:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

264. vydání (10.7.2000 )

foto the atomic archive Tak začali zapínat jadernou elektrárnu v jihočeském Temelínu, snad nejkontroverznější stavbu posledního desetiletí dvacátého století. Je to dobře, nebo špatně? Hlasy odpůrců jsou silné, obzvlášť ve světle televizních reflektorů. Ale upřímně řečeno, vůbec s nimi nesympatizuji. Naopak, dokonce je považuji za pouhý jednoduchý způsob, jak se mediálně zviditelnit. (Na rozdíl od většiny jiných, možná i větších skandálů či rozsáhlých neštěstí, třeba i nesouvisejících s ekologií, to jde v tomto případě obzvlášť jednoduše.) O jaderných elektrárnách jsem si už leccos přečetl i vyslechl a tak je považuji za jediný podstatný zdroj elektrické energie, který budeme mít v dohledné době k dispozici. Jistě, určitě lze nezanedbatelné množství světla i tepla ušetřit. Jistě, určitě se elektřinou hrozně plýtvá a jistě i velmi výhodně obchoduje. Ale na druhou stranu, proboha, sundejme si růžové brýle! Životní úroveň určitě snižovat nechceme. Spíše naopak, že. Když si přitom uvědomíme, že si spolu s dalšími západními zeměmi na této planetě žijeme jako nadprůměrně zbohatlá většina, jsou jaderné elektrárny, coby okamžitě dostupný a dostatečně výkonný zdroj energie zřejmě jedinou rozumnou alternativou. Drtivá většina lidí této planety je na tom mnohem hůře než my. I oni přitom dříve nebo později zatouží alespoň po jedné žárovce, rádiu, televizi... Jenže odkud vezmou elektrickou energii? Ropa i plyn nejsou nevyčerpatelné. Ze Slunce, větru a vody toho zatím příliš nevyždímáme a termojaderná syntéza je hudba vzdálené budoucnosti... Zůstávají jenom jaderné elektrárny. Jistě, jejich nehody jsou nebezpečné, ale riziko je snad v rozumných mezích. Jistě, zůstávají po nich zbytky, se kterými si zatím příliš nevíme rady. Ale existují projekty, které je snad dokáží zlikvidovat. (A dokonce se výrobu energie i časem sami zaplatí...) Temelín má možná své mouchy, ale jaderné elektrárny jako takové nás s největší pravděpodobností neminou. Přehnaná hysterie není na místě, je na čase uvažovat s chladnou hlavou.

Jiří Dušek

 

Souhlasíte s výstavbou jaderných elektráren? (368 odpovědí)

  • ano (73%)
  • ne (19%)
  • nevím (8%)

 

 

Sázka na jednu kartu

Snad polovina světa v těchto chvílích upírá zrak směrem k centrální Asii. Ve středu 12. července nad ránem se totiž právě tady, na bajkonurském kosmodromu v Kazachstánu, začne psát další, klíčová kapitola Mezinárodní vesmírné stanice. Ruská kosmická agentura, a nejen ona, přitom hraje vabank.

 Půjde-li vše podle plánu, stane se ruský modul Zvězda životodárným elektrickým výbojem do skomírajícího srdce budoucí orbitální základny. Výprava se závěrečným účtem kolem 400 milionů dolarů začne 12. července v 6 hodin 56 minut středoevropského letního času zážehem motorů nosné rakety Proton na rampě číslo 23. O dva týdny později, při přeletu nad ruskými pozemními stanicemi, se pak modul spojí s dvojicí Unity a Zarja (QuickTime, 670 kB, NASA TV).

Ihned začne kolotoč řady ruských a amerických letů. První odletí kolem druhé srpna zásobovací Progress, v září se počítá s raketoplánem Atlantis jehož posádka aktivuje všechny kritické systémy stanice. Stabilizační gyroskopy a hlavní pohonnou jednotku nahoru v říjnu doveze další kosmický letoun, počátkem listopadu přijede i první stálá posádka: velitel William Shepherd, Jurij Gidzenko a Sergej Krikalev. Od té chvíle bude Mezinárodní kosmická stanice osídlena permanentně.

Zaklepejme to na dřevo, ale úterní start nemusí být bez problémů, ba dokonce se může Proton spolu s Zvězdou proměnit v hořící kouli žhavých trosek... Je zřejmé, že případný neúspěch bude pro celý stomiliardový projekt zdrcující. "Jedná se totiž o jeden z nejdůležitějších startů kosmického věku," prohlásil dokonce analytik John Pike z Federace amerických vědců. Zcela jistě by při další výstavbě posunul Rusko na vedlejší kolej, pokud by se vůbec nejednalo o úplný konec celé orbitální základny.

Na konstrukci Mezinárodní kosmické stanice, vesmírného přístavu jedenadvacátého století, dnes spolupracuje pod vedením Spojených států několik dalších kosmických agentur: ruská, evropská, japonská, kanadská a brazilská. Celá stavba zavěšená ve výšce čtyři sta kilometrů a velikosti několika set metrů přitom zastřeší asi šest velmi kvalitních laboratoří a poskytne ubytování sedmičlenné skupině výzkumníků.

zdroj Boeing Co.

Její stavba začala na sklonku roku 1998, kdy se ve vesmíru spojil ruský modul (za americké peníze) Zarja s americkým Unity. K nim měla vzápětí přibýt Zvězda, vlastně inovované jádro stanice Mir a první, zcela ruský příspěvek k základně. Její stavbu však provázela řada problémů: nejdříve finanční, poté i s nosičem Proton. Výsledkem byly dva roky frustrujících odkladů.

Největší problém je totiž v tom, že Zvězda je jakýmsi základním kamenem, bez kterého nelze ve stavbě pokračovat. Všechny ostatní kroky, připojení dalších modulů, dokonce i udržení na oběžné dráze závisí právě na ni. Modul o váze kolem dvaceti tun a velikosti standardního tiráku je totiž mozkovým centrem stanice: Astronautům poskytne dostatek prostoru a kvalitní životní podmínky, zajistí elektrickou energii, počítače, spojení a letovou kontrolu (QuickTime, 420 kB, NASA TV). Navíc je modul vybaven raketovým systémem, který udrží celou stavbu během několika následujících roků ve správné výšce.

Napětí kolem úterního startu rakety Proton přitom umocní hned dva faktory. Kvalitní třístupňový Proton přestal v minulém roce poslouchat a díky problémům s druhým nosným stupněm ve dvou případech skončil fatální katastrofou. Od té doby modifikované raketové motory sice v červnu a na počátku července opět pracovaly na jedničku, ale vážné pochybnosti zůstávají. Kromě toho neexistuje žádná záložní Zvězda. Rusové klíčový modul vyrobili jenom v jediném exempláři.

 Nehoda při startu nebo do připojení ke stanici tudíž nejspíš povede k odkladu další stavby nejméně o jeden rok, než Američané připraví náhradní "vlečnou loď". Ta sice nezajistí prostor pro pobyt posádky, avšak udrží zárodem základny na oběžné dráze. S ohledem na neustálé ruské problémy se o něm uvažuje už delší dobu, k dispozici by mohl být v dubnu příštího roku.

Současně se rezignuje na permanentní osídlení nejméně do roku 2003. Tolik času totiž zabere stavba nové Zvězdy, či ještě pravděpodobnější přestavba některých amerických modulů, které sami zajistí nezbytné podmínky.

Nemysleme však na nejhorší a věřme, že všechno dopadne dobře. V takovém případě se totiž NASA připravuje na nejméně devět startů raketoplánů do konce roku 2001. Mezinárodní kosmická stanice se přitom prudce rozroste a stane se tak jedním z nejjasnějších objektů noční oblohy. K dokončení základny, snad někdy na sklonku roku 2005, pak bude následovat ještě dalších jedenatřicet letů ruských i amerických nosičů (mpeg, 1,8 MB, NASA). Ve středu nad ránem si ale pro jistotu držme palce.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

Průhledy do makrokosmu

Skupině evropských astronomů se podařilo získat první, detailnější záběry galaxie, ze které nám přišel záblesk gama záření. Snímek ukazuje, že se jedná o spirální galaxii s řadou oblastí, kde probíhá bouřlivá tvorba nových hvězd.

 Celý příběh začal v sobotu 25. dubna 1998, kdy k nám z jižního souhvězdí Telescopium přišla krátká sprška gama fotonů. Tento jev by nebyl na první pohled "ničím výjimečným" -- od objevu v roce 1967 jsme dodnes získali záznam o třech tisících podobných událostí, pokaždé intenzivních, ale krátkých zjasnění v náhodném místě oblohy, které se už nikdy nezopakovaly. Brzo se však ukázalo, že v tomto případě se "vysílač" nacházel tisíckrát až milionkrát blíže než většina ostatních. Navíc se dalekohledu NTT na chilské hoře La Silla podařilo na stejném místě s odstupem jediného dne zahlédnout nezvykle jasnou supernovu. Ležela na okraji nevýrazné spirální galaxie ESO184-G82 a v průběhu následujících čtrnácti dní dosáhla jasnosti až 13 a půl magnitudy.

Podle červeného posuvu z = 0,0085 se podařilo odhadnout její vzdálenost odhadnout na 40 megaparseků (tedy 130 milionů světelných roků) a odtud i spočítat maximální zářivý výkon -- neuvěřitelných 100 miliard Sluncí! Tedy srovnatelný s výkonem celé naší Galaxie!

Prakticky ihned od počátku bylo zřejmé, že souvislost mezi supernovou, označovanou jako 1998bw, a sprškou gama fotonů zachycených a lokalizovaných sondou BeppoSAX, nemůže být náhodná. Pravděpodobnost, že se oba jevy odehrály prakticky ve stejný okamžik na stejném místě oblohy, byla téměř nulová.

Záblesky gama záření jsou již hodně dlouhou dobu velmi tajemné. Jenom s vypětím všech sil, za přispění řady kosmických i pozemních observatoří, se totiž zatím podařilo ukázat jenom to, že zpravidla pocházejí z velkých, tzv. kosmologických vzdáleností a že se tudíž jedná o bouřlivé události, v průběhu kterých se uvolňuje nepředstavitelné množství energie. Výkon těchto zdrojů totiž tu a tam nakrátko předčí záření všech ostatních zdrojů ve vesmíru…

Hypotéz vysvětlujících tohle mystérium je snad více než dosud pozorovaných záblesků. V souvislosti s událostí v dubnu 1998 se například mluví o tzv. hypernovách. Podle představ teoretiků jde o události asi stotisíckrát vzácnější než supernovy, při kterých dochází k náhlému zhroucení velmi masivní hvězdy rovnou na černou díru. Kinetická energie cárů hypernovy pak dosahuje úděsné hodnoty 5.1045 joulů, což dá vznik jednak relativistickým rázovým vlnám a jednak vzplanutí gama. Ve hře je však i alternativní tzv. asférická exploze obyčejné supernovy a samozřejmě i pár dalších vysvětlení. Takže jediné, co může s jistotou rozhodnout, zůstává kritické oko pozorovatele.

Rozbory přicházejícího světla ukázaly, že SN 1998bw je zvláštní typ supernovy Ic. Za nimi se podle současných představ se jedná o velmi hmotné hvězdy (více než 40 Sluncí), které ve svém jaderném vývoji dojdou až do železného konce, po němž následuje gravitační kolaps jádra. Takto napěchované stálice ale nežijí příliš dlouho, nejvýše několik milionů roků, a proto je nacházíme výhradně ve spirálních či nepravidelných galaxiích, přednostně poblíž míst, kde v současnosti vznikají nové hvězdy. Je skvělé, že tuhle teorii potvrdily i záběry galaxie ESO 184-G82.

Na slabou skvrnku, stěží viditelnou běžně dostupnými dalekohledy, se totiž 12. června 2000 podíval detektor STIS na palubě Hubblova kosmického dalekohledu. Výsledek ilustruje přiložená kompozice: Záběr vlevo vznikl bez použití filtru, vpravo je vybraná oblast složená ze stejné širokopásmové expozice (v modrém) a v červeném filtru. Pod ní je okolí supernovy v maximálním možném rozlišení. Celkově se exponovalo čtyřicet minut, výřez vpravo dole má velikost 2 krát 2 úhlové vteřiny.

Nové záběry ukazují, že galaxie ESO 184-G82 vypadá jako spirála s výraznou centrální příčkou a prachovým pásem. Obsahuje též řadu oblastí, kde se rodí nové hvězdy, stejně jako množství oblaků mezihvězdné látky.

Astronomové tak mají k dispozici další pádný důkaz, že gama záblesk i supernova přišly z aktivní oblasti spirálního ramene, ve kterém leží vodíkový oblak s několika jasnými červenými veleobry. V místě, kde se celý úkaz odehrál (vyznačeno v pravém dolním výřezu čárkami) se přitom nachází kompaktní zdroj záření. Odborníci předpokládají, že jde o pohasínající plyn ohřátý při explozi supernovy (či rázovou vlnou). Není však vyloučeno, že se zde ukrývá kompaktní hvězdokupa. To však prozradí až další studium jednotlivých objektů této oblasti.

Zdá se tedy, že domněnka o souvislosti supernov s některými typy gama záblesků není zcela uvalená. Na druhou stranu je ale pravděpodobné, že v kosmologicky velikých vzdálenostech vznikají spršky gama fotonů zcela jiným způsobem. Zdroje ve stelárních porodnicích tak nejspíše tvoří samostatnou, nepříliš početnou třídu těchto tajemných jevů. Přesto všechno jsou astronomové na stopě alespoň části těchto podivuhodných úkazů.

Jiří Dušek
Zdroj: ESA News a další
 

Návod na použití vesmíru - Zdokonalujeme se v kreslení

Naše rady pro (nejen) začínající pozorovatele se přehouply do druhé poloviny. Dnes si vysvětlíme několik základních pokynů k zachycení vzhledu vesmírných objektů starou, osvědčenou tužkou.

Zdokonalujeme se v kreslení
V době moderní záznamové techniky se to může zdát zvláštní, ale vrcholem pozorovacího umu je a zůstane zakreslování podoby nejrůznějších objektů blízkého i vzdáleného vesmíru. Vždyť co je smutnější než pohled na studenta astronomie, který sice umí na počítači modelovat srážku dvojice černých děr či vývoj Slunce od počátku v zárodečné mlhovině až po neodvratný konec v planetární mlhovině, ale který na obloze nenajde Venuši, Jupiter či nemá ponětí, jak v triedru vypadá Mlhovina v Orionu či Laguna ve Střelci.

Právě proto, abyste si uvědomili klady i zápory dostupné přístrojové techniky, je vhodné zkusit si tu a tam nakreslit nějaký nebeský objekt -- i když možná někdy v budoucnu skončíte u důmyslného dalekohledu a celou noc probdíte před monitorem jemně šumícího počítače.

Pro začátek je nejvhodnější a také velmi zajímavý Měsíc. Jeho kresba za světla bez dalekohledu (v noci z vydatně osvětlené místnosti) by měla obsahovat různě šedé plochy bez patrných tahů (kreslete proto lehce a měkkou tužkou) či nechtěných detailů, které jste nezahlédli. Podobu vesmírného souseda zachyťte v různých fázích a kresby nezapomeňte pokaždé zkonfrontovat s mapou. Budete překvapeni, kolik nejrůznějších moří, zálivů, světlých okolí největších kráterů a řadu jiných detailů uvidíte i bez dalekohledu.

Časem můžete zkusit sledovat Měsíc i dalekohledem. Už skromný triedr 7x50 vám umožní zahlédnout celou řadu podrobností, které navíc s měnícím se osvětlením změní (často velmi radikálně) svoji podobu. Odrazovým můstkem pro vás může být publikace:

Pavel Gabzdyl, Měsíc v dalekohledu
Stručný průvodce po základních měsíčních útvarech, který vám mimo jiné prozradí i řadu dalších užitečných informací, například jak správně kreslit. Vydala v roce 1997 Hvězdárna Valašské Meziříčí a koupit ho můžete za cenu do padesáti korun.

Současně si také troufněte na nejrůznější hvězdná pole, třeba v okolí objektů doporučovaných na začátku této publikace. Dodržujte následující postup: Vyznačte nejjasnější hvězdy v oblasti a poté od středu k okrajům přidávejte postupně slabší a slabší hvězdy. Odlišujte různé jasnosti hvězd různou velikostí kreslených kroužků. Stále kontrolujte geometrickou věrnost kresby a hvězdy v chybných polohách ihned vymažte.

Pokud pozorujete dalekohledem, nevynášejte nikdy hvězdy podle okraje zorného pole; výsledná skica má být ohraničena jenom n-úhelníkem jasných hvězd. Teprve až máte zakresleny všechny v poli viditelné stálice, začněte s objektem či objekty svého zájmu.

Při kreslení plošných objektů se snažte vystihnout jejich rozměry, průběh jasu a veškeré detaily. Vychází-li vám v kresbě objekt tak malý, že jeho detaily nelze dobře zakreslit, nakreslete malý výřez z hlavní skicy znovu a zvětšeně. V každém případě má být plošný objekt v kresbě větší než půl centimetru. Výjimkou je těleso v daném zvětšení o velikosti bodu -- planetka, kometární jádro, planetární mlhovina, na jednotlivé stálice rozlišená hvězdokupa... Na okraj skicy poznamenejte dlouhou šipkou a písmenem orientaci, tedy přibližně směr, kam hvězdy putují po obloze (W = West = západ) a také směr k severu (N = North = sever). Obzvlášť jednoduché to bude u větších dalekohledů (při užití většího zvětšení, nebo užíváte-li tzv. ekvatoreální montáž).

Nezapomeňte ani na přibližné měřítko obrázku (úsečkou úhlové délky odhadnuté z velikosti zorného pole nebo mapy) a čas vzniku. Není-li skica nakreslena přímo v deníku, z něhož jsou takové informace jasné, napište k ní datum a čas, své jméno, použitý dalekohled, okulár a všechny ostatní podstatné informace.

Který kus hvězdné oblohy skica zachycuje, můžete popsat slovy. Jednodušší je však připsat označení některých hvězd a katalogové označení či název zakreslovaného objektu. Jinak se snažte označení hvězd uvést alespoň dodatečně (jinou barvou), po srovnání kresby s vhodnou mapou. Kvůli možnosti pořízení pěkné kopie je ale vhodnější přímo do kresby nepsat vůbec nic. Držte se zásady "co nebylo vidět na obloze, nepatří do obrázku" a všechny popisy umísťujte až za okraj kresby. Ke kterému bodu kresby se vztahují, lze vyjádřit dvěma na sebe kolmými šipkami.

rekapitulace:

  • Zkuste kreslit Měsíc a současně se naučte poznat i jiné povrchové útvary, které na jeho tváři zahlédnete dalekohledem.
  • Pečlivá kresba hvězdného pole je nejen krásná, ale i nenahraditelná. Ani sebelepší záznamová technika, lhostejno za CCD snímek či fotografie totiž nedokáže přesně zachytit to, co spatříte na vlastní oči. Nikdy nevěřte barevně nadýchaným záběrům! V drtivě většině případů jsou zabarveny uměle a vůbec neodpovídají skutečnosti!
Návod na použití vesmíru, dříve Rady pro začínající pozorovatele, vychází (na pokračování) v této úpravě poprvé. Elektronickou verzi na podzim tohoto roku doplní i verze papírová, kterou vydá Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. Nedílnou součástí publikace je i elektronická příloha rady.astronomy.cz, ve které najdete řadu dalších doplňujících informací. Autoři vám budou velmi vděčni za jakékoli připomínky.

Dosud vyšly tyto kapitoly:

Jiří Dušek, Jan Hollan
 

Druhá šance

Kolik jasných vlasatic pronikne do vnitřních oblastí sluneční soustavy aniž by si jich všiml někdo z armády profesionálních či amatérských pozorovatelů? Možná víc, než bychom si ještě do nedávna mysleli!

 Člověk by řekl, že dění na obloze, obzvlášť v prostoru sluneční soustavy, dnes sledujeme více než pečlivě. Hvězdářům se podařilo dohledat prakticky všechny ztracené planetky, nyní se vydali na lov blízkozemních těles, máme dokonalé mapy Venuše i Marsu, chystáme se na studium Saturnu... Představu o dokonalé síti však nečekaně nahlodal objev finských a francouzských astronomů v čele s J.T.T. Makinenem. Na archivních záběrech Sluneční a helioseismické observatoře SOHO totiž narazili na neznámou, relativně jasnou vlasatici, která prošla přísluním někdy v roce 1997. Dostala provizorní označení C/1997 K2 a zařadila se tak mezi pět podobných objektů, které sonda mezi květnem a červencem 1997 spatřila na jižní obloze.

Na rozdíl od těles tzv. Kreuzovy skupiny, kterých SOHO pomocí koronografů objevila více než sto, dostala se tahle vlasatice do zorného pole detektoru SWAN (Solar-Wind Anisotropes), jenž třikrát týdně portrétuje celou nebeskou sféru v ultrafialové (tzv. Lyman alfa) emisní čáře vodíku s vlnovou délkou 121,6 nanometrů. Poněkud nečekaně se mu ale podařilo zachytit i skutečné kometární zplodiny: Z jader těchto sněhových koulí se totiž uvolňuje nezanedbatelné množství molekul vody, které se pod náporem ultrafialových fotonů rychle rozpadají na atomy kyslíku a vodíku. Obzvlášť vodík se pak stává nápadným zdrojem záření právě v ultrafialovém oboru spektra, v čáře Lyman alfa.

Vzhledem k původně úplně jinému účelu -- sledování nehomogenit slunečního větru -- má ale velmi špatné úhlové rozlišení: jeden stupeň na obrazový element (pixel). Takže k zachycení v daném období dostupných vlasatic musel tým odborníků dohromady poskládat na 309 celooblohových záběrů. Nakonec se jim podařilo identifikovat na osmnáct objektů -- mnohem více, než doufali i v těch nejdivočejších snech!

"Původním cílem naší přehlídky nebylo pátrání po neznámých kometách," komentoval úspěch Teemu Nakinen z Finského meteorologického institutu, "bylo nám totiž zřejmé, že je to velmi málo pravděpodobné." Nakonec však na jednu takovou přeci jenom narazili.

Podle odhadu prošla C/1997 K2 přísluním ve vzdálenosti 1,5 astronomické jednotky (230 milionů kilometrů) 26. června 1997. Tehdy ztrácela každou sekundu přibližně půl tuny vody a její jasnost na pozemské obloze dosahovala kolem 11 magnitudy. "Protože byla kometa po několik měsíců prakticky pořád stejně jasná, měla být snadno viditelná obyčejnými dalekohledy," uvedl tým v článku publikovaném v květnovém čísle časopisu Nature.

Nestalo se tak a nám nezbývá než spekulovat proč. Možná proto, že se vlasatice pohybovala hluboko na jižní obloze a nepříliš daleko od Slunce. Asi jinak bychom dopadli, kdyby odborníci záběry z detektoru SWAN analyzovali v reálném čase. Vždyť třeba podobná kometa Tilbrook (C/1997 O1) se v zorném poli SOHO vynořila celý měsíc před svým oficiálním objevem.

Úlovek komety SWAN (jak se ji také neoficiálně říká) možná naznačuje, že kosmické observatoře monitorující dění na obloze v některých specifických oblastech ultrafialového spektra (například v emisních čárách radikálu OH) mohou v budoucnosti zásadním způsobem přispět k vyhledávání nových vlasatic. Samotný SWAN se ale podobné šance dočká jenom stěží. Jeho prvořadým úkolem je studium velkoškálových změn meziplanetárního vodíku, ne honba za tělesy sluneční soustavy. Delší expozice sice mohou zvýšit jeho citlivost, avšak nízké úhlové rozlišení mu při pátrání po slabých kometách podráží nohy.

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...