:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

242. vydání (20.4.2000 )

 Musím si postěžovat! Stále více se totiž utvrzuji v názoru, že dnes nemůžete věřit ničemu a nikomu. Dokonce ani na první pohled věrohodným zprávám NASA či jiných "kamenných" institucí. Kdyby se v nich vyskytovaly jenom šotkovské překlepy. Kdyby byly často psány jenom proto, aby se zviditelnily vědecké týmy. Kdyby se z nich často nevyklubaly nafouknuté bubliny bez obsahu. Ale tu a tam obsahují vyložené nepravdy. Takovým odstrašujícím příkladem může být tisková zpráva Sloan Digital Sky Survey, ze které z počátku čerpal dnešní článek "Tak zase o kus dál" a kterou také převzala řada světových agentur (a tudíž i české noviny a televize). Už její nadpis -- SDSS naleznula nejvzdálenější objekt ve vesmíru -- není pravdivý. No a když si začnete ověřovat jednotlivé údaje, pak zjistíte, že nejvzdálenější, věrohodně známá galaxie leží v souhvězdí Velké medvědice a má kosmologický červený posuv 6,68. Ve zprávě se dále mluví o předcházejícím rekordmanovi -- galaxii s posuvem 5,7. Tedy nikoli kvasaru, protože v tom případě se poměrně lehce doklikáte k "nejvzdálenějšímu" (nyní již druhému "nej") případu s posuvem 5,5. Rozpitvávání jednotlivých informací v tiskových zprávách se prostě tu a tam podobá onomu hlášení Rádia Jerevan: "Na Rudém náměstí v Moskvě se rozdávají automobily." Za hodinu se však ozve: "Zpráva před hodinou byla sice pravdivá, vyskytly se ovšem drobné chyby: 1. Nejedná se o Rudé náměstí v Moskvě, ale v Jerevanu. 2. Nejedná se o automobily, nýbrž o jízdní kola. 3. A nerozdávají se, nýbrž kradou.

Jiří Dušek

 

 

 

Výprava do 21. století (část druhá)

Na budoucnosti je příjemné to, že se nedá předpovídat. Můžeme si říkat co chceme, ale do rozvoje astronomie a kosmonautiky zasáhne celá řada nejrůznějších faktorů, krizí a pohrom. Například:

  • funkční poruchy živých organismů
  • přelidnění
  • devastace prostředí
  • běh o závod se sebou samými
  • vyhasnutí citů
  • genetický úpadek
  • rozchod s tradicí
  • nekritická poddajnost
  • jaderné zbraně
Tak před více než čtvrt stoletím formuloval "osm smrtelných hříchů" lidstva Konrád Lorenz. Některé z nich půjde překonat poměrně lehce, jiné pouze s vypětím všech sil.

Předpokládejme však, že lidstvo ve 21. století čeká zářná budoucnost. Zdroje energie budou neomezené... Opravdu? Jedním ze současných zaklínadel je termojaderná fúze, tedy pozemské napodobení pravidel, které hvězdy vymyslely před více než dvanácti miliardami roků.

Myslíte si, že stojíme jenom krůček od takových elektráren? Osobně jsem pesimista. Spalování vodíku na helium probíhá za skutečně extrémních podmínek. V centrálních oblastech hvězd, kde bychom naměřili teplotu více než deset milionů stupňů Celsia a tlak až 1010 atmosfér. To celé je obaleno několika stovkami tisíc kilometrů mocnou vrstvou dobře izolujícího materiálu. Přesto všechno zde jaderné reakce spíše doutnají, jejich účinnost je minimální. Není troufalé něco takového napodobovat v pozemských laboratořích?

Možná ale existují jiné zdroje životodárné energie. V této souvislosti se hovoří například o jakýchsi kvantových generátorech. K dispozici mají být během několika desítek roků...

Jsme ve vesmíru sami? Odpověď na tuto otázku stále ještě neznáme. Jisté představy o životě mimo naši planetu však existují. Podle Darwinovy teorie se živá hmota vyvíjí z neživé. Kolik času je na to potřeba a jaké podmínky v okolí musí být? Nevíme.

Alespoň v případě Země život vznikl až nečekaně rychle. Krátce poté, co se na horké planetě vytvořila pevná kůra, ještě v době tzv. těžkého bombardování, kdy sem padala jedna planetka za druhou. Probíhá tento proces tak snadno i na jiných tělesech? Nevíme.

 Čím dál tím častěji se ale přesvědčujeme, že život lze najít v naprosto extrémních podmínkách. Bakterie žijí v Mrtvém moři, věčně zmrzlé v ledovém krunýři Antarktidy, několik kilometrů pod zemským povrchem, poblíž horkých pramenů, ze kterých tryská voda o teplotě 120 stupňů Celsia... Prostě tam, kde se nachází uhlíkaté sloučeniny, tekutá voda, trocha energie a alespoň dočasně stabilní podmínky.

Odpovědí na počátky života mohou být laboratoře, ve kterých do padesáti let vyrobíme primitivní živé organismy, tedy samo se rozmnožující chemické systémy schopné projít Darwinovým přírodním výběrem. Tak totiž zní jedna z definic života. (Nikoli skutečné umělé bytosti, jako Sirael z Císařova pekaře a pekařova císaře ale jenom velmi primitivní organismy, horší než viry.)

Hledání organismů na jiných planetách bylo na sklonku 20. století povýšeno z podivné záliby na skutečnou, seriózní vědní disciplínu. Ve dvacátém prvním století se tento obor zaměří dvěma směry: začne se o to intenzivněji naslouchat okolnímu vesmíru a důkladně se prohledá Sluneční soustavu. Podívejme se nejdříve tím druhým.

V roce 1976 přistály na Marsu dvě americké sondy Viking a pokusily se nalézt stopy po živých organismech. Výsledky tehdejších experimentů nedopadly přesvědčivě a tak diskuze o primitivních organismech na sousední planetě stále ještě neskončily. Viz ostatně aféry kolem mikrofosílií v meteoritu Allan Hills 84001 a dalších.

Do padesáti roků budou lidé bydlet nejen na povrchu Marsu, ale i pod ním. Již dnes NASA plánuje každé dva roky vysílat flotily nejrůznějších sond. K Američanům se přidávají Evropané, Japonci a dříve nebo později i další státy. Nové satelity kolem planety vytvoří důkladnou komunikační a navigační síť, povrch prostudují všemi možnými způsoby. Robotizované moduly, autonomní vozidla, balony a letadla se podívají z ještě větší blízkosti. Padat sem budou nejrůznější penetrátory, které vytvoří globální síť meteorologických a seismických stanic... Jenom do roku 2010 se takových výprav plánuje nejméně čtrnáct.

V témž období je nezbytné vyřešit jeden klíčový problém: Musíme zabránit kontaminaci okolních světů pozemskými organismy. A v případě kladného výsledku u Marsu či kdekoli jinde i kontaminaci v opačném směru. Prostě se musíme naučit mnohem důkladněji sterilizovat flotily jednotlivých sond a vyloučit falešné poplachy i naše bezprostřední ohrožení. Dnes nás trápí světelné znečištění, za pár roků to může být znečištění biologické.

Zhruba za deset roků začne prostřednictvím evropské Ariane 5 výprava, na jejímž konci budou první vzorky hornin červené planety v pozemských laboratořích. Poté se sem vydá i člověk. Stane se tak v roce 2018, 2020 nebo 2022? Osobně sázím na pozdější termíny, třeba u příležitosti 50. výročí přistání sond Viking, tedy 2026.

 A důvod cesty člověka na Mars? Na první pohled prostý. Člověk přece dokáže to, co roboti ještě nějakou dobu ne. Má úsudek, cit pro detail, vybere jenom ty nejzajímavější věci... Navíc, i když je sběr geologických vzorků člověkem zhruba o řád dražší, ve výsledku se doveze stokrát více materiálu z desettisíckrát větší plochy.

Možná je to ale složitější. Když se podíváte do minulosti, pak zjistíte, že lidé organizovali veliké výpravy buď z ekonomických nebo politicko-vojenských důvodů. Kryštof Kolumbus narazil na Ameriku při hledání výhodnější obchodní cesty do Orientu a také pro větší slávu Španělska. Američtí osadníci se při hledání nových zdrojů vydali z východního pobřeží na západ, Evropané kolonizovali Ameriku jenom proto, aby získali nová území, zlato, stříbro a jiné cennosti Ohromné nasazení lidí v projektu Manhattan bylo zvládnuto jenom kvůli urychlenému sestavení jaderné bomby. Projekt Apollo se uskutečnil díky kosmickým závodům studené války a ze stejného důvodu se na oběžnou dráhu dostaly i první orbitální základny.

Domnívám se tedy, že člověka donutí k cestě na Mars dvě věci: Touha hledat mimozemský život a demonstrace síly vyspělých států. Vůdčí roli samozřejmě převezmou Spojené státy americké, které už dnes mají k dispozici nezbytné zdroje k dosažení smělého cíle. Projekt se ale uskuteční až tehdy, když se k nim připojí většina průmyslových států (schematicky řečeno severní polokoule), které postupně upadající civilizaci (především zaostalému jihu) názorně ukáží svůj potenciál.

Navíc je výhodné mít vždy jeden "veliký cíl", jenž masivně stimuluje rozvoj celé řady technologií, které se následně využívají v mnoha jiných odvětví. U Američanů to byl nejdříve projekt Apollo, poté raketoplán a nyní Mezinárodní kosmická základna. Je logické, co má přijít dál.

Režie celého představení může být zhruba následující. Nejdříve k Marsu poletí řada menších sond, které pro pozemšťany zajistí několikrát předimenzované nezbytné potřeby. Tyto sondy například z okolních hornin vyrobí zásoby kyslíku pro plíce marťanů i raketové motory. Šest měsíců potrvá let k planetě, dva roky bude posádka žít na povrchu a pak následuje šestiměsíční cesta zpět. Odhady ceny se pohybují mezi optimistickými 20 miliardami a 55 miliardami podle NASA. Pro porovnání válka v Kosovu přišla jenom Spojené státy na 24 miliard dolarů. A nebo méně militantně -- na Aljašce se staví plynovod v ceně 20 miliard -- jenom 600 milionů dolarů přitom pohltily konstrukční a všechny ostatní papírové práce.

 Revoluční skok zahájí permanentní osídlení planety, obdobně jako jsme obsadili nehostinnou Antarktidu. Počet základen i osadníků bude po celé jedenadvacáté století pomalu narůstat, žádných velikých měst se však jen tak nedočkáme. Za sto roků by mohla zdejší civilizace čítat několik set až tisíc osadníků. Úprava zdejších nehostinných podmínek, tedy tzv. terraforming, je pak -- pokud je vůbec reálný -- hudbou mnohem vzdálenější budoucnosti. Možná se ale lidstvo rozhodne, obzvlášť pokud zde na život skutečně narazíme, udělat z Marsu přírodní rezervaci, do které budeme zasahovat jen zcela výjimečně.

Do poloviny 21. století se také důvěrně seznámíme nejen s Marsem, ale s Europou a Ganymedem u Jupiteru či Titanem u Saturnu a samozřejmě i s řadou mnohem vzdálenějších objektů. Každopádně se máme na co těšit. V uplynulých desetiletích jsme totiž do Sluneční soustavy jenom nakoukli a nyní jsme na tom podobně, jako malý mlsný chlapeček, který by se ocitnul přes noc zavřený v cukrárně plné báječných laskominek.

V příštím desetiletí se prostřednictvím malých sond, například díky neustále odkládané japonské misi, evropské umělé družici SMART-1 a vozítka Selene, opět vrátíme na Měsíc. V lednu 2004 nám Stardust odebere vzorky z chvostu komety Wild 2 a o dva roky později je dopraví do utahské pouště. Výprava CONTOUR z programu Discovery se zase podívá na tři kometární jádra, evropská Rosetta dostane malou laboratoř na povrch jádra vlasatice Wirtanen.

Stejně intenzivně se prostudují planetky kolem dráhy Země. Specializované přehlídky do deseti, patnácti následujících roků vyzobou valnou část blízkozemních planetek, které jsou potenciálními vražednými projektily. Kolem roku 2020 až 2030 bude k dispozici jednoduchá vesmírná hlídka, která se nás pokusí chránit před katastrofickými srážkami.

 Zajímavé je, že rozvoj sluneční astronomie pravděpodobně zásadním způsobem ovlivní komerční sféra. Nabité částice tekoucí směrem od Slunce totiž značně ohrožují citlivou elektroniku umělých družic Země, jejichž cena dosahuje stovek milionů dolarů. Není tedy divu, že do výzkumu jevů na povrchu naší hvězdy, včetně předpovědí budoucího chování, půjdou peníze i ze soukromých zdrojů.

Během několika málo roků tak konečně důkladně poznáme magnetické pole Země a způsob, jak ho ovlivňuje proměnná hustota slunečního větru. Během deseti dvaceti roků zvládnou sluneční observatoře zavěšené v bodu L1 takové časovo-prostorové rozlišení, že si troufneme na rutinní předpovědi základních eruptivních jevů. K dispozici též bude komplikovaná předsunutá hlídka monitorující pohyb nebezpečných oblaků plazmy a jemné variace geomagnetického pole.

S přibývajícími roky proniknou lidé dál a dál. Roboti nám do třiceti roků přinesou vzorky z Venuše, celé řady planetek, měsíců Phobos a Deimos. Umělé družice z bezprostřední blízkosti prozkoumají jemné Saturnovy prsteny, Neptunovu atmosféru a jednotlivé měsíce. Do deseti roků vyšleme jednoduchou sondu k Plutu a dál, do oblasti Kuiperova pásu. Pokud odletí v roce 2004, což je nyní velmi málo pravděpodobné, bude u cíle v roce 2012. Tlačenice astronomických zařízení nastane v Lagrangově bodu L2, tedy jeden a půl milionu kilometrů daleko, směrem od Slunce. V jeho protějšku, tedy L1 dnes sídlí sluneční observatoř SOHO, a časem zde přibude řada dalších.

V prvním desetiletí jedenadvacátého století zřejmě definitivně umlkne již dávno nesmrtelná dvojice Voyager 1 a 2. Prorazí mezitím heliosféru, tedy hranice sluneční soustavy? Nechejme se překvapit. Ve stejné době začne se studiem Saturnu sonda Cassini, jež vyšle malé pouzdro na několik hodin i do methanové atmosféry a možná i na samotný povrch měsíce Titanu. Je však pravděpodobné, že nic extrémně převratného neobjeví. Stejně jako Galileo nám jen zprostředkuje více informací a rozšíří již známé skutečnosti.

Výprava k ledové Europě, pod jejímž ledovým krunýřem se nejspíš ukrývá rozsáhlý vodní oceán a která je tak horkým kandidátem alespoň pro primitivní život, kupodivu začne tady na Zemi, v nehostinné Antarktidě.

Nedaleko ruské základny Vostok, tři kilometry pod ledovým krunýřem, totiž existuje rozsáhlé jezero, které je už jeden milion roků odříznuté od okolního světa. Co všechno zde najdeme? S průnikem do tohoto zvláštního světa se počítá již za několik roků. Tato a několik desítek podobných vodních kapes v Antarktickém ledovci se navíc stanou dobrými trenažéry pro kryoroboty.

V polovině příštího desetiletí se k Europě dostane umělá družice, která z nízké oběžné dráhy mikrovlnným radarem důkladně osahá roztříštěný povrch a vytipuje místa vhodná pro budoucí výpravu kryorobota, jenž se protaví ledovým krunýřem a nahlédne do tohoto světa. To bude nejdříve v roce 2015. Člověk se zde -- na rozdíl od optimismu Arthura C. Clarka -- objeví nejdříve po roce 2060 až 2070. Pokud mu to příliš veliká radiace v okolí Jupiteru vůbec dovolí. Už o dvacet roků dříve, tedy 2040 až 2050 nám ale sondy dopraví vzorky odebrané z povrchu i útrob měsíce do pozemských laboratoří. Stejný časový horizont tipuji i pro Saturnův Titan. Samozřejmě až na přistání člověka.

Sondy, kterými zaplavíme sluneční soustavu, budou nadány značnou inteligencí. Výkonné počítače, které po roce 2040 zvládnou 100 milionů MIPS (MIPS = jeden milion instrukcí za sekundu, ve výsledku tedy 1014) mají mít stejnou inteligenci jako opice a možná že i jako samotný člověk. Za padesát, šedesát roků budou schopni vlastního úsudku, abstrakce a dokáží zevšeobecňovat... Ostatně už dnes jsme svědky toho, jak nejrůznější analytické programy získávají první vlastnosti živých bytostí. Možná se ale ukáže, že je lidský mozek výjimečně komplikovaný, že obsahuje něco, co nelze napodobit.

Dávno předtím se meziplanetární výpravy navzájem propojí do obdoby dnešního Internetu, takže budou informace předávat mnohem efektivněji. Viz například zkušební Deep Space 1, jež prolétnula v létě 1999 kolem planetky Braille. Pomocí iontového motoru budou brázdit prostorem, sbírat informace, provádět zadané úkoly a s řídícím střediskem se spojí jenom v nejnutnějších případech. Dojde tak k drastickému snížení nezbytných finančních prostředků. Ilustrací může opět být Deep Space 1, která za cenu 150 milionů dolarů prolétnula kolem jedné planetky a chystá se navštívit dvě kometární jádra. Částka je to v porovnání s většinou podobných výprav poloviční. Již v dohledné době se pak očekává pokles nezbytných financí dokonce o celý jeden řád.

 Je tudíž zřejmé, že nás už brzy čeká další záplava informací. Na rozdíl od statistického přístupu k rozsáhlým stelárním přehlídkám bude zpracování fotografií, meteorologických měření, záznamů z laserových dálkoměrů a mikrovlnných radarů mnohem složitější. A kdo ví, zda si s tím vůbec poradíme. Ať tak či onak, již brzy se můžeme těšit na procházky po Marsu a jiných tělesech Sluneční soustavy, které zažijeme -- díky nezbytným mediálním kampaním jednotlivých kosmických agentur -- v přímém přenosu. Prostě ráno přijdete do práce, napojíte se na celosvětovou počítačovou síť a kouknete se, co se děje na Marsu, planetce Eros či jiném zákoutí...

Stejně důkladné a zajímavé prohlídky se samozřejmě dočká i mnohem vzdálenější vesmír. V blížícím se desetiletí vidíme podle současných plánů na startovní čáře čtvrtou velikou observatoř NASA, infračervený dalekohled. Dočkáme se mikrovlnné observatoře, která s nebývalou přesností zmapuje variace reliktního záření, tedy stop z období, kdy kondenzovaly jednotlivé kupy galaxií ze zárodečné polévky. Dále tu máme osmimetrového nástupce Hubblova dalekohledu. jenž zahlédne ranné galaxie staré jen několik set milionů roků po velkém třesku. Lehce také pronikne do neprostupných plynoprachových oblaků, kde se rodí hvězdy a kolem nich i planetární soustavy.

V téže době přijde na řadu dvojice kosmických interferometrů: Space Technology 3 a Space Interferometry Mission. První z nich se na cestu vydá v roce 2005 a poskládá ho dvojice či trojice menších dalekohledů ve formaci široké až jeden kilometr. Ve druhém případě půjde o několik malých teleskopů na deset až patnáct metrů dlouhé plošině, které společnými silami zvládnou odhalit u blízkých hvězd planety o velikosti Země. Vzdálenost jakéhokoli objektu v naší Galaxii pak odhadneme s přesností deseti procent! Důsledky dostatečně věrohodných vzdáleností a z toho i vyplývající zpřesnění řady dalších charakteristik nelze například v astrofyzice hvězd ani domýšlet. Vždyť už nyní data z Hipparca způsobují teoretikům značné problémy.

 Ve druhém desetiletí 21. století bude připravena další mocná zbraň: NASA uvažuje o tzv. Terrestrial Planet Finder, Evropa o analogické misi Darwin. Pravděpodobně dojde ke spojení obou plánů, jejichž výsledkem bude detektor, který vyhledá planety u dvou stovek nejbližších hvězd. (Do vzdálenosti 50 světelných roků.) Navíc zvládne pořídit jejich spektra.

Velmi hrubé záběry oceánů a kontinentů na odhalených planetách snad pořídí Life Finder, tedy šest až deset 25metrových teleskopů. Ještě lepšího rozlišení pak dosáhne armáda stovky desetimetrových zrcadel o ploše jednoho kilometru, tzv. Planet Imager. Ten se stane skutečností do poloviny 21. století. Neméně důležité je i to, že podobné soustavy pohlédnou i na jiná místa ve vesmíru. Třeba do intimního okolí podivuhodných černých děr nebo na temné skvrny na povrchu blízkých hvězd, tedy obdoby slunečních skvrn.

Podle uveřejněných studií již dnes lidé každý rok utratí za "kosmickou turistiku" celou jednu miliardu dolarů. Všechny tyto peníze však zůstávají na Zemi, v muzeích, kosmických táborech a podobně. Soukromé firmy za pouhých padesát tisíc dolarů nabízejí přednostní rezervace na privátní výlety do vesmíru. Jiné společnosti uvažují a také prodávají místa na umělých družicích, výpravách k Měsíci i do nejbližšího meziplanetárního prostoru. To všechno jsou ale zbožná přání z říše fantazie.

Jiné představy jsou však více než reálné. NASA počítá s tím, že část prostoru i času na chystané Mezinárodní vesmírné stanici jednoduše prodá. Jenom v prvním desetiletí 21. století bude podle odhadů plných 65 procent všech výprav do kosmu v soukromé režii. Samozřejmě, že půjde o nejrůznější telekomunikační satelity v těsném okolí Země.

Klíčovou roli v dalším komerčním i nekomerčním využití vesmíru přitom sehrají dva faktory: Nutnost levných dopravních prostředků, které lze využít v dostatečném počtu, a Mezinárodní vesmírná stanice, kterou na oběžné dráze staví téměř dvě desítky států.

 Soukromé kosmodromy a nejrůznější alternativní způsoby kosmických nosičů se objeví jako houby po dešti. Je také jisté, že se Mezinárodní stanice nikdy nedočká úplného dokončení. Tím nemám na mysli věčné problémy skomírajícího Ruska. Ať už bude jeho přístup jakýkoli, stavba malé vesničky skončí kolem roku 2005 až 2007. Poté se však budou přidávat nové a nové moduly, které zčásti nahradí ty staré a zčásti rozšíří možnosti základny.

Pro další rozvoj kosmonautiky je nesmírně důležité především drastické snížení cen za vývoj, provoz i start jednotlivých výprav. Pokud možno alespoň o řád. Právě na to tlačí nová stanice. Stimulace nejrůznějších vědecko-výrobních odvětví v celé řadě států bude značná a investice v celkové výši sto miliard dolarů za novou orbitální základu se určitě mnohonásobně zúročí. Již v průběhu několika málo roků tak mohou ceny za vynesení na oběžnou dráhu klesnout desetkrát až stokrát, takže se přiblíží k současné letecké dopravě.

Na oběžné dráze již brzo vznikne značně nepřehledný propletenec soukromých, vědeckých, vojenských satelitů. To si vynutí jednak důkladné monitorování okolí Země, které zabrání možnému zneužití ze strany řady nejrůznějších fanatiků, jednak rozvoj kosmického práva, jenž stanoví mantinely hry a například se pokusí zabránit stále rozsáhlejšímu a nebezpečnějšímu kosmickému smetí.

Odhaduje se, že po roce 2010 vznikne čínská orbitální základna, ke které se připojí několik spřízněných států. Ve stejné době budou nad svoji vlastní stanicí uvažovat i Spojené státy evropské, Japonsko a Indie. Do svépomocného kartelu se spojí i islámské země. Kolem roku 2020 bude na oběžné dráze hned několik malých vesniček, z nichž některé budou drženy v soukromých rukou, třeba Microsoftu a poslouží jako unikátní továrny pro farmaceutické či elektronické firmy. V téže době se dočkáme prvních krátkých výletů bohatších turistů.

Měsíc. Je to zvláštní, ale zájem o našeho vesmírného kolegu není nijak veliký a nepomohl mu ani objev zásob vody na dně kráterů u jižního a severního pólu. Datum návratu na Měsíc je stále velikou neznámou. Bude to ještě před příletem člověka k Marsu? Proč? Jako levnější odrazový můstek přece poslouží Mezinárodní kosmická stanice či její nástupce.

 A čím je pro nás Měsíc vlastně tak zajímavý? Nevystačíme si při jeho studiu s dálkovými roboty? Tipuji, že základny na měsíčním povrchu nevzniknou dříve než v roce 2040. Jelikož chybí politická vůle k návratu na Měsíc, roli zřejmě sehraje jeho komerční využití, třeba těžba vzácných hornin, a unikátní experimentální podmínky nízké gravitace a téměř ideálního vakua. Kromě známých argumentů je totiž odvrácená část sousedního tělesa skvělým místem třeba pro nízkofrekvenční observatoř, která dokáže sledovat vesmír na vlnových délkách několik desítek až stovek metrů, tedy v naprosto neprobádaném oboru.

Měsíc je zatím na základě vzájemných dohod podobnou rezervací jako Antarktida, takže ho lze využívat pouze ke studijním účelům. Časy se ale mění a kosmické právo není nijak rozvinuté, natožpak vynutitelné. Takže to zřejmě budou především peníze, které přimějí člověka k osídlení Měsíce. Nikoli přelidnění, jak se mylně domnívá řada lidí. Tento problém totiž musíme vyřešit dříve než zvládneme levné transfery potřebně velikého počtu lidí.

 Odhaduji, že v polovině 21. století, například u příležitosti stého výročí startu Sputniku 1 v roce 2057, odletí první skutečná mezihvězdná sonda. Možná v podobě veliké sluneční plachetnice, která využívá k urychlení slunečního záření a která přitom pracuje desetkrát až stokrát efektivněji v porovnání se současnými raketovými motory. Cesta na okraj Sluneční soustavy se tak zredukuje z roků na měsíce.

S sebou poveze především astronomické přístroje. Radioteleskopy či optické přístroje, ve spojení s pozemskými, dosáhnou díky neustále rostoucí základně fantastického rozlišení. Ostatně právě z tohoto důvodu se budou příští kosmické observatoře stále více a více vzdalovat od Země, třeba až za dráhu Jupiteru. Navíc, mezihvězdná výprava prorazí heliosféru obklopující sluneční soustavu a provede první chemické i fyzikální rozbory mezihvězdného prostředí.

Revoluční mise, zcela jistě rozpočítaná na řadu desetiletí, si vyžádá revoluční řešení. Například bude vybavena umělou inteligencí a nepostradatelná bude soustava servisních robotů, kteří zvládnou opravovat jednotlivé části sondy. Tedy něco, co dneska zní hodně fantasticky.

Takže to shrňme. Člověk na Marsu a první turisté na oběžné dráze kolem roku 2025. Člověk na povrchu blízkozemní planetky kolem roku 2040. Přistání na Venuši, návrat na Měsíc a možná i první kosmické dítě 2050. V té době budeme mít pod kontrolou robotů všechny planety Sluneční soustavy a celou řadu malých těles. O deset, dvacet roků později, tedy 2060 až 2070, procházka po jádru klidné vlasatice a také cesta k Jupiteru. Odletí první mezihvězdná sonda, vznikne observatoř využívající ohybu fotonů v gravitačním poli Slunce.

Na druhou stranu je téměř jisté, samozřejmě pokud jsou fyzikální teorie správné, že člověk ani v příštím století nedosáhne na nejbližší hvězdy. A to i v případě robotizovaných výprav. Rychlost kolem pětiny rychlosti světla, která je potřebná k návštěvě byť i těch nejbližších stálic, dokážeme získat teprve o několik století později. Možná se ale mýlím, možná se přijde na jinou možnost, kterak mnohem rychleji skákat z jednoho místa na druhé. Něco takového mají umožňovat například tzv. červí díry. Tedy pokud existují.

 Kromě hledání života v našem těsném okolí se samozřejmě podíváme i po stopách bytostí alespoň na stejném stupni vývoje jako my ve vzdálenějším prostoru. Zatím se naslouchá na rádiových vlnách jenom v omezeném rozsahu frekvencí a navíc se hledají jenom silné signály nápadně vystupující nad přirozené pozadí. Dosud bezúspěšně. Nulový výsledek, samozřejmě pokud máme vůbec naději na úspěch, však může být výsledkem právě omezeného rozsahu a malé citlivosti.

Tuto v uvozovkách krizi zažehnají až nové sady detektorů, které se objeví v průběhu následujících desetiletí. Konečně snad i za víc než jenom peníze sympatizujících mecenášů. Příkladem takového čmuchala v mikrovlnném oboru může být třeba jednohektarový radioteleskop, poskládaný z řady sériově vyráběných malých přijímačů. Jeho velké zorné pole, samozřejmě v součinnosti s výkonnými počítači, dovolí detailně sledovat celou řadu objektů současně. Výhodné bude i to, že dojde ke splynutí hledání stop s normální astronomií, jelikož výstupy observatoře využijí i jiní odborníci.

Nástupcem 1hT bude logicky Jednokilometrový dalekohled, jehož citlivost se v porovnání s dnešními detektory stokrát zlepší. To znamená, že dosáhne na desetkrát vzdálenější hvězdy, jejichž počet stoupne tisíckrát. V tomto případě hovořím o výhledu do roku 2015 až 2020.

Úvahy o podobných systémech nejsou v žádném případě nijak přitažené za vlasy. Důvod je prostý. Jsou totiž založeny na dnešních technologiích, takže jejich realizaci brání jenom nedostatek financí. Odborníky příliš netlačí ani problém s výpočetním časem, názornou ukázkou je nečekaný úspěch projektu SETI@home. (Teď mne napadá, že vzájemné sdílení času osobních počítačů je dalším vkladem amatérů a nadšenců z celého světa k budoucímu rozvoji astronomie.)

 Podaří se nám ve 21. století uspět? Objevíme projevy jiných inteligentních bytostí? A pokud ano, jaké to bude mít důsledky? Tady se už pouštíme na hodně tenký led. V případě kladného výsledku nelze prakticky nic předvídat, eventuální společenské změny bych ale v žádném případě příliš nepřeceňoval. Samozřejmě pokud nenarazíme na extrémně vyspělou civilizaci, která by se stala naším "učitelem". Tomu lze ale věřit jenom stěží.

Poselstvím však bude také záporný výsledek, pokud důmyslné přehlídky v průběhu příštího století neobjeví žádné podezřelé vysílání. Může to totiž znamenat, že technické civilizace jsou ve vesmíru neobyčejně vzácné, že rychle podléhají vlastní zkáze. Může to však také znamenat, že je strategie našeho pátrání zcela milná.

Na budoucnosti je příjemné to, že se nedá předpovídat. Názorně to demonstruje vývoj fyziky a s ní bezprostředně svázané astronomie v průběhu 20. století. Před sto roky vědci dokázali drtivou většinu přírodních jevů popsat osvědčenou Newtonovou fyzikou. Obraz našeho vesmíru se zdál uzavřený, snad až na pár drobných detailů. Pak však přišla obecná teorie relativity spolu s kvantovou fyzikou a svět kolem nás rozkvetl do neskutečně bohatých a stále ještě neprobádaných rozměrů. Šokující teorie předpověděly celou řadu -- dnes starých známých objektů. Plejáda elementárních částic, skrytá látka, kvasary, pulsary -- na to všechno jsme nejdříve přišli pomocí důmyslných výpočtů a teprve později nalezli i ve vesmíru.

Bylo by tudíž bláhové se domnívat, že jsme už poznávání okolního prostoru byť i v hrubých rysech uzavřeli. Zlepšující se ekonomické a sociální systémy umožní v příštím století hledat chytré mozky nejen v Evropě, v Severní Americe a v některých částech Asie, ale také ve zbytku naší planety. Přijdou noví Newtonové, Einsteinové, Hubblové, Planckové, Eddingtonové, Chandrasekharové a objeví věci, na které bychom dnes zírali stejně, jako kdyby se v pravěku objevila jaderná elektrárna. Vize, které jsem zde řekl, proto už za pár roků vyzní jako srandovní pohádka...

Jiří Dušek
Zdroj: Astronomy, Astronomy Now, Scientific American, internet
 

TV show z oběžné dráhy

Necelý půlrok od podepsání dohody mezi americkou firmou SpaceHab a ruskou společností RSC Energia se opět začíná mluvit o jejich společném projektu -- obytném modulu Enterprise, který bude připojen ke vznikající Mezinárodní kosmické stanici. Cílem svazku amerického konsorcia disponujícím potřebným know-how a ruským veteránem na poli kosmických nosičů má být první obytný modul na oběžné dráze určený pro čistě komerční účely.

 Modul bude připojen k ruské části velice těžce se rodící stanice a na jeho palubě bude kromě přenosové techniky také výzkumná laboratoř, jejíž výsledky mají uhradit podstatnou část nákladů na vývoj a zařízení.

Celý projekt bude podle plánů uveden v život ke konci roku 2002 a tvůrci do něj vkládají velké naděje. Na palubě modulu plného nejmodernější techniky má mimo jiné vzniknout první pravidelné televizní vysílání z kosmického prostoru přinášející podrobné zpravodajství o dění za hranicemi naší atmosféry. Celý systém bude také samozřejmě také dostupný pomocí Internetu, prostřednictvím kterého bude zájemcům k dispozici on-line kamera. TV show poskládají také vzdělávací i zábavné programy a tvůrci dokonce počítají s prvním "kosmickým sitcomem". Za tímto účelem už začali spolupracovat s možnými autory a producenty. Samotná firma tak už začala hledat spojence z širokého oblasti mediálního světa.

Spacehab už dokonce začala vyjednávat s ruskými kosmonauty, kteří by měli pomoci celý projekt uvést v život. Rusové by totiž zpočátku měli ve vysílání zastat funkci diskžokejů a spíkrů. Se zapojením astronautů z ostatních částí světa se ale počítá také v pozdější době, podle všeho tedy nebude celý program čistě americkou záležitostí. Ředitel firmy Shelley Harrison si ale přes idealistické plány zachovává přístup manažera, pro agenturu Reuters totiž poznamenal: "Ano, jsem idealista. Všechny mé předchozí projekty byly takové. Ale mým nejdůležitějším zájmem stále je zhodnocení peněz mých akcionářů."

Tomáš Apeltauer
Zdroj: MSNBC News
 

Tak zase o kus dál

Zdá se, že na zprávy o nejvzdálenějších objektech ve vesmíru vyhlásíme dočasné embargo. Hvězdáři totiž už zase objevili nového rekordmana. Drobná kvazistelární tečka v souhvězdí Sextantu na nás zamrkala v době, kdy se vesmír připravoval na bouřlivé narozeniny své první miliardy. Zajímavá je však z úplně jiného důvodu.

 Objev zajímavého tělesa se podařil ve spolupráci dvojice podivuhodných observatoří: důmyslně robotizované Sloanovy přehlídky (SDSS) a abnormálně citlivého Keckova dalekohledu. V první linii byl digitální kombajn, jenž s pomocí dvou a půlmetrového dalekohledu soustavně v řadě spektrálních oborů snímkuje oblohu. V souboru pořízeném v březnu tohoto roku objevil postgraduální student Xiaohui Fan velmi červený bodový zdroj, který vypadal jako kandidát na velmi vzdálený kvasar. Domněnku však spolehlivě potvrdil až spolehlivý rozbor světla, který provedl desetimetr Keckovy observatoře na Havaji. "Bez spektra," potvrdil profesor Marc Davis, "nebylo možné objev tak vzdáleného objektu považovat za věrohodný." Teprve pečlivá analýza totiž ukázala, že se na světlu kvasaru podepsal kosmologický červený posuv 5,8 (viz graf).

Tento extrémně veliký posuv přitom nezpůsobilo nic jiného než samotné rozpínání vesmíru. Světlo galaxie, které dnes pozorujeme, se na svoji cestu k pozemským detektorům vydalo zhruba před dvanácti miliardami roky, v době, kdy měl vesmír jenom čtrnáct procent současné velikosti.

 Nový kvasar tak o tři desetiny překonal rekord, jenž až do nedávna držel podobný objekt ze souhvězdí Velryby. "Objev tak vzdáleného objektu je pro přehlídku něco jako droga," komentoval nového vítěze profesor Michael Strauss. "Vědci ze Sloanovy digitální přehlídky oblohy objevili rekordně vzdálený objekt v minulosti již dvakrát. Celkově se pak dodnes podařilo identifikovat kolem tisícovky kvasarů, včetně devíti z deseti nejvzdálenějších známých a dvou třetin všech dosud objevených z kosmologickým posuvem větším než 4,5. Celá tato úroda pak přišla z pozorování posbíraných během zkušebního provozu." Všeobecně se soudí, že kvasary jsou aktivní jádra obřích galaxií, v jejichž centru sídlí masivní černé díry. Ty nemilosrdně nasávají veškerý okolní materiál, dokonce celé hvězdy i oblaka mezihvězdné látky. Část látky pak mizí v černé díře, část uniká rychlostí blízkou světlu ve svazcích pryč.

V čem tkví význam dalšího "nejvzdálenějšího" objektu ve vesmíru? Kupodivu to není v jeho extrémní vzdálenosti, jak by se mohlo zdát z "nadýchané" tiskové zprávy. Máme totiž spektroskopicky prověřenou galaxii s kosmologickým posuvem 6,68, která existovala v době, kdy měl vesmír jenom třináct procent současné velikosti. Ostatně pěkně to komentuje na svých kosmologických stránkách Ned Wright z University of California: "SDSS oznámila kvasar s posuvem 5,82. Samozřejmě, že tisková zpráva nazvaná "Nejvzdálenější dosud pozorovaný objekt' zcela opomíjí galaxii s posuvem 6,68."

Rekordman především ukazuje nesmírný potenciál automatizovaných přehlídek oblohy, které v řadě spektrálních oborů neustále prohledávají oblohu. "Vzdálené kvasary, které jsou ve vesmíru nesmírně vzácné, vypadají jako velmi červené hvězdy," doplnil Richard Kron popis počítačového hledání potenciálních kandidátů. "Vzhledem k tomu, že digitální prohlídka zachytí na každém čtverečním stupni na dvacet tisíc objektů, jsou přesné informace o barvách a analytické programy identifikující kvasary mezi ostatními objekty nesmírně důležité."

 Prvořadá je i homogenita celé studie, která tak umožňuje hvězdářům studovat prostřednictvím kvasarů vznik a ranný vývoj galaxií i velkoškálovou strukturu vesmíru. Dřívější přehlídky byly vždy menší a především méně rozsáhlé. Sloan Digital Sky Survey, která do detailu zmapuje čtvrtinu pozemské oblohy, tak poprvé dodá kvalitní statistický soubor. K úplnému dokončení však bude zapotřebí pozorovat ještě několik následujících roků. A to se netýká jenom dalekohledu na Apache Point Observatory v Novém Mexiku. V celém prohledávaném souboru bude na 200 milionů objektů, z nichž kvasarů bude na jeden milion. Speciální zařízení na zdejší observatoři pak analyzuje světlo přicházející od stovky tisíc těch nejjasnějších. Hvězdárny z celého světa, jako devítimetr McDonald Observatory v Texasu, se pak na tyto objekty podívají ještě detailněji. Už brzy tedy přijdou ještě vzdálenější kvasary a s nimi i tiskové zprávy s ještě nafouknutějšími nadpisy.

Jiří Dušek
Zdroj: SDSS News
 

Z Lyry budou padat hvězdy

V noci z 21. na 22. dubna nás možná čeká další zajímavé nebeské divadlo. Nastane totiž maximum hlavního meteorického roje jara -- Lyrid.

 Jen pro připomínku: meteorický roj je nebeský úkaz, při kterém na jasné noční obloze pozorujeme vždy v určitém období roku zvýšený počet meteorů, tedy "padajících hvězd". Ty mají navíc tu vlastnost, že směr jejich letu po obloze se protíná vždy v určitém místě -- v tomto případě v malém letním souhvězdí Lyry, ozdobeném nejjasnější hvězdou letní části oblohy, Vegou.

Za existenci meteorického roje vděčíme vždy řídkému proudu pevných částeček (od hojných mikroskopických zrnek prachu až po vzácně se vyskytující oblázky a občas i nějaký ten balvan), které po eliptických drahách obíhají kolem Slunce stejně jako Země. Nutnou podmínkou také je, aby se jejich dráha protínala s dráhou zemskou, zkrátka aby se Země s některými z nich mohla jednou (či maximálně dvakrát) ročně srazit. Při takové srážce se částice proudu roje (tzv. meteoroidy) díky své rychlosti (desítky km/s) během zlomku vteřiny vypaří a díky uvolněnému teplu krátce zazáří -- pozorujeme tzv. meteor. A vzhledem k tomu, že jednotlivá zrnka meteorického proudu přilétají z jednoho směru, vlivem perspektivy se dráhy meteorů z našeho pohledu protínají v jednom bodě. V době, kdy Země prolétá nejhustší částí proudu, objevují se meteory na obloze pochopitelně nejčastěji -- nastává maximum meteorického roje.

Kde se takový meziplanetární proud částic bere? V případě Lyrid tato kosmická smítka poztrácela dlouhoperiodická kometa Thatcher, objevená roku 1861. Kolem Slunce oběhne zhruba za 416 let a tak se jí příště dočkáme někdy kolem roku 2277. Nyní je kometa víc než dvakrát dál než Pluto, takže ji nezahlédne ani jindy všemocný Hubble. Zářivý zánik jejích drobných pozůstatků, které z komety v době přísluní ohlodávají horké sluneční paprsky, však v podobě Lyrid můžeme vidět každý rok.

Lyra je letní souhvězdí, takže se teď na jaře výše nad obzor dostane až později v noci. Proto čím později k ránu, tím víc meteorů máme šanci vidět. Bohužel bude naše pozorování rušit Měsíc, který byl 18. dubna v úplňku, svítí tedy prakticky celou noc. Uvidíme proto pouze jasnější a tedy vzácnější meteory, ty slabší se utopí v měsíčním světle.

Lyridy jsou zajímavé mimo jiné tím, že jsou asi vůbec nejdéle pozorovaným rojem -- údajně se podařilo vystopovat čínské záznamy o jejich spršce už z roku 687 před naším letopočtem, jsou tedy zřejmě lidstvu známy skoro 2700 let. Je to možné jen díky tomu, že se jejich dráha nepřibližuje žádné z velkých planet (má k ekliptice sklon 80 st.) a částečky roje tak mohou po svých drahách nerušeně obíhat celá tisíciletí.

A jak vydatné nadílky se můžeme od Lyrid dočkat? Většinu let dosáhnou frekvence jen kolem deseti meteorů za hodinu, ovšem čas od času bývají daleko štědřejší a poskytnou nám i sto meteorů v hodině (v roce 1803 byla údajně pozorována dokonce sprška o 700 m./h). Co když opět překvapí zrovna letos... Nezbývá než se teple obléct a vyrazit do noční tmy, nejlépe vyzbrojeni zahradním lehátkem (věřte, že proti pozorování ve stoje či v sedě začne po pár minutách důrazně protestovat vaše krční páteř). Roj je slabě aktivní už od 16. dubna a jeho poslední meteory máte šanci spatřit kolem 25. dubna.

Lukáš Král
 

Sága kosmického teleskopu VII

Třetí a zatím poslední servisní mise začala startem raketoplánu Discovery 20. prosince 1999 (let STS-103). S výpravou se původně počítalo až v polovině roku 2000 v rámci plánu pravidelné údržby a výměny zastaralých přístrojů. Avšak Hubblův dalekohled měl jiný názor. Šest nových setrvačníků, které dostal při předcházející návštěvě totiž jeden po druhém přestaly fungovat. Příčinu se sice podařilo určit, avšak odstranit ji na dálku možné nebylo. V úvahu připadal jen zásah kosmonautů; nejednalo se tedy o opravu, ale o výměnu za nové exempláře.

 K plné orientaci je zapotřebí nejméně tří gyroskopů. Na přelomu let 1998 a 1999 byly v provozu ještě čtyři, avšak vzhledem k tomu, jak rychle předcházející dva dosloužily, začala předčasná příprava údržbářské mise. Protože při letu měly být také vyměněny některé přístroje na kosmickém dalekohledu (které ale ještě nebyly hotovy), bylo rozhodnuto výpravu rozdělit, přičemž první se měla uskutečnit v říjnu 1999 a druhá až později.

Třetí setrvačník "dosloužil" 20. dubna 1999 a Hubble tak zůstal bez jakékoliv rezervy. V případě selhání dalšího nezbývalo nic jiného, než dalekohled dočasně vyřadit z provozu. Takováto situace nastala 13. listopadu 1999. Palubní počítač reagoval podle zadaného programu: Převedl astronomickou observatoř do bezpečnostního módu, což obsahovalo mj. uzavření objektivu dalekohledu, aby při náhodné orientaci na Slunce nedošlo k poškození citlivých detektorů.

Shodou nešťastných náhod raketoplán s opravářskou četou odstartoval až 20. prosince 1999. Bylo to poslední možné datum startu v roce 1999, neboť odborníci NASA nehodlali riskovat případné problémy s počítači jak na palubě raketoplánu, tak i v řídícím středisku, při přechodu letopočtu z roku 1999 na rok 2000.

Na palubě se opět nacházela velmi zkušená posádka. Vždyť velitel letu Curtis L. Brown cestoval na oběžnou dráhu již po šesté. Druhým "veteránem" byl Michael C. Foale. Měl za sebou nejen čtyři kosmické lety, ale při posledním z nich byl "vyškolen" na palubě orbitální stanice Mir, kde strávil celkem 144 dny. Další dva (Steven L. Smith a Claude Nicollier) "asistovali" při předcházející opravě kosmického dalekohledu, takže stejně jako Francouz Jean-Francois Clervoy už měli křest kosmem za sebou. A tak jediným nováčkem v sedmičlenné posádce zůstal pilot letounu Scott J. Kelly.

Přesto, že jejich hlavním úkolem byla výměna setrvačníků, značného "omlazení" se dočkaly i některé přístroje z jeho základního vybavení. Jako první se dala do práce dvojice kosmonautů Smith a Grunsfeld. Po nezbytných přípravách zahájili výměnu tří setrvačníků. Nejkomplikovanější byl třetí z nich, který se nachází uvnitř dalekohledu. Kosmonaut Grunsfeld musel tudíž vniknout do útrob teleskopu, kde pracoval za velmi stísněných podmínek.

Na Hubblu byly ještě původní akumulátory. Přestože fungovaly, měly už něco za sebou, takže bylo dohodnuto je také vyměnit. Nové baterie byly přitom doplněny regulací dobíjení tak, aby se zbytečně nepřehřívaly a tím se nezkracovala jejich životnost. První výstup mimo palubu raketoplánu trval osm a čtvrt hodiny.

Druhá směna opravářů nastoupila ve složení Foale a Nicollier. Jejich hlavním úkolem byla výměna již zastaralého počítače. Zajímavé je, že náhradní počítač, který se měl stát novým "mozkem" dalekohledu, již beztížný stav jednou okusil.  V rámci zkoušek se totiž nacházel na palubě raketoplánu Discovery v rámci letu STS-95 (jak už bylo zmíněno v předcházejícím pokračování). Podstatnější je to, že nový počítač založený na bázi procesoru 486 je desetinásobně výkonnější, než jeho předchůdce.

Další výměna čekala na pointační systém FGS. Vzhledem k hmotnosti 250 kilogramů by to na Zemi nebyla žádná legrace, avšak dvojice kosmonautů si se zařízením v beztížném stavu lehce poradila. O to větším problémem bylo vyšroubování a zašroubování spousty šroubků, rozpojování a spojování konektorů -- v tlustých rukavicích se kosmonaut cítí jako medvěd. Přestože druhá dvojice kosmonautů pracovala jako o závod, zbylo dost práce ještě na jednu osmihodinovou směnu.

Na "šichtu" nastoupila již odpočinutá první dvojice -- Smith a Grunsfeld. Nejprve nainstalovali novou řídící elektroniku OCE pro zařízení FGS, vyměnili jeden ze dvou vysílačů pro pásmo S, který vypověděl službu již v roce 1998, staré magnetopáskové záznamové zařízení nahradili novou velkokapacitní polovodičovou pamětí. Posledním úkolem bylo pokrytí některých částí přístrojových úseků novou izolací.

Omlazený dalekohled byl poté opět vypuštěn na samostatnou oběžnou dráhu ve výšce 600 kilometrů nad zemským povrchem. Příští servisní let raketoplánu je předběžně naplánován na polovinu roku 2001 v rámci mise STS-110.

Libor Lenža, František Martínek
 

K Európě později, k Plutu naopak dříve

Podle docházejících zpráv se radikálním přehodnocením privilegovaných směrů výzkumu sluneční soustavy netýká jenom červeného Marsu, ale také výpravy k Jupiterově Európě a vzdálenému Plutu.

 Na Internet v těchto dnech prosáknulo několik zajímavých informací týkajících se dvou velmi výprav na periferii našeho planetárního systému. Předně je velmi pravděpodobné, že bude o dva roky odložen start umělé družice Európy, která má za úkol potvrdit nebo vyvrátit domněnku o existenci rozsáhlého vodního oceánu pod ledovým krunýřem.

Prodlevu na svědomí řada faktorů: Vleklé problémy sondy Gravity Probe B testující obecnou teorii relativity, které vyžádají dalších 70 milionů dolarů navíc. Ambiciózní a technicky nesmírně komplikovaná výprava přitom pohltila už 450 milionů. Další odklad přinese také vývoj a testy nepříznivým podmínkám odolnějších zařízení. Elektronika umělé družice Európy totiž musí vydržet zvýšenou radiaci přicházející z okolí Jupiteru, s vyšší expozicí než dostala sonda Galileo. Navíc vzhledem k rozsáhlým manévrům v okolí planety nesmí vybavení překročit striktní váhový limit.

Zdá se tudíž, že doporučení posunout startovní okno o 26 měsíců, je nejvhodnějším možným řešením. To znamená, že ze Země sonda odletí na podzim 2008 a k Jupiteru se dostaví v létě 2010.

Odklad však využije jiná výprava -- Pluto Express. Přesun startu z prosince 2004 na listopad 2003 má dokonce několik odůvodnění. Předně se poletí po energeticky méně náročné cestě, která zkrátí dobu letu o šest měsíců a umožní současně zvýšit celkovou hmotnost sondy o 50 kilogramů. Navíc je v zájmu vědců dostat se k Pluto co nejdříve. Teplota planety se s jejím vzdalováním od mateřského Slunce neustále snižuje a ruku v ruce s tím mizí i její velmi řídká a zajímavá atmosféra. V následujícím desetiletí pak zcela zamrzne. Do třetice výprava musí k dosažení cíle využít gravitační asistence Jupiteru. Pokud se odlet z nějakého důvodu nestihne do konce roku 2004, pak se největší planeta vrátí do podobně vhodné pozice až za deset roků. V takovém případě musí sonda provést manévry kolem Venuše a zřejmě i Země, což s sebou přinese větší riziko a samozřejmě i další prodloužení letu.

 Pokud by Pluto Express odlétnul v listopadu 2003, dostavil by se k nejméně probádané planetě v létě 2011. Při návštěvě Jupiteru se současně protáhne jenom 15 tisíc kilometrů nad jeho oblačnou pokrývkou a zavítá snad i do těsné blízkosti měsíce Ió. (Vzhledem k malé době pobytu by byla dávka radiace přijatelně nízká.)

Kromě rozvrhu startů pravděpodobně dojde i ke změně v raketových nosičích. Sondy k Európě i Plutu měly původně odlétnout z útrob raketoplánu pomocí motoru na tuhá paliva, nyní se zdá výhodnější použít standardních nosičů Delta 4 či Atlas 5. Mírným problémem mohou být radioizotopové generátory, resp. nebezpečí zamoření při možné nehodě. Obavy však nejsou na místě -- observatoře s sebou ponesou jenom desetinu plutonia v porovnání s Cassini, která letí k Saturnu. Malé množství stačí jednak proto, že jsou menší, jednak proto, že NASA již umí měnit teplo radioaktivního rozpadu na elektrickou energii třikrát účinněji. A jaké přístroje se s sebou zabalí? Původní uzávěrka pro vybavení umělé družice Európy stanovená na konec března, byla na poslední chvíli prodloužena do poloviny května. U sondy prolétající kolem Plutu je pak "oficiálním" mezníkem červen, faktickým ale konec července či srpna. Přesto všechno je základní "nádobíčko" zřejmé.

Europa Orbiter má za prvořadý úkol potvrdit existenci podpovrchového oceánu, změřit tloušťku ledového krunýře, vytipovat místo pro přistání budoucí laboratoře a osvětlit geologickou historii měsíce. Takže se dočká kamery pro důkladnější mapování než jaké zvládnulo Galileo, dlouhovlnného radaru, který v ledovém krunýři pronikne do hloubky až patnáct kilometrů a laserového výškoměru, jehož měření snad podají klíčová svědectví v případě, kdyby byla kůra Európy pro radar příliš tlustá.

Ve druhém "méně" důležitém balíku detektorů, o jejichž umístění rozhodne především váhový limit, jsou pak zařízení pro analýzu a mapování ledového povrchu. Tedy například infračervený spektrometr, jehož méně citlivý kolega na Galileo objevil takové sloučeniny jako peroxid vodíku, oxid uhličitý a soli některých minerálů. Místo se může najít i pro hmotnostní spektrometr k chemickému rozboru řídké atmosféry, ve které mohou být stopy po organických sloučeninách na povrchu Európy. Uvažuje se též u drobném výsadkovém modulu, který může provést přímou analýzu ledu, a v divokých představách i o projektilu, jenž by sonda vypustila při jednom ze svých průletů. Kovový válec by po nárazu rychlostí několika kilometrů za sekundu vyvrhnul do prostoru oblak částic, které by poté analyzoval hmotností spektrometr na palubě umělé družice. Tyto představy ale patří spíše do říše fantazie.

"Svatou trojici" detektorů Pluto Express, který kolem planety pouze prolétne, vytvoří kamera pro snímkování Pluta i Charonu, infračervený spektrometr k analýze povrchového ledu a ultrafialový spektrometr pro rozbor řídké atmosféry. O moc víc detektorů se ale na sondu stejně nevejde -- její hmotnost totiž v úhrnu nesmí převýšit 210 kilogramů. Definitivní rozhodnutí však padne až v létě.

Jiří Dušek
Zdroj: Spacedaily
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...