:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

268. vydání (31.7.2000 )

nedelni obloha nad ceskem (foto chmi) Příroda je strašně nespravedlivá. Fakt, mám pro to řadu pádných důkazů. Expedici Úpice 2000 jsme v kolektivu několika lidí chystali přes tři čtvrtě roku. Tedy ne nijak intenzivně, ale několik desítek minut týdně nad tím každý z nás strávil. Všechno naše úsilí se pak zkoncentrovalo do pouhých čtrnáctí dní: na pozemku hvězdárny v Úpici, kde se ocitlo šest desítek pozorování chtivých děvčat a chlapců. Jenže -- ouha. Můžete se připravovat jak chcete, ale zásadní roli v úspěchu takové akce sehrává počasí... Tedy jev, který nám letos, stejně jako v minulých rocích, není příliš nakloněn. Doslova by to chtělo zvolat: "Jak nespravedlivé! Proč s tím bohyně Uránie nic neudělá! Vždyť jsme se na tebe přijeli dívat!" Ano, zatím jsme na naší pozorovací akci měli jenom jeden a půl jasné noci. Navíc se nám rozplynula jasná kometa Linear, která měla být jedním z trháků letošní expedice... Kde je chyba? Jde o blbou hříčku proměnného středoevropského klimatu? Nebo se za tím ukrývá prokletí úpické hvězdárny? Nebo dokonce celé naší pozorovací expedice? Nevím. Jisté je ale to, že pamětníci několika po sobě jasných nocí, na této akci pomalu vymírají. A skoro čtrnáctidenní šňůru, kdy jsme se každý večer, půlnoc i ráno dívali skrz dalekohledy na nebe, je ukryta v deset roků vzdáleném středověku... Ach jo!

Jiří Dušek

 

 

 

Úpické zprávy -- prostředek

aneb První týden expedice očima největšího sráče

 Úterý 25. července
Nevlídné počasí a psychedelické sny způsobené výpary z čerstvě natřeného bazénku účastníkům expedice zrovna nepřidaly příliš mnoho elánu do ranního stávání, a tak po pravidelném zazvonění na kolejnici se postavy ze stanů linuly jen velmi pomalu. Po snídani se expedičníci přesunuli do přednáškového sálu, kde byli ihned teleportováni do vzdálenosti jedné světelné sekundy. Téměř celé dopoledne totiž vyplnila má přednáška věnovaná našemu nejbližšímu vesmírnému sousedovi -- Měsíci.

Povídali jsme si o jeho vzniku, vývoji, povrchových útvarech, ale také o samotném pozorování zajímavých útvarů, zatmění a zákrytech hvězd Měsícem. Všichni, kteří tento měsíční maratón vydrželi až do konce, dostali sešitek věnovaný jednomu z měsíčním moří -- Mare Nectaris. Ani mě nepřekvapuje, že nejvíce pozornosti a dotazů vyvolal recept na výrobu medoviny v samotném závěru sešitku.

Při obědní pauze, kdy jsme si mohli vychutnat další ze série voňavých kouzel z dílny paní Samkové se obloha nad úpickou hvězdárnou rozesmála do blankytně modrých odstínů. Zájemci si tedy nakreslili vzhled sluneční fotosféry. Zdaleka to ale nestihli všichni, protože od západu se přihnala opět hradba hrozivě vyhlížejících oblaků. Odpoledne proto už trávili expedičníci v přednáškovém sále. Čekalo je tam povídání Terezy Šedivcové, která všechny přítomné provedla všemi vlnovými délkami elektromagnetického záření. V průběhu jejího vystoupení se venku rozpoutala menší bouře doprovázená lijákem, která zlehka pokropila ručníky rozvěšené u koupelky, a tak ti, kteří si je tam nechali delší dobu, se dočkali i podivného zápachu připomínající plesnivý sýr.

Po rychlém příchodu bouřky následovala večeře, při které jsme sledovali u jižního obzoru kumulonimbus, který ze sebe vybíjel poslední zbytky energie ve formě blesků. Když se u něj objevila i duha, chtěli se někteří jedinci vydat hledat poklad. To ale bylo zbytečné, protože pravý poklad v podobě naprosto čisté a jasné oblohy se nám objevil přímo nad hlavami. Před setměním tedy zákonitě následoval nástup na pozorovací stanoviště a příprava všech "kukátek".

Náš pilný Leonek se ještě vrhnul do ne tak snadného centrování dalekohledů v hlavní kopuli, při kterém dokonce mimoděk objevil asi stupeň nad obzorem planetu Venuši. Po setmění se už všechny skupinky roztroušené u svých dalekohledů oddávaly prohledávání zajímavých objektů. Od toho nás neodradila ani mlha, která občas pohřbila okolí do nepropustné šedi a dalekohledy obdařila asi tak litrem vody. Náladu si drze dovolil pokazit snad jen policejní vůz s rozsvícenými dálkovými světly, který občas zaparkoval před hvězdárnou.

Svou velkou noc měli zvláště nováčci, kteří se začali orientovat na obloze. Šlo jim to velmi dobře a tak už zakrátko si sami vyhledávali zajímavé objekty noční oblohy včetně nepříliš vydařené komety Linear S4/1999. Při pohledu na tu nepříliš výraznou mlžinku, krčící se nad severním obzorem, který přesvětloval blízký Trutnov se jen všichni divili, proč kvůli ní volá na hvězdárnu tolik lidí (každého telefonátu si všichni náležitě všimli, neboť ho ohlašovala velmi hlasná trouba umístěná u jednoho stanoviště).

S východem Měsíce a následně i Jupitera a Saturna nastalo hemžení mé měsíční skupiny, která se snažila vytáhnout z dalekohledů maximum. Bohužel tomuto milému pobíhání už jsem příliš neasistoval, protože v mých útrobách se začaly dít věci, vyžadující stále častější a bohužel i delší návštěvy WC. Sklízení dalekohledů a příchod oblačnosti, který rozehnal i ty největší vytrvalce do hajan, jsem už sledoval pouze v podřepu.

Středa 26. července
Probudili jsme se do dalšího deštivého dne, který pro mě znamenal další záchodové útrapy. Jirka Dušek se mě snažil zabetonovat dávkami protiprůjmových tabletek, ale marně. Hráze povolily. Zatímco já jsem pobíhal stále na WC, expedičníci si zpracovávali svá pozorování z minulé noci. Především se ale dostali do spárů Rudy Nováka a Lukáše Krále, kteří je zasvětili do tajů proměnných hvězd.

Odpoledne přišel na řadu první zápas turnaje ve volejbalu. Během dne se taky objevila na stěnách přednáškového sálu výstavka snímků s meteorologickou tématikou. Bylo se opravdu na co koukat, takže rozhodnout hlasovacím lístkem o nejlepších snímcích ze tří kategorií nebylo vůbec jednoduché. Bohužel, večer nám nepřálo počasí jako předešlý den, spíš naopak. Celý večer a noc nás provázel déšť, a tak přišel na řadu Lukáš Král se svým trenažérem proměnných hvězd. V deštivou noc však nezaháleli ani vedoucí se svou dlouhotrvající poradou, jejíž hlavními aktéry byli Urban, Kudrnáč a pan Pergl.

Čtvrtek 27. července
Ze stanů nás konečně nevytáhl Jirka Dušek se svou kolejnicí, ale hřejivé letní Slunce. Možná vědělo, že se dnes bude mluvit především o něm. Už po snídani byla totiž připravená přednáška Dr. Evy Markové o naší nejbližší hvězdě, při které názorně vysvětlila i způsob zpracování protokolů se zakreslenými skvrnami. Ve slunečním tématu pokračoval i Honza Klimeš, který vysvětlil způsob zpracování snímků v čáře vápníku a H-alfě.

Po obědě následoval Kurz astronomie Viktora Votruby, tentokrát o sluneční soustavě. Párkrát nás nechal viset v nestabilních Langrangeových bodech, a pak předal slovo či spíše monitor Pepovi Kapitánovi, který seznámil expedičníky s krásnými portréty planet pořízených sondami, a aby nápor přednášek nebyl zdrcující, následoval další zápas v turnaji volejbalu. Soudě podle jásotu, za který by se nestyděl ani leckterý zápas v americkém fotbalu, se napětí a touha vyřvat v některých hromadila asi hodně dlouho. Vyřvaní a vypocení se po večeří doplněné modrým čajem všichni odebrali na další přednášku -- tentokrát Marka Kolasy, který povídal kterak šmejdit po planetách. Zmínil se i o řezání dřeva, jež nás občas může rušit při kreslení. I když situace na obloze vypadala zprvu velmi nadějně, stejně se zatáhlo, takže jsme si ještě poslechli další povídání z cyklu Oko o... -- tentokrát od Danky Korčákové o kulové hvězdokupě M 15.

Pátek 28. července
Poslední den týdne byl bohužel ve znamení mých žaludečních problémů. Mé noční maratóny už totiž byly nesnesitelné, takže jsem byl nucen navštívit úpickou lékařku. Ta nařídila spoustu opatření, díky kterým jsem si rozhodně moc přízně mezi expedičníky nevysloužil. Patřilo mezi ně pravidelné mytí rukou v roztoku s chloraminem, vytírání koupelek Savem apod. Já jsem pak musel nastoupit drsnou dietu, která mi rozhodně ke zlepšení nálady nepřispěla, zvláště při kolektivní návštěvě místní pouti -- o utopencích, bramborácích a koňských karbenátcích jsem si mohl nechat jen zdát.

 Pouťové atrakce nicméně všechny uchvátily, takže k hvězdárně se všichni vraceli řádně vyždímaní. K večeru se uskutečnil další turnaj volejbalu, při kterém už definitivně Zrůdy (vedoucí) porazily Písmenkáře (výběr expedičníků). Stále zatažená obloha zavlekla expedičníky zpět do přednáškové kóje. Tam na ně čekal Marcel Bělík se svou přednáškou o astrofotografii, která jako každoročně sklidila velký aplaus a ovace. Kromě toho Marcel přirovnal nechtíc expedici k úplnému zatmění Slunce. Po téměř nekonečném potlesku následovalo "Oko o galaxiích M 31 a M 33" od Michala Švandy. I tuto noc se pozorovat nedalo, takže jediným zpestřením noci se stal příjezd Lady-Nivy Miloše Tichého z Kletě, který byl aktérem diskuse o malých tělesech sluneční soustavy. Mimochodem jsme se dověděli, že kometa Linear se nám rozpadla.

Sobota 29. července
Do dalšího dne jsem se probudil ze sna, který zcela odrážel pochody odehrávající se v mém žaludku. Zdálo se mi o velké komplikované dálnici, po které se prohánějí kamióny plné rohlíků (jediné, čím jsem se mohl živit). Z komplikovaného systému dálnice přitom vedla pouze jedna cesta, na které však stál panáček s nápis Biceptol a směroval kamióny zpět na dálnici...

 Zamračený den s vůni chloraminu byl ve znamení dvou velkých přednášek. První byla o malých tělesech sluneční soustavy v režii odborníka na slovo vzatého -- Miloše Tichého. Dověděli jsme se mnoho zajímavého o dnešním způsobu pozorování planetek, zvláště na kleťské observatoři a také mnoho zajímavostí ze zákulisí světově proslulých programů na hledání a pozorování planetek. Po obědě následovala téměř tříhodinová přehlídka sond k malým tělesům sluneční soustavy Marcela Grüna -- ředitele pražské hvězdárny. Je třeba přiznat, že o mnohých projektech většina z nás v přednáškovém sále slyšela poprvé. Výčet projektů zaměřených na planetky a komety mnohé opravdu zaskočil, včetně nových, dá se říci převratných technologií, které se v budoucích projektech stanou samozřejmostí.

Tyto dvě megapřednášky zcela vyplnily sobotní den, a protože počasí opět pozorování nepřálo, oddávali se vedoucí i jejich svěřenci pouťovým atrakcím. Zvláštní pozornost si opět vysloužil mixér, centrifuga a koňské karbenátky, které jsem bohužel díky dietě nemohl ani okusit.

Neděle 30. července
A byl tu volný den. Asi jsme něčím rozhněvali boha deště, protože i tentokrát jsme se probudili do deštivého dne. I přes nepřízeň počasí se všichni rozprchli do všech světových stran a udělali dobře. Déšť totiž po chvíli ustal, a tak jsme dosytnosti mohli vychutnávat krásy okolních přírodních zákoutí, kterých je kolem Úpice nespočet.

 Naše skupinka, složená převážně z vedoucích a jejich příznivkyň se vydala směrem k polským hranicím do ostašovských skal. Prolezli jsme tam snad všechny zákoutí a škvíry ve skalách, přecpali se gigantickými borůvkami a navštívili po cestě několik hospůdek s místními specialitkami. Po akčním dojezdu nás čekala na hvězdárně opět paní Samková, tentokrát s opravdovou lahůdkou -- s kuřetem. Na vytrávení byla připravena projekce tři roky staré antipohádky O šíleně veselé princezně s červenou rtěnkou na čele, která vznikla na jednom ze zimních setkání expedičníků a vedoucích.

Ti, kteří byli dosud přesvědčeni o zdravém rozumu vedoucích, po shlédnutí této tragédie zcela změnili svůj názor. Venku nás pak čekala oblačná obloha, která byla konečně samá díra, ale dřív, než se setmělo, nebylo už po dírách ani památky. Jedinou lahůdkou se proto stal krásný barevný západ Slunce, který sledovalo několik romantických duší ze střechy blízké vodárny.

Pavel Gabzdyl
 

Tisícročná haluška -- díl třetí

Líčení z poslední etapy letošního Ebicyklu.

Pátek 21. července, Spišská Nová Ves - Kežmarok
Etapa ze Spišské Nové Vsi nezačala zrovna podle mých představ. Dostala jsem volnou vstupenku do zoologické zahrady, ale když jsem se tam spolu s Karlem B. dostavila, ukázalo se, že v žádném případě není možné z nějakých úředních důvodů nechat kolo uvnitř areálu, a tak jsme raději jeli pryč.

Konečně byl krásný den, snad zpočátku ani nezapršelo. Asi většina lidí si vytyčila jako hlavní bod etapy koupání v termálním koupališti, já jsem však neměla plavky, a tak jsem zvolila náhradní program jiný, společně s Karlem. Hledat jeho přátele v pozoruhodném centru pro bezdomovce v Žakovcích. Bezdomovci, bývalí vězňové i tělesně postižení lidé tu budují úžasnou komunitu, nejen střechu nad svou hlavou, ale stávají se z nich noví lidé s další nadějí do života pod vedením osobností, z kterých vyzařuje něco zvláštního, silného a radostného, co kolem sebe málo kdy vidím. Nebáli jsme se nechat kola opřená venku, kde procházela na první pohled individua podivného vzhledu, ale v rukou nosili okna, dveře a nářadí na stavbu. Všichni byli vstřícní a těšil je náš zájem.

Karel zůstal s nimi déle, ale já jsem chtěla včas stihnout návštěvu na Astronomickém ústavu v Staré Lesné. Vyrazila jsem největší rychlostí, jaké jsem byla schopná (po rovině 30 - 40 km/h) bez mapy dál. Podařilo se mi dohnat některé ebicyklisty, a kdybychom se pak společně nezdrželi na pivní zastávce, dorazili bychom na ústav i včas. Na ústavu nebylo zpočátku úplně jasné, kam se máme vydat, a tak jsme si někteří prohlédli sluneční dalekohledy (10, 15 a 20 cm, pozorují fotosféru a chromosféru pomocí H-alfa filtru, i horizontální sluneční spektrograf), a pak jsme se přidali k hlavní skupině. Laco Hric nám ukázal 60cm dalekohled stelárního oddělení kde pozorují fotoelektrickým fotometrem proměnné hvězdy různých typů, některé i s hodně vysokým časovým rozlišením. Na observatoři se provádějí i meteorologická měření pro geofyzikální ústav, ze speciálních věcí měří zejména záření různého druhu, jako je globální, přímé, tepelné vyzařování, možná UV. Někteří kolegové ebicyklisté mě chtěli obětovat bohům v naději, že se podaří zasloužit si lepší počasí, ale nakonec si to rozmysleli. Asi jim došlo, že by to pokračující špatné počasí pak neměli na koho svádět.

Po exkurzi jsme spěchali do Kežmarku, někteří nejkratší cestou, já jsem s jinými bloudila v lesích cestou horem přes Tatranskou Lomnicu. Bylo to krásné, až na to, že na konci před Kežmarkem zase začalo pršet, takže bylo co sušit.

Sobota 22. července, Tatranské překvapení
Překvapit se organizátorům podařilo, i když nepříliš pozitivně. Měli jsme možnost navštívit observatoř Skalnaté Pleso, ale jak se tam dostaneme, byl náš problém. Buď drsně zaplatit, nebo nějak po svých, tedy někteří v cyklistických botách a s igelitkou v ruce. Nenapadlo mě, stejně jako mnoho ostatních, že bychom nebyli upozorněni předem, abychom se na tuto možnost dobře vybavili. Prohlédnout si hvězdárnu na Skalnatém Plese byl však můj dlouholetý sen, a tak jsem neváhala, do igelitky si dala nepromokavou bundu, větrovku, tepláky na převlečení, a jelo se. Nejdřív na AsÚ do Staré Lesné, kde jsme odložili kola, a pak pěšky cestou kolem Studenovodských vodopádů. Počasí se celkem drželo, nepršelo, i když v dálce jsem pozorovala pěkný cumulonimbus i s orografickým mráčkem nad jedním jeho vrcholem.

 Na observatoři se mi moc líbilo, mají to tam na žití mnohem zajímavější než já v Ondřejově v kopulce. Prostě opravdová horská hvězdárna. Taky meteorologicky zajímavé místo, naměřili zde rekordní rychlosti větru kolem 250 km/h. Ještě víc mě ale zajímalo jejich astronomické snažení. Šedesátka je v podstatě stejná jako v Staré Lesné, rovněž fotoelektrický fotometr v cassegrainovém ohnisku. Dalekohled je mechanicky velmi podobný naší ondřejovské pětašedesátce, na německé montáži Zeiss, která by měla být vynikající a umožňuje dnes už snadnou automatizaci. Přesto jsou pořád obě slovenské šedesátky bez indikátorů souřadnic a možnosti přejíždění řízeného plně počítačem (to lze jen v rámci jemných pohybů).

Několik z nás z ebicyklí skupinky se podívalo i do menší kopulky oddělení meziplanetární hmoty, což mě zajímalo velmi -- jsou to naši poměrně blízcí kolegové, i když se neznáme. Chtěli by rozjet pozorovací program podobný našemu ondřejovskému, astrometrii a fotometrii planetek a komet pomocí CCD kamery firmy SBIG (snad dokonce citlivá ST-8E, tedy lepší než máme). Jejich 30cm astrograf je krásný přístroj s výbornou montáží a slušnou světelností, ale ztrácí se v něm hodně světla, takže limitní dosah je alespoň o dvě magnitudy horší, než by měli bez problémů mít. Po pravdě řečeno, nevím, jak se mohou taková měření v dnešní době uplatnit. I jejich zpracování snímků se mi zdálo být primitivnější, než provádějí někteří amatérští pozorovatelé v Česku a možná i na Slovensku. Ale moc informací o jejich práci se mi získat nepodařilo i přes značné úsilí, a zájem pracovníka oddělení o to, co už pár let v Ondřejove děláme, oni chtějí dělat taky a my jim můžeme poskytnout, byl nulový. Bez komunikace to budou mít těžké.

Za to my jsme se měli dobře, protože venku zuřila divoká přeháňka se sněhovými krupkami nebo dokonce kroupami. V okamžiku, kdy se zdálo, že bude pršet méně, jsme se vydali dolů. Začalo však pršet hodně a přihnala se menší bouřka. V cestičkách tekly potoky bahnité vody, kterým jsme se snažili vyhýbat. Později na chvíli přestalo pršet a došly jsme na mista, kde ležely závěje krup asi půl centrimetru velkých. Už delší dobu musely tát. Takže jsme odešli ve správnou chvíli a vyhnuli se ještě horšímu počasí. Dost provokující byl však pohled do údolí pod horami, kde většinou svítilo slunce. Zmáčení jsme dorazili do Staré Lesné, pokusili jsme se trochu osušit, abychom cestou do Kežmarku příliš neprochladli. Po tom, co jsme si na tomto ebicyklu užili, celkem standardní dojezd. Zase mokro v botách do dalšího dne.

Postludium
Ještě zbývá dostat se nějak domů. Slíbila jsem účast a možná i přednášku na astronomickém táboře Zlínské astronomické společnosti u Vlčkové cestou z ebicyklu. V sobotu večer před odjezdem z Kežmarku mě napadlo, že pojedu z Žiliny, abych dohnala kilometry zameškané natáčením v Košicích. Ráno jsem se vydala s několika ostatními do Popradu na vlak, rozloučila se jako první a vylezla (dokonce i s kolem) v Žilině před 11. hodinou.

 Konečně hezké počasí, kolem Váhu pršelo jen málo. V Bytče jsem zjistila, že do Makova je to jen 20 km, a tak mě napadlo, že si cestu zkrátím proti původně plánovanému přejezdu hranic jižnějším (a asi nižším) sedlem. Tak jsem se vrhla do dlouhého a občas i prudkého stoupání. S plným nákladem to šlo těžko (a to jsem vyhodila vše, co se dalo, včetně scénáře od Vesmírného laboratória, vlastních publikací a fotek už mi ale bylo líto) a v nejvyšších místech skoro pořád pršelo. Těsně před hranicemi, když jsem začala přemýšlet, jak se asi na kole projíždí celnicí (ještě nikdy předtím jsem to nezkoušela) ozvalo se najednou "Z.D.E.!" -- koukám, přijíží Mirek J. Vystoupil v Čadci a jede někam na Rožnov. Ujel zatím podstatně kratší cestu. To je tak, když se jezdí po Slovensku podle autoatlasu České republiky. Hranice jsme přejeli společně a po několika kilometrech se opět rozdělili.

Další cesta do Vlčkové u Zlína už byla celkem rychlá, počasí za horami začalo být nádherné, a tak jsem po téměř 130 km ještě před 18. hodinou dorazila do tábora, s průměrem asi 21 km/h, což na ten profil cesty, náklad a bolavou nohu považuji za slušné. V táboře mě přivítali nejlíp jak mohli -- jídlem. A pak žádostí o přednášku z meteorologie pro děti druhý den ráno. Vzhledem k tomu, že už jsem ze školy mnoho zapomněla, a na ČHMÚ jsem spíš jen jako programátor, to byla pro mě dost náročná přednáška. Navíc bez obrázků, takže jsem musela zabavit děti sama téměř dvě hodiny na plošince u jídelny, kde jsem se přidržovala dřevěného sloupu, abych neupadla, a osnovy napsané těsně předtím na nepoužitou vstupenku do zoologické zahrady (aspoň k nečemu byla na konec dobrá, jiné papíry jsem neměla). Večer před přednáškou nebyl čas na přípravu, konečně se totiž trochu vyjasnilo, a pozorovali jsme kometu LINEAR. Docela pěkné, i když neastronomy by to asi moc nezaujalo.

Po přednášce o meteorologii mi sdělili, že by chtěli druhý den ještě jednu přednášku o planetkách. Dost jsem spěchala domů, ale na táboře se skvělými kamarády bylo moc dobře, navíc mě výborně živili (jídlem si mě každý snadno koupí), a tak jsem svolila. Napsala jsem si osnovu na další kus papíru, ani nevím, kde jsem ho sebrala, a litovala jsem, že ze scénáře mi zbyla jen poslední planetkově neužitečná stránka, kde jsem měla napsané nějaké klíčové cestovní informace, a tak jsem ji nevyhodila. Ten scénář mohl být dost dobrý na vyprávění o historii objevování planetek a zkoumání ze sond, což jsou věci, které si zásadně nepamatuji. Něco jiného jsem si však vymyslela a předvedla u svého oblíbeného sloupu za mírného rušení motivujích zvuků z kuchyně. Po obědě jsem naložila kolo a snažila se vypadnout (nebylo to jednoduché, naložené kolo bylo tak těžké, že v kopci lesní cestě mi drsně podklouzávaly nohy, když jsem se snažila kolo vytlačit na silnici, kromě jídla v žaludku jsem si vydělala i pěkné tričko). V půl třetí, se zpožděním jako vždy, ale s nadějí, že stihnu vlak v 17 hodin Přerově, jsem se vydala na necelých čtyřicet kilometrů dlouhou cestu. Zabloudila jsem v lese, ale nakonec vše stihla, i s kolem a přestupem na panťák domů k rodičům do vesnice na Prahou. Byl to náročný, ale krásný den. Jako celý ebicykl.

Lenka - Ondřejov
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...