:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

258. vydání (15.6.2000 )

foto r. novak Před nedávnem jsem na hvězdárně několika návštěvníkům ukazoval Slunce. Učené povídání o chladnějších slunečních skvrnách, horkých fakulových polích, nebezpečných erupcích a extrémních podmínkách v samotném nitru naší mateřské hvězdy skončilo a nastal čas pro dotazy. Slovo dalo slovo a jeden z posluchačů se zeptal, jak je to se svitem Slunce. Má prý pocit, stejně jako řada lidí v jeho okolí, že letos září mnohem více než v minulosti. Dokonce na to měl pádný důkaz: Zatímco za mlada mohl v trenýrkách pobíhat v létě celý den, dnes v tričku s krátkým rukávem vyjde na půlhodinovou procházku a docela slušně se spálí. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že Slunce svítí pořád stejně, že k žádným dramatickým změnám nedochází a že jde jenom o jeho subjektivní pocit. Energie uvolňovaná v souvislosti se sluneční aktivitou je přece naprosto zanedbatelná a v době maxima, což je právě teď, stoupá nejvýše o jedno, dvě promile. Navíc se sluneční činnost projevuje spíše v exotičtějších oborech elektromagnetického spektra -- v rentgenové a radiové oblasti, takže není divu, že její vliv na člověka dosud nikdo věrohodně neprokázal. Pán však trval na svém a obměkčila ho až přirovnání, kterými jsem ho na závěr zasypal: "Možná je to stejné, jako s tou mládeží, která je stále horší. Nebo s tím, že dříve bývalo vždycky lépe..." I když se mnou souhlasil, nemohl jsme se při loučení zbavit pocitu, že to na mne jenom hrál a z hvězdárny odcházel s přesvědčením o "pravdě někde jinde". Ruku na srdce, moc se nedivím. V posledních dnech, kdy hladina lihového teploměru v naší redakční kanceláři běžně dosahuje 28 až 29 stupňů, mám úplně stejný pocit. Takové horko nepamatuji, Slunce doopravdy svítí mnohem víc než v minulých letech.

Jiří Dušek

 

 

 

Vesmírný šampus

Jak by vesmír asi vypadal, kdybychom ho miliardkrát zmenšili? Kolik hmoty vůbec obsahuje? Jaké největší struktury v něm nalezneme? Otázky, na které hledá odpověď skupina astronomů trpělivě proměřujících polohy několika set tisíc nejbližších galaxií.

 Celý princip prohlídky s názvem 2dF Galaxy Redshift Survey, dosud největší svého druhu, je vtipně jednoduchý: pozorovatelé pomocí čtyřmetrového dalekohledu Anglo-australské observatoře odhadují červené kosmologické posuvy, tedy stopy ve světle vzdálených galaxií, na kterém se podepsalo samotné rozpínání vesmíru. Přitom platí jednoduchá úměra: čím jsou dál, tím větší posuv u nich můžeme sledovat. Navíc všechny cíle projektu leží ve dvou řezech nápadně připomínajících kousky pizzy: na šířku mají tři stupně, na délku celých devadesát.

Hvězdářům se do zorného pole dosud podařilo dostat na 106 tisíc galaxií, které se nacházejí do vzdálenosti dvě miliardy světelných roků, resp. přesněji vyjádřeno s velikostí kosmologického posuvu do 0,25. Konečným cílem přehlídky je pak ve vytipovaných oblastech proměřit na 250 tisíc galaxií, čtyřikrát více než všechny předcházející projekty.

Úkol to není vůbec jednoduchý a bez speciálních zařízení by byl vlastně zcela nemožný. Naštěstí mají k dispozici zvláštní zařízení, se kterým mohou současně analyzovat světlo čtyř set galaxií najednou. Fotony každé z nich totiž z ohniskové roviny do spektrografu, jenž měří kosmologický posuv, vyvede zvláštní optické vlákno. "Spektrograf přehlídky 2dF je svým způsobem značně revoluční," popsal detektor ředitel Anglo-australské observatoře profesor Brian Boyle. "Využívá totiž citlivý, dálkově řízený manipulátor, který každé optické vlákno umístí do přesně zadané polohy, takže sbíráme pouze světlo přicházející od vybrané galaxie. Každou hodinu robot nastaví 400 vláken, za jedinou noc tudíž zvládneme proměřit více než dva tisíce galaxií."

A co se dosud podařilo objevit? Na první pohled to může být překvapující, ale hvězdné ostrovy nejsou v prostoru rozloženy nahodile. Naopak vytvářejí různé shluky, hnízda a řetězce dlouhé až 500 milionů světelných roků. Ukazuje se dokonce, že galaxie zaujímají pouhou osminu kosmického prostoru a že převážně leží podél stěn jakých si buněk, připomínajících nadýchnou vesmírnou pěnu. Právě tyto bubliny tvoří ty největší kosmické útvary. (Ale aby bylo jasno, neznamená to, že by uvnitř žádné galaxie neexistovaly. Pouze jich je výrazně méně.)

Tyto podivuhodné struktury jsou pravděpodobně odrazem jemných fluktuací na úrovni subatomárních částic, které se vytvořily v prvních okamžicích po velkém třesku. Ostatně, dokládají to i variace známého reliktního (zbytkového) záření.

 Ba co víc! Tým na setkání Americké astronomické společnosti předvedl unikátní filmové představení "Letu vesmírem", spočítané na základě skutečných měření kombinovaných se záběry blízkých galaxií (QuickTime, 1,8 MB). Mapa sestavená britskými, australskými a americkými hvězdáři pokrývá 1/20 celé oblohy a dosahuje hloubky až čtyři miliardy světelných roků. "Pokrytý prostor je skutečně impozantní, jedná se o 13 miliard miliard miliard světelných roků krychlových," komentoval výsledky Karl Glazebrook z John Hopkins University.

Snímek začíná "pohledem" na mateřský dalekohled, který je součástí australské Siding Spring Observatory v Novém jižním Walesu. Poté si prohlédnete celou řadu galaxií různých typů: spirálních, eliptických i nepravidelných. Vzhledem k omezenému pokrytí nebe, je celá přehlídka umístěna do nápadně zploštělého pásu. Temné oblasti kolem tedy neznamenají, že by se zde žádné hvězdné ostrovy nenacházely, nýbrž že se v této části vůbec nepozorovalo.

Záznam demonstruje řadu objektů důležitých v různých měřítcích. Začíná se u planet a jednotlivých hvězd, poté se přejde ke galaxiím a skončí u těch největších vesmírných struktur. V posledních záběrech "kosmické pěny" reprezentuje každá žlutá tečka jednu galaxii, modře jsou pak vyznačeny oblasti vyšší koncentrace látky.

Rozsahem revoluční prohlídka navíc umožnila odborníků odhadnout množství celkové hmoty ve vesmíru. "Celá myšlenka je více než jednoduchá," prozradil na zasedání v newyorském Rochesteru Gavin Dalton z Oxfordské univerzity. "Poblíž oblastí s velkou koncentrací galaxií, poněkud klesá expanze vesmíru. Tento jev umožňuje odhadnout celkovou hmotu zhustků a po analýze celé přehlídky dostaneme i hmotnost vesmíru." Samozřejmě, že se tímto způsobem projevuje i jinak obtížně hledaná skrytá látka.

Potvrzují se tak závěry mnoha jiných experimentů. Gravitační přitažlivost látky obsažené ve vesmíru není dostatečně silná na to, aby zabrzdila jeho expanzi. Přesněji řečeno, současné výsledky 2dF ukazují, že v prostoru kolem nás existuje pouze 40 procent, plus mínus deset procent, látky nutné k zabrždění rozpínání.

Do scénáře dalšího vývoje ovšem může zasáhnout i dosud stále ještě tajemná "odpudivá síla" (odpudivá gravitace vakua), která je schopna tempo expanze stále urychlovat. "Něco takového naznačila v roce 1998 studie světelných křivek supernov ve vzdálených galaxií," dodal profesor Glazebrook. "Na počátku tohoto roku, přitom experiment Boomerang ukázal, že žijeme v 'plochém' vesmíru." Jednalo se o detektor, který zavěšen na balóně letícím nad Antarktidou, po deset dní mapoval mikrovlnné záření přicházející z vesmíru. Výsledkem byly záznamy velmi jemných variací reliktního záření na úrovni několika tisícin procenta. Něco podobného se podařilo už v devadesátých létech změřit sondě COBE. Jenže ta měla rozlišení jenom sedm stupňů, kdežto zařízení Boomerang zahlédlo detaily o velikosti jenom třetiny průměru Měsíce.

 "Horké skvrny" v mapě odpovídají rozsáhlým nehomogenitám plazmy v prvních okamžicích existence vesmíru, od kterých se reliktní záření oddělilo zhruba 300 tisíc roků po velkém třesku. Tyto kazy, bez nichž bychom ale jenom stěží dnes existovali, přitom určují řadu klíčových kosmologických parametrů. Odborníci tak mimo jiné došli k závěru, že ve vesmíru skutečně existuje jenom málo látky. "Přehlídka 2dF Galaxy Redshift Survay ukázala, že celkové množství hmoty k udržení plochého vesmíru, jehož rozpínání se zastaví v nekonečnu, je skutečně příliš nízké," dodal profesor Glazebrook.

Pokud půjde všechno bez problémů -- a proč by také nešlo, dosáhne přehlídka na 250 tisíc galaxií někdy s koncem roku 2001. Tým odborníků pak s nashromážděným materiálem dokáže měřit jemné variace v hustotě galaxií na úrovni 400 milionů světelných roků -- tedy stejně velikých jako struktury mikrovlnného záření, které vzniklo před 12 miliardami roků. Navíc ji za nedlouho doplní ještě ambicióznější projekt Sloan Digital Sky Survey, jenž hodlá v průběhu pěti roků prohlédnout na jeden milion galaxií! Ještě v devadesátých létech přitom i ty největší projekty disponovaly pouhými 25 tisíci měření...

Jiří Dušek
Zdroj: celá řada
 

Jedenáctiměsíční Chandra

O tom, co podnikl během prvních jedenácti měsíců svého života Chandrasekhar, toho moc nevíme. Díky médiím však celkem dobře sledujeme to, co se zdařilo satelitu nesoucímu jeho jméno.

 Je to tak. Pozvolna se blíží první narozeniny rentgenové laboratoře Chandra na oběžné dráze, která se 23. července 1999 svezla v nákladovém prostoru letounu Columbia. Už tehdy ukázala, že půjde o skutečně unikátní zařízení: Raketoplán, jenž měl při startu tak velké problémy, že se uvažovalo o jeho nouzovém přistání, totiž poprvé v historii řídila žena. Tento v dějinách kosmonautiky revoluční počin byl předzvěstí řady budoucích objevů dalekohledu. A vědců, kteří s rentgenovou observatoří pracují.

Vesmír očima Chandry vypadá trochu jinak, než jak vnímáme okolní prostor my lidé, nebo většina organismů na Zemi. Díky tomu, že Slunce svítí hlavně ve viditelné oblasti elektromagnetického spektra, uzpůsobila evoluce naše oči k detekci fotonů s vlnovou délkou řádu stovek nanometrů. Satelit Chandra, který se pohybuje po značně protáhlé dráze ve výšce 10 až 140 tisíc kilometrů, pak není nic jiného než brýle na studium vesmíru o vlnové délce přibližně stokrát kratší. Tento pohled je úplně jiný a bezesporu stojí za to. Můžeme si totiž prohlédnout velmi horké objekty, plyn zahřátý na teploty řádu deseti milionů kelvinů.

S takto extrémními podmínkami se kupříkladu běžně setkáme poblíž neutronových hvězd. Jistě si pamatujete na článek o objevu prstence kolem degenerované hvězdy, která zůstala po výbuchu supernovy v roce 1054 v souhvězdí Býka a dala mimochodem za vznik známé Krabí mlhovině. Velmi podobnou strukturu se nyní podařilo pozorovat i v pozůstatku po supernově vzplanuvší před asi deseti "kilolety" v jižním souhvězdí Plachty. Zbylá neutronová hvězda má průměr kolem dvaceti kilometrů, kolem dokola se otočí jedenáctkrát za sekundu a teplotu povrchu odborníci odhadují na dva miliony stupňů. Na snímku z Chandry vypadá jako nápadně jasný bod, obklopený rozsáhlými prsteny o průměru kolem deseti světelných roků a dvěma protilehlými výtrysky.

Přiložený obrázek vám poskytne srovnání obou záběrů. Astronomové se původně domnívali, že pozorovaná struktura kolem pulsaru v Krabí mlhovině je jen náhodná a ojedinělá, ale na základě pulsaru v Plachtách se zdá, že se podobnými jevy setkáme i v jiných případech. Měření teploty také vyvrátilo hypotézu, kterou astrofyzici zdůvodňovali náhlé změny v periodě rotace neutronové hvězdy.

Podle současných teorií mají tyto nahodilé poruchy doprovázet zvýšení povrchové teploty. K poslední takové změně u pulsaru v Plachtách došlo 16. ledna tohoto roku, ale Chandra žádnou odchylku teploty větší než 1/300 nezaznamenala. Hvězdáři tak musí nejspíš zasednout ke stolům a vymyslet něco nového.

Dalším zajímavým poznatkem je skutečnost, že se neutronová hvězda pohybuje rychlostí kolem stovky kilometrů za sekundu ve směru polárních výtrysků, které zřejmě "zviditelňují" orientaci rotační osy. Exploze supernov nejsou ani zdaleka symetrická záležitost, a odhalená zdegenerovaná jádra hmotných hvězd, které později označujeme jako pulsary, jsou doslova "vystřeleny" do prostoru. Privilegovaným přitom může být směr rotační osy původní hvězdy.

Existuje však ještě jedno alternativní vysvětlení: V těsném okolí hvězdy, díky nesmírně silnému magnetickému poli a rychlé rotaci, dochází urychlování nabitých částic, které pak unikají ve směru osy neutronové hvězdy. Pokud je výtrysk na jedné straně jenom o chlup silnější než na druhé, vzniká raketový efekt, jenž pomalu, ale dlouhodobě hvězdu urychluje.

Jiná pozorování naopak teorie astronomů potvrzují. Na přiloženém obrázku vidíte snímky postupně Hubblova kosmického dalekohledu, jednoho z dvojice Gemini a nakonec i Chandry. Jedná se o drobnou planetární mlhovinu BD+30 3639, pozůstatek hvězdy, která se nachází pět až osm tisíc světelných roků od Země. Uprostřed systému leží velmi horký bílý trpaslík, ze kterého uniká rychlostí několika milionů kilometrů v hodině materiál. Tento vítr se sráží s látkou odvrhnutou stálici mnohem dříve, ve fázích rudého obra, a ohřívá ji na miliony stupňů Celsia.

 Právě tuto bublinu horkého plynu Chandra zachytila. Navíc se jí ve spektru prstýnku podařilo vystopovat i takový prvek jako je neon, tedy produkt jaderného hoření doslova vybagrovaný za předchozího vývoje stálice, kdy z její obálky mohutně unikal veškerý materiál.

Poslední pozorování Chandry je malým rekordem hvězdářské Guinessovy knihy. Galaxie Pictor A (Pictor je latinské označení pro souhvězdí Sochaře) je už několik desetiletí známa jako silný zdroj radiového záření -- z centra, kde asi sedí superhmotná černá díra, unikají ve výtryscích nabité částice. Jelikož je urychluje nesmírně silné centrální magnetické pole, pohybují se rychlostí blízkou světlu a odnášejí i velké množství energie. Rentgenová observatoř přitom dovolila prohlédnout si detailně ta místa, která byla díky malému úhlovému rozlišení předchozích detektorů zrakům astronomů pečlivě ukryta.

Galaxie leží zhruba 650 milionů světelných roků daleko a z jejího centra (vlevo) vybíhá úzký, asi 800 tisíc světelných roků dlouhý výtrysk. Je tedy zhruba osmkrát větší než naše Galaxie. Skvrnka na pravém okraji se přičítá místu, kde se nabité částice setkávají s mezigalaktickým plynem pozorovaným v rádiovém oboru spektra.

Už za pár týdnů sfoukneme pomyslnou svíčku na dortu rentgenové družice, která se už nyní zapsala zlatým písmem do análů moderní astronomie a v mnoha případech nám představila vesmírné objekty jinak, než jsme je doposud znali. Doufejme, že ji nepotká nějaká nešťastná náhoda a Chandra bude sloužit přesně podle letového plánu ještě několik dalších plodných let.

Rudolf Novák, Jiří Dušek
Zdroj: Chandra News, Sky and Telescope News, AAS abstracs
 

Světlo pro černé díry

Hvězdáři už začínají věřit, že v centru prakticky každé galaxie trůní veleobří černá díra. Potvrzují to i příspěvky, které odezněly na nedávném setkání Americké astronomické společnosti v Rochesteru.

 Jistě vás nepřekvapí, že většina ze zmiňovaných referátu se opírala o výsledky získané Hubblovým kosmickým dalekohledem, resp. jeho velmi dobrým spektrografem STIS, který dokáže na rozdíl od pozemských detektorů sledovat i těsné okolí zářivých jader blízkých galaxií. Právě díky jemu dnes spolehlivě víme o více než třech desítkách černých děr s hmotností od jednoho milionu až po dvě a půl miliardy Sluncí.

Galaxie už od dob Edwina Hubbla dělíme podle jejich vzhledu do tří základních kategorií: na galaxie spirální, eliptické a nepravidelné. První typ gravitačně vázaných hvězdných ostrovů se vyznačuje pohledným tenkým diskem o průměru několik desítek tisíc roků, ve kterém mladé zářivé hvězdy a rozsáhlá oblaka mezihvězdné látky vykreslují více či méně nápadnou spirální strukturu. Uprostřed spirálních galaxií najdeme více či méně nápadnou "centrální galaktickou výduť", vlastně jakousi obří kulová hvězdokupa s méně hmotnými a tudíž méně zářivými hvězdami.

V nepravidelné galaxie, jak už jejich název naznačuje, žádnou uspořádanost či symetrii nenajdeme. Jedná se zpravidla o méně hmotné galaxie, v nichž v nedávné době došlo vzplanutí procesu vzniku nových hvězd, velmi často jako důsledek tvrdého gravitačního setkání s blízkou hmotnější galaxií. Velké eliptické galaxie ve tvaru rotačního elipsoidu povětšinou vznikly splynutím několika menších galaxií. Jsou velmi chudé na mezihvězdný plyn, a proto v nich nové hvězdy v současnosti vznikají jenom velmi vzácně.

Současné studie naznačují, v těžišti prakticky každé galaxie s centrální výdutí, ať už jde o spirálu nebo o galaxii eliptickou, sídlí temná a nenasytná kreatura: velmi hmotná černá díra. Dokonce se ukazuje přímá souvislost: "Standardní černá díra má hmotnost 0,2 procenta hmotnosti výdutě," prohlásil na setkání Americké astronomické společnosti John Komendy z Texaské univerzity v Austinu.

Každá galaxie si zřejmě v centru vytvoří jenom tak velkou černou díru, na jakou stačí. Od centra vzdálený tenký disk nemá na hmotnost ústřední černé díry pražádný vliv. Například blízká M 33 v souhvězdí Trojúhelníku má sice velmi impozantní spirály, ale prakticky v ní chybí jádro: v jejím středu se tudíž nachází černá díra s hmotností nejvýš padesát tisíc Sluncí.

 Sousední M 31 z Andromedy, velikostí srovnatelná s naší Galaxií, je už domovem mnohem hmotnější černé díry o hmotnosti odhadované na 30 milionů Sluncí. Potvrdil to pohyb jednotlivých stálic v centrálních oblastech této spirály. Zajímavé je, že do jejího harému patří i menší, eliptická M 32. Ta má většinu hmoty soustředěnu do "výdutě", a proto v ní trůní temný objekt o hmotnosti 2 miliony Sluncí.

Výrazně celkově otylejší je Sombrero, M 104. Vzdálenost této spirály se odhaduje na třicet milionů světelných roků a patří ke skupině galaxií v Panně. Je podivuhodné, kolik ji obklopuje kulových hvězdokup -- na dva tisíce! V porovnání s tím jsou naše Galaxie (necelých 200 kulových hvězdokup) či M 31 (kolem 350 hvězdokup) jenom "chudými příbuznými". Obří Sombrero má mnohonásobně větší zářivý výkon a v jeho nitru existuje černá díra s hmotností nejméně půl miliardy Sluncí.

Na vrcholu černoděrového žebříčku je pak obří eliptická M 87, jedno z center kupy galaxií v Panně. Z pohybu plynu v těsném okolí těžiště tohoto objektu vyplývá, že zde existuje černá díra o hmotnosti tři miliardy Sluncí! Na stejné, ba dokonce ještě větší kreatury narazíme i u jiných, vzdálenějších galaxií.

Centrální černé díry ze svého okolí vysávají veškerý materiál, svým slapovým působení jsou s to roztrhat nejen gravitačně nepevná molekulová oblaka, ale i celé hvězdy. Je-li pohlcovaného materiálu dostatek, projevují se tyto černé díry jako intenzivně zářící aktivní galaktická jádra, jako radiogalaxie, blazary i kvasary. "Zatímco černé díry o hvězdných hmotnostech vznikají jako výsledek rychlého vývoje hvězd o počáteční hmotnosti několika desítek Sluncí, jejich veleobří protějšky mají zcela jiný původ," komentoval tyto velmi zvláštní objekty Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny.

 "Její rozměry charakterizuje tzv. Schwarzschildův poloměr, jenž vyjádřen v kilometrech odpovídá trojnásobku hmotnosti v jednotkách slunečních. Obecně se soudí, že hmotnosti černých děr mohou výjimečně dosáhnout i 10 miliard Sluncí. Taková monstra mají poloměr až 200 astronomických jednotek. Kdybychom si vypočítali jakousi střední, fiktivní hustotu takového objektu, pak vyjde docela lidská hodnota. Je však nutné si uvědomit, že hmota uvnitř i takto hmotné černé díry je ve skutečnosti soustředěna v jediném bodu, v tzv. singularitě."

Stále více se prosazuje přesvědčení, že podobu nenasytné černé díry ovlivňují jak počáteční podmínky asistující při vzniku galaxie, tak i následný vývoj systému. Ještě před časem přitom vládl názor, že se tyto extrémní objekty v drtivé většině případů rodily osamoceně krátce po velkém třesku a teprve později kolem sebe nechaly narůst zářivou ozdobu mnoha miliard hvězd. Dnes jsou ve hře hned tři scénáře:

  • Malá černá díra stimulovala vznik galaxie z rozsáhlého oblaku vodíku, který vznikl po velkém třesku. Materiál padající do těžiště je pak zčásti přidal na váze, zčásti zkondenzoval do jednotlivých hvězd. Vznikla tak velká eliptická galaxie, v jejím centru sedí velká černá díra. Dnes už ale není příliš aktivní, jelikož ve svém okolí vyzobala většinu látky. Současně se zdá, že temná příšera nemůže tloustnou po neomezeně dlouhou dobu, ale že se příliv nové látky časem zabrzdí, mj. i proto, že s narůstající hmotností klesá intenzita jejího slapové půsebení a tudíž i její apetit.
  • Při náhodné srážce dvou obyčejných spirál se dvěmi centrálními, ale nijak výjimečnými černými dírami, vznikla jedna větší galaxie a po splynutí i jedna větší.
  • Nijak výrazná spirální galaxie se ve svém centru zmohla na nepříliš hmotnou černou díru. Ta však změnila poměry v systému, směrem do centra začal téct mezihvězdný materiál. Ten jednak zvýšil její hmotnost, jednak značně upravil vzhled galaxie.
Jak se vlastně podařilo změřit hmotnosti jednotlivých černých děr? Jednoduše, z pohybu plynu, který obíhá kolem těžiště galaxie. Ve dvou případech Hubble dokonce narazil na plynné disky rotující rychlostí až deset milionů kilometrů v hodině. Vzhledem k minimálním rozměrům centrálního tělesa tak musí jít o černou díru. Hlavní roli přitom hraje speciální spektroskop, jenž analyzuje přicházející světlo v širokém rozsahu vlnových délek od blízkého infračerveného až po ultrafialové pásmo.

"Jenom spektroskop STIS dokáže odhalit rychlé pohyby plynu v centrech blízkých galaxií. Kosmický dalekohled umístěný nad neklidnou atmosférou totiž poskytuje nezbytně ostré záběry, které umožňují sledovat pohyb v těsném okolí černých děr," komentoval výsledky Hans-Walter Rix, z Evropské kosmické agentury, které náleží část pozorovacího času vesmírné observatoře. Typickým příkladem je nenápadná galaxie NGC 3998, která se nachází 70 milionů světelných roků daleko. Profil radiálních rychlostí plynu zcela jasně ukázal, že systém vykrmuje černou díru o velikosti 190 milionů Sluncí. Jinou možností u velmi blízkých galaxií je sledovat pohyb jednotlivých hvězd. To se podařilo třeba v případě Mléčné dráhy nebo M 31.

Ale abychom dali prostor i pesimistům: existují oprávněné námitky, že dosud získaná pozorování vlastně existenci černých děr nedokazují. Všechno to jsou jenom nepřímé, byť velmi solidní důkazy. Na záběry z těsného okolí těchto unikátních objektů si ale počkáme ještě hodně dlouhou. Výpočty totiž ukazují, že i v případě blízké M 31 je úhlový rozměr Schwarzschildova poloměru centrální černé díry kolem tří miliontin úhlové vteřiny.

Bohužel, ani ostrozraký Hubble, dnes to nejlepší, co máme k dispozici, nerozliší podrobnosti pod 0,1 úhlové vteřiny. Následující tvrzení Hanse-Waltere Rix je však i přesto oprávněné: "Je nad Slunce jasné, že v blízkém vesmíru najdeme v galaxiích celou řadu velmi hmotných černých děr. Hubblu je rutině objevuje úplně všude. Dokonce se zdá, že příroda nedokáže velkou galaxii bez pomoci černé díry vyrobit."

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje Zdeňku Mikuláškovi za pomoc při přípravě článku.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...