:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

246. vydání (4.5.2000 )

Vydelat lze na cemkoli Snad to přečkáme ve zdraví. Ovšemže tím mám na mysli zítřejší den, nakupení planet a vše, co se s tím sveze. Abyste mi dobře rozuměli -- opravdu se domnívám, že všechny úvahy o možných kosmických vlivech planet, které se prapodivně shlukly a teď běda nám na Zemi!, jsou naprosté ptákoviny (v redakci IAN jsme všichni nadmíru potěšeni, že si to podle našeho miniprůzkumu myslí drtivá většina našich čtenářů). Jenže jak to mám vysvětlit nemalé množině novinářů, kteří snad blbí nejsou a sami tomu nevěří, ale cítí jako svou povinnost krmit nás takovými bláboly, že člověk až žasne? Jen sledujte zítra hlavní zpravodajské relace našich televizí. Že s tím vyrukují komerční TV, to je téměř jisté. Co myslíte, přidá se i veřejnoprávní? Nemyslím si, že hloupými zprávami jsou postiženi jen astronomové. Před pár dny jsem četl v Lidových novinách zprávu převzatou z ČTK o jakémsi výzkumu, jaký vliv na člověka má mírná konzumace piva či vína. Bylo tam popsáno, že... blablabla... a nyní rána pod pás: toto vše bylo zkoumáno u 11(!) zdravých mužů. Kam se poděly dvě až tři nuly na konci u počtu zkoumaných, ani slovo. Prestiž četky zachraňuje skutečnost, že jde o zprávu z konce dubna, takže to byl asi opožděný apríl. Proč o tom všem píši? Ze všeho nejmíň se mi líbí, když ze mne někdo dělá hlupáka. A nebo je to tím, že tomuto druhu "humoru" prostě nerozumím?

Zdeněk Pokorný

 

 

 

Bolid odpoledne 6. května 2000

V sobotu kolem 13:52 letního času prolétl nad jižním Polskem a Těšínským Slezskem velmi jasný meteor, viditelný z celého Česka, Slovenska a Polska. Spatřily jej desetitisíce lidí a mnohé z nich i vyděsil, především v oblasti, nad níž skončil. Tam bylo dokonce slyšet hřmění.

Takový jev se nad hustě obydlenými oblastmi vyskytne neobyčejně vzácně, a proto jej asi všichni svědkové viděli poprvé v životě. Dosavadní triangulace ze vzdálených míst (Brno, Bratislava, Rimavská Sobota) říká, že bolid skončil asi nad Moravskoslezskými Beskydami ve výšce dvacet až čtyřicet kilometrů nad zemí. Počátek bolidu byl dvě stě až tři sta kilometrů severněji, možná poblíž Poznaně, nanejvýš sto kilometrů nad zemí.

Přesná pozorování ze Slezska a severní Moravy zatím nemáme. Je potřeba rekonstruovat polohy jednotlivých bodů trajektorie, tedy jejich azimut a úhlovou výšku. Důležité jsou krajní body, zejména začátek samotného jevu, pokud jej někdo viděl. Vítané jsou i popisy vzhledu, zvláště cenné jsou popisy zvukových úkazů -- jak simultánních, tak dodatečných (opožděných až o deset minut). U následných akustických úkazů jde o velmi přesné časové údaje.

Informace lze zasílat elektronicky na adresy borovic@asu.cas.cz, hollan@ped.muni.cz nebo poštou na adresu Astronomický ústav, 251 65 Ondřejov. Další údaje viz: www.asu.cas.cz/~borovic/bolid.htm.

Jan Hollan
 

Jezero kočičího úsměvu

Právě v těchto dnech se na večerní obloze objeví srpek Měsíce. Náš soused bude tentokrát jedinou ozdobou jarní oblohy, neboť jasné planety si daly dostaveníčko v blízkosti Slunce, což kupodivu mnohým pozemšťanům pořádně zamotalo hlavu. Pouze v pátek 5. května večer, kdy bude srpek ještě hodně mladý a úzký, mu bude dělat společnost načervenalá hvězda Aldebaran ze souhvězdí Býka. Naštěstí ale pro nás Měsíc připravil podívanou na Mare Marginis, které nám snad oblohu bez planet alespoň částečně vynahradí.

 Foto: USGS Pojmenování této protáhlé tmavé skvrny o průměru 360 km je velmi přiléhavé, protože Mare Marginis (Moře okraje) se skutečně nachází na samotném rozhraní přivrácené a odvrácené strany našeho nejbližšího souseda. Z toho důvodu ho také můžeme pozorovat pouze při výhodných libracích v délce, kdy nahlížíme za východní okraj přivrácené strany. Takové vhodné natočení nás potká právě začátkem května, neboť s přibývající fází Měsíce se k nám tato oblast bude stále více natáčet, až do 14. května, kdy dosáhne svého maxima.

Moře okraje se jeví jako tmavý šrám na východním limbu Měsíce i v divadelním kukátku. Ve větším dalekohledu nás pak k němu zavedou tři krátery: Lávou částečně zatopený Condorcet (75 km), Hansen (40 km) a Alhazen (38 km). Nejzřetelnějším kráterem je zde bezesporu 137 km velikán s názvem Neper. Ten se při vhodném osvětlení jeví jako šikmý pohled na mísu s výrazným centrálním vrcholem, který se nad jeho dno tyčí jako majestátný maják. Dříve, než však nahlédneme na západní okraj Mare Marginis, narazíme na tmavou skvrnu nepravidelného tvaru. Kupodivu nemá tato zajímavá skvrna své jméno a tak si zde pozorovatelé Měsíce popouštějí uzdu své fantazie. Osobně se mi nejvíce zamlouvá pojmenování "Lacus Risus Felis" (Jezero kočičího úsměvu) od Ewena Whitakera. S trochou fantazie tam totiž roztomilou tlamičku kočky skutečně spatříte.

Ale pojďme konečně k vlastnímu Moři okraje. Množství impaktních kráterů, které ho lemují, prozrazují, že jde o poměrně staré moře. V jeho severní části nalezneme při příhodné libraci zatopený kráter Goddard s průměrem 90 km.. Pokud bychom viděli toto místo z nadhledu, určitě by naši pozornosti neunikly zvláštní světlé "cancoury" na tmavém moři. Jedná se o útvary typu Reiner Gamma, které se zpravidla nacházejí v protipólech velkých impaktních pánví (Mare Marginis se nachází v protipólu velké impaktní pánve Mare Orientale). Je možné, že je vytvořily seizmické vlny otřásající Měsícem při velkých impaktech, které se střetly právě v protipólech a modifikovaly zde měsíční terén. Odpovídaly by tomu i magnetické anomálie, které mohl způsobit materiál z impaktů strhující energetické částice ze slunečního větru.

Pavel Gabzdyl
 

Bum! Cák! Šplouch! Ach! Ouch!

Pokud do některého z pozemských oceánů spadne sebevražedná planetka, vznikne ohromný vodní kráter, od kterého se vzápětí rozběhnou smrtící vlny tsunami, zaplaví stovky kilometrů přímořských oblastí a ohrozí desítky tisíc lidí. Pokud si ale meziplanetární projektil za cíl vybere některý z kontinentů, nedopadne fatální srážka o nic lépe.

 Hladina moří a oceánů, tedy dvě třetiny plochy celé Země, skvěle přenáší různým způsobem vytvořené poruchy. Názorným příkladem je zemětřesení z roku 1960 u pobřeží jihoamerické Chile -- řada vln tehdy přeběhnula napříč Pacifikem a utopila několik set lidí ve vzdáleném Japonsku.

Tsunami se přesouvají rychlostí kolem pěti set kilometrů v hodině a na volném moři nejsou prakticky vůbec nebezpečné. Jejich vražedná síla se objeví až s příchodem do mělčích přímořských oblastí: Pohyb čela vlny se zpomalí, čímž se dramaticky zvětší její výška a prudce vzroste ničivá síla. Typicky je u pobřeží třikrát větší než na volném prostoru, výjimečně však povyroste až čtyřicetkrát. Konkrétně řečeno: pokud má vlna původně třicet centimetrů, u pobřeží se změní v deset metrů velikou záplavu!

Jestliže si to na Zemi namíří nějaká byť i menší planetka, pak se s poměrně velkou pravděpodobností trefí právě do oceánu. Kinetická energie tělesa se v takovém případě využije k explozivnímu vypaření ohromného množství vody a vzniku dočasného "kráteru", který se vzápětí uzavře a tak do okolí vyšle řadu velkých vln.

Podle reálných odhadů, které se však oproti zkušenosti mohou lišit o celý jeden řád, na nás každých dva tisíce roků spadne planetka o průměru sto metrů. Pětkrát většího projektilu se dočkáme jednou za sedmdesát tisíc roků a pro těleso o průměru jeden kilometr budeme poslední zastávkou jednou za dvě stě tisíc roků. Srážka s dvoukilometrovou planetkou, která přináší globální katastrofu při níž může zahynout až čtvrtina lidské populace, se v průměru odehrává jednou za milion roků. Větší tělesa ale v další úvaze vynechejme. To proto, že v případě takové desetikilometrové planetky, která se objeví jednou za pár desítek milionů roků, je všechno úplně jedno. Příkladem je kráter Chicxulub v Mexiku, tedy známá stopa po vyhynutí dinosaurů a poloviny všech ostatních živočichů i rostlin před 65 miliony roky.

zdroj: explorezone.com Co je tedy pro nás horší? Pád tělesa na obydlený kontinent nebo do pustého oceánu? Po pravdě řečeno celkové následky můžeme jenom stěží odhadovat. Vždyť i ty největší pozemské výbuchy jaderných zbraní jsou v těchto měřítcích dětskými dělobuchy. Například největší americká exploze "Bravo" v roce 1954 na atolu Bikini o síle patnácti megatun trinitrotoluenu uvolnila pouhou jednu tisícinu energie, kterou sebou přinese kolize s asteroidem o průměru pět set kilometrů.

Tyto vojenské experimenty však spolu s řadou dalších pozorování, třeba pádu rozpadlé komety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter v roce 1994, umožnily odborníkům sestavit počítačové modely následků meziplanetární kolize. Zřícení půlkilometrové planetky o rychlosti 70 tisíc kilometrů v hodině do pozemského oceánu tedy může vypadat zhruba následovně:

V prvním okamžiku vznikne kráter o průměru pět až deset kilometrů a do ovzduší se vypaří kolem čtyřiceti kilometrů krychlových vody. Což je stále ještě méně než desetina denního výparu ze všech pozemských oceánů. Vzniklá prohlubeň se zacelí, voda vyšplouchne několik kilometrů na hladinu a na všechny strany vyběhne série ohromných vln -- patnáct kilometrů od "bodu nula" o výšce kolem dvě stě metrů.

zdroj: explorezone.com

S rostoucí vzdáleností od epicentra se však budou snižovat, takže 150 kilometrů daleko půjde jenom o třináct metrů vysoké vlny a po tisíc pěti stech kilometrech se dokonce scvrknou na pouhý jeden metr. Přesto všechno se s příchodem do mělkých přímořských oblastí mohou vzepnout až na ohromujících sto metrů!

Mají se tedy obyvatelé přímořských měst pro jistotu přestěhovat někam hluboko do vnitrozemí? Statistické rozbory říkají jasné "ne"! Ohrožení deset metrů velikými tsunami, které vzniknou po pádu planetky či jádra komety o průměru půl kilometru, přichází jednou za pět set tisíc až dvacet milionů roků. (Záleží na tom, jak moc se vlna u pobřeží zvýší.) Na druhou stranu je ale pravděpodobnost destrukce oblasti těsně nad hladinou moře po příchodu záplavy generované pádem kosmického tělesa je desetkrát až stokrát větší, než pravděpodobnost přímého zásahu.

Kromě toho pro ně bude hodně nepříjemné i to, když si planetka vybere některý z kontinentů (a netrefí se zrovna do nich). Ilustrací může je osud indonéského vulkánu Tambora, který po explozi v roce 1815 vytvořil šestikilometrový kráter, tedy stejný jako po pádu několik set metrů veliké planetky. V prvním okamžiku zemřelo deset tisíc lidí, na řadu průvodních jevů pak v bezprostředním okolí dalších osmdesát tisíc. Navíc se do ovzduší dostalo na osmdesát krychlových kilometrů prachu, který částečně zabránil slunečním paprskům dosáhnout až na zemský povrch a připravil tak rok 1816 o léto. Neúroda přinesla další oběti, jejichž celkový počet se odhaduje na stovky tisíc.

Vlny sirici se kolem krateru Eltanin Rozbory ukazují, že největší pohromou není samotná kolize s planetkou, nýbrž následné efekty, především pak dočasné zastínění zemské atmosféry a série rozsáhlých požárů. Jemný prach se totiž pohybuje vysoko v atmosféře řadu roků či desetiletí a globální ochlazení pak spolehlivě rozvrací přirozené i umělé ekosystémy. Následky vesmírné kolize tedy pocítí všichni bez rozdílu.

Právě z tohoto úhlu pohledu se tudíž zdají pády kosmických těles do vody "příjemnější". Do vzduší se totiž dostane méně pevných částic a tedy i globální důsledky nejsou tak dramatické. Ostatně máme po ruce nějaké názorné příklady? Jedním z mála je kráter Eltanin na dně jižního Pacifiku nedaleko Chile, který představuje stopu po srážce s tělesem o průměru jeden až čtyři kilometry. Zhruba před dvěmi miliony roky zde vzniknul vodní kráter o průměru kolem šedesáti kilometrů. Po jeho uzavření vyšplouchnula voda do výšky kolem pěti kilometrů a k pobřeží Chile se vzápětí dostavily vlny o výšce osmdesát metrů, k Havaji o výšce třiceti metrů a k Japonsku či Austrálií o výšce "jenom" deset metrů (viz přiložená animace). Přes značnou velikost projektilu přitom neexistují žádné stopy po globálních či regionálních změnách klimatu. Ovšem kdoví, jak by to celé dopadlo, kdyby si planetka vybrala americký či africký kontinent, po kterém se tehdy procházel náš první předchůdce -- australopithecus.

Jiří Dušek
Zdroj: M. Paine, Tsunami from Asteroid/Comet Impacts
 

Stometrová sova

Evropská jižní observatoř se vážně zamýšlí nad stavbou dalekohledu o průměru sto metrů. Bude vážit dvacet tisíc tun a výškou se stane soupeřem pro Eiffelovku.

OWL (kresba ESO) Při ohlédnutí za dvacátým stoletím lehce zjistíme, že každá generace astronomických přístrojů přinesla nejen radikální nárůst sběrné plochy zrcadel, ale také zcela nový typ konstrukce. Před více než padesáti roky to byl stopalcový Hookerův dalekohled na hoře Wilson a známý dvěstěpalcový Haleův teleskop na Palomaru, kteří se na dlouhou dobu staly vzory pro všechny ostatní. Ohromně těžké montáže a neméně lehká zrcadla vybroušená z jednoho tlustého disku skla vyvrcholila ruským šestimetrem z poloviny sedmdesátých let.

Dnes dokončované nebo teprve plánované přístroje už mají zcela jinou podobu. Kromě toho, že jsou větší, dostaly do výbavy výrazně lehčí zrcadla, mnohdy natolik tenká, že je musí podpírat řada speciálních servomotorů. Jiná jsou zase poskládána z menších, do sebe přesně zasazených segmentů. Nechybí ani adaptivní optika, která bez ustání koriguje nepříjemně se vlnící zemskou atmosféru a ve výsledku tak zprostředkovává naprosto perfektní obraz. Navíc jsou tyto detektory postavené v lehkých dómech na vrcholcích několika málo hor, se stále jasnou oblohou a nesmírně klidným vzduchem bez vodních par. Zdá se ale, že tyto dalekohledy nejsou logickými nástupci předcházející generace, nýbrž experimentálními předchůdci kvalitativně nových astronomických observatoří.

Důvod, proč se staví stále větší a větší přístroje je prostý: Větší sběrná plocha přináší větší úhlové rozlišení a dosahuje na výrazně slabší objekty. Alespoň první cíl dnes záplatujeme spojováním menších přístrojů do větších interferometrů, avšak pokud nás zajímá ostrý obraz ve větším zorném poli, nezbývá než stavět nové obří dalekohledy. Například čtveřice osmimetrových zrcadel Velmi velikého dalekohledu na chilské hoře Paranal sice poskytne spolu s řadou menších přístrojů úhlového rozlišení kolem deseti milisekund, avšak v titěrném zorném poli o velikosti kolem dvou úhlových sekund!

srovnani kvality HST a OWL (zdroj ESO)

Navíc je zřejmé, že významné astronomické objevy jsou výsledkem buď důkladně promyšlených pozorovacích programů s dostupnými detektory, a nebo výplod zcela nových zařízení, které zásadním způsobem rozšířily naše obzory.

Výhody dalekohledu vybaveného zrcadlem o průměru sto metrů jsou ihned po ruce. Především dosáhne fantastického úhlového rozlišení, neporovnatelného se současným Hubblem či jeho plánovaným nástupcem. V zorném poli o průměru až několik úhlovým minut ukáže detaily menší než jedna milisekunda. Navíc se sběrnou plochou sedm tisíc metrů čtverečních zobrazí zdroje slabé 38 magnitud. (Pro srovnání Hubblův dalekohled na svém slavném Hlubokém pohledu zahlédnul zdroje na hranici 30 magnitud.) Aby bylo jasno, takové drastické zlepšení citlivosti umožní zahlédnout jakoukoli supernovu v dnes viditelném vesmíru, změny jasností stokrát vzdálenějších cefeid než dosud (a odhadnout tak přesněji ožehavou Hubblovu konstantu i její lokální změny s časem!) či galaxie s kosmologickým posuvem z=10. Tedy objekty, které existovaly v době, kdy měl vesmír jenom devět procent současné velikosti.

Neméně výrazně přispěje k hledání planet v okolí hvězd vzdálených do několika desítek světelných roků. Zahlédne stálice podobné Slunci v galaxiích Kupy v Panně, chladnoucí bílé trpaslíky v sousední M 31 a mnohem slabší hnědé trpaslíky v blízkých satelitních galaxiích -- Velkém a Malém Magellanově mračnu. U blízkých stálic umožní studovat největší povrchové útvary. To vše s velmi kvalitní spektroskopií.

Ve světle těchto faktů se samozřejmě naskýtá otázka, zda má vůbec smysl připravovat nové kosmické observatoře, a neomezit se jenom na stavbu velkých pozemních dalekohledů. Samozřejmě ano. Přístroje totiž značně omezuje v mnoha spektrálních oborech neprostupná zemská atmosféra -- pozorovat lze jenom v pásmu 300 až 2500 nanometrů. Vesmírné dalekohledy tak budou i nadále třeba v dlouhovlnnějším infračerveném oboru zcela nenahraditelné.

Dokážeme ovšem dalekohled se zrcadlem o průměru sto metrů, které bude mít větší plochu než všechny dosavadní přístroje dohromady, vůbec vyrobit? Odpověď se ukrývá na některých současných observatořích:

  • Velmi veliký dalekohled v Chile, Subaru a Gemini na Havaji již úspěšně otestovaly možnosti aktivní optiky a automatické kontroly kvality obrazu.
  • Dvojice Keckových dalekohledů opět na Havajských ostrovech ukázala, že lze sestavit kvalitní optickou plochu z řady menších segmentů, jejichž poloha je neustále upravována.
  • Připravovaný texaský Hobby-Eberly dalekohled nakonec přesvědčil, že lze poskládat velké zrcadlo z levně vyrobených menších částí. Jeho efektivní průměr bude kolem devíti metrů a složí se z necelé stovky komponent za pouhých 15 milionů dolarů.
A protože nejrůznější testy potvrdily, že po mechanické stránce lze postavit dostatečně pevnou konstrukci o výšce i šířce kolem 120 metrů, začala Evropská jižní observatoř o tak obřím dalekohledu skutečně vážně uvažovat. Pracovně se označuje OverWhelmingly Large (tj. Obrovsky veliký), zkráceně pak OWL (tj. Sova).

 Jeho podoba zatím není přesně specifikována, nicméně některé základní vlastnosti se už podařilo nakreslit. Základ vytvoří zrcadlo o celkovém průměru sto metrů, které poskládá na tisíc pět set dvoumetrových segmentů. Sekundární zrcadlo o průměru několik desítek metrů pak využije dalších dvě stě podobných částí. Všechny z nich samozřejmě podepřou speciální motorky, které v každém okamžiku zajistí ideální optické plochy. Počet těchto korektorů dosáhne až několik set tisíc!

Půjde tedy o skutečnou pásovou výrobu: Po dobu deseti roků bude nezbytné při 250 pracovních dnech vyrobit jedno dvoumetrové zrcadlo tenké kolem patnácti centimetrů každý druhý den. (To samozřejmě povede k drastickému snížení ceny podobně velikých přístrojů!)

Plně pohyblivá montáž OWL bude mít celkovou hmotnost kolem dvaceti tisíc tun a vzhledem k šedesátimetrové ohniskové vzdálenosti hlavního zrcadla její vrchol dosáhne výšky sto padesáti metrů. Na kopuli -- ať už kulovou či hranatou -- pak úplně zapomeňte: Přes den se dalekohled jednoduše zaparkuje do vodorovné polohy.

Nuže, jaký je reálný časový harmonogram? Nejdříve se musí sehnat jedna miliarda amerických dolarů, tedy třikrát větší suma než na kolik vyšla soustava Velmi velkého dalekohledu. No a pak už se mohou technici s chutí pustit do práce. První tři, čtyři roky se věnují řadě komplikovaných testů, patnáct let od startu pak může OWL začít alespoň se zkušebním provozem (už tehdy bude nepřekonatelný). Plné síly se dočká za takových 18 až 20 roků, tedy někdy léta páně 2020 až 2025.

Jiří Dušek
Zdroj: Podle materiálu ESO
 

Rande Venuše s Jupiterem

Ve středu sedmnáctého května se setká Jupiter s Venuší. Při pohledu ze Země se kolem půl jedné našeho času přiblíží na pouhou jednu úhlovou minutu.

Pruchod Venuse kolem Jupiteru 17. 5. 2000 Při losování nejlepšího místa k výhledu na zajímavý nebeský úkaz tentokrát vyhráli Evropané. Ve středu 17. května se k sobě těsně přiblíží dvě jasné planety. Velkým handicapem je, že je najdete jenom sedm stupňů od Slunce, avšak pokud disponujete větším dalekohledem (a dáte si velký pozor před nepříjemně silným světlem blízké hvězdy), máte šanci uspět. Venuši na denní obloze pohodlně zahlédnete už v dalekohledu o průměru objektivu kolem deseti centimetrů. Je v "úplňku" a má úhlový průměr asi deset vteřin. Ve 12 hodin a 30 minut letního středoevropského času přitom projde severozápadně od Jupiteru. Středy obou kotoučků rozdělí pouhých 42 úhlových vteřin, přičemž největší planeta sluneční soustavy (zhruba třikrát větší než Venuše) bude mít menší jas a tedy i horší viditelnost.

Nuže, jak tohle seskupení nalézt? Pokud disponujete dalekohledem na ekvatoreální montáži s dělenými kruhy, pak ho nejdříve pomocí stínu (či jiného bezpečného zařízení) nastavte na Slunce. Nemá snad smysl připomínat, že pohled na nezeslabené Slunce může být velmi nebezpečný! Poté dalekohled posuňte v deklinaci o dva a půl stupně jižně (dolů) a v rektascenzi o 26,8 minuty západně (vpravo). V hledáčku se vám snad objeví bodová Venuše.

Pokud máte dalekohled na azimutální montáži, musíte postupovat jinak. V noci ze 16./17. května si v jeho zorném poli zaměřte Arktura z Pastýře a poté se posuňte o 2,2 stupně jižně. Zaznamenejte si čas. O 12 hodin a 54 minut později by se v dalekohledu (samozřejmě pokud s ním nepohnete!) měla objevit Venuše. Od té chvíle ji samozřejmě udržujte v zorném poli.

Jinou možností je využít okamžiku kolem 11:30, kdy bude dvojice planet ležet přesně na západ od Slunce. Namiřte tedy na něj dalekohled a potom s ním v azimutu otočte o sedm stupňů směrem doprava.

Ať už si vyberete jakoukoli z možností, pamatujte na to, že zahlédnout nepatrnou Venuši na světlém pozadí oblohy není nic jednoduchého. Jupiter jako takový se pak promění v málo kontrastní, lehce přehlédnutelnou skvrnku. Pokud však uspějete, nezapomeňte nám o tom napsat! Vždyť půjde o nejtěsnější planetární setkání až do roku 2013, kdy se potká Mars s Uranem. Navíc podobně blízký průchod dvou jasných těles naposledy proběhnul roku 1892!

Jiří Dušek
Zdroj: T. Havlík, Planetárium, Astronomy, Sky and Telescope
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...