:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

251. vydání (22.5.2000 )

 V pátek devatenáctého května jsme se rozhodnuli vylepšit rozpočet Instantních astronomických novin i našich vlastních kapes a vydali se hledat zbytky bolidu, který prolétnul šestého května nad severní Moravou. Dobře si totiž pamatujeme na dražbu jedné newyorské společnosti, která v roce 1998 prodala zlomek meteoritu z Marsu o váze tři desetiny gramu a velikosti nepřevyšující čtyři milimetry za ohromujících 4600 dolarů. (Stejně velký zlatý valounek by přitom přišel jenom na několik málo dolarů...) Nic jsme samozřejmě nenašli a není vůbec divu: Zkuste někdy v normální terénu -- tu louka s vysokou trávou, tu hustě zarostlý remízek, tu smrkový lesík -- hledat byť i větší kámen, jehož jediným poznávacím znamením jsou zaoblené hrany a nápadně temný povrch. A to i v případě, kdy disponujete velmi konkrétním popisem místa pádu. Bloudění v mokré trávě mne prostě přesvědčilo, že u meteoritů menších než půl metru nemáte v běžné krajině prakticky žádnou šanci. Výjimkou je případ, kdy si posel z vesmíru vybere nápadné místo: asfaltovou silnici, betonovou plochu či střechu rodinného domku. A úplně nejlepší je, pokud jeho příchod na naši planetu na vlastní oči zahlédne náhodný svědek. Beznadějné brouzdání mne však utvrdilo i v jiném názoru: Na "lidové" hvězdárny rozseté po České republice se tu a tam profesionální astronomové dívají "skrz prsty". Meteorit z šestého května ale ukázal pravý opak. Vždyť na úspěšném zdokumentování celé akce má největší podíl Tomáš Havlík z ostravské hvězdárny, který s námi mimochodem v pátek také hledal. Poskytnul všem dostatek správných informací a po několika dnech odborníkům z Ondřejova v podstatě naservíroval nejen jeden ze tří klíčových videozáznamů, ale také dosud jediný nalezený meteorit.

Jiří Dušek

 

Považujte "lidové" hvězdárny za užitečné? (242 odpovědí)

  • ano (86%)
  • ne (6%)
  • jak, kterou (7%)

 

 

Návštěva

Sedmičlenná posádka raketoplánu Atlantis v pátek, podle předem nalinkovaného scénáře přesně ve 12 hodin 11 minut a 10 sekund středoevropského letního času, bez zaváhání odlétnula do vesmíru. Již 98. start amerického letounu doprovázela barevná hra přicházejícího svítání.

 Turisté, náhodní kolemjdoucí i pozvaná honorace -- ti všichni byli určitě nadmíru spokojeni. Start raketoplánu se několikrát pro menší technické problémy či lehký úraz jednoho z členů posádky během tréninku několikrát odkládal. Před měsícem pak zážeh motorů nejdříve třikrát překazilo špatné počasí: jak na Kennedy ho kosmickém středisku na Floridě, tak na nouzových letištích v Evropě a Africe. Další zdržení si vynutil harmonogram nepilotovaných startů na stejném kosmodromu… V pátek 19. května se všechno podařilo na jedničku. Burácející letoun vykreslil na bezoblačné modré obloze s růžovým obzorem řadu kilometrů dlouhou kouřovou stopu a zmizel až po několika minutách.

"Naprosto bezchybný start," popsala začátek výpravy Eileen Hawley, komentátorka Johnsonova kosmického střediska v Houstonu. Velitelem letu je zkušený Jim Halsell, jeho pravou rukou pilot Scott Horowitz, skupinu doplňuje pět specialistů Mary Ellen Weber, Williams, Voss, Susan Helms a Jurij Usachev. Zajímavé je, že poslední tři se na jaře příštího roku stanou druhou skupinou dlouhodobě pobývající na základně.

Sedm astronautů během deseti dní navštíví Mezinárodní kosmickou stanici: V první řadě ji dostanou na vyšší oběžnou dráhu. To aby nám -- nedej bože -- nespadnula na hlavu. Díky zvýšené sluneční aktivitě totiž stoupnula hustota zemské atmosféry a základna se tak až nečekaně rychle brzdí. Každý týden klesne asi o dva a půl kilometru a nyní se pohybuje ve výšce jenom 330 kilometrů nad zemí. Atlantis ji proto v úterý vytlačí o zhruba třicet kilometrů výše.

Bez horkých chvil se obešel i druhý kritický manévr: John Halsell pevnou, ale jemnou rukou v neděli nad ránem v 6:31 našeho času, spojil Atlantis se stanicí. "Houstone, jsme zachyceni," oznámil krátce poté, co zapadnuly kotvící zámky.

Jeffrey Williams a James Voss se tak po řadě nezbytných kontrol mohli ještě tentýž den začít připravovat na šestihodinový výstup do kosmického prostoru (jediný plánovaný): s sebou si vzali náhradní anténu pro modul Unity a ruský nákladní jeřáb, jenž poslouží při další stavbě. NASA a s ní i řada dalších kosmických agentur totiž doufá, že už za několik roků stanice dosáhne velikosti fotbalového hřiště a hmotnosti přes čtyři sta padesát tun. Zatím ji ale tvoří ruský modul Zarja a americký Unity, s celkovou délkou kolem dvaceti metrů a váhou 35 tun.

 V itineráři současné mise je i několik dalších oprav, například výměna postupně nefunkčních akumulátorů na palubě Zarji, které zásobují řídící elektroniku energií. Na řadu přijde i instalace dodatečných větráků, kouřových detektorů a elektroniky. Nářadí, pomůcky pro posilování, čtyři spací pytle, oblečení, trenky a třeba malý model stanice pak potěší především budoucí návštěvníky. Na palubě Zajry budou astronauti pracovat asi čtyři dny a postupně sem přenesou tunu materiálu za celkovou sumu jeden a půl milionu dolarů.

Přestože je Mezinárodní vesmírná stanice už více než rok opuštěná, Američané původně její návštěvu plánovali až po startu třetího důležitého modulu Zvezda. Bohužel věčné finanční a jiné problémy ruské strany způsobily až nepříjemně veliké zpoždění, které se dostalo do zorného pole mnoha politiků. Pod tlakem NASA dokonce začala se stavbou náhradního modulu.

Nyní se situace poněkud uklidnila. Podle ruské strany totiž Zvezda odstartuje 12. července, přičemž se s dvěma moduly vypuštěnými v prosinci 1998 spojí o deset dní později. Klíčová část základny konečně poskytne životní prostor pro první posádky a především umožní další stavbu i bez eventuální účasti Ruska.

Už osmého září Atlantis odstartuje znovu. Do konce tohoto roku se pak ještě počítá s letem Discovery koncem září a Endeavour koncem listopadu. První dlouhodobá posádka se pak ubytuje na přelomu roku.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet
 

Meteority s rodokmenem

Meteority si můžete prohlédnout v mnoha muzeích. Vystavenými exempláři bývají nejčastěji horniny s velkým obsahem železa a niklu, neboť právě tyto tzv. železné meteority jsou dostatečně kompaktní, snadno se hledají a identifikují. Jsou to ovšem kusy tak říkajíc "bez adresy odesilatele".

 Kde se tato tělesa ve sluneční soustavě nacházela, než se srazila se Zemí, přežila průlet atmosférou a po dopadu na zemský povrch byla dříve či později sebrána? Meteoritů, u nichž známe docela přesně alespoň část jejich minulosti, je zatím jen několik. Meteority s "rodokmenem" jsou zkrátka naprostou raritou.

Na astronomické observatoři v Ondřejově se začátkem 50. let rozeběhl ambiciózní projekt systematického fotografování meteorů, jehož vedení bylo svěřeno Zdeňku Ceplechovi. Byla to šťastná volba. Pod Ceplechovým vedením se v roce 1951 rozběhlo sledování meteorů ze dvou stanic. Fotografovalo se každou jasnou bezměsíčnou noc. Na Ondřejově byla od roku 1955 jedna baterie stanic již přímo naváděna za hvězdami, z čehož lze určit čas přeletu meteoru a odpadá nutnost pozorovat souběžně očima. Každý fotografický negativ, na němž byl zachycen meteor, bylo nutné proměřit. Už to byla zdlouhavá práce. Připomeňme, že v samých počátcích bylo nutno veškeré výpočty -- které musely být přesné na 6 až 8 platných cifer -- provádět ručně pomocí přesných tabulek trigonometrických funkcí. Teprve pak přišly kalkulačky s elektrickým pohonem a první samočinné počítače. Po osmi letech -- to představovalo 2500 hodin fotografování meteorů -- došlo konečně k události, ve kterou tajně doufal každý z členů Ceplechova pracovního týmu.

V úterý 7. dubna 1959, zanedlouho po setmění, se na sedm sekund rozzářil na nebi velice jasný bolid. Na krátkou chvíli proměnil začínající noc v den a přelétl celou oblohu. Bylo krátce po půl deváté. Bolid svou září osvětlil polovinu Čech i část Moravy. Citlivé fotografické desky deseti kamer, které let bolidu zachytily, byly po vyvolání téměř úplně černé. Bylo to, jako kdybyste stowattovou žárovkou svítili na emulzi ze vzdálenosti pouhého metru po dobu několika sekund. Desky bylo třeba nejdříve překopírovat, aby se vůbec daly proměřit. Výsledek ale předčil všechna očekávání: přesnost určení polohy na konci světelné dráhy bolidu odpovídala nejistotě pouhých dvou metrů kolmo ke dráze.

Bolid se pohyboval po šikmé dráze -- poprvé zazářil ve výšce 98 kilometrů. Počáteční rychlost: 20,886 kilometrů za sekundu. Mezi 44 a 23 kilometry se těleso postupně rozpadlo na 17 úlomků. Na fotografiích je bolid zachycen ještě ve výšce 22 kilometrů, ale tam pouze končila fotograficky dokumentovaná část dráhy ovzduším. Těleso definitivně pohaslo o něco níž, snad jen 13 kilometrů nad zemským povrchem. Právě pro malou výšku pohasnutí byl vysoce pravděpodobný nález nějakého zbytku -- tedy meteoritu.

Pribram Přestože se vše počítalo ručně na elektricko-mechanických kalkulačkách, již týden po přeletu byla vytypována oblast možného dopadu meteoritů. Šlo o území na obou březích řeky Vltavy mezi Příbramí a Sedlčany. Nebylo to nijak snadné: před přeletem tohoto bolidu nikdo neuvažoval o pádech meteoritů z fyzikálního hlediska, meteority byly vždy jen záležitostí geologickou a mineralogickou. Jaká byla poslední fáze letu po pohasnutí bolidu, tedy fáze letu po temné dráze?

Navzdory všem nejistotám se pracovníci Ceplechovy skupiny pustili do hledání meteoritu. To ještě netušili, že první (a největší) kus byl již sebrán. Vyslechli přes 300 očitých svědků události a vyhodnotili jejich výpovědi, do sdělovacích prostředků předali stručnou zprávu o svém výzkumu a požádali obyvatele v oblasti možného pádu o spolupráci. Výzvy v médiích se sice s úspěchem nesetkaly, pátrací akce na místě samém však ano. Pracovník Ceplechovy skupiny Jaroslav Rajchl se v malé prodejně potravin ve vesničce Luhy u Kamýka nad Vltavou dověděl o největším spadlém kusu: již dva dny po pádu -- 9. dubna -- našel místní sedlák V. Vršecký na svém poli v osení čerstvě vytvořenou jamku a opodál nápadně černý kámen tvaru malého bochníku. Zprvu se domníval, že jde o valoun vhozený ze zlomyslnosti na jeho pozemek. Když pak jeho manželka zaslechla zprávu o spadlých meteoritech a řekla mu o tom, usoudil, že by to mohl být jeden z nich. Vršecký věnoval kámen své dceři provdané do sousední vesnice Višňové. Ta jej pak předala pracovníkům ondřejovské hvězdárny a meteorit nakonec, po zevrubném mineralogickém a chemickém průzkumu, skončil ve sbírkách Národního muzea v Praze.

Největší kus o hmotnosti 4,48 kg dopadl jen 300 metrů od předpokládaného místa dopadu. Nalezeny byly ještě další tři kusy (již menší) u okolních obcí Velká, Hojšín a Dražkov. Přes veškerou snahu se už žádný další kus z celkového počtu 17 úlomků nikde nenašel.

Lost City Úspěch podobný tomu příbramskému se dostavil 3. ledna 1970. Ve 20 hodin 14 minut místního času se nad střední Nebraskou objevil nápadný bolid, jasnější než Měsíc v úplňku. Bolid zachytily kamery tzv. Prérijní sítě. Těleso vlétlo do atmosféry rychlostí 14 kilometrů za sekundu. Bolid pohasl ve výšce asi 20 kilometrů a podle prvních výpočtů by asi kilogram hmoty měl dopadnout až na zem. Předpokládané místo dopadu (jak se o pár dní později zjistilo po proměření snímků): asi 5 kilometrů východně od malé farmářské osady Lost City v Oklahomě, kterou najdete 60 kilometrů východně od města Tulsy. Je to naprosto zapomenutý kout světa, doslova Ztracená Lhota.

Správce sítě Gunther Schwartz, jakmile se dověděl o bolidu ve večerních zprávách, pustil se do práce. Informoval vedoucího projektu Richarda McCroskyho ze Smithonianské astrofyzikální observatoře. Osmnáct hodin po přeletu bolidu startovalo letadlo vojenské meteorologické služby a ve výšce 20 kilometrů mezi Oklahoma City a Atlantou zachytilo velké množství meteoritických částeček. Ráno 5. ledna se Schwartz vydal z Nebrasky do Oklahomy, ale cesta po zasněžených a zledovatělých silnicích se protáhla na pět dní. Jak se blížil k Lost City, dostávala jeho hledací akce stále jasnější obrysy: musím nejdřív informovat místní obyvatele o pádu meteoritu a taky je poučit, jak mají hledat spadlé kamení, až sejde sníh. Když ale dorazil do vesničky, nemohl uvěřit svým očím: skoro uprostřed zasněžené silnice ležel zcela netknutý desetikilogramový meteorit!

Tedy -- netknutý: později biochemikové zjistili, že na povrchu jsou jakési organické sloučeniny. Bedlivější prohlídka stop kolem místa pádu meteoritu naznačila, že pár hodin před nálezem jej zřejmě ... poskvrnil nějaký pes.

Po pilném vyhledávání byly nakonec sesbírány čtyři kousky, z nichž ten nejmenší, vážící jen 300 gramů, byl nalezen necelý kilometr od vesnice, do poloviny zabořený v drnu.

Innisfree Třetí meteorit s rodokmenem se podařilo nalézt Kanaďanům. Jejich bolidová síť, vybudovaná po vzoru české a americké "prérijní", byla řízena Ianem Hallidayem. Síť zahrnovala 12 automatických stanic, které operovaly na ploše 700 000 čtverečních kilometrů v jihozápadní části Kanady. Také kanadští astronomové si museli pár let počkat na svůj první úspěch.

Ten přišel 5. února 1977. Posádka letounu Air Canada, letícího na pravidelné lince číslo 167 z Winnipegu do Vancouveru, hlásila řídicí věži v městě Regina jasný bolid. Tato spolupráce pilotů s astronomy byla domluvena již dříve, a nyní přinesla hmatatelný úspěch. Na základě tohoto hlášení byly urychleně vyvolány snímky ze čtyř stanic sítě; na třech bylo sice zataženo, ale čtvrtá bolid registrovala. Nakonec se podařilo vytáhnout jisté informace i z dalšího snímku a výpočty dráhy bolidu naznačily, že by zbytek tělesa mohl dopadnout až na zemský povrch.

Hledání meteoritu v zasněžené krajině záhy slavilo úspěch. Už první hledací den (bylo to 17. února) byl nalezen nejtěžší kousek, a pak ještě dalších pět nedaleko něj o dva měsíce později, až sníh roztál. Meteorit dostal jméno Innisfree podle blízkého městečka, ležícího na silnici z Edmontonu do Saskatoonu.

Peekskill Poslední případ takto získaného meteoritu je kuriózní v mnoha směrech. K jeho zaznamenání nebylo třeba budovat a udržovat žádnou fotografickou síť, a k jeho nalezení nebylo třeba organizovat žádnou hledací akci.

V pátek 9. října 1992 v 8 hodin večer místního času si to dvanáctikilogramový meteorit namířil přímo do kufru zaparkovaného vozu Chevy Malibu v městečku Peekskill v americkém státě New York. Nicméně 18letá americká studentka Michelle Knappová, které ojeté auto patřilo, byla z nehody nešťastná jen chvíli; vzápětí totiž vydražila meteorit i poškozený automobil za neuvěřitelných 70 000 dolarů.

Let bolidu sledovaly tisíce Američanů po celém východním pobřeží USA, a zejména mezi diváky jednoho fotbalového zápasu středoškoláků se našlo dost těch, kteří let bolidu pohotově zaznamenali svými videokamerami. Právě z těchto záběrů se pak podařilo zjistit dráhu objektu ve sluneční soustavě předtím, než vstoupil do zemského ovzduší.

Zdeněk Pokorný
 

Zrození ledového obra

Tolik diskutované globální oteplování naší planety, jejímž důsledkem je podle některých vědců také postupně se rozpadající antarktický ledový příkrov, se opět hlásí o slovo: Profesor Douglas MacAyeal z University of Chicago, který již úspěšně předpověděl odtržení dvou ledovců z pobřežních oblastí Antarktidy, předpokládá nové přírůstky do početné rodiny velikých ledovců.

 Profesor MacAyeal se několik let pokoušel získat prostředky pro uskutečnění expedice do nitra Antarktidy, během které hodlal umístit na Rossův šelfový led přístroje monitorující štěpení ledu v samotném jeho počátku. Už koncem března se v této oblasti uvolnila ledová kra o velikosti amerického státu Connecticut. Tento obrovský kus ledu s oficiálním označením B 15 a pracovně nazývaný Godzilla se ale nyní obrátil zpět k místu svého vzniku a opakovanými srážkami s ledovým příkrovem vytváří stále nové ledové kry.

Podle slov samotného profesora MacAyealy je přibližně padesátiprocentní šance, že se během října vlivem pravidelného každoročního oteplení v oblasti Rossova šelfového ledu uvolní další ledová kra, která by svou velikostí dokonce mohla převyšovat gigantickou Godzillu.

Podle jeho výpočtů by také Godzilla mohla během léta zabloudit až do lodních tras zásobujících stanici MacMurdo ve vzdálenosti přes čtyři sta kilometrů. Tato stanice je největším zařízením svého druhu na kontinentu a během místního léta poskytuje zázemí více něž tisícovce vědců.

Protože k tak mohutnému lámání šelfového ledu dochází podle profesora jednou za padesát až sto let, je podle něj zatím předčasné hovořit o příčinách jevu, natožpak ho dávat do souvislostí s globálním oteplováním.

Družicové snímkování ledovců se navíc provádí teprve od konce šedesátých let, v dnešní době už ale kolem naší planety krouží celá flotila satelitů, která studuje Godzillu pomocí klasických a infračervených snímků i prostřednictvím radarů. Vědci tak mají k dispozici velké množství údajů, které jim v budoucnu umožní lépe předpovídat vývoj na ostře sledovaném antarktickém pobřeží.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: Spacer.com
 

Demonstrátoři ve ValMezu

Tento víkend Hvězdárnou ve Valašském Meziříčí proběhnul Demonstrátorský seminář.

Akce začala v pátek večer příjezdem účastníků, registrací, ubytováním a pro zájemce prohlídkou známé hvězdárny. Do rukou se nám také dostal sborník odpovědí virtuálního semináře "Jak umírají hvězdy", který se organizoval na stránkách Instantních astronomických novin, Hvězdářská antiročenka 1999 a jedna z publikací hostitelské organizace. Dalekohledy připravené k nočnímu pozorování se však pro nepřízeň počasí ke slovu nedostaly, proto probíhalo neoficiální seznamovaní a diskuze mezi účastníky, v prostorách hvězdárny i mimo ně.

V sobotu ráno v devět hodin byl seminář oficiálně zahájen předsedkyní Sdružení hvězdáren a planetárií Evou Markovou a ihned poté následovala přednáška Zdeňka Mikuláška z brněnské hvězdarny "Závěrečná stádia hvězd". Po desetiminutové pauze o půl jedenácté navázal na výklad Petr Kulhánek z Českého vysokého učení technického s "Černými dírami ve vesmíru". Sobotní dopoledne pak skončilo ve dvanáct hodin odchodem do přilehlých restaurací na oběd.

V půl třetí odpoledne začala přednáška Jiřího Langera z Karlovy univerzity "Fyzika vesmíru" a asi o půl páté i diskuse s jednotlivými přednášejícími o probíraných tématech (a nejen o nich). O půl sedmé nakonec hvězdárnu pohltily přípravy na společenský večer, jenž se nesl v duchu diskuze nejen nad českou astronomii. V přednáškovém sále paralelně probíhala projekce filmů. O úspěšnosti společenského večera svědčí fakt, že mnozí účastníci diskutovali do brzkých ranních hodin...

Začátek jediné nedělní přednášky byl opět v devět hodin ráno. Tentokrát nás Marcel Grün, ředitel pražské hvězdárny, seznámil "Jak (ne)probíhá výzkum Marsu aneb čeká nás optimistická budoucnost?". Poslední slovo pak opět patřilo Evě Markové.

Jak tedy seminář oznámkovat? V prvé řadě bych chtěl vyzdvihnout vysokou úroveň organizace, ne které se podíleli všichni pracovníci "ValMezské" hvězdárny a nesmím také zapomenout na výborné výkony přednášejících. Věcí, které se mi na semináři nelíbily, bylo zanedbatelně málo. Snad jen bych na příštích setkáních posunul začátky ranních přednášek alespoň o půl hodiny, neboť pokud by bylo jasné počasí a v noci by se účastníci věnovali byť je krátce pozorování noční oblohy, ráno by se jim stávalo velmi, velmi těžce… A jednotlivé příspěvky bych také zhruba v polovině přerušil krátkou pauzou, k občerstvení i probuzení ne jednoho spáče. Tyto "kosmetické" vady však nemění nic na tom, že se letošní demonstrátorský seminář opravdu povedl a že se už nyní můžeme těšit na ten příští. Za rok nashledanou!

Marek Kolasa
 

Běžte hledat meteorit!

Otevřený dopis pracovníka brněnské hvězdárny, doktora Jana Hollana.

 Vážení mí učitelé a kolegové,
ptal jsem se teď Jirky Duška, jak hledali u Morávky meteority a co je kolem toho nového, a připadlo mi, že snad teď nikdo z vás rozsáhlé výpravy k nalezení byť jen jednoho dalšího kousku nechystá. Já mám ale dojem, že hledat by se mělo, dokud to ještě hodně lidí zajímá.

Dozvěděl jsem se také o názoru Tomáše Sokola, že když někdo na svém pozemku najde meteorit, tak mu patří, a docela mne to potěšilo. Byl bych pro takový výklad propagovat, snad by to nálezce odvedlo od pokušení s ním nakládat ilegálně.

Teď jde ještě o to, jak to může být v případě, že někdo najde meteorit na pozemku nikoliv svém. Jde-li o pozemek volně přístupný, snad by to mohlo být jako s lesními plodinami. Vlastníky by to mohlo vést k tomu, aby si co nejdřív své pozemky důkladně prohlédli, např. teď hned teď šli a nizoučko pokosili, a ostatní pak k tomu, aby hledali a hledali.

To, že jim meteorit bude patřit, by je nemělo odradit od jeho propůjčení k výzkumu, ostatně teprve jako prozkoumaný a ověřený vzorek se asi stává takový kámen plně cenným a případně výhodněji obchodovatelným. Nejsem si jistý, jak dokonalé skladování takový případný druhý, třetí atd. kus stejného tělesa vyžaduje, aby se neznehodnocoval pro další výzkum za desítky či stovky let, tj. byla-li by věčná škoda, kdyby neležel v komůrce s inertním plynem a stálou teplotou, ale třeba jen v polici u někoho doma.

Vzpomínám, jak jsem se před čtvrtstoletím účastnil hledání zbytků Kamýku a méně dávno na dvou expedicích s převahou mladých hvězdářů z Brna prohledával okolí mostu přes Dalešickou nádrž kvůli zbytkům Valče, a říkám si, že takovou milou zábavu by bylo vhodné umožnit i dnešním studentům. Aby to bylo účinnější a uspokojivé pro účastníky, asi by se postupně na Internetu měly vyznačovat na detailních mapách (1:10000) plochy již pečlivě pročesané i pročesané málo spolehlivě (třeba ve vysokém nepřehledném podrostu).

Předpokládám, že u expedic by mohlo být předem vhodné stanovit, jak to bude s vlastnickými nároky (nějakou zásluhu má jistě nejen ten, kdo kámen najde, ale i jeho spoluhledači a organizátoři), ale rozhodně by to mělo být pro účastníky co možná motivující. Úspěch by jistě problémy způsobil, jak to popisuje dobrodružná literatura u všech pokladů.

Zájem o hledání projevil např. nějaký Marcin Cima z Polska (ptal se, kde hledat, mou tehdejší vyhýbavou odpověď) a když někdo hledat chce, asi by bylo vhodné, aby to dělal. Nechat meteority v přírodě pro příští generace je asi méně rozumné řešení, na rozdíl od památek dobře schovaných v zemi.

Pokud byste tedy už nechtěli hájit dopadové oblasti pro své vlastní výpravy, přimlouval bych se za co nejširší publicitu a otevřenou spolupráci.

Zveřejněný statut stupně prohledání ploch by asi měl měnit nějaký geograficky zdatný koordinátor, který snad odfiltruje možné podvodné claimy formou nepravdivých hlášení o důkladném prohledání nadějných oblastí. Ke každé vyznačené plošce by měl být i doprovodný text hledačů, popisující okolnosti hledání.

Tož co vy na to?

Srdečně zdraví

Jeník Hollan
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...