:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

254. vydání (1.6.2000 )

foto r. novak Kraví hora, na jejímž hřebenu sídlí naše hvězdárna, dnes ráno vypadala jako po boji: tisíce rozšlapaných kelímků z plastiku, dokola plechové zátarasy, desítky městských policistů, velké pódium a řada menších stánků. Není divu, vždyť se tady jedna bitva včera večer odehrála. Brno totiž v těchto dnech hostí velkolepou přehlídku ohňostrojů -- Ignis Brunensis. Před nedávnem se mne Rudolf (známý to otec Instantních astronomických novin) zeptal, zda mne náhodou astronomie nevzrušuje. Moje odpověď -- stejně jako jeho -- byla kladná. Hvězdná obloha je sice na první pohled strnulá, avšak díky stále se zvětšujícím znalostem i nekonečně bohatá na fantastické detaily, u kterých můžete pustit uzdu fantazie. Výzkum armády profesionálních i amatérských hvězdářů přitom na každém kroku nebeské linie ukazuje, že vesmír je mnohem bizarnější, tajemnější a pestřejší než ty nejbláznivější vědecko-fantastické filmy. Zajímavé ale je, že podobné vzrušení jsem poznal i včera, během prvního vystoupení ohňostrojných pekelníků. Na první pohled šlo o pár rychle vyhasínajících světýlek tu a tam doplněných ohlušujícím rachotem. Ale na druhou stranu se po nekonečných dvacet minut valila záplava barevných kombinací, které vám v jednom okamžiku zatajily dech a hned v tom druhém donutily k výkřiku plného úžasu. Vesmír je strnulý a dává prostor fantazii. Na Kraví hoře byla včera večer fantazie pečlivě připravena, ale zase to byl pořádný nápor! Čtvrteční a páteční ohňostroj začíná opět přesně ve 22 hodin a v sobotu dokonce bude velké grandfinále nad Brnem.

Jiří Dušek

 

 

 

Compton: Kremace žehem

V neděli čtvrtého června shoří nad Tichým oceánem jedna z nejtěžších, nejdéle pracujících a také nejproduktivnějších umělých družic: Comptonova gama observatoř.

 Konec úspěšné kariéry astronomického satelitu začal již v prosinci loňského roku, kdy vypověděl službu jeden ze tří gyroskopů zajišťujících stabilizaci v prostoru. Proto se koncem března specialisté z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) rozhodli navést Comptona na sebevražedný let atmosférou tak, aby zaniknul nad neobydlenou oblastí Pacifiku.

Nemá smysl tajit, že hvězdáři nebyli z tak rychlého konce více než půlmiliardové stanice nijak nadšeni. Nicméně žádné trumfy v rukou neměli. Tedy ne, že by se observatoř nemohla dál věnovat výzkumu, všechny detektory na palubě pracovaly více méně bez problémů a v provozu mohly být odhadem ještě tři až deset roků, hrozilo však nebezpečí, že se po výpadku druhého gyroskopu vymkne kontrole řídícího střediska a po čase se zřítí na zemský povrch. Pravděpodobnost závady v orientaci se přitom v následujících třech rocích odhadovala na deset procent.

"Stoprocentní ztráta vědy nebo malá pravděpodobnost ztráty lidského života? Není se o čem rozhodovat," komentoval poslední dny mise Ed Weiler, ředitel NASA pro kosmické vědy. Varovným mementem je totiž osud Skylabu. Osmdesátitunová základna bez jakékoli kontroly zaniknula v roce 1979 a její trosky dopadly do Indického oceánu a západní Austrálie.

Compton se pohybuje na nízké oběžné dráze, vůči rovníku se sklonem asi třicet stupňů. V jeho dostřelu jsou tudíž metropole jako Mexico City, Bangkok či Miami. Některé části, jako osm set kilogramové hliníkové nosníky, přitom ohnivý let jistě přežijí a podle analýzy zasypou kovovými projektily o celkové hmotnosti kolem šesti tun a rychlostí 300 kilometrů v hodině oblast přes tisíc kilometrů v průměru. Hmotnost třiceti až čtyřiceti největších kusů podle modelových výpočtů přesáhne dvacet kilogramů.

 "NASA musí zajistit bezpečný zánik Comptona nad neobývaným Tichým oceánem," vyřknul koncem března ortel Alan Bunner. "Ostatně se s tím, vzhledem k rozměrům a hmotnosti, počítalo už při stavbě." Pokud by se sonda vymknula kontrole, pak se pravděpodobnost ohrožení lidských životů odhaduje na 1 ku 1000. Pokud ale bude zánik pod kontrolou, snižuje se riziko na 1:30 000 000.

Stejně jako jiné velké observatoře NASA, je i Compton připraven na návštěvy raketoplánu se servisními techniky. Jeho čtyři nádrže lze doplnit palivem z externího zdroje a všechny důležité systémy jsou vestavěny do snadno výměnných modulů. Bez ohledu na nedostatek peněz a šibeniční termín však NASA od záchranné výpravy upustila. Čáru přes veškeré rozpočty totiž udělal problematický raketových systém, ze kterého možná uniká toxické palivo. Specialisté proto nemohou garantovat bezpečné prostředí při eventuálním rendezvous s raketoplánem. Ze stejného důvodu se také poslední korekce dráhy uskutečnila v roce 1997 -- observatoř se tak brzdí o řídkou atmosféru a pomalu klesá po sebevražedné spirále.

Compton, který se do na oběžnou dráhu ve výšce 450 kilometrů vyšvihnul na palubě raketoplánu Atlantis pátého dubna 1991, patří mezi čtyři obří americké observatoře prohledávající kosmické útroby v celém oboru elektromagnetického spektra. Do série výprav plánovaných již od sedmdesátých let náleží od roku 1990 Hubblův kosmický dalekohled, rentgenová Chandra z loňska a nový infračervený detektor, který se na oběžnou dráhu dostane v příštím roce.

Bez falešné skromnosti lze přitom říci, že za devět roků těžké práce změnil náš pohled na celou řadu vesmírných objektů a dal za vznik na tisícovce vědeckých prací. Observatoř pojmenovaná po významném fyzikovi Arthurovi Holly Comptonovi se totiž vrhnula do jenom velmi málo probádaného, ale jinak nesmírně zajímavého oboru.

  • Snad největším polínkem v gama ohni, tedy oboru elektromagnetického spektra ukrytého za neprostupnou oponou zemské atmosféry, je základní výzkum zdrojů krátkých spršek gama fotonů. Compton potvrdil, že mnohé z nich přicházejí z tzv. kosmologických událostí a jsou tudíž o to záhadnějšími nejenergetičtějšími událostmi ve vesmíru. Spolu s menší observatoří BeppoSAX pak pomohl v několika případech nalézt i jejich optické protějšky. I když se jejich detektor BATSE už brzy promění v popel, v archivech máme na dva a půl tisíce záznamů průběhu gama záblesků, tedy naprosto unikátní statistický materiál.
  • Pomocí dalekohledu EGRET se hvězdáři, kteří nalezli zalíbení ve vysokých energiích, zase podívali na blazary a kvasary: nápadná jádra vzdálených galaxií, které jsou silnými zdroji rentgenového (kvasary) nebo dokonce gama záření (blazary). Na pevném základě tak stojí hypotéza, že se za nimi ukrývají velmi hmotné černé díry obklopené horkým prstenem mezihvězdného plynu, ze kterých uniká materiál v úzkých výtryscích rychlostí blízkou světla. Ve třetím vydání katalogu detektoru Egret je na 66 velmi pravděpodobných blazarů a 27 ne zcela jistých.
  • Bedlivému citu důmyslných přístrojů neuniklo ani gama záření doprovázející rozpad radioaktivních prvků v rozpínajících se obálkách supernov. Compton tak pomohl určit jejich chemické složení a přispěl i k dohadu stáří. Narazil též na stopy po blízké supernově, která explodovala v souhvězdí Plachty mezi roky 1200 a 1300 a jasností soupeřila s Měsícem.
  • Do odkazu Comptonovy observatoře patří poznání, že některé neutronové hvězdy mohou být rentgenovými pulsary. (Zatímco do té doby se mluvilo o radiových, nejvýš optických pulsarech.) Před startem sondy byly známy jenom dva takové případy: v Krabí mlhovině a v souhvězdí Plachty. Sbírka se však rozrostla o dalších pět exemplářů velmi mladých, rychle rotujících neutronových hvězd. Jedním je i Geminga -- původně jenom zdroj gama záření teprve později identifikovaný i v jiných oborech spektra. Stejně tak dopadnuly rekurentní zdroje měkkého gama záření (Soft Gamma Repeaters). Spojenými silami detektorů na několika meziplanetárních sondách se jeden takový případ podařilo spojit se zbytkem po supernově. Dnes panuje obecný souhlas s představou, že se ta těmito zdroji ukrývá "hvězdotřesení" magnetarů -- neutronových hvězd s extrémně silným magnetickým polem (1014 gaussů). To občas způsobí mírné zvrásnění (snad i praskání) kůry neutronové hvězdy a doslova napumpuje energii do tenké atmosféry. Vzniká tak nápadný gama záblesk. S kosmologickými gama záblesky však nemají nic společného.
  • Compton svoji roli sehrál i při studiu našeho Slunce. Na oběžnou dráhu se sice dostal až s koncem maxima sluneční aktivity, naštěstí však několik zajímavých událostí přece jenom zahlédl. Jeho poněkud opomíjený spektrometr OSSE například 4. června 1991 sledoval v průběhu rozsáhlé erupce jadernou emisních čar železa, magnézia, neonu, křemíku, uhlíku, kyslíku a dusíku.
  • Z pikantních záznamů uveďme, že je podle družice Compton nejintenzivnějším zdrojem záření gama ve sluneční soustavě, dokonce intenzivnějším než Slunce, náš Měsíc! Zatímco Slunce vysílá fotony gama jen během velkých erupcí, Měsíc je zdrojem konstantním, neboť jeho povrch nepřetržitě bombardují částice energetického kosmického záření, což vede k druhotnému vyzáření fotonů gama. Zahlédl též záblesky gama záření přicházející ze svrchních vrstev zemské atmosféry, které doprovází některé výjimečné typy blesků.
Klikni! Návrat observatoře zpět do náruče matičky Země už začal. Koncem května ukončila vědecká pozorování. V noci z úterý třicátého na středu třicátého prvního května zvládla zapálením hlavního motoru první ze čtyř manévrů, kdy se dostala na protáhlou oběžnou dráhu ve výšce 356 až 512 kilometrů. Ke druhé korekci došlo o pár hodin později, ve středu krátce před pátou hodinou našeho času. V té době se Compton dostal až 250 kilometrů nad zemí. V neděli čtvrtého června v 7:37 našeho času se přízemí sníží na 150 kilometrů a při následujícím oběhu ho čtvrté zapálení v 9:05 pošle do krematoria. Nápor rychle houstnoucího vzdušného obalu satelit prudce zahřeje a přivede do prudké rotace. Někde ve výšce od sedmdesáti do osmdesáti kilometrů se začne Compton rozpadat. Při téměř vodorovném letu se promění na řadu větších či menších kusů, které zhruba hodinu po posledním manévru zasypou oblast o šířce dvacet pět kilometrů a délce přes čtyři tisíce kilometrů. Celé divadlo se sice odehraje v noci, ale nádherný bolid pyšné gama observatoře zahlédne málokdo.
Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope, Astronomy Now a další
 

Merkurova skrytá tvář odhalena

Najdete-li místo s dobrým výhledem k severozápadu, můžete si nadcházející večery zpříjemnit pohledem na planetu Merkur. Zvláště 3. a 4. června, kdy mu udělá společnost úzký srpek Měsíce, možná neodoláte pokušení podívat se na něj i dalekohledem. Co uvidíte? Rozplizlou pohybující se skvrnu, u níž budete rádi, že alespoň rozeznáte její fázi. Astronomům z Bostonské univerzity se však podařilo pořídit skvělé snímky dosud nezmapované oblasti jeho povrchu.

 Prvním pozemšťanem, který se na Merkur podíval dalekohledem, byl pravděpodobně v roce 1609 italský hvězdář Galileo Galilei. Jeho primitivním kukátkem ale nerozeznal ani fázi planety -- to se podařilo až Janu Heveliovi v roce 1644. Není divu, Merkur jako planeta nejbližší Slunci se většinu doby skrývá v oslnivých paprscích a je pozorovatelná jen krátce po západu Slunce nebo časně z rána. Proto Merkur vídáme jen nízko nad obzorem, kde je jeho obraz značně deformován turbulencí vzdušných vrstev u horizontu.

Podrobnější studie Merkurova povrchu pořídili nezávisle na sobě až William Frederick Denning v Anglii a Giovanni Virginio Schiaparelli v Itálii v první polovině osmdesátých let devatenáctého století. Schiaparelli na základě svých pozorování dokonce zhotovil v roce 1889 mapu albedových útvarů (tj. různě světlých a tmavých ploch, jež odpovídají různé odrazivosti, ale například s rozložením kráterů nemusí mít nic společného).

V roce 1924 začal Merkur systematicky pozorovat zanícený Eugéne M. Antonialdi nedaleko Paříže svým 33palcovým dalekohledem. Na základě jeho desetiletého pozorování vznikla další mapa. Přímo obří skok ve výzkumu však učinila až sonda Mariner 10 v roce 1974, která pořídila zhruba 2 300 použitelných snímků poloviny Merkurova povrchu.

Mariner 10 však nezmapoval celý glób planety. Tento úkol stále zůstává na pozemských observatořích, protože i pro Hubblův kosmický dalekohled je Merkur příliš blízko Slunce (jeho citlivé detektory by mohly být poškozeny). Zásluhou již zmíněné turbulence přízemních vrstev atmosféry ale není pořízení kvalitních a kontrastních snímků vůbec jednoduché. Musíte totiž vystihnout vhodný okamžik, kdy se obraz uklidní a tehdy planetu "vyblejsknout". Navíc překáží množství světla v blízkosti Slunce, rozptýlené v zemské atmosféře.

Přesto se to podařilo -- tým astronomů z Bostonské Univerzity publikoval v květnovém čísle Astronomical Journal až obdivuhodně detailní záběry. Podobné snímky z pozemských observatoří jsou podle slov Jeffreye Baumgardnera -- vedoucího výzkumu na oddělení vesmírné fyziky na Bostonské univerzitě, důležitým milníkem ve využití pokročilé techniky. Snímky z 29. srpna 1998 pořízené na observatoři na Mt. Wilsonu v Kalifornii totiž odhalují krajinu podobnou měsíční, pokrytou světlými krátery a tmavými moři.

Technika snímkování spočívala asi v devadesátiminutové sérii snímků digitální kamerou s velmi krátkou expoziční dobou (1/60 sekundy) tak, aby se zachytily i krátké okamžiky, při kterých se vzduch uklidnil. Tímto způsobem bylo získáno téměř 340 000 snímků, které se archivovaly na CD-ROM. Baumgardner a Jody Wilson poté vybrali pomocí důmyslné počítačové techniky ty podobizny Merkuru, které vykazovaly nejvíce detailů. Trik s výběrem nejlepších sérií (od 30 do 60 snímků) pomohl vytvořit obraz, který by vznikl při několika sekundové expozici, což plně postačuje k rozeznání detailů na jeho povrchu.

Tým z Bostonské univerzity plánuje pozorování Merkuru i na letošní podzim, kdy se dokonce pokusí detekovat slabou Merkurovu atmosféru. "Ta vzniká zásluhou atomů uvolňovaných z jeho povrchu, což je stejný proces, ke kterému dochází na našem Měsíci," vysvětluje Michael Mendillo, profesor astronomie na Bostonské univerzitě. Jedním z chemických prvků tvořících merkurovu atmosféru je sodík, který je velmi snadno detekovaný, neboť dobře odráží sluneční světlo. "Věříme, že se náš experiment s detekcí sodíku povede již tento podzim," tvrdí Baumgardner. "Nejprve ale musíme sestrojit mnohem citlivější detekční systém."

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Boston University News a další
 

Dvacet let "velkého Y"

V úterý 30. května oslavil dvacáté narozeniny jeden z nejslavnějších radioteleskopů světa: Very Large Array (VLA). Unikátní přístroj ověnčený mnoha "nej" přinesl radioastronomii malou revoluci a ovlivnil tak prakticky všechna odvětví progresivního oboru nekonečného šumu.

 Podle Paula Vanden Bouta, ředitele National Radio Astronomy Observatory, pod kterou Velmi velká síť patří, využilo během posledních dvaceti let obrovských možností přijímače na dva tisíce vědeckých pracovníků s více než deseti tisíci projektů. Studie prováděné prostřednictvím radioteleskopu měly značný dopad snad do všech oblastí astronomie, od objektů naší sluneční soustavy až po vzdálené galaxie a kvasary.

Mezi ty nejdůležitější patří překvapivé nalezení vodního ledu na planetě Merkur, detekce prvního "Einsteinova" gravitačního prstence a objev tzv. "mikrokvasaru" v naší Galaxii. Vědci během dvou desetiletí prostřednictvím VLA prostudovali aktivní oblasti našeho Slunce, zaměřili se na mohutné výrony hmoty v centrech vzdálených galaxií, středem jejich zájmu se stalo také jádro naší Galaxie a hvězdné atmosféry. Výsledkem byly tisíce publikací v nejprestižnějších vědeckých magazínech a mimo jiné i disertační práce více než dvou stovek postgraduálních studentů z mnoha amerických i zahraničních univerzit.

Very Large Array leží na suché, polopouštní planině Svatého Augusta, asi sedmdesát kilometrů západně od města Socorro v Novém Mexiku. Ve skutečnosti je souborem 27 pohyblivých parabolických antén, každé o průměru přes 40 metrů a váze 230 tun. Tyto jsou uspořádány do tvaru 34 kilometrů velkého písmena Y, přičemž se mohou sevřít do oblasti o průměru jenom jeden kilometr. Všech dvacet sedm antén pracuje společně (tu a tam i nezávisle) a vytváří tak jeden obrovský přístroj, schopný poskytnout snímky oblohy v rádiovém oboru s rozlišením až 0,04 úhlové vteřiny. (Záleží na použité vlnové délce.)

 S originální myšlenkou k získání většího úhlového rozlišení pomocí většího počtu provázaných malých teleskopů namísto jednoho obrovského přišel v roce 1950 britský astronom Sir Martin Ryle, který za to v roce 1974 právem dostal prestižní Nobelovu cenu. Mezi myšlenkou a skutkem však uplynulo dalších dvacet let. První experimentální spojení se podařilo na observatoři v Green Banku v roce 1964. Stavba Very Large Arrey začala v roce 1974 a celá síť byla oficiálně dokončena až v říjnu 1980. V cenách z roku 1972 přitom vyšla na téměř osmdesát milionů dolarů.

Od té doby patří mezi absolutní špičku v radioastronomickém výzkumu. Není tedy divu, že se v nejbližších letech plánuje její další rozšiřování. Do výbavy dostane moderní elektroniku a výpočetní techniku, devět nových antén pak zvýší citlivost nejméně desetkrát. Very Large Array tak sehraje důležitou roli i v počátku 21. století.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: NRAO News
 

Co nás čeká a možná i mine

Jedna z řady komisí americké Národní akademie v polovině května vydala velmi důležitou zprávu o prioritách investic do astronomie a astrofyziky následujícího desetiletí. "Nejde přitom o ledasjakou žádost o peníze," potvrdil výjimečnost analýzy jeden z autorů William Wulf, "jedná se o kritický pohled na vývoj celé astronomické komunity."

 "Nové objevy osvětlují řadu klíčových momentů, včetně celkové hmotnosti vesmíru, jeho stáří, evoluce a také schopnosti zajistit podmínky pro život," komentoval obecné závěry profesor Joseph H. Taylor. "Již brzo bychom měli pochopit, jak vznikají černé díry a jak vesmírné prostředí ovlivňuje naši planetu," dodal jeho kolega a předseda celé komice Christopher F. McKee z Kalifornské univerzity v Berkeley. Mezi základní problémy desetiletí se totiž řadí:

  • studium velkorozměrových jevů ve vesmíru, množství a rozložení hmoty a energie, její stáří a historie expanze;
  • výzkum počátku současného vesmíru, kdy vznikaly první hvězdy a galaxie;
  • poznání způsobu vzniku a evoluce černých děr všech rozměrů;
  • analýza vzniku hvězd a jejich planetárních systémů, tvorba a vývoj obřích planet i planet typu Země;
  • rozbor vlivu prostředí na naši planetu.
Zpráva proto doporučuje v následujících letech investovat zhruba kolem pěti miliard dolarů, z nichž přibližně polovina půjde na sedm velikých projektů:
  • Zcela bez diskuse je na prvním místě nástupce veleúspěšné Hubblovy observatoře Kosmický dalekohled nové generace (zkr. NGST), který sehraje klíčovou roli ve studiu jak velmi mladých hvězd, tak i galaxií, které vznikaly krátce po velkém třesku. Podle předpokladu bude nejméně stokrát citlivější a poskytne záběry s desetkrát lepším úhlovým rozlišením. Vzhledem k tomu, že se na jeho konstrukci už nějakou dobu pracuje, prvního světla se snad dočká za osm, devět roků. Pohltí celou jednu miliardu dolarů.
  • Pozemní Velký segmentový dalekohled o celkovém průměru třicet metrů bude vynikající jak ke studiu vývoje galaxií, tak i mezigalaktické hmoty. Pokud se na něm začne ihned pracovat, bude teleskop hotov do konce desetiletí. V rozmezí vlnových délek 1 až 25 mikrometrů přitom dosáhne podobného rozlišení jako NGST. Při stavbě se počítá nejméně s poloviční účastí mezinárodních partnerů.
  • Soustava rentgenových dalekohledů Constellation-X Observatory spojenými silami dosáhne stokrát lepšího úhlového rozlišení než jednotlivé detektory. Současné plány hovoří o čtyřech sondách, které astronomům umožní nahlížet do okolí černých děr, otestují obecnou teorii relativity, zapátrají po neviditelné látce, a vůbec dosáhnou velmi dobrých výsledků v této části elektromagnetického spektra nedostupné ze zemského povrchu. NASA má systém začít chystat kolem roku 2005.
  • Velmi důležitá bude i rekonstrukce soustavy radioteleskopů Very Large Array v Novém Mexiku. Jde o moderní elektroniku a výpočetní techniku, která umožní sledovat a analyzovat záření slabších zdrojů. Devět nových antén desetkrát zvýší citlivost a tisíckrát pak schopnost pořizovat v centimetrovém oboru vlnových délek spektra.
  • Large-aperture Synoptic Survey Telescope se zrcadlem o průměru šest a půl metru dostane za úkol jednou týdně provést ve viditelném oboru úplnou prohlídku viditelné oblohy. Zakrátko tak vyhledá na 90 procent blízkozemních těles větších než tři sta metrů. Měl by současně narazit na nejméně deset tisíc objektů Kuiperova pásu, tisíce supernov jak v blízkých galaxiích tak i s velkým kosmologickým posuvem... Všechna jeho pozorování budou veřejně přístupna prostřednictvím tzv. Národní virtuální observatoře.
  • Terrestrial Planet Finder je snad nejprestižnějším projektem NASA, který bude pokračovat i ve druhém desetiletí dvacátého prvního století. Tento kosmický interferometr se v blízkém infračerveném oboru spektra vydá na dálkový průzkum blízkých hvězd a planet v jejich okolí. Astronomové se však budou tetelit blahem i nad záběry jiných objektů. Kromě toho vývoj observatoře zásadním způsobem posune vpřed jiné projekty. Výsledné náklady se odhadují na 1,7 miliardy dolarů.
  • Single-Aperture Far InfraRed (SAFIR) je poslední velký projekt prvního desetiletí 21. století. Půjde o kosmický dalekohled s osmimetrovým zrcadlem, na který budou navěšeny detektory citlivé v rozmezí 30 až 300 mikrometrů.
"NASA by měla nadále podporovat vývoj nejrůznějších misí, od těch nejmenších až po ty velké, a zajistit jejich největší možnou efektivitu," říká dál strategický plán, mimochodem jinak velmi zajímavé čtení. Výbor patnácti odborníků, se kterými však spolupracovalo na sto dalších vědců, proto navrhl investovat do již reálných projektů, které ostatně před deseti roky většinou doporučila obdobná studie. Namátkou vyberme poslední velkou observatoř NASA, která bude nebe studovat v infračerveném oboru -- Space Infrared Telescope Facillity, síť mikrovlnných teleskopů ALMA v chilské poušti Atacama, stratosférickou infračervenou observatoř SOFIA na palubě Boeingu 747 se zrcadlem o průměru dva a půl metru, astrometrickou misi nyní označovanou jako Space Intererometry Mission či sluneční  dalekohled, který může změnit náš pohled na jevy související s magnetickým polem Slunce.

Současně by bylo vhodné věnovat pozornost studiu mikrovlnného záření prostřednictvím dokončované výpravy Microwave Anisotropy Probe, která naváže na úspěch COBE, evropského protějšku Planck a detektorů pracujících ve stejném oboru vynášených letadly a balony.

"I když byly Spojené státy na čele astronomického výzkumu v průběhu prakticky celého dvacátého století," uvádí se ve studii, "díky rychlému rozvoji se nám některé země nejen vyrovnaly, ale v některých případech i předehnaly." Američané by se tudíž měli připojit ke stavbě evropské sondy pro blízký infračervený obor či společnými mezinárodními silami pečovat o Hubblův kosmický dalekohled nejméně do konce desetiletí.

Nemalé částky potečou také na vývoj nových zařízení pozemských observatoří a samozřejmě do vzdělání. Zřídit se má například internetová Národní virtuální observatoř, prostřednictvím které získají odborníci i veřejnost přístup k řadě zajímavých databází.

Zpráva o výhledu na nejbližší desetiletí nevychází poprvé, podobné strategické plány spatřily světlo světa už několikrát. Shromáždění odborníků přitom hledí nejen na udržení role Spojených států v astronomii a astrofyzice, ale bere též v potaz jejich maximální návratnost. Například v devadesátých létech se mezi priority astronomického výzkumu řadilo hledání planet u vzdálených hvězd, studium slunečního nitra pomocí seismických vln, objev Kuiperova pásu a hnědých trpaslíků, potvrzení teorií o gravitačních mikročočkách či extragalaktického původu gama záblesků, objev masivních černých děr v centrech galaxií, jemné fluktuace mikrovlnného zbytkového záření… Tedy dnes starých známých. Jaký asi bude přehled "splněných úkolů" za dalších deset roků?

Jiří Dušek
Zdroj: Astronomy and Astrophysics in the New Millennium
 

Jak si kdo nebe... tak si lehne

Je pěkné, že vám mohu vysvětlit zásady dobrého venkovního osvětlování během několika minut. Horší je, že když jim porozumíte, takřka všechny příklady, které venku kolem sebe uvidíte, vám budou připadat jako odstrašující. Volně přeložený citát z letáku International Dark-Sky Association.

 Naříkáte nebo už jen máváte rukou nad tím, že nad sebou skoro nikdy nevidíte Mléčnou dráhu? Říkáte si, to už je prostě civilizace, to se nedá nic dělat?

Pak si vzpomeňte (nebo se zeptejte starších) na úryvek písně: Dým z továren... I dým byl totiž symbolem civilizace, pokroku, příslibu hojnosti a blahobytu. Tak už ale připadá málokomu -- je přece škodlivý, ne-li hnusný, a je i znamením mizerného spalování, tedy plýtvání.

Nebo se zamyslete nad tím, kde se dřív lidé koupali, kde žili raci, a jak je to dnes. Jistě, je to ještě bída, ale už přece jen ne tak hrozná. Do Rýna se už původní ryby vrátily a některé si už troufají i k nám, jen se nedostanou přes jezy vybudované dřív na českých řekách, považovaných tehdy za stoky.

Když na čistém nebi nevidíte za bezměsíčné noci záplavy hvězd, ale jen pár nejjasnějších, přemýšlejte, jestli to není příznak podobné bezohlednosti, plýtvání, nevědomosti a nezájmu jako špinavý vzduch nebo voda. Dost rychle si uvědomíte, že je. A asi vás napadne, že světelné znečištění lze odstranit rychleji a levněji než vyčistit vodu ve Vltavě.

Světlá noční obloha totiž není nevyhnutelným důsledkem osvětlení měst a obcí. Světlo, které dopadne na cestu pod lampou a není pohlceno, odchází za jasné noci téměř všechno pryč do vesmíru, dolů se jej rozptýlí méně než desetina. Z hlediska astronoma skutečně nevadí, když jsou ulice vydatně osvětleny -- obloha nad nimi při tom může zůstat pěkně tmavá. Kdyby lampy svítily jen dolů, Mléčná dráha by byla vidět i ze Staroměstského náměstí. Skutečnost, že tomu tak není, je důkazem toho, že podstatná část světla nemíří z lamp tam, kam má, ale putuje vzduchem zhruba vodorovně tak dlouho, až se rozptýlí -- do vesmíru nebo na zem. Málokdy ale na chodník či vozovku, kterou osvětlovat chceme, častěji na střechy domů a na pole a lesy za městem. Právě toto světlo unikající z lamp do nezamýšlených, přibližně vodorovných směrů, způsobuje, že obloha zůstává světlá.

Jistě, není to světlo úplně ztracené, může být stejně užitečné jako teplo, které v zimě uteče ven okny a zdmi domů a ohřívá tak ulice a parky. Můžeme přece vytápět celou českou kotlinu a pomoci osvětlovat Evropu a nehostinný černý vesmír nad ní. Ostatně soudím, že taková idea by mnohé lidi ještě před půlstoletím nadchla podobně jako obracení toků sibiřských řek.

 Dnes se skoro všichni shodnou, že takové svícení je opravdu nerozumné. To, že se neshodli dávno, je jen proto, že se nad tím ještě nezamysleli. Až se (třeba vaším přičiněním) zamyslí, uvědomí si i další výhody správně směrovaného světla. Například to, že nesvítí do očí. Že je vidět ulice a lidi lépe než nepříjemná ostrá ,,světla`` -- ta ostatně starším lidem s méně průhledným sklivcem zahalují všechno světlou mlhou. Že se noční krajina stane pěknou. Že se dá i bez zatemnění klidně spát.

Jsou i méně osobní pohledy. Světelné znečištění ztěžuje život nočním živočichům -- ježkům sice vadí i osvětlená ulice, ale mnohem horší je pro ně, když jsou neúmyslně osvětlené sousední zahrady, kde žijí. Jasné světelné body viditelné z výšky na zemi matou tažné ptáky a ti nakonec často hynou.

Také jde o (naše) peníze a onen dým z továren. Do škodlivých směrů totiž odchází z lamp v průměru dobrá třetina světla, což znamená asi největší všeobecně rozšířené plýtvání elektřinou. Je-li světlo dobře směrované, stačí jej méně než dvě třetiny, protože nejsme oslňováni. Výměnou špatných lamp za dobré lze obvykle docílit třetinovou spotřebu elektřiny, při mnohem kvalitnější službě, kterou lampy mají poskytovat.

Kvalitní službou není co nejsilnější osvětlení vozovky. Důležitější než velká intenzita osvětlení bývá jeho rovnoměrnost. Osvětlení má být přiměřené -- silnější ve skutečnosti vadí. Například tím, že pokazí přizpůsobení zraku na šero, a pak špatně vidíme, když přejdeme do oblasti osvětlené méně. To překáží hlavně těm, jejichž zrak si zvyká pomalu, tedy většině starých lidí. Zbytečně silné osvětlení ulice pro ně může být i nebezpečné.

Takové výhody precizního směrování a dávkování světla každý brzy pochopí a najde ještě další. Co má ale pak dělat? Starat se o to, aby se špatné lampy přestaly instalovat. Dobrých je totiž k dispozici už dost, pro všechny účely, od všech renomovaných výrobců. Přesvědčujte představitele své obce, aby špatné lampy už nepoužívali, a kontrolujte, jestli vás poslechli. Vadí-li nějaké špatné lampy osobně vám, trvejte na jejich přednostním odstranění.

Orientační kritérium, která lampa může být dobrá, je jednoduché -- lampa namířená svisle dolů nesmí svítit nad vodorovnou rovinu. To samozřejmě znamená, že nesmí mít vypouklý průhledný kryt, ale místo něj leda rovinné sklo. To má i výhodu, že je prakticky nerozbitné. Takové lampy bývají i výborně těsné a v dokonalém optickém stavu vydrží desítky let.

Ve skutečnosti je užitečná šířka světelného kužele vždy menší než celý spodní poloprostor, a dobrá lampa mívá kužel velmi ostře ohraničený nejdále sedmdesát stupňů od jeho osy (podél ulice) nebo i mnohem blíže (na stranu chodníku). Aby dokonale sloužila, je ji potřeba také velmi přesně umístit.

Lampy pro osvětlování staveb obvykle potřebují kužely ještě o dost užší, velmi precizně ohraničené a tvarované. I při sebedokonalejších lampách je ale vhodné, aby mířily strmě dolů, jen tehdy lze totiž světelné znečištění plně vyloučit. Při troše důmyslu toho lze docílit skoro vždy. Nejen že se tím uspoří mnoho elektřiny, ale osvětlovaný předmět se stane dominantou, místo aby se skromně krčil v pyšných světelných sloupech pánů světa. Rozumí se, že když nevidíme spousty oslnivých výbojek, stačí i nevelký jas, aby např. osvětlený kostel vynikl ve vší kráse. Herci na scéně také nepřekřikují dupající a hlasitě se bavící kulisáky (kteří jsou tam rovněž potřební). A dobrý učitel počká s výkladem, až se žáci přestanou spolu bavit, i když má možná silnější hlas.

Na používání špatných lamp nemá zájem skoro nikdo, a tak určitě můžete ve svém okolí postupně dosáhnout změny k lepšímu, všichni se k vám přidají. Proti mohou být prodejci a výrobci elektřiny (ale ve Spojených státech kupodivu nejsou, protože nechtějí na mnoho let umrtvovat své peníze ve výstavbě nových elektráren), výrobci a prodejci nedobrých lamp (mohou je chtít prodat v zaostalých zemích, i když už mají i lampy dobré), a případní zaměstnanci korumpovaní některými z předchozích. Argumenty ale žádné nenajdou, mohou se jen vytáčet, a to jim dlouho nevydrží.

Upřímně řečeno, jsou případy, kdy se dosud pokládá za přípustné i použití svítidel, které jsou zřetelně vidět i z dálky. Týká se to dlouhých nízkotlakých sodíkových výbojek s nevysokým jasem (příjemných na pohled) nad silnicemi se zatáčkami, kdy mohou vyznačovat jejich další průběh. U nich se někdy užívá i krytů mírně vypouklých. Viditelné světlo musí být ale záměrné (a mít přiměřený jas a svítivost) a musí být dokázáno, že stejného signalizačního účinku nelze docílit např. odrazkami na silnici a jejich okrajích.

A na závěr ještě dvě poznámky mezi námi hvězdáři. Zaprvé, neříkejme "přesvětlená obloha". Nic to neznamená, je to dokonale matoucí, ale často to slýchávám. Říkejme místo toho "nepěkně světlá obloha" nebo "zbytečně osvětlený vzduch nad městem", ať přispíváme k pochopení podstaty problému. Nelíbí se mi ani obrat "světelný smog". Slovo smog je velmi ostré označení, kde je smog, jde o život. (Smog už naštěstí v Londýně a snad ani v Los Angeles nebývá a u nás teprv ne.) Když tak už třeba světelná mlha, světelný šum -- to jsou věci nepříjemné, ale většinou nikoliv životu nebezpečné.

Zadruhé, pohled na Evropu kolmo dolů, ukazující noční krajinu, o světelném znečištění mnoho neříká. Obrázky pořízené z družic mohou být zavádějící, i když působivé. Málo lamp totiž svítí svisle vzhůru (i když jsou takové, např. ony bílé koule, pryč s nimi). Nikdo nepožaduje, aby byla města při pohledu z vesmíru temná. Jenom se nesmí zvýraznit, když je družice snímá z boku -- až tehdy se objeví běžné špatné lampy, které svítí i šikmo vzhůru a pohled na město zcela "přehluší". Jinak řečeno, z Petřína má být noční Praha krásně vidět, ale nemají být patrné pouliční lampy. Jediné světelné body mají být spousty hvězd nad městem. Zatím lze takový pohled vytvořit jen počítačově, věřím ale, že se jej dožijeme i ve skutečnosti. Ostatně, To přece jen záleží na nás.

Jan Hollan
Zdroj: Vydáno s laskavým svolením autora a vydavatelů zpravodaje Corona Pragensis
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...