohromady dát podařilo!.

Filozofie nové výpravy, výrazně dražší než předcházející (a neúspěšné) projekty Polar Lander a Climate Orbiter, je tak trochu proti současné modlidbě NASA "rychleji, lépe a levněji". První dva požadavky sice v platnosti zůstanou, třetí však mlčky ustoupil do pozadí. Důvodem je zřejmá snaha očistit umazanou pověst.

Finální účet za nový projekt se má pohybovat mezi 350 a 400 miliony dolarů za jedno vozidlo, včetně raketového nosiče. Druhý exemplář pak vyjde o něco levněji, na 200 milionů dolarů. Climate Orbiter přitom vyšel na 125 milionů a Polar Lander na 165 milionů.

 Veškeré finance přitom půjdou ze současného rozpočtu kosmické agentury, a větší část "dobrovolně" darovaly jiné projekty. V této souvislosti se například hovoří o zrušení výpravy k Plutu... Podle sdělení oficiálních úst však žádný program ukončen nebude.

Sondy vychází z konstrukce roveru Athena, původně připravovaného pro dávno zrušenou výpravu v roce 2001. Stotřicetikilogramový robot o velikosti golfového vozíku dosedne podobně jako Pathfinder pomocí řady vzduchových polštářů, které ztlumí volný pád. Na rozdíl od něj však nebude pevná část vybavena žádnými vědeckými detektory. (Pathfinder pracoval jako meteorologická stanice.)

Po přistání se vozidlo stane zcela autonomní a se Zemí bude komunikovat buď přímo nebo prostřednictvím umělých družic. Každý den může urazit až sto metrů, tedy stejnou vzdálenost, jako za celou dobu provozu urazil Sojourner, přičemž se oddá mineralogickému a geologickému studiu, včetně hledání vody. S provozuschopným stavem se počítá po dobu nejméně devadesát dní.

Mobilní laboratoř bude na Zemi posílat panoramatické záběry s vysokým rozlišením, infračervené snímky i mikroskopické snímky, disponovat bude i hmotovým spektrometrem a dalšími zajímavými detektory.

Podle současného plánu se obě vozidla na sedmiměsíční cestu meziplanetárním prostorem vydají pomocí osvědčeného nosiče Delta II, 22. května a 4. června 2003. Na povrch Marsu dosednou 2. a 20. ledna 2004. Je velmi pravděpodobné, že v prvním případě odborníci půjdou na jistotu, a vyberou nějaké bezpečné místo. Ve druhém případě si však zřejmě zariskují a nechají vozidlo přistát v nějakém "agresivnjším" prostředí. Na definitivní rozhodnutí si ale ještě několik měsíců počkáme.

Na přelomu roku 2003 a 2004 tak bude u Marsu docela rušno. Současná umělá družice Mars Global Surveyor už zřejmě pracovat nebude (podle plánu má vydržet do konce roku 2002), avšak už příští rok odletí Mars 2001 Orbiter. Jde o polovinu původní výpravy -- přistávací část podobně špatné konstrukce jako Polar Lander byla zrušena, a její úkolem bude další mapování a mineralogické studium. Na kruhové dráze ve výšce čtyři sta kilometrů bude pracovat nejméně do konce roku 2004.

Ve stejné době, kdy Američané pošlou na cestu dvě vozítka, evropská kosmická agentura upevní na špici Ariane 5 svůj Mars Express. Jde o velmi ambiciózní a dodejme i komplikovanou laboratoř, která je částečnou náhradu za neúspěšnou misi Mars '96. Po příletu v prosinci 2003 se rozdělí na orbitální a přistávací část. Zatímco z oběžné dráhy bude sonda několik následujících roků (hovoří se až o 2007) pořizovat ostré záběry povrchu, sledovat jemné nuance v řídké atmosféře a zprostředokovávat spojení s ostatními laboratořemi, na Marsu samotném přistane šedesátikilogramové pouzdro Beagle 2, doplněné malým vozítkem. Pevná část bude pátrat po projevech živých organismů, vozítko pak bude obdobou Sojourneru -- sem tam nějaký snímek, výjimečně i jednoduchý rozbor složení vytipovaných hornin. S americkými výpravami bude mít Beagle 2 shodný způsob přistání: pomocí aerbagů.

V lednu 2004 se k planetě dostaví i dlouho očekávaná japonská Nozomi. Původní termín příletu říjen 1999 se nepodařilo pro závadu při finálním manévru u Země zajistit. Proto sonda zůstala hibernována na dráze kolem Slunce a k Marsu se pokusí za méně energeticky náročných (rozumněj s menší spotřebou paliva) dostat až v lednu 2004. Pak bude z výšky 150 až 50 tisíc kilomerů nejen snímkovat planetu, ale též studovat atmosféru a její interakci se slunečním větrem.

Na přelomu let 2003 a 2004 to tedy sousedovy pěkně vrátíme: tři umělé družice, tři vozidla na povrchu. Tedy pokud nemá v zásobě další studenou sprchu.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

Europa recykluje led

V pátek 11. srpna uveřejnil vědecký časopis Science článek L. Procktera a R. Pappalarda o náznacích, že na Jupiterově měsíci Európa dochází k recyklaci ledu.

 Tajemství povrchu ledového měsíce, který připomíná spíše poškrábanou kulečníkovou kouli, je staré více než dvacet let, kdy pilná sonda Voyager 2 přinesla jeho první detailní záběry. Planetární odborníci přicházeli s teoriemi o rozbředlém materiálu, který se skrze trhliny dostává na jeho povrch. Nikdo však tenkrát neměl ani ponětí o způsobu, jak se dostává na povrch.

"Nyní však máme konečně důkaz o povrchových pnutích, ve kterých je ledový materiál stlačen. To nám napomáhá pochopit, jak se Europa vyvíjí a jak obnovuje svůj povrch," tvrdí L. Prockter. Oním důkazem mají být stěží postřehnutelné struktury podobné horám, které Prockter a Pappalardo objevili na snímcích s vysokým rozlišením v oblasti Astypalaea Linea.

Astypalaea Linea je zlom podobný nechvalně slavnému zlomu San Andreas v Kalifornii. Poprvé byl objeven na snímcích jižní oblasti měsíčku, které pořídila v roce 1996 sonda Galileo. V blízkosti velkého zlomu lze na podrobných záběrech rozeznat jemné flíčky, které jsou roztroušeny podél přehybových oblastí (podobné byste našli i na Zemi v Appalachian Mountains v Kanadě).

Směr přehybů a umístění podél Astypalaea Linea skvěle souhlasí s modelem slapových pnutí, za které pochopitelně může přitažlivá síla mocného Jupitera, která vytváří struktury podobné kaňonům. Velikost a povaha hřbetů, které jsou desítky až stovky metrů vysoké, nám pak vypovídají dramatický příběh o natahování tenké a křehké litosféry, pohybující se na teplejší astenosféře. Útvary podobné těm z Astypalaea Linea byly objeveny také ve dvou jiných zákoutích Europy, a vědci věří, že zdaleka nejsou posledními. Nyní se pravděpodobně zaměří i na jiné ledové satelity Jupiterovy rodiny.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle časopisu Science
 

GPS je pro všechny!

"S potěšením vám mohu oznámit, že počínaje dnešní půlnocí ukončí Spojené státy rušení obecně dostupného signálu Globálního pozičního systému," prohlásil 1. května 2000 na tiskové konferenci americký president Bill Clinton. Jediný celosvětově dostupný zdroj zeměpisné polohy tak ve 4 hodiny světového času zlepšil přesnost na plus mínu 5 metrů (tedy asi jako tenisový kurt), namísto dřívějších +-50 metrů (tedy jako fotbalový stadión).

Global Positioning Systém, známý pod zkratkou GPS, které začalo v osmdesátých létech budovat americké Ministerstvo obrany, se plného provozu dočkal v roce 1995. Jeho hlavním úkolem je navést co nejpřesněji na cíl nejrůznější důmyslné zbraně a informovat velitelství o poloze jednotlivých vojenských jednotek operujících po celém světě. Celý servis zprostředkuje mikrovlnné vysílání 24 umělých družic. Jejich signál přijímá jednoduchý přijímač, v ceně od několika tisíc korun, který triangulací od nejméně čtyř sond promptně vypočítává přesnou zeměpisnou šířku a délku, stejně jako nadmořskou výšku.

GPS byl původně naplánovaný pouze k vojenským účelům, nakonec se ale začal významně prosazovat i v civilním sektoru. Pro obyčejné uživatele, včetně potenciálních nepřátelských agentů, byla ale kvalita signálu záměrně degradována tak, aby určená poloha kolísala s chybou sto metrů. Tzv. rušení Selective Availability (SA) dokázaly odfiltrovat jenom americkou vládou homologované přístroje.

S omezením SA se původně počítalo až do roku 2006, avšak situace v komerční sféře donutila vládní orgány jednat rychleji. (Teroristé i nepřátelské armády rušení stejně dokázali oblafnout.) Počínaje květnem tohoto roku tak i ten nejjednodušší přijímač GPS dokáže určit vaši polohu s chybou jenom několika metrů.

Globální poziční systém, jeden z velkých dárků Američanů celému lidstvu, tak dozná nového boomu. Informace o přesné poloze je přitom užitečná nejen pro letadla, drahé automobily, ale také pro astronomy. Například si mohou ověřit, kde se vlastně nachází jejich pozorovatelna.

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope
 

Kde leží brněnská hvězdárna?

"Dobrý den. Mám pár otázek," začal dopis Martina Lojkáska, který jsme dostali počátkem června a který nás na hvězdárně až nečekaně vyděsil.

 "Protože je astronomie mým koníčkem, řešil jsem problém zjištění přesných souřadnic mého bydliště. Jako výchozí bod jsem vzal souřadnice brněnské hvězdárny, které jsou uváděny ve Hvězdářské ročence. Protože bydlím řádově půl kilometru od hvězdárny nebylo problém podle mapy vypočítat výsledek s dostatečnou přesností."

"Jednoho dne firma, kde pracuji, zakoupila GPS časovou základnu pro síť Internet. Změřil jsem souřadnice budovy firmy a zkontroloval podle mapy proti brněnské hvězdárně. Překvapením bylo, že se souřadnice liší asi o 16" ve východní délce. Předpokládal jsem, že instituce jako hvězdárna je změřena přesně a nepřesnost jsem přičetl na vrub generované chybě SA systému GPS. Pak se mi podařilo najit na Internetu mapy, kde se daly zjistit souřadnice hvězdárny. Opět jsem zjistil odchylku řádově 300 metrů ve východní délce. Přičetl jsem to na vrub malému rozlišeni těchto map." Tím ale náš příběh nekončí.

"Dne 2. května 2000 byla v GPS zrušena SA. Jeden známý si proto zakoupil přístroj GPS Garmin III+. V pátek 2. 6. jsme zašli změřit polohu hvězdárny přímo a opět jsme naměřili odchylku asi 16" ve východní délce. Je možné, aby byly souřadnice hvězdárny všude uváděny chybně? Zeptal se zcela zákonitě Martin Lojkásek.

Musím přiznat, že u nás e-mail vyvolal mírné zděšení. Vždyť jsme polohu naší budovy považovali za natolik neochvějnou, až jsme ji zvěčnili v kameni -- na slunečních hodinách před hvězdárnou.

Naštěstí, jeden z našich blízkých spolupracovníků pracuje ve firmě, která disponuje s velmi přesným měřícím zařízením GPS. Výsledek? "Tíhový bod u šestimetrové kopule s dvaceticentimetrovým refraktorem má zeměpisnou šířkou 49 stupňů 12 minut 14,85650 vteřin, zeměpisnou délku 16 stupňů 35 minut 02,22055 vteřin," konstatoval Karel Trutnovský počátkem července. "Souřadnice v Systému jednotné trigonometrické sítě katastrální, podle které je dělána veškerá agenda státní správy, jsou přitom vypočtené pomocí globálního transformačního klíče s přesností třicet centimetrů." Poněkud nepřesnější určená nadmořská výška pak vyšla na 304 metrů.

Pohled do Hvězdářské ročenky nám vzápětí potvrdil, že brněnská hvězdárna skutečně "leží někde jinde". Zatímco nadmořská výška zhruba sedí, pokud bychom se řídili udanou zeměpisnou šířkou 49 stupňů 12 minut 15 vteřin a délkou 16 stupňů 35 minut 18 vteřin, nacházela by se budova zhruba o 320 metrů východním směrem, směrem k areálu dnešní stavební fakulty Vysokého učení technického.

 Ihned nás napadlo: To nemůže být náhoda! Právě zde, je totiž druhá, vlastně starší "brněnská" hvězdárna! Podle našich informací vznikla při Ústavu nižší a vyšší geodézie v roce 1911. Její skutečný rozvoj však začal až po roce 1922, kdy profesor Kladivo z České vysoké školy technické začal přednášet astronomii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Astronomické přístroje této fakulty byly dočasně instalovány právě na pozorovatelně české techniky.

Během druhé světové války bylo vybavení buď vráceno na přírodovědeckou fakultu nebo rozkradeno. Po válce patřila observatoř Ústavu geodetické astronomie a geofyziky. Vybavena byla především přístroji pro určování astronomických souřadnic a azimutů a dalekohledy pro amatérská pozorování.V roce 1951 přešel zeměměřický obor na Vojenskou technickou akademii. Pozorovatelna byla postupně doplněna o astronomický univerzální teodolit, cirkumzenitál a posléze průchodní stroj. Byla zde také vybudována časová základna.

V současné době spravuje observatoř Ústav geodézie stavební fakulty Vysokého učení technického v Brně. Je zde průchodní stroj Zeiss, vteřinové teodolity pro přibližné určení astronomických zeměpisných souřadnic a také bod GPS, který je zařazen do národní sítě NULRAD.

Chtělo by se tudíž konstatovat, že v minulosti, před několika desítkami roků, někdo omylem přiřkl souřadnice staré pozorovatelny nové hvězdárně. Jenže život bývá složitější.

Hypotézu se záměnou souřadnic nám totiž vyvrátil pohled do starých Hvězdářských ročenek, jejichž zásoba v naší knihovně sahá až do konce druhé světové války: První poloha "Brna" se zde objevuje v roce 1951. Podle názvu "astr. ústav vys. škol. techn." je zřejmé, že jde o starší pozorovatelnu. Její poloha byla vyčíslena na 16° 35' 34", +49° 12' 24". Tento údaj se v ročence udržel až do roku 1954.

Poté se výčet omezil na tři pražské instituce, dále Ondřejov a Skalnaté pleso. V roce 1959 se opět "vynořilo" Brno, tentokráte jako "Astr. ústav M.U.", tedy Masarykovy univerzity, s dodnes uznávanou polohou 16° 35' 18", +49° 12' 15". Právě tento údaj najdete vyryt i na našich slunečních hodinách před velkou kopulí.

Číselné údaje se už neměnily, ale názvy ano. V roce 1961 se zde objevil zápis "Ast. ústav P.U.", tedy Purkyňovy univerzity -- vysoká škola byla totiž překřtěna. V roce 1965 se transformoval na "Astr. ústav UJEP" (rozuměj Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) a zřejmě v roce 1977 (ročenka z roku 1976 nám chybí) na "ASU - UJEP, Koper. hvězd.". Tedy "astronomický ústav Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Koperníkovu hvězdárnu". (Naše instituce se totiž od roku 1973 jmenovala Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně.)

Kontrolní měření, stejně jako dotazy na příslušná místa, nám potvrdily, že pozorovatelna Vysokého učení technického měla polohu určenu vždy správně a že tedy k prohození údajů dojít nemohlo. Chyba se zřejmě objevila někdy na počátku padesátých roků, kdy vznikala brněnská hvězdárna. Někdo se zřejmě spletl při výpočtu, nebo prostě přepsal ve dvou číslicích. Od té doby pak nikoho nenapadlo zeměpisné souřadnice naší instituce zkontrolovat. Hvězdářská ročenka má vždycky pravdu, že?

Před několika málo dny přijel Karel Trutnovský znovu a přivezl si s sebou přenosný GPS přijímač. Na prvním místě jsme pro jistotu ověřili jeho starší měření, ale ihned poté jsme se vydali hledat místo, kde se má podle špatných údajů hvězdárna nacházet.

Cesta to byla zajímavá. Přístroj nás nejdříve vedl skutečně směrem k pozorovatelně Vysokého učené technického. Pak jsme ji ale obloukem minuli a zastavili se mezi zahrádkami, zhruba na půl cesty mezi starou a novou hvězdárnou. To, co jsme zde spatřili, nás skutečně překvapilo: Podle údajů ve Hvězdářské ročence, na našich slunečních hodinách i v řadě propagačních materiálů, leží brněnská hvězdárna na místě pravého zadního rohu suchého záchodu už několik roků zavřené, značně rozpadlé hospody Pod topoly. V těsném sousedství skladu železného šrotu a kompostu jednoho zahrádkáře. Že by nám tím dávný mystifikátor chtěl něco naznačit?

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje Martinu Lojkáskovi za objevení trapné chyby a Karlu Trutnovskému za její odstranění a především za až nečekané odhalení, kam vlastně naše hvězdárna patří.
 

Chcete mě?

Neustálé zdržení při přípravě nové meziplanetární sondy Muses-CN donutilo japonské a americké vědce k výběru nového cíle. Drobná laboratoř navštíví blízkozemní planetku 1998 SF36.

 Podle revidovaných plánů odstartuje experimentální sonda Muses-CN v listopadu nebo prosinci 2002 pomocí japonské rakety M-V. Po průletu kolem Země v květnu 2004 bude vystřelena směrem k planetce, se kterou se potká v září 2005. Po odběru několika dekagramů vzorků se pak v lednu 2006 vydá zpět, přistane v červnu 2007.

Dle původního plánu měla sonda odstartovat už v červnu 2002, o rok později navštívit planetku 10302, známou též pod označením 1989 ML, a v červnu 2006 pak přistát na Zemi. Odklad si však vyžádalo vyšetřování posledních problémů s nosičem M-V, kterému se v únoru nepodařilo vynést na oběžnou dráhu rentgenovou observatoř Astro-E.

Muses-C (akronym názvu MU Space Engineer Spacecraft, C značí třetí v pořadí, N pak NASA) se zřejmě stane první mezinárodní výpravou k planetce, ze které se pokusíme přivézt do pozemských laboratoří vzorky. Sonda bude vybavena iontovým motorem podobné konstrukce, jako Deep Space 1. Nejdříve bude těleso sledovat z nízké oběžné dráhy, poté se pokusí přistát i na povrchu.

Krátce předtím dokonce odhodí malý nanorover -- vozízko o hmotnosti jenom 1,2 kilogramu. Přestože bude mít velikost lidské dlaně, jeho součástí budou kamery, vč. infračervené, a rentgenový spektrometr pro studium základního chemického složení. Zvládne mikroskopické záběry milimetrových objektů, stejně jako panoramatické pohledy. Nanorover se bude po dobu jednoho měsíce po povrchu planetky pohybovat rychlostí nejvýše jedem milimetr za sekundu, výjimečně ale poskočí až o dvacet centimetrů (úniková rychlost z planetky bude kolem 30 cm/s.) Přiblížit se dokáže až k deset metrů vzdáleným objektům.

Na palubě dočasné umělé družice pak najdeme nezbytnou CCD kameru, rentgenový spektrometr, infračervený spektrometr a laserový dálkoměr. Vzorky odebere pomocí malé střely, která z povrchu vyrazí množství úlomků, jež vzápětí nasaje speciální vysavač.

Rover, v ceně 30 milionů dolarů, je hlavním vkladem NASA. Dalších 150 milionů pak projektu zajistila japonská kosmická agentura NASDA.

Upřímně řečeno, v případě Muses-C nejde o první změnu plánu. Původně měla směřovat k planetce Nereus, která je cílem i "komerční" výpravy Near Earth Asteroid Prospector společnosti SpaceDev. I ona však nyní počítá s pozdějším startem k jinému tělesu.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News a další
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...