:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

236. vydání (30.3.2000 )

 Do vesmíru létáme už čtyřicet roků a přesto to není žádná sranda. Zajímavé ale je, že na první pohled vypadá všechno úplně opačně. Vždyť umělé družice dnes staví studenti na lepších vysokých školách, středoškoláci navrhují jednoduché experimenty pro meziplanetární sondy a tu a tam se nesměle mluví i o komerčních výpravách k Marsu či blízkozemním planetkám. Tahle zařízení pak na oběžnou dráhu vynáší kde co: od malých raket zavěšených pod křídly dopravních letadel, až po slepence vyřazených vojenských střel, které startují ze stále ještě hrozivých jaderných ponorek. Přiznejme si, že jde o falešnou představu. Dojem z jednoduchosti tohoto 43 roků starého průmyslu totiž vytváří média. Vystřelování našich zařízení do mrazivě chladného i oslnivě teplého vakua je stále ještě značně nejistá cesta, dlážděná řadou nečekaných problémů, zákeřných úskoků a důmyslných léček. Vada na součástce za pár centů srazí sondu v ceně několika set milionů dolarů na kolena a skvělou laboratoř s řadou prestižních úkolů promění v nepotřebný šrot. Stačí drobné přehlédnutí, ona nevyzpytatelná lidská chyba, třeba špatně napsaný povel v programu o sto tisíci řádcích, a relativně levná raketa za necelé dvě miliardy českých korun sebou plácne do slaných vod Atlantiku či Pacifiku. Odborná veřejnost, investoři, daňoví poplatníci, novináři se pak halasně ptají: Kdo za to může?! Odpověď na tuto populistickou otázku však byla, je a ještě hodně dlouho bude jediná: Chyby jsou a budou, létání do vesmíru je stále ještě veliké dobrodružství!

Jiří Dušek

 

 

 

Vyšetřování skončeno, nezapomeňte!

Mars Polar Lander třetího prosince nezavolal domů z prostého důvodu. Díky nesprávné konstrukci předčasně vypnul brzdící motory a po pádu z výšky několika desítek metrů tvrdě narazil na ledových povrch Marsu. Tak zní podle nezávislé vyšetřovací komise NASA nejpravděpodobnější příčina zkázy loňské mise.

 Zásadní chyba se stala při vysunutí trojice vzpěr. Tehdy od nich totiž řídící počítač dostal klamný signál, že se přistávací nohy dotknuly povrchu, takže vypnul motory brzdící sestup v posledních vteřinách. Podle nastavení softwaru se tak stalo ve výšce asi 40 metrů, kdy se sonda pohybovala rychlostí 13 metrů za sekundu. Předčasné ukončení práce trysek však vedlo k tomu, že se volným pádem zřítila rychlostí 22 metrů za sekundu (80 km/h). Na konci této události zůstala hromada elektronického šrotu pár set kilometrů od jižního pólu.

Vzhledem k tomu, že jsme při vstupu do atmosféry, letu i závěrečném dosednutí neměli se sondou žádné spojení, nemůžeme si být absolutně jisti. Nicméně osmnáct členů vyšetřovací komise se shodlo v názoru, že právě tohle byla nejpravděpodobnější příčina. "Je téměř jisté, že pokud se Lander úspěšně dostal až do tohoto místa, pak musel ztroskotat právě tady," komentoval přesvědčení Thomas Young z Nezávislého vyšetřovacího týmu programu Mars na úterní tiskové konferenci.

Tento důvod ztroskotání se dostal do centra pozornosti na přelomu letošního ledna a února, kdy technici z Lockheed Martin upozornili, že roztáhnutí přistávacích vzpěr připravovaného a konstrukčně prakticky identického Mars Surveyor 2001 vede ke vzniku falešného signálu o kontaktu s povrchem. Programové vybavení mělo takovou chybu odstranit, však nepracovalo správně. Při předstartovních testech Mars Polar Landeru se pak na tento problém vzhledem ke špatné metodice práce nenarazilo. Čtyři z pěti letos provedených pozemních zkoušek ovšem k této chybě pokaždé vedly.

Teoreticky jsou ve hře i jiné možnosti: dosednutí do značně nepříznivého terénu, dynamické efekty během letu, po odhození tepelného štítu, či pád štítu nebo padáku na úspěšně dosednutý Lander, atd. atd.

Chyba s podchlazeným palivem, která v minulých dnech proběhla sdělovacími prostředky, je však značně nepravděpodobná. (Natožpak kachna, že o tom NASA předem věděla a že ji tudíž nehoda nepřekvapila.) Lavina nejrůznějších fám dokonce vedla k bezprecedentnímu kroku s vydáním tiskové zprávy, která veškeré takové dohady striktně popřela. Nebezpečí z nízké teploty paliva se totiž podařilo odhalit už v listopadu, necelý měsíc před příletem. Proto se na povel ze Země začal cíleně pár hodin před přistáním ohřívat.

Vyšetřovací komise se samozřejmě podívala i na dvě miniaturní sondy Admudsen a Scott. V jejich případě však jednu příčinu zdůvodňující selhání obou penetrátorů nenašla. Naskýtají se hned čtyři možnosti proč experimenty, které se měly volným pádem zabořit až metr a půl pod povrch, selhaly. Mohly se narazit na příliš tvrdý povrch, mohly dopadnout opačnou stranou, mohly selhat jejich baterie či elektronika a  svoji roli mohla sehrát i atmosféra, která značně zeslabila jejich vysílání. Navíc se odborníci shodli v názoru, že jejich testování bylo natolik nedostatečné, že "sondy nebyly připraveny ke startu," doslova uvedl Thomas Young.

Nehody dvou loňských výprav k sousední planetě byly nejen drahé, ale také značně frustrující. Členové vyšetřovací komise se totiž mimo jiné shodli v tom, že

  • projekt Mars Landeru a Orbiteru vyžadoval významně víc financí, zhruba o třicet procent více než bylo k dispozici,
  • projekt vedli kompetentní, avšak nezkušení manažeři,
  • nadřízení vedoucí v ústředí NASA, Jet Propulsion Laboratory a v Lockheed Martin Astronautics nezvládnuli patřičný dohled,
  • hlavní chybou Polar Landeru byla absence telemetrického spojení během kritického vstupu, průletu atmosférou a dosednutí na povrch,
  • dvojice mikrosond, které se měly oddělit od sondy a dopadnou na povrch, byly tak špatně zkonstruovány A neadekvátně testovány, že neměly nikdy vzlétnout,
  • týmy státních i soukromých specialistů musely pro zajištění úspěšné mise pracovat 60 až 80 hodin týdně.
Nemá smysl připomínat, že v případě Mars Climate Orbiteru způsobila fatální nehodu záměna metrického sytému za anglickou soustavu jednotek u výrobce Lockheed Martin.  (Soustavu SI musí NASA jako vládní instituce používat na základě příslušného zákona, soukromníci však mají v oblibě staré jednotky.) Výsledkem kumulativních chyb při sérii zážehů raketového motorku byl nejspíš umělý bolid v marťanské atmosféře v ceně 125 milionů dolarů.

"Neměli dostatek pracovníků, neměli dostatek financí a neměli dostatek času," řekl natvrdo Thomas Young. Někteří konstruktéři Lockheed Martin dokonce pracovali úplně sami, bez možnosti vystřídat a bez kontroly svými kolegy. Díky nedostatku času a peněz přitom sonda nedostala do výbavy vysílač pro spojení s řídícím střediskem během kritického přistání. Zatímco chybou vedoucí ke katastrofě byla špatná konstrukce Landeru, "primární selhání přišlo v podobě naprosto nedostatečného softwarového vybavení a celého systému testů," uvedl Thomas Young. Dodavatel Lockheed Martin navíc slíbil více, než dokázal splnit. Nezvládnul kontrolu, zkoušky letového hardwaru a nedostatečně spolupracoval s příslušnými složkami NASA. Nejnovější odhalení tak zřejmě značně poškodí pověst firmy, která má z loňska řadu jiných problémů, včetně převzetí důležitého kontraktu na špionážní satelit konkurenčním Boeingem. Cena jedné akcie firmy tak v úterý klesla na necelých devatenáct. V prvním čtvrtletí 1998 se přitom pohybovala na ve výšce 55 dolarů za kus.

Na druhou stranu však komise v závěrečné šedesátistránkové zprávě uvedla i následující důležité argumenty:

  • Výzkum Marsu je důležitým národním cílem a měl by pokračovat.
  • Studium vzdáleného vesmíru je ze své podstaty náročné, avšak rizika jsou přijatelná.
  • NASA, Jet Propulsion Laboratory a americké firmy mají dostatečné možnosti zvládnout úspěšné výpravy k planetám a vzdáleného prostoru.
  • Přístup "rychleji, lépe, levněji" musí být správně využíván a měl by se udržet jako efektivní způsob k dosažení jednotlivých projektů.
  • Existují podstatné kazy ve formulaci a následném provádění Marťanského programu, avšak všechny odhalené problémy lze včas odstranit a úspěšně tak pokračovat v dalším studiu.
Ve stínu těchto značně nepříznivých odhalení tudíž vědecký ředitel NASA Ed Weiler uvedl, že agentura nyní přehodnotí vědecké cíle a způsoby, jak jich dosáhnout.

První nepříjemný krok po rozžhaveném uhlí udělali úředníci hned první den: Ruší se totiž přistávací polovina výpravy roku 2001, jejíž hardwarové a softwarové díly se rozpustí v dalších výpravách. Podle původních představ měl s sebou Lander 2001 přinést kvalitní kameru pro snímkování okolní krajiny s vysokým rozlišením a soupravu k analýze okolního hornin a prachu. V jeho okolí měl šmejdit malý vozík Marie Curie, v podstatě upgradovaná verze osvědčeného Pathfinderu. Součástí byly i testovací aparatury, které měly využívat budoucích výpravy, včetně té s lidmi, kuriózní sluneční hodiny a studentský "nanoexperimet" sponzorovaný The Planetary Society. Orbitální část, která si vezme na paškál studium chemického složení a pátrání po podpovrchové vodě, v plánech NASA i nadále zůstává.

Dále vznikne nový úřad, který bude mít za úkol koordinovat veškeré aktivity spojené se studiem Marsu. V jeho čele by měl stanout Scott Hubbard, jenž koordinoval úspěšný projekt Lunar Prospector. Plánuje se také mnohem důkladnější zkoušení jednotlivých komponent i celých systémů. Do příslušných týmů v Jet Propulsion Laboratory by mělo přijít nejméně dvacet nových pracovníků. Lockheed Martin, jehož skupina dnes čítá zhruba stovku lidí, se pak zvětší o třicet procent.

 O peníze jde až na prvním místě, proto další konstrukční týmy dostanou k dispozici rezervní fondy na překonání neočekávaných problémů během vývoje nových sond. O takovém luxusu si v případě ztraceného Mars Climate Orbiteru a Mars Polar Landeru totiž mohli nechat jenom zdát.

Další mise k sousední planetě se dále rozdělí na "velké" a celou řadu "malých", které zajistí dostatečně přesnou navigaci a spojení. Pro nesmírně zajímavé vzorky hornin si pak zaletíme nejdříve za deset roků.

Co dodat na závěr? Snad jen sdělení Eda Weilera z úterní tiskové konference: "Pokud se podíváte na množství startů a vyjádříte je v dolarech, pak dostanete celkovou sumu, řekněme od roku 1992, osmnáct miliard za kosmickou techniku. Dvě loňské nehody za 500 milionů dolarů nám tak dávají 97procentní úspěšnost." "Tlačili jsme se příliš dopředu a já nemohu nikoho soudit za chyby," dodal. "Ve skutečnosti, jim vzdávám hold za pokus uspět v tak nerovném souboji... Tyto dvě nehody však nejsou zatracením našeho motta 'rychleji, lépe, levněji'. Pamatujte totiž: 97 procent." Každopádně stále platí jeden ze závěrů Youngovy vyšetřovací komise: "Pokud nejste připraveni, nestartujte!"

Jiří Dušek
Zdroj: Internet, Mars Program Independent Assessment Team
 

Nový úlovek v gama síti

Exotický svět gama astronomie má nový přírůstek: dosud naprosto neznámou kategorii zvláštní třídy objektů z naší Galaxie a dokonce z nejbližšího okolí Slunce.

 Oznámení o rozpoznání zdrojů a samozřejmě i nezbytné spekulace o jejich skutečném původu vyšlo na sklonku minulého týdne v prestižním časopise Nature. Jde o to, že se pracovníkům Goddardova střediska kosmických letů podařilo z 271 členů katalogu gama dalekohledu EGRET (Energetic Gamma Ray Telescope Experiment) na palubě Comtonovy observatoře vytřídit 170 případů se společnými rysy: Zhruba polovina z nich se koncentruje v úzkém pásu podél roviny Galaxie, zbytek vykresluje podobné rozložení jako hvězdy v tzv. Gouldově pásu. Tyto slabé zdroje gama záření tudíž nutně leží nedaleko nás.

Gouldův pás představuje soustavu molekulových mračen a s nimi spojených hvězd o průměru kolem jednoho tisíce světelných roků. Prstenec vznikl před 30 až 50 miliony roky. Samotné, výrazně starší Slunce leží na jeho vnitřním okraji. Do Gouldovy soustavy, identifikované již v devatenáctém století, patří celá řada jasných hvězd -- například ze souhvězdí Oriona či Štíra. Prstenec je přitom pod úhlem asi dvacet stupňů skloněný vůči rovině Galaxie. Podobné rozložení na obloze mají i rozpoznané zdroje gama záření. (Ostatně viz názorná animace, QuickTime, 125 kB)

 Naskýtá se otázka, jaké vysílače v našem nejbližším okolí pracují v tak energetickém pásmu elektromagnetického spektra. Po pravdě řečeno, nevíme. Dosud se totiž nepodařilo tyto objekty pozorovat i na jiných vlnových délkách, třeba ve viditelném světle pomocí Hubblova dalekohledu.

Černé díry, velmi hmotné stálice, osamocené neutronové hvězdy... kandidátů je celá řada. Černé díry urychlující ve svém okolí nabité částice sledujeme ve velkých měřítcích v centrem vzdálených galaxiích. Existují též hypotézy o podobných mikrokvasarech přímo v naší Galaxii. Hvězdy by mohly gama záření pro změnu generovat v unikajícím hustém proudu nabitých částic. Svůj scénář mají i rychle rotující neutronové hvězdy. Odpověď nám snad dá nový výrazně citlivější detektor GLAST, jenž se do vesmíru vydá kolem roku 2005.

Jiří Dušek
Zdroj: Goddard Space Flight Center
 

Domácí kutil ve vesmíru!

Levněji, rychleji, lépe -- okřídlené přání, kterým se v poslední době snaží řídit americká NASA, si vzala za své skupinka amatérů, která se možná stane první nekomerční organizací disponující skutečnými raketovými nosiči.

 Organizace s názvem JP Aerospace, čítající v současné době sedm desítek členů, sestavila sedm a půl kilogramu těžkou raketu, která by po svém startu měla dosáhnou výšky kolem 97 kilometrů nad zemským povrchem, zanoří se tedy několik kilometrů hluboko do kosmického prostoru. Start unikátního tělesa, které ovšem na své palubě nemá žádný satelit ani kosmickou sondu, byl naplánován v případě jasného počasí na 25., případně 26. března. (O výsledku experimentu nám zatím není nic známo.)

Samotný postup vypuštění rakety je veskrze originální. V první fázi má být použit přibližně tucet meteorologických balónů, které vynesou během hodiny a půl celé odpalovací zařízení do výšky třiceti kilometrů nad žhavý povrch pouště v severní Nevadě. Zde dva a půl metru vysoká raketa zažehne motory, které ji během pěti vteřin urychlí na 3.5 Mach, což je více než 4000 kilometrů za hodinu. V nejvyšším bodě své dráhy raketa odpálí brzdící padák a snese se zpět na zemský povrch. Celý proces má sledovat kamera umístěná na povrchu tělesa a také vysílač GPS.

JP Aerospace, nesoucí iniciály svého prezidenta Johna Powella, už má na svém kontě jeden úspěšný start, třebaže tehdy nevkročila přímo do kosmického prostoru. Během května minulého roku vypustila podobným způsobem raketu, která vystoupala do výšky 22 kilometrů (balon se pohyboval 8 km nad povrchem). Společnost tak už natahuje ruku po prestižním ocenění, které vyhlásila organizace s názvem The Space Frontier Foundation. Tato organizace se rozhodla věnovat částku 250 000 dolarů první amatérské skupině, která vypustí alespoň dvoukilogramovou raketu do minimální výšky dvou set kilometrů. JP Aerospace plánuje start takové rakety na letošní červenec. Podle všeho se tak stáváme svědky miniaturní obdoby kosmických závodů, jaké probíhaly během šedesátých let.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: Space OnLine
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...