:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

238. vydání (6.4.2000 )

Rudolf Hess Věřím, že si všichni těchto dnech prohlédnete těsně po západu Slunce jihozápadní část oblohy. Ten pohled opravdu stojí za to. Čekají tam na vás Jupiter, Saturn a Mars, a také Měsíc se představí v jejich blízkosti. Nu a ráno před východem Slunce je (pouze teoretická) možnost, že uvidíte Merkur a Venuši. Jistě už tušíte, kam mířím. Toto je jakási generálka na těsné nakupení planet u Slunce. Odehraje se v květnu a ... víc už neprozradím. Nalistujte si článek Tomáše Havlíka. S květnovým seskupením planet si ještě užijeme. I když to není z astronomického hlediska úkaz ani nijak vzácný, ani výjimečný, jistě mu budou všichni věnovat alespoň trochu pozornosti (co to píšu za nesmysly -- "trochu" pozornosti: jsem si jist, že v "den D" 5. května se v nejsledovanějším čase hlavních zpravodajských relací všech tří celoplošných televizí zjeví nějaký astrolog a bude cosi blábolit o ohromujícím vlivu planet na Zemi a na nás tady!). V této souvislosti chci upozornit na velice zajímavý článek Bradley E. Schaefera, který se objevil v květnovém vydání známého populárně-vědeckého časopisu Sky and Telescope. Týká se samozřejmě tohoto úkazu a je skvělým dokumentem o tom, jak v daleké i nedávné historii byly tyto úkazy interpretovány a jak na ně pohlíželi mocní tohoto světa. Připomenu jen jedno z posledních "velkých nakupení" 10. května 1941. To byla druhá světová válka v plném běhu, vrcholila bitva o Anglii. Nacista Rudolf Hess po konzultaci s astrology Ernstem Schulte-Strathausem, Maria Nagengastovou a ještě dalšími zvolil právě toto datum jako příhodné pro jeho bláznivý let do Skotska, kde chtěl vyjednat příměří s Brity. Jak Hessův výlet skončil, víme z dějepisu. Už méně se ví, že mnozí astrologové skončili v nacistických koncentrácích. Pamětníci si možná také vzpomenou na rok 1982. Podobná konjunkce planet měla podle Johna Gribbina a Stephena Plagemanna způsobit zvýšenou tvorbu slunečních skvrn, vzrůst počtu erupcí a výron horkých oblak plazmatu do prostoru. Ta se pak měla střetnout se Zemí, narušit atmosféru a orientaci rotační osy, a ve svém důsledku vyvolat ničivá zemětřesení, zejména v Kalifornii. Ne, moc se nesmějte, ne všichni vědci z oboru to tenkrát označili za naprostou pitomost. Takže -- milí čtenáři -- koukněte se na oblohu už teď, ať z úkazu taky něco máte, za měsíc s nadhledem sledujte celou mediální kampaň kolem "planet v jedné přímce", a hlavně -- při vědomí toho, co o věci víte, přemýšlejte o tom, kde končí lidské racionální uvažování a začínají emoce a výmysly.

Zdeněk Pokorný

 

 

 

The Great Gig in The Sky

Dovolil jsem si použít název pompézní skladby Pink Floyd, protože podobně na každého diváka muselo působit divadlo, jež nad Brnem zachytil Miloš Druckmüler a Jan Šafář. Pojďte se podívat na několik barevných fotografií polární záře!

Přiložené fotografie pořídil Ing. Jan Šafář z brněnské hvězdárny na film Kodak Profoto 400 přes objektiv 2,8x20mm. Expoziční časy se pohybují od 30 sekund do tří minut. Snímky uveřejňujeme s laskavým svolením autora.

Další dva snímky pocházejí od Miloše Druckmülera.

Nakonec přikládáme líčení Petra Pravce z Ondřejova. I tak se dá objevit polární záře :)

K tomu vsemu, co jsem napsal v noci do teto konference, jeste pridavam jako pikantnost to, ze jsme pritomnost te polarni zare zjistili ze CCD snimku. Ne, nesnimame barevne. Po 20. hodine UT jsme vsak fotometrovali planetku 1991 DB na poli nad severovychodem, pozadi nahle zacalo vyvadet takove veci, jake nepamatuji. Peter Kusnirak se sel podivat co kopule, co se to deje, a kdyz se vratil, rikal, ze je tam v te oblasti nejaka podivna cervena zare. Tak jsem se sel taky podivat, ale zrovna to zmizelo. Ale podle jeho popisu mu rikam, ze to urcite byla polarni zare, ze uz jsem jednu podobnou v roce 1989 videl. Nechtel tomu moc verit, zdal se byt trochu zklaman, predstavoval si ji pry lepsi. No nic, pokracovali jsme ve fotometrii 1991 DB. Po chvili zase na snimcich zacalo pozadi silet. Jdeme nahoru do kopule a uz ze schodu vidime sterbinou to uchvatne divadlo, cervenou zari se zelenobilymi pruhy. Nechali jsme fotometrii bezet (na vkladanou astrometrii jsme rezignovali) a obdivovali to. Bylo asi 20:30 UT. Co prislo pak kolem 23:20 UT, o tom uz snad ani psat nebudu, chybi mi superlativy. Tak tolik me dojmy. Polarni zare je sice malinko mimo temata techto konferenci, no ale nakonec MPH i CCD v teto me zprave je, takze snad si to radi prectete. Zdar, Petr

Rudolf Novák
 

Jak jsem snad viděl polární záři

Okolo jedenácté hodiny večer asi po půlhodině spánku mě probouzí telefon (zapoměl jsem ho vypnout), já se pomalu škrábu z postele a plazím se k zelenému světýlku. Na druhém konci telefonního spojení slyším Jirku Duška jak mi třesoucím hlasem sděluje, že nad severovýchodním obzorem "řádí" polární záře.

Nejdříve vybíhám na balkón, ale z něho není na severovýchod vidět. Takže ještě v polospánku na sebe hážu několik svršků a vybíhám na nějaké tmavší místo stotisícového sídliště, což není zase tak jednoduché, nakonec mířím na menší fotbalové hřiště, kde nejsou lampy veřejného osvětlení. Cestou potkávám skupinku policistů a uvědomuji si, že nemám u sebe žádné doklady pouze klíče a telefon. Už jsi představuji jak jim budu vysvětlovat, že běžím na hřiště pozorovat polární záři.

Naštěstí nevypadám podezřele a policisté mě míjejí bez povšimnutí. Dorážím na hřiště, kde alespoň nejsem ozařován světly ze vzdálenosti několika metrů a ihned můj zrak směřuje na severovýchod. Obloha je v mírném oparu, v nadhlavníku je mhv asi 4,5 magnitud, nad severovýchodním obzorem je to asi 2,5 magnitud. Moc toho tedy není vidět. Nad Denebem je cosi jako velmi řídká oblačnost načervenalé barvy -- tohle je ale u nás úplně normální. Něco takového a mnohem jasnějšího je možno pozorovat za oblačné noci, kdy se na mracích odráží světlo sodíkových výbojek. V tomto případě je však trochu zvláštní, že to cosi je jen na jednom místě.

Spojuji se znovu s Jirkou a ten mi popisuje jakýsi červený oblak v Labuti, který by snad mohl být totožný s tím mým. Nad severovýchodním obzorem jakoby pomalu proletá skoro nepostřehnutelný pás světla jako z reflektoru, jen není tak ostře ohraničen. Asi to však byl jen jakýsi klam na mé sítnici. Poté vytáčím několik dalších potenciálních pozorovatelů-majitelů mobilních telefonů, ale na příjmu je pouze Tomáš Havlík, který je vzdálen od mého "pozorovacího stanoviště" zhruba dvacet kilometrů a ihned vyráží do terénu. Nad severním obzorem si všímám jakéhosi podezřelého světla, které bych však za "normální" noci identifikoval jako pozemský zdroj světla.

Je však pouze tímto směrem, i když "světelná civilizace" je rozlezlá prakticky všemi směry. Tomáš mi ještě volá ze střechy domu, na kterou vyšplhal a také mluví o "světle na severu". Možná, že je to jen vzdálený pozemský zdroj. Pokud se někdo na mě dívá z nedalekých oken paneláku, nevím co si o mě musí myslet. Vidí telefonující postavičku procházející se po neosvětleném hřišti s upřeným pohledem na oblohu -- je to deviant či blázen? Já bych preferoval postižení astronomií a nebeskými úkazy. Noc nepatří zrovna k nejteplejším, takže zhruba patnáct minut po půlnoci hřiště opouštím směřujíce vstříc teplé posteli a brzkému ranímu vstávání. Usínám s otázkou, bylo to co jsem viděl opravdu polární září? Snad.

P.S. Přimlouval bych se k vytvoření jakési služby-informačního kanálu, kterým by se zprávy o takovýchto nebeských úkazech šířily pomocí SMS a emailem.

Marek Kolasa
 

Viděli jste polární záři?

Dnes v noci, tedy ze čtvrtka na pátek, odehrála příroda na nočním nebi nádherné představení. V době, kdy zapadal Měsíc ve společnosti Marsu, Jupiteru a Saturnu, objevila se hned vedle -- naprosto bez varování -- nádherná polární záře!

Bylo krátce po půl jedenácté, když mi kolega Jan Hollan volal z hvězdárny domů, že nad severem a v tom okamžiku momentálně nad severovýchodem nejméně hodinu, hodinu a půl plápolá jasná polární záře. Samozřejmě jsem nelenil, vyběhnul na balkon a ... a nespatřil vůbec nic. Tedy pokud nepočítám těch pár jasných hvězd, které se prodraly skrz vrstvu světelné opony od desítky tisíc brněnských pouličních lamp.

Zhruba za deset minut, když jsem balkon navštívil podruhé (nyní už s mírným pocitem, že jde buď o opožděný apríl, a nebo, že je polární záře velmi slabá a já ji prostě z principiálních důvodů ze svého pozorovacího stanoviště vidět nemohu), všimnul jsem si nenápadné skvrny o průměru tak deset stupňů nízko nad severovýchodem, ve středu Labutě.

A v tom to začalo. Přímo před mýma očima se začal zvětšovat a zjasňovat. Po několika desítkách sekund, kdy můj křik přivolal zbytek rodiny, se zář rozprostřela do nádherného vějíře, jenž sahal až 40 stupňů vysoko a táhnul se přes čtvrtinu oblohy. Podkladem byla červenohnědá skvrna, ve které byly svislé pruhy snad bílé s trochou příměsi zelené či modré. Ty vypadaly jako reflektory ozářené nebe. Tu byl jeden osamocený, tu byly hned tři vedle sebe.

Vzhled záře se pozvolna měnil a především rozšiřoval. Zhruba deset minut od objevu se roztáhla přes celý severní obzor a začala se rozplývat. O dalších pět minut později pak zmizela nadobro.

Tím ale světelné představení úplně neskončilo. Kolem půlnoci se zář, byť ne tak nádherná a rozsáhlá, objevila znovu -- nad severovýchodem, kolem souhvězdí Labutě. Celé představení navíc doplňoval abnormálně světlý severní obzor, do výška kolem desíti stupňů zabarvený do kovově modré.

A jak byla polární zář, v našich zeměpisných šířkách tak výjimečná, vidět i v jiných částech našeho státu? Tady je několik úryvků z došlých e-mailů.

Skoda ze nekoukate na oblohu. Dnes vecer se mi po dlouhe dobe postestilo videt nocni oblohu a shodou okolnosti se na ni objevila polarni zare s prestavkou deseti minut trvajici hodinu a pul. Mela tri slozky: v prvni fazi se objevily bile pasy jdouci rovnobezne s polednikem ve vyjimecnych pripadech az 40 stupnu dlouhe, ktere se v dalsim postupne rozpadaly do syte cervenych zaclon pomalu mizejicich na pozadi, misty v tom zanikaly hvezdy konce leveho kridla labute. Treti slozka sedela jako bila zare (se zelenym nadechem) na obzoru. Cely jev v maximalni fazi byl pres devadesat stupnu roztazen po obzoru a obloukovite sahal k Polarce. Cely ten spektakl se opakoval pres sebe, raz na raz, s dynamikou desitek sekund. Nejsem na polarni zare expert, ale bylo to super. Fotil to tu (Ondrejov) Ales Kolar, sirokacem na barvu 800 Asa. Treba se mi podari vydyndat fotky... Mel by o tom nekdo napsat do Ucitelskych novin :)

Vaclav Rikal, Ondrejov

Ahoj Jiri, kolem cca 20:30 UT a ted znovu kolem 23:30 UT (svetoveho casu) byla i zde z centra Ceskych Budejovic videt polarni zare, pricemz ta pozdejsi byla daleko vyraznejsi i barevnejsi (nacervenala), i vyse nad obzorem az do nejakych cca 50 stupnu. Jakozto "profesionalni smolar" jsem v Ceskych Budejovicich, Milos a Zdenek ji maji krasne na Kleti, je tak jasna, ze je videt i na zvysenem pozadi CCD snimku.

Z CB a za zpravy z Kleti Jana Ticha

V noci z 6 na 7 dubna jsem na obleze nad Žďárem nad Sázavou pozoroval červenou záři vycházející z jihovýchodního směru. V počátečná fázi mého náhodného pozorování cca 22:15 se záře pomalu začala objevovat na pravém okraji mnou pozorovaného horizontu. Asi po 10 až 15 minutách se záře rozlila přes 1/4 oblohy aby byla na svém postupu dále zastavena tmavým pruhem. Ten po několika chvílích zmizel a červená záře začala opět od spodního okraje zabírat oblohu ... Když bylo cca 23:25 byla již záře přes celou oblohu. Ve chvíli kdy jsem končil své amatérské pozorování a odebral se domů,protnuly oblohu dva bílé pruhy a rozdělily červenou oblohu na tři nestejně velké díly. Bylo to opravdu krásné divadlo.

Tomáš Selucký

Dobry den, jmenuji se Jan Tichy. Pisu ohledne polarni zare dne 6. dubna. Tento den jsem se poprve vydal na Mladoboleslavskou hvezdarnu ktera je ve skole pastelka na radouci. Asi hodinu jsme pozorovali oblohu a od 23.15 jsme si vsiml polarni zare. Do 23.40 byla intenzivni a mela rozsah 90 stupnu na delku a asi 20 stupnu na vysku.Potom lehce pohasla a byl vydet pouze na severovychodu maly oblak. Avsak od 22.50 se zacal tento oblak zvetsovat az se opet rozrostl pres celou oblohu asi tech 90 stupnu a nabral jeste vedci rudy nadech a v nem se i zacaly obevovat bile pruhy. Na hvezdarne jsme byly 4 a z toho pouze jeden pan ji vydel podruhe v zivote. Poprve ji vydel v Petrohrade nebo nekde tam. Posledni pozorovani jsme zaznamenali v 23.15 hod. Tento den jsem sel poprve na nejakou hvezdarnu a zrovna jsem objevil ukaz desetileti nebo stoleti? Mam zazitek na celej zivot.

Naschle Jan Tichy

Dnes v noci (6/7.4.) bolo mozne vidiet polarnu ziaru. Tu v Ondrejove aktivita kulminovala okolo 20:50 UT a najma okolo 23:15 UT, ked obloha doslova horela sytocervenou farbou s mnozstvom svetlych pruhov, ktore vybiehali kolmo od obzoru a niektore dosahovali az k zenitu. Cervene svetlo polarnej ziare sa tiahlo v sirokom pruhu cez pol oblohy a vzhlad ukazu sa neustale menil. Jednoducho uzasne.

Peter Kusnirak, Ondrejov
Jiří Dušek
 

Mir oživen!

Privátně financovaná dvoučlenná výprava k ruské stanice Mir, která začala na kazašském Bajkonuru ráno 4. dubna, dosáhla cíle ve čtvrtek v osm hodin a třicet dva minut našeho času.

 Zatímco úterní start byl bez problémů, stejně jako následné dvoudenní přibližování ke 14 let staré základně, finální manévr se trochu zadrhnul. Sergej Zaletin a Alexander Kaleri, kteří by měly v kosmu pobývat kolem 45 dní, se ke spojovacímu uzlu nejdříve přiblížili pomocí autopilota. Ve vzdálenosti jenom několika metrů řídící systém přepnul na malé trysky dokončující manévr. Kosmonauti, oblečení do skafandrů, celý průběh sledovali z bezpečí návratové části lodi Sojuz.

Když ale tělesa dělila vzdálenost jenom devět metrů, zjistila posádka, že se Sojuz odchyluje od optického terče zhruba o dva stupně. Řídící středisko proto nařídilo zastavení manévru a stabilizaci lodi. Kosmonauti převzali kontrolu nad řízením a spojení dokončili ručně.

Po nezbytné kontrole všech uzávěrů otevřel Sergej Zaletin a Alexander Kaleri kolem půl jedenácté našeho času vstupní poklopy. V následujícím desetiminutovém komunikačním oknu pozemnímu středisku ohlásili, že navštívili více než devět měsíců opuštěnou stanici, a odvysílali odtud také krátký videozáznam. Ovzduší uvnitř Miru bylo sice poněkud teplejší, avšak tlak měl normální hodnoty. Podle plánu se posádka kolem dvacáté hodiny uloží ke spánku a stráví zde první noc.

 Je tedy zřejmé, že pozemní specialisté v minulých dnech odvedli dobrou práci. Nejdříve postupně oživili celou stanici. Otevřením ventilů u kyslíkových nádrží dopravní lodi Progress poté upravili nezbytnou kvalitu zdejší atmosféry.

Hlavním úkolem čerstvé posádky je připravit Mir na zánik v zemské atmosféře. Kolik času stráví na palubě, je přitom otázkou peněz. Ty dostává společnost Energija, provozující stanici, od soukromých mecenášů, především sdružení MirCorp. To v těchto dnech oznámilo, že začíná uvažovat o další výpravě v září tohoto roku, která by na palubě stanice zprovoznila první internetový vesmírný portál. Se stanicí má pak i další plány, MirCorp (z 60 procent vlastněný právě Energijí) totiž hodlá zprostředkovat business i pro jiné soukromé společnosti. Začíná snad komerční využití Miru?

Jiří Dušek
 

Poučení ze země Oz

Rok před legendárním letem Jurije Gagarina, devět roků před procházkou Armstronga s Aldrinem po Měsíci, v pátek 8. dubna 1960 zahájil Frank Drake jeden z nejpodivuhodnějších experimentů druhého milénia.

 V údolí poblíž Green Banku v Západní Virginii tehdy třicetiletý Drake zapnul několik spínačů, otočil pár knoflíků a anténu radioteleskopu o průměru 85 stop nasměroval k jedné ze dvou blízkých hvězd: epsilon Eridani či tau Ceti. Jeho úkol: hledání signálů vyspělé civilizace mimo planetu Zemi. Přehlídka Ozma, nazvaná po pohádkové postavě ze země Oz, místa "velmi vzdáleného, těžce dosažitelného a obydleného zvláštními a exotickými bytostmi", tak úspěšně začala. Zatímco zájem o život tam "jinde" je starý jako lidstvo samo, moderní hledání mimozemských civilizací je spíše nepopsaný list právě vyvázané knížky. Podle dochovaných legend "začalo" všechno v roce 1959 článkem Pátrání po mezihvězdném spojení Giuseppi Cocconiho a Philipa Morrisona v prestižním časopise Nature, kteří v kostce nastínili strategii nového vědního oboru a ukázali, že nejvhodnější bude pátrat v oboru mikrovln. Svůj šestistránkový příspěvek zakončili slovy: "existence mezihvězdného vysílání je v dokonalém souladu se vším, co známe... Je obtížné předpovědět pravděpodobnost úspěchu, avšak jestliže hledat nebudeme, naděje na úspěch se budou rovnat nule."

Ve stejné době provedl obdobnou úvahu dodnes velmi známý astronom Frank Drake. "V té době jsme stavěli nový, velký radioteleskop, a co bylo neméně důležité, také několik nových typů přijímačů, které byly asi desetkrát citlivější než do té doby používaná zařízení," komentoval své rozhodnutí. "Kombinace velkého teleskopu a citlivější aparatury nám poprvé dovolila zachytit signály od vzdálených Slunci blízkých hvězd o stejné síle, jako jsme my sami dokázali vysílat do vesmíru. Jinak řečeno, dostali jsme se do místa, kdy můžeme zachytit civilizaci podobné naší."

Přijímač byl vyladěn na magickou vlnovou délku 21 centimetrů (1420 Mhz), na níž vysílá neutrální vodík. Důvod? Prostý! Jakmile namíříte radioteleskop na oblohu, zachytíte všelijaké signály. Některé skutečně pochází z vesmíru, jiné vznikají v naší atmosféře. Nejméně rušivých zdrojů se nachází v oblasti mezi jedním a deseti gigahertzi, kde také sledujeme záření neurálního vodíku, nejrozšířenějšího prvku ve vesmíru. S frekvencí 1,42 GHz má charakter souvislého šumu a lze ho registrovat na velké vzdálenosti. Kromě toho se hned "vedle", na frekvenci 1,64 GHz, pozoruje molekula OH. A když dáte k sobě H a OH, vznikne vám HOH -- tedy molekula vody, základ životně důležité kapaliny.

Této části elektromagnetického spektra, mezi 1,42 a 1,64 GHz, se proto říká "vodní pásmo". Kdyby na sebe chtěla nějaká civilizace upozornit, pak by si pro své vysílání nejspíše vybrala právě tuhle oblast. Tak si to alespoň myslí pozemští odborníci.

 "Excelentní přijímač jsme začali ladit kolem čtvrté ráno," pamatuje si stále ještě Drake. "Bylo prakticky kolem nuly. Ladění jsme prováděli v budce o něco větším než popelnice umístěné v ohnisku 85stopé antény. Nové přijímače ovšem byly značně vrtkavé, takže jejich přesné nastavení trvalo kolem hodiny. Navíc pouze dva lidé na světě věděli, jak na to; inženýr, který je postavil a já."

Ovšem jaký typ signálu máme vlastně hledat? To nikdo přesně neví. Je možné, že civilizace provozuje mezihvězdné vysílání záměrně, aby na sebe upozornila okolí. Taková depeše by měla nejspíše charakter pípání, vyjadřujícího třeba posloupnost prvočísel. Na její identifikaci se ostatně orientuje většina současných přehlídek.

Můžeme však pátrat také po projevech, které nejsou určeny nám. Podívejme se na Zemi. V průběhu posledních padesáti let jsme planetu obklopili nejrůznějšími, mnohdy velmi silnými rádiovými vysílači. Po celou dobu se kolem nás šíří rychlostí světla bublina radiového záření -- za padesát let dorazila padesát světelných roků daleko. Není to mnoho, ale je nutné přiznat, že my jsme dosud v technologických plenkách. Jinde na tom mohou být mnohem lépe. Naše detektory tedy mohou čmuchat také tyto neobvyklé radiové zdroje.

Každopádně je tu problém s identifikací. Když pomineme různé klamné zdroje, jako tajné vojenské vysílače, nepřeberné množství umělých družic a kdo ví co ještě, do hry vstupuje další faktor: Čím vzdálenější bude jinoplaneta, tím horší a nevýraznější signál od ní přijde. Takzvaná mezihvězdná scintilace totiž dokáže dokonale narušit jak amplitudu původně úzkopásmového signálu, tak jeho frekvenci. S tím vším se musí vypořádat analytické programy mezihvězdných přehlídek. Zanechejte tedy nadějí, že bychom z takového chaosu nějakým zázračným způsobem zrekonstruovali televizní vysílání transgalaktické stanice. Na velké vzdálenosti lze registrovat prakticky jenom šum. Ovšem například u Země je možné poznat jeho umělý původ: pokrytí naší planety nejrůznějšími vysílači není rovnoměrné a proto se intenzita radiového záření neustále opakuje s periodou 24 hodin.

 Projekt Ozma se rozběhnul kolem šesté ráno -- a prakticky ihned zachytil zvláštní signál. "Už první den jsme dostali veliký, nápadný a falešný poplach," dodal Frank Drake. "Samozřejmě, že se nám ho nepodařilo ihned identifikovat, to až po několika týdnech. Celá ta doba tak byla velmi vzrušená. Nemohli jsme uvěřit v takové štěstí." Zachycené vysílání však přišlo z tajného vojenského experimentu.

Celý program nakonec sestával ze dvou stovek pozorovacích hodin rozložených v průběhu dvou měsíců. Vždy šest hodin denně naslouchal jeden 100 Hz přijímač, který dokázal monitorovat pásmo o šířce 400 kHz. Signál se ukládal na magnetickou pásku a odborníci se pak pokoušeli identifikovat pulsy v sérii vysílající posloupnost prvočísel, tedy evidentní zprávu od inteligentních bytostí. Kromě jednoho zbytečného poplachu však reproduktory naplnil jen nic neříkající šup s náhodnými prsky.

Z dnešního úhlu pohledu není divu. Frank Drake si za cíl svého experimentu vybral dvě Slunci podobné stálice, epsilon Eridani a tau Ceti. První z nich má však stáří kolem jedné miliardy roků, takže může být domovem nejvýše drobných baktérií. Tedy v případě, že vývoj živých organismů probíhá na jiných tělesech stejně rychle jako u nás na Zemi.

"Naše dnešní přístroje jsou 100bilionkrát citlivější než jsme měli při experimentu Ozma," komentoval současný stav Frank Drake. "Ozma však nebyla zbytečná -- měla skutečnou šanci na úspěch, alespoň na základě tehdejších technologií. A věda tak postoupila o další příčku na žebříku poznání." Jeho existence navedla americkou Národní akademii věd na zorganizování první konference věnované hledání mimozemských civilizací. V listopadu 1961 se sešlo několik odborníků, včetně mladičkého Carla Sagana, pro které Drake zformuloval slavnou rovnici zprostředkující orientační statistický odhad počtu civilizací žijících v současnosti v naší Galaxii. Podle různě zadávaných hodnot vychází, že se kolem nás rozprostírá deset a nebo také sto tisíc obydlených planet.

Jiří Dušek
Zdroj: SETI Institute a další
 

Přežije lidstvo letošní svátek práce?

Nedávno se mně jedna paní zeptala, coby známého "astrologa", jak že nás postihne ona strašlivá nebeská událost zvaná "planety v jedné řadě". A jestli prý by nebylo lepší proti tomu něco dělat. Co, to sama nevěděla, jen jestli se nemá zásobit základními potravinami pro případ nouze.

 Už je to tu zas, jen co jsme přežili konec světa v srpnu minulého roku a hrozící vzpouru počítačů na konci kalendářního roku, musíme se rychle připravovat na pohromu další. "V květnu tohoto roku, přesněji 5 května, se dostanou planety do přímky, díky tomu bude na Zemi působit větší gravitační síla, která způsobí nedozírné škody. Řada zemětřesení postihne kontinenty, obrovské vlny tsunami dosahující výšky několika set metrů zaplaví přímořské oblasti. To vše bude mít za následek jediné, konec lidstva na Zemi." Toť malý úryvek jednoho z mnoha článků věnující se fenoménu "planety v řadě".

Co se tedy bude dít v květnu na naší obloze? Jednoduše řečeno nic, co by stálo za pozornost. Poblíž Slunce se pouze seskupí všech pět planet viditelných pouhýma očima na úseku asi 20 úhlových stupňů. Pro názornost: je to asi stejný rozměr jako vzdálenost špičky ukazováčku a palce při natažené paži vůči obloze. O nějaké přímce tedy nemůže být ani řeč. Většina lidí si totiž planety v přímce představuje jako zákryt planet, tedy že se v jednou okamžiku všechny planety vzájemně doslova překryjí, a navíc to všechno bude vidět očima na obloze. Nu a právě v okamžiku vzájemného překrytí udeří zemětřesení.

 Většina lidí však neví, že planety se do přímky ani nemohou dostat, hned z několika důvodů. Prvním důvodem je fakt, že každé těleso naší planetární soustavy obíhá kolem Slunce v jiné rovině. Sklony oběžných drah jednotlivých těles jsou jiné než má Země. Z tohoto důvodu se tělesa sluneční soustav zakrývají jen výjimečně. Tím nejznámějším a nejčastějším zákrytem je ostatně zatmění Slunce. U planet viditelných očima se sklony drah k ekliptice, tedy k oběžné dráze Země kolem Slunce, pohybují od 1 stupně u Jupiteru až k 7 stupňům u planety Merkur. Z toho vyplývá, že se planety prostě a jasně do přímky nikdy dostat nemohou.

Můžeme tedy spíše hovořit o těsných seskupeních planet. Taková seskupení však nejsou nic výjimečného, podobná těsná uskupení nastávají jednou za asi třicet let. Možnost vidět takové seskupení jsme měli v únoru 1962 a další podobný úkaz nastane v září 2010.

Co tedy na obloze uvidíme? Zjednodušeně řečeno vůbec nic, nevýhodou úkazu je, že k němu dochází vždy v blízkosti Slunce. Proč? Inu proto, že dvě nejvnitřnější planety -- Venuše a především Merkur -- se nikdy příliš nevzdálí oslňujícímu kotouči Slunce. Uskupení se nám tedy odehraje na denní obloze, kdy přirozeně nemůžeme spatřit nic víc než sluneční kotouč. Taková představení jsou tedy zajímavá spíše teoreticky, třeba na monitoru počítače, pozorovat na skutečné obloze je nelze.

Planety v přímce se tedy pozorovat nedají; ale co jejich gravitační vliv na naši planetu? Zde bychom měli spíše hovořit o silách slapových nežli gravitačních, neboť ty jsou z pohledu pozemského pozorovatele mnohem zřetelnější. Každé těleso a tedy i naše Země je pod vlivem gravitačního působení ostatních těles a protože každé těleso (tedy i planeta) není jen hmotným bodem, ale tělesem určitých rozměrů, je přirozeně síla působící na rozdílná místa tělesa jiná. Rozdíl těchto sil se pak nazývá slapovým působením. (Jejich "sílu" demonstruje přiložená tabulka, která ukazuje, jak moc na nás jednotlivá tělesa působí. Jednotkou je síla, kterou se navzájem ovlivňuje Země se Sluncem.)

Maximální přitažlivá síla Slunce, Měsíce a planet na Zemi v relativních jednotkách
 Měsíc  2,1
 Slunce  1,00
 Venuše  0,000113
 Jupiter  0,0000131
 Mars  0,0000023
 Merkur  0,0000007
 Saturn  0,0000005
 Uran  0,000000001
 Neptun  0,000000002
 Pluto  0,0000000000001
Pokud bychom bydleli na mořském pobřeží, znali bychom působení slapových sil velmi důvěrně. Střídání odlivu a přílivu v pravidelných šestihodinových intervalech je totiž záležitostí právě popsaných sil a souvisí s gravitačními účinky Slunce a Měsíce. Především druhé jmenované těleso má za následek mohutné vzdouvání mořské hladiny, které může v některých mořských zálivech dosahovat výšky až osmnácti metrů. Maximum přílivu pozorujeme v době, kdy je Měsíc na obloze nejvýše. Odliv pak nastane, nalézá-li se Měsíc poblíž obzoru. Takzvaný "velký příliv" můžeme očekávat v době měsíčního novu nebo úplňku, neboť v té době se Měsíc a Slunce nalézají "jedné přímce" se Zemí. Velikost sil působících na Zemi se tedy sčítá. Měsíc jako těleso Zemi nejbližší má přirozeně vliv největší. Slunce je sice 25 miliónkrát hmotnější než Měsíc, ale je skoro 400krát vzdálenější. Z teorie vyplývá, že intenzita účinky slapového působení klesají s třetí mocninou vzdálenosti těles, takže i když je hmotnost Slunce obrovská, působení slapů na Zemi je přibližně dvakrát slabší než u malého, ale zato mnohem bližšího Měsíce.

 A jak je to se slapovými vlivy ostatních planet, zvláště budou-li pohromadě? Těleso, které se po Měsíci ocitá Zemi nejblíže, je planeta Venuše, velikostí srovnatelná se Zemí. Na minimální vzdálenost asi 50 miliónů kilometrů však Zemi slapově ovlivňuje jen pramálo. Kupříkladu vliv Venuše na přepočtený na příliv a odliv oceánů by se dal vyjádřit hodnotou jeden milimetr, což je přirozeně hodnota neměřitelná. Další planety, i kdyby působily pospolu, pak naší planetu slapově ovlivňují ještě mnohem méně. I kdyby se tedy všechna tělesa sluneční soustavy sestavila do přímky, nevzedmula by se mořská hladina ani o píď více než tak, jak tomu bývá obyčejně. Samozřejmě pokud nebudeme jako píď počítat onen zmiňovaný neměřitelný jeden milimetr.

Kde se tedy vzaly ony zprávy o konci světa, vlnách tsunami a zemětřeseních? Žijeme v podivné době, na jedné straně jsme si lidé zvykli na to, že naše životy jsou neviditelnými nitkami spleteny s činností počítačů, automatů a umělé inteligence. Na druhou stranu stále více lidí začíná navštěvovat kartářky a věštce. Stalo se již jakýmsi folklórem dneška věřit na zázračnou sílu kamene pod polštářem, či věštbu ze skleněné koule. Zjednodušeně řečeno za dávných dob se věřilo na sedmimílové boty, čtyřhlavé draky a dneska zase na horoskopy a předpovídané konce světa. Není se čemu divit. Dennodenní "masírovaní" našich spoluobčanů denním tiskem a médii, kde jen výjimečně chybí pochybné denní horoskopy, zcela jistě v mnohých vyvolávají zmatek.

 "Jestliže ovlivňují hvězdy, planety a jiná kosmických tělesa naše každodenní chování, musí být tento vliv na celou naši planetu ještě mnohem výraznější. Nakupí-li se planety nedej bože do jednoho místa oblohy, musí to přece mít za následek nějakou pohromu."

Je tedy téměř jisté, že lidstvo letošní květen přežije, určitě se však najdou tací, kteří našemu květnovému seskupení planet přiřknou "neblahé vlivy". Planety budou mít na svědomí eskalace násilí v různých částech světa a další válečné konflikty a je poměrně jednoduché svést tyto záležitosti na věci "kosmické". Stačí se však podívat do historických análů, abychom zjistili, že za posledních dva tisíce let se válčilo více, než by bylo na myslící bytosti zdrávo. V kronikách a záznamech bychom našli pouze dva samostatné roky, kdy na naší planetě neprobíhal žádný válečný konflikt. Pokud by tyto záležitosti měly na svědomí zmiňované seskupení planet, musely by být "v přímce" skoro pořád.

Tomáš Havlík
 

Mimikra odhalena!

Bude to skoro dva roky co na pompézní tiskové konferenci NASA zazněla překvapivá informace: Podařilo se nám poprvé zahlédnout osamocenou planetu mimo sluneční soustavu. Událost, s přívlastkem největší v dějinách Hubblova kosmického dalekohledu, však pozvolna vyprchala. Poslední ránu z milosti ji pak v těchto dnech zasadil samotný objevitelský tým.

 Unikátní nález, dnes už raději psaný v uvozovkách, se podařil zcela náhodou, během studia velmi mladých hvězd infračervenou kamerou NICMOS, která se dokáže podívat skrz jinak neprůhledné plynoprachové obálky rodících se hvězd. Mezi vytipovanými cíli byl i objekt označený TMR-1, čerstvě zrozená dvojhvězda v souhvězdí Býka. Její věk je mezi 100 tisíci a jedním milionem roků.

Snímek z kamery NICMOS ukázal dvojici hvězd zachumlaných do prachové mlhoviny, které dělila vzdálenost minimálně 42 astronomických jednotek. Na první pohled však bylo zvláštní, že ze soustavy vybíhal na 1400 astronomických jednotek dlouhý výtrysk, na jehož konci se nacházel světelný zdroj s hvězdnou velikostí 18 magnitud (označený TMR-1C). Za předpokladu, že tento zdroj leží ve stejné vzdálenosti (450 světelných let) a má shodné stáří, podařilo se kolektivu Susan Tereby odhadnout hmotnost na pouhé dvě až tři hmotnosti Jupiteru. Velmi pravděpodobně se přitom jednalo o objekt vyhození při gravitačních hrátkách ven ze systému do okolního mezihvězdného prostoru.

Pečetí, která měla definitivně potvrdit unikátní náhodu, byla analýza spektra TMR-1C -- na konferenci z 28. dubna 1998 však nedostupná. Teprve později, v říjnu 1998, se na zdroj podívalo desetimetrové oko Keckovy observatoře. Bohužel pro výzkumný tým, celou NASA a vlastně i nás, zvídavé lidi, přišla studená sprcha. Je nad Slunce jasné, že se za planetou skrývá těleso o povrchové teplotě kolem tří tisíc stupňů.

I když zde stále ještě doutná miniaturní jiskřička naděje, mnohem reálnější je jiné vysvětlení objevitelského týmu: TMR-1C představuje hvězdu v pozadí, obyčejného červeného trpaslíka.

Jiří Dušek
Zdroj: Preprint pro Astronomical Journal
 

Sága kosmického teleskopu III

Britský astrofyzik Fred Hoyle hovoří o Hubblově kosmickém dalekohledu jako o dramatu o třech dějstvích: První dějství úspěšně skončilo vypuštěním dalekohledu na oběžnou dráhu. Druhé dějství právě probíhá. Astronomové využívají získaná data, aby popřeli či potvrdili dosavadní představy o vesmíru. Třetí dějství nás teprve čeká. V průběhu 21. století se prokáže vliv tohoto výjimečného zařízení na rozvoj dnešní astrofyziky, kosmologie, astronomie i samotné fyziky.

Po vypuštění HST byla zjištěna řada závad. Některé jenom drobné, snadno odstranitelné, ale jedna naprosto kardinální. Ke zděšení všech odborníků v řídícím středisku a vývoji, stejně jako všech astronomů na světě se zjistilo, že optický systém dalekohledu je chybně vybroušen. Naprosto fatální chyba, která padá na hlavu NASA (resp. středisek, které přístroj vyvíjely a zkoušely, resp. měly zkoušet).

Kromě ní byly objeveny i další drobnější závady, které znepříjemňovaly práci s dalekohledem. Jednou z nich byly i vibrace, objevující se při přechodu mezi světlem a stínem na oběžné dráze kolem Země. Rozkmity přístroje činily až osm obloukových minut (což bylo asi o tři řády více, než byla přesnost nastavení). Kmity trvaly tři až pět minut a prakticky znemožňovaly pozorování. Někteří odborníci dokonce vyslovili obavy nad nadměrným pevnostním namáhání teleskopu v tomto nestabilním režimu. Příčina vibrací byla v tepelných deformacích slunečních panelů. Omezení nežádoucího stavu bylo provedeno úpravou programu automatického řízení teleskopu.

Teleskop se nedá doostřit. Původní předpoklady hovořily o tom, že do plošky o velikosti 0,06 obloukové vteřiny bude soustředěno na 80 procent světla bodového zdroje. Ve skutečnosti to však bylo jenom dvacet procent! Příčina byla zdrcující: optická deformace obrazu vlivem tzv. sférické aberace (vlivem špatných tvarů optických ploch). Je nutno si uvědomit, že optika byla dodělána již v roce 1981. Avšak na druhou stranu měla vývojová střediska dostatek času na vyzkoušení teleskopu jako celku. To se však díky administrativním problémům nerealizovalo. Potřebnou techniku na zkoušení optických systémů daných rozměrů měla pouze armáda. Pracovníci NASA nebyli dostatečně bezpečnostně prověřeni, aby mohli v utajovaných vojenských laboratořích pracovat.

Naštěstí vada neovlivnila práci spektrografů a fotometru, které byly v první várce přístrojů na palubě HST. Částečná náprava spočívala ve využití matematických metod zpracování obrazu, které umožnily částečné vyhlazení a rektifikaci nasnímaných obrázků. Úplná náprava mohla přijít až v roce 1993 při prvním servisním letu raketoplánu.

Libor Lenža, František Martínek
 

2147 satelitů v následujícím desetiletí

Podle zprávy konzultační společnosti Teal Group se v tomto desetiletí dočkáme na 2150 umělých družic. Z nich více než polovina bude americká, a z nich jenom každá čtvrtá "státní". Ve výsledku tedy bude 65 procent všech satelitů v soukromých rukou.

 "Poprvé jsme náš model udělali v roce 1992, kdy jsme v období 1993 až 2002 napočítali 656 pravděpodobných výprav," řekl hlavní analytik společnosti Marco Caceres. "Nyní, o devět roků později vidíme, že se počet sond více než ztrojnásobí."

Více než polovina z celkového počtu připadne na Spojené státy, pod hlavičkou vládních programů však odletí jenom každá čtvrtá. Za většinou (65 procent) se pak ukrývají komerční telekomunikační satelity. Na trhu s plnou třetinou přitom hlavní roli sehraje pět společností: Hughes Space and Communications, Space Systems/Loral Alcatel Space Industries, Motorola Space and Systems Technology a Orbital Sciences Corporation.

Zhruba šest z desíti sond bude klasifikována jako malá, tedy s hmotností mezi jedním a tisícem kilogramů. Stejné množství se bude pohybovat na nízké oběžné dráze, především pak v rozmezí 1000 a 1500 kilometrů nad zemí.

Publikovaný model započítává všechny umělé družice vypuštěné v následujícím desetiletí, bez ohledu na pravděpodobnost stavby konkrétního systému či místo startu. "Myslím, že 2147 je nejlepší možný referenční bod," dodal Caceres. "Je zajímavý pro zákazníky z kosmického průmyslu, když chtějí znát věrohodný odhad počtu postavených a vypuštěných sond v následujících deseti rocích. Ve skutečnosti je ale jisté, že jich bude více než tisíc a méně než pět tisíc."

Horní hranice je skutečně maximální možná. "Musím říci, že k dosažení pěti tisíc satelitů do roku 2009 musí v tomto průmyslu nastat nějaká drastická změna," poznamenal opět Marco Caceres

Jiří Dušek
Zdroj: Teal Group
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...