:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

234. vydání (23.3.2000 )

Kresba Mars Society Velitel Luc Goddard má tu čest stát v čele první lidské výpravy k Marsu. Poté, co se dotkne červené planety, objeví jeho tým podivuhodný útvar, který se zdá být jakýmsi tajemným majákem. Chrám však nečekaně zahubí celou posádku, ze které se jenom zázrakem zachrání zraněný Luc. Na cestu se proto vydá záchranná výprava s čerstvě ovdovělým McConnellem. Také úspěšně přistane, vyzvedne jenom žijícího Luca, jenž celý čas věnoval studiu tajemné stavby, a zůstane stát před otázkou: Máme nyní vstoupit do chrámu, pravděpodobně riskovat své životy, ale dost možná i získat odpověď na jednu z nejstarších lidských otázek, nebo odlétnout zpět na Zemi a znovu se vrátit v plné zbroji? Až potuď je pozvánka na film Mission to Mars, jenž do českých kin dorazí počátkem května, více než lákavá. Bohužel, jak už to tak v poslední době bývá, film vás asi příjemně zklame. Podle zpráv amerických diváků se totiž jedná o umně namíchaný koktejl Vesmírné Odyssey 2001 a Star Treku, okořeněný tajemstvím z Propasti, napětím z Twisteru a oslazený sentimentem z Armageddonu. To všechno v hlavní roli s tajemnou lidskou tváří -- nechvalně známým obyčejným kopcem v oblasti Cydonia. Proboha, kdy už se tohohle strašáku zbavíme!

Jiří Dušek

 

 

 

Na Marsu snad oslavíme 50. výročí. Ale víme, čeho?

"Tady základna Armstrong jedna na Marsu. Právě jsme přistáli." Dočkáme se podobného hlášení? Ozve se první člověk z povrchu Marsu ode dneška za 14 nebo 16 let?

 "Vždycky jsem věřil, že se člověk na Mars vydá nejpozději do dvaceti let. Nyní jsem o tom přesvědčen," prohlásil loni touto dobou ředitel NASA Dan Goldin. Jenže, kdeže loňské sněhy jsou. Goldin je především politikem a občas mi jeho prohlášení připomínají výroky z Golda za všechny peníze. Nic ve zlém, ta podobnost jmen je čistě náhodná, ale metodika komunikace koloritem doby a nechtěl bych být na jeho místě.

Ať nynější "desetiletka robotů" skončí v původním termínu nebo o něco později, je na čase brzy vytyčit novou strategii pilotovaných letů. Zůstaneme po dlouhá další desetiletí jen v okolí Země, svázáni se zvolna stárnoucí mezinárodní orbitální stanicí, zaměříme se na kšeft s kosmickou turistikou a tak podobně a necháme jiná vesmírná tělesa jen občasným kontrolám automatů? Mnohé tomu nasvědčuje. Ale kam se napře průkopnický duch člověka?

Využijeme-li zjednodušené analogie, pak rozvoj internetu, telekomunikací a počítačů zatím ani v USA nevedl ke snížení poptávky po dopravě. Spíše naopak. Jen se zvýšil stupeň informovanosti u větší skupiny lidí. A jestliže není pohodlný jednotlivec a nerezignoval na touhu po poznávání, pak je to dobrá zpráva i pro množiny jednotlivců.

Jsem tedy přesvědčen, že po robotech na Marsu nastane čas pro nový velký skok pro lidstvo. Před nedávnem se zdálo, že vhodným datem by bylo zahájit výpravy na Mars již u příležitosti 50. výročí startu prvního Sputniku, tj. v roce 2007. Dnes je jisté jen jediné: termín 2007 je zcela nereálný. Budeme rádi, jestliže v té době teprve přivezeme první vzorky hornin. Jestliže máme být realističtí optimisté, pak první šanci k přistání si vytvoříme na jaře roku 2014 -- různé výpočty vedou na období "ode dneška za 14 let".

Ani start o 26 měsíců později by nebyl neúspěchem pro dlouholeté zastánce pilotovaných letů. Teoretické studie už dávno ukázaly, kolik času k realizaci podobného projektu potřebujeme a s jakými relativními náklady -- ergo tedy víme, že stačí cca 10 let. Datum 2016 v sobě skrývá značné reservy a co víc: je v souladu s dalšími plány technického rozvoje NASA (raketoplány 2. generace, zkušenosti s provozem orbitální stanice ISS, která začne na plno fungovat v roce 2002, využití všech možností výzkumu Marsu bezpilotními prostředky apod.) a je tedy zcela reálné.

Slavný vizionář A. C. Clarke dokonce uvažuje až o roce 2019 -- tedy 50 let po Apollu 11. Poznamenejme na okraj, že vždy budeme nuceni šetřit energií a naše plány zůstávají svázány železnou kazajkou startovních oken, otevírajících se vždy po zhruba 26 měsících.

Jedním z prvních vědců a techniků, kteří se utopií letu na Mars začali zabývat vážně, byl Werner von Braun. Svůj scénář z roku 1953 konkretizoval roku 1970 slovy: "NASA má rozpracovaný návrh výpravy lidské posádky na Mars. Opakovaně použitelný raketoplán a dva obří Saturny 5 dopraví vybavení, pohonné látky i posádku nejprve na oběžnou dráhu kolem Země. Expedice se bude skládat z 12 mužů ve dvou lodích."

Prakticky všechny další úvahy vycházely z tohoto pojetí mohutných meziplanetárních plavidel o odletové hmotnosti několik tisíc tun při použití klasických motorů na kapalný kyslík a vodík. Jedinou inovací bylo potenciální využití jaderných raketových motorů. Teprve v posledních letech se bludný kruh úvah podařilo prolomit. Novinkou jsou dvě klíčové úvahy. Za prvé: není důvodu, proč funkční celky nerozdělit a nedopravit na příslušná místa postupně s předstihem před vlastní výpravou člověka! Trochu to připomíná horolezecké výpravy s předem vybudovanými předsunutými tábory. Za druhé: stejně převratnou myšlenkou je využití místních zdrojů na Marsu po vzoru prvních amerických osadníků. Z Marsovy atmosféry lze získat raketové palivo, kyslík a vodu.

 Propagátorem nových nápadů je dr. Robert Zubrin se svými spolupracovníky, kteří si začali říkat Mars Underground a na podporu letů k Marsu založili Mars Society. Mnozí jim vyčítají povrchnost, sklon k "exhibicionismu" a nedostatečnou vědeckou serióznost -- a mnohé z toho je pravda. Ale nakonec prosadili svou a jejich vize začali profesionálové brát nejen vážně, ale za své. Po řadě diskusí začal projekt dostávat tvář v roce 1997 a v Houstonském Johnsonově kosmickém středisku NASA je průběžně revidován a vylepšován tak, aby optimálně využil pilotované i robotické techniky. Náklady na vývoj jsou reálně odhadovány na maximálně 25 miliard dolarů -- cesta na Mars by tedy byla třikrát levnější než projekt Apollo (v dnešních dolarech) a nejméně dvakrát levnější než vývoj a stavba mezinárodní kosmické stanice ISS!

Projekt předpokládá starty ve dvou po sobě následujících startovních oknech. Vlastní posádka by se vydala na cestu teprve tehdy, až všechny klíčové systémy pro její návrat už budou v pořádku na Marsu a robotická zařízení vyrobí dostatek zásob. Veškeré návrhy při tom vycházejí ze současného stavu techniky.

Počítá se s třemi samostatnými systémy, které by pro zvýšení bezpečnosti měly být vyslány při dvou po sobě následujících opozicích vždy ve dvou téměř nebo zcela identických exemplářích: ERV (Earth-Return Vehicle), MAV (Mars Ascent Vehicle) a Habitat. Jejich jednotlivé celky by se skládaly z víceméně unifikovaných dílů, takže by se vyráběly mj. čtyři stejné hermetizované moduly, čtyři přistávací plošiny (byť ve dvou versích) apod., což samozřejmě snižuje náklady.

Odlety se uskuteční zcela jistě z oběžné dráhy kolem Země. Celkem by bylo zapotřebí šesti startů mohutné rakety o nosnosti 240 tun na nízkou geocentrickou dráhu. Kde ji vzít? Prvním stupněm nového nosiče by mohla být modifikovaná raketa Energija se startovními bloky Zenit -- alternativní, avšak dražší by byl první stupeň vyvinutý na základě raketoplánu nebo Saturnu 5. Hornímu stupni by pak zřejmě stačil jeden motor SSME z klasického raketoplánu. Je jen otázkou ekonomické rozvahy, zda bude výhodnější toto řešení, využití nějaké rakety o nosnosti kolem 80 tun, nebo raději většího počtu startů nosičů o menší kapacitě, jaké kolem roku 2010 budou běžně k dispozici pro obsluhu ISS.

 Meziplanetární pohonný modul všech lodí bude stejný. Prozatím se jako nejvýhodnější jeví svazek tří (eventuálně čtyř) nukleárních motorů ND (NERVA Derivate -- Nuclear Engine for Rocket Vehicle Application). Takové Američani vyzkoušeli v neletové versi už před čtvrt stoletím. Celkový tah by sice dosahoval sotva motoru rakety V-2, ale zato působí místo několika minut až hodinu. Pokud by nepochopitelná averze proti využívání jaderné energie byla nepřekonatelnou překážkou, uvažuje se i o chemické alternativě. Pohonný modul musí být schopný vyvést 100 tun z geocentrické dráhy na dráhu kolem Marsu nebo 65 tun až na povrch Marsu. V každém případě je nutno dopravit k Marsu loď o délce asi 50 m a hmotnosti 135 až 145 tun -- a to zvládneme.

Pro navedení na oběžnou dráhu kolem Marsu se využije bezmotorového brždění o atmosféru (aerocaption -- to už vyzkouší Mars Orbiter 2001) a všechna přistání na povrchu Marsu zabezpečí motory podobné dávno osvědčeným RL-10, u nichž se však s kapalným kyslíkem bude místo kapalného vodíku spalovat metan. Stejný typ motorů pak budou použity i pro start a přelet na oběžnou dráhu kolem Marsu.

Při první startovní příležitosti se na cestu vydají krátce po sobě tři lodi bez posádky. První bude ERV-1, sestávající z obytného modulu s raketovým stupněm TEI (Trans-Earth Injection) pro návrat lidí zpět na Zemi, která bude zaparkována na dráhu kolem Marsu.

Téhož měsíce by vzlétla nákladní loď Cargo 1, která přistane na povrchu Marsu. Universální přistávací plošina o nosnosti 65 tun bude vybavená čtyřmi motory třídy RL-10. V této versi bude opatřena mobilním systémem, aby se celá i s nákladem mohla později přesunout do požadovaného místa. Nejdůležitějším užitečným zatížením bude prázdný startovní stupeň MAV-1, vybavený dvojicí motorů RL-10 na kapalný kyslík a metan (Isp= 3790 Ns/kg). Nádrže budou natankovány až na Marsu: asi 26 tun pohonných látek stačí k dosažení kruhové rychlosti 5,6 km/s a setkávacímu manévru s ERV na oběžné dráze kolem Marsu. K MAV bude "přibalena" i garáž s dopravními systémy pro kosmonauty -- několika malými vozítky, jaká měli kosmonauti programu Apollo na Měsíci a velký "mikrobus" o hmotnosti 16 tun s hermetizovanou kabinou.

Dalším důležitým zařízením, které plošina na Mars dopraví, je plně vybavený modul ISRU pro výrobu pohonných látek. Bude schopen zajistit výrobu kapalného kyslíku a metanu v poměru 3,5:1 pro dva MAV. Konečně asi kilometr odtud by  plošina měla vysadit nukleární reaktor typu SP-100 na mobilním zařízení (hmotnost 14 t, výkon minimálně 50 kW).

Za další tři týdny by se vydala na cestu druhá přistávací plošina, tentokrát s obytným modulem Habitat 1 (ještě ovšem bez posádky), se záložním nukleárním reaktorem, záložními dopravními systémy pro kosmonauty apod. Obytný modul o hmotnosti 54 tun je stejného typu jako u ERV: válec o průměru 7,5 m a výšce 4,6 m s dvoupodlažní hermetizovanou kabinou, vybavenou pro pobyt posádky po dobu 800 dní.

Dávno před vzletem kosmonautů už na povrchu Rudé planety začne výroba zásob, pří níž se splní sen dávných kouzelníků. Z řídké atmosféry se bude uvolňovat kyslík -- pro dýchání, jako jedna složka pohonných látek a pro výrobu vody sloučením s vodíkem. Separovaný uhlík se rovněž sloučí s vodíkem na metan -- výkonné palivo raketových motorů. K tomu všemu bude zapotřebí dostatek energie a vodík, který si musíme přivézt ze Země. Výpočty ukazují, že ho bude stačit necelých šest tun. Podobné zařízení v laboratorním měřítku již pracovalo na Zemi (mimochodem, je to skvělá čistička vzduchu!) a demonstrační exemplář se na Mars vydá poprvé již na příští bezpilotní sondě.

V následujícím startovním okně o 26 měsíců později by odstartoval identický exemplář ERV-2 a krátce poté identický exemplář MAV-2 -- obojí jako bezpečnostní redundantní záloha.

To nejlepší nakonec: až bude na Marsu "prostřeno", vydají se na cestu lidé -- Habitat 2 se šestičlennou posádkou, jejíž členové se o stanou prvními lidmi na jiné planetě.

Čeká je pracovní pobyt v novém světě, trvající až 600 dní. Svůj příbytek si možná vytvoří z nafukovací konstrukce, k cestám po Marsu jim bude sloužit mj. i velký marsobus. Kosmonauti snad pomohou definitivně uzavřít otázku života na Marsu. Jeho nález by byl jistě jedním z nejúžasnějších objevů všech dob, i když by to zkomplikovalo naše naděje na vytvoření "Země číslo 2". Stejně překvapující by dnes ovšem bylo i zjištění, že Mars byl vždy zcela sterilní...

Návrat na Zemi nebude snadný, ale vše k němu už bude připraveno. Kosmonauti nastoupí do jednoho z obou připravených MAV a odstartují v něm na oběžnou dráhu kolem Marsu. Tam přestoupí do jednoho z obou ERV a po 130 až 150 dnech letu bychom je mohli uvítat doma. Pokud je nenecháme odpočinout v karanténě na orbitální stanici...

 První výpravou by určitě neměly lety na Mars skončit. Rozdíl mezi projektem Apollo a projektem Mars by neměl být jen půlstoletí vědeckotechnického pokroku, ale především půlstoletí vývoje myšlení lidí (nechci toho zas tak moc!). Jediné, čím by se mohly podobat, je úvodní věta po sestupu Armstrongova následovníka na povrch Marsu. Bezpečně víme, že loď k Marsu musíme postavit až na oběžné dráze kolem Země, že i nejkratší cesta potrvá mnoho měsíců apod. Ale hlavně bychom se měli poučit a vycházet z toho, čeho chceme dosáhnout. Jestliže má jít jen o osamocený "výlet" na Mars, nemusíme se do něj vůbec pouštět. Program Apollo vznikl jako americká reakce na závod o Měsíc, hlavní motivací byly nesporně politicko-propagandistické aspekty. V současnosti si myslíme, že tyto důvody rozvoje kosmonautiky (jakkoliv účinné, přece jen umělé) už pominuly. Ale nové vlastně teprve hledáme (problém je ostatně mnohem širší, než jen cesta na Mars -- lidská společnost hledá nové cíle...). V případě Marsu je zahájení pilotovaných letů "ospravedlnitelné" jen tehdy, jestliže první výprava bude součástí rozsáhlejšího, dlouhodobého programu, jehož výhledovým cílem je stálá přítomnost člověka na sousední planetě a její následná "terrifikace", byť trvala dlouhá staletí.

Tedy nikoliv let na Mars s konkrétními (jen) vědeckými cíli, ale jako počátek lidské expanze. Vím, zní to zatím příliš utopisticky, ale v hrubých rysech už teď tušíme, jak na to. Mohl by to být docela dobrý New Deal. Kromě toho: ví někdo o lepším kšeftu než získat za pár set miliard dolarů novou planetu? Nejde o řešení starých problémů (přelidnění, únik atd.) -- jde o nový úkol: rozšířit lidskou civilizaci, dát jí novou dimenzi. Osedlat lidskou agresivitu, která se až dosud transformovala obvykle do válečných konfliktů, soupeřit s obtížemi a nebezpečím, jako tolikrát v hvězdných okamžicích lidstva, využít všech motivačních stimulů...

Klimatologové předpokládají, že člověk by mohl změnit červenou planetu ke svému obrazu již se současnou technikou. Ostatně stále víc jsme si jisti, že kdysi se Mars Zemi opravdu značně podobal. I když je podstatně menší, má řadu shodných rysů -- den trvá jako na Zemi, střídají se roční období, sklon rotační osy je téměř shodný. Rostliny by se snadno adaptovaly na skutečnost, že rok trvá dvojnásobně dlouho. Překážkou by nemusela být ani třikrát menší gravitace.

Nyní je na Marsu chladno, atmosféra je řídká a tvořená zejména oxidem uhličitým, ale všechny tyto parametry umíme změnit. Byl by to proces pozvolný, ale po nastartování už samovolný. Možná, že by mohl být dokončen už za čtyři nebo pět století... Současné robotické sondy nám předvádějí Mars jako nový svět. Zkusme si z něho udělat nový domov.

V souvislosti s blížícím se milleniem otiskly nedávno světové agentury úvahu dvanáctileté školačky Kathleen Bohneové, která mj. píše: "Nedávno jsem v Life četla seznam nejvýznamnějších událostí tohoto tisíciletí. Dovedu si představit redaktory, sedící za tisíc let kolem stolu a diskutující o pořadí událostí na 2. a 3. místě, protože první místo bude jasné: osídlení Marsu."

Marcel Grün
 

Marťanský soubor písní a tanců

Slavnou zprávu O stavu Unie, ve které prezident John Kennedy 25. května 1961 oznámil začátek projektu Apollo, není nutné připomínat. Málokdo však ví, že součástí této vize byl i jiný úkol: postavit a na oběžnou dráhu dopravit systém meteorologických satelitů k monitorování zemské atmosféry. Zadání se podařilo splnit o pět let později, kdy polovinu viditelného globu začala sledovat první geostacionární družice. Trvalo ale celých 33 roků, než jsme se podobným způsobem oddali studiu počasí, které nás na první pohled nemusí zajímat. Alespoň prozatím.

 Planetu Mars v minulosti navštívila celá řada sond, které přinesly neskutečně skutečnou záplavu nádherných snímků. Pravidelné záběry povrchu i řídké atmosféry k nám na Zemi ovšem tečou teprve od sklonku roku 1997, kdy se na oběžné dráze usadil malý, ale šikovný Mars Global Surveyor. Jeho kamery ukázaly, že na první pohled strnulá tvář červeného souseda, s tenkými polárními čepičkami a řídkou atmosférou, tepe nenápadným, ale o to složitějším životem. Odborníci odhalili pohyb rozsáhlých písečných dun, mizející vrstvy ztuhlého oxidu uhličitého a vody v okolí obou pólů, balvany valící se z okrajů rozsáhlých propadlin i veliké prachové víry.

Příkladem může být postupně mizející polární čepička, zachycená na trojici záběrů pořízených mezi srpnem 1999 a únorem 2000, kdy do této části planety přišlo léto. Sublimující pokrývka, podle okolní teploty složená výhradně z tuhého oxidu uhličitého (suchého ledu), postupně odkrývala vrstevnatou krajinu v okolí jižního pólu. Všimněte se několika temných skvrnek na prvním portrétu ze srpna 1999. Vznikaly působením větru, jenž v okolí rozfoukal temnější podkladový materiál. Koncem pozemského září už podobné "kazy" zachvátily prakticky celou část čepičky a vytvořily tak soustavu tmavých rovnoběžných skvrn, orientovaných ve směru převládajících větrů. V únoru pomíjivá námraza zmizela a zcela tak odhalila zdejší krajinu.

Sezónní proměny jsou sice nesmírně pěkné, nejedná se však o nijak dramatické události. Pravým opakem jsou skotačiví rarášci, objevení před dvaceti roky orbitálními sondami Viking. Tyto prachové víry, hovorově označovaní jako tančící derviši, s přibližně svislou osou otáčení, vznikají v odpoledních hodinách při silném přehřátí spodních vrstev atmosféry bezprostředně přiléhající k povrchu. Teplý vzduch pak stoupá spirálovitě vzhůru a vynáší s sebou jemný prach. Ale na rozdíl od Země, kde výška podobných trychtýřovitých vírů zpravidla nepřevyšuje několik set metrů, u Marsu mohou dosáhnout až osmi kilometrů nad povrchem. V obou případech však tyto tornádům podobné úkazy trvají nejvýše několik desítek minut.

Neposedné derviše se podařilo zahlédnout jak z oběžné dráhy, tak prostřednictvím kamer stanice Pathfinder. Poněkud pikantní informací je však skutečnost, že je náhodou objevil americký student Stephen Metzger. Už během provozu sondy upozornil na možnost, že by se takové atmosférické víry mohly v okolí stanice nacházet, avšak jeho návrh na jejich pečlivé hledání nebyl vyslyšen. "Když se data z Pathfinderu stala po šesti měsících přístupná široké veřejnosti, stáhnul jsem si záběry z www stránek Jet Propulsion Laboratory, analyzoval jsem je navrženým způsobem a nalezl tak nejméně pět prachových vírů," komentoval svůj objev Stephen Metzger, jenž mezitím dokončil své doktorandské studium geologie. "Tato práce se tak stala důležitou součástí meteorologie, geologie i klimatologie Marsu," dodal s patřičným zadostiučiněním. Na přiložené animaci je malý vír o šířce 15 metrů a výšce přesahující 245 metrů, který se přehnal kolem jižního vrcholu Twin Peaks, asi kilometr západně od Pathfinderu. Trojice záběrů vznikla s odstupem dvaceti sekund. Údaje meteorologické stanice současně prozrazují, že v jejím okolí rychlost větru nikdy nepřevýšila 20 kilometrů v hodině. Ani ta nejprudší písečná bouře se přitom na Marsu nepohybuje více než pětkrát rychleji.

Na rarášcích je zajímavé především to, že na cestě odmetávají světlý prach a odkrývají tak tmavší podloží. "Prachové víry umožňují vysvětlit sezónní změny odstínů některých oblastí Marsu. Právě díky nim se části povrchu během zdejšího jara a léta jeví temnější. Každý, byť sebemenší derviš totiž odfoukne trochu prachu a odkryje tmavší podklad," vysvětlil existenci podivuhodných graffiti na některých místech Ken Edgett z Malin Space Science Systems. "K tomu však nedochází kdekoli, nejčastěji tyto útvary vznikají ve středních šířkách. V minulých týdnech jsme například v rozsáhlé pánvi Hellas a Argyre v jednom okamžiku zahlédli pět až deset takových minitornád."

 Jeden takový se v prosinci loňského roku dokonce podařilo zachytit přímo v akci! Letěl přes Promethei Terra z východu na západ a v průměru měl nejméně sto metrů. Na záběru oblasti o velikosti zhruba jeden a půl kilometru je vidět jeho zřetelný stín i spirálovitě vyfoukaná cesta.

"Mars je sice chladná a suchá poušť, jak ale ukázala naše kamera, rozhodně není strnulá," komentoval zdánlivě nekonečný proud objevů Michael Malin, hlavní konstruktér kamery na palubě Mars Global Surveyoru. "V průběhu několika posledních měsíců jsme zachytili celou řadu sezónních i meteorologických změn, které demonstrují, že je to dodnes aktivní a dynamický systém."

Jiří Dušek
Zdroj: JPL, NASA, Space.Com
 

Indický tanec stvoření

Na dveře elitního kosmického klubu začíná kromě Číny poslední dobou stále silněji klepat také druhá nejlidnatější země světa -- Indie. Zdejší kosmická agentura (ISRO) se totiž v současnosti snaží vyřešit technické problémy, které stojí v cestě plánované misi k Měsíci v roce 2008.

 Celý projekt, jehož cílem je vyvinout vlastní typ nosiče známého pod zkratkou GSLV (Geosynchronous Satellite Launch Vehicle), dostal před nedávnem oficiální požehnání přímo od indické vlády. Indie má v současnosti k dispozici slabší verzi rakety označované jako PSLV, která vynese náklad o hmotnosti kolem jedné tuny na oběžnou dráhu ve výšce do tisíce kilometrů. Vyvíjený nosič GSLV má dopravit dvoutunový náklad až na geostacionární dráhu, 36 tisíc kilometrů nad zemským povrchem.

Plánovaná lunární mise bude podle oficiálních činitelů nejen hybnou silou pro celý indický kosmický program, ale i jakýmsi testem pro další výpravy. I přes tyto ambiciózní výroky oficiálních míst však není podle samotných vědců zatím vyhráno. Indie už sice není na poli kosmonautiky úplným nováčkem, v minulých pětadvaceti letech vypustila na oběžnou dráhu dvanáct vlastních satelitů, nicméně většinu z nich nesly ruské nebo francouzské rakety. Prvním čistě indický krok do vesmíru proběhnul minulý rok, kdy agentura pomocí vlastního nosiče PSLV vypustila na oběžnou dráhu jihokorejský a německý satelit. První start nového GSLV byl plánován také na minulý rok, ale díky technické závadě se dočkal odkladu na rok 2001. Podle nejmenovaného člena vývojového týmu indická kosmická agentura v současnosti stále bojuje s poruchovým motorem a je tak de facto odkázána na pomoc raketových odborníků z Ruska.

Samozřejmě je pouze otázkou času, kdy se podaří všechny problémy odstranit. Podle samotných vědců však není moudré hýřit přehnaným optimismem a sebevědomím, kterého podle všeho mají indičtí oficiální činitelé na rozdávání.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: SpaceCast
 

Sírová pizza

Ió, ten podivuhodný svět v náruči největší planety sluneční soustavy. Jeho pleť zdobí desítky neklidných vulkánů, stovky strmých pohoří i náhorních plošin, propadlé kaldery spících sopek a nesčetné množství barevných skvrn. Odkud se berou? Co na povrchu Jupiterova měsíce vykresluje tento zvláštní make-up?

 Ió vypadá na první pohled jako paleta zkušeného malíře: tu je rozmáznuta zelená, támhle bílá i černá a na okraji se skví nápadně červená. A nebo, při troše fantazie, dobře propečenou a bohatě zdobenou italskou pizzu: zelené olivy, plátky salámu a dobrý sýr -- to jsou hlavní ingredience. Ale konec načechraných představ. Podívejme se spolu s odborníky do zdejší kuchyně a odhalme konečně, odkud se tyto přísady skutečně berou.

Při vyšetřování nám naštěstí hodně pomohla sonda Galileo, která zdejší prostředí studuje už několik let. Její záběry pořízené při než dvou desítkách setkání nám přinesly alespoň hrubé představy o jednotlivých pachatelích.

"Když jsme na povrchové útvary konečně podívali z blízka... zjistili jsme, že se zelené zabarvení omezuje na výtoky lávy a kaldery ve vulkanických centrech, které zřejmě pokrývají usazeniny síry," popsal první přísadu Paul Geissler z University od Arizona. "Podle našich nejlepších představ obsahuje zelený materiál sloučeniny síry, které láva buď přímo obsahuje, nebo později vylučuje. Nemůžeme však zatím vyloučit ani jiné možnosti, jako třeba zelené silikáty." Bílé oblasti má zcela jistě na svědomí pevný oxid siřičitý. Infračervené záběry dokonce stopy této sloučeniny odhalily v místech, které se ve viditelném světle bílé nejeví -- ovšem jenom proto, že je zde vrstva této látky velmi tenká.

Černá souvisí s usazeninami vulkanického prachu. Má tedy jiné složení než výlevy lávy, podle infračervených detektorů se nejspíš jedná o horniny. "Nejde o fontány černé síry, spíše o mimozemské verze našeho Pinatuba či sopky St. Helens, které vyvrhují kamenný prach do výše až sto kilometrů nad povrch," uvedl dr. Geissler na adresu těchto kuriózních skvrnek. Zdejší kaldery, tedy rozsáhlé prolákliny, vznikly pohybem magmatu a ty největší mají průměr až několik set kilometrů. (Pro srovnání: kaldera na vrcholu vulkánu Kilauea na Havaji má průměr o něco více než pět kilometrů.) Na celý povrch Ió neustále dopadá jemný prach, jehož vrstvička se v průběhu jediného roku zvětší o celý jeden centimetr! Navíc teplota některých oblastí dosahuje až 1300 stupňů Celsia, tedy více než u pozemských vulkánů.

Kliknete a uvidite!

"Láva se na povrchu Ió vylévá tak často, že tu a tam vyplní celou kalderu a dokonce doteče i hodně daleko od ní," dodala Jani Radebaugh. "Erupce sirných plynů pak mají na svědomí difúzní červené skvrny, která často vídáme v okolí proláklin." Láva obsahuje nezanedbatelné množství pyroxenu, který je bohatý na železo a hořčík.

Jak známo, neskutečnou aktivitu na povrchu vulkanického měsíce má na svědomí slapové působení obřího Jupiteru. Tuto starou domněnku potvrzují i rozsáhlá pohoří, jejichž vrcholy sahají až šestnáct kilometrů nad okolní povrch. Na rozdíl od Země nejsou ale zdejší hory seskupené do rozsáhlejších soustav (v souvislosti s podobou jednotlivých  kontinentálních desek), nýbrž je najdeme po celém globu. Kupodivu se ale nejedná o sopky: pokud u nich totiž pozorujeme nějakou aktivitu, pak většinou u úpatí. Věrohodnější se tudíž jeví hypotéza, že představují praskliny v kůře, u kterých došlo k vertikálnímu posuvu oddělených bloků. Typickým příkladem je pohoří Euboea o průměru zhruba dvě stě kilometrů a výšce deset kilometrů.

Jak tedy vypadá anatomie Ió? To už se dostáváme na dosti tenký led. Podle současných představ se pod pevnou kůrou o tloušťce sto kilometrů ukrývá vrstva částečně roztavených hornin, snad v podobě polotekuté, lepivé břečky, ve které se vznášejí rozsáhlá krystalická jádra. Tento magmatický oceán, jenž tu a tam pronikne až na povrch, pak obklopuje kovové jádro.

To všechno jsou ale jen naše zatím nedokonalé představy, které mohou být, ale nejspíš nebudou úplně správné. K jejich otestování jsou nezbytné další výpravy v příštím tisíciletí, včetně odolných sond, které přistanou na samotném povrchu neklidného Ió.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL, PSRD a další
 

Nová porce ledu

U pobřeží Antarktidy se odlomil nový ledovec "Jedná se o nesmírně rozsáhlý kus ledu, který se může stát tím dosud úplně největším," popsal jeho podobu Matthew Lazzara.

 Ledovec se ulomil z Rossova šelfového ledovce a v nejbližší době může dodriftovat až do přilehlého Rossova moře. Jako první si ho samozřejmě všimnuly meteorologické družice, které pečlivě monitorují dění v Antarktidě. Přiložený záběr pořídil 21. března kolem 11. hodiny našeho času satelit NOAA-12 přelétající na polární dráze ve výšce sedm set kilometrů. Ledovec má délku 295 kilometrů, šířku 37 kilometrů a celkovou plochu nejméně 11 tisíc čtverečních kilometrů. Dosud největší pozorovaná kra z roku 1956 měla na délku 330 kilometrů a na šířku necelých sto kilometrů.

Jiří Dušek
Zdroj: Antarctic Meteorology Research Center, University of Wisconsin-Madison
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...