:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

263. vydání (3.7.2000 )

foto Florida Today Teda! V době, kdy vznikala nová podoba stránek Instantních astronomických novin, bylo více než zřejmé, že všem věrným i nově příchozím čtenářům způsobíme mírné orientační problémy. Původní průhledné linky, hlavní stránka a dělení na několik rubrik vystřídal jednostránkový, za to však nepřetržitý proud téměř každodenních informací. Navíc se řada věcí ukryla za vajíčky či létajícími talíři v levém horním rohu. Říkali jsme si, proč ne? Alespoň každý z vás na chvíli propadne touze prohledávání všech zákoutí našeho zpravodaje. Po několika minutách však připravené "nástrahy" lehce pozná a pak už se k novinám připojí jako každý jiný věrný čtenář. Výsledky posledního průzkumu nás ale poučily, že to až tak jednoduché není. Vždyť celá třetina z vás nezná naše "bonusová" překvapení! Za tímto poněkud nesrozumitelným názvem se ukrývá jedna z nejdéle existujících rubrik IAN -- stránka, na které spolu s každým číslem přinášíme netradiční audio/video/foto záznam. V poslední době i s rozsáhlým komentářem. Tuhle třešinku na instantním dortu ochutnáte tehdy, když klinete na jednu ze dvou skrvn sousedících s "létajícími talíři". (Zlí jazykové tvrdí, že jde o rentgen plic jednoho z členů redakce IAN...) Výsledek ankety nás kromě napsání tohoto úvodníku přesvědčil i v názoru, že je načase sepsat trochu detailnější "návod na čtení astronomických novin". Už brzo ho najdete za spodním "vajíčkem". A abychom zvýšili "sledovanost" této části, začínáme se seriálem ohnivých katastrof.

Jiří Dušek

 

Viděli jste už zjasnění některé z družic Iridium? (203 odpovědí)

  • ano (55%)
  • ne (35%)
  • nevím (9%)

 

 

Návod na použití vesmíru - Pozorovací deník

Každý pozorovatel vám potvrdí, že za nejvěrnějšího druha při toulkách oblohou považuje pozorovací deník. A protože se takový sešit používá nejčastěji v noci, familiárně se označuje jako "nočník".

Pozorovací deník
Pokud nemáte dokonalou fotografickou paměť, musíte si svá pozorování zapisovat. Abyste se ve svých záznamech vyznali i po létech, je vhodné dodržovat několik základních osvědčených pravidel. Váš pozorovací deník se tak stane ojedinělým dokumentem o putování jednoho pozorovatele noční i denní oblohou.

V záznamech uvádějte vždy datum a den v týdnu (pozorujete-li v noci, tak formou zlomku, např. ve tvaru čt./pá. 25./26. dubna 1999) a také charakteristiku pozorovacích podmínek. Nezapomeňte na místo pozorování a použité přístroje i zvětšení, není-li to samozřejmé (tj. užíváte-li běžně více než jedno stanoviště či okulár). Velmi příjemné jsou také poznámky o subjektivních pocitech, které mohou ovlivnit pozorování: "je mi celý den strašně špatně, motá se mi hlava" nebo "u sousedů lomcuje s plotem zuřivý vlčák, takže se nemohu plně soustředit a musím ho stále jedním okem sledovat".

Při psaní časových údajů je vhodné jednoduše opisovat údaj hodinek či stopek. Musí být ovšem jasné, jaký je jejich vztah ke světovému času UTC (Universal Time Coordinated, platí UTC = SEČ - 1 h = SELČ - 2 h). Tento údaj nezapomeňte zapsat u všech důležitých okamžiků pozorování, tedy také tehdy, když se změní pozorovací podmínky (např. vyjde Měsíc). Obvykle ale není nutné zapisovat sekundy. Výjimkou jsou pozorování, kde je přesná znalost času potřebná (u velmi jasného meteoru záleží na sekundách, u zákrytů hvězd Měsícem jde i o desetinu sekundy).

Pozorovací podmínky vyjádřete uvedením mezní hvězdné velikosti nejslabších stálic v místě, které sledujete. Jedná se o hvězdnou velikost (zkráceně mhv) takových stálic, které jsou na hranici viditelnosti. Hvězdy, jejichž jasnost je k této hranici blízko, nevidíte stále; někdy je zahlédnete, jindy ne. Při odhadování využijte alespoň tří hvězd, které mají tu vlastnost, že je nelze zahlédnout pokaždé. K tomu potřebujete mít mapu, kde jsou uvedeny hvězdné velikosti alespoň některých takových stálic, např. Gnómonický atlas Brno 2000.0.

leva strana nocniku prava strana nocniku

Zaznamenání mezní hvězdné velikosti má dobrý vedlejší účinek; důkladně si prohlédnete i ty nejslabší hvězdy a přesně se pak v oblasti orientujete. Za jasného počasí můžete předpokládat, že v okolí zenitu je mezní hvězdná velikost všude stejná.

U každého záznamu musí být zřejmé i to, o jaký objekt se jedná. Je tudíž nezbytné uvést jeho označení v některém význačném katalogu. Není na škodu informaci rozšířit a připsat zkratku souhvězdí. V jednom čísle snadno uděláte chybu a mnohá značení nejsou jednoznačná. Nejčastěji budete používat New General Catalogue of Nebulae and Clusters of Stars (zkráceně NGC), sestavený J. L. E. Dreyerem koncem minulého století. Pořadové číslo v tomto katalogu najdete uvedeno u daného objektu ve většině hvězdných atlasů (je-li před číslem písmeno I či IC, jde o jeho doplněk, tzv. Index Catalogue). Kromě čísla uveďte při zápisu i zkratku katalogu. Pro New General Catalogue to je NGC, pro Index Catalogue IC, pro Messierův katalog M, pro katalog otevřených hvězdokup P. Collindera Cr, atd. Například hvězdokupa Plejády se honosí označením M 45 a Cr 42. Některé objekty mají i svá jména, pokud je znáte, uvádějte raději je. V případě, že žádné obvyklé označení objektu neznáte, identifikujte jej popisem či souřadnicemi a pokud možno i skicou.

Svá pozorování zapisujte do deníku měkkou ostrou tužkou, dopisujete-li po pozorování do záznamů nějaké další poznámky, pište je vždy jinou barvou (např. modrou kuličkovou tužkou). Nikdy nepoužívejte pero nebo fix -- v noci může deník zvlhnout a pak se nepříjemně rozpije. Je také velmi praktické psát v noci jen na pravé stránky a dodatečný komentář poté dopisovat na vedlejší levé strany.

Velmi se osvědčilo mít deníky dva: Jeden na pozorování přímo u dalekohledu, který mohou zastoupit i volné listy papíru. Druhý, do něhož své poznámky přes den přepíšete. Vyvarujete se tak množství chyb a zpětně si zkontrolujete všechny záznamy. Původní záznamy ale nikdy nevyhazujte -- nebude jich příliš mnoho, místa zaberou málo, a teprve po létech poznáte jejich cenu.

rekapitulace:

  • Co dodat? Pokud se budete při zapisování do pozorovacího deníku držet výše uvedených pravidel, získáte časem jedinečný památník.
  • Nezapomeňte, že při charakteristice pozorovacích podmínek je nejdůležitější uvést mezní hvězdnou velikost.
Návod na použití vesmíru, dříve Rady pro začínající pozorovatele, vychází (na pokračování) v této úpravě poprvé. Elektronickou verzi na podzim tohoto roku doplní i verze papírová, kterou vydá Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. Nedílnou součástí publikace je i elektronická příloha rady.astronomy.cz, ve které najdete řadu dalších doplňujících informací. Autoři vám budou velmi vděčni za jakékoli připomínky.

Dosud vyšly tyto kapitoly:

Jiří Dušek, Jan Hollan
 

Šance amatérů v profesionální astronomii

Současné trendy jsou jednoznačné. Pokud si amatér vybere vhodný pozorovací program, může zásadním způsobem přispět k porozumění vesmíru. Zas tak jednoduché to ale není.

jeden z mnoha vysledku Grzegorze Pojmanskeho Na světě existuje ohromná armáda dobrovolníků, kteří po příchodu z práce odhodí sako i s kravatou, zhltnou večeři, krátce si pohrají s dětmi a k nelibosti manželky zahřívající peřinu vyrazí pod hvězdnou oblohu. Během uplynulých let se tito "astronomové na vedlejší pracovní poměr" dokonce stali nepostradatelní v celé řadě pozorovacích programů: počínaje studiem těles sluneční soustavy, přes proměnné hvězdy až po supernovy ve vzdálených galaxií. V několika málo případech dokonce dosáhli světové proslulosti a stali se tak uznávanými odborníky.

Na sklonku dvacátého století se však cesty profesionálů a amatérů jakoby rozešly. Nastupujícím automatizovaným přehlídkám, které bez ustání prohledávají oblohu, lze totiž konkurovat jenom stěží. Za všechny příklady jmenujme třeba Australana Roberta Evanse, jenž řadu roků systematicky prohledával okolí několika set slabých galaxií. Protože znal velmi dobře polohy hvězd v zorném poli, podařilo se mu při tomto nekonečném rutinním drilu odhalit v letech 1981 až 1997 celkem třicet šest supernov. (Podobným způsobem pozorují i další amatéři, kteří však nejsou tak úspěšní, zpravidla se totiž honitbě věnují kratší dobu).

Aby dosáhl takového fenomenálního úspěchu, musel každý rok provést 10 až 15 tisíc inspekcí tisícovky jasných a blízkých galaxií. U každé z nich přitom strávil pouhých třicet sekund.

Dnes se na jeho místo dostal Katzman Automatic Imaging Telescope, na vrcholu Lickovy observatoře kalifornské hory Hamilton. Dalekohled o průměru 75 centimetrů pracuje zcela bez zásahu člověka. Sice ho tu a tam umyje pár kapek deště, ale jinak neúnavně prohledává okolí na pěti tisíc galaxií (seznam bude brzo rozšířen na 14 tisíc). V zimě přitom zhotoví za jednu noc na tisíc dvě stě záběrů.

A nejen to, dokonce se si sám sestavuje pozorovací program, odesílá požadavky na doplnění chladícího tekutého dusíku a hvězdářům z masa a kostí předává jen podezřelé případy. V prvním roce své činnosti tak identifikoval 19 supernov, vloni dokonce čtyřicet a letos -- díky nepříznivému počasí -- jedenáct. Jeho velkou devizou je navíc pečlivé sledování pohasínající stálice. Kvalitní světelné křivky tak poskytují unikátní statistický materiál o četnosti jednotlivých typů supernov.

Přesto všechno mají amatéři ve skutečném výzkumu i nadále veliké šance. Jenom si musí dobře vybrat. Přísloví "dvakrát měř, jednou řež", zde platí více než dvojnásob. (Měřit se tedy vyplatí nejméně čtyřikrát.)

Jednou z velkých výhod stále ještě zůstává veliké množství amatérských pozorovatelů. Příkladem může být známá společnost pozorovatelů proměnných hvězd American Association of Variable Star Observers (AAVSO). Na šest set jejích členů každý rok shromáždí 300 až 500 tisíc odhadů jasností, které jsou k dispozici vědeckým týmům řady pozemních i vesmírných observatoří. Například v listopadu 1997 si jeden z členů společnosti, Gene Hanson z Phoenixu všiml náhlého zjasnění nepravidelné proměnné hvězdy U Geminorum. Díky jeho bezprostřednímu upozornění se na cíl zaměřily hned dva dalekohledy: Extreme Ultraviolet Explorer a Rossi X-Ray Timing Explorer.

Střízlivý pohled do budoucnosti však ukazuje, že tahle "ctnost" brzo ztratí na lesku. Oddaným pozorovatelům AAVSO už nyní šlapou na paty robotizované přehlídky, konkurence pak bude za pár roků ještě větší. Přesto všechno lze mezi projekty s širokým záběrem nalézt úzké skulinky skvělé specializace. Zlatým dolem je především spoluúčast při zpracování dat z velkých projektů, jinou možností pak bezmezná výdrž.

Takovou vlaštovkou může být Grzegorz Pojmanski, jenž se ve spolupráci se známým astrofyzikem Bohdanem Paczynskim zapojil do programu automatizovaného hledání nových proměnných hvězd, v průběhu kterého hodlají monitorovat 10 milionů hvězd jasnějších 14 magnitudy. Pomocí deseticentimetrového dalekohledu a sériově vyráběné CCD kamery zatím objevili a také velmi detailně prostudovali na 3 900 proměnných hvězd! (Otevřeně ale přiznejme, že jde spíše o poloprofesionální výzkum zaštítěný Varšavskou univerzitou.)

Z českých luhů a hájů lze jmenovat pana Ladislava Schmieda z Kunžaku, jenž už několik desítek roků pečlivě zakresluje sluneční fotosféru. Vznikla tak unikátní, spojitá řada pozorování, která má vysokou hodnotu jak odbornou, tak i historickou.

Na druhou stranu bychom ale neměli propadat příliš velikému optimismu. K budoucímu úspěchu je evidentně nezbytných několik věcí:

  • Na prvním místě je dobře promyšlený a s profesionálním astronomem konzultovaný pozorovací program, který bere ohled na středoevropské počasí, možnosti amatéra i smysluplnost. (Ne každý profesionál je úplně soudný člověk!)
  • Ve druhé vlně přichází požadavky na patřičný hardware a software. Pokud se totiž spojí bezmezná ochota amatéra s kvalitním vedením a technickou podporou profesionála, je napůl vyhráno. V drtivé většině případů -- pokud pomineme náhodné jevy typu velmi jasných bolidů či patrolní službu číhající na zjasnění vybraných hvězd -- je přitom nezbytné disponovat CCD kamerou.
  • Nejen pro informovanost, ale též výměnu zkušeností, konzultace, přístup k datům je nesmírně, ba přímo životně důležitý Internet.
  • A nakonec, i když možná také úplně na začátku, je výdrž a vstřícný přístup obou stran.
Zastavme se nakonec u posledního bodu: V České republice je totiž vztah profesionálů k dobrovolným dobrovolníkům v mnoha případech chladný, dokonce je tento "pohled skrz prsty" tu a tam hlásán i veřejně. Teprve až se překoná tahle překážka, dostanou obě komunity šanci navzájem si podat ruce.

Už jenom proto, že amatéři zásadním způsobem popularizují práci profesionálů... Což je v budoucnosti také největší naděje všech dobrovolníků: Ukazujte daňovým poplatníkům krásy noční oblohy! Ochotně pak dají peníze na její výzkum!

Pro kladné příklady přitom nemusíme chodit příliš daleko. Na počátku června proběhlo v americkém Rochesteru jedno z tradičních setkání Americké astronomické společnosti. V nabitém programu se přitom našel čas i na blok "Co amatéři a profesionálové mohou a potřebují navzájem pro sebe udělat?". Ozvou se i ti naši?

Jiří Dušek
 

Dějiny brněnské astronomie

Výklad o astronomii minulých staletích se v českých zemí většinou omezuje na rudolfínskou dobu a okolí Prahy. Ve skutečnosti se múza Uránie ale zastavila i na řadě jiných míst.

 Kdo dneska ví, že ve východočeském Žamberku působil v polovině devatenáctého století Theodor Brorsen, objevitel několika jasných komet? Nebo že v téže době pracoval na olomoucké hvězdárně jeden z největších pozorovatelů Julius Schmidt, pozdější ředitel athénské observatoře, ale především autor rozsáhlé mapy Měsíce, spoluautor známého atlasu Bonner Durchmusterung a objevitel řady jasných proměnných hvězd? Kdo si všiml, že v Jičíně existují nádherné sluneční hodiny ozdobené tajemným kostlivcem?

Ano, dějiny české astronomie vykreslil nejen Johannes Kepler či Tycho Brahe, ale také celá řada dalších můžů a žen, na které se neprávem zapomíná. Následující řádky o letmém průzkumu "brněnských dějin" jsou proto spíše pobídkou k podobnému vyšetřování ve vašem okolí.

Na Moravě nikdy nebyly žádné velké hvězdárny ani významní mecenáši astronomie. Brno nevyjímaje. Na rozdíl třeba od Olomouce, zde totiž chybělo velké církevní centrum. Přesto všechno ale nebyla v této metropoli "královská věda" opomíjena.

Asi nejstarším známým hvězdářem na Moravě je Augustin Olomoucký (1467-1513), o němž jistý pan Brandl v Knize pro každého Moravana uvádí: "Augustin Olomoucký, též moravský zvaný, důkladný hvězdář." Přímo v Brně prakticky ve stejné době působil zemský komoří Ladislav z Boskovic (1485-1520), někdejší kanovník a později probošt v dómu sv. Petra -- dnešní dominanty města. Měl velkou zálibu nejen v astrologii (jak jinak), ale též v matematice, zeměpise a přírodopise. Založil v Moravské Třebové muzeum, tehdy prý jediný ústav svého druhu v zemích českých.

V šestnáctém století se na Brno zaměřil Cyprián Lvovický ze Lvovic (1514-1574), který jako první určil pólovou výšku Brna (tedy zeměpisnou šířku) na 49 stupňů 8 minut.

V roce 1582 měl být na Moravě dle rozhodnutí Rudolfa II. zaveden nový gregoriánský kalendář. Jelikož si ovšem císař předtím nevyžádal rozhodnutí sněmu, vzbudil značnou nevoli stavů a kalendář byl do života uveden až roku 1584. Po třetím říjnu 1584 následoval hned 14. říjen.

Sedmnácté a osmnácté století lze charakterizovat jako období temna. Nicméně je jisté, že počátkem osmnáctého století, roku 1728, sestrojil Ferdinand Čádecký, z kostela v Zábrdovicích (dnes jedna z brněnských čtvrtí) troje velmi pěkné sluneční hodiny, které dodnes zdobí stěny Nové radnice. Připomeňme, že zdejší premostrátoři také zorganizovali start prvního horkovzdušného balonu na Moravě.

Další významnou postavou je Augustin Shindler (1766-1848), doktor práv a advokát v Brně. Pěstoval astronomii a byl v úzkém kontaktu s vídeňskou hvězdárnou. Na zahradě brněnského muzea (zřejmě na místě dnes zrušeného Technického muzea) měl malou observatoř. Výsledky svých bádání publikoval v několika zahraničních ročenkách, od roku 1816 také po krátkou dobu vedl nově založený meteorologický spolek.

Zřejmě nejvýraznější osobností brněnských astronomických dějin devatenáctého století byl dnes již zapomenutý Ignác Kasián Halaška. Narodil se roku 1780 v Budišově nad Budišovkou (jeho rodný domek zde stojí dodnes). V letech 1808 až 1814 působil jako profesor fyziky na filozofickém ústavu v Brně, kde za podpory kolegů zřídil na západní straně biskupského alumnátu soukromou pozorovatelnu. Většinu přístrojů si postavil sám. Později přešel do Prahy a teprve zde se jeho vědecká činnost zcela rozvinula přispíval do astronomické ročenky vydávané J. E. Bodem a do Schumacherova věstníku. V roce 1832 byl povolán jako vládní rada ke dvorské studijní komisi do Vídně. Jeho zásluhou dostala Praha a Brno fyzikální kabinet.

Za svého pobytu v našem městě vypočítal všechna zatmění Slunce od roku 1813 do roku 1860 a nakreslil mapy jejich průběhu pro celou Moravu a brněnský obzor. Roku 1813 zpracoval astronomickou část kalendáře moravskoslezské zemědělské společnosti a o rok později knihu Kurze Anleitung zur Kenntniss der Sternbilder.

Halaškovo dílo je kupodivu ve stínu Jana Řehoře Mendla, botanika a lze říci i zakladatele genetiky. Jeho přínos k astronomii je však více než přeceňován. Po zvolení za opata kláštera augustiniánů na Starém Brně (o jeho dostavbu ze významně přičinil Karel IV.) se začal zabývat meteorologickými pozorováními. To jej přivedlo i k pozorování slunečních skvrn (používal zrcadlový dalekohled o průměru jedenáct centimetrů, ohniskové vzdálenosti více než jeden metr), kterým však přičítal především vliv na počasí a to dokonce i na jeho lokální změny! Je známo, že kresby Slunce prováděl nejméně pět let, avšak prakticky všechny jeho záznamy se ztratily.

Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se v Brně objevilo veliké množství profesionálních i amatérských astronomů shromážděných kolem brněnského přírodovědného spolku a v rámci výuky geodézie na německé technice. Zde se také nachází malá pozorovatelna (je asi kilometr vzdušnou čarou východně od dnešní hvězdárny), která dosud slouží ke studijním účelům.

Observatoř vznikla v roce 1911 při ústavu nižší a vyšší geodézie. Její skutečný rozvoj však nastal až po roce 1922, kdy profesor Kladivo z České vysoké školy technické začal přednášet astronomii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy university. Astronomické přístroje této fakulty byly dočasně instalovány právě na pozorovatelně české techniky. Během druhé světové války bylo vybavení buď vráceno na přírodovědeckou fakultu nebo rozkradeno. Po válce patřila observatoř ústavu geodetické astronomie a geofyziky. Vybavena byla především přístroji pro určování astronomických souřadnic a azimutů a dalekohledy pro amatérská pozorování.

K další a vlastně zatím poslední zásadní změně pak došlo v průběhu roku 1949, kdy začala stavba hvězdárny na Kraví hoře. To už je ale úplně jiný příběh.

Jiří Dušek
 

Výlet do Mare Nectaris

Před námi je opět léto a s ním i teplé noci lákající k rozjímání pod oblohou, kterou několikrát doplní srpek Měsíce. Což takhle podívat se na jedno z jeho moří trochu zblízka?

Mare Nectaris a pravěké včely
Území naší republiky (resp. Českého masívu) pokrývá množství sladkovodních jezer, ve kterých vznikají ložiska hnědého uhlí, tvoří se České středohoří, Doupovské vrchy a Trosky s Bezdězem jsou aktivními sopkami. Ano, posunuli jsme čas o 15 miliónů let zpět a dostali se do třetihor -- mimochodem do doby, kdy vznikají poblíž dnešního Stuttgartu impaktní krátery Ries a Steinheim. Je docela možné, že už v této době, kdy o člověku nemohla být ještě ani řeč, by kolem vás létal důvěrně známý hmyz -- včely.

Jejich první zkameněliny totiž pocházejí právě z třetihor (miocénu). Kdy člověk začal využívat nejvzácnější produkt včel -- med, nedokážeme ani archeologickými, ani jinými vědeckými metodami přesně určit. S určitostí však víme, že med a mléko patřily mezi hlavní pochoutky pravěkého prehistorického člověka, a že lidé žijící nomádským (kočovným) životem med i včely znali. Sladkou do zlata zbarvenou tekutinu včely "vyrábějí" z nektaru tak, že ho sbírají, sekrecemi žláz svého těla obohacují, přeměňují, zahušťují, ukládají do buněk plástů, zavíčkují a nechávají dozrát. Nektar samotný je pak vodnatým roztokem s převážným obsahem vody a cukrů, který se tvoří ve žlázách květů umístěných tak, aby na něj včely dosáhly. Tolik o nektaru pozemském, ale jak se dostalo Moře nektaru na Měsíc?

4 dny po novu Šedá pláň, které Mezinárodní astronomická unie v roce 1935 oficiálně přidělila název Mare Nectaris, je na tváři Měsíce vidět i bez dalekohledu, proto se objevuje již na prvních historicky dochovaných kresbách. Poprvé se však název nektarového moře objevil nejspíše na mapě F. M. Grimaldiho v díle Gionanniho Battisty Riccioliho (1598-1671) Almagestum Novum publikovaném v Bologni roku 1651.

Podobně jako pro jiná velká měsíční moře, bylo pro vznik Mare Nectaris důležité nejprve vytvoření impaktní pánve. Tyto gigantické mělké nálevky vznikaly podobně jako většina kráterů pokrývajících povrch Měsíce -- tzn. nárazy obřích meteoroidů. V případě impaktních pánví (basins) se už ale nejednalo o přerostlé balvany, ale spíše o planetky s průměrem až 100 kilometrů! Jednou z prvních srážek tohoto kalibru zažil náš soused asi před 3,92 miliardami let, což zhruba odpovídá stáří nejranějších hornin zemských, které sedimentovaly ve vodném prostředí. Byl to právě impakt, jenž vytvořil Nectaris basin, a který svým rozsahem do velké míry změnil "kosmetický" vzhled přivrácené strany našeho souseda.

Jak vlastně víme, že Nectaris basin je tak staré? Zásluhou radiometrického datování vzorků hornin, které do pozemských laboratoří dopravila posádka Apolla 16. Ta ve složení Young a Duke přistála 21. dubna 1972 nedaleko severozápadního okraje Moře nektaru. Záhy po vzniku Nectaris basin začala poměrně krátká éra trvající jen 70 miliónů let, kdy náš Měsíc dostával jednu pořádnou ránu za druhou. Byl to zhruba tucet impaktů, při nichž vznikly ty největší jizvy na přivrácené straně (např. Humboldtianum, Humorum, Crisium, nebo Serenitatis).

Dodnes je však záhadou, proč si Měsíc tak nechutný výprask vlastně vysloužil. Podle některých teorií se mohlo jednat o zakončení krátkého života dalších mnohem menších satelitů naší planety. Vzhledem ke výjimečnosti vzniku Nectaris basin proto selenologové odvodili i stratigrafickou jednotku zvanou Nectarian era. Její zakončení potom představuje vznik pravděpodobně druhé největší impaktní pánve přivrácené strany -- Imbrium basin (před 3,85 miliardy let). Jedná se zároveň o nejkratší stratigrafickou jednotku, v průběhu které se vytvářel materiál tvořící dnešní světlé pevniny (tzv. KREEP bazalty).

Tip na prázdniny: Mare Nectaris se objeví v ranních paprscích Slunce 6. července a 5. srpna večer.

Rodný list Mare Nectaris

Stáří: 3,92 miliardy let
Místo narození: 16° jižní šířky, 34° východní délky
Průměr: 860 km
Průměr vnitřních valů: 600 - 450 - 350 km
Plocha: 88 000 km2

Medová náplň Moře Nektaru
Bylo by milé, kdyby Moře nektaru bylo skutečně plné nektaru, ale ono není. Jak už to tak na Měsíci bývá, vyplňuje ho bazaltová láva, která se na povrch Měsíce "vylila" jako sirup více než před třemi miliardami let (tak starým nektarem by asi opovrhla každá včela).

Zásluhou laserového výškoměru (LIDAR) na palubě sondy Clementine víme, že tato malá šedá pláň leží poměrně nízko -- asi 6,5 km pod průměrnou hranicí výšky měsíční kůry. Co se týče samotné bazaltové výplně, nacházejí se její nejmocnější příkrovy uprostřed pánve a jejich hloubka se odhaduje až na 1500 m.
Jezero Mare Nectaris
Na obrázku je vlevo obrys Viktorinina jezera s plochou 68 800 km2 a vpravo pro srovnání plocha vnitřní části Mare Nectaris (dole zatopený kráter Fracastorius).

Lávová výplň Mare Nectaris ale pokrývá pouze vnitřní "oko" celé impaktní struktury s plochou 88 000 km2, kdyby zasahovala až po nejvzdálenější okraje (podobně jako u Mare Imbrium), mělo by Mare Nectaris plochu přes 580 000 km2!

Pomocí podrobných multispektrálních studií sond Galileo a Clementine, na kterých vypadá náš soused jako čerstvě přejetý ježek, bylo rovněž zjištěno, že Mare Nectaris bylo nejprve vyplněno bazalty s velmi vysokým obsahem titanu a teprve později s nižším obsahem titanu. Zvýšený obsah oxidů titanu "zabarvuje" tuto utuhlou lávu do tmavších odstínů, což nám umožňuje zjistit její přibližné složení i při pozorování ve viditelné oblasti spektra -- lidsky řečeno, obyčejným dalekohledem. Škoda, že u Mare Nectaris tento rozdíl v chemickém složení není příliš nápadný. Skvělou ukázkou různě tmavých láv však najdete u bazaltové výplně Moře jasu (Mare Serenitatis), kde jsou příkrovy lávy u okrajů výrazně tmavší než uprostřed pánve.

Vzhůru do Pyrenejí
Od novu ještě neuběhly ani celé čtyři dny a Měsíc již zdobí svým krásným srpkem večerní oblohu. Ranní terminátor se tiše doplazil ke 40. stupni východní selenografické délky a začíná osvětlovat první zřetelné partie nektarového moře. Nejprve si ale musíme nazout pořádné pohorky, protože vyrážíme vzhůru do hor -- do Pyrenejí.

Ty pozemské, které tvoří hranici mezi Španělskem a Francií, mají délku kolem 500 km a nikdy nedovolily muslimské expanzi přehoupnout se do Evropy. Kdo ví, nebýt Pyrenejí, které podle legendy vystavěl silný Herkules, možná bychom dnes vítali příchod mladého Měsíce při muslimských svátcích ramadánu. V pozemských Pyrenejích mimochodem najdeme i slavnou horskou observatoř Pic Du Midi.

Ale zpátky na Měsíc: Zatímco nejvyšší štít pozemských Pyrenejí (Pico de Aneto) se vypíná do výšky 3404 metrů nad hladinu moře, ty měsíční, kterým dal jméno slavný německý selenograf J. H. Mädler (1794 -- 1874), dosahují výšky 3 600 m a délky 165 km. Kdybychom k délce měsíčních Pyrenejí připočítali i kráter Gutenberg, který se k nim na severním konci připojuje, byla by jejich délka 250 km, což je polovina těch Pic du Midi pozemských.

Kráter Gutenberg -- zapomenuté krabí klepeto Kráter Gutenberg je docela zajímavý kumpán: Je to vlastně složený útvar, který tvoří především Gutenberg s průměrem 74 km a z jihu se k němu tiskne Gutenberg C. Na východním okraji jeho val ještě narušuje zatopený kráter Gutenberg E. O tom všem ale při velmi šikmém osvětlení nemáte ani ponětí, a tak se vám zdá, že pozorujete zapomenuté krabí klepeto. A máme tady něco pro fajnšmekry: Severně od Gutenberga se totiž rozprostírá bohatá síť brázd s názvem Rimae Gutenberg. Dobře si všimněte, že paralelní brázdy protínají i vnitřek kráterů Gutenberg a Goclenius. Znamená to, že soustava brázd v této oblasti musela vzniknout až po vytvoření zmíněných impaktů a zatopením okolního Moře hojnosti (Mare Fecunditatis). Ale to už jsme zabloudili do sousedního moře, takže rychle zpátky k Moři nektaru.

Tip na prázdniny: Určitě byste si neměli nechat ujít východ Slunce nad měsíčními Pyrenejemi, který nastane 5. července v noci. Celá podívaná bude doplněna zákrytem hvězdy 53 Leo (+ 5,3 mag), ke kterému dojde kolem 21:35 letního času.

Theophilus a spol.
Možná jste občas stejně nepořádní jako já, a také necháváte na svém pracovním stole věci napospas svému osudu. Pokud ano, dobře víte, že jakmile se vám na něm kupí vrstvy sešitů, vypsaných fixů, knížek, milostných psaní a nezaplacených složenek, vždy poznáte, který předmět je na stole nejdéle -- přece ten, který je úplně vespod.

Stejný princip (tzv. zákon superpozice) využívají i geologové pro stanovení relativního stáří jednotlivých geologických vrstev a také určování stáří impaktních kráterů na Měsíci. Přímo učebnicovou ukázkou, na které si tento jednoduchý princip můžeme vyzkoušet, je krásná trojice kráterů Theophilus, Cyrillus a Catharina lemující západní okraj Mare Nectaris. Všechny tři krátery jsou skoro přesně stejně veliké (průměr okolo 100 km). Jediné co je odlišuje je jejich stáří; takže podívejme se blíže na to, jak se na jejich vzhledu podepsal zub času.

foto: Pavel Gabzdyl foto: Pavel Gabzdyl foto: Pavel Gabzdyl
col. 329,7° col. 337,2° col. 343,9°

Naše zvědavé pohledy zamíří nejprve k nejmladšímu členu celé kráterové trojice -- k Theophilovi. Theophilus je skutečná perla -- jeden z nejkrásnějších a nejzachovalejších kráterů podobné velikosti na přivrácené straně našeho souseda. Toho si ostatně všimnete i vy sami při pohledu malým astronomickým dalekohledem v době asi 5 dnů po novu či po úplňku, kdy se tento krasavec pyšní jako velká hluboká díra na terminátoru.

Větší dalekohled pak nabízí tolik podrobností, až z toho přechází zrak! Jak vlastním pozorováním, tak studiem kreseb předního anglického selenografa T. G. Elgera (1837-97) jsem zjistil, že první paprsky vycházejícího Slunce se východních valů Theophila dotýkají při col. 329,7°. O pár chvil později by mělo dojít k mimořádné události, kdy se uvnitř světelného náhrdelníku tvořícího nejvyšší osvětlené partie valů Theophila objeví svítící bod -- jeho středový vrchol. Rozžehnutí středového vrcholku jsem bohužel ještě na vlastní oči nespatřil, jen vím, že by k tomu mělo dojít mezi col. 333,8° až 334,8°. Světlo ale postupuje dále a středové kopce se rýsují stále zřetelněji a podrobněji.

Brzy už zjistíme, že středový kopec -- neodmyslitelný doplněk kráterů podobné velikosti, tvoří tři izolované hory. S postupujícím lunárním dnem se rovněž ukáže nádherné terasovité stupňování vnitřních svahů kráteru způsobené sesuvy, jenž nastaly krátce po té, co vznikl tzv. dočasný kráter. Ve větších dalekohledech a za klidného vzduchu se nám při šikmém osvětlení ukáže i další nádherná ozdoba Theophila -- ejecta blanket. Takto jsou v anglické literatuře označovány výhozy materiálu vymrštěného z místa nárazu (impaktu). Vypadají naprosto úžasně jako jemné
Theophillu a spol.

K prohlídce trojice kráterů Theophilus, Cyrillus a Catharina vám poslouží tento fantastický snímek francouzského astronoma-amatéra Thiery Legaulta, který uvádím s laskavým svolením autora.

nitky rozcházející se od okrajů kráteru na všechny strany a zároveň dávají tušit jak obrovská síla musela dát za vznik Theophilovi. Jak se však vycházející Slunce dostává nad toto měsíční zákoutí stále výše, ztrácejí se všechny stíny a Theophilus už zdaleka nevypadá jako hluboká díra ale spíše jako mělký talíř. Při vytrácení stínů je tento "talíř" už tak mělký, že bych hodně protestoval, kdyby mi v něm někdo servíroval jednu z mých oblíbených polévek.

Posuďte sami: Průměr kráteru je 100 km a jeho hloubka pouze 4,4 km! Relativní mládí Theophila nám ale dovoluje sledovat jeho majestát i za strmého slunečního osvětlení -- za úplňku. Tehdy se totiž v záplavě slunečního světla jeví jako světlý prstenec s jasnou skvrnou na severozápadním okraji jeho valů (mladý kráter Theophilus B).

Pro samé opěvování Theophila jsme ale málem zapomněli na naši skvělou trojici, takže se hned přesuneme k jihozápadní partii Theophila, která překrývá stejně velký avšak starší kráter Cyrillus. Tento nepřehlédnutelný velikán má jak středový vrcholek složený ze tří izolovaných kopců, tak i terasovité stupňování vnitřních valů a dokonce i náznaky ejecta blanket. Ani jedna ze zmíněných přízdob se však zdaleka nemůže svou výrazností vyrovnat blízkému Theophilovi.

Cestujme dále přes rozeklané údolí, které je patrně pozůstatkem gigantického valu samotného Nectaris basin, stále na jih ke kráteru Catharina. Catharina je jedním z mála měsíčních kráterů, které se mohou pyšnit jménem ženského rodu. Jedná se dokonce o "nejstarší" ženu zaznamenanou v měsíčním slovníku. Je totiž pojmenován podle mučednice Kateřiny, která v roce 307 nalezla v Alexandrii smrt pro svou křesťanskou víru. Řeknu Vám pánové, to musela být ženská!

Posuďte sami: Padesát filozofů se ji údajně pokoušelo přemluvit na pohanství, místo toho však i je Kateřina obrátila na křesťanství a zemřeli pod katovým mečem spolu s ní. Od té doby je uctívána jako patronka filosofie. I když Kateřina zemřela krásná a mladá, nedá se to už říct o kráteru s jejím jménem. Ten je totiž z celé trojice nejstarší, takže od neustálého bombardování meteoroidů už dostal pořádně na frak.

Tip na prázdniny: Objevení středového vrcholu Theophila nám náš soused bohužel na letošní prázdniny nedopřeje. 6. července za denního světla kolem 18:00 hodin letního času se ale k východním partiím Theophilla přiblíží ranní terminátor. Než se tedy v ten večer schová Měsíc pod obzor, budeme moci pozorovat jeho působivé objevení na neosvětlené straně.

Fracastorius
Už více než 180 úplňků uběhlo od dob, kdy jsem v prohlížení objektů zdobících noční oblohu uskutečňoval první nesmělé krůčky. Tehdy se mé prohlídky ještě zdaleka neprotahovaly až do ranních hodin. Po půlnoci jsem totiž začal utíkat za město až v patnácti, ale před tím jsem se mým astronomickým choutkám oddával jen zvečera či zrána před odchodem do školy. Není tedy divu, že nejčastěji se v zorném poli mého skromného oprýskaného a krásně modrého dalekohledu Turist 20x50 objevoval Měsíc v první čtvrti.

Okolí Moře nektaru a krátery v jeho blízkém sousedství se tak staly prvním zákoutím, které jsem na povrchu našeho souseda poznal. PamatujKresba: L. Weinek i si, že mým nejoblíbenějším kráterem byl tenkrát Fracastorius. Pohled do jeho plochého dna vyplněného utuhlým magmatem nezřídka probuzoval mou fantazii a pocit blízkého kontaktu s měsíčním povrchem.

Tento 124 kilometrový starý kráter je opravdu nádherný možná i proto, že většinu doby jeho viditelnosti připomíná koňskou podkovu pro štěstí. Jeho val totiž není úplný -- v severní partii mu chybí asi šedesátikilometrový úsek "hradby", který je zborcený a pohřbený pod bazaltovou výplní přilehlého Moře nektaru. Persy Wilkins a Patrick Moore se o něm v knize The Moon (1961) dokonce zmínili jako o jednom z nejlepších exemplářů částečně zatopeného kráteru na Měsíci.

Fracastorius je pojmenován podle italského lékaře, astronoma a básníka Girolama Fracastoria (1483-1553). Zamíříte-li na Fracastoria větší dalekohled, zjistíte, že severní partie valů kráterů není zborcená úplně, a možná se dopídíte i k jeho zbytkům, které se prozrazují jako osamocené nevýrazné vrcholky vystupující z okolního mořského terénu. Za strmého slunečního osvětlení nejspíš podlehnete představě, že jeho valy jsou úplné a vytvářejí světlý kroužek. Výjimečná noc s klidným obrazem dokonce může dovolit spatřit úzké brázdy, jež se po dnu Fracastoria klikatí.

Tip na prázdniny: Svou podkovu pro štěstí (kráter Fracastorius) si prohlédněte 21. července a 19. srpna ráno při zapadajícím slunci nebo 6. července či 5. srpna večer při Slunci vycházejícím.

Weinek
Asi 130 kilometrů jihovýchodně od okrajů Fracastoria narazíme na malý ale poměrně nápadný 32 kilometrový kráter s názvem, který by nás měl nanejvýš zajímat. Je to totiž jedním z patnácti měsíčních kráterů, které nesou jméno po českém vědci, nebo alespoň po těch, kteří u nás jistou dobu kuli své pikle. Kráter, u něhož jsme si dali dostaveníčko je pojmenován po významném rakouském selenografovi Ladislavu Weinekovi (1848-1913), jenž působil jako profesor teoretické a praktické astronomie na německé části Karlovy univerzity v Praze a od roku 1883 se stal ředitelem známé klementinské hvězdárny v Praze. Weinek byl ale znám i svými krásnými kresbami zajímavých zákoutí našeho souseda.

Od listopadu 1889 dokonce začal pracovat na detailních studiích měsíčního povrchu prostřednictvím nejlepších negativů, pořízených na Lickově observatoři 91 centimetrovým refraktorem. Na originálních negativech, které Weinekovi do Prahy poslal tehdejší ředitel Edward Holden (kráter s jeho jménem se nachází v Moři Nepokojů), měl disk Měsíce průměr od 12,4 cm (v přízemí) do 13,4 cm (v odzemí). Měl jsem to štěstí držet originály těchto desek v ruce a řeknu vám, že je to opravdu nádhera -- tolik detailů! Weinek tyto negativy na speciálně připravené prohlížečce zvětšil a kreslil pomocí tužky a tuže velmi podrobné zvětšeniny vybraných částí Měsíce v měřítku 1:115 000. Výsledky této náročné práce uveřejnil ve fotografickém atlasu v roce 1899. Původně zamýšlel vydat dva soubory, které by obsahovaly celkem dvě stě vyobrazení o rozměrech 24,5 x 19,5 cm. V letech 1897 -- 1900 vyšlo ale jen deset dílů z dvaceti (pouze sto vyobrazení), protože druhá polovina byla i přes dotace velmi nákladná. Škoda.

Piccolomini a Altajský zlom
Rupes AltaiVelmi výrazný kráter Piccolomini najdete velmi snadno, když prodloužíte průměr Fracastoria směrem na jih. Kráter má v průměru 88 kilometrů a nápadný středový vrcholek je údajně viditelný i v malých triedrech.

Ke kráteru Piccolomini jsem vás ale nezavedl proto, aby jste se ztratili v bohatě kráterované krajině jižní pahorkatiny. Jsme tady proto, že ze západu se k němu napojuje Altajský zlom, kde opět budeme na stopě velkému impaktu, který se odehrál před 3,92 miliardami let a dal za vznik impaktní pánvi Nectaris. Altajský zlom (Rupes Altai) označovaný dříve jako pohoří Altaj totiž představuje část vnějších valů, obepínajících "nektarovou" pánev. Při vycházejícím Slunci tento svah jasně září v paprscích Slunce a při západu naopak prodlužuje své stíny, ve kterých se nakonec celý zlom utopí. Znamená to, že tento 480 kilometrů dlouhý zlom se svažuje směrem k centru celé impaktní pánve. V nejvyšších místech se vypíná 3,5 až 4 kilometry nad okolní terén. Pokud se do těchto míst podíváte při col. kolem 345°, ukáže se Nectaris basin alespoň na chvíli v jeho dávné kráse a velikosti.

Tip na prázdniny: Nádherná ozdoba kolem Mare Nectaris v podobě Altajského zlomu bude dobře pozorovatelná při východu Slunce (6. července a 5. srpna) a při západu Slunce (21. července a 19. srpna).

Multiringová pánev
Dlouho jsem hledal vhodné české synonymum, kterým bych nahradil výraz "multiring basin". Napadlo mě jen několikaprstencová, multiprstencová nebo víceprstencová, což zní tak "saturnovsky", že jsem raději zůstal u původního názvu, kterým se v literatuře označují ohromné impaktní pánve zpravidla s průměrem nad 300 km, ozdobené několikanásobnými valy. Když Ralph B. Baldwin hledal důkazy o impaktní povaze velkých měsíčních pánví, vybral si jako nejprůkaznější důkaz právě Nectaris basin. Již pohoří Pyrenejí, které jsme si prohlédli v úvodu naší seance, totiž patří k soustavě valů, které v několika řadách Nectaris basin obklopují. Naše znalosti o tak zapeklitých a komplikovaných strukturách, mezi které patří multiringové struktury, jsou ale mnohem chabější než vědomosti, které máme o malých kráterech s jednoduchou strukturou.

Chybí nám totiž možnost experimentálního modelování. Jejich vznik se tedy snaží vysvětlit řada teorií, ale ani jedna z nich nevysvětluje středové vrcholy, pozorované i u pozemských kráterů (např. Ries), zcela uspokojivě. Pro představu zde uvádím alespoň teorii oscilujícího pahorku, která je sice původně šitá na míru impaktní pánvi Mare Orientale, ale bez problémů ji můžeme aplikovat i na naše Nectaris basin.

  • impakt způsobí vznik mísovitého kráteru,
  • nastává mírné vyzdvižení celé oblasti kráteru, na jeho hranách dochází ke zřícení stěn a vytvoření teras,
  • vzniká centrální pahorek a procesem terasování se vytváří vnější val,
  • začíná gravitační kolaps vyzdvižené oblasti,
  • díky zhroucení nestabilní středové oblasti se vytvoří vnitřní prstenec,
  • nastává druhé vyzdvižení uvnitř kráteru asociované s vytvořením nového středového pahorku a následné terasování způsobuje formování dalšího vnějšího prstence,
  • opět se hroutí středová oblast a dává za vznik nejvnitřnějšímu prstenci,
  • následné zaplavení bazalty mělo za následek zvětšení poklesu příkopu ve vnitřní části pánve

Vallis Rheita
Ve výčtu jizev, které vryl do našeho souseda "medový" impakt, budeme pokračovat i dále. Přesuneme se nyní tam, kam se pozorovatelům zpravidla moc nechce -- k okraji přivrácené strany, kde už krátery nevypadají jako krásné kroužky, ale spíše jako nic neříkající protáhlé nudle. Právě v těchto končinách narazíme na Rheitovo údolí (Vallis Rheita). Pokud vám toto jméno připadá povědomé, jste na správné stopě.

Kráter Rheita, jakož i mohutné údolí, o kterém ještě bude řeč, totiž nese jméno Antona Maria Schyrlea de Rheita (Antonína Šírka z Rejty), který se narodil roku 1597 v Čechách a zemřel roku 1660 v italské Ravenně. Šírek byl skvělým optikem a napsal obsáhlé dílo "Oculus Enoch et Eliae", z něhož čerpal pro své "Orbis Pictus" i sám Jan Ámos Komenský.

Pro uvedené dílo vydané v roce 1645 rovněž nakreslil dobrou mapu Měsíce. H. P. Wilkins a P. Moore o ní v roce 1957 dokonce napsali, že "velmi dobře ukazuje obrysy planin, nejdůležitější krátery a hlavní systémy světlých paprsků". Ale zpět k samotnému údolí. Délka Vallis Rheita činí zhruba 500 km, takže ho nepřehlédnete ani v malém dalekohledu. Za správných světelných podmínek, které nad údolím panují poměrně dlouho je vidět, že dlouhé údolí prochází řadou kráterů.Apollo 16 Nemálo menších či větších kráterů včetně kráteru Rheita samotného toto údolí dokonce překrývá. To svědčí o dosti velkém stáří této struktury. Už víte, proč jsme se při prohlídce Mare Nectaris dostali až sem? Jestli ještě ne, určitě by vám pomohly detailní snímky Lunar Orbiterů, na kterých v celé kráse vyniká nejlépe zachovaná obří impaktní struktura s názvem Mare Orientale, jejíž centrum se bohužel nachází na odvrácené straně Měsíce. Viděli byste, že přímo od středu této ohromné pánve se rozchází několik velmi výrazných radiálních rýh. Do měsíčního povrchu je vyryly bloky hornin vyvržených do stran z místa impaktu. Jinak tomu není ani s Údolím Rheity, jehož prodloužená osa nás zavede kam jinam, než do centra Nectaris basin. Podobných radiálních údolí najdete v tomto zákoutí hned několik. Jedno z nich protíná blízký velký kráter Fabricius. Jiná s názvem Snellius Vallis zase prochází stejnojmenným kráterem v těsné blízkosti velmi známého velikána na okraji Moře Hojnosti -- Petavia.

Věřím, že při vašich prohlídkách narazíte na celou řadu dalších radiálních údolí rozcházejících se od Nectaris basin. Vzpomínám si, že jedno z těch bezejmenných jsme viděli i na měsíční expedici v Ostravě roku 1996 a několik účastníků ho po svém nazvalo jako "velký rygol".

Ještě v polovině našeho století ale astronomové nevěděli o souvislosti vzniku údolí (pozor, ne všechna měsíční údolí mají tento sekundárně impaktní původ) a velkých pánví. Proto se velmi často objevovaly názory, že se jedná o řady vulkanických kráterů poslušně naskládaných podél tektonických poruch na Měsíci. Na naší modré planetě naleznete takovou strukturu v podobě vulkanického pohoří Montanas del Fuego na Kanárském ostrově Lanzarote. Dnes se nápadné "žlábkování" medových údolí připisuje spíše skutečnosti, že v této oblasti se nachází opravdu velké množství kráterů, které se na jejich vzhledu podepsalo -- v oblasti jižní pahorkatiny prostě není možné vést 500 km dlouhou úsečku, která by neprotínala desítky kráterů.

Ještě jeden val?
Někteří pozorovatelé tvrdí, že blízko podivně vyhlížejícího kráteru Sacrobosco a skrz místo přistání Apolla 16 severně od Descrata prochází ještě jeden val. Slavný pozorovatel Měsíce Charles Wood uvádí, že jej ještě nikdy neviděl; uvidíte ho vy?

Pavel Gabzdyl
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...