:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

231. vydání (13.3.2000 )

redakcni oko "Upřímně řečeno, vůbec mne nenapadá, o čem napsat dnešní úvodník," oznámil jsem v pondělí po obědě druhé polovině redakce a otci Instantních astronomických novin Rudolfovi Novákovi. "Tak začni právě touto větou a pak už si něco určitě vymyslíš," odvětil mi. "A nezapomeň k tomu připojit můj copyright -- abys mne opět nevykrádal," dodal rychle. Dobře, napsal jsem těchto pár vět a zase skončil. Co dál, úvodní příběh mám sice za sebou, ale není jak pokračovat... Vám se to ale nestává, že jste občas vypsaní? Někdy lze psát jeden článek za druhým a sekat je podobně, jako pekař housky, ale jindy to jde více než ztuha. Posbírat dohromady důležité informace, vytrhat z docházejících zpráv nic neříkající plevel, a to celé z horní strany obložit pikantním úvodem a ze spodní strany neméně vtipným závěrem i u nás v redakci tu a tam přinese až neskutečné porodní bolesti... A vida, jak se tak dívám, tentokráte to ani nebolelo, a mdlý úvodník se nakonec podařilo dát dohromady. Příjemné počtení!

Jiří Dušek

 

Je rozumné kosmické sondy vypínat dříve než se samy odmlčí? (354 odpovědí)

  • ano (16%)
  • ne (73%)
  • je mi to jedno (10%)

 

 

Pestře pomalované rakve hvězdných mrtvol II

Mlsný kocour Hubble opět olíznul svůj skleněný jazyk a vyplivnul astronomům další z detailních pohledů na zajímavé partie oblohy nacházející se žel hluboko pod jižním obzorem. Pojďme se spolu s ním podívat, jak to vypadá na hvězdném hřbitově, který máme za pomyslnými humny

 . Pokud by se vám stala ta nemilá věc a ze dne na den jste se stali částici schopnou létat rychlostí světla, vydali byste se směrem k jižnímu zeměpisnému pólu a měli trochu štěstí, doletěli byste po téměř dvou stovkách tisíců let k nepravidelné galaxii, Velkému Magellanovu mračnu. Muselo by to být věru úžasné, pokud byste si ten výlet zkrátili třeba na týden (a pohybovali se tak asi dvacetmilionkrát rychleji -- fuj). Jenom stěží si dokážu představit, jak monumentální by bylo zvětšování galaxie před očima. Naštěstí je příroda při smyslech a podobně ztřeštěné výlety nám doslova zakazuje (snad). Proto musíme investovat neskutečně značné sumy do stavby dalekohledů, ať už pozemských, nebo vysoko nad našimi hlavami obíhajících -- "á-la Hubble". Právě ten, v kombinaci s pozemskými gigantickými kolegy, provedl podrobnou studii Velkého Magellanova mračna se zaměřením na slabé a nenápadné planetární mlhoviny.

To, co je viditelný výsledek tohoto bádání vidíte na přiloženém obrázku. Snímek galaxie jako celku pořídil slavný David Malin z Anglo-australské královské observatoře. Pro ilustraci vybrali astronomové STSCI (L. Stanghellini a kol.) šest mlhovin, které se jim podařilo pozorovat. Celkem nasnímali téměř tři desítky zajímavých planetárních mlhovin a pořídili tak snad nejrozsáhlejší a nejdetailnější studii stelárních ostatků za hranicemi Galaxie.

Klik vede na obrazek v plnem rozliseni (jpg, 490 kB)
I závěry vypadají velmi zajímavě. Na detailní popis si ještě musíme počkat, ale zdá se, že je rozhodně o co stát. Podle tvaru plynné obálky mohou astronomové soudit nejen na to, jaká hvězda byla takto obnažena, ale i na to, v jakém prostředí v "matiční" galaxii se nacházela a jaké zde panovaly podmínky. Bipolární tvar prstenu nám napovídá, že progenitor mlhoviny vznikl v místech bohatých a těžší prvky, například neon. Ty jsou do prostoru zaneseny při výbuchu supernovy a jsou tedy takovým otiskem atomového prstu končící stálice. Barva mlhovin odpovídá navíc rozložení teplot v plynu. Čím modřejší, tím teplejší. Při známé vzdálenosti a měřitelném úhlovém průměru mohou astronomové nejen zkoumat pozorované a roztodivné tvary mlhovin, ale i jejich skutečné rozložení v prostoru a chemické složení. Z toho, jestli obsahují také velké množství těžších prvků lze soudit, která hvězda byla starší a která mladší. Každá z umírajících hvězd navíc zanesla do obálky nemalé množství uhlíku a jeho sloučenin, látky zoufale potřebné pro život, jak jej známe z pozemských měřítek.

Občas mě napadá, že devadesát procent všech objevů se dělá pomocí Hubblova kosmického dalekohledu. Nemáte také takový pocit?

Rudolf Novák
Zdroj: STSCI Press Release
 

Země v dohledu!?

Na jaře roku 1998 vyřkl současný viceprezident Spojených států Al Gore zajímavý nápad: Postavit družici, která by nepřetržitě monitorovala zemský povrch. Návrh se stal terčem kritiky coby nesmyslný výstřelek politika na počátku volební kampaně. Politicky pohřbený projekt ale v těchto dnech dostal naprosto nečekanou "odbornou" injekci americké Národní akademie věd, která prostřednictvím renomovaných odborníků došla k závěru, že "se jedná o technologicky zajímavou, hodnotnou a unikátní misi, která získá informace o energetické rovnováze naší planety a efektech na celkové klima". Podívejme se proto, jak vypadá dva roky po svém mediálním zrození.

 Malá observatoř byla pojmenována po námořníku Juanu Rodriguezovi Bermejo de Trianovi z Kolumbovi vlajkové lodi Santa Maria, jenž první -- 12. října 1492 -- zahlédl pevninu "Nového světa". Odpoutá se z paluby jednoho z amerických raketoplánů počátkem příštího roku a prostřednictvím motorku na pevná paliva se vyhoupne do tzv. Lagrangova bodu L1, jeden a půl milionu kilometrů daleko od Země směrem ke Slunci. Tato pozice ji totiž zajistí nepřetržitý výhled na osvětlenou polovinu naší planety.

Hlavní zbraní Triany bude kamera, která každé čtvrt hodiny pošle na Internet jeden záběr celého disku naší planety. Lidé tak vyjma krátkých průletů meziplanetárních sond Galileo, Cassini či NEAR a pradávných výprav Apollo po dlouhé době získají všeobecně dostupný výhled na celou Zemi. Snímat se bude v několika kanálech pomocí objektivu o průměru třicet centimetrů, které zvládne v rovníkových oblastech rozlišení osm kilometrů na pixel.

Dnesni model Triany Kromě toho však s sebou vezme i jeden velmi zajímavý detektor, který pro odborníky pohlídá množství energie vyzařované planetou. Podobné monitorování se kupodivu dělalo už v minulosti, avšak na rozdíl od nové "Al Gorovy" hlídky se však počítalo z tisíců měření družic na nízkých oběžných dráhách či meteorologických satelitech zavěšených nad rovníkem. Do třetice své místo na palubě Triany najde i detektor ke sledování magnetického pole a slunečního větru, který se tak stane předsunutou hlídkou proti blížícím se oblakům nabitých částic ohrožující plejádu umělých družic.

Osud sondy Triana, bezesporu velmi zajímavé výpravy, se stal v minulém roce součástí politického boje. Na návrh republikánských senátorů totiž NASA v květnu loňského roku přišla o 32 milionů dolarů určených právě na tento projekt. Nové hlasování na podzim však dopadlo o něco lépe: Úřad dostal pokyn zastavit práci na observatoři do okamžiku, kdy její smysluplnost nepotvrdí nezávislí odborníci z Národní akademie věd. A protože odtud vycházející studie, která se dostala na světlo Alláhovo právě v těchto dnech, Trianu nepovažuje za blbost, zdá se že má sonda opět zelenou. Doslova se zde uvádí, že "satelit monitorující nepřetržitě celou osvětlenou polokouli Země má vysokou vědeckou hodnotu". Zpráva potvrzuje, že výprava přispěje ke kvalitnějšímu sledování životního prostředí, rozsáhlých požárů, aktivity nejrůznějších vulkánů i k předpovědím "počasí na Slunci" a jeho vlivu na Zemi. "Celá koncepce experimentu s řadou novinek je sice poněkud riskantní, ale v případě úspěchu poskytne množství unikátních vědeckých příspěvků," uvádí se doslova.

Samotná NASA je nyní pod značným tlakem -- výprava má začít s počátkem příštího roku, takže není divu, že bez ohledu na výsledky zprávy jsou už do výroby zadány některé části hardwaru, včetně přístrojů. Odlet je zatím plánován na leden 2001.

Jiří Dušek
Zdroj: Internet, Triana Mission
 

Jak to bylo s vodou na Marsu?

Nastává doba žní; jistěže to myslím obrazně, když uvažuji o kosmické sondě Mars Global Surveyor. Ta již vyprodukovala spoustu dílčích dat, takže je načase si z těchto jednotlivostí začít skládat celou mozaiku. Vědeckých prací s tematikou "Mars, jeho současný stav i minulost" bude zákonitě přibývat -- jednou z nich je třeba tato studie, uveřejněná v časopisu Science 10. března.

 Měření intenzity gravitačního pole, kombinovaná se studiem topografických útvarů na planetě umožňují zjistit strukturu marsovské kůry; v ní je zakódována informace o způsobech tavení nitra a úniku tepla v průběhu dlouhé doby. "Mapa, na níž je zaznamenána tloušťka kůry, zřetelně ukazuje, že na Marsu jsou podobně jako na Zemi dvě výrazně odlišné oblasti," vysvětluje Maria Zuberová z Massachusettského technologického institutu v americkém Cambridge. Pod zvrásněnou jižní vysočinou a pod vulkanickou oblastí Tharsis je kůra tlustá asi 80 kilometrů. Směrem od jihu na sever se však ztenčuje -- v severských nížinách a také v oblasti Arabia je kůra už jen 35 kilometrů silná. Tato struktura kůry v minulosti způsobila, že voda v dávné Marsově historii proudila převážně severním směrem, přičemž vytvářela celou síť údolí a kanálů. Kanály skryté dnes přímému pohledu pod severskými nížinami, jež lze odhalit pouze interpretací gravitačních dat, vyvěrají z Údolí Marineru a Údolí Kasei. Byly 200 km široké a tisíce kilometrů dlouhé; později je překryly usazeniny. Velké rozměry těchto kanálů naznačují, že se vodní nádrže v severních nížinách plnily dost rychle. Nyní již zasypané kanály tak mohou být dávnými vodními toky, které zásobovaly původní oceán na Marsu.

Měření sondy Mars Global Surveyor také podávají svědectví o ochlazování Marsu v průběhu jeho vývoje. "Pozorování naznačují, že severské nížiny byly místem, kde se v raném období Mars velmi rychle ochlazoval. Ztrátu tepla způsobila zřejmě mohutná konvekce uvnitř Marsu," říká Sean Solomon z oddělení zemského magnetismu Carnegieho ústavu ve Washingtonu, spoluautor této vědecké práce. Místa rychlé ztráty tepla na Marsu odpovídají oblastem, kde měl být původní oceán. Zvýšený přenos tepla z nitra na povrch pak zřejmě způsobil, že se na povrch planety dostaly plyny, voda či led, původně vázané v nitru. To vše se odehrávalo v počátečním období teplého klimatu na Marsu, kdy na povrchu byl dostatek tekuté vody a povrch byl chráněn před účinky slunečního větru globálním magnetickým polem planety.

Zdeněk Pokorný
Zdroj: Spaceflight now
 

Temná strana síly

Po mnoha rocích tápaní v neprostupné mlze dostanou stelární turisté do ruky první, alespoň hrubou mapu terénu skryté látky. Tým hvězdářů z celého světa totiž prostřednictvím článku v únorovém čísle prestižního časopisu Astronomy and Astrophysics oznámil, že pracuje na vskutku převratném studiu rozložení této podivuhodné vesmírné matérie. Podaří se jim ujistit, co se za ní skrývá?

 Už několik desetiletí existují zcela přesvědčivé důkazy, že devadesát procent hmoty ve vesmíru tvoří skrytá látka: nezáří ani nepohlcuje elektromagnetické záření a víme o ní jenom nepřímo -- rozborem jejích účinků na hmotu viditelnou. Výsledky intenzivního průzkumu posledních let přitom naznačují, že se za ni skrývá celá plejáda nejrůznějších těles: od těch nejmenších neutrin, přes hnědé trpaslíky a malé hvězdy až po rozsáhlá oblaka chladného mezihvězdného či mezigalaktického plynu.

Aby toho nebylo málo, na jejím množství záleží i budoucí osud samotného vesmíru. Právě ona totiž rozhodne, zda se bude rozpínat věčně, nebo zda skončí impozantním Velkým krachem. Kosmologové se také o temnou hmotu zajímají při studiu vzniku galaxií a vývoji jejích kup.

"Tak například zářící objekty naší Galaxie (hvězdy, mezihvězdný plyn a prach) dávají nanejvýš hmotnost 2.1011 Mo, zatímco dynamicky určená hmotnost (z rotační křivky) dosahuje nejméně 1.1012 Mo. Totéž platí i pro dvojče Galaxie, známou Velkou spirální galaxii (M 31) v souhvězdí Andromedy, která se velmi podobá naší svými rozměry, zastoupením hvězd a nesouladem mezi zářivou a dynamickou hmotností. Jelikož však existuje navíc nesoulad mezi dynamickou hmotností galaxií a dynamickou hmotností kup, které z takových galaxií sestávají, vzniká dojem, že pod souhrnným pojmem skryté hmoty se vlastně skrývají dvě odlišné substance. První jsou nějaká tělesa, rovnoměrně rozptýlená v galaxiích, ale vzácná mimo galaxie. Druhou je cosi, co se nikterak nehoufuje v galaxiích pro slabost interakce s běžnou látkou a spíš prostupuje rovnoměrně celý vesmír," uvádí v knize Vesmír jaký je redakční kolega Jiří Grygar.

Právě na složku v prostoru mezi galaxiemi zaměřil pozornost Kanadsko-francouzsko-havajský dalekohledu. Odhadnout rozložení hmoty, o které skoro nic nevíme, není samozřejmě vůbec jednoduché, nicméně mezinárodní tým se základnou v Paříži jisté úspěchy zaznamenal.

 Astronomové se zaměřili na jev, který lze nazvat vesmírným astigmatismem: Fotony ze vzdálených galaxií na cestě k nám neprochází zcela prázdným prostorem, ale tu a tam se ocitnou v gravitačním objetí oblaků skryté látky, takže dochází k jejich mírnému odklonu od přímého směru. Ve výsledku jsou vzdálené objekty v porovnání s bližšími mírně deformovány. Netřeba připomínat, že sousední objekty ve stejném směru.

A v tom je celý vtip: Prostřednictvím havajského dalekohledu o průměru 3,6 metru a CCD kamery s 12 288 na 8 192 pixely (jedna z největších na světě) získali hvězdáři snímky přibližně dvou čtverečních stupňů oblohy s vysokým rozlišením. (Mimochodem se jednalo o dech vyrážejících 300 gigabajtů.) Speciální software pak na analyzoval tvar všech slabých galaxií, který byste na tomto malém kousku napočítali na dvě stě tisíc. Měřené efekty sice byly prakticky minimální, navíc značně rušené různým vzhledem vzdálených objektů, nicméně výsledky jsou jednoznačné: Galaxie byly díky skryté látce evidentně deformovány stejným směrem. Odtud šlo poté alespoň v hrubých rysech odhadnout podobu skryté hmoty na trase zachycených fotonů. (Závěry pařížského týmu nezávisle potvrdily i Angličané a Američané.)

Musíme vám však ihned prozradit, že první prostudovaný záběr zatím naznačuje jenom to, jak vypadalo rozložení této zvláštní látky v ranném vesmíru. Jednalo se totiž pouze o ověření celého postupu, který dá základ rutinnímu mapování na stejné observatoři počínaje rokem 2002. Skrytá látka v prostoru mezi galaxiemi se zřejmě rozkládá v dlouhých, různě propletených vláknech, do kterých zkondenzovala krátce po vzniku vesmíru. Definitivní odpověď však dají jenom další a další snímky a ruku v ruce s tím i sofistikované analýzy. "Naším cílem," popsal celý projekt Greg Fahlman, ředitel Kanadsko-francouzsko-havajského dalekohledu, "je vytvořit první mapu rozložení skryté látky na obloze, podobnou dnešním mapám galaxií." Uvidíme, řekl slepý a šel na němý film.

Jiří Dušek
Zdroj: Grand Challenge Cosmology Consortium, Astronomy and Astrophysics
 

Pořádně velký měsíční puchýř

V Měsíčním zastavení Pavla Gabzdyla se tentokráte dozvíte, že i chladný Měsíc má pořádně horkou minulost.

 I když nám jaro už pomalu klepe na dveře, jsou noci stále chladné a mráz ještě dokáže pořádně pozlobit konečky prstů a nezakrytých uší. S okem téměř přimrzlým na studených kovových částech okuláru dalekohledu, kterým prohlížím nevlídnou tvář Luny si tedy jen stěží dokážu představit, že i náš soused byl kdysi dávno pokryt sopkami chrlícími žhavou lávu. Poslední vzdechy vulkanické aktivity našeho Měsíce odezněly zhruba před miliardou let a i dnes můžeme na jeho povrchu nalézt nemálo stop, které nám to mohou dosvědčit. Kromě rozsáhlých tmavých ploch, známých jako "mare", jenž byly vytvořeny před více než dvěmi miliardami let při rozsáhlých výlevech čedičových láv, můžeme na Měsíci shlédnout dokonce i obdobu pozemských štítových sopek -- lunární dómy. Havajský vulkán Mauna Loa s výškou přes devět tisíc metrů (5 000 metrů pod a 4 165 metrů nad hladinou oceánu) je vlastně vyšší než Mount Everest, ale přesto  vypadá jako plochý pahorek. Podobně je to i s měsíčními sopkami, které vypadají jako nízké a nenápadné vybouleniny. Průměr dómů bývá 10 až 20 km, zatímco výška jen několik set metrů, takže jejich svahy mají sklon pouze jeden až tři stupně.

Jedním z nejzajímavějších útvarů tohoto typu je Mons Rümker, nesoucí jméno německého astronoma -- ředitele hvězdárny v Paramattě, který změřil polohy 12 tisíc hvězd. Nachází se v Oceánu bouří a vypadá jako obrovský "puchýř" s průměrem přes 70 kilometrů, který je poset desítkami dómů. Výška této zvláštní boule se pohybuje od 50 do 450 metrů. Protože se Mons Rümker nachází blízko severozápadního okraje Měsíce, mohou si s jeho tvarem výrazně pohrát librace. Proto někdy vidíme celý puchýř jako eliptický a jindy jako téměř kruhový. Boule se nám však ukazuje během lunace pouze na krátkou dobu, kdy její reliéf vykreslují šikmé sluneční paprsky. Proto byste si neměli nechat ujít večerní podívanou 18. března, kdy Mons Rümker předvede své boule nedaleko rozhraní světla a stínu.

Pavel Gabzdyl
 

Mars v roce jedna

Návrat vzorků hornin z Marsu se z roku 2005 překládá na později. Naskýtá se tedy logická otázka, co se bude dít mezi tím?

 Ať už zpráva vyšetřovací komise nehody Mars Polar Landeru vyzní jakkoli, několik zásahů do budoucích projektů je více než jistých. K červené planetě se na jaře příštího roku, kolem 30. března, z největší pravděpodobností vydá nová umělá družice, jejímž hlavním vybavením bude poslední přístroj zbývající z nepovedeného Mars Observeru. Skrývá se za ním gama spektrometr pro registraci záření z radioaktivních prvků na povrchu nebo z interakce kosmického záření s atomy atmosféry či materiálem na povrchu. Jeho rozlišení dosáhne několika set kilometrů a kromě mineralogického mapování se podívá i na přítomnost vody. Druhým detektorem bude infračervená kamera, která vytipuje místa vhodná pro budoucí odběr vzorků.

V konstrukci podobné havarovanému Mars Climate Orbiteru kupodivu nebyly provedeny žádné výjimečné změny. To proto, že odborníci znají chybu, která vedla k jeho zkáze a jsou přesvědčeni, že ji podruhé nezopakují. Po 14 měsících letu, tedy v létě 2002, tak sousední planeta nejspíš dostane další umělou družici.

A co dál? Podle původních představ měly v každém startovacím okně, která se otevírají jednou za dva roky, odlétat dvě výpravy: umělá družice a laboratoř pracující na povrchu planety. Start druhé části je však v roce 2001 více než ohrožen. Mělo jednat o meteorologickou stanici vybavenou záložní kopii osvědčeného Sojourneru, překřtěného na Marie Curie. Součástí nepohyblivé části je i manipulátor pro odběr vzorků a aparatura k určení chemického složení. Nyní je nad Slunce jasné, že pokud se vůbec vydá na cestu, vozítko s sebou nepoveze. Jedná se o téměř shodnou kopii posledního propadáku: stejný modul pro meziplanetární let, stejný tepelný štít, stejná kamera pro snímání sestupu i stejný způsob přenosu telemetrických údajů...

Ztráta Mars Polar Landeru byla pro Laboratoř tryskových motorů a tedy i NASA nepěkně ledovou sprchou. Proto nikoho nepřekvapí, že se objevil nápad, vyslat k červené planetě co nejdříve kopii této laboratoře. Střízlivý pohled je však velmi, velmi skeptický. Aby se všechno stihnulo, musel by být odlet odložen na neobvyklé období v červenu 2002. Laboratoř by tak k Marsu dorazila začátkem roku 2003. Kromě celé řady konstrukčních změn, které lze provést jen s největšími obtížemi, sonda nezbytně letěla po velmi zvláštní trajektorii, na které by využila gravitační náruč Venuše. Navíc je lander 2001 připraven na podmínky v rovníkových oblastech planety, nikoli na chladné polární čepičky.

Pravděpodobnější -- nikoli však jistý -- se proto zdá jiný scénář. Povrchová výprava bude odložena na rok 2003 a navštíví jednu ze dvou dnes už vytipovaných oblastí: Buď vrchovinu na jihu Isidiny pánve, nebo do usazeniny zřejmě dávno vyschlého jezera v Sinus Meridiani. V obou případech se dočkáme značných konstrukčních změn.

 Sonda především musí, na rozdíl od dřívějších představ, vysílat i během sestupu řídkou atmosférou. Rozbor telemetrických údajů je totiž při vyšetřování dalších nehod často kritický. U Mars Polar Landeru takový přenos informací nebyl zajištěn, a proto dnes nad jeho osudem visí veliký otazník.

Sonda může informace o svém stavu vysílat do řídícího střediska dvěma způsoby: buď přímo, nebo prostřednictvím retranslačních satelitů na oběžné dráze Marsu. V době odloženého přistání Landeru 2001/2003 by měly existovat nejméně dvě takové družice: jednak zmiňovaný Orbiter 2001, jednak evropský Mars Express, který odstartuje v roce 2003. S ohledem na minimalizaci rizika se však zdá, že laboratoř zvládne oba způsoby.

V úvahu přichází i divoká myšlenka o přítomnosti "černé skříňky", která by přežila možný pád sondy na povrch a dodatečně by popsala průběh katastrofy. Vzhledem k její nezbytné hmotnosti je však tato varianta prakticky nemožná.

V každém případě nové zařízení přidá na váze. Zvlášť pokud přibude vysílač a anténa pro přímé spojení se Zemí. To pro případ, že by ztroskotaly všechny dnes zamýšlené retranslační satelity. Podle původních plánů totiž takové zařízené nová laboratoř neměla mít, na rozdíl od Mars Polar Landeru. Kolem planety se přece měly pohybovat dvě až tři umělé družice -- nyní budeme vděční za jednu, nejvýše dvě.

Výsledkem bude třicet kilogramů navíc na účet nového vysílače a tedy i úměrně tomu méně vědeckých zařízení. V úvahu však přichází ještě radikálnější řešení: Mars Lander 2001 neopustí sterilně čisté prostředí konstrukční firmy Lockheed Martin, bude rozložen na jednotlivé komponenty a rozpustí se v dalších výpravách.

Jiří Dušek
Zdroj: SpaceCast a další materiály
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...