:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

257. vydání (12.6.2000 )

nanuk-zavinac (archiv) Tak si představte, že na brněnském nádraží, v takové poněkud olezlejší samoobsluze, prodávají bílý jogurt s názvem Astrál. Pro zvýraznění "astrologického účinku" je kelímek navíc potištěný soustřednými kružnicemi světle modré barvy s řadou znamení zvěrokruhu. Proč zrovna tohle jméno? Jeho cena se totiž nijak neliší od ostatních výrobků podobného druhu, dokonce ani konstelace hvězd, která stála u zrodu tohoto mléčného produktu na něm není nijak zvýrazněna... Domnívám se, že k Astrálu zřejmě vedla podobná cesta, kterou jedna známá zmrzlinářská firma vrhla do obchodů "internetové nanuky". Ne, že by se nějak připojovaly přes modem, ale prostě mají podobu známého, pro Internet charakteristického zavináče @. Důvod? Nic jiného než skok na dnes velmi módní vlnu, díky které se všechno, co má souvislost se sítí Sítí, prodává o sto procent lépe. No a úplně stejné je to i s obyčejným jogurtem Astrál. Tedy přesněji, jak mi napsal jeden známý: Mlékem, občas s přidaným sušeným odstředěným mlékem, případně škrobem na zvýšení sušiny, které se následně vytemperuje na teplotu 40 až 44 stupňů Celsia, po dobu čtyř až pěti hodin, a pak se zakysá jogurtovou kulturou -- streptococcus thermophilus a lactobacilus bulgaricu. Díky naivitě spotřebitelů svým jménem simuluje kdoví jakou výjimečnost, avšak stejným dílem obdobně jako nanuk-zavináč působí hrozně směšně.

Jiří Dušek

 

Čekali jste ve čtvrtek v noci na polární záři? (232 odpovědí)

  • ano (44%)
  • ne, moc jsem tomu nevěřil (13%)
  • ne, nevěděl jsem o ní (36%)
  • ne, nezajímají mne (6%)

 

 

Velké kulové

Myslíte si, že jsou kulové hvězdokupy, ona skvrnitá ozdoba letní oblohy, jako gravitační svazky stovek tisíc jednotlivých stálic na první pohled bohaté i na jiná, menší vesmírná tělesa? Jestli ano, tak se mýlíte!

zdroj archiv

"Popusťme teď uzdu své fantazii a představme si, že jsme se ocitli na povrchu planety, obíhající kolem jisté bezejmenné hvězdy, jež leží v centru kulové hvězdokupy," pokusil se Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny kdysi popsat hvězdné nebe v jedné z nejznámějších, M 13 v souhvězdí Herkula. "Naše nové Slunce zapadá a nastává noc. Jak asi bude vypadat noční obloha, kolik hvězd na ní spatříme? … Přibližně bychom mohli napočítat asi 30 tisíc hvězd viditelných pouhýma očima. To je desetkrát víc, než kolik jich spatříme na bezměsíčné pozemské obloze. Osmnáct hvězd by přitom bylo jasnějších než Venuše v největším lesku, 320 hvězd by svítilo více než král naší hvězdné oblohy Sirius, tisíc hvězd by předčilo svou jasností Vegu či Arktura, hvězd nulté velikosti. Nejjasnější hvězdou oblohy je naoranžovělý obr, zářící desetkrát více než Venuše. Ani tuto hvězdu bychom však neviděli jako kotouček, ale jen jako oslnivě zářící bod. Všechny hvězdy dohromady by svítily méně než Měsíc v první čtvrti. V noci by tam tedy byla docela obstojná tma. Rovněž se zdá, že by hvězdy rozeseté po tamní obloze neměly být pro rozvoj hvězdné a galaktické astronomie nepřekonatelnou překážkou," pokračuje dál v knize Záludné otázky z astronomie Zdeněk Mikulášek.

"Hvězdná obloha zde má jisté zvláštnosti, které si však uvědomíme až po chvíli. K celkovému jasu oblohy tu největší měrou nepřispívá anonymní masa slabých hvězd, jak je tomu v případě pozemské oblohy, ale naopak jednotlivé jasné hvězdy. Pozorovatel, který není zrovna stižen poruchou barvocitu, si též musí povšimnout toho, že většina jasných hvězd oblohy má světle oranžovou barvu. Jsou to obří hvězdy, které nám předvádějí, jak asi bude Slunce vypadat za takových sedm miliard let. Hvězd namodralých je tu k vidění mnohem méně než na naší obloze. Pokud je vůbec spatříme, měli bychom si uvědomit, že je jejich vývojový status zcela jiný, než status většiny bílých hvězd viditelných na našem nebi. Nejedná se totiž o velice mladé a hmotné hvězdy na počátku vývoje, ale o obří hvězdy tzv. horizontální větve, čili o hvězdy hmotnosti našeho Slunce, které se již dostaly do předposlední etapy své hvězdné existence."

 Kulové hvězdokupy naší Galaxie obsahují stovky tisíc až miliony hvězd a jejich stáří dosahuje deseti miliard roků. Jedná se tedy o jedny z nejstarších objektů ve vesmíru, které vznikly záhy po Velkém třesku. Hvězdokupy se pohybují po neuzavřených, velmi protáhlých drahách kolem středu Galaxie a patří tak do tzv. kulového hala. Jedná se o velmi stabilní gravitačně vázané objekty s pohlednou symetrií. Typickým příkladem může být M 2 ze souhvězdí Vodnáře, která v kouli o průměru 150 světelných roků obsahuje více než sto tisíc hvězd, a nebo třeba již zmíněná M 13 z Herkula, jež představuje kouli o průměru 40 světelných roků, do níž je natěsnáno 650 tisíc stálic. Celkem Galaxii zdobí necelých dvě stě takových objektů.

Na první pohled je zřejmé, že pokud kulové hvězdokupy obsahují veliké množství hvězd, musí obsahovat i veliké množství planet, které kolem nich obíhají. Ostatně právě této vlastnosti využili autoři tříminutové depeše z radioteleskopu Arecibo, 16. listopadu 1974 pro mimozemské civilizace v kulové hvězdokupě M 13. Už v době vysílání bylo zřejmé, že jde jenom o reklamní tah u příležitosti znovuuvedení antény do provozu. Než totiž signál proletí ohromujících 25 tisíc světelných roků, setřou jeho informaci nabité částice -- prakticky nerozluštitelný dokonce bude už po několika staletích.

Ale i kdyby se nakonec rádiový vzkaz prodral až k cíli, nebude tady žádných posluchačů. Současné studie totiž ukazují, že kulové hvězdokupy obsahují jenom velmi málo planet. Pokud zde najdeme vůbec nějaké.

O tomto dost důrazném závěru informoval tým na 24 astronomů, včetně řady renomovaných hledačů jinoplanet, na ukončeném setkání Americké astronomické společnosti v newyorském Rochesteru. Své tvrzení podložili výsledky z Hubblova dalekohledu, který v červenci loňského roku pečlivě monitoroval jednu z blízkých hvězdokup -- 47 Tucanae. V periodě 8,3 dne zde 645krát změřili jasnosti na 34 091 hvězd a pátrali po zákrytech způsobených menšími planetami přecházejícími přes kotoučky. I když jsou totiž tělesa výrazně menší, měly se jejich přechody projevit jako drobné poklesy jasnosti.

Z teorie vyplývalo, že pokud by v kulové hvězdokupě byla stejná četnost planet o velikosti Jupiteru jako v okolí Slunce, pak by se za sledované období narazilo na patnáct až dvacet případů. Planetu větší než 1,3 Jupiteru se ale ve 47 Tucanae hvězdářům nepodařilo objevit ani jednu! Vysvětlení, tohoto až nečekaného výsledku, je po ruce hned několik:

  • Původně se sice hvězdáři domnívali, že by v okolí stálic z kulových hvězdokup mohly existovat obří tělesa tytu Jupiter či Saturn, je však možné, že se u takových hvězd, které neobsahují prakticky žádné těžší prvky (vyjma vodíku a helia), nevyskytují. Ke vzniku plynných planet jsou dost možná zapotřebí kamenné jádra, na které se teprve časem nabalily lehčí plynné prvky. Ty však v době, kdy podobně staré objekty vznikaly, ještě nebyly k dispozici v dostatečném množství.
  • Ve hře ale může být i rušný provoz v centrální oblastech kulových hvězdokup. Stálice obíhají kolem těžiště po neuzavřených křivkách a těsná setkání, dokonce i skutečné kolize, zde nejsou nijak výjimečné. Neustálé gravitační poruchy tak mohou velmi účinně bránit vzniku planetárních soustav. A pokud se náhodou něco takového podaří "uplácat", ani další budoucnost není nijak růžová. Při průchodu jiné velmi hmotné hvězdy může dojít k vymrštění menších těles z gravitačního svazku a planeta se pak toulá osamocena volným prostorem.
  • Možná ale hledáme špatně.
Správný je tedy závěr, jenž zazněl právě na setkání v Rochesteru: "Teprve další pozorování rozdílných soustav prozradí, jaký vliv má na existenci planet zastoupení těžších prvků, rušné prostředí či zcela jiné, dosud nenápadné faktory."
Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope, AAS abstracts
 

Za vltavíny do Třebíče

Při vzniku velkých impaktních kráterů na Zemi dochází v místě srážky k vyvržení množství roztavené horniny, která při průletu atmosférou utuhne ve sklíčka -- tektity. Bohatou sbírku těchto zajímavých minerálů si můžete prohlédnout v Západomoravském muzeu v Třebíči.

 Když jsem se minulou neděli vydal se svou dívkou do Třebíče, vůbec jsem ji nemusel k návštěvě muzea přemlouvat. V krásném prostředí bývalého Valdštejnského zámku, kde muzeum sídlí, totiž kromě stálé výstavy dýmek, lidových betlémů či folklorních předmětů najdete i velmi zajímavou expozici vltavínů. Ty se často stávají také surovinou k výrobě šperků, k čemuž má něžné pohlaví přece jen větší sklony.

Abychom si vysvětlili původ lahvově zelených či hnědých sklíček, kterým v roce 1836 dal správce mineralogických sbírek tehdejšího Vlasteneckého muzea v Praze Franz Zippe název vltavíny (odvozenina z německého die Moldau), musíme se přenést do doby před patnácti milióny lety. Právě tehdy dopadl na území dnešního Německa gigantický meteorit o průměru asi tisíc metrů. V okamžiku, kdy se toto těleso, pohybující se rychlostí asi 25 km.s-1 střetlo se zemským povrchem, došlo k obrovské explozi, v jehož epicentru vzrostla teplota na pekelných pět tisíc stupňů Celsia a tlak na 3 GPa. Rozžhavená hornina z podložního materiálu byla doslova vystřelena do velkých vzdáleností od místa srážky a "poprskala" území dnešních Čech, Moravy a v menší míře i Polska a Rakouska.

Zprvu velmi záhadná sklíčka byla poprvé popsána v okolí Týna nad Vltavou profesorem přírodopisu pražské univerzity Josefem Mayerem. V roce 1880 našel třebíčský gymnaziální profesor dr. František Dvorský vltavíny i na Západní Moravě a tak se začíná hovořit o tzv. moravských vltavínech. Postupně byla podobná skla nalezena i na jiných světových nalezištích, která vznikla při jiných impaktech, a tak je v roce 1900 vídeňský geolog Franz Eduard Suess zahrnul pod souborným označením tektity (řecky tektos = tavený).

Vltavíny z Jižních Čech i ze Západní Moravy pochází z kráteru Ries, který byste našli 120 kilometrů východně od Stuttgartu. Je to pořádný obr s průměrem dvacet čtyři kilometrů, jenž má i svého menšího bratříčka o průměru tři a půl kilometru (Steinhemský kruh). Ze stejné katastrofy ostatně možná pochází i kupovitá struktura u Stopfenheimu asi 20 kilometrů severovýchodně od Riesu.

To všechno se ostatně dovíte i v Třebíči, kde je uložena největší sbírka moravských vltavínů na světě (největší česká sbírka vltavínů a tektitů se nachází v národním muzeu v Praze). Velice mile mě překvapily i ukázky tektitů z celého světa a skel, která byla s vltavíny často zaměňována (vulkanická skla, čí flugority -- skla vznikající při úderu blesku). Celá expozice vltavínů Vám při detailním studiu všech materiálů zabere minimálně čtyřicet minut, a proto doporučuji domluvit se s průvodcem, že vás zajímají nejvíce vltavíny. Jinak by Vám totiž při absolvování všech ostatních expozic příliš času na ona barevná sklíčka nezbylo.

Z návštěvy muzea jsme měli velmi dobrý pocit, jakož i z průvodce, který nám byl schopen kvalifikovaně zodpovědět i poměrně odborné dotazy. Máte-li tedy zájem zažít příjemné mrazení v zádech při pohledu na svědky dávné katastrofy, nezbývá mi nic jiného, než Vám návštěvu Západomoravského muzea vřele doporučit.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: různé
 

Kdy se opalovat?

Třebaže opalování už poněkud vychází z módy, je ještě řada lidí ochotna obětovat této pošetilé činnosti spoustu času. Nebudeme teď řešit otázku, zda je toto počínání zdraví prospěšné, to ponecháme k posouzení povolanějším. Spíše se nyní podíváme na proces opalování z hlediska astronomického.

zdroj archiv Při opalování vystavujeme svou pokožku slunečním paprskům. Sluneční záření je směsicí elektromagnetického záření různých vlnových délek. Pro vyvolání žádoucího hnědého pigmentu jsou rozhodující ultrafialové paprsky o vlnové délce kolem 305 nanometrů. Na jejich intenzitě bude záležet, jak rychle začne naše pokožka rudnout a poté kýženým způsobem hnědnout. Před ultrafialovým zářením přicházejícím z kosmu nás velmi účinně chrání zemská atmosféra. Při vstupu do ovzduší se toto záření rozptyluje na shlucích molekul vzduchu, pohlcují jej i částice prachu. Největší překážkou pro ultrafialové paprsky je však vrstva ozonu, rozkládající se ve výšce několika desítek kilometrů nad povrchem Země.

Je-li zemská atmosféra velice málo zaprášená, pak propustí jen čtyřicetinu původního množství ultrafialového záření. Vznáší-li se v atmosféře spousta prachových částeček, pak propustnost poklesne až na jednu stopadesátinu. Zde je tedy první návod. Chcete-li se rychle opálit, vybírejte si k tomu jen takové dny, kdy je atmosféra málo zaprášená. Poznáte to podle toho, že obloha je v takové dny temně modrá a dohlednost je vysoká. Je-li obloha našedlá, pak je opalování jen ztrátou času.

Je tu ještě jedna důležitá okolnost a tou je úhlová výška Slunce nad obzorem. Proč, to se hned ukáže. Předpokládejme teď, že je překrásně jasno, obloha je jako šmolka, po prachu ani památky. Atmosféra pak propustí 1/40 celkové dávky ultrafialového záření. Ale pozor! Tento údaj platí jen v tom případě, že Slunce stojí v zenitu a jeho paprsky dopadají na zemi kolmo. Něčeho takového se však v našich zeměpisných šířkách nedočkáte, to byste se museli vypravit někam k rovníku. U nás vstupují sluneční paprsky do ovzduší vždycky šikmo. To ovšem znamená, že jejich dráha v zemské atmosféře je delší. Atmosféra má tudíž více času na to, aby procházející paprsky pohltila.

Svítí-li nějaký zdroj na atmosféru pod úhlem 30 stupňů, pak je dráha paprsků dvakrát delší než při kolmém průchodu. Jak se přitom změní propustnost atmosféry? Kdo hádal, že na jednu osmdesátinu, prohádal. Ve skutečnosti je ten rozdíl mnohem větší -- propustnost se sníží na 1/1600. Jak je to možné? Sledujme následující úvahu. Předpokládejme pro jednoduchost, že se záření v ovzduší pohlcuje rovnoměrně. Projde-li drahou odpovídající tloušťce atmosféry, zeslábne na 1/40. Projde-li takto zeslabené záření znovu tutéž cestu, pak jeho intenzita poklesne znovu 40krát. Čili 1/40 x 1/40 = 1/1600.

Poučení je tak nasnadě. Chcete-li se vskutku efektivně opalovat, musíte hledět, aby bylo Slunce nad obzorem co nejvýše. A doporučení, která z toto podmínky vyplývají?

  • Odjet na opalovací dovolenou do míst poblíž rovníku. Slunce tam opaluje ještě důrazněji, než by vyplývalo z našich úvah, protože v rovníkových oblastech je menší koncentrace ozonu.
  • Opalovat se jen v období kolem letního slunovratu, čili v červnu a v červenci.
  • Opalovat se v době od 11 do 15 hodin místního letního času.
Budete-li se řídit všemi těmito doporučeními, můžete si být jisti, že se opálíte tak rychle a dokonale, že vám zbude ještě spousta času na léčení spálenin a rakoviny kůže.
Zdeněk Mikulášek
Zdroj: Záludné otázky z astronomie
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...