:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

232. vydání (16.3.2000 )

Delta reky Mississippi ocima sondy Terra (zdroj NASA) Neříkejte, že se nám staré dobré počasí úplně nezbláznilo. Minulý týden bylo v Brně nádherně. Sluníčko, které se mimochodem u příležitosti pondělní rovnodennosti ozdobilo řadou velkých skvrn, na nás tak úporně doráželo, že jsem podlehl nečekanému optimismu: Vyhrabal zespod velké kupy své letní botky, oprášil tenkou bundu a zamáčknul slzu nad hebkou šálou. A právě to jsem neměl dělat. Nečekaná vlna záplav, které se přehnaly na severu Česka, nás sice minula, ale zato včera, včera jsme si užili. Blankytně modrou oblohu s ostrým Sluncem s železnou pravidelností střídala větrná smršť ozdobená hustým závojem mokrých a pořádně velikých vloček. Stromy se ohýbaly skoro až k zemi, větve praskaly a my při cestě na oběd měli co dělat, abychom neuletěli. Jasně, můžeme se uklidňovat, že je u nás pořád lépe než třeba na základně u jižního pólu, kde zrovinka včera naměřili 51 stupňů bod bodem mrazu. Ale trochu toho tepla by určitě neuškodilo. I když znáte to. Až bude v létě tropické horko a vy celou noc probdíte upocení od hlavy až k patě na rozpálené posteli, budete na sněhové pláně pod Pradědem či zamrzlé rybníky v jižních Čechách vzpomínat s podivuhodnou nostalgií. Buďme proto vděční za to, co máme. A to ani nemluvím o tom, že kdyby jste se někdy v létě procházeli třeba takovým Údolím smrti v Kalifornii, museli byste se připravit až na příjemných 57 stupňů ve stínu!

Jiří Dušek

 

 

 

Mars v roce pět

O osudu Landeru 2001 a Surveyoru 2001 se pár dní určitě povedou diskuze. Ale ať už se projekt uskuteční podle původního nebo dojde k jeho zásadním anatomickým změnám, ve znamení červené planety bude bezesporu teprve rok 2003.

 V první řadě se totiž tehdy opět dočkáme dvou amerických sond: Umělá družice, která využije k navedení na oběžnou dráhu vyzkoušené manévry v řídké atmosféře, s sebou možná poveze ruské pouzdro k výzkumu měsíce Deimos, eventuálně i Phobosu.

Laboratoř, co dosedne na povrch, zase do vínku dostane autonomní vozítko; Buď dvojče Sojourneru, tedy Marie Curie (definitivně vyřazena z výpravy v příštím roce) větší ke sběru vzorků a jejich budoucí dopravě na Zemi. Sonda se každopádně dočká několika konstrukčních změn: Při přistávání ji pomůže laserový systém, který bude ohmatávat povrch a najde to nejvhodnější místo. Pravděpodobně budou také zesíleny nohy Landeru. Všechny tyto úpravy sice přidají na váze, nicméně vzhledem k energeticky výhodnějšímu letu nepůjdou příliš na úkor vědeckého vybavení.

 Podle dnešních plánů, a nic nenaznačuje, že by se zatím měnily, se v červnu 2003 pokusí o svoji výpravu k Marsu také Evropa. Mars Express (pojmenovaný podle expresního schválení) dostane do vesmíru ruský Sojuz a na meziplanetární dráhu nový modul Fregat. V prosinci téhož roku se usadí na protáhlé oběžné dráze, kdy se k povrchu přiblíží až 250 kilometrů a naopak vzdálí na 11 500 kilometrů. Jeho hlavním úkolem bude hledání podpovrchové vody a výsadek pouzdra Beagle 2. Povrch planety i atmosféru prostřednictvím sedmi vědeckých přístrojů, mj. kamery a mikrovlnného radaru, prohmatá nejméně ve dvou pozemských rocích. Poté se z něj stane retranslační stanice pro další mezinárodní výpravy.

Jelikož Beagle 2 nese jméno lodi Charlese Darvina, je na první pohled zřejmé, o co se bude zajímat. Po dosednutí v oblasti planiny Chryse či Tritonis Lacus provede celou škálu nejrůznějších biologických a geologických experimentů. Jeho krátký manipulátor odebere několik vzorků a poskytne je mimo jiné mikroskopu a aparatuře pro analýzu organického materiálu, vody a hydrátů. V jeho útrobách se zřejmě ukryje i malý pásový vozík, jenž odebere horniny z větší vzdálenosti. (Poněkud bulvární novinkou je informace, že k získání finančních prostředků bude na povrchu vozítka umístěno logo jednoho hlavního sponzora a pěti menších mecenášů. Názorný příklad jako komerční sektor může ovlivnit -- za skvělou reklamu -- vědecký výzkum odkázaný jinak na omezené státní dotace.)

 Ve stejné době k planetě konečně dorazí i japonská Nozomi, v překladu Naděje. Původně měla být u cíle už vloni, při finálním průletu kolem Země na sklonku roku 1998 se však dostala na špatnou dráhu, takže po nezbytné korekci raketovým motorem vyčerpala značné množství paliva, jehož zbytek už nestačil k navedení na dráhu kolem Marsu. Proto nyní v meziplanetárním prostoru vyčkává na výhodnější postavení v roce 2003.

Usadí se na velmi protáhlé dráze (150 až 50 tisíc kilometrů) a po dva roky se oddá vášnivému studiu vysoké atmosféry. Ve výbavě má zařízení pro detailní záběry povrchu, aparaturu na měření magnetického pole, vertikální struktury atmosféry, nabitých částic a detekci kosmického prachu. Jukne také na měsíce Phobos a Deimos. Cena celé výpravy se odhaduje na 850 milionů dolarů a je příkladem, jak lze -- při řadě nejrůznějších pojistek -- zachránit i na první pohled ztracenou či velmi ohroženou misi.

Kromě toho se na Internetu proslýchá, že by se v roce 2003 mohly k Marsu vydat hned dvě americké povrchové sondy, z nichž druhá by duplikovala ztracený Polar Lander. Tato varianta se nezdá příliš pravděpodobná, nicméně je téměř jisté, že se dočkáme první experimentální mikrovýpravy. Pod pláštíkem módní miniaturizace se totiž ukrývají malé sondy o hmotnosti do dvě stě kilogramů, které se na oběžnou dráhu dostanou levně jako vedlejší náklad komerčních letů francouzské rakety Ariane 5. Na geostacionární dráze poté až několik měsíců počkají na energeticky nejvýhodnější postavení planet, zažehnou svůj malý motor a dokodrcají se k Marsu. V první fázi, pokud se osvědčí, položí základy sítě telekomunikačních družic ve výšce osm set kilometrů, které značně zefektivní přenos informací na Zemi a zpět. Navíc poslouží jako velmi kvalitní navigační systém pro větší výpravy na povrchu a také při dopravě vzorků hornin.

 Podle současných představ vždy ve dvojicích v každém startovacím oknu odlétne celkem šest takových sond. V budoucnosti s sebou ponesou také jednoduché vědecké experimenty, jako například obdobu penetrátorů Admudsen a Scott, či balónů a větroňů. A to už je pro rok 2003 skutečně všechno. Studentské letadélko oslavující sté výročí skoku bratří Wrightových či nějaká ruská výprava totiž patří spíše do říše divoženek a ukřičených hejkalů.

V dalším startovacím oknu, které se podle neúprosných zákonů nebeské mechaniky otevírá v roce 2005, se měla od Země odrazit výprava s návratem vybraných vzorků hornin o hmotnosti do tří kilogramů. Plán celé mise byl v hrubých představách asi takový: V roce 2003 a 2005 odstartují téměř shodné landery s vybavené malým vozítkem pro sběr zajímavých kousků kamení i prachu, odkud se pomocí jednoduché rakety v malém kontejneru dostanou na nízkou oběžnou dráhu. Zde pouzdra zachytí speciální francouzská sonda a přinese je kolem roku 2008 do pozemských laboratoří.

 Minulý rok však přišly značně nepříjemné nehody Polar Landeru a Climate Orbiteru. Jednalo se o selhání programu "lépe, rychleji, levněji"? Je nezbytné všechny plány předělat a vrátit se spíše k velkým, mnohamiliardovým výpravám? Určitě nikoli. Spíše jde o problém NASA, resp. jejího vystupování vůči veřejnosti a sdělovacím prostředkům. Několik prvních úspěchů, například Pathfinderu či Lunar Prospectoru a nověji i NEARu, zavdalo až příliš velikému optimismu. Ve skutečnosti měli být zodpovědní lidé zdrženliví. Po nehodě loňských výprav pak mělo následovat prosté oznámení: "Ano, s tím se dalo počítat. Nijak nás to nepřekvapilo."

Větší náklady na nezbytnou kontrolu sond (právě na ní se nejvíc šetřily finanční prostředky) zřejmě povedou k odkladu sběru drahocenných vzorků o dva či čtyři roky. Možná ale bude všechno úplně jinak. Stačí jediný úspěch, přijde neplánovaná finanční injekce a celý program výzkumu sousední planety značně akceleruje. Ztracené výpravy se rychle dočkají obnovené premiéry a vše se vrátí do původních kolejí.

Jiří Dušek
Zdroj: celá řada nejrůznějších materiálů
 

Král je mrtvý, ať žije král!

Pokud jste chtěli oblafnout neklidnou zemskou atmosféru a při pohledu na vesmírná tělesa maximálně využít schopností vašich dalekohledů, měli jste do nedávna jedinou možnost: vydat se na oběžnou dráhu. V posledních rocích se však situace podstatně změnila; stovky milionů dolarů netřeba, adaptivní optika zařídí vše za vás.

 Přestože si hvězdáři na Zemi v minulosti postavili mnohem větší dalekohledy než jaké mají k dispozici ve vesmíru, trpí jejich detektory jedním velikým handicapem: nacházejí se na dně vzdušného oceánu. Světelný paprsek přicházející z vesmíru se proto láme na rozhraních mnoha vzdušných vrstev, jež mají různou teplotu, vlhkost a hustotu, a jelikož se skladba těchto oblastí mění neustále v jistém rozmezí svůj směr. Výsledkem je, že stálice mění jasnost a také polohu. Pozemské dalekohledy tudíž zpravidla mývali mnohem horší úhlové rozlišení než ty menší kosmické, omezené pouze ohybem světla.

Tak třeba čtyřmetrový dalekohled teoreticky dosáhne rozlišení 0,04 úhlové vteřiny (pod takovým úhlem uvidíte korunovou minci na vzdálenost sto kilometrů), ale ve skutečnosti je díky atmosféře jeho ostrost běžně pětadvacetkrát horší, kolem jedné vteřiny. To je zoufale málo: kometární jádra, planetky, detaily vzdálených galaxií i střed naší Galaxie se proto ukrývají za rouškou bublající atmosféry.

Vlivem neklidného vzduchu jsou obrazy kosmických objektů rozmazané a i na těch nejlepších pozorovacích místech v chilských Andách či na Havaji jen málokdy rozlišovací schopnost dalekohledů dosáhne pod 0,5 vteřiny. Ostatně přesvědčit se o tom můžete na vlastní oči: Když se na nějaké hvězdárně podíváte dalekohledem s velkým zvětšením na jasnou hvězdu a trochu si ji rozostříte, spatříte barevně pulsující, poskakující skvrnu. Právě této nádhery se chtějí profesionální hvězdáři zbavit. Dodejme, že s úspěchem.

Hlavním klíčem k prolomení nepříjemné záležitosti se stala tzv. adaptivní optika. Celý trik spočívá v řízených deformací sekundárního zrcadla velkého dalekohledu, které vyrovnává rušivé působení neustále se měnící atmosféry a soustředí posbírané světlo na co nejmenší plochu. Optická soustava pak pracuje stejně jako ve vesmíru a je omezena jen ohybem světla a dalšími známými zákonitostmi.

Celá metoda je samozřejmě velmi složitá, a proto není divu, že ji nejdříve s úspěchem používaly špionážní družice. Ty se sice pohybují na oběžné dráze, ale zajímá je dění na dně vzdušného oceánu a tudíž musí s jeho "rozbouřenými vodami" také bojovat. V praxi to celé vypadá tak, že se menším dalekohledem sleduje skutečná nebo uměle vyrobená hvězda. Na základě její podoby se počítají a provádějí až několiksetkrát za sekundu deformace zrcátka nastaveného do cesty světla posbíraného hlavním dalekohledem.

Snad nejúspěšnějším případem využití této opticko-mechanické magie je dnes desetimetrový Keckův dalekohled číslo II, na kterém se se světlem čaruje už přes rok. V blízké infračervené oblasti (1 mikrometr), která je současně vůči neklidu atmosféry odolnější, přitom dosahuje fantastického úhlového rozlišení 0,04 vteřiny. Tedy na úrovni Hubblova kosmického dalekohledu. (Ovšem zatímco stavba této observatoře vyšla na několik miliard dolarů, Keck si hvězdáři díky soukromé nadaci pořídili za desetinu a samotná adaptivní optika vyšla na směšných 7,4 milionu dolarů.)

"Keckův systém adaptivní optiky posunul hranice našich možností o notný kus a především umožnil zcela využít kapacity desetimetrového dalekohledu: jeho rozlišení a schopnosti posbírat světlo," komentoval před nedávnem úspěchy dr. Peter Wizinowich z havajské observatoře. "Nyní totiž můžeme sledovat objekty s desetkrát až dvacetkrát jemnějšími detaily." Skutečně, byť se mnohdy jedná pouze o testovací záběry, je čím se chlubit. Nádhernou ukázkou je například snímek Jupiterova měsíce Ió, na kterém se podařilo identifikovat desítky nejrůznějších útvarů, včetně jednoho výtrysku z aktivního vulkánu. A to i přesto, že průměr celého satelitu nepřevyšuje 1,4 úhlové vteřiny. (Pod tímto úhlem spatříte korunovou minci ze vzdálenosti asi tří kilometrů!) Samozřejmě, že záběry nedosahují kvality sondy Galileo, ale ta je -- jak známo -- na konci své aktivní dráhy a dění na povrchu zajímavého tělesa již brzo budeme opět sledovat jenom ze Země či nejbližšího okolí.

 Neméně vzrušující jsou i snímky jiných objektů: Keckův systém zachytil pohyb oblačných vrstev v Neptunově atmosféře (poprvé od průletu Voyageru 2), největší detaily na povrchu Saturnova měsíce Titanu, ulovil několik kandidátů na hnědé trpaslíky, kteří se pohybují v sousedství málo svítivých hvězd, nahlédl do okolí aktivních jader galaxií a zobrazil i drobné hvězdné ostrovy s velkým kosmologickým posuvem.

Adaptivní optika je prostě natolik úspěšná, že zcela nahrazuje jiné starší metody, pomocí kterých se astronomové prokousávali k lepším úhlovým rozlišením. Jedním takovým trikem byla i tzv. skvrnková interferometrie, kdy se sledovaný objekt mnohokrát rychle vyfotografuje a z na pohled nepřehledného souboru nic neříkajících skvrnek se pak matematicky rekonstruuje výsledný obraz. Tímto způsobem se například v listopadu loňského roku na Kecku sledovala planetka 216 Kleopatra. "Ovšem dnes, když už je v provozu adaptivní optika, nebudeme tuto technologii dál používat," komentoval výsledky Bruce Macintosh. "Pozorování Kleopatry byla jedna z posledních skvrnkových interferometrií na Kecku."

Podobný systém dostanou do výbavy brzo i další veliké dalekohledy (například VLT v Chile či dvojice Gemini). Dosud neochvějný trůn Hubblovy observatoře se tak už v brzké době zakolísá a možná i zhroutí úplně. Na jeho místo přijdou jiní a po nich další a další a další...

Jiří Dušek
Zdroj: Keck Observatory, Internet
 

Nové pohledy na běsnící Io

Když téměř před čtyřmi sty lety italský hvězdář Galileo Galilei sledoval se zaujetím tanec měsíčků kolem planety Jupiter, určitě by ho ani ve snu nenapadlo, že jedna z těch hvězdiček je vulkanicky nejaktivnějším tělesem celé sluneční soustavy.

 Podobně jako v oněch dávných dobách nám i dnes královská planeta Jupiter zdobí večerní oblohu. My už však zdaleka nejsme odkázáni jen na jednoduchá kukátka, ale sledujeme Jupiterovy měsíce pomocí velmi výkonných přístrojů a především prostřednictvím pilné sondy Galileo. Zásluhou fantastických snímků ze vzdálenosti jen 25 000 kilometrů se nám tak naskýtá stále lepší pohled do pekelné dílny měsíčku Io, který je slapovými silami Jupiteru natahován jako ragbyový míč.

Vědecký tým sondy Galileo uveřejnil před týdnem mozaiku snímků oblasti vulkánu Zal, sestavenou z černobílých snímků s vysokým rozlišením, pořízených při průletu z 25. listopadu loňského roku a z barevných snímků s nízkým rozlišením pořízených 3. ledna 2000. Kombinací obou typů záběrů mohou vědci lépe pochopit vztah mezi odlišným povrchovým materiálem a podkladovými geologickými strukturami. Uprostřed horní části obrázku lze například rozeznat okraj kaldery nebo vulkanického kráteru, který je zvýrazněn tmavým proudem a splývá s okrajem planiny. Rovněž červené skvrny prozrazují místa, kde pravděpodobně žhavá láva tryská na povrch měsíčku. Rudý materiál na úpatí hory zase možná ukazuje siřičité plyny unikající podél trhlin.

 Stejnou metodou byl získán i další realistický pohled na pohoří a vulkanické krátery měsíčku Io. I zde se prozradily rudé výtrysky žhavé lávy kolem okraje menší sopky Monan (vlevo uprostřed). Zvláště pohledný je pak vějíř nápadného a světlého materiálu kolem útvaru Amirani, který možná představuje oblak unikajícího oxidu siřičitého. Sopku Zal z předchozího snímku lze rozeznat u pravého okraje obrázku.

Protože snímky z těsných průletů sondy Galileo kolem běsnícího Io se i nadále zpracovávají, můžeme se v brzké době těšit na další skvělé pohledy přibližující dramatické jevy na jeho neklidném povrchu.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Jet Propulsion Laboratory
 

Iridium zavěsí 17. března v 5:59 SEČ

"Pokud nenajdeme strategického partnera do 15. března 2000, neočekáváme, že by služby sítě Iridium byly dostupné po 17. březnu 2000 5:59 hodin SEČ," uvádí v poslední tiskové zprávě společnost sítě Iridium. Co to znamená?

 Nápad to byl skvělý a lze ho shrnout reklamním sloganem "jedno telefonní číslo pro celý svět". Do vesmíru se za cenu pět až sedm miliard dolarů dostalo na 66 speciálních telekomunikačních satelitů o velikosti malého osobního auta, které měly spolu s rozsáhlou sítí pozemních stanic zprostředkovat přenos hlasu či dat z libovolného místa naší planety. Na rozdíl od staršího systému Inmarsat zajišťovaného několika geostacionárními družicemi však bez nepříjemného zpoždění a také s možností roamingu v oblastech pokrytých některým ze smluvních operátorů. Vzhledem k menšímu nezbytnému výkonu vysílačů přitom byly iridiové telefony jenom o trochu větší a těžší než obyčejné mobily.

Bezesporu smělá myšlenka se stala skutečností koncem září 1998, kdy byla celá síť po roce startů nejrůznějších kosmických raket spuštěna. Jako celá řada revolučních projektů se však od počátku potýkal s nejrůznějšími problémy. Předně se ukázalo, že systém není tak skvělý: obzvlášť v horských oblastech či ve velkých budovách spojení buď vypadávalo a nebo nefungovalo vůbec. Pověst Iridia, coby skvělého spojení v krizových situacích a při živelných katastrofách, tehdy dostala pořádně veliký zásah špinavým blátem.

Smrtící úder však přišel od samotné společnosti. Projekt se od začátku orientoval spíše na movité zákazníky: telefon přišel na 120 tisíc korun, minuta hovoru na stovku. Uživatelé se nehrnuli, místo nezbytného půl milionu se podařilo získat jenom třicet tisíc zákazníků, úvěry se nedařilo splácet a vše vyústilo 13. srpna 1999 k vyhlášení bankrotu. (Celková cena společnosti tehdy klesla na mizivých 60 milionů dolarů, což bylo o deset milionů méně než známého webzinu Salon.com.)

 Pod ochranou konkurzu se až do poloviny letošního března hledal nový strategický investor, který jako jediný mohl sedm desítek satelitů a vůbec celý systém zachránit. Bohužel, nepodařilo se, nikdo neměl zájem. Naděje skončily minulý pátek, kdy od jednání odstoupil i průkopník mobilní telefonie Craig McCaw. Proto společnost Iridium vyhlásila, že pokud do 17. března nesežene někoho jiného, ukončí definitivně svůj provoz.

Družice Iridium se pohybují ve výšce 792 kilometrů na šesti různých dráhách. Každá Zemi obletí více než čtrnáctkrát za den, přičemž jejich jednotlivé přelety dělí pouhých devět minut. Satelity mají výšku asi čtyři metry a jejich trojúhelníková základna plochu zhruba jeden metr čtvereční. Ve spodní polovině sondy jsou umístěny tři diagonální hlavní antény (1,8x0,9 m) s plochou 1,6 metru čtverečních, které jsou pokryty (kvůli tepelné izolaci) vysoceodrazivým teflonem. Tělo sondy je většinou orientováno směrem k Zemi, antény jsou tudíž skloněny pod úhlem asi 40 stupňů. Na pár okamžiků, při vhodném postavení pozorovatele, sondy a Slunce, tak mohou fungovat jako skvělá zrcadla házející na Zemi "prasátka" s jasností až -8 magnitud! Pozorovatelé se shodují, že záblesky je možné spatřit i na mírně zatažené obloze! Typický záblesk trvá mezi 5 a 20 sekundami a může být od stěží postřehnutelný až výjimečně jasný -- záleží na postavení pozorovatele a Slunce. Maximální hvězdnou velikost lze jen těžko odhadnout, jelikož chybí srovnávací hvězdy. Během nejjasnější fáze urazí na nebi pět až deset stupňů.

Počet pozorovaných záblesků roste se zeměpisnou šířkou, typicky lze během noci spatřit jeden až dva. K jejich předpovědi potřebujete znát polohu svého stanoviště s přesností nejméně několika kilometrů, i tak je ale maximální jasnost, kterou dosáhnou, značně nejistá. Výpočty, kdy právě od vás bude Iridiová družice vidět, vám zprostředkuje například Heavens-Above.

 Naděje, že se v posledních hodinách objeví zachránce sítě Iridium, jsou už minimální. Stejně nepravděpodobné je i využití satelitů, například pro uvažovaný celoplanetární internet, takže se naskýtá otázka, zda jednotlivé sondy neskončí svoji existenci v zemské atmosféře. "Tak tohle je značně realistický scénář," vysvětlil tiskový mluvčí postoj největšího akcionáře Iridia, tedy firmy Motorola. Tato společnost, přestože drží zhruba pětinu všech akcií, zřejmě jako jediná uvažuje o dalším osudu systému. "Máme připravený postup, jak spolehlivě navést všechny sondy do atmosféry," dodal mluvčí. "Samozřejmě že ne najednou, nýbrž postupně." Odhaduje se, že stažení všech satelitů zabere asi rok. Shoří nad neobydleným Pacifikem.

Problémy první vlaštovky zásadním způsobem ohrožují i další podobné projekty. Britský rival Iridia projekt ICO, zahrnující nadnárodní společnost Inmarsat, je v krachu ještě předtím, než na oběžnou dráhu dostal jediný satelit. (Premiérový start ze Sea Launch o minulém víkendu skončil nezdarem.) Ani třetí ve hře, společnost Globalstar na tom není nejlépe. Bez ohledu na veškerá ujišťování její akcie také rychle klesají. "Jeho 48 satelitů má poskytnout spojení za nižší ceny, jeho telefony budou lehčí a levnější..." Zhruba čtyřmiliardová síť má přitom provoz zahájit letos v říjnu. Za čtvrtým projektem Teledesic se pak skrývá síť geostacionárních satelitů, která zprostředkuje internetové spojení. Jeho cena se vyšplhá na deset miliard dolarů a k přežití potřebuje na milion uživatelů.

Existuje však řada oprávněných námitek. Například, že v Evropa je prakticky celá pokryta smluvně vázanými pozemními operátory. Masové zavádění optických kabelů v hustě obydlených městech zase přinese dostatečně kapacitní internet k většině potenciálních uživatelů... Na druhou stranu však vesmírné telekomunikace umožňují svobodné spojení se světem i v nedemokratických státech a svým způsobem tak přispívají k rozšíření svobody projevu a spolehlivějšímu monitorování porušování lidských práv v celém světě. Nehledě na ono jedno telefonní číslo pro celý svět.

Myšlenka celoplanetárního telefonu je bezesporu velmi pěkná, při pohledu na finanční analýzy se však zdá velmi předčasná. "Prosím poznamenejte si, že po 16. březnu nebude e-mailová adresa Iridium.com platná," upozornil reportéry v minulých dnech tiskový mluvčí společnosti Iridium. Podívejte se proto na ony hezké záblesky. Za nedlouho už spolu s jedním velikým snem zmizí do zapomnění.

Jiří Dušek
Zdroj: Iridium Ltd. a další
 

Vlašimská hvězdárna vykradena!

Již podruhé od svého znovuotevření byla vyloupena vlašimská hvězdárna.

 Vedle "tradiční" spotřební elektroniky, která byla využívána především pro přednáškovou a popularizační činnost, za oběť tentokrát padly i Monar 25x100 a Binar 25x100. Lupiči je odnesli patrně vzteky, protože po úporném zápolení s trezorem (rozbrušovačka nepomohla) v něm nenašli žádnou hotovost, ale jen sborníky Odborných prací Hvězdárny ve Vlašimi a diktafon s namluveným průběhem loňského zatmění Slunce (ten si odnesly taky).

Na vloupání je však nejděsivější způsob, jakým lupiči překonali elektronicky zabezpečovací systém. Nejprve odstřihli telefonní kabel a poté nejméně dvaadvaceti ranami z pistole ráže 7,65 rozstříleli venkovní sirénu. Při představě, že by obdobně zaútočili na přiběhnuvší rozespalé hvězdáře každého soudného člověka polevá mráz po zádech.

V případě, že by se na trhu optiky vyskytl poměrně zachovalý Binar 25x100 zelené barvy a Monar 25x100 černé barvy, prosíme o upozornění: Jan Urban, Petr Pazour, Vlašimská astronomická společnost, Hvězdárna Vlašim, B. Martinů 1341, 258 01 Vlašim, tel./fax: 0303-842390 (hvězdárna), tel./fax: 0303-845169 (předseda do ekocentra), www.vas.cz, observatory.vlasim@vas.cz.

 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...