:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

267. vydání (25.7.2000 )

 Už je to tak. Jako každý rok jsme v podobě kočovného cirkusu, na kolech prastaré ale nesmírně houževnaté 1203 vyrazili do Úpice. Právě tady se totiž s železnou pravidelností koná astronomický tábor, během kterého se několik desítek středoškoláků a vysokoškoláků učí sledovat hvězdnou oblohu. Věrní čtenáři Instantních astronomický novin dobře vědí, že tento přesun často nepostrádá dramatické momenty -- plameny šlehající z motoru, upadlé výfuky, neposlušná kola a tak dále a tak dále. Letos se "dvanda" či "želva", jak našemu přemísťovadlu důvěrně říkáme, zmohla a dokázala nečekané. V Brně nám sice málem upadlo kolo, a jednou jsme ji tlačili přes poměrně rušnou křižovatku kombinovanou sjezdem na dálnici, ale jinak si nemůžeme stěžovat. Vše běželo jak na drátkách a my se za osmačtyřicet hodin, po návštěvě Prostějova, ValMezu, Vsetína a Ostravy v pořádku dostali do Úpice. Naše putování po moravských hvězdárnách mne ale přivedlo k jednomu naprosto nečekanému zjištění: V České republice je akutní nedostatek astronomů! Tedy pracovníků "lidových" hvězdáren! Volná místa totiž mají v Praze, Českých Budějovicích, Valašském Meziříčí a nově i v Úpici. Upřímně řečeno, ale není příliš divu. Jeden známý, kterého jsme při "putování s želvou" navštívili, to totiž shrnul do několika slov: "Potřebujeme člověka, který se umí vyjadřovat, zvládne základní práce na www, zaskočí při odborném pozorování Slunce a nabízím mu přitom nástupní plat pět tisíc měsíčně." I když si myslím, že v České republice máme evidentně "přehvězdárnováno", je budoucnost velikým otazníkem. Vymřou snad astronomové v Čechách?

Jiří Dušek

 

 

 

Tisícročná haluška -- díl druhý

Pokračování reportáže z letošního Ebicyklu. Jó, oni ti hvězdáři a nejsou žádné bábovky!

Pondelok:
 Stále prší, ale koleno je v pořádku a funguje. Právě se sušíme u krbu na hvězdárně v Kolonickém sedle a naše součásti oděvu, propocené po předchozích etapách, vytváří zvláštní a nezaměnitelnou atmosféru. Zejména boty č. 47 jejichž majitel je Tarantule.

Právě nocujeme na ideálním místě pro pozorování komety Linear, která má v těchto dnech maximum své viditelnosti, ideální místo nejen ve smyslu vhodného prostředí (tedy v okolí je tma), ale ideální i ve smyslu pozorovací techniky, která je k dispozici. Stále prší a tak všichni doufáme, že maximum viditelnosti okolo 25.7.2000 neprojde během právě probíhajícího období dešťů.

Zdeněk (Tarantule)

Restaurace U Huberta - nevšední zážitek!
V neděli večer jsme dostali velikánský hlad a vydali se hledat nejbližší restauraci ve vsi. Nepršelo, a tak jsme nadšeně svižným krokem vyrazili. Zaujal nás interiér restaurace U Huberta, kde se vzorek i barva dlaždiček shodoval s kachličkami na stolech. Ebicyklisté, kteří v restauraci seděli už několik hodin, nás upozornili, že obsluha zde poněkud vázne a nejlepší bude, když si objednáme něco jednoduchého, protože ten člověk za pultem čepuje pivo, obsluhuje několik desítek hostů, vaří a ještě k tomu je velmi nevrlý. Osmělila jsem se tedy a zašla si k pultu pro jídelní lístek. Majitel, kuchař a číšník v jedné osobě se na mě strašně nešťastně podíval a zeptal se mě, jestli by mi nevadilo, kdybych si to jídlo udělala sama.

Pobavilo mě to, ale jeho nabídku jsem odmítla. Útrpně odvětil, že mě nenechá umřít hlady a něco jednoduchého mi uvaří. Objednali jsme si tedy vaječnou omeletu s hráškem a palačinku s ovocem a se šlehačkou. Romský majitel restaurace mi hned řekl, že šlehačku nemá, ale dostanu aspoň tu omeletu. Omeleta byla pro kamaráda a já jsem byla opět o hladu.

Ebicyklista Pavel se nabídl, že mi tu palačinku vyrobí, a tak jsme se odebrali do kuchyně, vyptali si suroviny a nádobí a začali vařit. Majitel z nás měl upřímnou radost a Pavlovi hned nabídl zaměstnání ve své restauraci. Mléko, které nám dal, bylo kyselé. Nalili jsme ho teda krásnému hlídacímu vlčákovi, dostali jsme jiné mléko, a pokračovali ve výrobě. Pavel se ukázal jako zdatný kuchař - na rozdíl ode mě umí palačinky otáčet ve vzduchu. Hotové dobroty jsme hojně posypali ovocem a cukrem, sami si je naservírovali a pak také umyli nádobí. Nejlepší na tom všem bylo, že nás celá tahle švanda nestála ani korunu!

Ebicyklisté Jana a Pavel

 Etapa do Kolonického sedla byla nuda, pršelo. Přesto jsme hledali jen to nejlepší. Navštívili jsme observatoř v Humenném, kde jsme si prohlédli kopuli a viděli jsme astronomické video. Cestu do hotelu Kamei jsme našli také včas a poseděli v příjemném prostředí a chovali se jako Ebicyklisté, tj. všechno sníst a odejít. Ovšem směrovka 5 km před hotelem hlásila 2,8 km. Nakonec jsme ještě jeli do hrozného kopce. Byla ovšem výhoda, že v tu dobu již právě nepršelo a začalo až, když jsme již seděli uvnitř. Polévka halasle (rybí a vynikající a ostrá jako břitva).

Ještě k počasí, horší už být nemůže, během dneška došlo ke srážce několika tlakových níží nad Slovenskem a podle předpovědi STV bude zítra padat i blato (bez čarky), takže nás to může překvapit pouze příjemně. Po odjezdu opět již pršelo a tak to dopadlo dle očekávání. Hurá do dalšího dne a za překonáním dalších rekordů.

Při večerním pasování nebylo utnuto ani jedno ucho. Otázka, zda někdo věří v dogma Ebicyklu (z.d.e.) je nesmysl, protože tam všichni byli a tak to není otázka víry, ale sklerózy.

Bohouš z Borovan

Navážu-li na moji informaci z předešlého dne, problém s čvachtajícími nohami v botaskách se mi podařilo eliminovat. Cestu za deště z Čaklova do Humenného jsem začal považovat za normální. Káva, kterou jsem dostal na Hvězdárně Humenné byla pro mě nezapomenutelnou vzpruhou za jízdy bez deště do Sniny.

Na observatoř Kolonické sedlo jsem dorazil za deště zase jako první. Již jsem jako nováček pochopil i proč, dělám krátké zastávky v občerstvujících zařízeních. Dnešní 2. etapu jsem ujel v délce 74,3 km za 4hod. 34min. s cestovním průměrem 16.3 km/hod, maximální rychlost 49 km/hod. Bylo pro mě velmi potěšující jak skvěle fungoval bufet na observatoři a to jak jsem si mohl opéct špekáčky na ohni za deště.

Jaromír - Přerov

Nakoľko 17. 7. 2000 o 21:56 hod. začína prednáška Dr. Jiřího Grygara pri ohnisku v daždi, končím, idem tam. Prepáčte. A Ešte niečo... Ktosi z EBICYKLISTOV sa žial stratil (p. Janata z Rožňova, už ho hľadá auto 22:08 hod. dúfam a verím, že sa v poriadku nájde. Tak nabudúce ... Zdraví Vás Ing. Ľuboslav Dobrovoda (Hudson) z Modry.

V kupole observatória na Kolonickom sedle sa nachádza čerstvo nainštalovaná montáž pre budúci najväčší ďalekohľad na Slovensku. Unikátny ďalekohľad bude tak umiestnený do najvýchodnejšieho slovenského astronomického zariadenia, priblibližne 20 km od hranice s Ukrajinou.

Utorok 18. 7.2000 20:30:04: Velmi krásný zážitek mám ze včerejšího nocování na Kolonickém sedle. Spali jsme mimo jiné i plechové pozorovací buňce, která velmi dobře rezonovala v poryvech větru a deště. Už to samo je po cestě a slušném občerstvení důvodem ke spravedlivému spánku, ale v tomto případě, uvedené "řádění" živlů ještě doplňovala večerní přednáška našeho Hejtmana, kterou zorganizovali hostitelé pro místní veřejnost. Přednáška to byla zajímavá, přehled úspěchů a zajímavostí v kosmonautice, ale přece nejnovější informace o nálezech vody na Marsu v prostředí průtrže vody a deště na Kolonickém sedle byly velmi sugestivní.

Zdeněk (Tarantule)

Vzpomínka na neděli
V Herlanech se naší výpravě povedlo "zahltit" místní restauraci, takže poslední z nás ji opouštěl až po 16. hodině. Vyrušil nás ale Herlanský gejzír: Přerušil jsem konzumaci, bafnul kameru a v dešti jsem to vzal úprkem k místu vodní erupce. Naštěstí jsem naupadl a celé přírodní divadlo trvající jen pár minut jsem natočil na VHS-C. Pak jsem se vrátil do restaurace, kde jsem dokončil obědvání. Slečna číšnice byla velice klidná a dočasnou nepřítomnost mnoha strávníků okomentovala slovy, že si nás najde.

Karel Hájek "Ottakar L" - Liberec

17. 7.2000 21:08:48: Cesta z Kolonice, cez Ubľu až na hranice s Ukrajinou, do Sobraniec, kde sme položili kyticu kvetov na hrob Dr. Elemíra Csereho, nestora slovenskej astronómie riaditeľa KH Hlohovec (nar.1917 -- umrel 1992), pozreli sme si múzeum gitár, a ja Sobranecké kúpele, kde je voda dosť slaná, s príchodom na hvezdáreň do Michaloviec bola výborná, pršalo až poobede.

Ľuboslav Dobrovoda (Hudson)

Třetí etapu z Kolonického sedla do Michaloviec jsem jel za sucha. Dojel jsem první a tak jsem si mohl vybrat místo noclehu na hvězdárně. Velmi milé bylo přivítání s více než 200 čerstvě upečenými koblíšky, čajem i kávou, které pro účastníky Ebicyklu připravila paní ředitelka Kramáreková s paní Andrejovou. Bylo to vynikající. Při cestě ze Sobranice po odbočení na Josu na konci vesnice Hnojné se mi přihodila jedna příhoda,která měla pak další pokračování.

 Před poslední zatáčkou vpravo ve jmenované vesnici na mě čekali a viditelně vyhlíželi již z dálky dva psi. Jeden černý a druhý rezavý, pouliční směs. Již ve vzdálenosti asi 20 m ode mne povstali, kde leželi pod vzrostlým stromem a jali se mně pronásledovat s úmyslem zakousnout. Musel jsem vyjet do protisměru a pořádně i přes bolesti v kolenou pořádně šlápnout do pedálů. Rezavý odpadl po cca 10 metrech, černý až po cca 50 metrech. Pokračování následovalo u dalšího ebicyklisty Karla. Tentokrát černého psa, který začal útočit, zastavil rezavý pes tak, že ho zadržel oběma předníma tlapami dokud neodjel. Vedle stojící paní domku se tomu začala náramně smát. Inu u psů má i neznámý cyklista různé sympatie.

Konečně se počasí na Ebicyklu trošku umoudřilo. I přes poněkud náročnější terén a horší povrch silnic mezi Sečovcemi a Slancem jsme se pod Slánský hrad dostali hodinu před polednem, a tak jsme oběd odložili. Odkládání se však nevyplatilo a první možnost poobědvat se naskytla až v Košicích-Šaci tj. cca po 80 km a 5,5 hodinách téměř nepřetržitého šlapání. Byl to ovšem prvotřídní hotel alespoň pokud šlo o ceny jídel (255,- SK pro dva). Vyrazili jsme na cestu a u nejbližší hospody v Malé Idě jsme si spravili chuť a dokončili oběd za podstatně lidovější peníze. Na trase do Jasova nás pak čekala krásná cesta přes 13 potoků a 14 hřebenů s krásnými výhledy do Slovenského Rudohoria. Vyvrcholením cesty ale byla překrásná hvězdárna v Medzevu, v cíli naší dnešní etapy.

Karel zv. Ottakar L.

Ještě krátká vzpomínka na večeři v Člakově u Vranova n.T. V hezké hospodě s ochotným panem vedoucím -- majitelem objektu -- dostali najíst ti, kdo přišli první. Panu vedoucímu odešla kuchařka a on ve své vstřícnosti připravoval jídlo a čepoval sám. To stíhal samozřejmě jen dokud se mu nezaplnila hospoda z půlky místními a z půlky ebicyklisty. Dalším zájemcům odmítal připravit jídlo s tím, že když chtějí jíst, musí mu někdo pomoci v kuchyni.

Takto několikrát odmítl i prosbu Jany o palačinku. Jany se mi zželelo a pana vedoucího jsem vzal za slovo a odebral se s ním do kuchyně s tím, že jsem kuchař. Ukázal mi zhruba kde co má (hlavně tam měl solidní nepořádek) a já jsem si vzpomněl na svá mladá léta, když jsem si palačinky dělával. Dvě jsem Janě s její pomocí připravil. Byly trochu silnější a jestli chutnaly může posoudit Jana.

Připravit si vlastnoručně jídlo v restauraci je rarita, která nakonec zaskočila pana vedoucího tak, že nám jídlo neúčtoval a mne požádal, zda bych mu tam nechtěl dělat kuchaře. Vzhledem k tomu, že umím jen ty palačinky (a vajíčka na hniličko) odmítl jsem.

Pavel

4. etapu z Michalovců do Medzeva v délce cca 110 km jsem začal považovat pro mne za krizovou pro vznikající bolesti v kolenou. Naštěstí se mi podařilo nalézt systém jízdy, kterým jsem to eliminoval. Spočíval v střídání chůze s kolem a jízdy na kole.Již mám i jistotu, že celý Ebicykl takto dokončím. Dnešní jízdu, která byla náročná na výškové rozdíly považuji také za předprůpravu etapy zítřejší.Po příjezdu na hvězdárnu Medzev pan ředitel Schmegner pro nás přichystal vynikající guláš, který většina zašla zapít pivem ještě před brífingem.Dnes jsem ujel 121 km v čase 7hod.40 min s cestovním průměrem 15,7 km/hod, max. rychlost 57km/hod.

I touto cestou děkujeme za spoluúčast na tiché vzpomínce nad hrobem nestora slovenské astronomie RNDr. E. Csereho. Narodil se a je také pochovaný v Sobrancích (*16.1. 1917, +2.11.1992). Studoval na gymnázium v Levoči, farmacii na univerzitě v Budapešti, a doktorát z fyziky dosáhl v Mnichově. Většinu života prožil v Hlohovci, kde pracoval na OTK v Slovakofarmě. Roku 1954 založil při závodním klubu ZK Slovakofarmy astronomický koužek AK. Později z něj vznikla krajská hvězdárna. Externě přednášel na farmaceutické fakultě UK v Bratislavě a současně byl profesorem na střední odborné škole pro pracující v Hlohovci. Byl zejména pedagogem a autorem metodických materiálů pro astronomické kroužky. Byl podpředsedou SZAA, členem redakční rady časopisu Kozmos.

Dcera Katarína Csereová-Žilinská

Moje dnešní (Medzevská) etapa měřila asi 6 km, nevím přesně, neměla jsem energii hledat tachometr. Byla asi nejbláznivější a nejnáročnější z celého ebicyklu. Už ráno nevypadalo dobře, na podlaze hvězdárny v Michalovcích ve spacáku bez karimatky se mi nepodařilo příliš vyspat a bolavému žaludku se nezamlouvalo žádné jídlo. Někdy po osmé hodině pro mě přijeli únosci - Fero Franko s kolegy z STV. Bylo jich víc a měli menší auto než jsem čekala. Ale kupodivu jsem se tam vešla i s kolem. Cestou do Košic jsme potkávali ranní ebicyklisty a zatím jsem nelitovala, že se neproplétám mezi spoustou tiráků. Co mě však čeká jsem si nedokázala představit a nebylo mi z toho moc veselo.

 Měla jsem vystoupit jako host v pořadu "Vesmírne laboratórium", avšak v televizním studiu s nějakým duchaplným monologem o planetkách. Tušila jsem, že to nebude jednoduché, ale nevěděla jsem, jak se na to připravit. Tak s sebou alespoň tahám oblečení a boty navíc, ZIP disketu s obrázky, fotografie našeho dalekohledu v Ondřejově a nějaké publikace. Vše se vyplatilo, dokonce se hodil i program Grapher, který jsem na ZIP měla, abych mohla na místě upravovat graf. Jenže zajistit plynulý přítok myšlenek do hlavy před kamerou jsem neuměla, i když jsem se soustředila nejvíc, jak to šlo (přičemž jsem vypadala jako idiot). Stát bez pohnutí, bez reakce publika, dívat se pokud možno do kamery místo na lidi, někde kolem aspoň dvacet lidí, kteří se těší, až bude konec, a doba ve studiu omezená... To bylo něco zcela mimo moje zkušenosti a pocit z toho mám dost frustrující. Co se dá dělat, snad to nějak dají dohromady...

Po natáčení jsem se podívala ještě na počasí na internetu. Pátek nevypadá dobře, ale snad se modely zmýlí. Měla jsem chuť nasednout na kolo a jet co nejrychleji co nejdál, Fero s řidičem mě však přesvědčili, že mě raději zavezou skoro do Medzeva, jezdit sama po vesnicích v těchto končinách prý není bezpečné. Nakonec jsem byla ráda, že ty podivné osady pozoruji za okénkem auta.

A těch 6km na kole mi stačilo. Hned po příjezdu kolem půl šesté jsem zalezla do spacáku, ani mi nevadilo, že nemám karimatku a dlaždičky trochu studí, že jsem od rána ještě nejedla, že kolem pořád někdo chodí, a usnula jsem. Možná že to všechno byl jen sen.

Lenka
 

Úpické zprávy -- začátek

Nepravidelné zpravodajství z astronomického tábora v podkrkonošském městečku Úpici.

 Expedice, již 42. v pořadí, začala vlastně v pátek 21. července, tedy v den posledních příprav. Již od častého rána se po celém areálu hvězdárny ozývaly charakteristické zvuky pilné práce. Vedoucí, posilnění vydatnou snídaní z plesnivých sýrů dva dny po záruce, se jako mravenci rozběhli na různá místa, kde se pokoušeli uplatnili svůj fyzický a duševní potenciál. (A později tu a tam také bojovali o záchodovou mísu...)

Polorozkopaný hydrant volal po dokončení výkopu, kopule funkčního Bečvářova dalekohledu po novém nátěru a důsledném prořezání okolních stromů a planě rostoucích keřů... Bylo třeba vyklidit a vyčistit prostory nového generálního štábu, útočiště a kancelář nás vedoucích. Upřímně řečeno, po té co jsme sem nastěhovali počítače, mnohem víc než astronomické pracoviště připomínala hackerovské doupě počítačových maniaků... Což ale neznamená, že by se mezi námi nějací hackeři vyskytovali :-)

Mezitím se stále a značně netakticky trousili noví expedičníci: okamžitě byli zneužiti a nasazeni jako levná pracovní síla. Dílo tak šlo pěkně od ruky a žíznivé-hladové krky, které nás začaly sužovat, jsme potom v klidu a zaslouženě utišili v místních oázách.

Po takto náročném dni nás nenapadlo nic jiného než si v rámci relaxace udělat hororový video-maratón a shlédnout filmy v pořadí: Osvícení I, II, Záhada Blair Witch a 8 mm. Takže cesta do hajan pak byla oprávněně dlážděna pocitem úzkosti a strachu.

 V sobotu 22. července, v "nultý den" expedice, nám pochmurné deštivé ráno ihned patřičně zvedlo náladu. Akční čety začaly pro expedičníky připravovat stany, to aby náhodou nějakého nováčka neranila mrtvice při pohledu na hromadu celtoviny a nepřehledně poházených tyčí. Tu a tam přišla na řadu jehla a niť, kladívko, soustruh a další pro stavění stanů nezbytné pomůcky.

Marek Kolasa s Lukášem Králem navíc začali třídit dalekohledy a dojemně se starali o jejich četné bolístky - rozštelovanou optiku, zpřerážené nohy u stativu, nefunkční vidličky... Upravit se musel i hangár a v neposlední řadě došlo na čištění bazénku, velmi výkonného nástroje pro exemplární trestání expedičních hříšníků. Tato činnost přitom vyžadovala určitý díl statečnosti. Ono vstoupit do mokvavé bažiny a být ozbrojen pouze smetákem není zas tak bezpečné. Zvlášť, když můžete být ohrožen nebezpečnou prvorybou, což je zákeřná larvovitá odrůda vážky.

Mezitím vším jako skřítek pobíhal Leon Miš, pracovitý zaměstnanec hvězdárny (chtělo by se napsat pracovitá myš), který byl vždy ochoten poradit, pomoct či udělat vše, co vám viděl na očích a na jazyku. Právě on se stal jedním z tahounů letošní expedice.

Po řadě menší i větších akcí bylo k večeru vše připraveno ke startu. Prakticky všichni účastníci již dorazili nebo se alespoň omluvili (jejich chyba, chua chua) a večerní táborák mohl začít. Po několika malých neúspěších s jeho zapálením, následovalo klasické představení vedoucích a vášnivý monolog Jiřího Duška, který jemným ale nesmlouvavým způsobem stanovil základní pravidla "hry". V pořadí ji čtyřicátá druhá expedice mohla začít -- a to jak jinak, než deštivě.

Ovšem ještě předtím, než se dostavily hydrometerory, zvládli jsme s nováčky alespoň letmou prohlídku letní oblohy velkými dalekohledy. Do zorného pole se dostala nepříliš výrazná kometa Linear -- stručně řečeno jedno veliké zklamání, kulová hvězdokupa M 13 v Herkulovi a řada další objektů blízkého i vzdáleného vesmíru.

Neděle 23. července: Slunný den u snídaně zahájila druhou částí oficiálního představení Dr. Eva Marková, ředitelka úpické hvězdárny. Představili se totiž samotní expedičníci a na oplátku poznali také některé pracovníky hvězdárny. A aby expedičníkům trochu roztál úsměv na rtech, byli hned po snídani podrobeni roztomilému testíku znalostí. Právě jeho výsledky pak ovlivnily jejich rozdělení do jednotlivých pozorovacích skupin.

 To je ale upřímně řečeno činnost velmi odporná, neboť při ní vedoucí doslova nechutně handlují s každým expedičníkem. Dobrým znamením je snad jenom to, že si zatím nikdo nestěžoval.

Odpoledne začal Jirka s úvodními přednáškami, při kterých se nováčci seznámili s úplnými pozorovatelskými základy. Dozvěděli se jaké používat pozorovací pomůcky, jaké vhodné atlasy lze použít k pozorování, jaké dalekohledy atd. Lukáš Král je potom poutavým způsobem seznámil s technickou stránkou problematiky dalekohledů, aby zkrátka věděli jak co vlastně funguje. První várku přednášek pak uzavřel opět Jirka Dušek s přehledem zajímavých úkazů, které si pro nás letošní expediční obloha připravila. Doufejme, že to k něčemu bude.

Navíc jsme po celý den intenzivně bojovali s všudypřítomnými vosami a mravenci, které se právě v tomto okamžiku začali v nekonečné záplavě rojit. Byli úplně všude, na nohách, ve vlasech a tu a tam skončili i v žaludku nejednoho expedičníka!

K večeru si vedoucí přepočítali své svěřence a pomalu si připravili pozorovací stanoviště. Díky velkému počtu účastníků doslova se nedostávalo některých pomůcek jako například stolů. Výsledkem byly malé války mezi jednotlivými skupinami, zlodějské výpravy, kdy ti chudší brali těm bohatším. Ono je to totiž tak, že se letos expedice účastní rekordních 55 expedičníků! Přitom skoro pro každého je připraven dalekohled, místo ve stanu (to šlo ale jenom ztuha) a taky pořádná porce jídla od dvou skvělých kuchařek.

 Jenže opět jsme si s námi pohrálo počasí. Ze začátku to vypadalo velmi nadějně, oblačnost jevila známky protrhání a tak byl vyhlášen nástup na pozorování. V tom okamžiku se začala situace velmi rychle měnit a ani zkušeným se nepodařilo najít vyhlédnuté objekty, čistě proto, že se na jejich místě velmi rychle objevil mrak.

Nevím jestli to je obecný příznak každého pondělí, ale doposud to tak bylo, že pondělí je nejhorší den z týdne. Platilo to i o tomto, 24. července. Nebylo co zpracovávat a tak si nováčci nejdříve pod vedením Lukáše Krále slepili baterku, a pak pod vedením Jany Rychlé i Atlasy Coeli. (Z lepení baterky redaktoři IAN pořídili krátký fotoseriál, který se časem objeví i na těchto stránkách.)

 Vedoucí si alespoň připravovali své přednášky a všichni expedičníci zkoušeli zachytit na papír Slunce. Skvrn je tam pořád hodně, takže je to jeden z hitů této expedice. Obzvlášť. když naše denní hvězda bouří a posílá nám jednu polární zář za druhou. Jediný komu špatné počasí nevadilo, byla akční meteorologická skupina, která se chystala uspořádat zajímavou výstavní soutěž fotografii meteorologických úkazů. A tak trochu i moje osoba, jelikož se pomocí svého počítače pokouším na radiových vlnách chytat meteory.

Vedoucím, kteří se odpoledne pustili do zušlechťování bazénku modrou a šedou barvou, pod designerovským vedením Jirky Duška, se pak z bazénku podařilo vytvořit schopné dadaistické dílo.

Večer nezklamal a totální deka opět ukázala svoji nevlídnou tvář, ještě že tu byl Marek Kolasa se svou přednáškou o Deep Sky objektech, kterou flexibilně změnil na Deep Sky I a II. Navíc nás mrazí pomyšlení, že v této části Evropy se každý rok dočkáme tak 31 letních dní -- letos jich přitom máme již 29 za sebou… Naše odhodlání však nemůže nic zlomit!

Viktor Votruba
Zdroj: PS: Kdyby tenkrát chudák Viktor věděl, co ho čeká druhý den, kdy díky bouřce došlo k náhlému výpadku elektrického proudu a tudíž odchodu dat na jeho hard disku do říše fantazie.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...