:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

250. vydání (18.5.2000 )

planetarni mlhovine He2-277 (foto archiv) Tento víkend se na hvězdárně ve Valašském Meziříčí scházejí demonstrátoři ze všech českých hvězdáren. Ne, není to parta militantních hvězdářů -- oni sice demonstrují -- ale nikoli v městských ulicích, ale u dalekohledů jevy na noční (a někdy i denní) obloze. Jsou to ti mladíci a dívky, s nimiž obvykle přicházíte do styku, když zamíříte na některou z hvězdáren s úmyslem strávit tam večer, kdy se bude krása (nočního nebe) míchat s poučením (právě od demonstrátorů). Nuže, tito lidé se nyní školí, jak a co říkat, aby to zajímalo všechny návštěvníky bez výjimky, aby přišli znovu a pak ještě mnohokrát. O přípravě tohoto semináře demonstrátorů ostatně pozorný čtenář našich novin už něco ví -- po řadu měsíců byl součástí našich novin virtuální seminář o tom, jak končí hvězdy. Právě toto téma, určitě zajímavé pro mnoho lidí, je také ústřední náplní víkendového semináře. Až tedy někdy přijdete na hvězdárnu a ujmou se vás právě tito mladí nadšenci pro astronomii, buďte prosím na jedné straně trochu shovívaví k jejich výkonům -- nejsou to ještě stoprocentní profesionálové. Na druhé straně se vůbec neostýchejte ptát se jich na vše, co vás zajímá a souvisí s astronomií. Demonstrátoři jsou vesměs inteligentní lidé, kteří se rádi podělí s návštěvníky o nabyté astronomické znalosti, rádi se předvedou, a věřím -- že i zaujmou. Pokud by někdo z čtenářů novin také zatoužil stát se demonstrátorem, je to jednoduché: do Valašského Meziříčí nejezděte, je tam už plno, ale zamiřte na nejbližší hvězdárnu.

Zdeněk Pokorný

 

 

 

Tak blízko, tak daleko

Z nekonečných plání archivu Hubblova kosmického dalekohledu přicválaly záběry unikátní dvojice galaxií: Krásné spirály, za kterou se v zákrytu schovává druhá velká galaxie. Světlo miliard vzdálenějších hvězd slité do jemné mléčné záře tak vzácně zviditelňuje jinak neviditelnou látku soustavy v popředí.

 Čerstvým přírůstkem do Hubblova odkazu, už rok a půl starého a dodejme, že i skvělého projektu Vědeckého ústavu pro kosmický dalekohled v Baltimoru, je kompozice několika záběrů systému NGC 3314, jenž leží 140 milionů světelných roků daleko, směrem do souhvězdí Hydry. Snímky vzniknuly čtvrtého dubna 1999 během dvouapůlhodinové expozice na žádost Williama Keela a Ray Whita III z Alabamské univerzity.

Už na první pohled je patrné, že NGC 3314 tvoří dvě hvězdné soustavy: V popředí je obyčejná spirální galaxie NGC 3314a ozdobená neprůhlednými oblaky plynu a především prachu, v centru s řadou mladých, velmi zářivých hvězd seskupených do zřetelné příčky. V pozadí asistuje větší, ne tak výrazná spirála NGC 3314b. Její výrazně větší sklon dává ve výsledku -- samozřejmě jenom při pohledu ze Země -- vzhled značně protáhlé elipsy.

O tom, že i galaxie -- na první pohled napěchované oslnivými hvězdami, nahřátým vodíkem i chladným prachem -- představují řídkou, snadno průhlednou směs, se přesvědčíte v okamžiku, kdy si všimnete že vzdálenější spirála tu a tam prosvítá skrz bližší NGC 3314a. Světlo NGC 3314b je průchodem mezihvězdným prachem pouze zčervenalé; například jádro poblíž středu galaxie v popředí, kde se podle autorů oblaky plynu a prachu protáhne pouhé jedno procento všech modrých fotonů. Navíc se tak zviditelňuje jinak zcela tajemná skrytá látka a netřeba připomínat, že se právě na ni astronomové slétávají jak vosy na bonbon.

Zajímavé je, že neexistují žádné věrohodné důkazy o intimnějším spojení obou galaxií. Vzájemná vzdálenost se odhaduje na 15 až 25 milionů světelných roků, takže na sebe gravitačně působí jenom minimálně a v zákrytu se nacházejí čirou náhodou.

Jak je možné, že se u tohoto páru neprojevuje ohyb světla v gravitačním poli, tedy známé gravitační čočkování? Modely ukazují, že oba systémy jsou pro tuhle zábavu jednak příliš blízko nás, jednak příliš blízko sebe sama. Proto nemohou vytvořit dostatečně nápadné deformované a vícenásobné obrazy. Ve hře je totiž celá řada faktorů; hmotnost galaxie v pozadí, stupeň kondenzace či vzdálenosti. K zobrazení vzdálených objektů tudíž dochází v případě bohatých kup galaxií s kosmologickým červeným posuvem z=0,2 a větším (tj. dvacetkrát vzdálenější než NGC 3314). Přesto všechno se ale v zorném poli jedna tajemná událost odehrála. O tom však příště.

Jiří Dušek
Zdroj: Hubble Heritage, PASP
 

Tajemný Titan

O co víc je neprůhledná naoranžovělá mlha Saturnova měsíce Titanu, o to větší jsou spekulace o světě pod ní. Některé jsou reálné, jiné více než přitažené za vlasy.

 Největší Saturnův měsíc Titan, a vlastně druhý největší satelit ve sluneční soustavě, ovívá řada tajemných tajemství. Ačkoli obíhá kolem jedné z planet, je větší než Merkur i Pluto a má dokonce hustší atmosféru než Mars či Země. Tlak na povrchu se totiž odhaduje na jeden a půl atmosféry, tedy stejný, jako když se ponoříte na dno plaveckého bazénu.

Navíc řada pozorování naznačuje, že jeho neprůhledný plynný obal tvoří dusík (90 procent) s příměsí argonu a methanu okořeněný řadou uhlíkatých sloučen. Jejich rozklad podporovaný agresivním slunečním zářením přitom dává ve výšce kolem dvou set kilometrů za vznik mléčné mlze s typickým naoranžovělým zabarvením. O hustotě atmosféry ostatně názorně vypovídá pozorování z července 1989, kdy Titan zakryl jednu jasnou hvězdu ze souhvězdí Střelce. Rozbor ukázal, že došlo k ohybu světla v plynném obalu a tedy ke vzniku vícečetných obrazů schované stálice.

Bohužel pro nás plynným obalem neproniknuly ani kamery prolétajících sond Pioneer a Voyager. Přitom Voyager 1 proběhnul jenom čtyři tisíce kilometrů daleko. Přesto všechno jsme se tehdy během několika minut dozvěděli o Titanu více než za tři sta let studia ze Země. Spolu se záběry z nových observatoří na povrchu i na oběžné dráze Země ta mají spekulace o podobě krajiny na jeho povrchu reálný základ.

Už v roce 1994 na dno neprůhledných oblaků proniknula v blízkém infračerveném oboru kamera Hubblova kosmického dalekohledu. Na snímcích s rozlišením šest set kilometrů jsou patrné nehybné světlé a tmavé skvrny, z nichž ty největší mají až několik tisíc kilometrů v průměru. Potvrdila se tak představa, že se měsíc kolem své osy otočí za stejnou dobu jako oběhne kolem Saturnu, tedy za 16 dní.

Původně se spekulovalo o tom, že měsíc pokrývá rozsáhlý oceán směsi ethanu a methanu. Nyní je ale zřejmé, že valnou část představuje pevný povrch vytvořený ledem a světlejšími horninami, na kterém se jenom tu a tam, za průměrné teploty -178 stupňů Celsia, rozlévají ethanové řeky a jezera bohatá na uhlovodíky. Dno těch největších moří přitom může klesnout až do hloubky jednoho kilometru. Navíc se v ovzduší vznáší jedna až dvě vrstvy neprůhledných mraků, ze kterých padá jemný ethanový déšť... V divokých představách se objevují i vulkány, ze kterých explozivně uniká směs tekuté vody a amoniaku. A místy mohou prý existovat také impaktní krátery, vyplněné temnými organickými látkami.

 Mnohem kontroverznější jsou ale pokusy o hlubší interpretaci jednotlivých záběrů z Hubblu a dalších infračervených observatoří: Francouzská skupina odborníků považuje jednu z nejnápadnějších světlých skvrn nedaleko rovníku za rozsáhlé pohoří pokryté methanovým ledem. Stejně tak hovoří o velmi pravděpodobné existenci světlých polárních čepiček. "Jsem velký zastánce pohoří na Titanu," komentoval francouzské představy na právě probíhajícím setkání Evropské geofyzikální společnosti Ralph Lorenz z Arizonské univerzity. "Nesouhlasím však s představou, že je pokrývá methanový led." Doktor Lornez považuje za značně nepravděpodobné také polární čepičky. "Myslím, že současná data neumožňují provádět tak silné závěry," dodal v diskuzi.

Stejně "věrohodné" jsou zřejmě i poněkud starší spekulace o tom, že na Titanu nastanou příznivé podmínky pro vznik života až za šest miliard roků, v době, kdy se stane Slunce červeným obrem. V kontrastu s tím je ale poněkud smysluplnější tvrzení, že měsíc ukazuje podobu Země před několika miliardami roků, po vytvoření sluneční soustavy.

Několik podobných sporů tak nejspíš rozčísne až sonda Cassini, která se od října 1997 přibližuje k Saturnu. V červnu 2004 vypustí do atmosféry a možná i na samotný povrch Titanu malou sondu Huygens, která podle plánu dosedne vedle největšího "kontinentu". Navíc se plánuje více než třicet průletů kolem satelitu, při kterém si krajinu pod hustým příkrovem vezme na mušku speciální radar, podobné konstrukce jako využila sonda Magellan k mapování Venuše.

Jiří Dušek
Zdroj: Spousta, spousta
 

Chameleón v Magellanu

Na posledním setkání Amatérské prohlídky oblohy vsadil Leoš Ondra několik lahví dobrého kalifornského vína na to, že do konce století vzplane jasná supernova. Přestože jsme se už dočkali dvou jasných denních bolidů, přestože nás možná zasype podzimní sprška Leonid a přestože se jistě objeví několik dalších zajímavých věcí, myslím si, že to víno Leoš prohraje. Výbuch galaktické supernovy je děj vskutku málo četný a vlastně není příliš velká pravděpodobnost, že ho vůbec do konce života spatříme. Ovšem to je téma na úplně jiné povídání, než jsme si dnes pro vás společně s Chandrou a Hubblem přichystali.

 Zalistujete-li v archivu novin, nebo jen použijete vyhledávací funkci v levém pruhu, najdete článek Jirky Duška o výsledcích pozorování jedné takové supernovy 1987A pomocí Hubblova kosmického dalekohledu. Již více než třináct roků nás nyní dělí od chvíle, kdy k nám z Velkého Magellanova mračna dorazila sprška neutrin uvolněných při explozi této velmi hmotné hvězdy a kdy se počal odvíjet jeden z astrofyzikálně nejzajímavějších příběhů všech dob.

V roce 1992 astronomové předpověděli, že si pro nás hvězda přichystala ještě jeden ohňostroj: Rázová vlna supernovy se má časem setkat s pozůstatky, které z hvězdy, tehdy ještě červeného obra, unikly zhruba dvacet tisíc roků před explozí. A přestože je průměrná hustota odhozené obálky srovnatelná s nejlepším pozemským vakuem, které umíme v laboratořích připravit, je toto prostředí krajně nepřátelské. Průchodem rázové vlny rychlostí čtyři a půl tisíce kilometrů za sekundu se plynná oblaka značně zahřejí a my spatříme jejich pozvolná, ale o to nápadnější zjasnění.

Po osmi letech nám nezbývá než smělou domněnku přijmout za nezvratnou skutečnost: První náznaky přinesl už před časem Hubblův kosmický dalekohled, nicméně hlavní argumenty dala k dispozici teprve rentgenová Chandra. Astronomové k tomu dokonce mají názorné přirovnání: starší výsledky Hubblu jsou jako pískání vlaku v dálce, avšak přijíždějící lokomotivu zobrazila teprve Chandra. V lednu tohoto roku totiž na místě 1987A ulovila prstýnek s několika zjasněními a víceméně homogenním pozadím.

V rentgenovém oboru spektra, kde má kosmická observatoř maximální citlivost, svítí jenom velmi horký plyn s teplotou kolem deseti milionů stupňů Celsia, tedy o několik řádů vyšší než plyn zářící ve viditelném světle. V případě okolí supernovy 1987A se tak jedná o oblast, kde nyní prochází nebo v nedávné minulosti prošla rázová vlna.

V roce 1992 bylo dnes pozorované chování pouze hypotézou, která čekala na potvrzení nebo vyvrácení. Velké observatoře na různých vlnových délkách zatím naznačují, že "jedeme podle plánu" a slibovaný ohňostroj nakonec přeci jenom bude.

 Poněkud diskutabilní je ale jiný moment. Zatímco v jiných případech Chnadra uspěla, na záběrech stále chybí pulsar, který měl po supernově zůstat. Kde je? "Naprostá většina astronomů, kteří se zabývají supernovou 1987A jednohlasně tvrdí, že šlo o vzplanutí typu II, které je zakončením katastrofického vývoje poměrně hmotné hvězdy," odpověděl nám na dotaz Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny. "Degenerované jádro hvězdy složené především ze železa se mělo zhroutit na neutronovou hvězdu o průměru necelých 20 kilometrů. Energie kolapsem uvolněná přešla z větší části na energii neutrin, z nichž pár jsme zachytili i na Zemi, menší část pak na odhození plynné obálky hvězdy."

"Zhroucená neutronová hvězda nutně musí velice rychle rotovat a mít silné magnetické pole, což jsou podmínky nezbytné pro to, aby objekt projevoval jako velmi aktivní pulsar zářící jak v rádiové, tak i v optické oblasti spektra. Podobně jako pulsar v Krabí mlhovině," pokračoval v odpovědi Zdeněk Mikulášek.

"Záření pulsaru je však směrováno do velice úzkého kuželu s osou shodnou s osou magnetického pole neutronové hvězdy. Tato osa obecně svírá s osu rotační nenulový úhel, což je také příčinou, proč u pulsarů pozorujeme záblesky s periodou rotace. Pokud však na nás míří rotační osa, pak žádné záblesky neuvidíme, protože nás kužel záření při svém kroužení prostorem bude důsledně míjet. Fakt, že žádnou aktivitu pulsaru v místech, kde ho čekáme, nepozorujeme, pak může být jen výsledkem nepříznivé orientace osy rotace tohoto objektu. Je však také možné, že v tam ve skutečnosti vůbec žádná neutronová hvězda není a my se v odhadu toho, co se před 13 lety ve Velkém Magelanově oblaku dělo, krutě mýlíme," uzavřel dnešní příběh Zdeněk Mikulášek.

Rudolf Novák
Zdroj: Chandra Press Release
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...