:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

245. vydání (2.5.2000 )

 Už jste se někdy zamysleli nad virtuálním světem reklam bez jakýchkoli hranic? Podle něj jsou jogurty stále krémovější a krémovější, čokolády křupavější a křupavější a bílé prádlo ještě bělejší a ještě bělejší, možná víc než úplně nové. O tom, že je reklama mocná zbraň, se ale nepřesvědčujeme jenom na chladných televizních obrazovkách. Výkřiky virtuálního štěstí a rozumu se dostaly i do kosmického prostoru. Třeba ruská stanice Mir propůjčuje k natáčení nejrůznějších klipů ochotně nejen své prostory, ale i kosmonauty. Posádka tak pózuje při výstupu do volného kosmického prostoru pro šumivou Pepsi Colu či s chutí hltá doušky z krabice trvanlivého izraelského mléka Tnuva. (Ruská kosmická agentura pak za devadesátisekundový spot inkasuje 450 tisíc dolarů.) Zajímavé nápisy se objevují i na raketových nosičích: Ruský Proton s dlouho očekávaným servisním modulem Mezinárodní kosmické stanice sehraje důležitou roli v kampani na nové logo řetězce rychlých občerstvoven Pizza Hut. Dobře zaplacené nálepky nejrůznějších sponzorů se zřejmě objeví i na záběrech z povrchu Marsu. Na sobě je totiž ponese evropský přistávací modul Beagle 2, resp. malé vozítko, které se snad projede po nejbližším okolí. Jedná se o pozitivní trend? Odpověď samozřejmě necháme na vás. Každopádně je nezbytné připomenout, že peníze soukromých společností nenápadně pronikly do vesmíru před mnoha roky. Nejkřiklavějším místem jsou samozřejmě telekomunikační satelity. Ruští kosmonauti i američtí astronauti však už dávno na palubách orbitálních základen či raketoplánu provádějí jeden placený experiment za druhým. Existuje též poněkud obskurní společnost nabízející druhou, tentokráte vesmírnou kremaci pár gramů vašeho na zemi zpopelněného těla. A jiná skupina se pro změnu snaží vynášet za úplatu libovolný materiál k Měsíci, blízkozemním planetkám a dokonce i k Marsu... Jó peníze, ty si vždycky rychle našly cestu kupředu.

Jiří Dušek

 

Obáváte se květnového seskupení planet? (330 odpovědí)

  • ne, je to úplná blbost (92%)
  • ano, určitě se něco stane (4%)
  • nevím (4%)

 

 

Stará láska nerezaví

Jak by probíhala možná srážka naší Galaxie s podobně velikou Galaxií v Andromedě? Čerstvé výpočty superpočítače Blue Horizon v San Diegu nám dávají alespoň schématickou odpověď.

 Naše Galaxie se sice řadí mezi veliké hvězdné ostrovy, ale jinak není ničím výjimečná. Patří do ní drtivá většina všech objektů viditelných na pozemské obloze bez dalekohledu -- hvězdy, Slunce, planety sluneční soustavy... Tento plochý systém několika miliard stálic, rozsáhlých oblaků mezihvězdného plynu a prachu i nesčetného množství menších objektů, pak na obloze vytváří jemnou Mléčnou dráhu. Při pohledu z vnějšku ji podle současných poznatků dominují dvě výrazné spirály a celá řada kratších výběžků. Vlastní Slunce leží zhruba v polovině disku, asi 25 tisíc světelných roků od centra, kolem kterého oběhne jednou za 250 milionů roků.

Lze říci, že při anatomické pitvě narazíme na tři základní části: jádro, disk a halo. První složka je vlastně ohromná kulová hvězdokupa o velikosti kolem 10 tisíc světelných roků, do které patří červení obři s věkem do 10 miliard roků. Disk je tlustý až 1000 světelných roků a končí ve vzdálenosti 40 tisíc světelných let. Obsahuje mladé zářivé hvězdy a rozsáhlá oblaka mezihvězdné látky. Nejméně nápadné je halo, symetrická kulová složka s rostoucí koncentrací směrem ke středu, jež tvoří málo výkonní červení trpaslíci, velmi staré hvězdy, chladnoucí bílí trpaslíci a kulové hvězdokupy. Má přibližně stejný poloměr jako plochý disk.

Současně je ale nezbytné přiznat, že zhruba 90 procent hmoty Galaxie tvoří tzv. skrytá látka, o jejíž vlastnostech máme zatím jen velmi mlhavé představy. Pozorováním podložené hypotéze dokonce hovoří o možnosti, že halo temné hmoty sahá do vzdálenosti až jedem milion světelných roků od středu a má hmotnost na pět bilionů Sluncí...

Mlhovina v Andromedě (M 31) je po Magellanových oblacích nejjasnější galaxií pozemské oblohy a také jeden z nejvzdálenějších objektů, viditelných pouhýma očima. Leží necelé tři miliony světelných roků daleko (zhruba 30krát dál v porovnání s průměrem Galaxie). Na tmavé obloze vypadá jako oválná skvrna o průměru až 5 stupňů (10 průměrů Měsíce). Proto se nesprávně označuje jako "mlhovina". První písemné záznamy o její existenci pochází od arabského hvězdáře Al Sufiho z poloviny desátého století. V roce 1885 v ní explodovala supernova, která se nakrátko stala nejvzdálenější hvězdou viditelnou bez dalekohledu.

Co do základních parametrů je M 31 podobná naší Galaxii. Je jen o něco hmotnější i větší. Dohromady, spolu s M 33 v Trojúhelníku a třiceti dalšími blízkými galaxiemi přitom tvoří vyšší gravitačně vázaný celek, tzv. Místní skupinu, která má průměr několik milionů světelných roků a stáří 10 až 12 miliard roků.

Většina hmoty Místní skupiny je však koncentrována do dvou ostrovů: Galaxie a M 31. Už řadu desetiletí je přitom zřejmé, že se obě soustavy k sobě přibližují rychlostí pět set tisíc kilometrů v hodině. Je to málo nebo hodně? Srazí se jednou? Nevíme. S největší pravděpodobností od svého vzniku krátce po Velkém třesku pozvolna obíhají kolem společného těžiště. Přesto všechno zkuste zavřít oči a představit si, že se za tři miliardy roků setkají...

 Pokud se nespokojíte s přiloženým obrázkem, nabízíme vám kvalitnější animaci srážky ve dvou mpeg formátech:

Iluzionistou nám bude model Johna Dubinskeho z Univesity of Toronto, který provedl řadu numerických simulací na superpočítači Blue Horizon s 1152 procesory. Každou spirální galaxii poskládalo na 40 milionů hvězd a 10 milionů částic temné látky v symetrickém halu. Celkově se tedy počítal vzájemný vztah a následný pohyb stovky milionů objektů. (Naše Galaxie se zpočátku pohybuje odspodu doprava nahoru.)

Výsledná animace vás bezesporu překvapí množstvím dramatických momentů. Slapové působení obou spirálních galaxií povede v průběhu jedné miliardy roků nejdříve ke vzniku dlouhých výtrysků směsi mezihvězdné látky a hvězd. Tedy k podobným útvarům jako vídáme v řadě jiných setkávajících se galaxií. V zorném poli o průměru jeden milion světelných roků můžete sledovat, jak první průlet vygeneruje v obou ostrovech nové, výrazné spirální ramena a současně je propojí mostem zářícího plynu a jednotlivých stálic.

 Galaxie se poté vzdálí, aby se spolu zakrátko opět srazily. Po několika dalších stále těsnějších průletech, kdy hvězdy vykreslí komplikovanou strukturu mnoha oblouků a slepých ramen, se však nakonec usadí do jedné eliptické galaxie.

A jak bude vypadat celé divadlo očima budoucích pozemšťanů? Za tři miliardy roků bude Slunce sice poněkud vyžilé, ale stále ještě v plné síle. Zpomalené záběry nejdříve zaznamenají pozvolné zvětšování úhlového průměru M 31, které postupně vyplní celou oblohu. Při samotném setkání se k ní připojí i nejrůznější mosty a výstřiky plné hvězd. Vytvoří se řada velmi mladých, hustých hvězdokup s celkovým zářivým výkonem až stokrát větším v porovnání se současnými kulovými hvězdokupami. Žádná z nich ale nevydrží déle než kolem stovky milionů roků.

Pro samotné stálice nebude kolize nijak obzvlášť dramatická. Vzdálenosti mezi nimi jsou totiž stomilionkrát větší než jejich velikosti, takže k jejich blízkému setkání dojde zcela výjimečně. Gravitační tanec Galaxie a M 31 však změní život mezihvězdných mračen s rozměry až několik stovek světelných roků, ve kterých pak dojde přímo k explozivnímu zrodu nových hvězd. Navzájem se potkávající oblaka plynu a prachu se současně zahřejí a stanou se tak nesmírně intenzivními zdroji infračerveného záření.

Poloha Slunce se však určitě změní. Z dosavadního poměrně fádního místa daleko od středu Galaxie nás možná hříčka náhody odhodí do některé z rozsáhlých hvězdných porodnic. V takovém případě se máme na co těšit. Při srážce dvojice galaxií totiž naroste počet nově vznikajících stálic o několik řádů. Ruku v ruce s tím se zvětší i počet explodujících supernov. Pokud tedy za tři miliardy roků dojde k setkání M 31 s naší Galaxií, pak se můžeme připravit na tisíc a více explodujících hvězd ročně. Páni, to bude ohňostroj!

Jiří Dušek
Zdroj: J. Dubinski, The Merger of the Milky Way and Andromeda Galaxies
 

Jídelníček z červené planety

V odlehlém koutě Cornellovy Univerzity ve Spojených státech před nedávnem došlo k zajímavému experimentu. Šestnáct vybraných dobrovolníků bylo po třicet dnů odkázáno na speciální stravu, jaká by se podávala v plánované marťanské kolonii.

 Nároky na složení takovéto stravy jsou vyšší, než se na první pohled zdá. Nesmí obsahovat maso ani zvířecí produkty jako mléko, vejce apod. (v podstatě se jedná o ortodoxnější obdobu vegetariánského menu). Všechny potraviny byly vyrobeny z takových rostlin, které výslednému produktu zajistily dostatečnou chuť, výživnost a zároveň jejich příprava nebyla příliš nákladná. Kosmická krmě musí navíc splňovat přísné nároky na obsah některých minerálů. Jednou z podmínek je nízký obsah soli, velké množství sodíku jako jedné z jejích složek by se při recyklaci moči na marťanské kolonii negativně podepsalo na úrodě zde pěstovaných rostlin. Dalším kritériem je nízký obsah železa, jednoduchá stravitelnost a také malé nároky na přípravu v marťanské kolonii kvůli snaze minimalizovat hmotnost nákladu přepravovaného na planetu.

Samotná strava také musí vznikat z velmi omezeného množství surovin, zejména rýže, sojových bobů a několika dalších rostlin, které by byly schopny existovat na budoucích farmách na povrchu rudé planety.

Celý pokus sledoval početný tým vědců, jenž zjistil některé zajímavé skutečnosti. Sledovaní dobrovolníci například zpočátku nekonzumovali s příliš velkým nadšením některé rostlinné náhražky zvířecích produktů, jako například sojové nebo rýžové mléko. Po nějaké době ale došlo ke zlomu a začali je jíst pravidelně. Účastnící pokusu také během celého testu ztratili na váze v rozmezí od dvou do čtyř kilogramů.

Experiment tak pomohl odhalit zajímavé skutečnosti, důležité nejenom pro budoucí kosmický výzkum. Výsledky pokusu jsou použitelné také pro pozemskou medicínu, vždyť mimo jiné potvrdil důvody neúspěchu velkého množství vychvalovaných diet. Ztráta na váze během pokusu byla totiž způsobena jednotvárností celé stravy, podobně je tomu u většiny prostředků na hubnutí, po uplynutí určité doby se ale organismus přizpůsobil a opět vrátil do normálu. Tým vědců navíc vyvinul během tohoto pokusu celou škálu postupů a receptů důležitých pro zásobování během budoucích dlouhodobých misí. Tato často opomíjená část života každého astronauta je důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: Cornell University
 

Galileova galerie

Řeky lávy, ostré útesy, hluboké propasti, ohromné krátery, to vše ozdobené řadou kultivovaných detailů -- tak vypadají nové snímky z jediné umělé družice Jupiteru -- sondy Galileo. Podívejme se na ně.

Kliknete a uvidite! Americká sonda Galileo, která se od prosince 1995 prochází po okolí největší planety sluneční soustavy, má dny největší slávy za sebou. Není divu. Nejdříve zvládnula dvouletou základní misi. Poté následoval stejně dlouhý rozšířený program a nyní, v průběhu roku 2000 prožívá evidentně poslední "miléniové" období. To všechno v nepřátelském prostředí zvýšené radiace, která útočí na citlivé elektronické prvky, navíc s handicapem nefunkční hlavní antény. Veškerá komunikace s laboratoří, včetně rozsáhlých obrazových záznamů, tudíž probíhá skrze málovýkonnou záložní anténku. Přesto se tu a tam zúženým kanálem podaří procpat zajímavé záběry:

Na prvním přiloženém snímku najdete kousek z polokoule ledové Európy, která je stabilně přivrácena k Jupiteru. (Stejně jako náš Měsíc má satelit tzv. vázanou rotaci.) Vzniknul 25. listopadu loňského roku pomocí dvou detektorů: Celkový černobílý záběr, na této polokouli s dosud nejlepším rozlišením, pořídila ve viditelném světle kamera Galilea. Na něj položený snímek v umělých barvách je prací infračerveném spektrometru, který má za úkol studovat chemické poměry na povrchu satelitu.

Co znamenají jednotlivé barvy? Modrá popisuje oblasti s nejčistším dostupným ledem, zatímco tmavě červené místa jsou silně znečištěna nejrůznějšími příměsi. Kompozice je přitom s největší pravděpodobností výsledkem jak různého stáří jednotlivých míst, tak i různé chemie. Předpokládá se třeba, že temný materiál s časem bledne. Ovšem v tom, co přesně má na svědomí výsledný chemický makeup, se odborníci příliš neshodují. Temný materiál může obsahovat jak sloučeniny síry (třeba kyselinu sírovou), tak i soli z eventuálního podzemního oceánu.

Barevný snímek o velikosti zhruba 400 krát 400 kilometrů ukazuje oblast na průsečíku centrálního poledníku a rovníku. Pokud byste se tedy nacházeli v tomto místě, visel by vám obří Jupiter prakticky pořád přesně nad hlavou. Jeho průměr by byl ohromující -- dvanáct a půl stupně!

Kliknete a uvidite! Druhý přírůstek do joviánské galerie vzniknul ze vzdálenosti šest set kilometrů od povrchu měsíce Ió, při dosud nejtěsnějším průletu 22. února tohoto roku. Černobílý snímek s fantastickým rozlišením sedm metrů na pixel ukazuje rozsáhlé proudy lávy podobné těm, které najdeme v okolí například havajských sopek. (Dva černé horizontální pásy jsou důsledkem ztráty obrazové informace.)

Konkrétně jde o výtoky z kaldery Chaac, která je ve spodní části zorného pole druhého záběru s nižším rozlišením a v umělých barvách. Rozsáhlá proláklina o velikosti sto krát třicet kilometrů vzniknula po řadě vulkanických erupcích. Z délky stínu se také podařilo odhadnou výšku praskliny vpravo nahoře -- 2800 metrů!

Barvy mají na svědomí opět především sloučeniny síry. Například zelené oblasti jsou prý místa, kam se dostala buď přímo z podpovrchovou lávou, nebo kde se v reakci s okolním materiálem později vyloučila.

Galileo až do poloviny loňského roku létalo po dráze, která jej nikdy nezanesla blíže než zhruba sedm set tisíc kilometrů od středu Jupiteru. Tedy zhruba k dráze ledové Európy. Důvod byl prostý -- sonda se chtěla vyhnout nebezpečně silnému magnetickému poli a s ním přicházejícími sprškami nabitých částic. Na sklonku léta však došlo k radikální změně strategie. Úkolem observatoře, jejíž čas už prakticky vypršel, se stalo několik průletů kolem Ió, které se nachází o celých tři sta tisíc kilometrů blíže.

Ío, Európa, Ganymed a Kallistó nejsou jediné přirozené družice Jupiteru. Kolem planety obíhá celá řada menších těles. Na tři z nich -- Thebe, Amaltheu a Metis, které se nacházejí uvnitř dráhy Ío, se přitom v posledních měsících podívala i naše pozemská sonda.

Kliknete a uvidite!

Fotografie a celá nůše dalších zajímavých měření, jež Galileo posílá do řídícího střediska v kalifornské Passadeně, je skutečně impozantní a rozhodně přispěje k důkladnějšímu poznání prostředí Jupiteru. Je to o to úctyhodnější, když si znovu připomeneme, že se sondě po startu v roce 1989 neotevřela hlavní anténa. Místo původního proudu 100 tisíce bitů za sekundu jsme tak odkázáni na zoufalých čtyřicet! Počítačoví mágové však i přesto dokázali nemožné a sestavili dvoustupňovou elektronickou protézu, která alespoň z části umožnila sondě žít. Právě tato finta posloužila při předání několika snímků vnitřních měsíců planety, zaznamenaných na páskovém palubním magnetofonu.

V době, kdy se sonda nacházela nejdál od planety, nechali si technici poslat na Zemi silně komprimované jednotlivé záběry. Ty byly sice natolik nekvalitní, že neukázaly prakticky žádné detaily, nicméně umožnily přesně lokalizovat polohu jednotlivých těles v zorném poli. Po dalším oběhu, když se Galileo opět dostalo daleko od Jupiteru, pak dali povel k odvysílání jenom těchto výrazně menší, konkrétně vybraných částí. Tím se samozřejmě značně snížily nároky na přenosovou kapacitu.

Například portréty trojice drobných satelitů, které vzniknuly čtvrtého ledna. Náhledy se do řídícího střediska dostaly 25. ledna a vybraná políčka s dostatečně kvalitním rozlišením až 14. února. Tím ale jejich cesta k publiku neskončila: ze surových dat museli specialisté ještě vypreparovat rušivé stopy po nabitých částicích, které narazily během expozice do CCD čipu a zkreslily tak výslednou podobu obrazu.

Snímky tak ukazují detaily o velikosti kolem dvou kilometrů. Například Thebe o průměru kolem sta kilometrů má na povrchu ohromný kráter se čtyřiceti kilometry v průměru, provizorně označovaný jako Zethus (v řecké mythologii manžel Thebe). Na značně protáhlé Amalthee (zhruba 270x165x150 km) je zase poblíž jižního pólu výrazně světlá skvrna neznámého složení, posazená uvnitř rozlehlého kráteru Gaea. Tato kruhová oblast o průměru kolem padesáti kilometrů se nazývá Ida.

Drobné satelity, před Galileem nic víc než obyčejné světlé skvrnky, se tak proměnily v neobyčejně zajímavé světy.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News
 

Infračervené planety

Nově zveřejněné záběry z infračervené observatoře jsou čerstvým důkazem, že do hry na hledání planet nezasahuje jenom kamera Hubblova kosmického dalekohledu, důmyslné detektory číhající na jemné změny radiální rychlosti či výkonné počítače vychytávající vzácné mikročočky. Družici Evropské kosmické agentury se totiž podařilo zlehka prohlédnout jeden plynoprachový disk obklopující mladou hvězdičku ze souhvězdí Orionu.

 Infračervená kosmická observatoř (zkráceně ISO) pobývala na velmi protáhlé dráze s výškou jeden až sedmdesát tisíc kilometrů od listopadu 1995. K dispozici měla zrcadlo o průměru šedesát centimetrů a trojici speciálních detektorů chlazených tekutým heliem jenom několik stupňů nad absolutní nulou, tedy mínus 273 stupni Celsia.

Do 10. května 1998, kdy uniknuly poslední kapky chladícího média, provedla téměř třicet tisíc nejrůznějších vědeckých pozorování, počínaje tělesy sluneční soustavy a konče velmi vzdálenými galaxiemi. Žeň pozorování tedy už dávno skončila, nikoli však žeň objevů ve fantasticky rozsáhlém archivu. Obzvlášť, když řadu z nich potvrzují (a nebo také vyvracejí) jiné astronomické přístroje. Právě sem spadají záběry jedné velmi mladé planetární soustavy -- tak mladé, že se zde jednotlivé korálky planet teprve rodí.

Systém VLA 1/2 patří do známé stelární porodnice kolem Mlhoviny v Orionu, od které nás dělí tisíc dvě stě světelných roků. Podíval se na něj detektor ISOCAM, jenž pracuje podobně jako obyčejná kamera, ovšem v infračervené oblasti mezi vlnovými délkami 2,5 a 17 mikrometrů. "Podařilo se nám zahlédnout první etapy vznikající sluneční soustavy, ve které již existuje dostatečně horká centrální hvězda spalující vodík," shrnul ve stručnosti to nejzajímavější José Cernicharo. Právě on je také hlavním autorem zprávy o objevu pro časopis Science. Dodejme, že k zajímavým poznatkům dopomohl třicetimetrový radioteleskop ve španělské Granadě.

Disk plynu a prachu má teplotu nejvýše pět set kelvinů (250 stupňů Celsia) a průměr asi čtyři astronomické jednotky. Sahal by tedy až za dráhu Jupiteru. "Poprvé se nám podařilo odhadnout rozměry oblasti, kde vznikají planety, u tak málo hmotné hvězdy," dodal Španěl. Navíc Infračervená kosmická observatoř přinesla informace o chemickém složení materiálu, jenž obklopuje jak plynoprachový disk, tak i vlastní hvězdu. Tento rozsáhlý zámotek je výrazně chladnější a obsahuje drobné prachové částice pokryté vodním ledem, oxidem uhličitým, methanem a pravděpodobně i methanolem.

Nejdůležitějším závěrem je však poznatek, že lze podobné systémy zřejmě sledovat i ze zemského povrchu. Obzvlášť ve výhodě budou detektory nové generace vybavené dalekohledy o průměru kolem osmi metrů. Přitom až do nedávna bylo nevyvratitelným dogmatem, že na tyto objekty na dlouhých vlnových délkách dosáhneme jenom z oběžné dráhy. Nyní se však zdá, že ve vybraných frekvencích můžeme podobné útvary monitorovat i ze dna neklidné a patřičně neprůhledné atmosféry.

Jiří Dušek
Zdroj: ESA Science News
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...