:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

253. vydání (29.5.2000 )

foto R. Novak Minulou středu proběhla na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity obhajoba prací Zdeňků Pokorného a Mikuláška před vědeckou radou. S úspěchem tak oba přednášející astronomie splnili poslední podmínku a mohou být v úterý 30. května 2000 v aule Právnické fakulty slavnostně promováni coby noví docenti astronomie. Za celou redakci blahopřejeme! O tom, že by se tak mělo stát, se mluvilo v Brně už delší dobu a tak to pro nikoho nebyla žádná velká novina. Po několika letech přednášení (hlavně posluchačům bakalářského studia užité fyziky) tak postoupili o stupínek výš v akademickém žebříčku a "povýšili" z postu odborných asistentů. V současné době ale obor užité fyziky na fakultě zaniká (zanikl už?) a přednášky se staly součástí kurzu magisterského studia fyziky. Přestože nejsem obeznámen se všemi pro a proti, které vedly ke zrušení oboru, nejsem si úplně jistý tím, že to bylo dobré rozhodnutí. Hlavním smyslem a náplní bakalářské fyziky se měla stát příprava na povolání praktického fyzika. Tedy člověka, který je schopen dobře měřit, rozumět výsledkům, umět říct jak jsou spolehlivá data a připravit je v požadované podobě těm, kteří je potřebují. Rozšíření o astronomii pak znamenalo připravit pracovníky hvězdáren na budoucí popularizaci výsledků moderní astrofyziky a výzkum na solidní úrovni tam, kde to je technicky možné (Astronomický ústav, některé hvězdárny). Jednalo se tak o poměrně unikátní obor, který podle mě neměl v České republice obdobu. A právě proto jsem docela překvapený, že se nyní ruší. Nemyslím si, že by mělo být každý rok "vyprodukováno" dvacet bakalářů, protože už za rok či dva by byly plné stavy nejen v naší malé republice. Ale nemyslím si, že o takové pracovníky by nebyl zájem. Uvidíme, jak rozhodne čas. Možná je výchova bakalářů fyziku luxus, který si zatím nemůžeme dovolit. Otázkou však zůstává, zda je tento trend moudrý i pro budoucnost a zda by nebylo vhodnější sestavit bakalářský studijní program tak, aby bylo možné pokračovat po jeho absolvování ve studiu dál a záleželo tak spíš na posluchači, co si pro sebe zvolí.

Rudolf Novák

 

Považujete astronomy za užitečné? (253 odpovědí)

  • ano (77%)
  • ne (9%)
  • jak, k čemu (14%)

 

 

Echion aneb Potíže s Trojskou válkou

Když trojský princ Paris unesl krásnou Helenu, ženu spartského krále Menelaa, vznikla z toho spousta potíží. Přesto že se tak stalo před několika tisíci lety, potíže v určitém smyslu trvají dodnes.

 Při prvním pohledu do astronomických časopisů, programů mezinárodních konferencí či na webovské stránky observatoří po celém světě se může zdát, že astronomové vidí ve oblasti planetek (asteroidů) jen dva velké hity -- asteroidy pohybující se v blízkosti Země a naopak transneptunická tělesa ve vnějších oblastech sluneční soustavy. Není to však úplná pravda. Mezi značně rozrůzněným světem planetek se nacházejí i další velmi zajímavé skupiny. Jednou z nich jsou Trojané, planetky nacházející se v libračních bodech soustavy Slunce-Jupiter.

Francouzský matematik J. J. Lagrange objevil řešení rovnováhy pro gravitační systém tří těles už v sedmdesátých letech osmnáctého století. Astronomové však nalezli nádherný názorný příklad takového chování až v roce 1906, kdy heidelberský astronom Max Wolf objevil prvního Trojana, dnes známého jako planetka (588) Achilles. (Neodpustím si historickou kuriozitu -- teprve loni přišel Gareth V. Williams z Minor Planet Center na to, že prvního Trojana mohl už objevit Edward Emerson Barnard o dva roky dříve, v roce 1904. Nové těleso zaznamenal při sledování Saturnova měsíce Phoebe, pozoroval však jej pouze jedinou noc. A tato Barnardova data teprve v říjnu 1999 zidentifikoval Gareth Williams s Trojanem 1999 RM11 nalezeným v rámci projektu LINEAR. Po spočtení spolehlivé dráhy dostal pořadové číslo 12126. Ale zpět od historie.)

Jupiterovští Trojané se nacházejí v libračních bodech L4 a L5, tedy ve vrcholech rovnostranných trojúhelníků tvořených vždy Sluncem, Jupiterem a danou planetkou. Oblak Trojanů kolem L4 Jupiteru o cca 60 stupňů předbíhá, Trojané v L5 jej o přibližně stejnou výseč následují.

Trojané kolem libračních bodů migrují, a jejich librace není v žádném případě malá, může dosahovat až třiceti stupňů. Průměrný Trojan má velkou poloosu dráhy kolem 5,2 astronomické jednotky a tedy oběžnou dobu blížící se dvanácti rokům. Dá se tak říci, že se pohybuje kolem Slunce v rezonanci 1:1 s Jupiterem. Z hlediska zkoumání dynamiky sluneční soustavy jsou Trojané velmi důležitou skupinou.

Trojanům bylo věnováno několik hledacích projektů -- Palomar Leiden Surveys T-1 až T-3, v posledních letech třeba Uppsala-DLR Trojan Survey používající metrovou Schmidtovu komoru Evropské jižní observatoře na La Silla. Samozřejmě se dá Trojan najít i mimo specializované přehlídky, jen si musíte včas uvědomit, kde hledáte a hlavně si potenciálního nového Trojana vůbec všimnout, neboť se díky větší vzdálenosti od Slunce pohybuje pomaleji než typické planetky hlavního pásu. Ale tím potíže v žádném případě nekončí.

 Číslovaných planetek ze skupiny Trojanů je nyní, k 26. květnu 2000, dle databáze Minor Planet Center 225, z toho 147 v libračním bodě L4 a 78 v L5. Nesymetrie mezi Trojany, tedy zhruba dvojnásobný počet těles v libračním bodě předcházejícím Jupiter oproti bodu následnému nebyla dosud uspokojivě vysvětlena. Pro všechny dosud známé Trojany, tedy nejen číslované, je poměr stejný tj. 428 těles v L4 oproti 191 v L5.

Dosud neznámého Trojana, který je co do detailu vzato Řek, neboť se nachází v libračním bodě L4, jsme poprvé zaznamenali spolu s Milošem Tichým na CCD snímcích pořízených druhého listopadu 1997 s 0,57-m zrcadlovým dalekohledem Observatoře Kleť při následné astrometrii jednoho z našich předchozích objevů v hlavním pásu. Už na základě našeho prvního předběžného výpočtu dráhy bylo zřejmé že se jedná o Trojana. Pod předběžným označením 1997 VB1 jsme jej dál pozorovali ještě v roce 1997, a pak od 1998 až letošního ledna, kdy pro něho japonský astronom Syuichi Nakano spolupracující s Minor Planet Center nalezl předobjevová pozorování z roku 1978 z Mt. Palomaru, a k výpočtu definitivní dráhy použil také pozorování pořízená v rámci projektů LINEAR a ODAS. Trojan obdržel pořadové číslo (13229) jako 426. kleťská planetka se spolehlivě určenou dráhou a druhý číslovaný kleťský Trojan po planetce (3451) Mentor v L5 objeveném v roce 1984. Pro tu pan kolega Tichý pořizoval následná astrometrická měření již v roce 1984 a od té doby trpí k Trojanům sympatií, zvýšenou objevy dalších dvou Trojanů 1997 TB12 a 1998 YW1 (zatím pozorovaných ve třech resp. čtyřech opozicích a "čekajících" na očíslování).

Dráhové elementy planetky (13229) Echion
Epoch 2000 Sept. 13.0 TT = JDT 2451800.5, Nakano
M 349.61742 (2000.0) P Q
0.08308107 Peri. 165.32924 -0.85147588 -0.52402715
a 5.2015725 Node 343.02509 +0.47410369 -0.75330388
e 0.0755467 Incl. 3.85042 +0.22408594 -0.39740258
P 11.9 H 11.4 G 0.15 U 1
From 84 observations at 4 oppositions, 1978-2000, mean residual 0".60. Orbital elements from MPC 37547.

A tak už zbývalo než vybrat jméno. Určitě to není u planetky to nejpodstatnější, mnohé své objevy pojmenované nemáme, a asi hned tak mít nebudeme, ale Trojan nás přitahoval. Už proto, že občas se cynicky podotýká, že noví Trojané se za chvíli budou muset pojmenovávat "1. řecký voják", "2. řecký voják" a tak dále. Objevitelé prvních Trojanů prošli zřejmě klasickým vzděláním a dvěma skupinám těles oddělených vládcem bohů Jupiterem začali vybírat jména dle hrdinů trojské války, Řekům v L4 a obráncům Troje v L5. Mezinárodní astronomická unie dbá na dodržování téhle tradice, a tak pokud chcete mít svého Trojana pojmenovaného, nezbývá než vzít do ruky Homérovu Iliadu, případně Vergiliovu Aeneas a další perly antické kultury. Samozřejmě, že nejvýznačnější hrdinové na obou stranách už jsou dávno rozebráni. Když už narazíte na nepoužitého válečníka, patří většinou do opačné skupiny, než je váš dosud nepojmenovaný objekt. A někteří činitelé Mezinárodní astronomické unie se vám ještě vesele dotazují, zda budete raději číst Homéra v řečtině nebo Vergilia v latině. Naštěstí čeští filologové už dávno vytvořili české překlady. A kupodivu, ledacos o trojské válce se dá najít na internetu.

(13229) Echion = 1997 VB1
Discovered 1997 Nov. 2 by J. Tichá and M. Tichý at Kleť.
Echion was one of the Achaean warriors who entered Troy in the wooden horse. He died when he jumped from the horse.
(MPC 40710 - 2000 May 23)

Zásadním bodem zvratu v trojské válce bylo použití válečné lsti v podobě trójského koně. Na myšlenku postavit dřevěného koně, do něhož se ukryjí nejlepší řečtí bojovníci, připadl Odysseus. Trojané ovlivnění zinscenovaným odplutím Řeků a slovy nastrčeného řeckého vojáka Sinona vtáhli dřevěného koně do města a jeho osádka v noci otevřela brány Troje řeckému vojsku. Většina obyvatel Troje byla vyvražděna, město vypáleno, jen malý zbyteček Trojanů se spasil útěkem do dnešní Itálie. Výraz "trojský kůň" zůstal jako synonymum lstivého jednání dodneška. V osádce trojského koně byl samozřejmě Odysseus a další známí hrdinní Řekové -- Diomédes, Menelaos a další. V podrobných výkladech k trojské válce jsem však narazila na další skoro neznámá jména a vylíčení jejich osudů. Snad že mne otrávila četba o hrdinném vraždění na obou stranách, kterého se chrabří bojovníci nemohli vzdát, vybrala jsem si jednoho jménem Echion. Ten nedočkavý hrdinných činů po signálu, že vzduch je čistý, dychtivě vyskočil z dřevěného koně a.... a zabil se při pádu. Ostatní zkušenější válečníci sešplhali z koně po provaze. Dalo by se říci dobře mu tak. Troja však svému osudu stejně neunikla. Echion, skoro zapomenutá obět dávné trojské války krouží dnes po obloze pod číslem kleťské planetky (13229) vlastně ani ne jako připomínka antického hrdiny, ale jako připomínka absurdity všech válek a jejich obětí.

Jana Tichá
Zdroj: Hvězdárna Kleť
 

Barevná družice Ió

Ió, jedna z velkých Jupiterových družic, je opravdu světem velmi barevným, plným změn a překvapení. V sérii pěti článků, které 19. května zveřejnil prestižní časopis Science, je na podporu tohoto tvrzení sneseno nemálo argumentů. Nové poznatky jsou výsledkem průzkumů automatické kosmické sondy Galileo, která již od roku 1995 zkoumá planetu Jupiter a její systém satelitů.

 Na snímcích povrchu družice, které pořídila sonda Galileo, jsou vidět rozsáhlá vulkanická pole, podobná štítovým sopkám na Havajských ostrovech, jenže mnohem aktivnější a větší. Tak například oblak plynů a částic, které vyvrhuje sopka Prometheus, dosahuje výšky 80 kilometrů. Je to stále aktivní vulkán. Pozoruhodné však je, že zatímco výška a rozměry tohoto oblaku (jakéhosi chocholu) zůstává stejná přinejmenším od roku 1979 (kdy byla sopka poprvé monitorována sondami Voyager), poloha oblaku se změnila: od roku 1979 do roku 1996 se oblak posunul asi o 85 kilometrů na západ! Hlavní sopečný průduch se určitě nepohnul, zato však sopečný chochol. "Něco podobného jsme na Zemi nikdy nepozorovali," komentuje to Susan Kiefferová. Předpokládá, že pozorovaný oblak je živen napadaným "sněhem" oxidu siřičitého a dalších sloučenin síry, když se tímto terénem prodírají proudy horké lávy, vytékající v jakýchsi kanálech ze sopky.

Vulkanismus na Ió, který je podmíněn silným slapovým působením Jupiteru na tento satelit, je založen na síře. Ta zde, obrazně řečeno, zastupuje vodu (voda na Ió zcela chybí). Síra je nepochybně také hlavním zdrojem velmi pestrých barev. Vezměme si například oblasti jasně červeného materiálu kolem sopečných kuželů. Pomocí ultrafialového spektrografu Hubblova kosmického teleskopu se podařilo zjistit, že 350 kilometrů vysoký oblak, vyvržený z vulkánu Pelé, obsahuje plynnou síru ve zvláštním stavu: atomy síry jsou pospojovány po párech. Tato kombinace je stabilní jen za velmi vysokých teplot, které existují pouze v sopouchu. Když však tyto molekuly dopadnou na vymrzlý povrchu družice (teplota povrchu činí jen minus 160 stupňů Celsia) dosti daleko od sopky, spojí se do větších molekul ze tří až čtyř atomů síry. Taková látka je výrazně červená. Takto tedy můžeme docela přirozeně vysvětlit vznik asi 1200 kilometrů širokého prstence vyvrženin kolem vulkánu Pelé.

Sonda Galileo nalezla řadu dalších červených proužků poblíž mnoha aktivních sopek. Zřejmě i tam proběhly proměny síry poté, co vyvržený materiál dopadl na zmrzlý povrch satelitu. Poněkud záhadné je složení světle zeleného materiálu. Na některých místech se červený materiál, napadaný na čerstvé lávové toky (třeba přímo na dno kaldery), promění v materiál zelený. Je možné, že zde je povrch stále ještě horký, což urychluje proměnu červených typů síry a sublimaci oxidu siřičitého. Červený i zelený materiál může nabýt i světle žlutavou barvu, což už je velmi podobné zabarvení, jaké u síry známe.

Ačkoli je Ió zmítán vulkanismem, jeho nejvyšší hory (tyčící se až 16 kilometrů nad okolní terén) sopkami nejsou. Není tam jediný vulkanický průduch ani lávové proudy. Vypadá to, že jde o obří bloky kůry, které se poněkud naklonily. Velké deprese jsou pak nejspíš kaldery, které vznikly propadnutím prázdných lávových komor. Na rozdíl od pozemských kalder mají tyto na družici Ió velmi rovné okraje, ostré hrany, nacházejí se v těsném sousedství hor.

Nikdo z odborníků nepochybuje o tom, že srovnání různých struktur na družici Ió a na Zemi povede k obohacení našich znalostí o sopečných procesech za jiných podmínek, než jaké panují na naší planetě.

Zdeněk Pokorný
Zdroj: JPL News a další
 

Patnáctý Marťan

Šedohnědý kámen nalezený v suché ománské poušti se k radosti soukromých prospektorů stal již patnáctým meteoritem pocházejícím s velkou pravděpodobností z Marsu.

 Na Zemi -- lhostejno zda ve veřejných či zapřísáhle soukromých sbírkách -- leží na dvacet tisíc meteoritů. Z červené planety, však až donedávna pocházelo jenom čtrnáct exemplářů. Prohlášení týmu odborníků z Verdanského institutu v Moskvě z minulého týdne tudíž odborná veřejnost přivítala s neskrývaným nadšením: Meteorit provizorně označovaný jako "Dhofar 019" (podle oblasti nálezu) o váze lehce přes jeden kilogram je nespíš původem z Marsu. Jméno meteoritu musí formálně potvrdit mezinárodní Meteorická společnost, nálezce samotný chce zůstat v anonymitě.

"V posledních šesti měsících jsme identifikovali tři takto vzácné meteority," popsal báječný okamžik Ron Baalke, softwarový specialista z Jet Propulsion Laboratory a také sběratel meteoritů. V lednu totiž odborníci potvrdili, že z Marsu pocházejí také dva kameny náhodně objevené před dvaceti roky v Mojavské poušti jedním americkým sběratelem. Ve stejné době se podobně podařilo odhalit jiné dva meteority sebrané v roce 1996 a 1997 v Libii.

"Do Ománu chodí hledat jenom málo lidí, přitom právě tady je poslední velké naleziště," komentoval potenciál tamních pouští, na kterých se nápadné meteority hledají mnohem snadněji než v jiném typu krajiny, Jeffrey Grossman, editor Meteoritical Bulletin. Určitě už brzy se sem tudíž vydá řada dalších sběratelů. Marťanské meteority jsou totiž v první řadě velmi dobrý business. Cena těchto poslů sousední planety totiž dosahuje stovek tisíc dolarů. V dražbě bude prodána i větší část Dhofaru 019.

Jiří Dušek
Zdroj: Space.com
 

Premiéra konce války

Start rakety Atlas 3 v noci ze středy 24. května na čtvrtek 25. května nebyl jenom bezchybnou premiérou nového nosiče, ale též symbolickým vesmírným koncem studené války.

Klikni!
Klikni!
Klikni!
Klikni!
Nový kosmický nosič, jenž si s sebou na cestu vzal telekomunikační satelit evropské společnosti Eutelsat, je totiž kombinací americké elektroniky doplněné kvalitními raketovými motory ruské výroby. Rodokmen řady Atlas totiž vychází z mezikontinentálních balistických střel zacílených v padesátých letech na Sovětský svaz, zatímco motory RD-180 z podobných zbraní, které měly likvidovat Spojené státy. "Svět se mění," komentoval sňatek technologií Vladamir Chvanov, šéfkonstruktér společnosti Enerogomaš. "K dosažení cílů, které máme před sebou, už nestačí síly jedné země nebo jedné společnosti. Proto spolu musíme spolupracovat."

Právě touto cestou se vydala i nová umělá družice W4: Narodila se ve Francii, avšak s ruskými součástkami a s úkolem zprostředkovat v následujících patnácti až sedmnácti rocích televizní signál a internetové spojení pro Rusko a Afriku...

Cesta k úspěchu nebyla jednoduchá, natožpak krátká. Za vývoj dvou typů rakety Atlas 3 zaplatila v uplynulých sedmi letech společnost Lockheed Martin na 300 milionů dolarů. Celý příběh totiž začal už v roce 1993, kdy se analytici této soukromé firmy rozhodnuli nahradit nosič Atlas 2 silnějším. "Když jsme začali pracovat na Atlasu 3, chtěli jsme našim zákazníkům nabídnout spolehlivější, levnější, výkonnější a operativnější systém," popsal zadání John Karas z Lockheed Martin. Peníze jsou totiž i při osidlování vesmírného prostoru až na prvním místě.

Jednou z cest bylo nahradit devět raketových motorů u Atlasu 2AS jenom dvěmi. Proto se v roce 1995 konstruktéři dohodnuli s ruským výrobcem velmi výkonných trysek RD-180, jejichž předchůdce RD-170 sloužil u známé soustavy Energija-Buran a také u ukrajinského nosiče Zenit. Každý motor sestává ze dvou spalovacích komor a dvou cylindrických trysek. Jsou tak dobré, že se s nimi počítá i v případě budoucí kosmické rakety Atlas 5, která si odbude premiéru v roce 2002. Za 101 dosud objednaných RD-180 tak Lockheed Martin zaplatí celou jednu miliardu amerických dolarů.

Nový Atlas 3 bude několik následujících let provozován ve dvou verzích označovaných písmeny A a B. Oproti starším modelům jsou jednodušší (mají o několik tisíc součástek méně) a ve výsledku o čtvrtinu levnější. Navíc dopraví na klíčovou geostacionární dráhu, o kterou mají telekomunikační společnosti největší zájem, více materiálu. Do té doby velmi dobrý Atlas 2AS zvládnout vynést 8200 liber, Atlas 3A zvládne 8950 liber a Atlas 3B dokonce 9920 liber.

A protože jsou spojové družice, které zprostředkovávají nejen televizní a radiové spojení, ale též Internet a další komerční služby, čím dál tím těžší, stane se nová raketa jedním z rozhodujících hráčů na velmi tučném a rychle rostoucím vesmírném trhu. "A to je velmi důležité nejen pro naše současné zákazníky, ale též i pro ty budoucí," dodal John Karas, jenž má nyní na starosti vývoj Atlasu 5. Ten vzniká ve spolupráci s americkými vzdušnými silami a za pár let bude provozován v řadě nejrůznějších verzí.

Ve světle těchto faktů, asi nikoho nepřekvapí otálení s premiérovým startem. Loňské léto byl Atlasu 3 nečekaně odstaven, když tehdejší zákazník Loral Space and Communications na poslední chvíli odmítnul použít na ostro neotestovaný raketový nosič. Krátce poté byly starty celé flotily Atlas pozastaveny kvůli problémům s horním stupněm. Mezitím si Loral vybral konkurenční Ariane 4, takže Lockheed Martin bez jakýchkoli skrupulí celý rok čekal na jiného odvážnějšího zájemce, který by alespoň z části pokryl výdaje na start. Novým pasažérem se nakonec stal evropský Eutelsat.

Bez dramatických momentů se však neobešel ani poslední (zcela úspěšný) pokus. Řídící středisko nejdříve protrpělo deset nervózních dní, během kterých start odložily problémy se sledovacím zařízením, drobné závady na samotné raketě, zatoulané lodě do zakázané zóny kolem Mysu Canaveral a třeba i neoznačené letadlo v startovním koridoru. Nakonec se ale dvojice ruských motorů RD-180 ve čtvrtek 25. května v 1 hodinu a 10 minut letního středoevropského času přece jenom zapálila. Atlas 3 se líně zvednul a vydal se mezi hvězdy.

Jak už se pomalu stává zvykem, celé představení doplnila dvojice miniaturních kamer na palubě raketového nosiče, které zároveň zprostředkovaly v přímém přenosu kritické okamžiky letu. Vždy doplněné bouřlivým potleskem pracovníků řídícího střediska. (Viz jednotlivé krátké videozáznamy.)

RD-180 pracovaly bez zaváhání a každou sekundu ve svých útrobách spálily na tunu tekutého kyslíku. Už za dvanáct minut dosáhl horní stupeň Centaur s připojeným satelitem Eutelsat W4 základní parkovací oběžnou dráhu. Zhruba po deseti minutách došlo k dalšímu zážehu, takže dvacet devět minut po startu dosáhla nová umělá družice plánované pozice nad středem Atlantického oceánu, západně od pobřeží Afriky. Krátce poté s ní navázala spojení i pozemní kontrola, která potvrdila bezchybnost celé akce. "Bylo to báječné, nádherné, fantastické," komentoval manévr Raffi Mussalin, zástupce společnosti Eutelsat.

Lockheed Martin plánuje v několika následujících rocích start nejméně 12 až 18 nosičů Atlas 3. V průběhu příštího roku se přitom očekává test ještě výkonnější verze B.

Jiří Dušek
Zdroj: Astronomy Now a další
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...