:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

249. vydání (15.5.2000 )

 Lidé jsou zvláštní, to už vím dávno. V průběhu minulého týdne, kdy jsme tady na Ostravsku zažívali nejprve bolidové, pak meteoritové šílenství, mně tato skutečnost napadala mnohem častěji. Vše začalo jednoduše bouřkou. Jenže ona to zase tak úplně bouřka nebyla, i když si dodnes spousta lidí myslí. Byl to jenom zvukový doprovod něčeho jasného, co prolétlo oblohou. A tady začíná ta lidská "podivnost". Zatímco některé to nevyvedlo z klidu, jiní ihned zběsile vytáčeli telefonní čísla roztodivných institucí, rozhlas, hydrometeorologický ústav, policii... Ani nevím čím se liší tyto skupiny lidí, jen vím, že ta druhá skupina se mi zdála vzhledem k mému od telefonu otlačenému pravému uchu aktivnější. Byli jsme vděční za nevšední zájem o dění na obloze, za to, jak rádi si s námi lidé povídají. Mělo to ale jednu chybu: téměř nikdo nebyl schopen popsat úkaz, tak, aby bylo zřejmé, odkud a kam vlastně bolid letěl. Prý to chceme moc "vědecky", popsala jistá paní skutečnost, kdy měla alespoň přibližně popsat směr onoho "podivného" úkazu. I ona si vlastně chtěla jen popovídat o těch malinkatých žárovičkách na obloze, které tak hezky pohasínaly. Jistý reportér z televize mně zase četl reportáž, kterou o celé události napsali. "Meteorologové informují, že určit dráhu bolidu je obtížná záležitost", myslel jsem, že ten meteorolog se tam dostal nedopatřením, ale kdepak. Slovíčko astronom bylo použito již v předchozí větě a tak na tomto místě bylo třeba použít profesi méně otřelou -- tak mi to bylo alespoň vysvětleno. Na mou poznámku, že ve stejně nesmyslné kombinaci by mohl vystupovat třeba automechanik, jsem již odpověď nedostal. To, že jsou lidi zvláštní a mají své představy, které nás formují, má čas od času i následky. Předevčírem se mi zdálo, že mně po obloze mezi souhvězdími honí ohromná prskající koule a háže po mně kamením. Jak jsem se na oblohu mezi ta souhvězdí dostal nevím, vím však jedno, že lidé jsou přinejmenším podivní.

Tomáš Havlík

 

Kdybyste nalezli meteorit, nechali by jste si ho? (250 odpovědí)

  • ano, toužím po ně (32%)
  • ne, prodal bych ho (12%)
  • ne, věnoval bych ho vědě (57%)

 

 

Rande!

Škoda, že dnes kolem poledne nemůžeme otočením vesmírného knoflíku vypnout dusivě horké Slunce. Ze souhvězdí Býka, nedaleko Plejád, by se totiž vynořilo něco báječného: Dvě oslnivé planety -- Venuše a Jupiter -- tak blízko sebe, že je jenom stěží rozlišíte bez dalekohledu.

ESA/NASA Bohužel pro nás, Slunce nezmizí. Tedy pokud nám ho nezakryjí neprostupné mraky -- ale v tomto případě je předpověď počasí více než nemilosrdná. Jednu z mála možností zahlédnout těsný průchod Venuše kolem Jupiteru tak poskytnou větší astronomické přístroje. Obě tělesa sice leží zhruba sedm stupňů od Slunce, nicméně Venuši bez problémů najdete i v dalekohledu o průměru deset centimetrů. A navíc:

"Venuši celkem bez obtíží sleduji na denní jasné obloze pouhýma očima," napsal nám před několika dny jeden z našich čtenářů, pan Heřman Schneyder-Kubanik z Olomouce. "Při sledování nad jihem si stoupnu do stínu Stromu nebo domu-paneláku a hledám, až ji najdu. Skutečně to lze takto provést, ale člověk musí dobře vidět do dálky a musí mít trošku zkušenosti s pozorováním na denní obloze. Venuši, která měla -4,4 mag, si po nalezení "posadím" těsně na rožek paneláku a ukazuji ji zvědavým kolemjdoucím, kteří si myslí, že "koukám někomu do bytu". Většinou mi nevěří, tak jim půjčím k nahlédnutí svůj triedr 7x50." Zkuste se tedy podívat i bez jakýchkoli pomůcek.

 Poslední možností je sledovat dění kolem Slunce prostřednictvím Sluneční a helioseismické observatoře, která pracuje jeden a půl milionů kilometrů od Země, v tzv. Lagrangeově bodu L1. Mezi detektory této evropské a dodejme velmi úspěšné meziplanetární sondy patří i speciální koronograf, v jehož optické soustavě existuje malý terčík zakrývající vlastní hvězdu. CCD kamery v ohnisku pak sledují okolí do vzdálenosti až patnácti průměrů Slunce. Za hodinu pořídí prostřednictvím několika filtrů od blízkého ultrafialového po infračervený obor až desítku portrétů nejrůznějších detailů v řídké atmosféře. Tu a tam se ale do zorného pole dostane i jiný objekt: prolétající kometa se sebevražednými sklony, vzdálené hvězdy, Mléčná dráha a také planety sluneční soustavy. V průběhu současného seskupení to jsou čtyři z pěti hlavních aktérů -- tedy Merkur, Venuše, Jupiter a Saturn. Navíc je zdobí Plejády a tu a tam nějaká koronární ejekce.

Na www stránkách SOHO tak nejdete nejen ty nejčerstvější záběry, ale také zvláštní screensaver, jenž vám automaticky zajistí dodávku novinek z povrchu i okolí Slunce přímo na monitor vašeho počítače.

Pokud by se planety Jupiter a Venuše nacházely dnes od Slunce dál, předvedly by úžasné divadlo: Vzájemná úhlová vzdálenost by pomalu klesala, až by kolem půl jedné našeho času splynuly úplně. V té době totiž středy obou kotoučků oddělí jenom 42 úhlových vteřin, což je pod rozlišovací schopností lidského oka (kolem jedné úhlové minuty).

Každopádně se zkuste na úkaz podívat: ať už bez dalekohledu, nebo s ním a nebo pomocí obrázků na Internetu. Vězte totiž, že se jedná o velmi vzácné setkání: Tak blízko si Venuše s Jupiterem naposledy byla 21. července 1859, kdy středy obou kotoučků dělilo 32 úhlových vteřin. (K zákrytu, byť jen částečnému však ještě nedošlo.) Ještě zajímavější průlet ale proběhne 22. listopadu 2065: ve 12:45 místního času totiž severní okraj Venuše přejde přes Jupitera. Vzdálenost planet přitom klesne na pouhých 16 vteřin.

K žádné kolizi, ve středu 17. května ani nikdy jindy, samozřejmě nedoje. Tak blízko se totiž tělesa ocitnou pouze při pohledu ze Země. Venuše bude ve skutečnosti 260 milionů kilometrů daleko a Jupiter dokonce necelých devět set milionů kilometrů od nás. Přesto všechno to rande bude za shlédnutí.

Jiří Dušek
 

Bolid z Javoriny

Je to fantastické, ale na světě je už třetí video průletu bolidu v sobotu 6. května 2000. Úlovek Jiřího Gurňáka je o to cennější, že jde teprve o pátý případ takto zdokumentovaného meteoritu. Co dodat? Snad jenom víc takových skvělých čtenářů! Šťastným lovcům upřímně závidíme!

Mám další videozáznam letu bolidu z 6. května 2000 v 13.54 z Velké Javoriny. Šli jsme s rodinou po sjezdovce dolů podél vleku, když manželka zakřičela, že něco vidí.Viděl jsem to taky, něco jako velikou světlici.

Kameru jsem měl na krku, takže jsem ji stačil zapnout, od boku filmovat a zároveň sledovat let. Vše trvalo velmi krátce, tak dvě sekundy. Na výsledných záběrech, na kterých je vidět bolid, jsou dvě lana od vleku a v pozadí horský hřeben. Při dalším švengu se do zorného pole dostane i okolní krajina, les. Domnívám se, že by se z toho dalo přesně určit místo ze kterého jsem záběr pořídil. Přibližně ho samozřejmě poznám, ale udělat si tam značku, mne tenkrát, bohužel, nenapadlo. Bolid je po celou nasnímanou dráhu letu prakticky schovaný za jedním z lan takže je jen velice slabě vidět a při běžném promítnuti se dá snadno přehlédnout. Při promítáni po jednotlivých záběrech je však jasně vidět, i když je jeho obraz velice malý.

Bolid je jasně vidět asi na 5 záběrech, jeho dosvit bude možné určit až po zvětšení. Žádné zvukové efekty jsme nezaslechnuli.

O týden později jsme pak přibližně zaměřili i pozorovací místo (viz obrázek): Nalézt ho naštěstí nebylo tak těžké, jelikož jsme šli po chodníčku, takže jeden rozměr byl daný. Při odhadu jsme využili mapu, olovnici, pásmo a úhloměry. To uvádím pro představu o přesnosti našeho měření. Jedná se tedy určitě o hodnoty orientační. Směrodatnější je určení výrazných bodů na snímku, poloha bolidu je dost přibližná. Směr sever se zároveň kryje s kolmicí na horní lano, která je v půdorysu 12 metrů od pozorovacího místa. Vrchol velké věže na Javorině je 97 stupňů západně od pozorovacího místa ve ve vodorovné vzdálenosti cca 200 metrů. Pozorovací místo se nachází ve výšce cca 940 m. n. m. Tyto hodnoty jsme odečetli ze speciální mapy s měřítkem 1:25000.

Digitalizované video je v klasickém formátu ASF od Microsoftu, takže by ho měl přehrát Windows Media Player 6.4a lepší (1 MB). Současně přikládáme i výřez ze záznamu, kde je krátký průlet bolidu zřetelnější (170 kB). Jako horkou novinku pak přikládám informaci, že na Javorinu přijede let bolidu osobně proměřit doktor Jiří Borovička.

Jiří Gurňák a Marian Trúsik
 

Běsnící Slunce

Z bezoblačné a sytě modré oblohy, která provázela celý uplynulý víkend se neradovali jen výletníci, ale i "sluníčkáři". Slunce je přece u vrcholu své aktivity a nadmíru zajímavé věci se neodehrávají pouze ve sluneční fotosféře. Přesvědčili se o tom i pracovníci hvězdárny ve Valašském Meziříčí, kteří dnes dopoledne pozorovali nádhernou chromosférickou protuberanci.

animace snimku L. Smelcera 08:10 - 09:13 UT Naše nejbližší hvězda nám letos už dala nejednou najevo, že je blízko maxima své jedenáctileté periody. Stačí vzpomenout polární záři z noci 6/7. dubna nebo množství velkých skupin slunečních skvrn pozorovatelných i bez dalekohledu. Ostatně, vezmete-li si na pomoc svařovací filtr nebo brýle z loňského zatmění, máte šanci jednu skvrnu u východního (levého) okraje spatřit i v těchto dnech.

Fotosféra s teplotou okolo 6 000 K, v níž sluneční skvrny pozorujeme, je však jen jednou částí rozsáhlé sluneční atmosféry, do níž se zvýšená aktivita promítá. Velmi zajímavé jevy se odehrávají i v chromosféře nebo chcete-li barevné sféře, která byla objevena při zatmění Slunce v roce 1842. Teplota v této části sluneční atmosféry, rozkládající se nad fotosférou se pohybuje okolo 10 000 K a září především v čáře vodíku. K nejzajímavějším úkazům ve chromosféře určitě patří tzv. chromosférické protuberance, které zdobily okraj slunečního disku i při loňském úplném zatmění Slunce. Úchvatné jsou zvláště na okraji Slunce, ale pozorovat je můžeme pomocí H-alfa filtru i nad povrchem, kde se promítají jako tmavé pásky (filamenty).

Studium vzrušujících dějů ve sluneční chromosféře není tedy odkázáno pouze na úplná zatmění Slunce, neboť je můžeme sledovat pomocí koronografů a H-alfa filtrů. Umožňuje nám to sledovat přelévání plazmatu uzavřeného v siločárách magnetických smyček aktivních oblastí přímo na vlastní oči.

Uplynulý víkend se na Slunci předváděla jedna protuberance za druhou. Vše ale vyvrcholilo dnes dopoledne, kdy se krátce před jedenáctou začaly dít opravdu podivné věci. Nad aktivní oblastí u východního okraje byla pozorována protuberance z výtrysky, které jsou zpravidla předzvěstí velkých protuberancí. K té skutečně došlo krátce po jedenácté, kdy se od povrchu Slunce odtrhl obrovský oblak plazmatu. Oblak se rychle rozšiřoval a vzdaloval od Slunce, takže se nám na hvězdárně ve Valašském Meziříčí brzy nevešel do záběru.

Zhruba za půlhodiny bylo po všem a o zvýšené aktivitě dávaly znát jen poerupční smyčkové protuberance v místě odtržení. I když podobné protuberance nejsou v období maxima sluneční aktivity až tak výjimečnou událostí, je jejich zachycení dílem náhody a štěstí. V každém případě se jednalo o nádhernou podívanou, která uchvátila snad všechny pracovníky hvězdárny.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Hvězdárna Valašské Meziříčí
 

Albert ztracený a nalezený

Asi začnu mým neustále opakovaným sloganem: Planetku nestačí jen objevit, ale pro spolehlivě určenou dráhu je třeba také získat dostatek přesných a v čase (v dráze) vhodně rozložených astrometrických měření. Jinak se může stát, že se určitá planetka při dalším vhodném pozorovacím okně nenajde na místě udaném předběžnou efemeridou, nebo se třeba nenajde vůbec. Obzvlášť důležité je to pro blízkozemní tělesa, jejichž dráhy se vlivem těsných přiblížení k Zemi mohou výrazně změnit.

 Astronomové zkoumající planetky měli skoro devadesát let před očima nepominutelnou výzvu: Planetku (719) Albert objevenou v roce 1911 a od té doby nepozorovanou. Nadto planetku typu Amor, čili těleso pohybující takové na dráze, že se v přísluní přibližuje k dráze Země.

Albert se v roce 1911 přiblížil Zemi na přibližně třicet milionů kilometrů a byl po (433) Erosu teprve druhou známou planetkou, která si něco takového dovolila. Vizuálně (!) ho objevil vídeňský astronom Johann Palisa 3. října 1911. Kromě něj jsou známa ještě pozorování z Heidelbergu, Kodaně, Greenwiche a Johannesburgu, pokrývající celkem cca měsíc na podzim 1911. Jméno má (719) Albert po baronu Albertu von Rotschild, podporovateli vídeňské hvězdárny.

Od té doby uplynula v Dunaji spousta vody, přibyly tisíce planetek se spolehlivě určenou drahou a desetitisíce dalších dosud nedostatečně určených, přibylo víc než čtyři sta dalších Amorů. Astronomové zjistili, že existují i planetky, které se Zemi nejen blíží ale mohou jí přímo ohrozit potenciálně možnou srážkou, rozjely se fotografické a později CCD hledací projekty. Jen Alberta nikdo od roku 1911 nespatřil. Neúspěšné pokusy pro znovunalezení byly podniknuty už v letech 1913 a 1915. Od sedmdesátých let se pak astronomové snažili dohledat ztracené planetky zařazené původně v první polovině našeho století mezi číslované planetky se spolehlivě určenou dráhou. Podařilo se jim to téměř kompletně, takže v posledních letech zbývala jediná -- právě (719) Albert.

Vzhledem k nepřesnosti určení dráhy z krátkého oblouku pozorování byla největší šance, že Alberta najde náhodou některý z velkých hledacích projektů pokrývajících velkou část oblohy jako nové těleso, protože cílené pátrání dalekohledem s malým zorným polem by bylo zřejmě obrovsky náročné a neefektivní.

Zabery Alberta z observatore Spacewatch, Jeffrey A. Larsen

Právě tak byl ztracený Albert konečně nalezen. Největší zásluhu má nepochybně Gareth V. Williams, původem anglický astronom, zástupce ředitele mezinárodní centra pro sledování planetek (Minor Planet Center) sídlícího na Harvard-Smithsonianské observatoři v massachusettské Cambridge. Albert se ukrýval mezi planetkami, které zaznamenal 1. května letošního roku v rámci projektu Spacewatch J. A. Larsen. Znovu ji 3. a 6. května pozorovali další spacewatchoví pozorovatelé R. McMillan a J. Scotti. Těleso, které Jim Scotti původně považoval za nový asteroid typu Apollo, bylo poté prezentována na webovské NEO Confirmation Page Minor Planet Center. Vzhledem k tomu, že se jeho jasnost blížila 22 magnitudám, potvrdili pozorování Spacewatche pouze M. Hicks a R. Fevig s 2,1-m dalekohledem taktéž na Kitt Peaku.

Tri vyse uvedene snimky, tentokrate v animovane podobe, Jeffrey A. Larsen Astrometrickými měřeními blízkozemních asteroidů se v Minor Planet Center probírá většinou právě Gareth Williams a kromě jiného ověřuje, zda se nejedná o už známé těleso. Spacewatchovému objevu sice přidělil nové označení 2000 JW8, ale poté, co mu začala dráha nového tělesa podezřele podobná Albertově, pokusil se ji navázat na známá data z roku 1911 (poznámka pod čarou - teď jsem strašně dlouho přemýšlela, jak se tomuto procesu navázání pozorování jedné planetky z více opozic říká správně česky - na Kleti se totiž říká "zlinkovat", z anglického termínu to link, ale to zní, uznávám, dost divně.)

To se snadno řekne a hůře udělá. Rozhodně to za vás v tak složitém případě neudělá žádný automatický software bez zásahu lidské ruky (nebo spíš hlavy). Williams ukázal svůj výsledný výpočet svému kolegovi a řediteli Minor Planet Center. Brian Marsden, je, při vší úctě k ostatním, asi největší současná kapacita na výpočty drah malých těles sluneční soustavy.

 Williamsovu identifikaci Alberta odsouhlasil, a tak Minor Planet Center mohlo vydat cirkuláře IAUC 7420 a MPEC-J37 oznamující znovunalezení planetky (719) Albert po téměř 89 letech od jeho objevení. Jediná zbývající ztracená číslovaná planetka tak byla nalezena.

Albert je planetka číslo 719 typu Amor, v přísluní se přiblíží ke Slunci na 1,19 astronomické jednotky. Jeho blízká přiblížení k Zemi se odehrála v září roku 1911 (0,205 AU), 1941 (0,206 AU) a 1971 (0,316 AU), další pak připadne na rok 2001 (0,286 AU) s předpokládanou jasností 15,2 mag. (Oproti předchozím pro daná přiblížení 13,7, 13,7 a 15,5 mag.) Spacewatch tedy Alberta vlastně objevil v odsluní, na nejvzdálenější části dráhy, přibližně 2,9 astronomické jednotky od Země a 3,6 astronomické jednotky od Slunce.

Elementy planetky (719) Albert z IAUC 7420:  
epocha = 2000 Feb. 26,0 TT 
T = 2001 Aug. 21.2582 TTPeri. = 154,2885
e = 0,548273Node = 184,9305 (2000.0)
q = 1,191053 AUIncl. = 11,3095
a = 2,636667 AUP = 4,281 years
n = 0,2302084

Nová spolehlivě spočtená Williamsova dráha umožnuje dalším astronomům pokusit se vyhledat stopy Alberta na archívních snímcích. Zatím byl zaznamenán jeden úspěšný nález. A. Lowe ho našel na digitalizovaném fotografickém záběru z australské Siding Spring 2. srpna 1988.

Štěstí přeje připraveným. Gareth Williams snil o tom, že najde ztraceného Alberta už od školních let v Anglii. Prací na identifikacích planetek v hlavním pásu mezi drahami Marsu a Jupiteru si vysloužil v roce 1990 místo v Minor Planet Center. Od té doby tam sídlí mezi dvěma terminály, na každém otevřená tři terminálová okna, v malé pracovně zavalené astronomickou literaturou, a přebírá data pořízená pozorovateli planetek po celém světě. Nenapadá mně snad nikdo, kdo by si Alberta zasloužil víc. Snad jedině Brian Marsden, na základě jehož výpočtů našel McCrosky v roce 1973 taktéž ztracené (1862) Apollo, avšak ten to Garethovi Williamsovi jednoznačně přeje. Pokud máte o další podobný nález zájem i vy, tak někde kolem Země bloudí ještě jeden objevený, hodně dlouho ztracený a dokonce potenciálně nebezpečný asteroid. Jmenuje se Hermes a má označení 1937 UB.

Jana Tichá
Zdroj: Hvězdárna Kleť
 

GPS nyní v plném rozlišení

Minulý týden dorazila ze Spojených států zajímavá a svým způsobem také převratná zpráva" Prezident Bill Clinton oficiálně ukončil dlouholeté moratorium na globální systém pro přesné určení polohy známý pod zkratkou GPS. Od počátku května tak mají všichni uživatelé této sítě přístup k nezkresleným údajům s více než desetkrát větší přesností, která byla až do této doby dostupná pouze pro vojenské účely.

 GPS je původně vojenský systém složený z velkého počtu satelitů, který umožňuje se značnou přesností určit polohu a čas na libovolném místě naší planety a který se postupem času stal široce používaným po celém světě. Už v roce 1996 doporučoval americký prezident silnější integraci systému GPS komerční a vědecké sféry, která byla bržděna právě umělým zkreslováním signálu používaného pro nevojenská zařízení. Tentýž rok nařídil zastavení tohoto zkreslování nejpozději do roku 2006.

Rozhodnutí o zpřístupnění systému v plné šíři je potom důsledkem pokračujícího úsilí zpřístupnit celý GPS pro komerční využití. Už minulý rok oznámil americký viceprezident Al Gore plány na modernizaci celého systému, která by měla obsahovat také přidání dvou signálů pro civilní a komerční účely. Tato iniciativa je podpořením současného trendu, kdy se v blízké budoucnosti počítá s vypuštěním dalších osmnácti satelitů sítě GPS. Navzdory tomuto uvolnění ale budou Spojené státy podle Clintonových slov nadále pokračovat ve vojenském využívání celé sítě.

Ruku v ruce se zpřístupněním signálu tak půjde zvýšená snaha armádních složek o zlepšení systémů používajících GPS, který je navíc možné v případě ohrožení bezpečnosti zcela vypnout v regionálním měřítku. Navzdory tomu ale umožní nezkreslený signál zcela nové využití celého systému. Například záchranáři od nynějška při automobilové nehodě na dálnici určí pomocí GPS jízdní pruh, ve kterém k nehodě došlo, což výrazným způsobem usnadní a urychlí samotný zásah. Nový systém GPS se tak stane další mocnou zbraní v běžném životě lidí celé planety.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: Astronomy Now
 

Dopis zájemci o meteority

Dobrý den,
jsem si jistý, ze dopadlé úlomky tělesa, které vytvořilo v sobotu 6. května 2000 po poledni bolid nad Slezskem, jsou zcela jiného významu než staré meteority, jakých je mnoho. Všechny čerstvé úlomky, budou-li nalezeny, je především nutné nejprve zkoumat z hlediska pobytu v kosmickém prostoru (některé mohou být i s povrchu mateřského tělesa, jiné z hloubky, a to už je rozdíl).

 Dále, vzhledem k tomu, že bude dobře známa trajektorie tělesa, budou mít podobný význam vědecký, jako meteority Příbram, Lost City, Innisfree a Peekskill. Navíc tato trajektorie je pravděpodobně unikátní (velký sklon k ekliptice). Meteority ze slezského denního bolidu proto rozhodně patří do předních světových laboratoří a ne do sbírek, kde nebudou přístupné pro špičkový výzkum.

Pro sbírky, kde meteority leží jen pro radost jedince nebo úzké skupiny lidí, ba i do muzeí, kde není badatelské zázemí světové úrovně, jistě postačí běžné, nesrovnatelně méně cenné staré meteority z Antarktidy, Austrálie a mnohých dalších pouštních oblastí. Obchod s nimi mi není proti mysli. Ale jiné než vědecké využití meteoritu ze slezského bolidu mi připadá alespoň stejně zavrženíhodné jako (dnes už v civilizovaných zemích ilegální) obchod s ohroženými druhy zvířat chráněných konvencemi CITES.

Pokud byste se vypravil do dopadové oblasti hledat a něco našel, věřím, že byste dal přednost radosti z účasti na poznání vesmíru před vlastnickou touhou sběratele, a meteorit postoupil (snad i jako jeho vlastník, v tom se nevyznám) dále. Kdyby například v muzeu Smithsonian Institution ve Washingtonu pak byla za padesát let u úlomku cedulka

The specimen has been found by John Novak from Ostrava, Czechia in November 2000 and kindly devoted to science and public education

věřím, že byste na to byl hrdý více než na meteorit ve své vlastní sbírce doma.

Jeník Hollan
 

Co s Marsem?

Mars Lander 2001 je odpískaný, v příštím roce odletí jenom orbitální část. V těchto týdnech se však začíná hrát o výpravu pro rok 2003: Vybere si NASA další umělou družici nebo dá přednost těžšímu přistávacímu pouzdru s podobnou technologií jako úspěšný Pathfinder? Právě tyto dvě varianty totiž prošly z několika desítek do nejužšího kola definitivního výběru.

 Během nejbližších dvou měsíců mají dva týmy, jeden z Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně, druhý z Lockheeed Martin Astronautics v kolorádském Denveru připravit detailní studie obou možností. Odborníci se zaměří především na odhad možných rizik, ceny a reálnosti obou letů s ohledem na 36měsíčný vývoj. Víc termín startu v roce 2003 nedovoluje. Definitivní výběr provede vedoucí Programu studia Marsu Scott Hubbart za NASA a vědecký ředitel téže instituce Ed Weiler za několik měsíců.

"Rozpočet dovoluje podpořit pouze jednu ze dvou zbývajících misí, kterou jsme odhodláni realizovat," prohlásil Ed Weiler. Celkový účet za výpravu totiž nesmí přesáhnout výdaje za Mars Pathfinder v roce 1997 (tj. 250 milionů dolarů). Samozřejmě s ohledem na inflaci. "Koncepce obou výprav bere ohled na tvrdé lekce neúspěšných pokusů z minulého roku, ale na druhou stranu také navazuje na úspěch Mars Global Surveyoru a Mars Pathfinderu," dodal v tiskové zprávě Scott Hubbard.

Nikoho tudíž asi nepřekvapí, že umělá družice vychází právě z konstrukce Mars Global Surveyoru. Jedná se prakticky o "vědeckou" kopii všech detektorů ztracených u loňského Climate Orbiteru. Za úkol dostane výzkum atmosféry a hledání stop po výskytu vody -- jak v minulosti, tak i současnosti. S sebou si vezme kameru s vysokým rozlišením, méně dokonalejší, ale stejně užitečnou vícebarevnou kameru, infračervený detektor, spektrometr a dost možná i magnetometr či laserový výškoměr. Současně by v následujících deseti rocích měla pracovat i jako retranslační stanice pro podporu dalších výprav.

Vozítko na druhou stranu vychází z konstrukce roveru Athena, původně připravovaného pro zrušenou výpravu v roce 2001. Stotřicetikilogramový robot však dosedne podobně jako Pathfinder pomocí řady vzduchových polštářů, které ztlumí jeho volný pád. Na rozdíl od případu z roku 1997 však pevná část nebude vybavena žádnými vědeckými detektory. (Pathfinder pracoval jako meteorologická stanice.) Po přistání se vozidlo stane zcela autonomní a se Zemí bude komunikovat buď přímo nebo prostřednictvím umělých družic. Každý den by mohlo urazit až sto metrů, přičemž se oddá mineralogickému a geologickému studiu, včetně hledání vody. S provozuschopným stavem se počítá po dobu nejméně třiceti dní. Vybaveno bude řadou kamer, hmotovým spektrometrem a dalšími nezbytnými detektory.

"Hranice poznání na Marsu posouváme dál, a nemůžeme cokoli přehlížet," prohlásil v poněkud nafouknuté řeči Ed Weiler. "Musíme vše co nejlépe naplánovat, poskytnout našim lidem vše potřebné, a pro úspěch udělat maximum." Cíl to sice není tak ambiciózní, jak ještě před nedávnem NASA měla, nicméně stále je ještě velmi zajímavý. Těšme se na něj.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News a další
 

To jsou tedy věci

V těsném okolí Slunce se ale dějí věci. Na vlastní oči je sice spatříte jenom stěží, neunikly však pozornosti Sluneční a helioseizmické observatoři SOHO. Ostatně zde je jeden snímek...

Novináři na to už ohled příliš neberou, avšak planety stále ještě poskakují v těsném okolí Slunce. Právě dnes se do zorného pole širokoúhlého koronografu observatoře SOHO dostaly čtyři kousky: Úplně vpravo je oslnivá Venuše, kousek vedle ní je jenom o něco slabší Jupiter a pod ním i Saturn. Připomeňme, že se ve středu sedmnáctého května kolem poledne obě jasné planety jenom těsně minou. Tím však přehlídka nekončí -- u levého okraje září Mars a nad ním sevřené hvězdičky Plejád! Samotné Slunce ukrývá terčík koronografu uprostřed (velikost hvězdy naznačuje bílá kružnice). Ale víte, co? Podívejte se na stránku Hot Shots, kde najdete ty nejčerstvější záběry.

Jiří Dušek
Zdroj: SOHO/ESA
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...