:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

259. vydání (19.6.2000 )

vybombardovane kuvajtske planetarium (foto Carl Zeiss) Už nějakou dobu se s většími/menšími úspěchy snažíme posílat do vašich e-mailových schránek a především na displeje mobilních telefonů zprávy o momentálním dění na obloze. Psali jsme o Lyridách, meteoritu, který se zřítil u vodní nádrže Morávka, nápadném Merkuru, zvýšené pravděpodobnosti polární záře či výjimečném natočení Měsíce... To všechno pro více než tři sta abonentů. SMS alerty mají sice krátkou historii, nicméně tu a tam nás už stačily pořádně překvapit. Občas zakucká náš distribuční systém: Někomu zprávu nedoručí vůbec, někomu hned několikrát po sobě. (Což se stalo mně a já nadával na neustále drnčící telefon a poskakující monitor počítače.) Občas se nám zprávu podaří vylepšit nechtěnou chibou a občas nás dostane i vaše reakce. "Podivejte se (samozrejme s patricnymi filtry) na Slunce. Je tam spousta velmi peknych skvrn!" -- Tak tuhle zprávu jsme posílali minulý týden, tuším že v pondělí nebo úterý. Ve čtvrtek nám do redakční schránky přišla nečekaná odpověď: 14. června 16:10: Vaše zpráva mi došla právě uprostřed příšerného krupobití (kroupy i přes tři centimetry), vyplavujícího náš dům a rozbíjejícího naše okna. Dovedete si představit, jaký záchvat smíchu mi způsobila rada mrknout se na sluníčko?

Jiří Dušek

 

Pokud byste na to měli, vydali byste se na Mir? (242 odpovědí)

  • ano, za každou cenu (44%)
  • ne, v žádném případě (15%)
  • počkal bych na něco bezpečnějšího (41%)

 

 

Nula s nulou pojde

V pátek nad ránem se na Zemi vrátila již dvacátá osmá posádka Miru. Výpravu sponzorovanou soukromou společností MirCorp provázely diskuze o ruském -- nikdy nepřiznaném -- upřednostňováním staré, ale vlastní základny před novou, avšak "cizí" Mezinárodní vesmírnou stanicí. Národní hrdost je národní hrdost, poněkud opomíjené ovšem v koutě zůstávají seriozní analýzy o faktické úspěšnosti znovuosídlení pýchy sovětské kosmonautiky.

 Mezinárodní společnost MirCorp v minulých týdnech poskytla tisku několik nabubřelých prohlášení, podle kterých jsme na revolučním zápraží komerčního využití orbitální základny. Mir má nadále sloužit pro reklamní účely, vesmírnou turistiku, vědecký a farmaceutický výzkum soukromých společností a navíc bude domovem pro unikátní internetový portál, jenž zájemcům z celého světa zprostředkuje v přímém přenosu závěry Země i prostředí na základně. A aby toho nebylo málo, časem se dokonce stane odrazovým můstkem pro cestu k Měsíci a Marsu.

Sergej Zaljotin a Alexander Kaleri, kteří během dvouměsíčního pobytu především opravovali stanici, dokonce prohlásili, že Mir vydrží v provozu ještě dva až tři roky. Pokud si ovšem sundáte pořádně tlusté růžové brýle, zjistíte, že tahle nekonečně bohatá komnata na orbitální dráze má nejen prohnilý strop, ale chybí také okna, dveře a dokonce jsou i vytrhané parkety. Pokusme se proto sekáčkem osekat fráze a podívejme se na smysluplnost jednotlivých nabídek. Skončíme ale jako ti sedláci u Chlumce.

  • Mir se k reklamě v minulých rocích propůjčil již několikrát. Objevilo se zde několik firemních log a vzniklo pár televizních šotů. Fakticky je ale další využití stanice více než diskutabilní. Málo která západní agentura, jež jediná může přinést podstatnější sumu nezbytných dolarů, se totiž odváží spojit reklamní kampaň s místem, které je na Západě vnímáno spíše jako nespolehlivý kus šrotu, kde jde při požárech, kolizích a únicích vzduchu o krk.
    Dokonce ani přítomnost beztížného stavu není velkou devizou: Patřičné efekty lze dnes s úspěchem, bez omezení, levněji a mnohem bezpečněji zvládnout v počítačových laboratořích. Takže tento způsob, jak zpeněžit Mir, nemá prakticky žádnou šanci.
  • Ruská stanice je na první pohled velmi atraktivním a v dohledné době jediným dostupným místem, kam se může dostat náležitě movitý turista. Společnost MirCorp dokonce s řadou takových dobrodruhů jednala. Alespoň podle poskytnutých informací.
    Jenže, kde jsou? Letenka původně stála 35 milionů dolarů za zhruba týdenní pobyt, nyní už klesla na 20 milionů. Že se zájemci příliš nehrnou, by ale nemělo překvapit: Předně i minimálních cena představuje pořádně velikou sumu. Kolik potenciálních pracháčů je ochotno zanechat práce a celou silou se po několik měsíců věnovat nezbytné přípravě? Včetně perfektního zvládnutí ruštiny? Kolik z nich je dokonale zdravých, navíc vysokých tak akorát, aby se vešli do limitů malé dopravní lodi Sojuz? Kolik z nich bude riskovat, že prakticky celou dobu pobytu na Miru prozvrací? Ale jsou tady i jiné důvody, které staví "kosmickou turistiku" do značně nepříznivého světla: Zájemce bude na stanici pobývat jenom několik dní, po kterých se spolu s dvojicí profesionálních kosmonautů vrátí zpět na zemi. K zajištění bezproblémového provozu však musí "výletníky" odbavit jiná, trvale pobývající posádka, na kterou však dnes nejsou peníze. A navíc... Turistu na Miru nečeká žádný ráj. Jeho největší zábavou, stejně jako v případě "osobního volna" amerických kosmonautů, bude koukání několika malými průzory a otírání zkondenzované vody na stěnách stanice. Dobrovolná uklizečka za 20 milionů dolarů se tedy hledá jenom stěží.
     I když kdo ví? Několik placených návštěvníku se v minulosti našlo -- za všechny jmenujme třeba japonského žurnalistu. Minulý měsíc dokonce MirCorp podepsal úmluvu se soukromou italskou společností Itali-Mir, která hodlala za 20 milionů dolarů poslat na oběžnou dráhu zástupce této jihoevropské země. Problém je v tom, že zatím nedokázala sehnat ani první milionovou splátku. Navíc právě dnes, v pondělí 19. června, proběhla tisková konference, na které byl oznámen lednový výlet Dennise Tita, devětapadesátiletého amerického obchodníka a dřívějšího pracovníka Jet Propulsion Laboratory, jenž skutečně hodlá za týdenní pobyt zaplatit 20 milionů... Dokonce prý úspěšně prošel prvními zdravotními testy... Každopádně není nic definitivní, nechejme se překvapit.
  • Mir se může na první pohled stát velmi dobrou laboratoří, kde mohou nejrůznější experimentovat v prostředí beztížného stavu. Alespoň do doby, než bude k dispozici Mezinárodní kosmická stanice. Ouha! Stanice k tomu nemá příliš velké energetické kapacity. Navíc se -- díky posádce, ventilátorům a řady dalších zařízení -- mírně otřásá a tak je pro studium mikrogravitace značně nevhodná. Pro minimalizaci těchto nepříjemných vlivů alespoň v některých částech nové základy, musí NASA investovat stovky milionů dolarů do vývoje speciálních, útlumových konstrukcí. Navíc proti Miru hraje ještě jedna karta: I když by se to asi nikdy neřeklo nahlas, Američané by se na firmu, která by svými penězi podporovala Rusy, dívaly skrz prsty. Kladné hodnocení investorů je přitom ve Spojených státech jistě na prvním místě... Riskne to někdo? Stěží. Takže ani tento způsob získání peněz určitě nebude zásadní. I když je z nabízených možností asi nejschůdnější.
  • Dobře, co tedy využít Mir k opravě poškozených umělých družic. Cena především telekomunikačních satelitů často dosahuje stovek milionů dolarů a určitě by přišlo levněji, kdyby je společnosti rekonstruovaly na oběžné dráze. Smůla, zákony nebeské mechaniky jsou neúprosné. Ruská základna se pohybuje po tak výjimečné dráze se sklonem asi 52 stupňů vůči rovníku, že se nepřibliží k žádné z běžných družic. Manévry za poškozenými cíly si tudíž vyžádají značné množství nesmírně drahého paliva. Kromě toho nejsou komerční družice uzpůsobeny pro jakékoli opravy. Jedinou výjimkou jsou ruské špionážní satelity. Bylo by ale bláhové předpokládat, že Rusové za jejich opravy zaplatí soukromé společnosti. Stanice dokonce nemůže sloužit ani jako netradiční kosmodrom. Pokud bychom totiž sondu chtěli dostat na jinou dráhu, než po které se pohybuje Mir, bude výrazně levnější dopravit ji do vesmíru standardní cestou. Jako opravnu či raketovou střelnici proto základnu použít nelze.
  • Internetový portál. Je snadné ho zprovoznit a v případě placeného přístupu z něj také dostat pěknou sumičku dolarů. Úplná blbost. Abychom mohli mluvit o "portálu", musel by být přístupný bez přerušení, 24 hodin denně, pro tisíce, ne-li desítky tisíc uživatelů najednou. Jenomže bez investic je dnes Mir ve spojení s řídícím střediskem při devadesátiminutovém oběhu kolem Země jenom po zlomek doby. Ani přenosové kapacity nejsou dostatečné. A co tak unikátního by portál zákazníkům nabídl? Pohled na Zemi, ne v nijak kvalitním rozlišení, navíc bez možnosti výběru záběru, eventuálně i do útrob stanice. Není to málo? Dnes už existuje řada stránek, které pohled na Zemi z vesmíru poskytují zdarma. Lidé rádi zaplatí za noviny, časopisy, či pornografii, ale za obrázky pustých oceánů a bílých mračen těžko. Internetový portál tudíž určitě nebude to pravé ořechové.
  • Dostali jsme k poslední nabídce v menu společnosti MirCorp. Základna poslouží jako skokanský můstek pro let k Měsíci a Marsu. Uf! Vždyť se nic takového neplánuje. Pro výpravy meziplanetárních sond je navíc Mir na značně nevýhodné dráze, takže je výhodnější se mu zcela vyhnout. Navíc jak Spojené státy, tak i Evropská kosmická agentura již disponují či již brzo budou disponovat vlastními dopravními loděmi, takže se obejdou bez této pomoci. Rusové na Miru nikdy žádnou výpravu k jinému vesmírnému tělesu nepodnikli a je velmi pravděpodobné, že ani nepodniknou.
Jakým reálným způsobem tedy může Mir získat peníze na svůj další provoz? Podívejme se trochu pozorněji na samotnou MirCorp, která do poslední výpravy dvojice ruských kosmonautů investovala něco mezi 20 a 40 miliony dolarů. V tiskových zprávách se o ní hovoří jako o "soukromé společnosti", ve skutečnosti ji ale z 60 procent vlastní ruská Energija, jejímž majoritním vlastníkem je ruská vláda!

Firma již oznámila, že hodlá na podzim poslat ke stanici další výpravu, která oproti té nedávné přijde odhadem na 80 až 130 milionů dolarů. A protože způsobů, jak smysluplně využít Mir a tedy alespoň trochu vydělat, je poskrovnu, i přes optimistická prohlášení je více než pravděpodobné, že se další investory sehnat nepodaří.

 Pokud se tedy k základně skutečně poletí, pak zcela překvapivě za státní peníze, které do Energie přitečou méně či více oficiální cestou. Ať už se totiž říká cokoli, je stanice ohromným symbolem a její cesta do pekelné výhně zemské atmosféry se zřejmě jen tak nechystá. Potvrdilo to i nedávné prohlášení prezidenta Putina, že se Rusko nehodlá vzdát vlastního kosmického programu. Cesta k důležitým dolarům tudíž vede přes státní pokladnu v Kremlu.

Ono je to totiž dneska tak, že těžký život mají i mnohem perspektivnější kosmické projekty. Například společnosti Roton či Kistler, které pracují na levných nosičích, pro nedostatek financí zcela zmrazily veškeré testy. V likvidaci je ambiciózní Iridium, a s ním se veze i internetový projekt Teledesic, byť podporovaný takovými magnáty jako Bill Gates či Grag McCaw.

Ani ty sebelepší myšlenky nejsou a nikdy nebudou zárukou komerčního úspěchu. Idealismus společnosti MirCorp nemůže zvítězit nad diktátem kosmického trhu. Možná proto dojde na nedávná slova šéfa Ruské kosmické agentury Jurije Kopteva o finančním pokrytí provozu stanice pouze do prvního listopadu 2000. "Pokud se objeví další peníze, bude Mir i nadále létat. Pokud peníze nebudou, nebude ani on."

Jiří Dušek
Zdroj: Podle článku Dwayne A. Day, Chasin profits in the void, Florida Today Space Online
 

Stelární biliár

Pravděpodobnost srážky, ba dokonce jenom těsného setkání dvou hvězd je minimální, prakticky nulová. Tohle omílané tvrzení astronomických učebnic je jistě platné v okolí Slunce -- naštěstí pro nás. V bohatých oblastech, třeba uvnitř hvězdokup, je ale situace jiná: Tu a tam k setkání dvou stálic dojít může. Dokonce se zdá, že hvězdáři o podobných událostech mají už zcela důvěryhodné důkazy.

 Hvězdy jsou sice pořádně veliké, ovšem hvězdný prostor je ještě větší. Představte si, že by se takové Slunce scvrklo na velikost obyčejného tenisáku. Dokonce i v takovém případě bychom na ploše celé Evropy narazili na nejvýše několik podobných míčků...

Tyto poměry ovšem platí jenom v zákoutí Galaxie, kde se momentálně nachází Slunce. V mnoha jiných částech došlo v minulosti ke značnému nakupení látky a tedy i vzniku velmi rozsáhlých hvězdných společenství. Tím nejkřiklavějším případem jsou kulové hvězdokupy. "Na jejich snímcích rozlišíme jednotlivé hvězdy jen na okrajích, v centru samém je jich tak mnoho, že se jejich obrazy navzájem slévají. Prostorová četnost hvězd je tu skutečně vysoká, šesttisíckrát vyšší než četnost hvězd v okolí Slunce," komentuje situaci Zdeněk Mikulášek v knize 220 záludných otázek z astronomie. "Navíc se zde hvězdy pohybují neuspořádaným pohybem. Žádný přikázaný směr neexistuje, o rotaci kulových hvězdokup nemůže být ani řeči. Právě tato důsledná anarchie, jíž se najednou podřizují stovky tisíc hvězd, je pak důvodem toho, proč kulové hvězdokupy vyhlížejí tak neobyčejně symetricky, uspořádaně a vyrovnaně."

Příčinou neuspořádanosti pohybů hvězd v kulových hvězdokupách je fakt, že vznikly kdysi dávno takřka najednou v hmotném hroutícím se zárodečném oblaku plynu. Do života si odnesly nejen kus hmoty i její mimořádně neuspořádaný, turbulentní pohyb. Obrovský oblak dávno neexistuje, nicméně hvězdy z něho vzešlé si jeho dynamiku zapamatovaly a podržely až do dnešních dní.

Stálice, které se ve hvězdokupách pohybují všemi směry, se tudíž k sobě nejen přibližují, ale tu a tam i nevyhnou a srazí. Žádný takový případ jsme sice na vlastní oči nenalezli, nicméně máme k dispozici několik velmi věrohodných indicií; ukrývají se za tzv. modrými opozdilci (blue stragglers).

Podívejme se na jednu blízkou hvězdokupu NGC 6397 z jižního souhvězdí Oltář. Podle současných teorií hvězdného vývoje, za kterou by všichni astronomové strčili ruku do ohně a možná obětovali vlastní tchýni, je tak stará, že nemůže obsahovat žádné hvězdy "na hlavní posloupnosti" hmotnější než čtyři pětiny Slunce. Rozumějte, v minulosti její součástí byly i hmotnější hvězdy, jenže ty už dávno spotřebovaly zásoby vodíku, proměnily se na červené obry a v mnoha případech zanikly jako rozplývající se planetární mlhoviny s chladnoucími bílými trpaslíky, či neutronové hvězdy nebo černé díry. Dnes už v NGC 6397 prostě mohou v centrálních oblastech spalovat vodík na helium (a být tedy na tzv. "hlavní posloupnosti) jenom stálice lehčí než 0,8 Slunce.

(Nemá snad smysl připomínat, že hvězda žije tím kratší dobu, čím je hmotnější. Zatímco hvězda o hmotnosti 40 Sluncí bude vodík na helium spalovat jenom 4 miliony roků, stálice 2,5krát hmotnější než Slunce už půl miliardy roků. Naše denní hvězda totéž vydrží 10 miliard roků a červený trpaslík, který se zmůže na 0,8 Slunce, dokonce celých 25 miliard roků.)

Rex. A. Saffer z Villanova university v americké Philadelphii ovšem na zasedání Americké astronomické společnosti, které před nedávnem proběhlo v newyorském Rochesteru, ukázal, že v NGC 6397 existují i hmotnější stálice -- modří opozdilci, kteří se jaksi nemají k odchodu ze zářivé scény.

Podobné "tajemné" případy nejsou nijak výjimečné a hvězdáři se s nimi setkali i v jiných hvězdokupách. Dokonce mají po ruce dvě alternativní vysvětlení, pokaždé založená na fatálních srážkách méně hmotných hvězd. Podle jedné verze jde o výsledek nedávného splynutí dvou složek velmi těsné dvojhvězdy. Poněkud velkolepější hypotéza pak hovoří o náhodné kolizi dvou či více jinak zcela svobodných stálic. Obě "školy" přitom předpovídají rozdílné odhady výsledné hmotnosti a také rychlosti rotace modrých opozdilců.

K rozlousknutí toho zajímavého astrofyzikálního oříšku si Rex Saffer a jeho tým vyprosil u příslušné komise pozorovací čas Hubblova kosmického dalekohledu, jenž se díky kladnému verdiktu poslušně podíval na půl tuctu opozdilců v NGC 6397. Lehce tak zjistil, že jeden ze šesti případů vlastně vůbec žádný modrý opozdilec není, v dalších čtyřech případech pak hmotnost odhadl na 1,6 Slunce. Tedy dvakrát tolik než všechny stálice, které v kupě zůstaly od dob jejího zrození. U posledního, šestého exempláře, se ukázalo, že má dokonce 2,4 Slunce, jako kdyby vznikl složením přesně tří okolních hvězd.

"Splývající složky těsných dvojhvězd by měly vytvářet mnohem širší spektrum hmotností. Dvojhvězdný původ modrých opozdilců lze tedy pravděpodobně aplikovat jen ve vnějších oblastech hvězdokupy," prozradil závěry vyšetřování Rex Saffer. "Rozložení hmotností stálic v centrálních oblastech je ovšem silný argument pro přímou kolizi." V nejhmotnějším případě mohlo být tím nejlepším scénářem setkání osamocené hvězdy s těsnou dvojhvězdou. Trojice na krátko udělala pár komplikovaných kotrmelců a vzápětí splynula do jediného tělesa.

K potvrzení jsou tak jako v řadě jiných případů samozřejmě nezbytná další pozorování. Proto Rex Saffer hodlá vyšetřit modré opozdilce i v jiných kupách. "Za rok touto dobou budeme mít proměřenu hmotnost a rychlost rotace u sta dalších takto výjimečných hvězd, takže dokážeme mnohem přesněji říci, jaké způsoby hrají roli v různých prostředích."

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope News, 220 záludných otázek z astronomie
 

Very Large Array Radio Telescope

Městečko Magdalena ve státě Nové Mexiko leží na silnici Highway 60 ze Socorra do Datilu a je to ospalé provinční místo -- těžko uvěřit, že bývalo významnou železniční stanicí, odkud se ještě začátkem 20. století dopravovala po železnici do mnoha oblastí USA velká stáda dobytka.

 Na západ od něj se rozkládají rozsáhlé náhorní travnaté pláně Datil-Mogollon Volcanic Plateau, vytvořené před 60-25 miliony let gigantickou sopečnou činností. Jsou plné sopečných pum a lávových proudů. Jejich část, nazývaná Pláně svatého Augustina (Plains of San Agustin) o rozloze přibližně 70 x 20 kilometrů byla kdysi dnem velikého jezera.

Cestou z Magdaleny se po levé straně náhle objeví skupina obrovských bílých antén radioteleskopu Very Large Array Radio Telescope (VLART), technického divu, jehož cílem je výzkum nejvzdálenějších oblastí vesmíru. Je jich celkem 27 a každá z nich má průměr 25 metrů a váží 230 tun. Antény jsou umístěny na železničních kolejích, situovaných do tvaru písmene Y, jehož větve měří každá 21 kilometrů a noha 18 kilometrů. Tím je umožněno přestavění a přesměrování celé soustavy (každá z antén může samozřejmě měnit orientaci ve třech osách). Úplné přestavění celé soustavy trvá podle okolností pouhých 8 až 12 hodin. Kromě nich je na tento železniční systém v areálu napojena montážní budova, která dovoluje údržbu a opravy jednotlivých antén (a je tedy vyšší než antény).

Místo pro radioteleskop na Pláních svatého Augustina bylo zvoleno z několika důvodů: především je téměř ideálně rovné a nachází se ve vysoké nadmořské výšce s velmi čistým vzduchem a nízkou prašností. Je také velmi daleko od všech větších zdrojů rušivého radiového provozu (nejbližší 220 km).

Od silnice vede šest kilometrů dlouhá komunikace do návštěvnického střediska, vybaveného stejně dokonale, jako všechna obdobná střediska v národních a státních parcích v celých Spojených státech. Návštěvník tam může shlédnout ca třicetiminutový videoprogram, který ho zajímavou formou seznámí s dnešními poznatky o vesmíru, cílech radioteleskopu, jeho historií a činností. Na stěnách jsou návštěvníkům ukázány vedle atraktivních a dokonalých fotografií planet a jejich satelitů pořízených vesmírnými sondami a vedle dalších snímků z amerického vesmírného programu také nejvýznamnější výsledky radioastronomie, především ty, které byly získány na VLART. Rozlišovací schopnost radioteleskopu je prý taková, že by dokázal identifikovat radiový zdroj velikosti golfového míčku ve vzdálenosti 150 kilometrů.

Prostým stiskem tlačítka zvonku lze kromě toho přivolat službu, která může zodpovědět další odborné otázky, případně prodat zájemcům knihy o astronomii (jdou to knihy zdaleka ne jen populární), případně i obligátní golfové čepice a trička či svetry se znaky radioteleskopu. Pohlednicemi se lze zásobit samoobslužně.

Od návštěvnického střediska vede "naučná stezka", procházející dobře volenými místy, které nabízejí fotogenické pohledy na soustavu bílých monster a zavede návštěvníka až do bezprostřední blízkosti jedné z obřích mís. Volně se návštěvník po areálu pohybovat nemá, což v USA znamená, že se tam mimo vyznačená místa skutečně nikdo nepohybuje (takže si to netroufne ani český návštěvník). Záběry má tedy každý patrně stejné.

Stezka končí u budovy výpočetního střediska (jediné budovy v areálu mimo návštěvnického střediska a montážní haly). Do ní samozřejmě přístup není a poloprůhledná okna nedovolují dovnitř ani kloudně nahlédnout. Návštěvník však už byl poučen, že je v ní srdce celého organismu, že je to centrála, která řídí nastavení orientace systému, shromažďuje a zpracovává výsledky mnohahodinových měření. Také se dozvěděl, že výpočty ze zachycených signálů z hloubky vesmíru, jejichž shromažďování a zpracování trvalo ještě nedávno 8-12 hodin podle charakteru radiového zdroje mohou dnes být zkráceny díky moderní výpočtové technice a zvýšené citlivosti detekce v některých případech na 2-3 hodiny.

Tento radioteleskop -- i když už dnes není ani největší, ani nejmodernější -- si právem zaslouží obdiv -- nejen pro svou významnou vědeckou činnost, ale i pro své umístění a svou přitažlivou krásu. I technika je estetická a krásná.

Antonín Holý
Zdroj: Ústav organické chemie a biochemie, Praha
 

Vesmír je sladký!

Nekonečná fantazie vesmírného prostoru opět ukázala jednu ze svých méně tradičních tváří: Pracovníci dvanáctimetrového radioteleskopu na arizonském Kitt Peaku objevili záření unikátní molekuly -- glykoladehydu, nejjednoduššího z cukrů.

 V mezihvězdném prostoru se radioastronomům dosud podařilo vystopovat na sto dvacet nejrůzněji složitých molekul. Nacházejí se ve vnitřních oblastech oblaků mezihvězdné látky, které tyto sloučeniny chrání před agresivním zářením hvězd, eventuálně v rozsáhlých obálkách chladných červených obrů. Pozorují se sice těžko, ale tu a tam se projeví v dalekém infračervené nebo mikrovlnné oblasti elektromagnetického spektra.

Vzhledem k hojnosti mateřského prvku je nejvíc v prostoru zastoupena molekula H2, ale najdou se i komplikovanější případy jako H2CO či CO nebo dokonce H2O -- voda.

Čerstvé stopy glykolaldehdy jsou však značně výjimečné. "Objev molekuly tohoto sacharidu v oblaku, kde se rodí nové hvězdy, naznačuje, že řada složitých látek vzniká dávno předtím, než se objeví planety," popsal význam Jan M. Hollis z Goddardova střediska kosmických letů. Glykolaldehyd je poskládaný z osmi atomů uhlíku, kyslíku a vodíku, přičemž v kombinaci s jinými molekulami může vytvořit i složitější Ribosu či Glukosu. Ta první je základním stavebním kamenem nukleových kyselin jako je RNA a DNA. Glykolaldehyd je vlastně jednodušším příbuzným stolního cukru, se kterým jste si možná před chvílí osladili kávu nebo čaj.

Molekulu se podařilo odhalit v jednom z mračen ve vzdálenosti kolem 26 tisíc světelných roků směrem ke středu Galaxie, jenž nese nezáživné jméno Sagittarius B2 (North). Tyto oblasti zvýšené koncentrace mezihvězdné látky jsou pořád ještě řidší než to nejlepší vakuu, které dokážeme na Zemi vysát. Na druhou stranu ale nikam nepospíchají a "chemické" reakce zde probíhají stovky tisíc až miliony roků.

 "Objev glykolaldehydu v jednom z takových mezihvězdných mračen prozrazuje, že složité molekuly mohou vznikat i ve velmi nepříznivých podmínkách," odkryl další pozadí Jan Hollis. "Zatím sice nevíme jakým způsobem, nicméně další astronomická pozorování a teoretické práce chemiků snad tohle tajemství rozlousknou. Navíc doufáme, že tak podpoříme snahu o hledání dalších typů molekul a sestavíme tak alespoň základní obraz o procesech v těchto oblastech vesmíru."

Molekula jednoduchého cukru se prozradila díky slabému mikrovlnnému záření, odpovídajícímu přechodům mezi jednotlivými rotačními stavy. Charakteristické signály zaslechla dvanáctimetrová anténa Národní rádioastronomické observatoře, která od roku 1967 pracuje na Kitt Peaku. Za tři desetiletí objevila desítky molekul, mezi nimi i CO, která se dnes často využívá právě při studiu mezihvězdných mračen. (A za jejíž nerušenou frekvenci musí astronomové bojovat s nejrůznějšími telekomunikačními společnostmi.)

Glykolaldehyd je přitom sladkou tečkou za nenápadnou, ale velmi úspěšnou kariérou tohoto detektoru. Koncem července bude sice definitivně uzavřen, nicméně jeho odkaz se stane součástí připravované Atacamské velké mikrovlnné sítě, kterou v severní Chile poskládá šedesát čtyři menších antén.

Jiří Dušek
Zdroj: NRAO News
 

Měsíc za letního slunovratu

Úplněk, který připadl na pátek 16. června letošního roku, nastal pouhé čtyři dny před letním slunovratem. Měsíc byl tudíž nízko nad obzorem a mohl se zdát mnohem větší než obvykle. Proč?

 Jistě si vzpomínáte na chladné zimní noci, za kterých úplňkový Měsíc zářil vysoko na vybledlé obloze. Nyní, v době nadcházejícího léta se situace obrátila. Letní úplněk se škrábe stejně nevysoko nad obzor jako zimní Slunce -- z našich zeměpisných šířek se nedostane výše než 30 stupňů nad obzor.

Pokud se vám však v nadcházejících nocích měsíční světlo vkrade až do ložnice, možná se zároveň bude zdát mnohem větší než obvykle. Není třeba mít žádný strach, neboť se jedná pouze o psychologický klam -- i když velmi dokonalý.

Skutečně, nejen Měsíc ale i Slunce se nám jeví u obzoru větší, než když se vyhoupnou výše. Jedno z nejpopulárnějších vysvětlení tohoto klamu přinesli psychologové Kaufman a Rock v roce 1962. Přišli s názorem, že Měsíc nízko nad obzorem se zdá zásluhou blízkých předmětů (domy, stromy, kravín apod.) vzdálenější. Trochu to možná odporuje zdravému rozumu (jsme zvyklí, že předměty vzdálenější jsou menší), ale právě tento jev údajně zapříčiňuje větší vzhled Měsíce u obzoru.

 Tento paradox možná objasní klam s kolejnicemi, který v roce 1913 popsal Mario Ponzo (viz. obrázek). Horní žlutá příčka se nám jeví jako mnohem větší, i když ve skutečnosti jsou obě žluté úsečky naprosto stejně dlouhé. Ta vzdálenější vypadá delší díky ostatním příčkám, které jsou blízko ní. Podobným způsobem se dá vysvětlit i iluze velkého Měsíce.

Uvedené vysvětlení je však jen jedním z mnoha. Tato domněnka totiž nevysvětluje zážitky pilotů létajících se svými stroji ve velkých výškách, kteří tomuto klamu rovněž podléhají. Znamená to, že iluze velkého Měsíce nemůže být způsobena jen přítomností objektů u obzoru, protože letci z velkých výšek žádné takové objekty vůbec nevidí. Dr. Carl Wenning z Illinois State University a mnoho dalších (např. Zdeněk Mikulášek v Záludných otázkách z astronomie) proto přisuzují vznik tohoto klamu skutečnosti, že se nám obloha jeví spíše jako mírně vypouklý cylindr než polokulová plocha a objekty nízko u obzoru se zdánlivě promítají na větší plochu oblohy. S jinou, zcela odlišnou myšlenkou k vysvětlení tohoto jevu pak přišel prof. Don McCready's.

Aby toho nebylo, červnový úplněk byl možná také mnohem barevnější. Průchod jeho měsíčního světla nízkými vrstvami zaprášené atmosféry totiž způsobilo jeho odmodrání, takže se zbarvil do růžova či oranžova. Jack Horkheimer z Miami Museum of Science a Space Transit Planetarium soudí, že právě od zamilovaného zabarvení červnového Měsíce pochází pojem honeymoon (česky líbánky). Proto je také zároveň červen tradičně měsícem, ve kterém se odehrává nejvíce svateb. Takže pozor na červnový Měsíc!

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle NASA Science News
 

Návod na použití vesmíru - Jdeme nakupovat

Co vlastně nutí lidi k tomu, aby strávili celou noc obhlížením jednotlivých zákoutí nekonečného vesmíru? Co je donutí, aby nevyspalí trávili pod hvězdami chladné zimní noci i vlhká letní rána? Fantazie? Pokora? Touha po dobrodružství? Vzrušení z neznáma? Nevíme. Ať tak či onak, tahle knížka pro vás může být průvodcem právě na cestě za tajemným a vlastně skoro nepoznaným světem kolem nás. Prozradí vám, co všechno s sebou budete potřebovat, a jak se při putování oblohou neztratit. Tu a tam vám poskytne i tipy na návštěvu zajímavých zákoutí.

Vyznat se na nebi a správně popsat jednotlivé vesmírné jevy není nic jednoduchého. Pokud se opravdu chcete stát hvězdáři, doporučujeme vám nejdříve naše rady přečíst a teprve poté, krok za krokem, postupovat po jednotlivých kapitolách. Pokud budete dostatečně pečliví, hravě už za několik měsíců zvládnete to, co celá řada jiných astronomů.

Jdeme nakupovat
Nemá smysl o tom diskutovat: Před začátkem toulek hvězdnou oblohou si musíte pořídit několik velmi důležitých pomůcek. Na prvním místě jmenujme zdroj rovnoměrného červeného osvětlení. Léta praxe ukázala, že nejlepší je malá diodová svítilna, která se prodává třeba v podobě zadního světla na kolo. Baterku si ale můžete vyrobit i sami, když například ke 4,5voltové baterii připájíte do série dvojici svítivých diod a vhodný rezistor (50 až 100 ohmů). Samotnou konstrukci necháme na vás, fantazie šikovných rukou je totiž nekonečná.

Musíte-li z nouze použít baterku s akumulátory a obyčejnou žárovkou, pak ji překryjte vrstvou papíru (kvůli zeslabení a rozptýlení světla). Vhodný je třeba červený papír či bílý, doplněný červeným celofánem. Je-li světlo sytě červené, téměř neruší přizpůsobení zraku tmě. (Taková baterie se vám ale po několika málo nocích zcela vybije!)

Při nočním pozorování se každopádně silném bílému světlu pozorně vyhýbejte: plná adaptace lidského zraku na tmu totiž trvá přes půl hodiny! Právě o ni nám přitom jde. Pokud totiž chcete na vlastní oči spatřit ty nejslabší možné objekty -- lhostejno zda bez dalekohledu či s ním -- musíte se ze zásady vyhýbat "obvyklému" nočnímu osvětlení. Tedy i na takovém záchodě.

Tento problém souvisí i s výběrem vhodného pozorovacího stanoviště. Zvolte bezpečné místo co nejdál od pouličního osvětlení. Pokud to bude vaše zahrada či dvorek, doporučujeme vám do venkovní lampy namontovat červenou žárovku. (Tu můžete instalovat také na chodbu domu či onen záchod.) Pokud přesto všechno musíte během pozorování navštívit osvětlené prostory, pak si nasaďte na oči červené brýle například od horského sluníčka. S nimi se můžete po místnosti pohybovat, aniž byste přišli o adaptaci na tmu. (Vaše pověst normálního člověka ale nejspíš utrpí...)

Kromě svítilny potřebujete řadu dalších věcí: Za pozorovací deník nejlépe poslouží nelinkovaný sešit formátu A4 s tvrdými deskami doplněný čtverečkovaným lenochem. Při jeho koupi ale dlouho váhejte a sáhněte po tom, který má dostatečně pevnou vazbu (tj. je skutečně šitý, s listy spojenými jehlami nebo nití) a dostatečně kvalitní papír odolný několikerému gumování apod. Do takového deníku si samozřejmě zaznamenávejte všechna pozorování -- ať už formou číselných údajů, textů či kreseb. Časem se tak pro vás stane nesmírně cenným dokumentem, ke kterému se budete po letech s radostí vracet.

Nezbytná pro vás bude také sada měkkých tužek různé tloušťky (pentelka 0,5 mm a verzatilka 2 mm s tuhou tvrdosti 2 či HB), měkčí guma a hodinky (nejlépe digitální). V noci samozřejmě používejte patřičně teplé oblečení a obuv, abyste neprochladli ani po několika hodinách pozorování. Nemá snad smysl připomínat, že vzhledem k časté rose musí být obuv nepromokavá. Kromě toho určitě nad ránem uvítáte několik lahodných doušků teplého džusu nebo čaje z termosky. Není totiž nic důležitějšího, než aby bylo v těle dostatek vody a cukrů. Naopak se vyvarujte alkoholu, jenž značně snižuje postřeh, a kouření, které naopak omezuje citlivost očí na slabé zdroje světla. Navíc je nezdravé.

Skoro nezbytná je i židle a stůl, bez kterých svá pozorování v mokré trávě jenom stěží zaznamenáte. Časem budete potřebovat i triedr 10x50 nebo 7x50. Musíme vás však důrazně varovat: Při koupi nedejte na rady prodavačů a sáhněte po nejlevnějších typech. Až na výjimky totiž mezi nimi příliš veliké rozdíly nejsou. (Pomineme-li samozřejmě cenu.) Triedr doplňte rosnicemi, rourkami o délce asi deset centimetrů nasazenými na objektivech, které budou z vnitřní strany začerněné; lze je zhotovit např. z plastových lahviček od saponátu nebo tvrdého papíru vyloženého černou plstí. Pro některá pozorování se k němu hodí jednoduchá azimutální montáž se stativem.

Z osobní zkušenosti nedoporučujeme předčasnou koupi drahého astronomického přístroje. Pokud se chcete seznámit s hvězdnou oblohou, budou vám spolehlivě stačit oči nebo jednoduchý dalekohled. Teprve poté je vhodné -- také s přihlédnutím k vašemu zájmu -- začít uvažovat o dražším přístroji.

Ať už s pozorováním začínáte nebo se zařadíte mezi ty nejzkušenější, na vrchu vašeho pracovního šuplíku budou vždy hvězdné mapky, mapa Měsíce a hvězdný atlas.

Otočná mapka hvězdné oblohy
Pro začátek určitě nezbytná pomůcka. Na hvězdárnách se prodává několik druhů, my vám doporučujeme tu od Zdeňka Pokorného, která má na rubu jednoduchou mapku Měsíce. Ceny otočných mapek se pohybují do několika destítek korun.

Oldřich Hlad a kol., Mapa severní a jižní oblohy
Tohle zajímavé dílo v podobě plakátu objevíte v několika různých vydáních v ceně do sta korun. Pro základní orientaci na obloze je vhodné mapy nalepit na lepenku.

Počítačové atlasy
Obzvlášť na Internetu lze získat množství nejrůznějších počítačových atlasů. Pro začátečníka nejsou příliš vhodné, nad papírový atlas totiž není. V nouzi je ale samozřejmě použijte, jen si mapy vhodně vytiskněte.

Erich Karkoschka, Astronomický atlas hvězdné oblohy
Tento příruční atlas formátu A5 se hodí jak pro pozorování bez dalekohledu, tak především pro obhlížení nebe prostřednictvím triedru. Dnes ho nejčastěji seženete v nejrůznějších knihovnách.

Antonín Rükl, Atlas Měsíce
Dnes zřejmě nejpřehlednější kartografické dílo o Měsíci. Často se objevuje v antikvariátech v ceně do sto korun. Stejný autor vydal i velmi užitečnou nástěnnou mapu.

Antonín Bečvář, Atlas Coeli
Tento snad stále ještě nejlepší atlas na světě lze i dnes občas koupit na inzerát a v antikvariátech (do ceny 500 Kč neváhejte). Pro pozorování si ale pořiďte jeho zmenšenou a výrazně praktičtější xerokopii (formátu A3 místo A2).

Abyste měli přehled o aktuálním dění na obloze, kupte si na hvězdárně Hvězdářskou ročenku a předplaťte si slovensko-český časopis Kozmos (adresa redakce Konventná 19, 811 03 Bratislava, Slovensko). Nepřeberné množství informací samozřejmě najdete i na Internetu, odrazovým můstkem pro vás může být adresa rady.astronomy.cz věnovaná právě této publikaci.

rekapitulace:

  • Ze všeho nejdřív si pořiďte několik základních pomůcek každého pozorovatele: baterku nejlépe s červenou svítivou diodou, pozorovací deník, sadu tužek, gumu, vhodné oblečení, přenosný stolek a židličku.
  • Spíš dříve než později budete také potřebovat jednoduchý triedr, který lze koupit za cenu do dvou tisíc korun. Doplňte si ho rosnicemi, které brání jeho zamlžení, a dle vaší šikovnosti i jednoduchou montáží tak, abyste ho nemuseli stále držet v ruce.
  • Pořiďte si Hvězdářskou ročenku či jiný zdroj informací o aktuálním dění na obloze. Zpočátku pro vás bude také nezbytná otáčivá mapka a jednoduchý atlas hvězdné oblohy.

Návod na použití vesmíru, dříve Rady pro začínající pozorovatele, vychází (na pokračování) v této úpravě poprvé. Elektronickou verzi na podzim tohoto roku doplní i verze papírová, kterou vydá Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. Autoři vám budou velmi vděčni za jakékoli připomínky.

Jiří Dušek, Jan Hollan
Zdroj: (pokračování příště)
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...