:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

252. vydání (25.5.2000 )

archiv ian V českých hvězdářských kruzích a nejen v nich se tu a tam šveholí o smutném konci olomoucké hvězdárny. Tento stánek múzy Uránie v metropoli střední Moravy vzniknul v budovatelských padesátých létech (ostatně jako většina podobných institucí) a na nenápadném návrší u obce Slavonín jihozápadně od Olomouce žil až do 31. března tohoto roku, kdy se k němu doplazil nenasytný dálniční obchvat. Zručné ruce demoliční čety proto o několik dní později hvězdárnu neodvratně vymazaly z povrchu zemského. Příběh je to bezesporu smutný, ale na druhou stranu také velmi poučný. Osud hvězdárny byl nejistý dlouhou dobu, snad už od roku 1993, a přesto všechno si na nějaké vytrvalé a hlasité volání o pomoc nepamatuji. Coby vzdáleného pozorovatele mne to překvapuje o to víc, že z vlastní zkušenosti vím, jak se anonymním úředníků neruší nic obtížněji než pro média známá instituce. Je přece dobře známo, že na větší pomoc z vnějšku -- od nejrůznějších jiných organizací totiž nelze vůbec spoléhat. Účinný je snad jen tlak tisku a televize. Kromě toho… Ve hře určitě byla řada nejrůznějších okolností, nezájmu a kdo ví čeho, ale i tak se nemohu ubránit dojmu, že některé současné akce, byť jakkoli chvályhodné, vypadají jako "nešťastný pohled na rozlité mléko". Snaha o získání 20 milionů na stavbu nové observatoře mi pak připadá jako přání z říše fantazie. Vždyť se jedná o polovinu rozpočtu, se kterým musí vyjít všechny hvězdárny České republiky! Navíc, pokud je mi známo, v Olomouci stále ještě jedna hvězdárna existuje: na opačné straně města v Lošově. Možná k ní není tak dobrý přístup, ale těch pět tisíc návštěvníků, kteří každý rok zavítali do Slavotína, pohostí určitě taky.

Jiří Dušek

 

 

 

Druhý úlovek

Kolegové z Ostravy našli už druhý kousek po bolidu ze soboty šestého května. Na naší stránce přináši exkluzivně své svědectví Tomáš Gráf, ředitel hvězdárny v Ostravě.

Dnes ráno nám asi o půl deváté telefonoval člověk, který se velmi nesměle dotazoval, zda je možné, aby jeho zeť nalezl na pozemku své chaty meteorit. Pak nalezený kámen stručně popsal. Měl jsem v tu chvíli pocit, že muž na druhé straně telefonu drží v ruce již nalezený úlomek meteoritu z Morávky.

Po zkušenostech z předchozího případu jsem se zeptal, zda jsou ochotni zapůjčit onen kámen k vědeckému výzkumu. Muž odpověděl kladně. Byl navíc ihned ochoten vyzvednout od zetě klíče od chaty, uvolnit se z práce a jet s námi. Pokud se ptáte kam, pak kam jinam než na starou dobrou Morávku! Opět chalupa na samotě uprostřed lesů, v chalupě stoleček, na stolečku ošatka na chleba a v ní šutr!

Nejprve jsme si jej s Ivanou nedůvěřivě prohlíželi, ale pak nám to naskočilo! Druhý fragment je tady!! Nalezli jsme dokonce i neporušenou jamku, ze které jej po dopadu vyndali. Kámen jsme tam vrátili a i s měřítkem nafotili ze všech stran. Bohužel na klasický film, ale fotky budou brzy. Kandidát na meteorit pak jel s námi do Ostravy, pan xy číslo 2 také. Na hvězdárně nám pomohl zakreslit na speciálku polohu své chaty. Respektujeme jeho přání i dohodu s jeho zetěm, že chtějí zůstat v anonymitě až do 100% potvrzení, že se jedná o meteorit. Pak svá jména zveřejní.

Nález tohoto asi 340 g hmotného úlomku je velmi kuriózní podobně jako důvod, proč nám telefonovali až dnes. Nálezce pobýval v sobotu 6. května na své chatě a celou situaci popisuje takto: " Kolem 14. hodiny jsem slyšel výrazný hluk, ale na obloze se nic nedělo. Tak jsem tomu nevěnoval pozornost a šel jsem se slunit na lehátko před chatou. Asi po 10 minutách nebo možná o něco dříve, jsem ale uslyšel vysoký, svištivý zvuk. Pak se ozvalo takové plácnutí o zem, jak by řekl Kainar - jako kus masa když pleskne o zem. Měl jsem pocit, že to bylo jen pár metrů ode mne. Hledal jsem tam, ale nic jsem nenašel. Pak jsme se vrátili do civilizace a já se v novinách dočetl, že se jednalo o pád meteoritu. O dalším víkendu jsem tu příjezdovou cestu znovu prohledal a našel tam zabodnutý ten zvláštní kámen."

Jeho tchán doplňuje, že to spíše považovali za žert. Také neměli odvahu se zesměšnit nějakým telefonováním na hvězdárnu. Ale včera vyšel v Dnes článek, kde redaktor zveličil slova pozorovatele z Ondřejova, pana Bočka. Titulek zněl asi v tom smyslu, že šance nalézt další úlomek meteoritu po bolidu Beskydy je roven nule. A to rozhodlo, hned ráno nám starší pán zavolal.

Potvrzení, že se jedná o meteorit, bude asi opět v rukou dr. Jakeše. Pošleme mu jej při plánované úterní návštěvě dr. Spurného a dr. Borovičky u nás. Stránka bolidu hvězdárny v Ostravě.

Tomáš Gráf, Ivana Marková
 

Mission Impossible: Deep Space 1

Pokud meziplanetární sonda přijde zásahem zlomyslné náhody o některý z klíčových systémů, dostaví se dříve nebo později neodvratný konec celé výpravy. Laboratoř Deep Space 1 minulý rok v listopadu však přišla o navigační kameru, a přesto i nadále pracuje. Patří totiž NASA a ta je nejlepší.

 Deep Space 1 váží necelých pět set kilogramů, vypadá jako dva a půl metru vysoká popelnice ozdobená dvojicí slunečních panelů o šířce téměř dvanáct metrů. Vznikla jako první ze série experimentálních zařízení projektu "New millenium", v rámci kterého si technici NASA naostro zkoušejí řadu nových technologií.

Nejdůležitějším polínkem zkušebního ohně se v tomto premiérovém případě stal tzv. iontový motor poháněný reaktivní silou iontů urychlených elektrostatickým polem. Na rozdíl od běžně používaných chemických trysek sice dosahuje tahu pouze zlomků newtonů, ovšem po velmi dlouhou dobu týdnů až měsíců s minimální spotřebou paliva i elektrické energie. Pro meziplanetární výpravy tedy přímo mana nebeská.

Stejně důležitý je autonomní navigační systém Deep Space 1, který bere v potaz pozemní kontrolou zadané cíle a určuje způsob jejich dosažení. "Najdi svoji polohu a v případě potřeby zažehni iontový motor," tak lze charakterizovat jeho úkoly. V případě, že hardwarové problémy znemožní dosáhnout cíl, vymyslí jiný způsob, rozvede strategii, připraví a provede změnu kurzu, eventuálně zjistí prostřednictvím detektorů přesnou polohu. Navíc bez ustání monitoruje stav jednotlivých zařízení, a jestliže odněkud vypluje zákeřná chyba, rychle na ní upozorní a pokusí se ji i zneškodnit. Teprve v případě, kdy se problém ukáže jako neřešitelný, vyčká Deep Space 1 na instrukce ze Země. Netřeba zdůrazňovat že podobné aplikace u budoucích výprav podstatně sníží četnost zásahů řídícího střediska a tudíž i cenu za provoz meziplanetárních laboratoří.

Podstatným článkem elektronického mozku sondy, který však nepatří do experimentální výbavy, je speciální "stelární stopař" (tzv. star tracker).

Dosavadní meziplanetární výpravy udržovaly orientaci v prostoru pomocí rádiového spojení s řídícím střediskem, která se následně ověřovala pomocí kamer pravidelně snímkujících planety sluneční soustavy, vybrané asteroidy a komety. Sonda jednoduše určila, kam se tato tělesa promítají mezi vzdálenější hvězdy, a pozemní kontrola zpětně vypočítala přesnou polohu.

 Deep Space 1 ale postupuje mnohem fikaněji: V paměti má dráhy na dvou set padesáti planetek a souřadnice 250 tisíce hvězd. Pravidelně pak pořizuje snímky několika vybraných objektů, jejich polohy srovná se stálicemi a sama určuje aktuální pozici ve sluneční soustavě. Sonda se na cestu vydala v říjnu 1998 a v červenci 1999 prolétla jen několik desítek kilometrů od blízkozemní planetky Braille (1992 KD). Pro závadu se sice podařilo získat jenom několik záběrů z velké vzdálenosti, na kterých cíl nezabral více než několik málo pixelů, nicméně i přesto výprava na sklonku září při závěrečném zúčtování dostala právem jedničku. Prověrky všech experimentálních zařízení totiž až na samozřejmé chyby dopadly skvěle. Deep Space 1 se dokázala orientovat v prostoru, měnila dle potřeby trajektorii a pracovala bez většího zaváhání. (Až na průlet kolem planetky, kdy nezvládnula prudký nárůst informací, jednoduše se resetovala a přišla tak o pověstnou "jedničku s hvězdičkou".)

Patřičnými úředníky, s posvěcením strážců dolarové měšce NASA, bylo tudíž právem rozhodnuto ve výpravě pokračovat a navštívit v lednu 2001 jádro komety Wilson-Harrington a v září téhož roku vlasatici Borrelly. V listopadu ale vypověděl službu nesmírně důležitý "stelární stopař". Přesná informace o orientaci a poloze je však životně důležitá pro zacílení antény směrem k Zemi, detektorů k zadanému cíli a samozřejmě i při korekcích dráhy. Navíc nucené zastavení veškerých operací ochromené sondy vedlo k propásnutí úprav dráhy nezbytných k průletu kolem obou kometárních jader. Protože však jedno z nich stále ještě zůstalo ve hře, začali odborníci intenzivně přemýšlet, jak se k němu dostat.

Jednou z možností byl návrat k původní, dříve osvědčené navigaci prostřednictvím rádiového signálu. Technici však byli jiného názoru: Nic není nemožné, ze všeho lze vymáčknout maximum! Proto pracovali na novém programovém vybavení, díky kterému nezbytnou orientaci zajistí standardní kamera původně určená pouze ke snímkování planetky a kometárních jader. No standardní... "Za cenu osm milionů dolarů jsme schopni s kamerou získat asi 85 procent vědeckých údajů jako s podobným zařízením na sondě Cassini, která letí k Saturnu. Má však desetkrát nižší spotřebu elektrické energie, desetkrát menší hmotnost a stála desetkrát méně dolarů," popsal ji krátce po odletu Deep Space 1 Pat Beachamp z vývojového týmu.

 Přesto všechno má jeden podstatný handicap: velmi malé zorné pole. Zatímco kamera vidí nebe zhruba o velikosti měsíčního úplňku, stelární stopař pokryl stokrát větší plochu. Navíc dokázal sondě prozradit orientaci v prostoru čtyřikrát za sekundu, kdežto kamera vytvoří rozsáhlý digitalizovaný záběr, který do paměti počítače teče celých dvacet sekund... A aby toho nebylo málo, vývojový tým byl více než v časovém presu. Pokud by totiž Deep Space 1 nejpozději v červenci neprovedla důležitou korekci dráhy, což bylo bez představy o poloze a natočení jednotlivých trysek nemožné, neměla by pro setkání v září 2001 s kometou Borrelly dostatek paliva.

Řadu prověrek přitom nešlo provést na zemi, jelikož modely všech zařízení měly poněkud jiné vlastnosti než na palubě meziplanetární sondy. Teprve ostré testy například ukázaly, jak dlouho musí kamera exponovat a pomocí jakých instrukcí se nejsnadněji přenese výsledný záběr do řídícího počítače. Riziko bylo veliké, ale cena úspěchu obrovská. Odborníci za šibeniční termín provedli v původním programovém balíku řadu důležitých úprav, které snad zajistí prostřednictvím standardní kamery dostatečně přesnou informaci o poloze. V úterý 30. května začnou nový software po následujících osm dní vysílat do paměti sondy. Po několika prověrkách pak stejným směrem pošlou povel k restartu počítače, laboratoř se na několik minut odmlčí a pokud vše dopadne dobře a nový software bude pracovat, vyšle Deep Space 1 do řídícího střediska Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Passadeně zprávu o úspěchu celé akce.

Za další dva dny se obnoví provoz zbylých zařízení a Deep Space 1 po zásadní rekonstrukci na vzdálenost více než dvě stě padesáti milionů kilometrů dostane další šanci. V září 2001 u komety Borrelly.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL, NASA a další
 

Intergalaktická fata-morgána?

Dvojice spirálních galaxií NGC 3314 ze souhvězdí Hydry, které leží prakticky v zákrytu, není jenom perlou Hubblova odkazu, ale na první pohled také domovem záhadné proměnné hvězdy.

 Zvláštní hvězdička se objevila po srovnání záběrů dvojice galaxií NGC 3314 pořízených kosmickou observatoří čtvrtého dubna 1999 a desátého března 2000. Má jasnost 21,6 magnitudy a hvězdáře nejspíš zaujala svoji lehce nazelenalou barvou -- protože takový odstín hvězdy ve vesmíru nemají. Rozbor však ukázal, že zdroj je ve skutečnosti světle modrý. Jeho zelené zabarvení vzniklo až složením snímků NGC 3314 pořízených skrz různé filtry v různé době. Hvězda je totiž pouze na expozici z 10. března 2000, kdy se snímalo v tzv. oboru B, tedy v modré části viditelného spektra. A co se za ním ukrývá? Některé možnosti můžeme vyloučit hned, jiné až později.

  • Objekt ze sluneční soustavy, tedy planetka, kometa či vzdálenější těleso Kuiperova pásu by v průběhu expozice na CCD čipu Hubblovy kamery vykreslil nápadně protáhlou čáru. Ostatně takových stop dalekohled v minulosti nechtěně ulovil celou řadu. Dokonce i ve vzdálenosti kolem padesáti astronomických jednotek; těleso by se sice pohybovalo úhlovou rychlostí menší než 0,3 vteřiny (tedy nejvýše o tři pixely na čipu), nicméně i přesto by se v kombinaci s pohybem Země kolem Slunce v průběhu dvouhodinové expozice posunulo o několik úhlových vteřin. Navíc je značně nepravděpodobné, že by se třicet stupňů od ekliptiky, kde se nachází NGC 3314, pohybovalo větší množství objektů sluneční soustavy.
  • Stejně neuvěřitelná je možnost, že by se do zorného pole v průběhu posledního roku dostala některá ze stálic naší Galaxie. Vůči vzdáleným objektům se ze známých těles nejrychleji pohybuje Barnardova hvězda: urazí 10 úhlových vteřin za rok, což odpovídá vzdálenosti zvláštního zdroje a jádra NGC 3314a v popředí. Pokud by na snímku z března 2000 jedna taková toulající se hvězda chyběla, musí na záběru z dubna 1999 chybět. Tým odborníků tudíž důkladně prohledal okolí a žádný objekt, který by se pohyboval "nepředstavitelnou" rychlostí 40 úhlových vteřin za rok neobjevil. I když nemáme stoprocentní jistotu, je hodně pravděpodobné, že poblíž nás neleží žádná slabá hvězda (nejspíš slabý červený trpaslík), která by tak rychle měnila polohu.
  •  Ve hře je i jev tzv. gravitačního čočkování, kdy dochází k ohybu světla vzdálenějšího zdroje v gravitačním poli bližšího tělesa. Ve výsledku, pokud leží při pohledu ze Země v zákrytu, pak dochází k zesílení jasnosti tělesa v pozadí. I tento jev běžně pozorujeme. Při analýze tým hvězdářů Bill Keel z University of Alabama a Lisa Frattarová z Hubble Heritage Project provedla odhad, kolik takových událostí a s jakou intenzitou nastanou pokud se do zákrytu dostanou dvě velké galaxie: Hvězda vzdálenější NGC 3314b je hvězdou bližší NGC 3314a zesílena na pozorovaných 21,6 magnitudy pouze jednou za 10 tisíc roků, přičemž celý úkaz netrvá déle než dvacet minut. Takže šance, že jsme něco takového zachytili během náhodné dvouhodinové expozice je téměř mizivá.
  • Ale co když se jedná o novu? Tedy o těsnou dvojhvězdu, ve které z chladného obra přeteklo na povrch bílého trpaslíka tolik látky až došlo k zapálení jaderných reakcí na povrchu a tedy i k dočasnému prudkému nárůstu jasnosti? Na to je objevená hvězda příliš jasná, zhruba o tři magnitudy než standardní nova. Možná se ale jedná o nový typ eruptivní proměnné, někde na pomezí nov a supernov. To vyloučit nemůžeme.
  • Když ne nova, tak co tedy supernova? Bohužel, hvězda je zhruba stokrát slabší než potenciální supernova v NGC 3314 v době své maximální jasnosti. Existuje však možnost, že jsme katastrofickou explozi zachytili v době nárůstu či naopak poklesu jasnosti. Barva naznačuje, že by se mohlo jednat o supernovu typu II, tedy výbuch velmi hmotné hvězdy, které se nejčastěji nacházejí právě ve spirálních ramenech. Navíc, pokud patří vzdálenější NGC 3314b, bylo její světlo průchodem oblaky mezihvězdného prachu značně zeslabeno. Potíž je jenom s tím, že během uplynulých několika měsíců v tomto systému nikdo na žádnou jasnou supernovu nenarazil. Možná se ale zcela výjimečně mění velmi rychle -- i to se stává.
Původ nápadného zjasnění v NGC 3314 je tedy tajemný. Možná se někdy podaří narazit v archivech na pozorování, které o všem rozhodne. Možná se ale nikdy nic takového neobjeví a tak se hvězdička z NGC 3314 zařadí do bohatého šuplíku astronomických záhad.
Jiří Dušek
Zdroj: Hubble Heritage
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...