:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

269. vydání (10.8.2000 )

p. gabzdyl, foto ian Už je to tady. V síti naší redakce a vlastně i celé brněnské hvězdárny uvízl nový, řekl bych kabrňácký úlovek. Od úterý prvního srpna náš tým doplnil Pavel Gabzdyl, milec Měsíce, autor a spoluautor několika publikací a řekl bych i velmi výkonný psavec Instantních astronomických novin. Momentálně se prokousává nepořádkem v knihovně a snaží se vdechnou život novému počítači, časem však v našem zpravodaji získá spíše větší než menší roli. Tedy doufám, on o tom totiž ještě neví. Na nedostatek práce si ovšem nemůžeme stěžovat ani my. Poslední tři týdny jsme trávili na malebné hvězdárně v Úpici a teď jenom pozvolna přežvýkáváme záplavu novinek z astronomie a kosmonautiky. První zpravodajskou kaši najdete v tomto vydání, větší porci však uvaříme až v průběhu příštího týdne. No nic, jdeme sbírat houby.

Jiří Dušek

 

Zúčastnili jste se někdy nějakého astronomického tábora? (239 odpovědí)

  • ano (38%)
  • ne (42%)
  • uvažuji o tom (20%)

 

 

Lineára je fuč

V nejlepším je třeba skončit, domnívala se zřejmě kometa Linear C/1999 S4. Při průchodu přísluním se zcela nečekaně rozprskla na miriády menších úlomků a během několika dní se prakticky rozplynula před očima. Vlasatice tak z letošního hitu kometárních astronomů "degradovala" na meteorický roj.

 "Komety jsou jako ženy. Nedokážete si vůbec představit, co provedou v následujících pěti minutách," tak chování "Lineáry" komentoval Miloš Tichý z kleťské observatoře. Zatímco jsme na sklonku července obdivovali drobnou mlhavou skvrnku u nohou Velké medvědice a novináři o ní v "okurkové sezóně" přinášeli méně či více zkreslené zprávy, v jádru samotné vlasatice se schylovalo k nebývalému dramatu.

Z pozemských i družicových pozorování vyplývá, že kometární jádra nejsou nic jiného než křehké slepence oxidu uhličitého, vodního ledu, prachu a nepatrného množství organického materiálu, jenom velmi slabě vázané vlastní gravitací. V noci z úterý 25. července na středu 26. července, kdy Lineára procházela přísluním, právě takové jádro podlehlo neuvěřitelným silám vznikajících při prudkém úniku plynu a prachu a začalo se drobit na stále menší kousky.

Podle jasnosti se průměr jádra Lineáry odhadovala na zhruba dva kilometry. Řada odborníků se však nyní domnívá, že jeho průměr nepřevýšil dvě stě až tři sta metrů. (Nejmenší dosud známá krátkoperiodická kometa má dvakrát větší velikost.) K tomu, aby se při svém letu "vyrovnala" původně předpokládané velikosti dva kilometry, muselo z větší, ne-li celého povrchu unikat ve výtryscích plyn a prach. Právě tato až o dva řády větší aktivita pak vedla k fatálnímu konci vlasatice.

První zprávu o celé události přinesl Mark Kidger, jenž se na vlasatici v podstatě náhodou podíval metrovým dalekohledem Jacoba Kapteyna na Kanárských ostrovech. "Už první snímky z 25. července zřetelně ukázaly, že se stalo něco velmi zvláštního," doslova uvedl. "Vnitřní koma neměla charakteristickou podobu "kapky", vytvarované interakcí se slunečním větrem, ale spíše vypadala jako krátký, tlustý doutník. Na mysl mi ihned přišla Shoemaker-Levy. Připomínala totiž záběry komety Shoemaker-Levy 9 krátce po objevu."

Svým způsobem byla Lineára pro pozorovatele velikým zklamáním. Optimistické předpovědi nevyšly a i v nejlepší době nepřesáhla hranici viditelnosti bez dalekohledu. Odhady maximální hvězdné velikost vlasatice kolísaly nejvýš mezi 6,0 a 6,5 magnitudy. Pro menší dalekohledy, dokonce i triedry však byla vděčným cílem, jenž navíc z hodiny na hodinu měnil polohu. Od 26. července však začala rychle slábnout. "V noci 30. července vypadala v triedru 10x50 jako přízrak původní komety -- s nápadnou hlavou a chvostem," uvedl jeden z velmi známých pozorovatelů a blízký spolupracovník časopisu Sky and Telescope Stephen James O'Meara.

"Obdobný rozpad jasné komety není nijak výjimečný. Příkladem může být Westova z roku 1976, Ikeya-Seki z roku 1965 či jiné," komentoval Mark Kidger. Odhaduje se dokonce, že průchod kolem Slunce nepřežije 20 až třicet procent všech vlasatic.

Kuriózní je především osud Ikeya-Seki, související s jasnou kometou z roku 1186. V osmdesátých létech devatenáctého století, v šedesátých a sedmdesátých létech století dvacátého se totiž podařilo objevit řadu vlasatic na stejné dráze, které se tudíž jevily jako fragmenty jednoho většího tělesa. Průměr jádra vlastní Ikeya-Seki se přitom odhadovala na dva kilometry.

"Teprve u komety Linear ale můžeme celý proces sledovat v takových detailech," zvýraznil unikátnost celé událost Mark Kidger. Z poslední doby je učebnicová Shoemaker-Levy 9, která podlehla v roce 1992 slapovým silám při těsném průletu kolem Jupiteru ve vzdálenosti jenom 100 tisíc kilometrů. Navíc se rozpadla na řadu výrazných, snadno pozorovatelných úlomků, které později zanikly v atmosféře planety.

Drobná Lineára se rozpadla díky prudkému úniku látky z povrchu jádra a proměnila se v oblak plynu a prachu na dráze kolem Slunce. Někteří odborníci se domnívají, že kometa navštívila vnitřní oblasti sluneční soustavy poprvé, jiní ji považují za část většího jádra, které se rozdělilo před více než deseti miliony roky.

Animace snimku z HST (zdroj STSCI) Úlomky o velikosti obytných domů, které odlétaly z jádra vlasatice, zachytil již 5. července Hubblův kosmický dalekohled. Mnohá z nich pak měla na svědomí několikahodinová zjasnění celé komety. Jedno takové názorně dokumentuje sekvence tří záběrů, které vznikly mezi 5. a 7. červencem, kdy jasnost Lineáry vzrostla o 50 procent.

Vesmírná observatoř se po rychlém přeprogramování na Lineáru podívala opět 5. srpna -- podařilo se tak zahlédnout roj extrémně slabých minikomet, které se pohybují nedaleko místa, kde by se mělo nacházet původní jádro.

Stejně unikátní pohled přinesl o den později Velmi veliký dalekohled na chilské hoře Paranal. Na černobílém, počítačově značně upraveném záběru je více než desítka kondenzací s jemnými chvostíky. Velikost těchto rychle sublimujících úlomků nepřevyšuje několik desítek metrů.

Porovnání obou portrétů, které dělí pouhých dvacet čtyři hodin, přitom ukazuje, že se jedná o velmi dynamický jev. Některé minikomety totiž zmizely, jiné se mezitím zase vynořily ze tmy.

 Scénář rozpadu Lineáry začíná být tedy velmi zřetelný:

  • Tak, jak se blížil průlet přísluním (tedy v nejmenší vzdálenosti od Slunce), na ozářené straně jádra vysublimovala většina zásob ledu a my jsme tudíž sledovali jen velmi nezřetelný chvost komety.
  • V době, kdy Lineára procházela přísluním, vystoupily ze stínu dosud nedotčené zásoby ledu, což vedlo k prudkému nárůstu aktivity.
  • Po krátké epizodě rychle zmizela většina materiálu a s ním i pojivo pevných částic v jádru komety. To se zákonitě začalo rozpadat. Tento proces dokládají i odhady množství uvolňované vodní páry. Zatímco 6. července mizelo z Lineáry tři a půl tuny za sekundu, třináctého již pouze jedna tuna za sekundu.
  • Ruku v ruce s tím se na "denní" světlo dostal led z vnitřních oblastí jádra, který na sebe vzal funkci rozbušky. Při rychlé sublimaci od sebe odtlačil jednotlivé fragmenty a zcela tak kometu zničil. Mezi 21. a 23. červencem se pozoroval enormní nárůst aktivity, za kterým na sklonku 24. července došlo k dezintegraci jádra.
  • Výsledek je rozplývající se oblak prachu a plynu s menšími, rychle slábnoucími kusy ledu.
Naskýtá se otázka, zda se nestala matkou nového meteorického roje, jako jsou třeba Perseidy, Leonidy či Geminidy. Ano, avšak nikoli pro nás pozemšťany. Dráha vlasatice se k Zemi přibližuje nejvýše na 28 milionů kilometrů (0,18 AU), takže potenciální Linearidy do nás nikdy nenarazí. Ovšem i když už za pár týdnů, ne-li dní sejde z očí, v našich myslí Linear C/1999 S4 zůstane určitě ještě hodně dlouho.
Jiří Dušek
 

Planeta Vulkán nalezena!

Lov planet u cizích hvězd je stále ještě v plenkách. Jeden z čerstvých přírůstků lze však právem považovat za výjimečný milník v této mladé disciplíně.

 "Objev planety pohybující se kolem epsílon Eridani, hvězdy podobné Slunci ... je stejný, jako kdybychom na takové těleso narazili přímo na zápraží," komentoval hlavní triumf William Cochran z Texaské univerzity. "Ovšem ne jenom proto, že leží tak blízko, ale především proto, že se pohybuje 3,2 astronomické jednotky od mateřské stálice, tedy v oblasti, kde se ve sluneční soustavě nachází pás asteroidů." Tak zní jedna z velmi žhavých novinek, která se objevila na právě probíhajícím zasedání Mezinárodní astronomické unie v anglickém Manchesteru.

Nová planeta u epsílon Eridani, jinak nenápadná hvězda čtvrté velikosti utopená na zimní obloze, má hmotnost mezi 0,8 a 1,6 Jupitery a jeden rok u ní trvá asi sedm pozemských let. Za analogii Jupiteru ji považovat nemůžeme jenom proto, že se pohybuje po značně protáhlé dráze s výstředností 0,6.

Stejně jako v jiných případech tým Williama Cochrana těleso odhalil díky velmi preciznímu, dvě desítky let trvajícímu měření radiálního pohybu hvězdy, tj. ve směru zornému paprsku. Odborníci analyzovaly šest nezávislých sad měření pořízených čtyřmi dalekohledy a třemi různými měřícími technikami.

 Epsílon Eridani je o něco lehčí než naše Slunce, vydá za 85 procent, poněkud chladnější (5200 kelvinů) a především výrazně mladší. Odhaduje se, že oslavila teprve první miliardu. Sledujeme ji ze vzdálenosti pouhých 10 a půl světelného roku a do obecného podvědomí se dostala v roce 1960 díky Franku Drakovi. Vybral si ji jako jeden ze dvou cílů projektu Ozma, při kterém pátral po rádiových projevech mimozemských civilizací. Samozřejmě neúspěšně.

První domněnka, že by v okolí stálice mohla kolotat vzdálená planeta, pochází z roku 1990. První klíčový důkaz však vznikl až před dvěma roky, kdy se v oboru mikrovln podařilo sledovat rozsáhlý, asymetrický prsten prachových částic. Sahá zhruba 60 astronomických jednotek od epsílon Eridani a může být obdobou tzv. Kuiperova pásu v naší soustavě (viz obrázek).

Tento pás se nachází za Plutem a obsahuje několik desítek tisíc velkých komet a stovky milionů menších těles. V případě epsílon Eridani ale obsahuje zhruba tisíckrát více prachu. Což ale odpovídá nízkému stáří soustavy.

Nepravidelný tvar obálky přitom může mít na svědomí hmotnější planeta pohybující na vnitřní straně prstenu, ve vzdálenosti kolem 30 astronomických jednotek. Naděje na detekci tělesa metodou měření radiálních rychlostí, však byla díky nevhodnému sklonu, prakticky nulová. (Za rozumného předpokladu, že se pohybuje ve stejné rovině, tedy kolmé k zornému paprsku, jsou radiální rychlosti minimální.)

Nakonec se to ale podařilo. "Abychom vyloučili možnost, že drobné změny radiální rychlosti 19 metrů za sekundu nesouvisí s periodickými změnami přímo na povrchu hvězdy, museli jsme všechna posbíraná spektroskopická pozorování velmi pečlivě analyzovat," popsal klíč k úspěchu Artie Hatzes z McDonald Observatory. Základem se přitom stala především měření tzv. HK projektu observatoře na hoře Wilson, kde hvězdáři monitorují magnetickou aktivitu několika set Slunci podobných hvězd. "Samozřejmě je ve hře i možnost, že epsílon doprovází druhý stelární průvodce. K tomu ovšem neexistuje žádný pádný důkaz."

 Tento program se dostal do úzké souvislosti s epsílon Eridani již v roce 1991, kdy spolu se známým televizním seriálem Star Trek slavil 25. narozeniny. K celosvětovému úspěchu této ságy bezesporu přispěla i zajímavá postava "člověka" bez emocí: Mr. Spocka, jenž pocházel ze zvláštní, velmi horké planety Vulkán. Zajímavé místo sice nebylo nikdy identifikováno s konkrétní hvězdou, nicméně v literatuře se dva kandidáti přesto objevily: epsílon Eridani a omikron dvě Eridani. Abychom pověst alespoň trochu nabourali, je nezbytné uvést, že vhodnějším kandidátem je spíše druhá stálice, jejíž věk se odhaduje na přijatelnější čtyři miliardy roků.

I tak ale zůstává epsílon Eridani nesmírně výjimečná, v jejím případě totiž máme poprvé šanci potvrdit existenci planety přímým pozorováním. "Díky malé vzdálenosti od Země je úhlová vzdálenost planety a centrální hvězdy kolem jedné úhlové vteřiny. Z relativně veliké interakce obou těles bychom pak pomocí přímým záběrů a jemných měření polohy z Hubblovým kosmickým dalekohledem mohli velmi spolehlivě určit i skutečnou hmotnost tělesa," dodal William Cochran. Poloha epsílon Eridani by se měla v závislosti na oběhu planety měnit o 0,0014 úhlové sekundy.

Kromě toho díky nesouměrnosti prachového prstenu "ve vzduchu visí" stále ještě existence dalšího tělesa, které se pohybuje ve vzdálenosti kolem 30 astronomických jednotek. "Mnohem dál, než námi objevená planeta a samozřejmě i s mnohem delší periodou," dodal Artie Hatzes.

Ať tak, či onak, Mr. Spocka zde najdeme jenom stěží. Hvězda je nejvýše jednu miliardu roků stará, takže život zde pravděpodobně neměl příliš času ke stvoření inteligentních bytostí. Nanejvýš se zmohl na nějaké bakterie.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

Sedmnáctý měsíc Jupiteru

Královská planeta Jupiter se k nám loni v říjnu přiblížila na méně než 592 miliónů kilometrů. Pozemským astronomům se naskytl pohled, který se opakuje pouze jednou za dvanáct roků. Této příležitosti využil Jim Scotti z Arizonské univerzity, který po několik nocí snímal blízké okolí velké planety pomocí osm desítek roků starého 36palcového dalekohledu na Kitt Peaku, jenž je využíván pro známý program systematického prohledávání sluneční soustavy Spacewatch.

 Výsledky elektronického skanování oblohy putovaly k dalšímu studiu do centra Minor Planet Center (MPC). Na snímcích Scottiho ze 4. listopadu a Jeffa Larsena z 30. října přitom spolupracovník MPC Gareth Williams nalezl několik planetek, jejichž objevy byly publikovány v Minor Planet Circulars. Nikdo si však nevšiml, že se jeden z objektů, označený jako 1999 UX18, se pohybuje poněkud neobvyklým způsobem. To ale neuniklo pozornosti Timothy B. Spahra (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics), který výsledky prověřoval letos v květnu.

Objekt asi dvacáté hvězdné velikosti totiž objevil i na dřívějších snímcích Boba McMillana z 6. října. Spahr i Wiliams se s tímto neposlušným objektem, který dokonce ani neobíhal kolem Slunce, obrátili na vedoucího MPC Briana Marsdena, jehož propočty ukázaly, že se jedná o měsíc největší planety naší sluneční soustavy. Pečlivé prověřování drah již známých měsíců jupiterovy rodiny pak ukázalo, že jde o dosud neznámé těleso.

V pořadí sedmnáctý Jupiterův měsíc, který dostal předběžné označení S/1999 J1, má jen deset kilometrů v průměru. Williamsovy propočty ukazují, že obíhá kolem královské planety ve vzdálenosti 24,3 miliónů kilometrů, čímž se řadí mezi skupinku tzv. vnějších Jupiterových měsíčků. Ty poznáme podle toho, že se nacházejí ve více než dvakrát větší vzdálenosti od mateřské planety než ostatní satelity vnitřní rodinky. První z nich byly objeveny už v roce 1908.

Měsíček S/1999 J1 je také pátým známým případem, který kolem planety obíhá v opačném směru (retrográdní pohyb). Do jisté míry za to může gravitační působení Slunce, které zároveň způsobuje nestálost jeho dráhy. Objev nového měsíce Jupiteru je do jisté míry výjimečný i tím, že poslední satelit této planety byl z pozemské observatoře objeven v roce 1974. Jednalo se o osmikilometrový měsíček s názvem Leda, který nalezl Charles Kowal.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Minor Planet Center at the Smithsonian Astrophysical Observatory
 

Ohlédnutí za Expedicí

Podkrkonošská Úpice, jinak zapomenuté městečko nedaleko Trutnova, má jenom několik málo zajímavých a široké veřejnosti známých pamětihodností. Bez diskuze je však zřejmé, že mezi ně patří i tamní hvězdárna. A pokud by nás zajímalo, čím se ona "proslavila", stačí vyslovit dvě slova: Slunce a expedice.

 Pomiňme sledování naší mateřské hvězdy a ohlédněme se za Expedicí, pozorovací akcí, která se letos na pozemku malebné hvězdárny odehrála již po čtyřicáté druhé. Nejenom proto, že se jí zúčastnila řada členů redakce, našich blízkých spolupracovníků (i přátel) a čtenářů, ale především proto, že akce, s rozpočtem odhadem za bratru 200 tisíc korun, šesti desítkami účastníků, řadou doprovodných akcí a méně či více nápadných výsledků, nemá v českých zemích obdoby.

Je zřejmé, že dnes už jenom stěží zjistíme, kdo je skutečným otcem úpických expedic. Pravděpodobně celá řada lidí, včetně zakladatele úpické hvězdárny, Vladimíra Mlejnka. Astronomický tábor v průběhu desetiletí prošel řadou změn -- od úzce specializované meteorářské či proměnnářské pozorovací kampaně až po "školu" začínajících pozorovatelů. Tak či onak přitom poznamenal řadu méně či více známých lidí, kterým se přírodní vědy až nápadně často staly doživotním koníčkem nebo prací.

Současnou, bez skromnosti vrcholnou formu, má na svědomí několik lidí, jakýsi čtyřúhelník. První z vrcholů tvoří velmi vstřícný přístup ředitelky Evy Markové, která podřídí na tři týdny chod celé hvězdárny hromadnému nájezdu expedičníků. Spolu s většinou spolupracovníků se přitom snaží celé akci maximálně vyhovět. Počínaje zapůjčením vozidel, přes nákup nezbytných pomůcek (například nového vojenského hangáru), až k úhradě vody k naplnění požární nádrže, jenž se tak stane příjemným bazénkem...

 Expedice tak za ta léta prorostla hvězdárnou a žije v ní v nápadné symbióze. Jedenáct měsíců v roce je "dům U lipek" zasvěcen všednímu hvězdárenskému životu, v tom zbytku pak čelí nájezdu vědění chtivých kobylek. Pokaždé však vítězí astronomie. (Tedy pokud dá okresní úřad, že.)

Neméně důležitý je i příspěvek vložený ostřílenými vedoucími. V posledních několika letech totiž vznikl velmi sehraný tým, jehož členové mnohdy pro expedici neváhají obětovat nemalou část osobního volna. Jmenovitě jde o tyto osoby: Pavel Gabzdyl, Tomáš Havlík, José Kapitán, Marek Kolasa, Daniela Korčáková, Lukáš Král, Rudolf Novák, Petr Skřehot, Michal Švanda a Viktor Votruba.

Třetím pilířem je paní Kuchařka Filomena Samková, která zde skvěle vaří a která ke každé porci přidá i kus svého srdce. Za deset roků tak zásadním způsobem pozměnila tvář Expedice, že se za to zřejmě dostane i mezi hvězdy. Pokud vše dobře dopadne, ponese díky dr. Petru Pravcovi jedna malá planetka mezi Marsem a Jupiterem od podzimu její jméno.

Aby byl celý "expediční čtyřúhelník" kompletní, musíme prozradit, že díl úspěchu akce závisí také na jednotlivých pozorovatelích, kteří projevili odhodlání poznat denní i noční oblohu. Jelikož větru a dešti zatím poručit nedokážeme, je na tom Úpice stejně jako jakékoli jiné středoevropské místo. Občas jasno, občas zataženo, v průměru jedna až dvě skutečně jasné noci týdně. Snad jenom přítomnost rozsáhlých Krkonoš dělá každou předpověď, byť i krátkodobou, značně nejistou.

 Pokud však prší, nebo je "pouze" stále zataženo, záleží na kolektivu, jakým způsobem využijí daný čas. Letos, letos si nemůžeme stěžovat. Za čtrnáct dní zaznělo venku před kuchyňkou, v přednáškovém sále, velké pozorovatelně a městském kulturním středisku více než čtyřicet přednášek. Všechny z nich, byť zcela dobrovolné, a tu a tam s délkou dvě a půl hodiny (bez přestávky), neměly o posluchače nouzi. Spíše naopak -- občas jsme měli problém, kam je všechny nacpat.

Pravidelný čtenář Instantních astronomických novin si několik reportáží z epicentra dění asi přečetl. Tu poslední ostatně najdete právě v tomto čísle. Dočtete se v ní o druhém týdnu Expedice. Co ale Marek Kolasa už zapsat nemohl, byla závěrečná cesta -- jakási "expediční tour" po moravských hvězdárnách, při které vracíme zapůjčené dalekohledy. Právě tato, finální část však stála za to.

Celý přesun začal v neděli odpoledne, kdy jsme dali dohromady všechny přístroje, několik počítačů, batohů, kufrů a řady dalších nezbytných nástrojů, přístrojů, hejblátek, literatury a kdoví čeho všeho. Když jsme jeli do Úpice, byla naše 1203, důvěrně přezdívaná Dvanda či Želva, dokonale vyplněna. Několik okulárů a vzorky meteoritů jsme dokonce uschovali ve skříňce v palubní desce...

 Při odvozu se ale ukázalo, že ať to budeme do auta pěchovat jak chceme, při nejlepší vůli se tam všechny bedny nevejdou. To i případě, kdy jsem se skřípáním všech svých plomb a umělých zubů souhlasil s variantou, že nejméně foremný dalekohled z brněnské hvězdárny (zapůjčený přímo mou osobou) zůstane v Úpici. Aby se vrátil až někdy za několik měsíců.

Nakonec nezbylo nic jiného než vypravit malý konvoj. Přímá linka v podobě Formana (druhého úpického vozidla) vyrazila s částí nákladu do Brna, Dvanda pak měla jet oklikou přes Ostravu, ValMez, Vsetín, Prostějov a v závěru opět i Brno.

Lehčí a méně objemný Forman vyrazil svižně jako první, posádka 1203, ve složení Leon Miš (řidič), já (navigátor), Marek Kolasa (palubní vypravěč) a José Kapitán (veselý tanečník) jsme se zdrželi jenom o několik desítek minut. Dvanda totiž i nadále praskala ve švech.

Navíc Leon Miš zjistil, že jeho řidičák a všechny ostatní doklady nejspíš odjely v prvním vozidle. Naštěstí je doba mobilní telefonie. Předvoj ve Formanu sice Leonovy doklady nenalezl, avšak druhý řidič (Marcel Bělík) zbledl -- papíry zapomněl i on. Zhruba za hodinu po prvním odjezdu jsme se tedy opět všichni shledali na úpické hvězdárně...

Doklady se podařilo nalézt, Forman opět vyrazil a my za ním v těsném závěsů. Zatímco menší vozidlo již pokračovalo přímo do Brna, u nás v pomalé 1203 zábava teprve začala. Po ujetí prvního kilometru jsme si vzpomněli, že jsme na startu nechali záložní baterií. A jelikož s tou v autě už byly problémy, pro jistotu jsme se pro ni vrátili.

Na potřetí to už vyšlo. Bylo 18:30 a první postupový cíl, Rychnov nad Kněžnou, jsme dobyli o tři hodiny později. Připomeňme, že je tohle východočeské město asi padesát kilometrů od Úpice. Jednak jsme to nejdřív vzali zkratkou, která byla delší, ale za to měla horší cestu. Dále našeho řidiče jen tak mimochodem během jízdy štípla do zad vosa. Ne že by byl Leon na tento zákeřný hmyz alergický, ale řízení hned dostalo nové dimenze. Navíc jsme museli s rozzuřenou vosou svést v autě malou bitvu.

A pak... Es-em-eska, kterou jsem od Vamberku posílal své dívce, zní skoro neuvěřitelně: "Jsme teprve za Rychnovem, zapadli jsme do bahna, navíc zlobi elektrina." Když jsme se po špatném odbočení rozhodli odbočit na polní cestě, vybrali jsme snad ten nejhorším plácek v okruhu několika desítek kilometrů. V kombinaci s vytrvale chcíplým motorem a nevalnou kondicí našeho tlačného týmu to vypadalo dost špatně.

Motor však po krátkém odpočinku naskočil a poslouchal jako beránek. Zamávali jsme České Třebové, minuli Svitavy a hravě překonali dva táhlé a v minulosti zrádné kopce u Mohelnice. Druhý postupový cíl, malá vesnička Těšíkov u Šternberka, se tak zdál na dosah.

 Ještě jsme stihli vyfotit zajímavě nasvětlený zámek Usov, prohodit několik vtipů a pak to přišlo... Najednou začala zhasínat světla, odcházet motor... Celá událost se odehrála tak rychle, že jsme byli rádi, když jsme setrvačností pomalu dokodrcali pod nejbližší lampu veřejného osvětlení v jedné, bezejmenné vesničce.

V tomto okamžiku jsme blahořečili nápad vrátit se v Úpici pro záložní baterku. Díky vadnému dobíjení jsme během několika desítek minut vyměnili nefunkční akumulátor za nový a k údivu všech kolem poletujících můr a dle vzhledu mých rukou i komárů pokračovali dál. Stačilo ujet několik kilometrů, do poloviny vystoupat táhlý kopec za Šternberkem a o půlnoci jsme příjemně pomačkaní zastavili před haciendou José Kapitána. Jeho maminka pro nás připravila vynikající pohoštění, José s bratrem darovali několik litrů benzinu (i ten nám začal docházet a jízdu na výpary jsme nechtěli v liduprázdném a především v nonstopbenzíkoprázdném kraji riskovat) a zapůjčili i ohromnou baterii z jejich multikáry. Nasytili jsme si tedy my i Dvanda. Diky José!

O půl jedné nezbývalo nic jiného než zamávat a jet dál. Po deseti minutách jízdy, na vrcholu jedno z kopců, či chcete-li terénní vlnky, odešla i druhá baterie. Na řadu tak přišlo poslední eso -- padesátikilový, metr dlouhý akumulátor, jenž původně poháněl jednu těšíkovskou multikáru. Ta už vydržela -- v Opavě jsme načepovali benzín, v Ostravě o půl třetí uložili hlavy na první z hvězdáren. (V kontrastu s původní představou o příjezdu kolem deváté hodiny večerní...)

 Přestože nad zdejším stánkem múzy Uránie snad nespadla ani kapka, v přilehlém okolí se zřejmě děli věci. Když jsme druhý den kolem jedenácté hodiny, už ve dvou (tedy řidič a navigátor) razili na jih, sledovali jsme zpřerážené stromy široko daleko.

Až do Olomouce jsme si nemohli stěžovat, dokonce jsme rychlostí 110 kilometrů v hodině předjeli 4, slovy čtyři, nákladní vozidla! Popíjeli jsme také kolu, cpali se sekanou z jednoho supermarketu, komentovali včerejší zprávy v dnešních novinách a v klidu, dokonce v nečekaném předstihu dorazili na prostějovskou hvězdárnu.

Při následném tahu na jih jsme ale potkali onen osudový karavan se satanskou značkou 666! Dvanda byla fantastická, vzepjala se na 120 km/h a my ho hravě předjeli. V táhlém kopci nám to ale karavan rychle vrátil. Jednoznačná výzva; Leon šlápl na pedál a my ho dohnali podruhé. Triumfální řev ale jakoby zadusili dravost našeho stařičkého motoru. Párkrát blafl, ohlušivě vystřelil z výfuku a zastavil se. Potupný konec u krajnice následoval krátce poté.

Po několika domluvách se sice auto opět rozjelo, ale my pro jistotu zajeli na nejbližší benzínku k větší přestávce. "Jé, Leone, nám z motoru něco teče," prohlásil jsem při letmém pohledu na asfalt za námi. Vskutku, z motoru unikal, byť ne nijak výrazně olej.

Ona ta Dvanda je vůbec podivuhodné auto. Za sebou už má řadu desítek, ne-li stovek tisíc kilometrů. Dnes už slouží doopravdy jenom k občasnému přesunu většího materiálu, v minulosti však brázdila nejen české, ale i slovenské silnice. Největší cesta ji však čeká jenom dvakrát do roka: tehdy když svážíme dalekohledy na Expedici a o čtrnáct dní později, kdy je naopak vracíme zpět. Při každé této akci nás přitom něčím překvapí a jenom málo kdy jede bez problémů: Jednou upadl výfuk, jednou se v každém menším kopci zahřívalo čerpadlo, píchli jsme kolo... Prostě 1203 je problémové a proto i velmi oblíbené vozidlo. Každá její výprava je tak velkým dobrodružstvím a zúčastnit se ji může jenom člověk, který nikam nepospíchá a který může k cíli dorazit v pondělí ráno stejně jako třeba ve středu večer.

Dolili jsme mazivo, snědli bagetu a pizzu nevalné chutí, a s menším nadšením vyrazili do Brna. (Mimochodem na odpočívadle jsme narazili i na rodinný karavan "666".) Až na krátké zablokování rušné křižovatky jsme se tak kolem třetí konečně objevili na Kraví hoře.

Jako obvykle následovalo vítání, vykládání zavazadel, líčení zážitků, občerstvování... V šest Leon, tentokrát už zcela osamocen, vyrazil zpět do ValMezu, jeho posledního cíle. Kolem osmé zavolal z Olomouce, že se mu zcela rozpadl motor, vystříkl olej a že volá odtahovou službu. Dvanda dostala mrtvici... Dalekohledy zůstaly uloženy u jedné expedičnice a naše staré, osvědčené vozidlo prochází týdenní rekonvalescencí.

Jiří Dušek
 

Expedice -- druhý týden

Co se na Expedici Úpice 2000 stalo od pondělí 31. července do neděle 6. srpna?

 Spousta věcí! Po nedělním celodenním výletu se v pondělí akce dostala do obvyklých kolejí. Počasí nepřálo, přestože to přes den vypadalo velmi nadějně, večer se tradičně zatáhlo. Opět probíhal kurz meteorologie Petra Fidela Skřehota, Kurz astronomie Pepy José Kapitána a Viktora Kikina Votruby a večer to byla přednáška docenta Petra Kulhánka -- Plazmatické jevy ve vesmíru. V této souvislosti mne napadá, víte, že více než devadesát procent hmoty ve vesmíru je v plazmatickém stavu? Pokud tedy chceme studovat okolní prostor, je úplně nejlepší dát se na dráhu fyzika plazmatu…

V úterý jsme vstávali do krásného slunečného rána. Asi proto byl celý den ve znamení tzv. bazénkových radovánek. Někteří si dokonce ledovou koupel nemohli natolik vynachválit, že v něm skončili hned několikrát... Jelikož byla voda výborná, nesnažili si odkládat ani oblečení... Za velké duchovní podpory mnoha přihlížejících expedičníků. Vodní radovánky se nevyhnuly ani vedoucím.

Samozřejmě probíhaly další přednášky. Lukáš Král měl Receptář v němž objasňoval, jak si postavit nejrůznější pozorovací techniku levnými a jednoduchými prostředky (sádra, gumičky, co dům dal...). Marek Ožlík Kolasa přednesl, jak je to doopravdy s dvojhvězdami a především pak s jejich zástupcem Mizarem. Petr F. Skřehot pokračoval v meteorologickém maratónu, na kterém se zmínil o jednotlivých skupinách meteorů. A opět Marek O. Kolasa. Tentokrát expedičníky upozornil na existenci Amatérské prohlídky oblohy.

Večer nás počasí mile překvapilo. Začalo to už napínavým honem za Venuší a úzkým měsíčním srpek. Nádherná noc, která se poté dostavila, umožnila všem expedičníkům využít v praxi nabité teoretické znalosti. Mezní hvězdná velikost hravě dosahovala 6,6 magnitudy a mraky daly tentokrát úpické obloze zcela volno.

Pozorovatelé se soustředili na delikátní zákoutí ramen Galaxie a nezapomněli se podívat i dále do vesmíru. A protože byla opravdu výjimečná noc, mnozí vydrželi sledovat oblohu až do východu hvězdy nejbližší -- Slunce. Ještě předtím jsme si ale vychutnali východ Merkuru. Za vynikající dohlednosti jsme "ohnivou planetu" bez dalekohledu viděli ještě půl hodiny před východem Slunce.

Noc to byla nádherná a rázem nám všem zaplatila předcházející deštivé dny. I kdyby byla jenom jedna, za ten nádherný pohled to určitě stálo. Obzvlášť bohaté žně měli obdivovatelé sluneční soustavy. Linear se sice rozplynula, ale v průběhu noci většina expedičníků zahlédla šest planet: Merkur nad ránem, Venuši zvečera, Jupiter se Saturnem po půlnoci, Uran kolem půlnoci dokonce i bez dalekohledu a ve stejné době i méně nápadný Neptun. Opodál zářila i nápadná Vesta a nezapomnělo se ani na přítele nejmilejšího: Měsíc.

Středeční ranní vstávání bylo náročné. Přesto, že je snídaně v Úpici podávána v půl jedenácté, zprvu se jí účastnilo jen malé procento osob. Po využití zvukových donucovacích prostředků (poklice + naběračka), začali ze stanů vylézat bytosti podobné expedičníkům. Z této velké plejády by si jistě vybral nejeden tvůrce hororových filmů.

Větší část dne pak byla vyhrazena na zpracování napozorovaných dat a částečnému odpočinku. Odpolední přednášku měl Karel Rudolf Novák a to o CCD astronomii a večer pak doktor Petr Bochníček poutavě povídal o vztahu naší planety a nejbližšího kosmického prostředí. Počasí nám ale tentokrát nepřálo.

 Ve čtvrtek dopoledne Leon Miš naučil stavět zájemce jednoduchý spektroskop s následným testem funkčnosti. Zájem byl nečekaně veliký, dokonce se musely narychlo dodělávat některé důležité komponenty (tvrdý papír, žiletky a kus vadného CD). Jeho návod se snad časem objeví i na stránkách Instantních astronomických novin.

Odpoledne Tomáš Havlík přednesl své Oko o planetárních mlhovinách. Dvacetiminutový limit na odpřednášení Oka však uzpůsobil, dle slov P. F. S., svým hodinu a půl trvajícím potřebám, odrovnal publikum i následující přednášející P. F. Skřehota a Viktora K. Voturby. Tito již několik dní připravují spravedlivou odvetu.

Meteorologická přednáška musela být zkrácena na neuvěřitelných pětadvacet minut což zanechalo na přednášejícím nedozírné psychické následky a silný pocit křivdy. :-)

Večer byl ve znamení přednášky osvědčeného docenta Zdeňka Mikuláška Záludné otázky z hvězdné astronomie a poté se dostaly ke slovu tzv. expediční hry. Kde si někteří z nás např. vyzkoušeli řídit ponorku či pilotovat letadlo...

Pátek. Dopoledne probíhala diskuse se Zdeňkem Mikuláškem o otázkách z astrofyziky, na které se minulý den nedostalo. Expedice se už chýlila k neodvratnému konci, takže nastal čas i na finální hodnocení expedice ze strany pracovníků hvězdárny, jednotlivých expedičníků a jejich vedoucích. Dopadlo to pozitivně na obou stranách, jen počasí by mohlo být příště lepší.

 Večer následovala přednáška, na které nás Libor Novák velmi působivě seznámil s existencí tornád v Čechách. Následoval instruktážní hororový příběh a po půlnočce i noční bojová hra, v níž si jednotliví pozorovatelé vyzkoušeli psychické rozpoložení a vedoucí realizovali hrůzné nápady. Bojovka skončila úspěšně, bez ztrát důstojnosti na obou stranách.

Sobota byla již ve znamení balení, půjčování dalekohledů a úklidu pozemku hvězdárny. Bylo provedeno několik pokusů (bohužel neúspěšných) vzletu balónu. Jako reakce pak vznikl další vývojový nezávislý tým, který využil již odzkoušenou technologii a po zkušebním "balistickém skoku" přes vodárnu, úspěšně vypustil balón, který ladně opustil pozemek hvězdárny a dopadl asi o dvě stě metrů dál... Celá akce byla monitorována nejen ze země, ale i vzduchu několika amatérskými letadélky. Večer proběhl závěrečný rozlučkový táborák, který trval až do brzkých ranních hodin. Originálně byla ale okořeněný Global Hangar Party-- tedy do doby, než shořela část zesilovače.

V neděli se dobalovaly poslední věci a jednotliví účastníci Expedice Úpice 2000 se odjížděli domů vyspat...

Marek Kolasa
 

XVII. EBICYKL: Uplakaná Tisícročná Haluška

Ty můj milý deníčku! Tobě svěřuji své nejtajnější pocity, dojmy a tužby. Hlavně aby to nikdo další nečetl; vždyť jde o Listy důvěrné! Ale to se nestane; vše budu zaznamenávat tajným písmem a ještě to elektronicky zakóduji dnes již neznámým editorem T007. Tvůj Hejtman Polní

 Sobota 15. VII. -- 0. etapa (Praha-Košice)
Nadchl mne způsob, jakým Mirek Janata ovládl Intercity Košičan, když nekompromisně vnikl do hytláku přeplněného bicykly a jal se tam dělat za jízdy pořádek. Tak docílil, že všechna kola průběžně nastupujících ebicyklistů byla řádně přepravena do Košic. Navíc roztřídil pracovníkům železnice také bicykly, směřující do předchozích stanic. Když jsme pak dávali průvodčím jízdenky k procvaknutí, ti jen uznale poznamenávali: Á, vy jste ta velká cyklistická výprava! V Košicích nás čekal s felicií kombi známý příznivce Ebicyklu, scénárista TV Vesmírného laboratória Fero Franko, naložil nám bágly a přivolal režiséra téhož pořadu Jaro Kernera, který nás na kole s upadávajícím pedálem hladce protáhl východoslovenskou metropolí do planetária.
Pracovníci Centra volného času nám v planetáriu předvedli působivý komponovaný pořad o kometách, asi jako kompenzaci za to, že skutečná kometa LINEAR se před námi celý týden koketně skrývala za provazci deště.

Neděle 16. VII. -- I. etapa (Košice-Čaklov)
Tolik deště pohromadě se hned tak nevidí, ale hnala mne vidina erupce gejzíru v Herľanech. Stihl jsem to opravdu nadoraz, abych se pak mohl účastnit živého obrazu: "Ebicyklisté během erupce vstupují do zakázaného prostoru kolem téže".
Večer v učebně Zemědělské a zahradnické školy v Čaklově se konala plenární schůze Ebicyklu, kde se rozhodlo o termínech a trajektoriích podzimního Reje, únorového Ski a Teleskopy i XVIII. Ebicyklu "Českomoravská Odyssea 2001".

Pondělí 17. VII. -- II. etapa (Čaklov-Kolonické sedlo)
Při průjezdu Sninou jsem si všiml poutače výtvarné galérie MIRO, která má tři provozovny: Sninu, Prahu a Berlín. Příslušné kilometrové vzdálenosti byly na ceduli uvedeny. Zmínil jsem se pak o tom přednostovi Okresního úřadu ve Snině a ten mi obratem zařídil soukromou prohlídku Galérie, jenž je normálně v pondělí uzavřena. Stálo to za to; galérii znám z Prahy jako velmi avantgardní a iniciativní. Pro cestě lesem z hotelu Kamei na hvězdárnu na Kolonickém sedle mi ředitel dr. Kudzej přidělil horského vůdce na horském bicyklu. Spolu s námi jeli ještě již řečený Mirek Janata, dále Vladimír Homola a Petr Lemež (Nemilosrdný Samaritán Ebicyklu).
Když jsme úspěšně zdolali cca 5 km stoupání v dešti a dostali se na trasu po vrstevnici, upadla horskému průvodci přední vidlice, ale naštěstí na rovině. Zatímco Nemilosrdný samaritán pomáhal průvodci, sám jsem jel napřed, abych z hvězdárny přivolal pomoc. Přede mnou však byl Janata, který stejně jako Homola o nehodě nevěděl; oba však minuli odbočku k horské hvězdárně, takže když jsem tam již za šera sám dojel, zjistil jsem, že je třeba vyslat dvě záchranné výpravy, z toho jednu naprosto nejasným směrem! Nakonec na hvězdárnu dorazili v pořádku horský vůdce s Petrem Lemežem i Vladimír Homola, jenž se intuitivně vrátil právě ve chvíli, kdy ti poslední dva dorazili k oné nešťastné odbočce.
Mirek Janata skončil u dobrých lidí v obci Strihovec. Tam ho sice ona druhá záchranná výprava hledala, ale jenom v hospodě a tak se vrátila s nepořízenou. Mirek dle MOKODEBu dorazil pak do cíle etapy až zítra ráno. Po příjezdu na horskou hvězdárnu Kolonické sedlo jsem měl přednášet pro místní zájemce, ale ztratil se mi bágl se suchým oblečením. Tedy ztratil: sám jsem se sušil v ředitelské pracovně oděn pouze do slipů a prosil Dušana, aby mi našel bágl v khaki obalu od spacího pytle s vyšitým červeným G. Pak jsem se dozvěděl, že on usilovně hledal modré brašny s bílými puntíky...
Dr. Kudzej mi nakonec půjčil vlastní stavební ošacení a nepromokavý plášť, v němž jsem mluvil na schůdcích plechové maringotky k publiku, jež stálo pod děravou celtou celou dobu prakticky v dešti. Mluvil jsem do mikrofonu, přes zesilovač od cívkového magnetofonu B116, jenž stál zprvu svisle prakticky ve dveřích maringotky kvůli krátkým kabelům. Během přednášky přicházející a odcházející ebicyklisté zakopávali o ty kabely a nakonec se jim podařilo magnetofon skácet. Nicméně místní mechanici ho zručnými údery pokaždé znovu uvedli do chodu -- že nikdo nedostal ani ránu, považuji za fyzikální zázrak.

Úterý 18. VII. -- III. etapa (Kolonické sedlo - Michalovce)
V pátém ročníku Východoslovenská Haluška jsem chyběl kvůli úrazu a tehdy mou roli Hejtmana převzal Jeník Hollan z Brna. Účastníci mi pak vyprávěli, jak si chtěl cestu kolem Vihorlatu zkrátit přes Mořské oko a do Michalovců dorazil zcela rozdrásán pozdě v noci, když na něho celý večer marně čekalo publikum, těšící se na avizovanou přednášku. Pamětliv toho chtěl jsem jet proto raději oklikou kolem Vihorlatu, ale zdržel jsem se loučením a mí zbrojnoši chtěli na Oko, tak jsem trnul, jak dopadneme.
Naštěstí v krizových místech byly na stezkách šipky z klacíků a tak jsme na Oko trefili a žasli, jak je to tam pěkné. Bylo to tak pěkné, že jsme se tam zapomněli vyfotit.

Středa 19. VII. -- IV. etapa (Michalovce - Medzev)
Z této etapy jsem měl pro její délku a špatnou pověst z již zmiňovaného V. ročníku obavy, ale když po výjezdu z Michalovců přestalo pršet, nakonec to nebylo nijak zlé. Mimořádný výkon podal Vladimír Homola, jenž minul odbočku na Slanec, takže jel tzv. severní trasou přes Dargovský průsmyk, ale protože věděl, že má projet Slanec, tak se k němu také dostal -- ovšem z opačné strany, a příslušný kopec vyjel až na Hradisko, než přišel na svůj omyl.
My, co jsme jeli jižní trasou, jsme ho pak sledovali z občerstvovací vesničky Čaňa a místo rovně na Haniska jsme uháněli na severozápad až na předměstí Košic. Tam jsme si mylně vyložili, kde vlastně jsme, a po krásné hlavní silnici v ukázněném pelotonu svištěli pro změnu přímo na jih do Maďarska. Omyl jsme poznali po čichu -- proslulé VSŽ nám totiž překvapivě smrděly zprava, místo očekávaného zleva. V Šaci jsme odbočili už správně na Malou Idu a tam jsem neuspěl se svým návrhem, abychom pokračovali na proslulou Zlatou Idku a věnovali tuto etapu Vladimíru Mečiarovi -- tím bychom byli jistě získali tolik potřebnou publicitu pro XVII. Ebicykl. Po dojezdu do Medzeva jsem žasl nad kompletně vykachlíkovanou moderní hvězdárnou. Skvělý guláš byl odměnou za nejdelší etapu ročníku (s tím našim zakufrováním to bylo 115 km), ale přes večerní vyjasnění se kometa LINEAR neukázala.

Čtvrtek 20. VII. -- V. etapa (Medzev - Spišská Nová Ves)
Kopec z Medzeva přes Štós na sedlo sv. Mária (800 m n. m.) měřil 15 km, ale nepršelo, a tak to celkem šlo, zvláště když mne podporoval borec Miloš Socháň. Pak následoval sešup do Smolníka a Mníšku a odtud další 17 km kopec na rozcestí nad Zimnou dolinou. Tam mne postihl v Nálepkově defekt, naštěstí zrovna u bufetu, kde jsem obědval s J. Krejsou, takže oprava trvala jenom krátce. Přesto to stačilo, abychom na sedlo dojeli o něco později než hlavní peloton a při sjezdu do Spišské N. Vsi nás na okraji města zastihl šílený liják, takže jsme do cíle dojeli jak zmoklé slípky. Když jsem pak měl po večeři v Kulturním sále moderovat besedu s místními zájemci o astronomii, intenzívně jsem se odpařoval. Také jsem pak musel každý večer zašívat své mokré svršky -- nitě mi praskaly jako při překotném rozpínání vesmíru po velkém třesku.

Pátek 21. VII. -- VI. etapa (Spišská Nová Ves - Kežmarok)
Do rána jsem docela dobře vyschnul a jel tentokrát sólo přes Spišský Štvrtok a Vrbov do Staré Lesné navštívit své astronomické kolegy. Kolem 15.30 jsme se pak sešli před budovou Astronomického ústavu SAV k prohlídce slunečního a stelárního oddělení a navíc jsme plenili i hydrometeorologické pracoviště Geofyzikálního ústavu SAV, kde padl návrh obětovat Lenku Šarounovou bohům, aby se to zatracené počasí konečně zlepšilo.
Naše útlocitnost se nám nevyplatila: při večerní sjezdu lesní cestou přes Mlynčeky do Kežmarku jsme přímo v ulicích města opět řádně zmokli. Na té lesní cestě jsme viděli nejvýše položené čapí hnízdo: čápů bylo všude po trase překvapivě mnoho. Prý se z nedostatku žab přeorientovali na myši. Po dojezdu do školy v Kežmarku jsem zjistil, že mi praskl plášť, takže má další účast na sobotní etapě byla problematická. Musel jsem za setmění zjišťovat, zda je v Kežmarku cyklistická prodejna a má-li v sobotu vůbec otevřeno. Při tomto průzkumu jsem objevil výtečnou hotelovou restauraci a konečně jsem si mohl dát opravdové halušky, odpovídající končícímu tisíciletí.

Sobota 22. VII. -- VII. etapa (Kežmarok - Kežmarok)
Díky Jirkovi Krejsovi jsem měl na kole nový plášť a radost z toho, že chvíli neprší. Společně s ním (on -- ač vozová hradba -- vozí sebou horské kolo na držáku na střeše felicie) jsme se vydali do nedalekého Vrbova na termální koupaliště. To bylo naprosto náramný, neboť voda tam je vskutku teplá, nezávisle na počasí, které opět bouřilo. Na koupališti se sešli i další veteráni jako Tarantule a Práče a tak jsme se máčeli a hodovali až do odpoledne. Sám jsem se pak vydal do Žakovců podívat se na asyl pro bezdomovce Nádej a dále do Velké Lomnice navštívit našeho hostitele kežmarských etap dr. Ladislava Hrice. Nebyl doma, a tak jsem pokračoval do Staré Lesné, abych na volné cestě opět promokl na kůži. Ve Staré Lesné jsem se sušil u Rudolfa Gálise a počkal na návrat ebicyklistů z túry na Skalnaté Pleso. Mezitím dorazil i Jaro Kerner, aby si nás vyfotil pro své noviny.
Sotva jsme se seřadili před Astronomickým ústavem, přišel další slejvák (a Lenka zrovna nebyla po ruce!) a tak jsme jeli zpět do Kežmarku opět v dešti. Večerní slavnostní ukončení Ebicyklu se konalo až někdy ve 22.30 h, ale bylo to úžasné vidět, že vlastně nikdo na trase nejtěžšího ročníku Ebicyklu nevzdal, ba právě naopak. Od Košic do Spišské N. Vsi účastníků plynule přibývalo!

Neděle 23. VII. -- Ebilog (Kežmarok - Praha)
V tělocvičně jsem měl spacák hned u dveří, takže když někdo vycházel, prohýbala se pode mnou podlaha jako při zemětřesení 3. stupně Richterovy stupnice. Tak jsem zaregistroval, že první ebicyklisté opouštěli ležení již před 5. hodinou ranní. Já jsem však vytrval až do osmi, pak se sbalil a jako poslední vůbec přesně v 9 hodin se rozloučil s kvartýrmajstrem Dušanem Krchou a vyrazil po ose i s báglem do Popradu.
Po cestě mne chtěl zajet jeden řidič, když uvnitř vesnice kličkoval v protisměru mezi auty nejmíň osmdesátkou a přede mnou už uhýbal na skřípajících pneumatikách. O kousek dál mne předjížděl tirák s vlekem a tím vlekem mne téměř srazil do příkopu. Na 15 km úsek docela slušná statistika, řekl bych. Jo, a při nastupování do rychlíku v Popradu přišel další slejvák, a jelikož nástupiště je nekryté, tak jsem se pak sušil až do Žiliny. V Praze bylo krásně teplo a sucho; za těch 9 dnů Ebicyklu jsem přibral 1 kg.

Jiří Grygar
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...