:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

266. vydání (17.7.2000 )

Bokovy globule v IC 2948 (foto AAO) Je skutečně neuvěřitelné, jak neskutečně důvěřiví a troufnu si říci i přihlouplí lidé jsou. Do zatuchlého kouta naší neuvěřitelné expozice, kde plesniví jogurt Astrál a tleje psychedelický komentář k vltavínům prodávaných v Karlově Studánce pod Pradědem, máme nový přírůstek: Náhodou jsem na něj narazil na Internetu, ale píše se o něm i v jednom z posledních vydání časopisu Sky and Telescope. Na světě -- převážně ve Spojených státech -- existuje několik vyčůraných firem, které prodávají jména hvězd. Například International Star Registry, Star View Directori či vznešeně znějící Ministry of Federal Star Registration. Rozumějte, nejvýš za pár desítek dolarů dostanete právo pojmenovat dle svého návrhu jednu slabou hvězdu. (Jak se často uvádí, tak kolem 11. velikosti, tedy na hranici viditelnosti dalekohledem o průměru kolem deseti centimetrů.) Na ozdobném papíře, vyšperkovaném všelijakými kudrlinkami pak za nějakou dobu dostanete poštou potvrzení o zápisu do "stelárního registru"... Jistě, tyhle firmy vlastně nedělají nic protizákonného. Nepsané právo udělovat jména nebeským objektům nebo jejich povrchovým útvarů má pouze Mezinárodní astronomická unie, sdružující několik tisíc hvězdářů z celého světa. To, co si důvěřivci zaplatí u soukromé společnosti, má pak cenu papíru. (I když cena papíru bývá v řadě vypjatých životních situací hodně vysoká, že!) Upřímně řečeno, na druhou stranu mi ale "rozumné názvy" anonymních stálic nejsou proti srsti. Nebylo by příjemnější místo o GSC 01887-01240 hovořit o hvězdě "Malého alíka"? Navíc, kdyby Mezinárodní astronomická unie prodávala jméno řekněme za 10 dolarů, jenom za hvězdy viditelné v triedru by inkasovala až několik milionů dolarů!

Jiří Dušek

 

Chybí vám česky psaný astronomický časopis? (490 odpovědí)

  • ano (49%)
  • ne, mám Internet (35%)
  • ne, čtu si ty anglické (9%)
  • ne, stačí mi ty české (7%)

 

 

Slunce bouří! Polární záře přicházejí!

Na Slunci došlo v pátek 14. července krátce po obědu našeho času k další mohutné erupci, následované přímo k Zemi mířenou koronární ejekcí o rychlosti kolem 1000 kilometrů za sekundu! Oblak nabitých částic k Zemi dorazil v průběhu sobotní noci a dal za vznik největší geomagnetické bouři v tomto slunečním cyklu.

zcela zahlceny obraz korongrafu SOHO (SOHO/EIT Consortium) Odborníci něco takového předpokládali už několik dní -- v pátek, alespoň dle záznamů satelitů NOAA a Sluneční a helioseismické observatoře k tomu i došlo: Zdrojem se stala aktivní oblast natočená přesně k Zemi, uprostřed slunečního disku. Oficiálně je označovaná jako číslo 9077 a nejviditelněji se projevuje coby rozsáhlá skupina slunečních skvrn (viz snímek ve viditelném světle a v ultrafialovém oboru čáry ionizovaného železa).

Celá událost trvala asi čtyřicet minut a vyvrcholila ve 12 hodin 24 minut středoevropského letního času. Podle stanovené stupnice dostala označení X6 -- X znamená, že spadá do nejsilnější možné kategorie, 6 je pak v jemnějším dělení ve "vyšší" oblasti.

Erupce jsou hodnoceny podle rentgenového záření doprovázejícího explozi ve sluneční fotosféře (očima viditelné vrstvě naší domácí hvězdy.) A jenom pro představu, většina z posledních dní dostala "pouze" X1, takže událost z pátečního odpoledne je jednou z největších v tomto slunečním cyklu.

Pokud vás zajímá, odkud se tyto bouřlivé jevy berou, můžeme vám prozradit, že to jsou mimořádně mohutné, krátkodobé jevy s množstvím průvodních efektů. Jejich ohniska se zpravidla nacházejí na rozhraní chromosféry a koróny a dochází zde dojde k náhlému uvolnění energie, nejspíš v důsledku tzv. "magnetického zkratu" -- propojení komplikované magnetické struktury jednodušším způsobem.

Prudké zahřátí řídkého materiálu spodní části koróny vede k jeho expanzi. Ta se brzy mění doslova k explozi, ke vzniku mohutné rázové vlny. Postupující rázová vlna stlačuje a zahřívá na vysokou teplotu materiál, s nímž se setkává.

prubeh cele erupce (SOHO/EIT Consortium) Při zvlášť silných slunečních erupcích se uvolňuje výkon až 1023 wattů, což představuje asi 1/4000 zářivého výkonu hvězdy. Při erupci dochází k emisi záření všech vlnových délek, zpravidla ji doprovází i výron nabitých částic do prostoru. Zcela výjimečně může dojít k takovému urychlení nabitých částic, že zde proběhnou i některé jaderné reakce.

"Energetické fotony z uvolněné při vzplanutí dorazily k Zemi asi patnáct minut po explozi," komentoval páteční okamžiky Gary Heckman, meteorolog "kosmického počasí" z NOAA Space Environment Center. Nabité částice, s energií mnohem větší než 100 MeV) dokonce nakrátko zahltily CCD detektor koronografu observatoře SOHO. Výsledkem byl neobvykle zrnitý obraz, jak částice interagovaly z křemíkovým čipem, v pozadí s rozpínající se mléčným halem koronární ejekce. Ostatně se můžete podívat na krátký, velmi ilustrativní videozáznam (mpeg, 290 kB).

Tok nabitých částic byl asi čtyřikrát intenzivnější než jaký byl kdy zaznamenán od startu SOHO v roce 1995 a sondy ACE v roce 1997. Rázová vlna z koronární ejekce dorazila v sobotu kolem 21. hodiny našeho času, kdy detektor na observatořii SOHO registroval sluneční vítr o rychlostí tisíc kilometrů za sekundu.

 Analitici oddělení NOAA geomagnetickou bouři bouři klasifikovali jako typu G5, tedy s možností, že způsobí drobné problémy elektronice umělých družic, urychlí opotřebení slunečních panelů a zahltí obrazové detektory. (Podobných jevů se v průběhu jednoho slunečního cyklu dočkáme v průměru desetkrát...) Podobný "poplach" znamená i vážné ohrožení pro kosmonauty na oběžné dráze a dokonce zvyšuje ozáření pasažérů a posádek komerčních letadel létajících ve vyšších zeměpisných šířkách či přes póly. (Jenom pro představu, celková expozice by se v tomto případě mohla rovnat zhruba pěti až 10 rentgenovým snímkům plic.)

Nakonec, díky ochrannému příkrovu magnetického pole a atmosféry, ale k žádné veliké pohromně nedošlo. Drobné problémy hlásila jenom elektrárenská soplečnost v Nové Anglii. Takže jediným viditelným projevem byly polární záře viditelné dokonce kolem zeměpisné šířky 40 stupňů. Zprávy přicházejí z Asie, Evropy i východních částí Severní Ameriky. Z jižní polokoule byl světelné představení pozorováno na Novém Zélandu a v Austrálii. Kdo ví, co bychom spatřili u nás? Tedy kdyby bylo jasno...

Jiří Dušek
 

Sojuz-Apollo po 25 letech

Ano, už je to dvacet pět roků, co ve vesmírném prostoru došlo k příjemnému, ale krátkému oteplení studené války. Na oběžné dráze si tehdy podali ruce tři američtí astronauti a dva sovětští kosmonauti.

 Myšlenka kosmického setkání tehdejších supervelmocí, veřejně deklarujících mírové využití okolního prostoru, nebyla nová, objevila se již někdy v polovině šedesátých let. Zelenou však dostala až po dohodě tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona a sovětského premiéra Alexeje Kosygina o vývoji společného záchranného systému a jeho zkoušce podepsané v květnu 1972.

Projekt, v angličtině oficiálně označovaný Apollo-Soyuz Test Project (ASTP), v ruštině Experimentalnyj Poljot Apollon-Sojuz (EPAS), se stal prvním kosmickým letem organizovaným dvěma různými a vlastně stáke nepřátelskými státy. K jeho uskutečnění bylo nezbytné přepracovat celou řadu systémů obou lodí i příslušných pozemních služeb. Kromě jazykové bariery tu byly rozdíly v jednotkách měření, v konstrukcích spojovacích systémů, či dokonce v tlaku a složení atmosféry v obou kabinách.

Sověti na rendezvous vyslali Sojuz, vlajkovou kosmickou loď používanou od roku 1967. Jako obvykle byla složena ze tří částí, orbitální, sestupné, přístrojové a pro let nebyla výrazněji modifikována.

Za americkou stranu se do vesmíru -- naposledy -- vydala loď Apollo, bez měsíční sekce, ale zato s novým přechodovým modulem. Ten měl tvar válce o délce tři metry a průměru metr a půl metru, na jednom konci s novým spojovacím systém, na druhém s klasickým systémem Apollo. Obsahoval vědeckou aparaturu a mimo jiné i stlačený plyn pro změnu atmosféry při přestupech kosmonautů. Sojuz byl totiž vyplněn vzduchem o atmosférickém tlaku, kdežto Apollo využívalo řidší atmosféru s čistého kyslíku.

Setkání začalo 15. července 1975 startem Sojuzu s Alexejem Leonovem a kolegou Valerijem Kubasovem ve 13 hodin 20 minut středoevropského času. O sedm hodin později, když rovina dráhy Sojuzu 19 přecházela mys Canaveral, odlétlo i Apollo s trojicí Thomas Stafford, Vance Brand a Donald Slayton. Po krátkém stíhání se obě lodi spojili 17. července, krátce po 17. hodiny středoevropského času. (Mimochodem ve stejné době pobývali na základně Saljut 4 další dva Rusové: Klimuk a Sevasťjanov, kteří se Sojuzem 19 také několikrát navázali rádiové spojení.)

 Obě strany přitom do vesmíru poslali skutečná esa: Otevřeným průlezem si totiž jako první podal ruku ruský plukovník Leonov, jenž v roce 1965 jako první vystoupil do volného kosmického prostoru, a americký generál Slayton. Ten se zúčastnil výpravy Gemini VI, která uskutečnila první setkání na oběžné dráze, Gemini IX a v květnu 1969 i Apolla 10, jež se k Měsíci poprvé vydalo i s lunárním modulem. (QuickTime, 2,5 MB, zdroj Space.Com)

Poté následovali další členové posádky a takové "politické" záležitosti jako výměna oficiálních poselství, podpisování dokumentů či rozhovor s americkým prezidentem Fordem.

Další dva dny společného letu vyplnilo několik více či méně důležitých experimentů, vzájemné vystřídání kosmonautů/astronautů, televizní reportáže a podobně.

Posádka Sojuzu poté zahájila přípravy na návrat, v Kazachstánu přistála 21. července kolem poledne středoevropského času. Apollo zatím pokračovalo v samostatném letu, během kterého se prováděly pokusy s elektrickou pecí. Nakonec ale i tato loď zamířila domů. Kužel velitelské sekce dosedl nedaleko Havajských ostrovů v noci 24. července. Během sestupu díky závadě vnikl do kabiny jedovatý oxid dusičitý, ale zdraví astronautů nebylo nijak poškozeno.

Přestože, se ihned poté hovořilo o zopakování celého letu, nakonec se setkání Sojuz-Apollo II neuskutečnilo. Roli sehrál nedostatek peněz a samozřejmě neochota opakovat předchozí dobře zvládnutý experiment.

 Naskýtá se samozřejmě otázka, proč se vlastně tato výprava uskutečnila? Zlí jazykové tvrdí, že posloužila jenom k průmyslové špionáži ze strany Sovětů. "Řada lidí hovoří o mnohem zaostalejší technice," komentoval tyto líbivé zvěsti Glynn Lunney z Johnsonova střediska kosmických letů, jeden z přímých zúčastněných v projektu. "Osobně jsem ji ale považoval za velmi dobře navrženou a vyrobenou. Ačkoli bylo zřejmé, že jsme měli výrazně rozvinutější počítačový průmysl."

Pravým odkazem se tak zdá komentář současného ředitele NASA Dana Goldina. "Účast na této výpravě vyžadovala více než jenom technologické znalosti. Nezbytná byla i dávka kuráže, diplomacie, vytrvalosti a dobrého humoru -- tedy něčeho, co bude nezbytné i pro Mezinárodní kosmickou stanici."

Před čtvrt stoletím se podařilo prorazit barieru vzájemné nedůvěry -- mezi kosmickým letci i mezi odborníky z tehdy zapovězených míst. Na odkaz projektu o dvacet roků později navázala řada setkání ruské stanice Mir s americkým raketoplánem. Pravým vrcholem pak bude multinárodní základna, která v těchto chvílích vzniká nad našimi hlavami.

Čas jde kupředu. Lidé odcházejí, generální tajemníci i prezidenti přicházejí, mění se uspořádání sil ve světě, jeden režim střídá druhý. Setkání Sojuzu s Apollem však i nadále zůstává významným milníkem v dějinách pozemské kosmonautiky a příjemným oteplením studené války.

Jiří Dušek
 

Tisícročná haluška - díl první

V sobotu 15. července 2000 ve večerních hodinách byl v Centru volného času DOMINO v Košicích zahájen XVII. ročník spanilé jízdy astronomů-cyklistů od hvězdárny ke hvězdárně -- Ebicykl.

 Název EBICYKL znamená doslova Expedice na bicyklech a přeneseně připomíná pomocné kružnice -- epicykly v Ptolemaiově geocentrickém modelu sluneční soustavy. Název letošního ročníku vystihuje jednak pohostinnost východoslovenských hvězdářů, kteří krmí vyhladovělé ebicyklisty po skončení náročných etap vyhlášenými slovenskými lahůdkami a jednak okolnost, že letošní Ebicykl je posledním ve druhém tisíciletí.
Na start Tisícročné halušky do Košic se sjelo 44 účastníků z Čech, Moravy i Slovenska různého věku i povolání, s nemalým zastoupením paní a dívek. V následujícím týdnu ujedou na 500 km na trasách mezi Košicemi, Vihorlatem, Slovenským rájem a Vysokými Tatrami, přičemž mimo jiné navštíví sedm profesionálních i osvětových astronomických zařízení.

Jiří Grygar

 Vo štvrtok ráno som zaniesla bicykel, aby bol zaslaný do Košic, ako spešnina. Dostala som prísľub, že švagriná ho bude môcť vybrať večer najneskôr v piatok ráno... No na Slovensku je to tak, že milý bycikel sa dostal na colnicu v Košiciach namiesto hlavnej stanice. Vydali nám ho zároveň s fúrikom, (kolečkom, táčkami), ktoré tiež s nevysvetlitelných dôvodov boli na colnici.
Do Košic jsme dojeli již v 11 hodin, po 11. hodinové cestě autem z Borovan (680 km). Etapa do Klačkova (Čaklova) začala deštěm a tak nejhorší zážitky byly ne při jízdě do kopce, ale s kopce, kdy jsem to nemohl ubrzdit. Ke gejzíru v Herlanech dojela naše borovanská sekce ve čtyřech lidech, můj syn Bohumír, dcera Michaela a kamarád Vláďa Plachý, budoucí student konzervatoře, málem pozdě. Já osobně jsem dojel po trápení do kopce asi tak 1min.! po jeho výtrysku, byl v době mého dojezdu asi metr vysoký. Naštěstí jsem si při jízdě do kopce, kdy jsem zůstal sám, řekl, že prostě musím dojet a odpočívat budu potom, vyplatilo se! Mohl jsem tak nafotit gejzír v několika výškových stádiích.

Kratoška Bohumír

Faktor, který jednoznačně určuje zážitky všech ebiciklistů je počasí. Není to až tak častý jev, že prší bez přestávky 24 hod (a zřejmě ještě déle). Myslím, že svůj velký podíl na tom má Dušan Krcha, který včera velmi sebejistě sliboval pěkné počasí. Zanedlouho po tom začalo pršet a dosud nepřestalo. Dušane, co s tím uděláš?

Pavel

Dnešní Ebickyklová etapa byla poznamenána prudkým deštěm, který však nikomu nezkazil náladu. Nejzajímavější mi dnes připadl Herlanský gejzír. Někteří Ebicyklisté si dokonce do cyklistických lahví načepovali jeho minerální vodu, o jejímž chemickém složení nikdo z nás neměl ani tušení. Je prý kyselá -- já jsem se ji ochutnat neodvážila. Kdosi mi ale poradil, že může fungovat jako báječný hnací motor.

Jana

Jako nováček letošního ebicyklu jsem absolutně nevěděl do čeho jdu. Po startu jsem pochopil, že to bude jízda za deště. Proto ještě v Košicích jsem si sehnal navíc k mojí výbavě igelitové sáčky na moje botasky. Nic mi to nebylo platné, stejně jsem dojel s čvachtajícíma nohama. Uspokojilo mne jen to, že jsem si myslel že přijíždím poslední, ale přijel jsem jako první. Najel jsem 57,8 km, čas jízdy 3 hodiny 48 minut, cestovní průměr 15,1 km/hod, maximální rychlost 49,5 km/hod. Nyní suším vše a budu provádět opatření proti čvachtajícím nohám v botaskách na zítřejší etapu.

Jaromír

Dušan měl ale přeci jen pravdu, skutečně a podle jeho předpovědi chvílemi už přestávalo pršet, ale začala průtrž. Hlavně při cestě z Herlan. Faktor, který tak jako počasí má velký vliv na náladu v peletonu, je také kvalita (nekvalita) restaurací po cestě. Dnes jsme zažili velmi pozoruhodný projev té nekvalitní stránky, polévka prostě došla a ostatní mají smůlu, prohlásila obsluha vyrušena ze spánku v jedné z restauraci. Polní Hejtman tak dostal jídlo až za neuvěřitelné 2 hodiny.
Ta část vozové hradby, která působila jako dnešní "sběrač mrtvol" měla napilno, do cíle přivezla jedno vyvrknuté koleno a třikrát zalepenou a přesto stále děravou duši. Na tak krátkou cestu je to patrně důsledek mimořádné sluneční aktivity, ozónové díry, nepřímého vlivu korpuskulárních částic, nebo jen zkřehlých prstů ebicyklisty.

Zdeněk (Tarantule)

Nedeľa 16. 7.2000 20:23:10:
 15. 7.2000: Košice sa mi veľmi páčili: najviac krypta Rákoczyho pod dómom sv. Alžbety a unikátny je aj dóm sv. Alžbety hlavne sa mi páčili farebné sklá v oknách, ako aj maľby v dóme ... Zaujímavá je aj úzkorozchodná električka v Košiciach. Aj CVČ v Košíciach, ktoré nás ubytovalo, nám v planetáriu ukázalo ich výborný program v planetáriu o kométach.
16. 7.2000: Predpoveď zo soboty 15. 7.2000 Dušana Krchu že v nedeľu 16. 7.2000 bude pekne, vyšla úplne: pekne ale vytrvalo pršalo od rána do 18 hodiny, ale nemôžeme sa sťažovať, lebo po príchode na SPŠ v Čaklove prestalo pršať. Z mokrých bôt, ponožiek a rifiel sa mi podarilo niekoľkokrát vyžmýkať pár deci teplej vody. Ale najdôležitejšie gejzír v Herľanoch sme stihli, začal o 12:52 a trval do 12:24 (32 min.) a maximálne tryskal do výšky 30 m, bolo to nádherné.

Ľuboslav Dobrovoda

Dnešná nedeľná trasa mi zostane dlho uchovaná v pamäti. Poviem prečo. V pomerne hustom daždi, po lesnej ceste, na krajoch tej úzkej cesty kopa popadaného lístia -- a za volantom začínajúci šofér -- náš syn Dušan... Hernajz. Sedela som vedľa neho, žuvala som zúfalo žuvačku, oči mi vyleteli na stopky, v krku som mala úzko a v žalúdku ťažko. Ale: V ZDRAVÍ SME PREŽILI A SME TU. HURÁ !!!

Eva Krchová
Zdroj: (Přímý přenos z Ebicyklu pokračuje příště)
 

Úpické hvězdy

Rozhovor s Jiřím Duškem, hlavním vedoucím Expedice Úpice 2000.

 Dozvěděli jsme se, že na přelomu července a srpna pořádáte na Hvězdárně v Úpici zajímavý astronomický tábor. Mohl byste ho našim čtenářům ve stručnosti představit?

Samozřejmě, velmi rád. Jde o čtrnáctidenní akci pro středoškoláky a vysokoškoláky, kteří se rádi dívají na oblohu. Zajímavé je, že se na expedici, tuším již 42. v pořadí, sejdou jak úplní začátečníci tak i velmi dobří pozorovatelé. Ti všichni se pak pod vedením zkušených instruktorů dívají na vesmír. Ve dne i v noci.

Jaký program má takový tábor?

Především hodně nabitý. Prakticky po celý den se konají nejrůznější tzv. "know how" přednášky, kde se posluchači dozví, jak se dívat na proměnné hvězdy, na meteory, Slunce... jak si vést pozorovací deník, jak oblohu fotografovat... Kromě toho běží řada nejrůznějších "přednáškových cyklů". Například astronomicko-fyzikální experimenty "Na vlastní oči", či letošní novinka "Receptář", ve kterém si budou účastníci vyrábět nejrůznější zařízení. Navíc k nám stejně jako letos zavítá i několik zvaných "osobností" -- profesionálních astronomů.

 Hlavní náplní ale zůstává pozorování noční oblohy, ne?

Jak jinak, na pozorování klademe největší důraz. Nechceme být jakousi "letní školou", kde se přednáší rozsáhlé (a domnívám se i značně nesrozumitelné) teorie černých děr, či odvozují komplikované vzorce jaderných reakcí. Na úpické expedici je základem všeho pozorování. To je dokonce -- bez pardonu -- pro každého povinné. Pokud je totiž jasno, pozoruje se nejméně do půl třetí ráno (většina nadšenců pak vydrží až do svítání), pokud nám náhodou vadí mraky, pak se drží alespoň do půlnoci pohotovost.

Jsem zástupce astronomického "bulváru"... Prozraďte mi prosím nějakou zajímavost...

Nevím... No, jednou takovou seriozní zajímavostí je skutečnost, že na táboře nedělíme tzv. expedičníky na začátečníky a pokročilé. Všichni účastníci jsou promícháni, takže o ty zatím "méně" nadané se nestarají jenom vedoucí, ale též další pozorovatelé. Výjimečné je i to, že se snažíme, aby každý z nich měl k dispozici jeden dalekohled. Byť je to vzhledem k celkovém počtu lidí někdy velmi obtížné.

Letošní novinkou je také zřízení "elektronické" skupiny, která se bude věnovat zaznamenávaní noční oblohy všemi dostupnými detektory. K dispozici by totiž měla být i CCD kamera zapůjčená ostravskou hvězdárnou.

Samozřejmě, že "pikantností" je více, ale další už prozrazovat nesmím. Ať jsou všichni expedičníci napjatí do poslední chvíle. Kdoví kolik z nich si čte vaše noviny.

 Teď mne napadla jedna taková kacířská otázka. Proč se tento tábor pokaždé koná právě na hvězdárně v podkrkonošské Úpici? To nejsou k dispozici jiná, lepší místa?

To víte, že jsou. Dokonce jsme o tom už několikrát uvažovali. Vždyť v Úpici není ani výjimečně temná obloha, i sem už totiž dospělo světelné znečištění, ani zde není nijak často jasno. Spíše naopak. Po zkušenostech z minulých roků se totiž chystáme na průtrže mračen a v záloze máme celou řadu nejrůznějších "rozptýlení".

Přesto všechno se nemíníme stěhovat. Důvodem je skvělé zázemí, dnes zprostředkované především paní ředitelkou Evou Markovou. Bez ní by to opravdu nešlo. Za posledních deset roků se totiž Expedice zásadním způsobem změnila. Na sklonku osmdesátých let se zde scházelo nejvýše třicet lidí s nepříliš zajímavým programem, kteří bydleli v několika málo stanech a na přednášky se scházeli v hangáru. Netekla teplá voda, jídlo vozilo z městečka, k dispozici byly jenom suché záchody.

Dnes zde stojí nová budova s velkým přednáškovým sálem, splachovacími záchody a sprchami. Moderní kuchyňka. Hangár sice postavíme i letos, ale teď už jako ohromný stan pro vedoucí a starší expedičníky. Mimochodem těch letos přijede kolem pětašedesáti -- což je absolutní rekord!

Napíšete nám z Expedice nějakou reportáž pro IAN?

Jak by ne. Dokonce bych řekl, že víc než jednu. Vždyť se téhle akce zúčastní téměř polovina redakce Instantních astronomických novin. Čtenáři se tak mohou určitě těšit na pravidelné zprávy, okořeněné řadou zajímavostí. Na co se letos nejvíc těšíte? Co byste expedici přál vy osobně?

Upřímně řečeno především jasnou oblohu. Protože teprve pak dostane expedice šanci splnit svůj cíl. No a taky dobré expedičníky, kteří nebudou dělat příliš veliké vylomeniny.

I já vám přeji pěkné počasí. Děkuji za rozhovor.
Ptal se Jiří Dušek.

 

Návod na použití vesmíru - končíme

Pokud vám nadšení vydrželo až do této chvíle, je na čase podívat se i do nekonečně bohatého vesmíru vzdálených těles. Obydlené planety mimozemských civilizací, hladové černé díry nebo rotující neutronové hvězdy sice nespatříte, do zorného pole vašich jednoduchých přístrojů se ale dostane celá řada jinak zajímavých objektů. Možná i mnohem přitažlivějších... Průvodcem vám může být...

Jiří Dušek, Malý průvodce noční oblohou
Krátký spis o pozorování noční oblohy bez dalekohledu i malým triedrem doplněný řadou jednoduchých mapek. V roce 1998 vydala Hvězdárna Valašské Meziříčí a v prodeji je za zhruba padesát korun.

Jiří Dušek, Pavel Gabzdyl, Jan Hollan, Báječný svět hvězd
Rozsáhlá alternativa našeho stručného návodu. Polovinu knížky tvoří "nebevědná" příloha (tedy o tom, co vídáme na hvězdném nebi malými dalekohledy), věnující se také Měsíci a planetám. Bohužel knížka je již vyprodaná a lze ji sehnat jenom v knihovnách. Vydala v roce 1996 Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně.

Při hledání objektů vzdáleného vesmíru si zpočátku pomáhejte mapami. Nejdříve na obloze identifikujte co nejpřesněji místo, kde se má objekt nacházet, a důkladně si je prohlédněte bez dalekohledu. Představte si také, jak by měla oblast vypadat při pohledu triedrem. Až pak tam namiřte triedr a dobře si uvědomte, které hvězdy jste viděli bez něj a kde má objekt být.

Když ho hned nespatříte, porovnejte oblohu v triedru s podrobnou mapou a najděte přesněji místo, kde objekt leží. Jestliže jej ani pak neuvidíte, použijte větší dalekohled a postup opakujte jako u triedru. Pokaždé si nezapomeňte zaznamenat vzhled objektu ve všech dostupných přístrojích a za různých podmínek. Obsahuje-li přiměřené množství podrobností, pokuste se jej zachytit i kresbou. Zahlédnete-li ho určitým přístrojem, snažte se jej spatřit i přístrojem menším. Všimněte si, že hodně záleží na tom, kam se díváte, či pohybujete-li zrakem. Citlivost lidského oka totiž není rovnoměrná. Jestliže chcete v noci vidět co nejslabší objekty, musíte se dívat mírně nad či pod pozorovaný objekt, případně též vlevo nebo vpravo od něj. Tento způsob se označuje jako tzv. boční pohled.

Můžete-li, studujte též vliv zvětšení. Je možné, že dalekohledem, který nemá dostatečně malé zvětšení, nebude vidět objekt malého jasu, který byl v triedru zřetelný.

rekapitulace:

  • S nabytými zkušenostmi se můžete směle vydat na lov řady vesmírných objektů. V dosahu malých přístrojů totiž leží jak tělesa vzdálená stovky světelných roků, tak i slabé obláčky galaxií, jejíchž světlo na zemi putovalo milionů let!

  

Finále
Došli jste opravdu až sem? Máte za sebou řadu večerů pod hvězdným nebem? Má váš pozorovací deník popsány už desítky stránek? Jestli ano, pak nám dáte za pravdu, že to nebylo nic jednoduchého. Odměnou vám ale budou další toulky noční oblohou. Navíc se můžete směle pustit do odbornějších pozorování a svým dílem tak přispět k poznání skutečného vesmíru. Začněte také uvažovat o koupi většího dalekohledu o průměru objektivu nad deset, patnáct centimetrů. Se svými znalostmi ho skvěle využijete. Pokud jste zvládli práci podle všech dosavadních pokynů, pak vám co nejsrdečněji gratulujeme. Stali jste se skutečnými hvězdáři!

 

Návod na použití vesmíru, dříve Rady pro začínající pozorovatele, vycházel na pokračování v této úpravě poprvé. Elektronickou verzi na podzim tohoto roku doplní i verze papírová, kterou vydá Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. Nedílnou součástí je také elektronická příloha rady.astronomy.cz, ve které najdete řadu dalších doplňujících informací. Autoři vám budou velmi vděčni za jakékoli připomínky.

Jiří Dušek, Jan Hollan
Zdroj: Konec seriálu
 

O sondě, kde zítra již znamená včera

Experimentální sonda Deep Space 1 po tři čtvrtě roku napjatého očekávání na sklonku minulého měsíce opět nastartovala iontový motor. Vydala se tak na rendezvous s jádrem komety Borrelly.

 Revoluční myšlenky mají těžký život. Až příliš často stojí na okraji zájmu veřejnosti, která se raději nechává masírovat "běžnými" událostmi dne. Jejich cesta na výsluní, k nehynoucí slávě je pak lemována řadou úskalí, jež překonají pouze za přispění celý štábů šikovných oborníků.
Do této kategorie patří i revoluční výprava NASA -- sonda Hluboký vesmír 1, která testuje řadu technologií pro budoucí meziplanetární laboratoře. Pokud se nejrůznější hardwarové i softwarové prostředky osvědčí, sníží se cena za výzkum blízkého i vzdálenějšího prostoru více než mnohokrát. Aniž by přitom klesl tzv. "vědecký" výtěžek.

Podstatným článkem elektronického mozku sondy, který však nepatří do experimentální výbavy, je speciální "stelární stopař" (tzv. star tracker). Systematickým snímkováním vybraných polí zjišťuje, kam se vybraná tělesa sluneční soustavy promítají mezi vzdálenější hvězdy, a sonda si tak sama určuje aktuální polohu v prostoru (a eventuálně mění trajektorii k zadanému cíli). Deep Space 1 má přitom v paměti dráhy na dvou set padesáti planetek a souřadnice 250 tisíce hvězd.

Právě tato klíčová součáska, která zajišťovala orientaci i takových "maličkostí" jako je natočení antény k Zemi, či detektorů na vybrané cíle, však minulý listopad vypověděla poslušnost. Sonda tudíž zastavila všechny své operace, přepnula se do klidového režimu a vyčkávala na pokyny ze Země. Právě zde, v Laboratoři tryskových motorů (JPL), pak začala jedna z největších záchranných výprav v dějinách kosmonautiky.

Deep Space 1 se na cestu vydal v říjnu 1998 a v červenci 1999 prolétl jen několik desítek kilometrů od blízkozemní planetky Braille (1992 KD). Poté byla výprava prodloužena a v dosahu se objevily další dva, neméně zajímavé cíle: v lednu 2001 jádro komety Wilson-Harrington a v září téhož roku vlasatici Borrelly.

Zákony nebeské mechaniky byla ale neúprosné. Porucha sondy zabránila provést v klíčovém okamžiku důležitý manévr k dosažení prvního z objektů. A pokud chtěli technici Deep Space 1 dostat alespoň k jádru druhé vlasatice, museli nejpozději do konce června znovu, ve správném směru a správným výkonem, opět nastartovat iontový motor. V opačném případě by neměla by pro setkání s kometou Borrelly dostatek paliva.

Hlavní problém byl přitom v tom, že se musel nahradit slepý star tracker druhým na palubě dostupným detektorem: Miniaturní integrovanou kamerou a zobrazovacím spektrometrem. Tedy jedním z experimentálních (a dodejme, že perfektně pracujících) zařízení. Háček byl ale v tom, že zatímco původní "oči" sondy měli zorné pole devět stupňů, to nové se omezuje na stokrát menší část nebe. Navíc, zatímco star tracker pořizoval až čtyři snímky za sekundu, kamera určená pouze ke studiu planetky a dalších vybraných cílů vytváří rozsáhlý soubor, jenž se do centrálního počítače přesouvá kolem dvaceti sekund. Tok aktuálních informací pro navigační systém je tedy zhruba osmdesátkrát pomalejší než se původně plánovalo.

 Problém s omezeným výhledem nakonec tým vyřešil jednoduchým trikem. Specialisté dali dohromady dvě sady navigačních hvězd. První z nich sonda udržuje v zorném poli v době, kdy pracuje iontový motor. Pokud ale se potřebuje spojit se Zemí, mimochodem vzdálenou 315 milionů kilometrů, resp. dvacet světelných minut, zorientuje se podle druhé skupiny stálic.

S novým způsobem navigace muselo samozřejmě přijít i nové programové vybavení. To se začalo na palubu Deep Space 1 vysílat 30. května 2000. V sázce bylo všechno. Software sice během pozemských testů uspěl na jedničku, ovšem kosmické prostředí je poněkud jiné, takže do poslední chvíle nebylo zcela jasné, jak celá operace dopadne.

"Software jsme rozdělili na devadesát částí, které postupně vysílala jedna z 34metrových antén Deep Space Network," komentoval napínavou operaci Marc Rayman, manažer celého projektu. "Signál přijímala hlavní anténa sodny o průměru pouhých třicet centimetrů. Její orientaci k Zemi přitom zajišťovala metodou vyvinutou týmem kolem DS1 počátkem roku."

Třetího června bylo na palubu přehráno už 81 z 90 balíků, když došlo k nečekné nehodě a z důvodu bezpečnosti i k restartu počítače a smazání všech nových souborů. Pod nesmírným tlakem ale naštěstí technici vrátili sondu do normálního provozu a díky zvláštním přídělům začali opět vysílat. Software se tak na místo určení podařilo dodat už osmého června.

Ihned začalo rozsáhlé testování, krok po kroku, až na dohled "cílové čáry", mohlo řídící středisku 28. června spustit iontový motor sondy na plný výkon. Doslova za pět minut dvanáct. Po několika testech totiž poběží nejméně měsíc, teprve pak bude zaručeno, že v září příštího roku stihne jádro komety Borrelly.

Minulé měsíce v Laboratoři tryskových motorů kalifornské Passadeny se tak trochu podobají záchraně Apolla 13, kdy přišly na řadu i takové "trapné" pomůcky, jako tvrdý karton, ponožky astronautů či lepící páska. V obou případech lidé uspěli, ale dali za vznik jedné milé legendě.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...