:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

235. vydání (27.3.2000 )

 K Instatním astronomickým novinám tu a tam někdo přidává označení bulvární. Podíval jsem se proto do několika slovníků a nestačil se divit. Je náš zpravodaj skutečně málo hodnotný, o nízké úrovni čí senzacechtivý? Je pravdou, že se snažíme psát o dění v astronomii a kosmonautice lehkou, nenáročnou formou, navíc často vyšperkovanou peprnými výrazy či drobnými slovními hříčkami. Je na tom ale něco špatného? Vždyť pokud nepatříte mezi vyslovené odborníky, určitě neprahnete po suchých vědeckých zprávách s mnoha nesrozumitelnými termíny a obsáhlým technickým popisem. Navíc, věda je mimo jiné zábava, tak proč ji nepodávat nevázanější formou. (Na druhou stranu je nezbytné připomínat, že za každým výsledkem stojí pečlivá mravenčí práce řady odborníků.) Můžete také namítnout, že máme k přípravě článků a vlastně veškerých zpráv používat výhradně ty nejserióznější zdroje, tedy. recenzované odborné časopisy. Nikoli tiskové zprávy, prostřednictvím kterých se do světa dostává řada nepřesností či vyložených omylů. Proboha! Jsme noviny, nemůžeme čekat, až nějaká skupina získá zajímavá data, sepíše článek, nechá ho projít recenzním sítem a nakonec ho vydá v některém, pro nás však z finančních důvodů zhola nedostupném, magazínu. Prostě jsem a budeme na tyto rychlé a mdlé zprávy odkázáni a budeme z nich, pokud možno s kritickým okem, i nadále čerpat. A výběr témat? I tady nás můžete s úspěchem napadnout... Nevím. Kosmický záchod, úvahy o sexuálních hrátkách na oběžné dráze, informace o plínkách, které si s sebou přivezli astronauti na Měsíc, líčení řady dalších astronomických peripetií jsou přece součástí dění kolem nás. A jako nezbytné koření nesmí zůstat mimo naše zorné pole. Takže pokud nás i nadále považujete za bulvární, pak vám musím vzkázat jediné: Jsme takoví rádi! Mimochodem to víte, že měl Galileo Galilei tři nemanželské děti?

Jiří Dušek

 

Považujete nás za bulvární zpravodaj? (364 odpovědí)

  • ano (13%)
  • ne (84%)
  • nevím (4%)

 

 

Compton se vrací domů

Comptonova gama observatoř ukončí po devíti rocích pobytu na nízké oběžné dráze svůj plodný život. Odborníci z řídícího střediska totiž pro ni přichystali na 3. června 2000 vodní hrob v centrálním Pacifiku.

 Stejně jako úzkým hrdlem propadne poslední zrnko křemenného písku, ani umělé družice nejsou nesmrtelné. Zubatá s vesmírnou kosou je ke všem stejně spravedlivá a nic nezmůže ani jedna z nejproduktivnějších a nejdéle sloužících astrofyzikálních observatoří, které měli lidé kdy k dispozici. "Compton byl naším tažným koněm po devět roků a mnohonásobně tak překonal původní dvou až pětiletý plán," komentoval definitivní rozhodnutí doktor Alan Bunner, ředitel jednoho z úřadů NASA. "Objevy, které nám zprostředkoval, změnily pohled na celou řadu vesmírných jevů."

Gama observatoř patří mezi čtyři obří americké observatoře, které mají nahlédnout do kosmických útrob v celém oboru elektromagnetického spektra. Do série výprav plánovaných již od sedmdesátých let náleží od roku 1990 Hubblův kosmický dalekohled, rentgenová Chandra z loňského roku a nový infračervený detektor, který se na oběžnou dráhu dostane v příštím roce.

Compton se do vesmíru vyšvihnul na palubě raketoplánu Atlantis pátého dubna 1991 a s necelými sedmnácti tunami živé váhy se ihned do dějin zapsal jako nejtěžší astrofyzikální observatoř. Takže jenom pro ilustraci: Před odletem jsme na nebi spolehlivě znali jenom čtyřicet gama zdrojů, dnes jich díky Comptonovy máme desetkrát více. Citlivé detektory pak zachytili na dva a půl tisíce spršek energetických fotonů, které k nám přišly z nejrůznějších míst oblohy. Před Comptonem jsme podobných úkazů, a dodejme dodnes značně tajemných, znali jenom tři sta. Některé z nich přitom lokalizoval natolik pohotově, že se je podařilo zahlédnout i řadě jiných přístrojů, včetně pozemských dalekohledů. (Přiložená animace vznikla právě na základě informací získaných touto astrofyzikální observatoří.)

Světská sláva, polní tráva. Sonda zavěšená několik set kilometrů nad našimi hlavami začala churavět: Šestého prosince loňského roku vypověděl službu jeden ze tří klíčových gyroskopů, což značně ohrozilo bezpečnost dalšího provozu. Vědecká pozorování ohrožena nejsou, ovšem při výpadku dalšího gyroskopu přestane být Compton ovladatelný, vymkne se kontrole řídícího střediska a po čase se zřítí na zemský povrch.

Observatoř, mimochodem za tři čtvrtě miliardy amerických dolarů, má smůlu. Stejně jako v případě jiných velkých misí, se i u ní počítalo s příjezdem servisních astronautů. Její čtyři nádrže lze doplnit palivem z externího zdroje, tedy paluby raketoplánu, a všechny kritické systémy jsou vestavěny do snadno výměnných modulů. Bez ohledu na nedostatek peněz a šibeniční termín však NASA od záchranné výpravy brzy upustila. Čáru přes veškeré rozpočty totiž dělá problematický raketových systém.

 Compton je totiž odkázán na čtyři velké a devět malých trysek, ze kterých proudí toxický hydrazin. V době startu si jo s sebou v nádrži vzal téměř dvě tuny. První potíže přišly krátce po startu, kdy odešel celý hlavní systém trysek, takže se ihned přešlo na identickou záložní soustavu. O dva roky později se však objevily problémy i tady. A protože se zdá, že z útrob sondy uniká palivo, nemůže řídící středisko garantovat bezpečné prostředí při eventuálním rendezvous s raketoplánem. Ze stejného důvodu se také poslední korekce dráhy uskutečnila v roce 1997.

"NASA musí zajistit bezpečný zánik Comptona nad neobývaným Tichým oceánem," vyřknul ortel nad observatoří při páteční tiskové konferenci Alan Bunner. "Ostatně se s tím, vzhledem k rozměrům a hmotnosti počítalo již při jeho stavbě." Ona totiž pravděpodobnost, že jeho ohořelé trosky spadnou někomu na hlavu, není nijak malá. Sonda se totiž pohybuje na nízké oběžné dráze, vůči rovníku se sklonem asi třicet stupňů. V jejím dostřelu jsou přitom takové metropole jako Mexico City, Bangkok či Miami. Některé části, jako osm set kilogramové hliníkové nosníky, přitom ohnivý let jistě přežijí a podle analýzy pak zasypají kovovými projektily s rychlostí 300 kilometrů v hodině oblast dlouhou tisíc pět set kilometrů a širokou třicet kilometrů. Pokud by se Comptom vymknul kontrole, pak se pravděpodobnost ohrožení lidských životů odhaduje na 1 ku 10 000. Pokud ale bude zánik pod kontrolou, snižuje se riziko na 1:30 000 000.

"Stoprocentní ztráta vědy nebo malá pravděpodobnost ztráty lidského života? Není se o čem rozhodovat," komentoval poslední dny mise Ed Weiler, ředitel NASA pro kosmické vědy. Varovným mementem je osud Skylabu. Osmdesátitunová základna bez jakékoli kontroly zaniknula v roce 1979. Její trosky pak z části dopadly do Indického oceánu a z části do západní Austrálie.

Vědecká pozorování se zastaví v pátek 26. května. Raketové motory mezi 31. květnem a 1. červnem sníží oběžnou dráhu z dnešních 510 kilometrů na dvě stě padesát. V sobotu 3. června se třetím zážehem dostane do výšky pouze 150 kilometrů, načež poslední, čtvrtý manévr o devadesát minut později Comptona definitivně navede do atmosféry. Shoří zhruba čtyři tisíce kilometrů jihovýchodně od Havajských ostrovů.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet, NASA, Goddard Space Flight Center
 

Cruithne -- podivný společník Země

Při zkoumání různých drah ukázal tým vědců z York University v Kanadě (Paul Wiegert a Kimmo Innanen) a z finské University of Turku (Seppo Mikkola), že může naše Země spolu se Sluncem zachytit okolo procházející asteroid. Jeden z těchto pozoruhodných příkladů se jmenuje (3753) Cruithne.

 Za asteroidem číslo 3753 se ukrývá těleso s oběžnou dobou téměř shodnou se Zemí, velmi výstřednou dráhou a větší sklonem k rovině ekliptiky, o průměru cca pět kilometrů, který objevil v roce 1997 na Anglo-australské observatoři na Siding Spring J. D. Waldron. Tímto asteroidem se zabýval i tým z Queen Mary and Westfield College (F. Namouni, A. Christou a C. Murray).

Už v 18. století francouzský matematik Joseph-Louis Lagrange vysvětlil existenci pěti bodů v nichž je rovnováha mezi gravitační silou planety a Slunce. Těmto bodům se říká lagrangeovské nebo také librační body a označují se L1 až L5. Bod L1 se nachází na spojnici mezi planetou a Sluncem, bod L2 na opačné straně planety od Slunce, bod L3 na opačné straně Slunce a body L4 a L5 ve třetím vrcholu rovnostranných trojúhelníků, jejichž základnou je spojnice planety a Slunce. Nejznámějším příkladem těles nacházejících se v libračních bodech L4 a L5 jsou skupiny planetek nazývaných Trójané v libračních bodech soustavy Slunce-Jupiter. Ještě podivnější typ dráhy než mají Trójané, pohybující se kolem bodů L4 a L5 mohou mít tělesa pohybující se po tzv. podkovové dráze vinoucí se mezi třemi rovnovážnými body L3, L4 a L5. Původně byla dráha tohoto typu pouze výsledkem teoretických studií.

Nyní je právě asteroid Cruithne považován za příklad, ukazující, že se že nejedná pouze o abstraktní výpočty v soustavě Země-Slunce. Asteroid Cruithne byl v novinových titulcích někdy označován za druhý měsíc Země, ale jeho pohyb je mnohem komplikovanější, než prostý oběh družice kolem planety, neobíhá kolem Země ale částečně s ní sdílí její dráhu.

Cruithne spoluobíhá po zemské dráze a pohybuje se takovým způsobem, že zůstává stabilní a vyhýbá se možnosti srážky se Zemí. Trvá mu 770 let, než urazí celou podkovovitou dráhu. Každých 385 let se ocitá v bodě kdy je nejblíže Zemi -- cca 15 milionů kilometrů. Naposledy se tak přiblížil v roce 1900, a další podobné přiblížení jej čeká roku 2285. (Tato animace vám přiblíží jeho pohyb ve sluneční soustavě v průběhu několika málo roků. Mpeg, 2,1 MB)

Astronomové z Queen Mary and Westfield College se domnívají, že se podobným způsobem mohou pohybovat další čtyři planetky. V říši blízkozemních asteroidů se totiž můžeme ještě nadít lecjakých podivností, jejichž výzkum napomáhá při porozumění chování asteroidů v blízkosti Země včetně pravděpodobnosti střetu s nimi.

A jako perlička na závěr -- odkud má Cruithne tak podivné jméno? V rámci pravidel Mezinárodní astronomické unie pro pojmenovávání planetek je stanoveno, že blízkozemní asteroidy dostávají mytologická jména. Cruithne byl mytický prapředek Piktů, keltské kmenové skupiny, která přišla na Britské ostrovy z evropského kontinentu. Piktové jsou známi jako jedni z praobyvatel Skotska. Údajný Cruithne měl prý sedm synů, po nichž se jmenovalo sedm oblastí piktského království. Správná výslovnost jména je udávána v angličtině jako "croo-een-ya".

Jana Tichá
Zdroj: Internet
 

Jedna mlhovina a několik set trpaslíků

Britský infračervený dalekohled na Havajských ostrovech pronikl na sklonku roku 1998 prachovým závojem Mlhoviny v Orionu a objevil zde něco podivuhodně krásného: Stovky hnědých trpaslíků, mezi kterými se toulají tělesa o velikosti našeho Jupiteru.

 I když to není na první pohled patrné, prakticky celé souhvězdí Oriona vyplňují dvě rozsáhlá molekulová mračna, ze kterých by dokázal vesmírný stvořitel nastrouhat až stovky tisíc Sluncí. Jejich průměr se na základě úhlové velikosti odhaduje na 150 světelných roků, vzhledem ke zkreslující perspektivě však mohou a nejspíš i budou několikrát větší. O jejich existenci víme nejméně od roku 1983, kdy se dostaly do zorného pole známé výpravy IRAS (Infrared Astronomical Satellite).

Pro náš příběh je důležitý především jižněji položený závoj plynu a prachu. Na jeho okraji se do něj noří několik horkých hvězd, jejichž ultrafialové fotony ionizují okolní všudypřítomný vodík a dávají tak za vznik pohledné Mlhovině v Orionu (M 42). Každá z těchto stálic, jejichž věk se počítá jenom na miliony roků, je několikrát hmotnější než Slunce. Navíc jsou nezvratným důkazem o probíhající tvorbě nových stálic, které kondenzují v molekulovém mračnu.

Pokud se na Mlhovinu v Orionu, mimochodem asi 1500 světelných roků vzdálenou, podíváte větším dalekohledem a v její nevýrazně mdlé skvrnce najdete čtyři nápadné hvězdičky, semknuté do drobného lichoběžníku, známého Trapezu, pak vězte, že jde o pouhou špičku ledovce. (Byť špičku nesmírně důležitou, jelikož právě ona rozsvěcuje M 42.) Pod nánosem jemného prachu se zde totiž ukrývá celá řada mladších stálic, které dohromady tvoří výjimečně hustou Lichoběžníkovou hvězdokupu. A teď se něčeho chytněte: v oblasti o průměru několik světelných roků tady září na tři a půl tisíce hvězd s hmotností mezi 0,1 a 50 Slunci. Jejich stáří nepřevyšuje "směšné" dva miliony roků. Mlhovina v Orionu je proto rájem pro celou řadu hvězdářů. Zástupy různě hmotných a stejně starých hvězd jsou totiž skvělou astrofyzikální laboratoří demonstrující jejich různé vývojové epizody. Střední hmotnost zdejších stálic odpovídá osmi desetinám Slunce, přičemž největší zastoupení mají tělesa o hmotnosti čtyřikrát menší.

 Molekulové mračno, díky prachovým zrnkům jemných jako cigaretový kouř (avšak řidší než nejlepší pozemské vakuum), je pro viditelné světlo více méně úplně neprůhledné, takže vidíme jen několik nejzářivějších členů Trapezu. V dlouhovlnnějším oboru elektromagnetického spektra je však mlhovina průhledná; proto se na ni podívali britští hvězdáři s Infračerveným dalekohledem Spojeného království (United Kingdom Infrared Telescope) na Havaji.

Projekt Philipa Lucase a Patricka Roche sklidil až nečekaný úspěch. Snímky totiž zprostředkovaly žeň celé stovky mladých hnědých trpaslíků, ba co víc, podařilo se odhalit i třináct volně pohybujících těles o hmotnosti jenom o trochu větší než Jupiter. Jedná se o drobné, chladnoucí fragmenty po nedávném lavinovitém zrodu hvězdokupy.

Hnědé trpaslíky snad netřeba představovat. Ukrývají se za nimi nedomrlé hvězdy s hmotností menší než 0,075 Slunce, u kterých centrální teplota nikdy nepřevýšila osm milionů stupňů, takže nezačaly s přeměnou vodíku na helium. Přesto všechno v nich ale nějaké jaderné reakce proběhly. "Během smršťování každé hvězdy se nejprve zapalují termonukleární reakce, při nichž se mění lehčí prvky, jako lithium, bór a deuterium, na helium. Vzhledem k malému obsahu zmíněných prvků i nižší energetické vydatnosti reakcí, však představují poměrně malý přínos k celkové energetické bilanci hvězdy," sdělil nám Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny. U objektů s hmotností menší jak 13 Jupiterů však nedojde ani k tomu, proto se mezi hnědé trpaslíky řadí tělesa mezi 0,08 a 0,013 Slunce.

 Kromě hnědých trpaslíků však hvězdáři narazili také na třináct těles s hmotností menší než 1,3 procenta Slunce, které prozradil rozbor spektra s přítomností molekul vody a vzácného deuteria. "Jediným podstatným zdrojem energie těchto objektů je potenciální energie uvolňovaná v průběhu pozvolného smršťování," dodal Zdeněk Mikulášek. "U hnědých trpaslíků v průběhu pomalé fáze smršťování totiž naroste hustota natolik, že se v centrálních oblastech hvězdy objeví elektronová degenerace. Ta postupně zcela zachvátí hvězdu celou a celou kontrakci zmrazí." Lichoběžníková hvězdokupa je prostě směsí obyčejných stálic a zřejmě stejného počtu hnědých trpaslíků či ještě menších těles, jejichž celková hmotnost je však oproti zářivějším kolegyním prakticky zanedbatelná. "Hnědí trpaslíci po svém neúspěšném pokusu o zapálení vodíkových reakcí končí aktivní část svého vývoje a mění se v elektronově degenerované objekty složené převážně z vodíku. Nadále ztrácí svou energii vyzařováním, tentokrát však výhradně na účet vnitřní energie, potenciální energie se již nemění. Hvězda chladne, její vnitřní i povrchová teplota klesá. Tím ovšem klesá i zářivý výkon hvězdy, která se mění stále pomaleji. Hnědý trpaslík se tak pozvolna stává nezářícím černým trpaslíkem." Povrchová teplota nově objevených těles nepřevyšuje 2700 stupňů Celsia a bude nadále klesat. Na ohromující vzdálenost je proto vidíme jenom proto, že jsou velmi mladé a dosud nestačily vychladnout. Na rozdíl od planet sluneční soustavy či jiných hvězd se však třináctka pohybuje volně prostorem. A úvahy o podmínkách vhodných pro život? Vzhledem k teplotě a poloze více než zbytečné.

Jiří Dušek
Zdroj: Astronomical Journal, Úvod do fyziky hvězd, RAS Press Notice, MNRAS
 

Slunečním astronomům začíná horká sezóna

Ve fotosféře naší nejbližší hvězdy se zjevují nové a nové skvrny, mohutní, tu a tam o kousek výš v chromosféře na pár minut vzplanou erupce, z koróny unikají do meziplanetárního prostoru proudy horkého plazmatu. Inu -- Slunce se zase předvádí: začíná fáze nejvyšší sluneční aktivity, blíží se maximum 11letého cyklu sluneční činnosti.

Kdy nastane? Asi v polovině letošního roku, ale podle všeho to nebude tak výrazné maximum jako v letech 1978 a 1989. Tenkrát docházelo k jistým problémům s provozem některých satelitů i pozemních elektrorozvodných sítí, které mělo na svědomí aktivní Slunce. Nenastaly však žádné fatální poruchy, jež by narušily běžný život, jako třeba světový obchod.

Tak tedy polovina letošního roku... jenže na tyto předpovědi je stejné spolehnutí asi jako na odhady vývoje ekonomiky, kterými nás zásobují národohospodáři. Musíme je brát s rezervou. To se astronomům ani ekonomům neposmívám, že to nesvedou, ostatně lepší předpověď ani neumím udělat. Neskrývá se za tím nic jiného než konstatování, že (v případě Slunce) je komplex jevů tak obrovský, že stále ještě hrozí velké riziko omylu.

Mýlit se můžeme nejen v datu, kdy bude sluneční činnost skutečně největší za posledních několik let, ale i v mohutnosti projevů sluneční aktivity. V každém případě je dobré, připravíme-li se (aspoň duševně) na možné komplikace. Těmi by byly náhlé výpadky elektřiny, poruchy v radiokomunikaci, také citliví jedinci by v dobách narušeného geomagnetického pole zřejmě tuto skutečnost nepříjemně pocítili. Odměnou nám může být "Slunce plné skvrn" -- že jste ještě nevyhodili sluneční brýle po loňské zatmění? Teď budou užitečné. A taky možná se zjeví nějaká polární záře (hasiči pozor: výjezd v noci k červeně plápolajícímu světlu na severu se může hodně protáhnout, ostatně existují takové historicky doložené případy planých výjezdů k ohni!).

Pro příklady nechoďme daleko: 25. března pozdě večer vzplála poblíž středu slunečního kotouče erupce, doprovázená výronem látky z koróny. Oblak plazmatu se pohybuje směrem k Zemi a dnes nebo zítra může narušit zemskou magnetosféru. Očekávají se magnetické bouře, možná i polární záře. Podle předpovědí to sice nebude nic ostrého, ale pomalu si zvykejme na skutečně aktivní Slunce.

Zdeněk Pokorný
 

Sága kosmického dalekohledu I

Většina dnešních astronomů, především těch mladších, bere existenci astronomických dalekohledů umístěných nad hranicemi zemské atmosféry jako samozřejmost. Po celé věky však byli astronomové odkázáni na pohled ze dna zemského "atmosférického" oceánu. Atmosféra způsobuje silné zdeformování původního obrazu a tak astronomové mnohdy spíše tušili než pozorovali.

 Pozemští hvězdáři mohou využívat nesporných výhod kosmických dalekohledů teprve několik málo desítek let. V porovnání s dlouhou historií astronomie prakticky okamžik. Ovšem i za takto krátkou dobu způsobily astronomické družice nejen převrat v mnohých oblastech astronomie, ale především otevřely nová okna do vesmíru. Z oběžných drah je možné pozorovat celý rozsah elektromagnetické záření, tedy i ty vlnové délky, které jsou zemskou atmosférou pohlcovány. Vznikly a bouřlivě se rozvíjely nové obory jako je gama astronomie, rentgenová, ultrafialová astronomie a řada dalších. Tím se stal náš pohled na dění ve vesmíru úplnější.

Vraťme se však k události, která byla pohnutkou k napsání malého ohlédnutí za historií a prací jedinečného astronomického přístroje - Hubblova kosmického teleskopu.

Historie
24. dubna 2000 oslavíme 10. výročí vypuštění Hubblova kosmického teleskopu (HST -- Hubble Space Telescope). Cesta k jeho vypuštění byla velmi dlouhá a více než strastiplná.

Úvahy o vypuštění astronomického dalekohledu na oběžnou dráhu kolem Země se objevují již v samotném úsvitu kosmonautiky. Již v roce 1923 německý průkopník raketové techniky Herman Oberth naznačil hlavní výhody astronomických pozorování, prováděných mimo zemskou atmosféru.Vývoj nosných raket umožnil vynášet na oběžnou dráhu mimo jiné i družice, které započaly novou kapitolu astronomie. Se zdokonalováním techniky rostly i možnosti a schopnosti orbitálních observatoří. Mnohé z nich se nesmazatelně zapsaly do dějiny. Za všechny jmenujme alespoň družice IUE, EUVE, FUSE (družice pro ultrafialový výzkum), IRAS, ISO (družice pozorující v tepelném (infračerveném) oboru), ROSAT, AXAF-Chandra (pozorování v rentgenovém a ultrafialovém oboru), CGRO (pozorování v gama oboru) atd. Každá se zmíněných by si zasluhovala vlastní seriál. Kromě toho byla řada astronomických přístrojů umístěna na jiných družicích či orbitálních stanicích (modul Kvant na MIRu či aparatura ATM na Skylabu).

 Vypuštění HST bylo vyvrcholením dvacetiletého úsilí techniků i vědců, a také tak trochu vítězstvím vědy nad byrokracií. Historie HST je skutečně velmi dlouhá. První projekční práce na kosmickém teleskopu byly zahájeny počátkem šedesátých let (1962), avšak zpočátku nebyly brány nijak vážně. První vážný návrh předložil Lyman Spitzer mozkovému trustu RAND (ten byl založen firmou Douglas Aircraft Co.). Jeho návrh ležel dlouhou dobu bez povšimnutí.

Přišel rok 1969, kdy vrcholí projekt Apollo a americká NASA se snažila najít něco, co by zvýšilo a udrželo její prestiž. Volba padla na projekt STS -- tedy raketoplán. Společně s tímto projektem však dostal podporu také projekt LST -- Large Space Telescope (Velký kosmický dalekohled) o plánovaném průměru hlavního zrcadla tři metry. Po pravdě řečeno v pozadí těchto rozhodnutí stály snahy určitých kruhů prosadit vývoj a realizaci raketoplánu a kosmický teleskop se jim náramně hodil do krámu. Po kosmickém dalekohledu již nějakou dobu astronomové volají. Vypuštění a servisní mise k dalekohledu může "efektivně" vykonat jen raketoplán. I to byl argument k prosazení programu raketoplánu. Tím však trable celého projektu teprve začaly.

 Hlavním dodavatelem dalekohledu se stalo Marshallovo středisko NASA. Z důvodů snížení rozpočtu na pouhých 300 miliónů dolarů byl snížen i průměr primárního zrcadla na 2,4 m. Projekt formálně přejmenovali na ST -- Space Telescope (Kosmický dalekohled). Jak už bývá téměř zvykem, vývoj i výroba byla mnohem dražší, než se původně předpokládalo. Finanční nároky vrůstaly přímo úměrně vzrůstajícím technickým a dalším potížím. Navíc po schválení projektů raketoplánu přestala NASA jevit o projekt ST zájem. Vše nasvědčovalo tomu, že je projekt odsouzen k záhubě.

Na scénu vstupují tři významní američtí astronomové (teoretičtí fyzici): Lyman Spitzer, John N. Bahcall a Jessy L. Greenstein, kteří intenzivně jednali s americkými kongresmany tak dlouho, až financování projektu prosadili. Konečně! V roce 1977 byl projekt schválen k realizaci. Byl však přesunut původní termín stratu v roce 1983 na rok 1985. Mezi astronomy a pracovníky NASA se však vyskytnul další závažný problém. NASA prosazoval, aby teleskop byl řízen z některého řídícího střediska NASA. Astronomové však jednoznačně prosazovali vybudování nového specializovaného astronomického pracoviště. Astronomové nakonec zvítězili a nové pracoviště STScI (Space Telescope Science Institute -- Institut kosmického teleskopu) bylo vybudováno jako součást Univerzity J. Hopkinse v Baltimore (John Hopkins University). Pracovníci tohoto ústavu řídí nejen provoz teleskopu, jeho vědecký program, ale také vyvíjejí software pro základní analýzu napozorovaných dat.

Nutno podotknout, že projekt HST není projektem čistě americkým, ale svůj podíl (asi 15 procent) na něm má i Evropa (ESA -- Evropská kosmická agentura).

Všechny díly seriálu:

Libor Lenža, František Martínek
Zdroj: (pokračování příště)
 

Rozpuštěný a vypuštěný

Astronomové z amerického Ohia znovu analyzovali záběry centrálních částí aktivních galaxií pořízené před časem Hubblovým kosmickým dalekohledem a ukázali tak něco nečekaného: rotující spirály zářícího plynu a prachu, které padá do nenasytných černých děr.

 Starého psa novým kouskům nenaučíš. Tak tohle přísloví se podařilo vyvrátit odborníkům z Ohio State University, alespoň v případě záběrů zhotovených orbitální observatoří. Zdejší profesor Richard Pogge a jeho doktorand Paul Martini si vzali na mušku záběry vytipovaných galaxií pořízené dvěma různými kamerami, ve viditelném a infračerveném světle. Poté, co je složili dohromady a zaostřili, na monitorech počítačů se najednou objevily mimořádně jemné detaily. "Představte si, že byste chtěli pořídit záběry prachu ve vzdálených galaxiích," uvedl doslova R. Pogge. "Něco takového sice nedokážeme, ale můžeme se dostat hodně blízko."

Hubble se v minulosti podíval do srdce více než dvacítky blízkých spirálních galaxií s nápadně jasnými jádry. Hvězdáři se totiž domnívají, že jsou neklamným znamením o přítomnosti veleobřích černých děr s hmotností mnoha milionů Sluncí, které ve svém okolí trhají jednotlivé hvězdy a nasávají horký plyn i prach. Označením "aktivní" se však honosí jenom každá stá galaxie, v ostatních případech černé díry "spí", tj. pohltily většinu dostupného materiálu.

Pogge a Martini se zaměřili na centrální oblasti těchto systémů, do vzdálenosti jednoho tisíce světelných roků. "Prostě jsme se podívali do míst, které pro nás byly dříve nedostupné," prohlásil druhý z nich. Kombinací záběrů ve viditelném a blízkém infračerveném světle "vymazali" zaclánějící miliony zářivých hvězd. Ve dvaceti ze dvaceti čtyř případů poté spatřili malé spirály temného prachu a plynu vybíhající ze středu, kde se mají ukrývat domnělé černé díry.

Plyn se v rozsáhlém disku třením ohřívá a při svém pohybu po spirály smrti do chřtánu černé díry září v celém oboru elektromagnetického spektra. Proto jsou jádra těchto galaxií tak nápadně zářivá.

Černá díra, s hmotností kolem několika milionů Sluncí, existuje i v naší Galaxii. Stálice i rozsáhlá molekulová mračna kolem ní obíhají v uctivé vzdálenosti a nedávají ji příliš veliké šance "k dobrému obědu". Ten však může přijít s nějakou výchylkou, například při setkání s jinou galaxií či při průchodu rázové vlny. "Nepotřebuje přitom nic velikého," vysvětlil v tiskové zprávě Paul Martini. "I malý efekt může mít dalekosáhlé důsledky."

Jiří Dušek
Zdroj: Ohio State University
 

Astronomické vzdělávání v elektronickém věku

Část habilitační přednášky, přednesené 23. února 2000 na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

 První okruh problémů, o němž dnes budu hovořit, souhrnně označím slovy: astronomické vzdělávání pro školáky. Mám tím na mysli nejen výuku astronomie v rámci školního vyučování, ale -- a v mém případě zejména -- výuku astronomie v planetáriích, kterou absolvují žáci (většinou celé třídy) se svými pedagogy v rámci školní výuky. Tomuto způsobu astronomického vzdělávání se podrobují všichni žáci či studenti, není tu výběr podle zájmů, zde musíme uspokojit široké spektrum zájmů a očekávání žáků.

Všichni víme či alespoň tušíme, že astronomie má mezi přírodními vědami dost výjimečné postavení. I zcela racionální astronomické informace často silně působí na city člověka, vzrušují ho; astronomie má zcela nepochybně vydatný emotivní náboj. Snad každého normálního člověka -- bez ohledu na věk -- pobyt pod oblohou plnou hvězd či pohled na kosmické objekty, ať již přímý či zprostředkovaný, zaujme natolik, že je ochoten alespoň pro tento okamžik opustit běžné stereotypy svého života a uvažovat o věcech, které se týkají obecných záležitostí našeho světa, postavení člověka v něm, jeho šance přežít... Astronomický výzkum je výjimečně inspirativní, poněvadž je úzce spjat s mnohými základními problémy lidské existence.

Kosmické objekty může každý z nás poměrně snadno pozorovat, často i bez jakýchkoli přístrojů, a na základě těchto vlastních pozorování je pak schopen odvozovat rozmanitá pravidla a zákonitosti.

V neposlední řadě je astronomie příkladem vědního oboru, jenž těsně souvisí s mnoha dalšími obory, ba dokonce je průsečíkem řady vědních disciplín. Stěží najdeme lepší příklad, na němž bychom mohli demonstrovat jednotu přírody a z toho vyplývající nezbytnost rozvíjení mezioborových vztahů.

Pro tyto vlastnosti zcela jistě výuka astronomie do škol patří. Na tom se jistě v obecné rovině shodnu s každým pedagogem -- neznám případ, že by to někdo zpochybňoval. Spory mohou vzniknout jen při diskusích o způsobu, jakým se s požadavkem výuky astronomických poznatků vyrovnáme. Ortodoxní stoupenci astronomické výuky na školách požadují, aby astronomii byl vyhrazen samostatný předmět, nebo alespoň dost značná část nějakého již existujícího předmětu, nejčastěji fyziky.

Myslím si, že snaha o astronomickou výuku formou samostatného předmětu či velkých bloků v jiných předmětech je nereálná, už proto, že žijeme v elektronickém věku. O slovo se hlásí mnohé moderní technologie a -- nestranně posuzováno -- školská výuka informatiky či genetiky si vždy získá více vlivných příznivců než školská výuka astronomie. Je to zcela pochopitelné. Když budeme usilovat o prezentaci astronomie jako uceleného vědního oboru, neuspějeme. Žáky nelze sytit stále novými a novými poznatky.

Domnívám se, že i v této situaci existuje řešení, dokonce velmi účinné řešení, byť selektivní. Stručně řečeno:

Astronomie má své místo ve školní výuce ve všech věkových kategoriích, nejen v některých. Vybrané celky astronomického učiva musí být rozesety ve všech ročnících základní a střední školy (a v různých předmětech, ovšemže). Výuka astronomie bude mít v řadě případů charakter fakultativní, o zařazení do školní výuky a o intenzitě výuky by měl rozhodovat především učitel.

V našem konkrétním případě astronomické výuky existují tři způsoby, jak se astronomie může včlenit do školního vyučování.

  1. Žáci by měli poznat a umět vysvětlit (na úrovni přiměřené věku) všechny astronomické jevy, pozorovatelné pouhýma očima. Namátkou jmenujme pohyb Měsíce, Slunce a planet po obloze a hvězdné obloze, pozorovatelnost určitých hvězd či souhvězdí během roku, kdy lze vidět umělé družice Země... Měli bychom dosáhnout toho, aby dnešní školáci, když se podívají na hvězdné nebe, na něm rozpoznali vše, čeho si všiml už kdejaký středověký kluk, a aby -- na rozdíl od něj -- dokázali vysvětlit, proč tomu tak je. Argument ve prospěch uvedené teze je zřejmý: člověk je nedílnou součástí přírody. Tento pocit se musí ve školácích neustále dotvářet. "Přírodou" myslím ovšem nejen svět bezprostředně nás obklopující (tj. zejména biosféru), ale i svět mimo Zemi.
  2. Při výuce v řadě předmětů nejednou nastane situace, kdy je učivo vhodné vysvětlit příkladem z astronomie. Zvolíme-li i my tento postup, budeme častokrát sledovat též historický postup, protože astronomické poznatky patřily mnohdy mezi první, jež mělo lidstvo k dispozici. Zvolíme-li astronomický příklad i v "neastronomickém předmětu", využijeme tak zejména silný emotivní náboj, který v sobě astronomie skrývá. Je to zcela přirozené a legitimní, protože astronomie je svého druhu "vstupní branou" do světa dalších, ne tak přitažlivých exaktních věd. Vhodných příkladů z astronomie je jistě velké množství. V některých předmětech je spojení s astronomií dosti těsné a evidentní (fyzika), v jiných volnější (zeměpis, biologie, chemie), existuje však víceméně ve všech přírodovědných oborech (i v předmětech dalších).
  3. Každý žák či student si někdy klade alespoň některé z tzv. základních (či věčných) otázek. Takto můžeme označit otázky, jež se dotýkají samotného bytí člověka. Souvisejí s původem světa, ve kterém člověk žije, s jeho budoucností, s postavením člověka v tomto světě. Ve školní výuce se těmto otázkám nemůžeme vyhýbat a odpovědi na položené otázky nelze odkládat "na pozdější dobu". Na úrovni přiměřené věku je třeba vždy na ně odpovědět. Přitom nelze zatajovat, že v řadě případů jsou znalosti lidstva jen nevelké a výrazně se proměňují s rozvojem vědy.
Naznačený způsob včlenění astronomických poznatků do školní výuky je přirozený. Není to požadavek pouhého hromadění dalších fakt v myslích žáků a studentů, jež by nenavazovala na jiné poznatky, získané během školní výuky. Domnívám se, že jakkoli jsou jiná astronomická témata důležitá pro rozvoj soudobé astronomie, nepatří do školní výuky určené pro většinu mladé populace právě proto, že počet informací sdělovaných žákům nelze bez omezení zvyšovat. V tomto systému vlastně "izolované" informace nejsou: buďto vysvětlujeme jevy přímo očima pozorovatelné, nebo odpovídáme na přirozeně kladené otázky žáků, nebo astronomii používáme z motivačních důvodů.

Je zřejmé, že při takovém pojetí budou existovat rozdíly v hloubce astronomického vzdělání u žáků různých škol. Záleží přece na učiteli, preferuje-li příklady z astronomie nebo třeba z medicíny. Úloha vysokoškolských učitelů je jasná: musí motivovat co nejvíce budoucích učitelů všeho druhu, musí je nadchnout pro astronomii; ale také -- musí být pro ně připraven dostatek snadno použitelných podkladů. Mám pocit, že třeba kniha "Záludné otázky z astronomie", nebo multimediální projekt ASTRO 2001 mezi ně patří. Ve výuce astronomie hrají zvláštní roli planetária. Mohu dokonce předpokládat, že jejich role je nezastupitelná. Po obsahové stránce nemůže být výukový pořad pojat zcela stejně jako například populárně vědecké dílo. Není možné -- vyjádřeno jedinou větou -- "popisovat vývoj vesmíru od velkého třesku až po současnost", nebo "seznamovat se postupně s kosmickými tělesy, jež jsou od nás ve vesmíru dál a dál" (nebo naopak "letět ze vzdáleného vesmíru směrem k Zemi"). Tato scénáristická schémata, ačkoli jsou hojně používaná nejen v populárně vědecké astronomické literatuře, ale i v mnohých pořadech v planetáriích, se pro výukové účely nehodí, neboť neodpovídají způsobu, jakým běžně získáváme základní poznatky o živé i neživé přírodě.

Mám-li obecně formulovat způsob, jakým si přirozeně a logicky takové poznatky osvojujeme, shrnu postup do těchto několika vět:

Světa kolem sebe se zmocňujeme tím, že jej nejdříve vnímáme svými smysly. Vjemy si uvědomujeme, hodnotíme, srovnáváme. Kde naše lidské smysly již nestačí, vypomohou přístroje. Zajímá nás pak, co pozorujeme a měříme, jaké jsou kvalitativní a kvantitativní vlastnosti okolního světa. Sledujeme jedince tohoto světa a studujeme vlastnosti systémů, které jedinci vytvářejí. Konečně nás zajímají také globální vlastnosti studovaného světa a náš vztah k němu.

Postup, který jsem nyní uvedl, přímo staví na naší osobní zkušenosti, a to je zcela zásadní. Výukový pořad v planetáriu je vynikající příležitostí motivovat žáky k vlastnímu pozorování oblohy. I kdyby jediným výsledkem takového pořadu bylo přesvědčení žáka, že na obloze je řada zajímavých objektů a jevů, a že i on je schopen tyto úkazy sledovat a poznávat, byl by to výsledek nadmíru cenný.

I když rámcový obsah všech výukových pořadů pro různé věkové kategorie je v podstatě stejný, musí se tyto pořady lišit svou formou (například rozhovor zvídavého syna s otcem, vědecko-fantastický příběh, pohled na svět očima velkých vědců). Formu, kterou žákům prezentujeme určité sdělení, jistěže musíme zvolit s ohledem na stupeň jejich chápání a mentalitu. Text je nezbytné literárně zpracovat, musí mít určitou vodící linii, zápletku, příběh. Toto je doopravdy velice důležitý požadavek, který se ovšem v praxi často zanedbává! V žádném případě nesmíme upadnout do suchopárného poučování, výukový pořad v planetáriu se nemůže proměnit v přednášku. Vhodné literární zpracování dodává pořadu na zajímavosti a povyšuje jej do kategorie uměleckých děl, aniž by tím musela být dotčena obsahová (tedy vzdělávací) stránka.

Elektronický věk se při tvorbě vzdělávacích pořadů v planetáriu již naplno projevuje. Technické prostředky vlastního přístroje planetária, všech dodatečných projektorů a zvukových kanálů svádějí každého tvůrce k přeceňování role audiovizuální techniky. Víme, že v řadě světových planetárií se publiku prezentují technicky velmi dokonalé, ale myšlenkově jednoduché, ba až prostinké pořady. I když se v principu musíme postarat o co nejlepší technické podání, vždy je prvotní rozvaha, jak vhodně skloubit obsah sdělení se zamýšlenou formou a technickým provedením.

Zájemci o habilitační práci "Astronomické vzdělávání" ji mohou získat v elektronické podobě v komprimovaném stavu -- 350 kB -- napíší-li si o ni autorovi.

Zdeněk Pokorný
 

Planetka (11134) České Budějovice

Observatoř Kleť, pobočka Hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích, je doma a hlavně v zahraničí známa výzkumným programem zaměřeným na hledání dosud neznámých planetek a následným astrometrickým měřením, nutným pro výpočty jejich drah. Kleť patří dlouhodobě do první světové desítky observatoří věnujících se hledání planetek a zároveň je mezi stále fungujícími observatořemi tohoto oboru první na evropském kontinentu.

Observatoř Kleť dosáhla jubilejní 400. planetky se spolehlivě určenou dráhou v červenci 1999, kdy naší planetce s předběžným označením 1996 XO2 přidělilo mezinárodní centrum pro sledování planetek pořadové číslo 11134.

Je dobrým zvykem vybírat právě "jubilejním" planetkám jména obzvlášť pečlivě. Pro výroční čtyřstou kleťskou planetku vybrali kleťští astronomové Jana Tichá, Miloš Tichý a Zdeněk Moravec jméno České Budějovice podle jihočeské metropole a zároveň sídla mateřské českobudějovické hvězdárny. Citace zdůvodňující pojmenování obsahuje i nejstarší historické verze jména města Českých Budějovic ve tvaru Budiwoyz a Budoywiz.

Jméno bylo schváleno komisí Mezinárodní astronomické unie (IAU) pro pojmenování planetek a publikováno v mezinárodním časopise Minor Planet Circular No. 36950 z 23.listopadu 1999. Jen pro zajímavost, jméno využívá všech možností daných pravidly IAU -- má délku 16 znaků, je dvojslovné a obsahuje česká diakritická znaménka. Ve tvaru (11134) České Budějovice je nyní celosvětově závazné a obsahují jej nejrůznější astronomické katalogy. Nyní byla planetka České Budějovice prezentována i představitelům města a okresu Českých Budějovic, a jeho občanům.

Pojmenování planetky (11134) České Budějovice je završením řady kleťských planetek, pojmenovaných po českobudějovických osobnostech a okolí -- například (7695) Přemysl, (7493) Hirzo, (6928) Lanna, (5552) Studnička, (3887) Gerstner, (5221) Fabribudweis, (5250) Jas či třeba (7669) Malše, (6060) Doudleby nebo (6064) Holašovice.

Podrobné informace o planetkách objevených na Kleti lze nalézt na našich internetových stránkách http://www.hvezcb.cz (česky) a http://www.klet.cz (anglicky). Zde najdete seznam všech definitivně potvrzených kleťských objevů, jejich jména, anglické originály i české překlady citací, vysvětlujících jména planetek, stejně jako zajímavosti vztahující se k jednotlivým planetkám. Naším záměrem je vytvořit multimediální představení kleťských planetek, proto anglická stránka obsahuje i zvukovou podobu českých jmen pro zahraniční návštěvníky, na obě stránky pak jsou průběžně doplňovány snímky a obrázky ilustrující jednotlivá jména planetek. Připravujeme také doplnění přehledu drah všech kleťských planetek.

Jana Tichá
Zdroj: Informační bulletin Hvězdárny a planetária České Budějovice s pobočkou na Kleti
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...