:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

237. vydání (3.4.2000 )

kresba S. Wojtowicz Jednou jsme u nás na hvězdárně vedli zajímavý spor o počátečním písmenu v názvu "sluneční soustava". Máme se držet pravidel a striktně psát malé "es"? Nebo logicky považovat Sluneční soustavu za jméno jedinečného systému a tudíž vždy začínat velkým písmenem? Hádku nakonec vyřešil telefonát do Ústavu pro jazyk český. "Pravidla jsou pravidla, jejich výklad není nijak závazný. Pokud vám to připadá logické, můžete psát, jak chcete," sdělil nám tehdy jeden z odborníků. Disputace o s či S se tak alespoň pro mne stala velikým poučením: Do té doby jsem totiž Pravidla českého pravopisu považoval za naprosté dogma; nyní už vím, že se lze s klidem v duši tu a tam odchýlit. Nic se však nesmí přehánět: "Změny", na které jste určitě při čtení našich článků přišli, bohužel v drtivé většině případů nebyly jiným úhlem pohledu, nýbrž prach sprostými hrubkami. Věřte nám, že se je snažíme minimalizovat, že všechny publikované texty několikrát přečteme. Bohužel pro nás, kontrola pravopisu v editorech není zcela neprůstřelná a pokud se tento nedostatek spojí se zbytkovými znalostmi ze základní a střední školy, je na malér zaděláno. Ale abych nekřivdil našim dopisovatelům, věčný boj s tvrdým a měkkým i/y se týká jenom několika z nás. Proto mi nezbývá než doufat, že mi tyhle chibi laskavý čtenář promine.

Jiří Dušek

 

Důvěřujete televizním předpovědím počasí? (198 odpovědí)

  • ano (66%)
  • ne (34%)

 

 

Další milník jinoplanetnických detektivů

Hvězdáři, jejichž největším koníčkem jsou hony na planety kolotající v okolí vzdálených sluncí, dosáhli dalšího významného předělu: V minulých dnech oznámili objev dvou těles o hmotnosti srovnatelné s naším Saturnem.

 V pomalu, ale jistě se rozrůstajících soupisech dnes najdete na tři desítky planet. Na tom by nebylo nic špatného kdyby, kdyby jejich hmotnost pokaždé nebyla větší než v případě Jupiteru. Důvodů, proč žádná lehčí tělesa s přesvědčivou jistotou neznáme, je hned několik. Hlavní roli hrají naše nedokonalé přístroje, díky kterým můžeme zatím hledat jenom plynné obry. Dále je tu příliš krátká doba pozorování, alespoň v případě analýzy dlouhodobých změn radiálních rychlostí. Tato dosud nejúspěšnější metoda dokázala vyzobat jenom případy těžkých těles s krátkou periodou oběhu: tedy nedaleko mateřské hvězdy. Způsob gravitačních mikročoček, jenž se osvědčil v nedávné době a jenž dokáže odhalit i planety o velikosti naší Země, má pak jeden podstatný problém: soustavy jsou příliš daleko, mimo dosah našich dalekohledů, a jejich existenci tudíž nelze odhalit jinou, nezávislou metodou.

Planety menší než Jupiter jsou však nesmírně důležité. Jejich existence je totiž důležitým dokladem o správnosti našich představ zdůvodňujících vznik Sluneční soustavy: Planety by měly zkondenzovat v hustém oblaku plynu a prachu kolem rodícího se Slunce někdy před více než čtyřmi a půl miliardami roků. Prachová zrnka se zde pomalu spojovala do stále větších a větších těles, až se vytvořily zárodečné planety o průměru několika tisíc kilometrů. Podobné, právě vznikající soustavy ostatně tu a tam pozorujeme prostřednictvím Hubblova dalekohledu.

Dále od Slunce, kde byl plynoprachový disk chladnější, si kamenné zárody posbíraly i okolní plyn, především vodík a helium. V případě našeho systému mohutný Jupiter "pocuchal" trajektorie těles ve své blízkosti a zabránil tím, aby okolní zárodky vytvořily větší tělesa. Mars tudíž zůstal malý a planetky blíže k Jupiteru ještě menší. Období vzniku větších těles nakonec ukončil nárůst výkonu mladého Slunce, které vymetlo plyn do okolního mezihvězdného prostoru.

 "Představte si, že se ze člunu díváte na vzdálenou pláž," popsal objevy na tiskové konferenci Geoff Marcy z University of California. "Až dosud jsme viděli jenom veliké budovy, za kterými se skrývaly planety větší než Jupiter. Nyní se nám podařilo zahlédnout i menší věci, kameny, o velikosti Saturnu. Na samotné oblázky, tedy na tělesa o velikosti Země, však zatím nedosáhneme."

Důležitý objev se podařil ostřílené dvojici Geoff Marcy a Paul Butles (Carnegie Institution of Washington) ve spolupráci s Steven S. Vogtem (Lick Observatory) pomocí jednoho z osmimetrových Keckových dalekohledů na Havaji. Díky několika grantům totiž už nějakou dobu velmi pečlivě sledují pohyb na tisícovky hvězd ve vzdálenosti do tří set světelných roků. Jediné, co je zajímá, je tzv. radiální rychlost -- tj. rychlost podél zorného paprsku (spojnice Slunce -- stálice). Pokud se v okolí sledovaného tělesa nenachází žádná planeta, pak se její hodnota nemění. Pokud ale hvězda obíhá kolem společného těžiště s planetou, dochází k periodickým změnám. Pravidelné kolísání radiální rychlosti je však naprosto minimální. Ke spolehlivému odhalení gravitačního vlivu menšího tělesa na výrazně větší stálici musíte měřit s fenomenální přesností několika desítek metrů za sekundu. Špičkoví odborníci přitom ve dvou nových případech zvládnuli vystopovat rytmické pohyby s amplitudou jenom 12 metrů za sekundu! Tedy jenom o něco rychlejší než co zvládnou olympijští rekordmani při běhu na sto metrů!

 První úlovek se podařil u HD46375 ze souhvězdí Jednorožce. Obíhá kolem ní planeta o hmotnosti nejméně 80 procent Saturnu s periodou 3,02 dne. (Používaná metoda umožňuje odhadnout pouze spodní mez hmotnosti, ve skutečnosti mohou být tato tělesa hmotnější.) Dělí je přitom průměrná vzdálenost 6,1 milionu kilometrů. Druhá štika uvízla ve Velrybě: Má jméno 79 Ceti a v její záři, 52 milionů kilometrů daleko (0,35 astr. jednotky), se pohybuje planeta o hmotnosti nejméně 70 procent Saturnu. Jeden rok zde trvá 75 pozemských dní.

Je pravděpodobné, že tyto planety vznikly ve větší vzdálenosti, v oblastech kde na sebe dokázaly nabrat tolik plynu a dalšího materiálu. Z nějakých, pro nás zatím nejasných důvodů, se časem dostaly do mnohem menší vzdálenosti. Těleso u 79 Ceti má povrchovou teplotu kolem 830 stupňů Celsia, zatímco v případě HD46375 dosahuje nepříjemných 1130 stupňů.

A v čem je tento objev tak nesmírně důležitý? Marcy a Butlerem zatím objevili Jupiterům podobné planety u pouhých šesti procent hvězd přehlídky. Existence dvou "Saturnů" však ukazuje, že jde o pouhou "špičku" ledovce. Špičku, pod kterou se nejspíš schovává celá plejáda mnoha menších těles, včetně těch nových Zemí.

V průběhu následující dekády se dočkáme plného provozu dvojice Keckových dalekohledů a čtveřice zrcadel Velmi velkého dalekohledu, kteří se stanou mocnou zbraní všech jinoplanetnických detektivů. Ve viditelném a blízkém infračerveném světle jako citlivé interferometry zvládnou měřit polohy hvězd desetkrát až stokrát precizněji v porovnání s dnešními inštrumenty.

Na rok 2006 zase americká NASA plánuje začátek mise Space Interferometry Mission (SIM), v jejímž dosahu se ocitnou tělesa podobná Zemi u nejbližších stálic. Jak SIM, tak i Keck by mohly nalézt planetu pětkrát hmotnější než Země do vzdálenosti 33 světelných roků.

Velmi zajímavou zbraní může být i uvažovaná observatoř GEST (The Galactic Exoplanet Survey Telescope), která má monitorovat 200 milionů hvězd a během dvou a půl roku minimálního provozu díky gravitačním mikročočkám objevit na sto planet o velikosti Země. Odhad počtu větších těles pak šplhá do fantastických dvaceti pěti tisíc exemplářů. To už by byla nějaká statistika!

Jiří Dušek
Zdroj: NASA News a další
 

Sága kosmického dalekohledu II

Konečně nastal den D. Raketoplán Discovery začal stoupat vzhůru a na své palubě nesl na oběžnou dráhu kolem Země již značně zestárlého Hubbla. Bylo úterý 24. dubna 1990. Všichni zainteresovaní s napětím čekali, jak to dopadne -- všichni však věřili v úspěch a již se těšili na detailní snímky objektů blízkého i vzdáleného vesmíru.

 Vždyť Hubblův kosmický teleskop (HST), o hmotnosti 10 863 kilogramů, měl pracovat minimálně patnáct let (dnes se předpokládá dvacet roků), pořízené snímky měly mít desetkrát lepší rozlišení, neměly mu uniknout objekty padesátkrát slabší a do hlubin vesmíru měl proniknout sedmkrát dále, než dokázaly nejvýkonnější pozemní dalekohledy té doby.

Start však nebyl vůbec jednoduchý. Když chtěli technici naložit Hubblův kosmický teleskop do nákladového prostoru raketoplánu, zjistili, že na dveřích, uzavírajících nákladový prostor orbitálního stupně, je nalepeno velké množství moskytů (ne nadarmo se blízká řeka jmenuje Mosquito River). Nejprve bylo tedy nutno pochytat moskyty do speciálních světelných pastí spojených s odsávacím zařízením (použití insekticidů ve spreji nepřicházelo v úvahu). Na své místo v nákladovém prostoru raketoplánu byl HST uložen 29. března 1990.

Start byl naplánován na 10. dubna. Čtyři minuty před startem bylo zjištěno, že turbína pohánějící jedno čerpadlo hydrauliky APU (která zajišťuje natáčení hlavních motorů SSME během startu a další operace) se roztočila na příliš vysoké obrátky -- strohé předpisy pro takovýto případ nařizují přerušení a odložení startu. Při kontrole se zjistilo, že řídící elektronika je v pořádku. A tak nezbylo nic jiného, než vyměnit celou čerpadlovou jednotku. "Výměnná akce" proběhla ve dnech 14. až 18. dubna a přípravy na vypuštění mohly opět pokračovat.

Let STS-31 začal přesně ve 12 hodin 33 minuty a 51 sekund světového času (UT). Startovní hmotnost raketoplánu Discovery činila 2 046 tun včetně maximálního množství pohonných látek -- 11,3 tuny -- pro motory OMS (Orbiter Maneuvering System) zajišťující navedení na potřebnou dráhu, neboť pro HST bylo požadováno dosažení co největší výšky oběžné dráhy nad zemským povrchem. Důvod byl jednoduchý: i řídká atmosféra klade obíhající družici (v tomto případě dalekohledu) nemalý odpor, což vede k jeho brždění a snižování výšky oběžné dráhy. Vzhledem k tomu, že HST není vybaven raketovými motory pro korekce dráhy a s návštěvami (servisními lety) raketoplánu se počítá jednou za několik let, bylo záhodno vzhledem k požadované dlouhodobé životnosti vynést dalekohled co nejvýše nad zemský povrch. Původní plán počítal s výškou 611 kilometrů.

Start raketoplánu probíhal standardně. Tři sekundy po startu byl tah hlavních motorů zvýšen na 104 % a o další tři sekundy později již raketoplán minul nejvyšší část obslužné věže. Startovací motory SRB na tuhou pohonnou látku dohořely a oddělily se od odhazovací nádrže podle plánu: 2 minuty a 6 sekund po startu. Na suborbitální dráhu ve výšce 50 až 602 kilometrů byl raketoplán naveden 8 minut a 38 sekund po startu. Krátce poté byla odhozena již nepotřebná nádrž ET a při svém zániku způsobila nad Tichým oceánem mimořádný ohňostroj.

 Další manévr provedl raketoplán 42 minuty a 36 sekund po startu. Motory OMS byly v činnosti 3 minuty a 23 sekundy. Na konci jejich hoření se raketoplán dostal na dráhu ve výšce 576 až 611 kilometrů. Nakonec posádka zanechala HST na téměř kruhové dráze ve výšce 613 až 620 kilometrů se sklonem 28,46 stupně k rovníku a s oběžnou dobou 96,84 minuty. Byl to do té doby největší manévr pomocí motorů OMS v historii letů raketoplánu.

Nesmíme zapomenout ani na posádku raketoplánu. Velitelem byl Loren J. Shriver, pilotem Charles F. Bolden, Stewen A. Hawley obsluhoval kanadský manipulátor, Bruce McCandless a Kathryn D. Sullivanová byli připraveni v případě potřeby vystoupit ve skafandrech do volného kosmického prostoru a stávkujícímu dalekohledu řádně "domluvit".

HST byl na oběžné dráze, ale stále ještě na palubě raketoplánu. Po nezbytných prověrkách, které dálkově provádělo asi 300 techniků v Goddard Space Flight Center nedaleko Washingtonu, byl dalekohled pomocí kanadského manipulátoru postupně vytažen z nákladového prostoru raketoplánu a umístěn na oběžné dráze. Ještě předtím, než byl uvolněn, došlo k rozvinutí panelů slunečních baterií evropské provenience (British Aerospace), každý o délce 6,1 metru a šířce 2,5 metru. Po startu dodávaly 4950 W elektrické energie.

Dne 25. 4. 1990, přesně v 19 hodin 39 minut UT, se Hubblův kosmický teleskop vydal na samostatnou, dnes již téměř desetiletou, pouť kolem Země. O dva dny později byl dálkovým povelem ze Země (i když po několika marných pokusech) otevřen poklop tubusu a HST se začal připravovat na první pozorování.

Libor Lenža, František Martínek
Zdroj: pokračování příště
 

První kosmická rosnička

První duben byl nejen rozverným aprílem, ale také čtyřicátým výročím startu první meteorologické družice -- nepostradatelného pomocníka všech rosniček.

 Kdo? Když ne americká raketa Thor-Able. Kdy? Když ne 1. dubna 1960. Kde? Když ne na floridském mysu Canaveral. TIROS 1, tedy Television Infrared Observation Satellite, se pohyboval po mírně protáhlé dráze ve výšce 656 až 696 kilometrů na zemí a během 78 dní experimentálního provozu nám poslal na 20 tisíc obrázků.

Umělá družice, kterou byste pohodlně uložili do kufru osobního automobilu, měla váhu 120 kilogramů a z velké části ji pokrývaly malé sluneční články. Její jedinou výzbrojí byly dvě televizní kamery; jedna s nízkým rozlišením, druhá s vysokým, které své záběry v době mimo dosah řídícího střediska ukládaly na páskové magnetofony.

I když se dnes nad černobílými záběry neubráníme menšímu úšklebku, meteorologové tehdy poprvé dostali jedinečnou možnost sledovat dění v atmosféře pěkně se shora. Konečně tak zahlédli rozsáhlé oblačné formace, jejich změny a souvislosti s pohybujícími se teplými a studenými frontami. Demonstrativním příkladem může být hurikán, jenž v roce 1900 nečekaně udeřil na texaské město Galveston a zanechal po sobě na osm tisíc mrtvých. Čtyři dny předtím byla sice tato bouře hlášena na Kubě, avšak nikdo nečekal, že by mohla překročit Golfský záliv. V porovnání s ním podobně silný hurikán Andrew, před časem sice způsobil škody za 30 miliard dolarů, avšak díky dokonalému monitorování pohybu zahynulo jenom čtrnáct lidí…

Dnešní vesmírné hlídky můžeme rozdělit do dvou skupin. V jedné se ukrývají známé sondy zavěšené na geostacionární dráze ve výšce 36 tisíc kilometrů, které mají výhled na celou polovinu disku planety. Nejznámější jsou zřejmě americké GEOS a evropská Meteosat, která se pohybuje nad Guinejským zálivem odkud vidí celou Evropu a Afriku, západní Asii, část Jižní Ameriky a většinu Atlantského oceánu. Záběry se využívají především pro krátkodobé předpovědi a informace o aktuální situaci.

Méně známé jsou družice přelétající nad oběma zeměpisnými póly, tedy na výrazně nižších polárních dráhách. Kromě záběrů z vyšším rozlišením se věnují i sběru dalších velmi zajímavých údajů: teplotě, vlhkosti či síle ozónové vrstvy. V této souvislosti jmenujme především americkou soustavu NOAA, hrdé nástupce série TIROS. Pohybují se ve výšce necelých devět set kilometrů s oběžnou dobou kolem stovky minut. Libovolné místo na zemi snímají nejméně čtyřikrát za den.

Jiří Dušek
Zdroj: Space Online, ČHMU
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...