:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

255. vydání (5.6.2000 )

kresba archiv Při psaní článku "Face off" mne napadlo řešení jednoho starého problému. Jde o známou věc. -- Mluví-li astronom nebo kdokoli kdo si už něco o Vesmíru přečetl o naší Galaxii, napíše prostě "Galaxie" a myslí, že každému je jasné, o který z mnoha mlhavých útvarů na obloze jde. Problém ale nastane ve chvíli, kdy se toto slovo dostane k někomu "mimo obor". Upřímně -- když jsem byl mladý (dávno předtím, než jsem začal chodit na hvězdárnu), znal jsem označení galaxie jen podle kosmické lodě z kresleného seriálu na zadní straně časopisu ABC. Také jsem věděl, že to je cosi ve vesmíru a hrozně mě zajímalo co. Možná i proto jsem začal číst Grygarovy knihy. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo hledat nějaké rozdíly mezi Galaxií a galaxií. Proto se mi moc líbí, jak mají terminologii hvězdných ostrovů vyřešenou anglo-sasští kolegové. Pro ně je Galaxie prostě Milky way. Proč ne? Zcela logicky lze totiž pokaždé odvodit jak bez chyb napsat článek, kde o Galaxii musíte mluvit. Jak? Galaxie s malým "g" je jakákoli obecná galaxie ve vesmíru. Galaxie s velkým "G" je náš hvězdný ostrov. Mléčná dráha s velkým "M" je také naše Galaxie. Protože velkým písmenem začínají jména a mléčná dráha s malým "m" je ten pás hvězd, co se táhne napříč letní oblohou. Česky už moc neumím a proto mi nezbývá než pamatovat si pomocí toho, co se mi zdá logické. Proto bych se vůbec nezlobil, kdyby se v učebnicích psalo o Galaxii jako o Mléčné dráze. Každý totiž viděl v létě z lesa mléčnou dráhu a dovede si dát do souvislosti krásný mlhavý pás šinoucí se oblohou a reálný gigantický svět, ve kterém žijeme. Každý si tak může alespoň očima osahat to, o čem čte. Rozlišovat Galaxii a galaxii pak můžeme v textu klidně dál, ale s ohledem na to, zde je z kontextu jasné, o co se jedná. A pokud ani vám není lhostejný osud naší Galaxie v české literatuře, "zahlasujte" v malé anketě a alespoň sám za sebe vám mohu slíbit, že se budu výsledkem řídit. A možná i zavolám na Ústav pro jazyk český a zeptám se jich, jak je to doopravdy.

Rudolf Novák

 

Připadá vám logické používat Mléčnou dráhu jako synonymum pro naši Galaxii? (298 odpovědí)

  • ano (65%)
  • ne (23%)
  • je mi to jedno (11%)

 

 

Face off

Dělá se to tak, že z kompozice snímků obsahujících celou jižní oblohu umažete Galaxii a pak se podíváte, co zbylo. A co?

 Asi tři desítky astronomů pracujících s anténou Parkesova radioteleskopu provedlo pod křídly Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation (CSRIO) takový malý intergalaktický úklid. Vysavačem, který pracuje na bázi matematických algoritmů, "prošmejdili" obraz oblohy vykreslený výkonným teleskopem a vygumovali z něj náš hvězdný domov, Mléčnou dráhu. Na místě, kde se nacházelo dlouhovlnné světlo milionů hvězd, mezihvězdný prach, zbytky po supernovách, osamělé pulsary a mnoho dalších součástí toho, čemu říkáme domov, však nezůstal jen flek s nápisem "Hic sunt Leones", ale mnohem slabší signál objektů, které zvídavé hvězdáře samozřejmě velmi zaujaly.

Přestože je pohled na noční nebe zajímavý a velmi krásný, existují lidé, kterým vadí. Minimálně v jejich profesním životě představuje blízké i vzdálené okolí Slunce překážku, které je potřeba se zbavit. Představte si, že se nacházíte na rozkvetlé jarně-letní louce a zavřeli vás do skleněné koule. Chtěli byste se kolem sebe alespoň rozhlédnout a pokochat se nesmírnou krásou pestrobarevných květů. Bohužel pro vás ale při transportu z civilizace kdosi zvenku zaneřádil sklo tak, že vidíte sotva louku plnou barevných fleků. Tak nějak se asi cítí radioví astronomové, kteří zkoumají "blízkogalaktický" prostor. Rádi by se přesvědčili o tom, že vesmír je homogenní, že obsahuje asi devadesát procent hmoty soustředěné v látce, kterou sice nevidíme, ale gravitačně cítíme a že skutečnost vypadá alespoň z části tak, jak předpovídají teorie. Místo toho musí koukat na fádní jižní oblohu plnou jasných hvězd, barevných mlhovin a přilehlých Magellanových oblaků. Jediné co vám zbude je prohnat data chytrým softwarem a pokusit se světla Galaxie odstranit. A nakouknout na okolní vesmír tak, jak by se nám zdál, kdybychom se nacházeli v pustém, tmavém, ale o to lépe průhledném mezigalaktickém prostoru.

Přesně toto provedli australští hvězdáři s daty pořízenými Parkesovým radioteleskopem. Pohled, který se jim naskytl vidíte na přiloženém obrázku. V rámci přehlídky HIPASS (tedy Hi-Parkes All Sky Survey) shromáždili asi stonásobně větší množství dat, než jiné podobné přehlídky tohoto druhu v minulosti. Vidí dokonce objekty, které skoro vůbec nesvítí! (Pravda, ve viditelné oblasti, takže to této senzaci značně ubírá na senzačnosti.) Mohlo by se jednat o protogalaxie, které teprve dají za vznik novým hvězdám, četné trpasličí galaxie, kde se rodí tisíce nových hvězdokup a další, astrofyzikálně zajímavé objekty.

Hlavním cílem prohlídky je sestrojení tří-dimenzionální mapy prostoru v relativně blízkém okolí naší Galaxie, morfologie a typologie jednotlivých hvězdných ostrovů a v neposlední řadě i studium rozložení látky v okolním vesmíru. Dodnes pořídili v Austrálii více než milion spekter různých objektů a stále přibývají další. Vzhledem k tomu, že zatím se zdá být tato jižanská přehlídka úspěšnou tak můžeme čekat mnoho dalších objevů a zajímavých výsledků. Vzrušuje vás astronomie?

Rudolf Novák
Zdroj: Podle CSIRO News
 

Tlačenka

MWC 1080, drobná bludička v souhvězdí Kassiopeji, je nádherným příkladem toho, jak důležitou roli na scéně současné astronomie zastává moderní technika. Nové detektory, se stále lepším rozlišením, radikálně mění představy o většině vesmírných těles.

 Zdroj označovaný katalogově MWC 1080 je hvězda dvanácté velikosti s hmotností asi osm Sluncí, která se nachází někde od tří do šest tisíc světelných roků daleko. Je tedy stěží viditelná velkými dalekohledy lidových hvězdáren. Kosmický stvořitel ji sice zhruba před jedním milionem roků zasadil do temného molekulového mračna (o úhlovém průměru několik minut), nicméně díky zářivému výkonu deset tisíc Sluncí ve svém okolí osvětluje drobnou, ale pro hvězdáře zajímavou mlhovinu. V okolí pólů od ní rychlostí pět set až tisíc kilometrů za sekundu uniká prudký mezihvězdný vítr, kterým ztrácí až 0,0005 hmotnosti Slunce. "Pro srovnání, Slunce ztrácí každý rok 10-14 látky," poskytl nám trefné přirovnání Leoš Ondra, spolupracovník brněnské hvězdárny. "Maximální průtok Amazonky je přitom 220 000 metrů krychlových za sekundu, to je 3,5 x 10-15 hmotnosti slunečních za rok."

Už předcházející studie naznačily, že ji obklopuje hrstka velmi mladých stálic. Klíčové důkazy však přinesla až adaptivní optika, která důmyslným způsobem koriguje neklidnou atmosféru a poskytuje tak detektorům nesmírně ostré záběry. Pozemské dalekohledy tudíž kvalitou čím dál tím častěji dohání své vesmírné, ale výrazně dražší projekty.

První sadu pozorování pořídil v říjnu 1996 Kanadsko-francouzsko-havajský dalekohled o průměru tři a půl metru, druhý soubor záběrů pak v září 1999 známý palomarský pětimetr. K údivu všech hvězdářů se na nich objevilo na sto velmi slabých a také velmi málo hmotných zdrojů seskupených v oblasti o úhlovém průměru třicet vteřin. Okolí MWC 1080, těsné dvojhvězdy s šířkou 0,7 úhlové vteřiny, se tak proměnilo v nečekaně hustou hvězdokupu, více než desetkrát překonávající všechny dosavadní představy. "Objevit tolik slabých členů kupy je něco naprosto úžasného. Mnohé z nich přitom stále ještě obklopují okolohvězdné obálky, tedy materiál, který nebyl spotřebován při jejich vzniku. Některé z hvězd by přitom mohly být mladými hnědými trpaslíky," komentoval objev Laird Close z Evropské jižní observatoře.

"Hnědí trpaslíci se započítávají mezi hvězdy," popsal nám na naší prosbu tento druh kosmických objektů Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny. "Ukazuje se totiž, že tato tělesa o hmotnostech od asi 0,03 do 0,075 Slunce mohou vznikat i samostatně stejně jako hvězdy -- gravitačním zhroucením části oblaku mezihvězdné látky. Tím se ovšem liší od planet, které vznikají zhroucením části protohvězdného disku, který obklopuje centrální hvězdu. Proto planety, na rozdíl od hnědých trpaslíků, krouží kolem svých hmotnějších partnerů po víceméně kruhových trajektoriích."

"Hnědí trpaslíci po svém neúspěšném pokusu o zapálení vodíkových reakcí končí aktivní část svého vývoje a mění se v elektronově degenerované objekty složené převážně z vodíku. Vzhledem k tomu, že tlak v elektronově degenerovaných objektech prakticky nezávisí na teplotě, jejich poloměr se v průběhu času mění jen nepatrně. Hnědý trpaslík však má nenulovou povrchovou teplotu a nutně dále ztrácí svou energii vyzařováním. Tentokrát se tak děje výhradně na účet vnitřní energie hvězdy, potenciální energie se již nemění. Hvězda chladne, její vnitřní i povrchová teplota klesá. Tím ovšem klesá i zářivý výkon hvězdy, která se mění stále pomaleji. Hnědý trpaslík se pozvolna stává nezářícím černým trpaslíkem," uzavřel jejich popis Zdeněk Mikulášek.

Hvězdokupa má průměr pouhé tři světelné roky, tedy méně než je vzdálenost Slunci nejbližší hvězdy. Její hustota je přitom stokrát větší než hustota v našem bezprostředním okolí. Je však velmi pravděpodobné, že MWC 1080 nebude mít dlouhého trvání. Odhadem za takových deset až dvacet milionů se rozplyne na řadu volně letících stálic, včetně hnědých trpaslíků, které obohatí okolní prostor Galaxie. Mezi tím ale hvězdářům poskytne unikátní studijní materiál.

Jiří Dušek
Zdroj: Materiály W. Brandner, Institute for Astronomy, University of Hawaii
 

Meteorit u ledu

Zatímco u nás jsou výpravy za meteority, které v sobotu šestého května zasypaly okolí vodní nádrže Morávka, více než rozpačité, v Kanadě skončila žeň nad zbytky bolidu, jenž v polovině ledna zazářil nad Yukonem.

 V úterý 18. ledna se nad kanadským Yukonem přehnal výjimečně jasný bolid, který zachytili nejen náhodní pozorovatelé, ale i vojenské obranné satelity a seismické stanice. Rázové vlny i následného svistotu si všimnuli lidé na větší části Aljašky a severozápadní Kanady.

Oslnivý bolid několikrát vybuchl, rozpadl se na řadu částí, zanechal přes půl hodiny rozplývající se stopu. Jeho průlet zachytily i satelity na nízké oběžné dráze, které vlastní americké ministerstvo obrany. "Lidé popisovali, jak se přiřítil od hor, přelétl nad jejich hlavami a zmizel opět za horizontem," popsal událost Peter Brown z Univerzity Západního Ontária. "Trvalo to dlouho a bylo to nesmírně zvláštní. Průměr tělesa odhadujeme na sedm metrů a váhu před vstupem do atmosféry na dvě stě až dvě stě padesát tun." Záznamy vojenských družic přitom ukazují, že se výbuchu ve výšce 25 kilometrů nad zemí uvolnilo něco mezi pěti a deseti kilotunami trinitrotoluenu. Vypadá to přitom tak, že přilétl rychlostí 15 až 16 kilometrů za sekundu z pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem.

Přímo senzační zpráva však přišla až o několik dní později: Jim Brook si během jízdy domů přes zamrzlé rameno Taku u jižního okraje jezera Tagish všiml malých černých valounů rozházených po ledovém příkrovu. Napadlo ho, že to může být zbytek jasného bolidu, a tak jednotlivé exempláře opatrně posbíral do čistého igelitového pytlíku. "Už párkrát mě zmátl vlčí trus, takže jsem si ho nejdříve pečlivě prohlédnul, ale prakticky ihned jsem si byl jistý," popsal doslova. Pomohlo mu i to, že na ledovém povrchu málokdy leží černý kámen. Během několika hodin pátrání večer 25. ledna a ráno dvacátého šestého tak sesbíral na kilogram nesmírně cenných úlomků. Lov na potenciální kameny z vesmíru ukončilo až husté sněžení, které přišlo o den později.

Fragmenty byly později identifikovány jako uhlíkaté chondrity. "Jsou-li meteority něco vzácného, co si zaslouží důkladné zhodnocení, pak uhlíkaté chondrity představují mimořádně zajímavý materiál. Z vědeckého hlediska je to látka z nejcennějších a ve srovnání s horninami Měsíce uhlíkaté chondrity jistě vedou," prozradil nám Zdeněk Pokorný, náš redakční člen. "O obyčejných chondritech víme, že jsou velmi primitivní; jde o "nespecializovanou" látku, pravděpodobně pozůstatek původní sluneční mlhoviny. Kromě chemické redukce tato látka neprodělala žádnou výraznou látkovou změnu od doby svého vzniku." Uhlíkaté chondrity jsou pak velmi vzácnou podskupinou, kterou máme k dispozici jenom v několika desítkách případů. Vyznačují se velkým množstvím uhlíku a najdeme v nich i stopy po nejrůznějších organických látkách.

"V současné době trochu utichly spory o to, zda je organická látka v uhlíkatých chondritech pozůstatkem, nebo zárodkem živé hmoty. Mnoho badatelů taktně mlčí, jiní se vyjadřují asi v tom smyslu, že uhlíkaté chondrity jsou primitivní předbiologickou látkou, vzniklou nebiologickou cestou již před 4,6 miliardy let, v době, kdy se utvářela hmota těchto meteoritů a planet sluneční soustavy -- že to tedy nejsou produkty mimozemského života," pokračoval ve výkladu Zdeněk Pokorný. "Přítomnost aminokyselin, jež jsou základními stavebními jednotkami mnoha komplikovanějších organických molekul, například bílkovin, je sama o sobě důležitým argumentem v diskusi, zda je možný život mimo naši planetu, nebo zda jsme my lidé ojedinělým případem hmoty, která se za dobu 4,6 miliardy let tak dokonale zformovala."

 Cena yukonského tělesa, mezitím Meteorickou společností oficiálně pojmenovaného meteorit Tageshi Lake, je díky rychlému nalezení o to vyšší. "Vzácnost těchto meteoritů na Zemi ale pravděpodobně neznamená, že jsou stejně vzácné i ve vesmíru, přesněji řečeno ve vnitřní sluneční soustavě," uvedl vše na pravou míru opět Zdeněk Pokorný. "Právě naopak. Uhlíkaté chondrity jsou ve vesmíru asi velmi hojnou látkou. Jejich neštěstím je však malá soudržnost, a tak většina z těch, které vstoupí do atmosférického obalu Země, si cestu k Zemi nevynutí, ale rozpadne se a shoří. Dopad uhlíkatého meteoritu na zemský povrch je vlastně z mechanického hlediska malý zázrak, protože uhlíkaté chondrity jsou tím nejkřehčím kosmickým kamením, které vydrží průlet zemskou atmosférou."

"Vzácnost uhlíkatých chondritů ve sbírkách muzeí a v laboratořích má ještě jiné příčiny. Takový meteorit totiž na zemském povrchu dlouho nevydrží: protože obsahuje minerály rozpustné ve vodě, stačí, aby zapršelo, a cenné kousky vesmírné hmoty se rozpadnou. A to je hlavní příčina, proč dosud známe jenom ty uhlíkaté chondrity, které byly sebrány okamžitě po pádu. Navíc (a to málokterý geolog nebo mineralog připustí) téměř nikdo na první pohled uhlíkatý chondrit nepozná. Možná, že mnoho uhlíkatých chondritů zůstane ležet bez povšimnutí někde na polích nebo na ulicích, než se rozpadnou."

Nikoho tudíž asi nepřekvapí, že se na hranice Yukonu a Britské Kolumbie brzy vydaly další výpravy. Byl tu ale jeden pořádně veliký problém: Popisy jednotlivých pozorovatelů, stejně jako několik videozáznamů sice umožnily poměrně spolehlivě odhadnout oblast, kam dopadla sprška meteoritů, jejich hledání ale bránil sníh. Od poloviny dubna se však karta obrátila: oteplilo se a pořádná vrstva bílé pokrývky začala mizet.

 Na první kámen odborníci narazili 20. dubna a pak už začal ohromný závod s časem. Meteority jsou totiž uvězněné v rychle odtávajícím ledu na jednom z ramen jezera Tagish, které nese jméno Taku. Zpočátku se každý den podařilo nalézt v průměru na deset úlomků, se stále zlepšujícími se podmínkami ale počet vzrostl až na 94 exemplářů v jednom dni. "Byl to největší objev mého života," komentoval těch pár dní Peter Brown. "Velikost původního tělesa, naprostá unikátnost materiálu s výrazným zastoupením organických látek, to všechno kombinované s množstvím nalezených vzorků je něco naprosto fantastického."

Osmého května byla prohledávaná oblast prohlášena za příliš nebezpečnou. Na rameni Taku, v oblasti široké tři kilometry a dlouhé 16 kilometrů, téměř dvě stě padesát dobrovolníků sesbíralo zhruba pět set meteoritů, které v souhrnu i s ledem na povrchu vydaly na celou jednu tunu. Tisíce dalších meteoritů přitom musí ležet v okolních kopcích.

"Vědecky asi další úlomky nejsou podstatné, spíš tak vlastivědně a patrioticky. Je škoda je nechat v přírodě, mravenci o ně valně nestojí," komentoval úvahy o podobném sběru našeho meteoritu Morávka, dr. Jan Hollan z brněnské hvězdárny. "S motivaci bych to viděl tak, že hledají ti, co mají chuť nalézt meteorit. Že z toho mohou mít i nějaké peníze, kromě slávy, přitom může pomoci." Terén sice není kolem vodní nádrže příliš přehledný, ale ruku na srdce, kdo by nechtěl nalézt meteorit?

Jiří Dušek
Zdroj: CCN Net a další
 

Jak se točila Země?

Rychlost rotace Země, i když byla po celá staletí (včetně první poloviny století dvacátého) přijímána za základ definice času, není ani zdaleka konstantní. Je to způsobeno celou řadou příčin, o kterých pojednáme až v závěru, poté co objasníme několik základních pojmů a ukážeme, co o rychlosti rotace vypovídají astronomická pozorování od dob nejstarších dodneška.

obrazek c. 1 Otáčení Země okolo její okamžité osy rotace měříme prostřednictvím tzv. světového času UT. I když je tato veličina z tradičních důvodů nazývána časem, jde vlastně o hodinový úhel fiktivního středního Slunce na nultém poledníku (vyjádřený v časové míře), zvětšený o 12 hodin. Fiktivní střední Slunce je pojem, zavedený již Newcombem, který v podstatě označuje polohu hypotetického Slunce, které se pohybuje v rovině zemského rovníku rovnoměrně vůči hvězdám. Rozdíl rektascenzí fiktivního a skutečného Slunce se periodicky během roku mění a nabývá maximálně 17 minut; tento rozdíl je tzv. časová rovnice. V minulosti k měření světového času sloužila právě pozorování Slunce. Toto ovšem není zcela přesná současná definice světového času, spíše jeho názorné vysvětlení. Ve skutečnosti se v současnosti světový čas UT odvozuje z přímo astronomicky měřitelného greenwichského hvězdného času (což je hodinový úhel jarního bodu na nultém poledníku) přepočtem pomocí poměrně jednoduchého konvencionálně přijatého vztahu; ten je pak volen tak, aby čas UT s poměrně vysokou přesností odpovídal právě shora podanému popisu.

Aby bylo možné měřit nepravidelnosti rychlosti rotace Země, je zapotřebí takto určený čas porovnat s rovnoměrnou časovou škálou, definovanou prostřednictvím podstatně stabilnějšího procesu nežli je rotace Země. K tomu v minulosti sloužil v astronomii především tzv. efemeridový čas ET (zavedený IAU oficiálně teprve v roce 1958), definovaný jakožto nezávisle proměnná veličina v teorii pohybu Země kolem Slunce. Za jeho jednotku byl zvolen určitý zlomek tropického roku 1900 tak, aby sekunda ET odpovídala sekundě UT té doby, a počátek odpovídá zhruba času UT na počátku století. V roce 1955 byly zkonstruovány první cesiové atomové hodiny, jejichž prostřednictvím je od roku 1967 definována mezinárodní jednotka času -- sekunda SI. Ta byla ovšem volena tak, aby se rovnala s nejvyšší možnou přesností jednotce času ET. Na jejím základě je vytvářena mezinárodní časová stupnice TAI (Mezinárodní atomový čas), jejíž počátek byl stanoven tak, aby byl 1. 1. 1958 o světové půlnoci totožný se světovým časem UT. Rozdíl mezi oběma časovými škálami (ET-TAI) je proto prakticky konstantní -- z pozorování byl stanoven na 32,184 sekundy. V roce 1992 byly IAU zavedeny nové časové stupnice, konzistentní s obecnou teorií relativity; barycentrický souřadnicový čas (TCB), geocentrický souřadnicový čas (TCG) a terestrický čas (TT). Z nich ten poslední je roven TAI+32,184 s a je v astronomii používán jako argument zdánlivých geocentrických poloh nebeských těles. Prakticky tedy navazuje bez skoku či změny chodu na ET. Máme proto k dispozici víceméně rovnoměrnou časovou škálu po celou historii astronomických pozorování, i když v různých epochách definovanou na základě zcela rozdílných principů a realizovanou s podstatně odlišnou mírou přesnosti odečtu.

obrazek c. 2

V souladu s pozorovacím technikami té které doby a časovou stupnicí, která v daném období byla k dispozici, je pak možné k měření rotace Země využít pozorování nejrůznějšího charakteru. Zde se omezíme pouze na pozorování čistě astronomická a nebudeme se zabývat takovými jevy jako jsou např. rytmy růstu některých fosilních organizmů (korálů, stromatolitů, měkkýšů a pod.), jejichž pomocí lze sledovat délku dne v hrubých obrysech zpětně po dobu až 2-3 miliard let. Konstatujme zde pouze, že tyto údaje v podstatě potvrzují velikost zpomalování rotace Země, získanou z astronomických pozorování, i pro velmi vzdálené epochy. Celou historii astronomického sledování rotace Země můžeme zhruba rozdělit do tří období:

  1. "Předteleskopické" období (tj. pozorování prostým okem) zhruba v letech od -700 do +1600. V tomto období lze prakticky využít pouze pozorování zatmění Slunce a Měsíce, pokud je dostatečně přesně známa poloha pozorovatele a časové přiřazení pozorování. Světový čas UT je v podstatě dán polohou Slunce v místní obzorníkové soustavě, efemeridový čas ET pak vzájemnou polohou Slunce a Měsíce. Zde se informace opírají především o záznamy pocházející z Babylonu, Číny, Arabie a Řecka. Zřejmě nejdůkladnější zpracování těchto záznamů provedli nedávno Stephenson a Morrison (Phil Trans. R. Soc. Lond. A351, 1995, 165-202); zde můžeme tato pozorování použít díky laskavosti druhého z autorů, který nám je poskytl v počítačové formě.
  2. Období teleskopických pozorování před zavedením atomového času, tj. zhruba v letech 1600-1955. Zde jsou hlavním zdrojem informací pozorování zákrytů hvězd Měsícem. Poloha Měsíce mezi hvězdami v okamžiku zákrytu definuje efemeridový čas, světový čas zákrytu je měřen pomocí více či méně dokonalých hodin, které jsou na observatořích řízeny prostřednictvím pozorování Slunce či hvězd. Výsledky zpracování těchto pozorování publikovali např. Stephenson a Morrison (Phil. Trans. R. Soc. Lond. A313, 1984, 47-70).
  3. Období pozorování metodami optické astrometrie (v podstatě měření časů průchodů hvězd místním poledníkem či almukantaratem) a od osmdesátých let rádiovou interferometrií z velmi dlouhých základen (VLBI), tj. od roku 1956 dodnes. Časové údaje UT jsou přímo či nepřímo (prostřednictvím časových signálů) vztaženy k atomovému času TAI. Nejnovější globální zpracování pozorování světového času optickou astrometrií za léta 1956-1991 bylo nedávno provedeno v AsÚ AV ČR, výsledky odvozené z pozorování VLBI jsou pravidelně publikovány Mezinárodní službou rotace Země (IERS) v Paříži.

Průběh veličiny DT=ET-UT v sekundách je graficky znázorněn na prvním obrázku, kde parabola proložená všemi pozorováními je znázorněna čárkovaně, dvě krátce čárkované křivky odpovídají průběhu veličiny DT, vypočtenému z teoretického slapového zpomalování rotace Země, a nejistotě v jeho odhadu.

Konstantní rychlosti rotace by odpovídala libovolně skloněná přímka (její sklon by vypovídal pouze o rozdílně zvolené jednotce obou časů), parabolický průběh pak svědčí o rovnoměrném zpomalování rotace. I přes značný rozptyl výsledků po většinu sledovaného období je zřejmé, že skutečné zpomalování rychlosti rotace je systematicky poněkud menší, nežli by odpovídalo pouze slapovému tření. K témuž závěru nutně dojdeme i při pohledu na druhém obrázku, který představuje zvětšenou část grafu z období pouze teleskopických pozorování (a tedy i výrazně větší přesnosti pozorování). Zde je možné již sledovat nejenom sekulární změny, ale též nepravidelné změny v oblasti period o desítkách až stovkách let. Ani v tomto měřítku však nejsou ještě dobře viditelné změny o kratších periodách a mnohem menších amplitudách, které jsou díky dalšímu zpřesnění pozorování po roce 1956 dobře měřitelné.

obrazek c. 3

Ty vyniknou teprve v grafu na obrázku číslo tři, kde již pro větší názornost není vynesen průběh astronomicky přímo měřené veličiny DT. Namísto ní je zobrazena odchylka délky dne od její nominální hodnoty 86400 sekund, vypočtená jako časová změna DT v sekundách za den (t.j. derivace této veličiny podle času). Konstantní rychlosti rotace by zde odpovídala vodorovná přímka, rovnoměrnému zpomalování pak přímka skloněná. V grafu jsou pro srovnání, spolu s hodnotami určenými z pozorování, zobrazeny též přímky, odpovídající parabolám z obrázku č. 1 a 2; čárkovaně přímka proložená pozorovanými hodnotami v celém sledovaném období, tečkovaně hodnoty odpovídající teoretickému slapovému zpomalování rotace. Z obrázku je patrný nejenom postupný růst délky dne (o poněkud nižší hodnotě nežli by odpovídalo slapovému tření), ale i na něm namodulované nepravidelné dlouhoperiodické změny. Zvláště výrazné jsou pak změny sezónní o půlroční a roční periodě, částečně jsou patrné též mnohem menší krátkoperiodické fluktuace s periodami v oblasti desítek dní.

Závěrem krátce zrekapitulujme současné znalosti o příčinách, způsobujících pozorované změny. Jak jsme již dříve ukázali, v sekulární oblasti zřejmě nevystačíme s pouhým slapovým třením; tomu by odpovídal růst délky dne zhruba o 0,0023 sekundy za sto let, zatímco astronomická pozorování za uplynulých 2700 let hovoří o prodlužování délky dne o 0,0017 s/století. Rozdíl je však možné celkem spolehlivě připsat velice pomalému zmenšování zploštění Země, způsobenému reakcí viskózně-elastické Země na poslední odlednění, které způsobilo snížení zatížení zemské kůry ledovci v oblasti vysokých zeměpisných šířek. Při zachování celkové hmotnosti Země se totiž při zmenšeném zploštění zmenší též její axiální moment setrvačnosti, a při zachování momentu hybnosti se tedy nutně zvětší rychlost rotace. Jsme zde svědky téhož jevu, který známe dobře ze sportu -- při piruetě se při rozpažení krasobruslařky zvětší její moment setrvačnosti a její rotace se zpomalí, a naopak při upažení se rotace zrychlí. Změna zploštění, která byla zjištěna z laserových pozorování umělých družic Země v uplynulých dvaceti letech, odpovídá velikostí právě zjištěnému rozdílu ve zpomalování rychlosti rotace Země. Dlouhoperiodické změny jsou velmi pravděpodobně způsobeny vzájemným působením tekutého jádra a viskózně-elastického pláště Země, tyto jevy však stále ještě čekají na spolehlivé ověření. Konečně pak fluktuace o periodách kratších nežli cca dva roky jsou naprosto spolehlivě vysvětleny kombinovaným působením slapových deformací zemského pláště i oceánů (vlivem kterých dochází k periodickým změnám momentu setrvačnosti Země) a přesunů vzdušných hmot v atmosféře. Zde zejména hrají podstatnou roli sezónní tzv. zonální větry ve směru západ-východ, které jsou rozložené vůči rovině rovníku asymetricky.

Jan Vondrák
Zdroj: S laskavým svolením autora a vydavatelů zpravodaje Corona Pragensis
 

Meteorologická trilogie

Jedna moje známá je mimo jiné meteorolog amatér. Velmi svérázný. Občas zazní předpovědi typu: "Je úplněk, bude hezky." Nebo: "To je ale zima, to asi na horách leží sníh." Také pojmy studená a teplá fronta jsou v její interpretaci synonyma pro studenou a teplou vzduchovou masu. Možná, že jí dokonce splývají s tlakovými útvary . Po tom už jsem raději nepátral.

 Pro mne je meteorologie jakýmsi koníčkem. No a také vlastně i "vojenskou odborností". (Doufám, že tímto sdělením nesnižuji bojovou připravenost naší milované aliance!) Dokonce si vzpomínám, že v době mého účinkování coby učitele meteorologie pro vojíny v základní službě, pobýval ve stejných kasárnách v Prostějově i "jistý" nadporučík Zdeněk Pokorný. Velmi intenzivně tam tehdy prováděl korektury vojenské příručky vydané později pod názvem "Sto astronomických omylů přivedených na pravou míru."

Takže, ne že bych tomu rozuměl, ale meteorologie mě přitahuje, fascinuje a před správnou předpovědí vždy pomyslně smekám. (Pravda, při některých předpovědích na nejmenované soukromé TV lze dnes spíše "smyslně hekat", ale o tom jindy a jinde!)

V poslední době se mi do ruky dostaly tři zcela rozdílné knížky. Spojuje je právě meteorologie.

Exkurze do minulosti
Trojice autorů -- Jan Munzar, Karel Pejml a Karel Krška -- napsali knížku, kterou nazvali "Meteorologie skoro detektivní". Kniha vyšla již v roce 1990, ale pro naši knihovnu jsem ji koupil vloni na podzim. Asi se objevily nějaké původně nedotknutelné zásoby. Počteníčko je to velice pěkné, jedná se o "průnik historické beletrie a populární meteorologie". A tak jsem se poučil o tom, jak se v průběhu staletí podařilo odhalit pravou podstatu duhy, jak jsme odhalili příčinu bouřek nebo také o tom, že lze zrekonstruovat počasí pro určité významné události v dějinách, přestože přímé zmínky o charakteru počasí jsou v kronikách velice vzácné (rozbor počasí v průběhu bitvy u Slavkova, příčiny neúspěchu francouzských vojsk při tažení do Ruska nebo úvaha nad počasím v době Mozartova pohřbu). Přiznám se, že asi nejvíce mě zaujala kapitola o přímém pozorování a prvním vědeckém popisu větrné smrště nad Brnem, které provedl Gregor Mendel v roce 1870. Jediné, co mi při četbě vadilo, byly časté a mnohdy zcela zbytečné odkazy na přemoudré sovětské historiky. Je to zřejmá daň tomu, že rukopis jistě vznikal před rokem 1989.

 Pro každého
Mám jakousi vrozenou obavu z knížek, které nesou v názvu nebo podtitulu sousloví "pro každého". Je to snad tím, že mám obavu, že po přečtení takové knihy zjistím, že nejsem "každý", ale že ta kniha byla určena pro mnohem fundovanějšího čtenáře. A jen mě v tom utvrdila kniha, kterou jsem zakoupil v době svých studií. Jmenovala se "Teorie relativity pro každého". Několikrát jsem se pokoušel, ale marně. V tomto případě opravdu nejsem "každý". A to jsem knihu původně kupoval pro svou tetu, která pracuje v kravíně! Ediční společnost Rubico však patrně takovou hořkou zkušenost nemá, proto jedna z jejich edic se jmenuje "knížka pro každého". Právě v této edici vydali v roce 1998 i publikaci Počasí autorky Evy Kobzové. Knihu lze považovat za poměrně zdařilou učebnici základů meteorologie. Je členěna do 15 kapitol. V každé kapitole je nejprve v krátkosti naznačeno, o čem pojednává a v jejím závěru najde čtenář znovu stručné shrnutí probrané látky. Výklad je vhodně doplněn jednoduchými, ale názornými pérovými kresbami a přehlednými tabulkami. Inu -- výjimka potvrzuje pravidlo. Tato knížka o počasí je vhodná pro každého, kdo zatouží odhalit trošku víc z vědy, které po fotbalu a ženách rozumí v této zemi snad také každý.

Pastva pro oči
Asi tak se dá charakterizovat poslední knížka o počasí, kterou jsem vybral pro dnešní recenzování. Má netradiční "protáhlý" formát, je tištěna na kvalitním papíře a i její grafické zpracování je velmi přitažlivé. Knihu Počasí napsal kolektiv autorů (W.J. Burroughs, Bob Crowder, Ted Robertson, E. Vallier-Talbotová, R. Whitaker a John Zillman) a v roce 1999 ji v češtině vydalo ve své edici Cesty za poznáním nakladatelství Svojtka. Celá publikace je členěna do osmi kapitol (Povaha počasí, Porozumění počasí, Pozorování počasí během staletí, Předpovídání dnes, Měnící se počasí, Lidstvo a počasí, Přizpůsobení se počasí a Povětrnostní jevy a jejich pochopení), ale uvnitř kapitol je další pravidelné členění, protože každá dvoustrana je věnována jednomu "heslu -- tématu". Členění je sice přehledné, ale tato téměř třistastránková knížka se nedá číst ani jako beletrie a ani ji nelze považovat za učebnici. Je to taková krásná mozaika o počasí, která má docela blízko k encyklopedii (takové použití usnadňuje i rozsáhlý rejstřík kombinovaný se slovníčkem). Kniha je prošpikována i řadou citátů, vybral jsem dva: "Slunce nás potěší, déšť nás osvěží, vítr nás povzbudí, sníh nás rozradostní; ve skutečnosti neexistuje špatné počasí, jsou jen různé druhy dobrého počasí." Tolik romantický pohled na počasí očima Johna Ruskina, anglického spisovatele a kritika (1819 - 1900). "Na světě je sedm nebo osm druhů jevů, o nichž stojí za to mluvit, a jedním z nich je počasí." Annie Dillardová, spisovatelka.

Tomáš Gráf
 

Oslavy 35. výročí založení Hvězdárny Fr. Pešty

Ve dnech 29. května až 5. června 2000 proběhly oslavy 35. výročí založení Hvězdárny Františka Pešty v Sezimově Ústí.

 V rámci oslav bylo uděleno čestné členství hvězdárny RNDr. Jiřímu Grygarovi CSc., a to za jeho dlouholeté přátelské vztahy a kvalitní odbornou a popularizační činnost v oblasti astronomie.

Odbornou část oslav představovalo celkem 14 přednášek a besed, kterých se zúčastnili přednášející z celých Čech. Přednášky zahájil ve čtvrtek RNDr. Jiří Grygar CSc. svojí přednáškou a besedou nazvanou "Velký třesk a Bible", která se protáhla oproti předpokladu na téměř tři hodiny. V pátek následovaly dvě audiovizuální besedy Astronomické společnosti Vlašim a Hvězdárny Úpice na téma zatmění Slunce a odborný seminář o optických přístrojích a laserech, který vyústil do diskuse trvající do večerních hodin. V sobotu dopoledne se mohli lidé zúčastnit besedy a výstavy pana Prchala o vltavínech a odborného semináře o pozorování Slunce. Blok besed sobotního odpoledne doznal drobných změn znamenajících jejich zkvalitnění. Dočkali jsme velice zajímavých informací od ředitelky Hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích s observatoří na Kleti Jany Tiché o planetkách a meziplanetární hmotě. Další zajímavé přednášky realizovali manželé Soumarovi, Jitka Jakubcová, J.Rozehnal a V.Kopecký.

Pro všechny obyvatele z okolí byly na hvězdárně připraveny dny otevřených dveří. Návštěvníci mohli zhlédnout techniku, používanou na hvězdárně, a zároveň jim bylo umožněno pozorování Slunce, hvězdokup, galaxií, mlhovin a dvojhvězd, a to vše doplněné odborným výkladem členů hvězdárny.

Mezi další nezanedbatelné části oslav patřil např. sobotní dětský den v zahradě S-klubu, výstava prací a vyhlášení výsledků dětské výtvarné soutěže "Vesmír kolem nás" v kině Spektrum, výstava o historii hvězdárny v prostorách S-klubu, promítání letního kina a dva večerní country bály v restauraci LUNA.

Oslavy navštívilo celkem 1379 občanů, z toho 832 dny otevřených dveří, 81 přednášky a 356 ostatní akce.

Petr Bartoš
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...