:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

230. vydání (9.3.2000 )

Občas mám pocit, že nepoužíváme svoje smysly tak, jak si matka příroda přála. Dovolím si však tvrdit, že to ani za mák není naše chyba a degeneraci vrozených schopností má na svědomí tato šílená komerční civilizace. Protože jakákoli tvrzení, která nechtějí zabřednout do nejistých vod filozofických, musí přinést důkazy, pokusím se vám nastínit, proč tak soudím já. Na naší hvězdárně, přímo o vchodu, kudy musí jít každý do práce, se objevil černý a velmi škaredý nápis. Grafity. Není se čemu divit, když se podíváte kolem sebe, jsou tyto hrůzy úplně všude. Občas si dokonce říkám, že nastříkat na zeď svůj zvláštní podpis musí být dokonce nebezpečné. Grafity dnes najdete na komínech, vysokých a nepřístupných zdech a nebo na hvězdárně. Což o to, nemám nic proti takovému projevu. Dokonce mě jednou napadlo, že kdyby náš magistrát vyhlásil soutěž o výzdobu podchodů na hlavním nádraží, mohlo by zde vzniknout něco jako zajímavá galerie a pokud by byly "sprejovány" nějaké výměnné plochy (nasazovací), mohlo by se zde konat každoroční klání "grafitníků". Bohužel ale jako jsou podchody na nádraží hnusné, jsou stejně hnusné zdi některých zajímavých i zcela fádních domů, které během procházek po Brně potkávám. Podobně jako reklamy v médiích, blikající bannery na Internetu nebo všudypřítomné billboardy u silnic, ignoruje většina z nás podvědomě i tyto cákance na zdech. Z malé ankety, kterou jsem provedl dnes dopoledne na naší hvězdárně vyplývá, že celkem 57 procent dotázaných zaměstnanců si čmárance vůbec nevšimlo. Přiznám se, že jsem ale musel výzkum zarazit, protože jak se zdá, jediný, kdo má zcela otupené zrakové smysly jsou "astronomové", protože ostatní (hlavně technický personál, ale i ředitel a jeho zástupce, ti jsou však výjimkou) zaměstnanci mi podezřele přesně odhadovali dobu, kdy se podle nich nápis na stěně objevil. Sami možná víte, jak složité je k nějakému příběhu vymyslet pointu. Ta naše dnešní není kdovíjak vtipná, ale bohužel vysvětluje počínání anonymního "grafitníka" jako celkem logické. Najedete-li myší na přiložený obrázek (a počkáte než se načte druhý), možná zjistíte proč. Pláčeme nad tím, že nám čmárají na zdi nápisy, ale hnusné a omlácené skříně elektrického rozvodu si nevšimneme. Rozhodně bych byl raději, kdyby si dal náš "sprejér" za cíl nastříkat ohavnou skříň -- pak ať se na ni i klidně podepíše. Ale chtít to po něm nemůžete, protože i jeho smysly jsou už notně unavené ignorováním reklam a nepořádku.

Rudolf Novák

 

 

 

Mars v roce nula

Zrak všech kosmonautiků a milovníků Marsu zvlášť se upírá ke čtvrtku 16. března 2000. Tento den bude zveřejněna zpráva komise vyšetřující nehodu Mars Polar Landeru a ve známost vejdou i z toho vyplývající doporučení k zajištění budoucích výprav k červené planetě.

 Výsledky pečlivé studie jsou samozřejmě stále ještě utajeny, nicméně tu a tam nějaká informace na Internet prosákla. Předně se ukázalo, že se hlavní pozornost odborníků soustředila na přistávací nohy sondy, jako na nejpravděpodobnější příčinu fatální zkázy. O co jde?

Nepříliš pevné nohy Landeru byly vybaveny spínači, které měly řídícímu počítači sondy po dosednutí na povrch Marsu poslat povel k vypnutí brzdících raketových motorů. K chybě došlo ve výšce sedm a půl kilometrů, kdy se odpoutal tepelný štít a nohy se roztáhly do přistávací polohy. V tom okamžiku však sonda mírně nadskočila... ...kritické spínače nesprávně zareagovaly a přesvědčily elektronický mozek, že se dotknuly pevného povrchu. Výsledkem byla katastrofa. Počítač měl původně až do výšky 40 metrů monitorovat svoji výšku, místo toho bezprostředně vypnul brzdící motory a volným pádem se roztříštil o tvrdou náruč červené planety.

Výše popisovaný defekt, který je opakovaně prověřován v pozemských zkušebnách, je "nejpravděpodobnější" příčinou nehody Mars Polar Landeru. Se vztyčeným prstem však musíme varovat, že se v žádném případě nejedná o skutečnou příčinu ztroskotání. Podobně jako při selhání Mars Observeru v roce 1993. Několik možný důvodů tehdejší katastrofy, však bylo u dalších výprav s pedantskou pečlivostí odstraněno.

 Současný vývoj však naznačuje, že by ke změnám v itineráři letů k Marsu došlo i bez loňských selhání. Například ten nejdůležitější cíl, tedy doprava vzorků hornin do pozemských laboratoří, se nejen o několik roků odkládá ale také prodražuje. Odhady závěrečného účtu se vyšplhaly z původních 400 milionů dolarů na celou jednu miliardu a v cíli nebude dříve než na sklonku tohoto desetiletí.

Podle původních plánů měla být předvojem výprava v roce 2003, kdy by raketa Delta 3 vystřelila k Marsu zvětšený přistávací modul s autonomním vozítkem. To by se pohybovalo ve vzdálenosti až několik kilometrů, analyzovalo horniny a pomocí vrtáčku odebíralo ze zajímavých míst drobné vzorky, se kterými by se nakonec vrátilo k nepohyblivé části. Tak0 ona by pomocí vrtné soupravy vybrala vzorky z hloubky až půl metru. Asi půl kilogramu nasbíraného materiálu by se nakonec dostalo pomocí dvoustupňového nosiče na pevné pohonné hmoty na nízkou oběžnou dráhu.

V dalším startovacím okně, tedy v roce 2005, měl následovat podobný přistávací modul, tentokráte však doprovázený francouzskou orbitální stanicí, která by v okolí Marsu automaticky polapila oba kontejnery se vzorky a v roce 2008 se s nimi vrátila na Zemi.

Tento harmonogram nebude dodržen. Už nyní je totiž zřejmé, že s ohledem na příslušné změny a opravy poletí první geologický prospektor nejdříve v roce 2005 a s přihlédnutím k možným startovacím oknům dokonce nejspíš až v roce 2007. Ruku v roce s rostoucím zdržením pak stoupnou náklady na vývoj a doladění nových technologií, které jsou ke splnění tohoto úkolu nezbytné.

Jiří Dušek
Zdroj: SpaceCast a další
 

Nejchladnější padlá hvězda

Pouhých devatenáct světelných roků daleko, v nevýrazném souhvězdí Váhy, narazili američtí astronomové na neskutečně zvláštní objekt: hnědého trpaslíka s hmotností 50 Jupiterů a povrchovou teplotou jenom dvakrát větší než rozpálená trouba u vás doma.

 Zajímavý objev je výsledkem náhody i soustavné, velmi pečlivé práce. Chladný objekt totiž uvíznul v síti "Dvoumikronové celooblohové prohlídky" (Two Micron All Sky Survey, zkr. 2MASS), která si klade za cíl pořídit v průběhu tří a půl roků infračervenou mapu celé oblohy. Ambiciózní projekt má základnu na University of Massachusetts a jeho detektory najdete v podobě 1,3metrových teleskopů na Mt. Hopkins v Arizoně a Cerro Tololo v Chile. Jejich výsledky, pomineme-li samotné studium nejrůznějších objektů, poslouží při provozu budoucích vesmírných observatoří, například prestižního Space Infrared Telescope Facility či Next Generation Space Telescope.

V současnosti je z prohlídky na vlnové délce kolem dvou mikrometrů ke všeobecné dispozici šest procent oblohy s více než 20 miliony objektů, v nejbližších dnech pak bude zveřejněna téměř jedna polovina celé prohlídky. Ve výsledku půjde o 20 terabytů surových dat se třemi sty miliony hvězd a více než jedním milionem galaxií.

Na hnědého trpaslíka narazili v roce 1998 v těsném sousedstvím trojhvězdy označované Gliese 570ABC během rutinní prohlídky na jižní observatoři Cerro Tololo. Porovnáním se snímky v optickém oboru se vzápětí ukázalo, že se jedná o velmi chladné těleso, které září prakticky výhradně v infračerveném oboru elektromagnetického spektra. (Na fotografiích Palomarské přehlídky nebyl vůbec patrný.)

Jedním z nejdůležitějších důkazů se přitom stala příslušnost k blízké dvojhvězdě, kterou potvrdil snímek z 2MASS pořízený o 14 měsíců později, v červenci 1999. "Gliese 570ABC se při pohledu ze Země vůči vzdálených objektům pomalu pohybuje," komentoval klíčový okamžik jeden z objevitelů Adam Burgasser. "Trojhvězda a hnědý trpaslík přitom putují ve stejné vzdálenosti a stejným směrem. To znamená, že jsou součástí jedné rodiny."

Ze známé vzdálenosti, tedy 19 světelných roků, jasností v různých pásmech a vzhledu spektra pak spolu s Davy Kirkpatrickem určili i základní vlastnosti trpaslíka. Jedná se o těleso s hmotností kolem 50 Jupiterů (chyba 20 Jupiterů), které má velikost srovnatelnou s největší planetou naší sluneční soustavy a teplotu jenom 500 stupňů Celsia. Jeho zářivý výkon se tak pohybuje v miliontinách výkonu Slunce. Celý systém vzniknul před dvěmi až desíti miliardami roků. O chladném prostředí svědčí i přítomnost methanu a vody v atmosféře Gliese 570D. (Objekty se stopami takových molekul se řadí do spektrální kategorie T či L.)

"Jedná se tak o nejchladnějšího dosud známého trpaslíka," uzavřel podstatu objevu Davy Kirkpatrick. Nehledě na řadu nepřímých indicií máme dnes věrohodné zprávy o dvou dalších podobných tělesech: Gl 229B a G196-3B. Povrchová teplota prvního z nich se odhaduje na 700 stupňů Celsia, druhý je zhruba dvakrát teplejší. Z jiného úhlu pohledu jsou však menší; Gliese 229B ze souhvězdí Zajíce vydá na 43 Jupiterů. (Gliese katalog je katalogem všech známých hvězd do vzdálenosti 80 světelných roků. V okolí těchto blízkých soustav lze tudíž málo zářivé objekty hledat mnohem snadněji.) Naproti tomu G196-3B z Velké medvědice je s 25 Jupitery poloviční.

 "Hnědí trpaslíci se započítávají mezi hvězdy," popsal nám na naší prosbu tento druh kosmických objektů Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny. "Ukazuje se totiž, že tato tělesa o hmotnostech od asi 0,03 do 0,075 Slunce mohou vznikat i samostatně stejně jako hvězdy -- gravitačním zhroucením části oblaku mezihvězdné látky. Tím se ovšem liší od planet, které vznikají zhroucením části protohvězdného disku, který obklopuje centrální hvězdu. Proto planety, na rozdíl od hnědých trpaslíků, krouží kolem svých hmotnějších partnerů po víceméně kruhových trajektoriích." Kromě osamocených případů však existují trpaslíci i ve společnosti skutečných stálic. Jejich zastoupení však není nijak výrazné a rozhodně je menší než v případě těles s hmotností do pěti Jupiterů, které v poslední době objevujeme jako na běžícím pásu.

A odkud berou energii na své záření? "Vzhledem ke své malé hmotnosti, v nich během smršťování naroste hustota natolik (zhruba 2x větší než hustota vody), že se v centrálních oblastech hvězdy objeví elektronová degenerace. Ta postupně zcela zachvátí hvězdu celou a celou kontrakci zmrazí. Centrální teplota proto nedosáhne nezbytných osm milionů kelvinů, a nikdy se v nich nezapálí vodík." Hnědí trpaslíci tedy stojí na pomezí mezi velkými planetami a hvězdami. "Po svém neúspěšném pokusu o zapálení vodíkových reakcí končí aktivní část vývoje a mění se v elektronově degenerované objekty složené převážně z vodíku. Vzhledem k tomu, že tlak v elektronově degenerovaných objektech prakticky nezávisí na teplotě, jejich poloměr se v průběhu času mění jen nepatrně. Hnědý trpaslík však má nenulovou povrchovou teplotu a nutně dále ztrácí svou energii vyzařováním. Tentokrát se tak děje výhradně na účet vnitřní energie hvězdy, potenciální energie se již nemění. Hvězda chladne, její vnitřní i povrchová teplota klesá. Tím ovšem klesá i zářivý výkon hvězdy, která se mění stále pomaleji. Hnědý trpaslík se pozvolna stává nezářícím černým trpaslíkem," dodává Zdeněk Mikulášek.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News, Astrophysics abstract a další
 

Můžeme sondu odepsat?

Kdy se stávají kosmické sondy nepotřebným balíkem kovu, skla a umělé hmoty? Vyhodit je do sběru jednoduše nemůžeme, ale i když stále ještě pracují, lze je vypnout. Můžeme takové skvělé výtvory vůbec odepsat?

 Sonda Galileo, která je už po několik let věrným satelitem obřího Jupiteru, je opravdu extratřída. V minulém příspěvku "Osud Galilea upečen?" jste si jistě přečetli zprávu, že možná bude tato sonda svými tvůrci zlikvidována jen proto, aby nezanesla nějaké stopy pozemského života na družici Europu. Tam se totiž pod ledovým příkrovem (asi) nachází tekutá voda a v ní (snad -- s mnoha otazníky) i primitivní život. Zanést tam něco z našeho pozemského prostředí by bylo nemístnou intervencí.

Takové zprávy mě moc nerozhází. Šance, aby by k tomu došlo, je ostatně malá. Souhlasím s názorem, že je to jen dovedný mediální tah, jak upozornit na tuto pozoruhodnou sondu a vyškrábnout trochu peněz na její další provoz (rozuměj: na platy ve sledovacích střediscích NASA a na chod radioteleskopů). V penězích vše vězí. Rozčiluje mě mnohem víc fakt, že tento lidský výtvor, který vydržel všechny útrapy dlouhé cesty, vzdoruje handicapu s anténou, přestál (byť s trochou šrámů) i pro elektroniku vražednou radiaci, lze jednoho dne prostě -- vypnout. Už se tak několikrát stalo, u jiných sond ovšemže: vzpomeňme na družici IUE, která po téměř 19 let zásobovala astronomy kvalitními ultrafialovými spektry nejrůznějších kosmických objektů, než byla její činnost násilně přerušena. Nebo stanice ALSEP, kterou zanechali na Měsíci astronauti z Apolla 12: pracovala neuvěřitelných 2873 dní, a pak byla z úsporných důvodů vypnuta. Naštěstí jsou i příklady opačné: kosmická sonda Pioneer 6, obíhající kolem Slunce poněkud blíže než naše Země, je v provozuschopném stavu od vypuštění v roce 1965. Nebo mnohem známější Pioneer 10, který míří ze sluneční soustavy, také se ještě hlásí (Voyagery ani nevzpomínám, o nich je to dobře známo).

 A tak si myslím, že ze stejných důvodu, proč rozumní lidé v civilizovaných zemích nechávají dosloužit různé technické výtvory minulosti, měli bychom i my co nejdéle spravovat a pečovat o kosmické sondy či družice, které ještě pracují. Třeba jen pro kontinuitu dat. Zdá se, že v případě Galilea právě toto její šéfové chápou. V čerstvé zprávě NASA potvrzuje prodloužení mise za konec roku dva tisíce, aby se mohl uskutečnit projekt společného průzkumu Jupiteru a jeho družic sondami Galileo a Cassini (sonda Cassini právě koncem prosince 2000 prolétne kolem Jupiteru a bude jím gravitačně urychlena na další cestu k Saturnu, kam dorazí v plovině roku 2004). Sonda Galileo bude vnořena hluboko v Jupiterově magnetosféře, Cassini z pochopitelných důvodů mine planetu ve větší vzdálenosti. Simultánní výzkum Jupiteru dvěma sondami ze dvou různých stanovišť -- to tu ještě nebylo!

Z tohoto pohledu by se sonda Galileo měla poněkud "šetřit"; zatím to ale vypadá na docela ostrý výzkum: má už za sebou průlet kolem Europy (3. ledna) a vůbec nejtěsnější průlet kolem sopkami zaplněného Ió (22. února, průlet ve výšce 200 km nad povrchem Ió). Na řadě jsou dva průlety kolem satelitu Ganymed (20. května a 28. prosince). Získaná data se budou přehrávat na Zemi z palubního magnetofonu do dubna 2001. Bude-li sonda stále fungovat, určitě se pro ni najde rozumný vědecký program. Jen ji proboha nevypínejte!

Zdeněk Pokorný
 

Země, mně ubývá sil!

Sonda Pioneer 10 si už osmadvacet roků protlouká mrazivým kosmickým prostorem. Její vysílač má naprosto nicotný výkon, tak malý, že ho stěží zachytí ty největší pozemské antény. Přesto všechno stále žije.

 Pioneer 10 se na legendární cestu vydal 2. března roku 1972. Z Kennedyho mysu na Floridě ho tehdy raketa Atlas Centaur poslala na krátkou dvouletou výpravu k největší planetě sluneční soustavy. Jako první lidský výrobek proletěl pásem asteroidů a čtvrtého prosince 1973 premiérově navštívil samotný Jupiter. Mezi nejzajímavější postřehy z tehdejšího summitu patří několik set snímků planety a dvojice portrétů měsíce Ganymeda.

Gravitační pole planety Pioneer 10 ihned urychlilo natolik, až se dostal na hyperbolickou dráhu ven ze sluneční soustavy. Od té doby se věnuje studiu slunečního větru (nabitých částic proudících od Slunce) a také kosmického záření. Měření přitom skvěle doplňují informace z obou sond Voyager, které se nacházejí na opačné straně sluneční soustavy.

Pro nedostatek financí však byla mise oficiálně ukončena 31. března 1997. "Tohoto dne se rovněž naposledy uskutečnil přenos dat. Posledním zapojeným přístrojem byl Geiger-Müllerův počítač legendárního J. Van Allena. Celkem Pioneer 10 poskytl asi 200 miliard bitů informací. Sám vysílač o výkonu pouhých 7,5 W však v provozu zůstává a jako radiomaják se ze vzdálenosti přes 10 miliard km bude hlásit nejméně do poloviny letošního roku, kdy definitivně 'dojde šťáva'. Vybude-li občas volná chvíle (naposledy v listopadu), zkouší si ho služba v Goldstone poslechnout nyní má ale signál výkon jen 2.10-21 W," popsal nám začátkem ledna 1998 osud průkopníka náš kolega Marcel Grün, jinak také ředitel pražské hvězdárny.

 Chyb lávky, Pioneer 10 překonal všechna očekávání! Kromě hledání hranic sluneční soustavy se mu v prosinci 1998 podařil unikátní kousek. Rozbor telemetrických dat zaznamenaných sítí speciálních antén, prostřednictvím kterých se komunikuje se vzdálenými meziplanetárními výpravami, totiž ukázal, že se na pětadvacet dní vychýlila ze svého kurzu: Pioneer 10 se dostal do gravitačního vlivu neznámého, velkého tělesa, které pravděpodobně patří do oblasti Kuiperova pásu. Jeho existenci se však zatím nepodařilo jiným způsobem potvrdit.

Letos v únoru zase přijal od pozemní kontroly sekvenci povelů a upravil svoji polohu v prostoru tak, aby lépe mířil směrem k naší planetě. Sonda přitom měla k dispozici natolik málo energie, že musela během manévru pro jistotu odpojit svůj vysílač. Za hodinu a půl ho však opět zapnula a se zpožděním deseti hodin, které signál o rychlosti světla potřeboval k překonání vzdálenosti 11 miliard kilometrů (dvakrát dál než Pluto), potvrdila splnění rozkazu.

Pioneer 10 dnes slouží především coby tréninkový cíl operátorů u sítí některých radioteleskopů, ale poskytuje -- samozřejmě ve značně omezené míře -- i vědecky zajímavé informace; pro badatele v teorii chaosu a také při hledání heliopausy, kterou vyfukuje sluneční vítr v okolním mezihvězdném prostředí. Podle jeho měření došlo v jeho okolí během února ke zhruba pětiprocentnímu poklesu registrovaného kosmického záření, což koresponduje s velikou sluneční erupcí, která se odehrála minulý rok v dubnu a kterou jsem pozorovali i na Zemi. Z toho tedy vychází, že se sonda stále ještě nachází ve sféře vlivu Slunce a tudíž heliopauzou stále ještě neprolétla.

Pioneer 10 se nadále vzdaluje, každou sekundu o třináct kilometrů. Jeho signál slábne a slábne, ale pozemní kontrola se na něj z času na čas přeci jenom podívá. Za sto tisíc roků se vzdálí více než dva světelné roky od Slunce a jeho pohyb zcela ovládne gravitační pole Galaxie. Za pouhých tři sta tisíc roků pak ve zdvořilé vzdálenosti tří světelných let mine hvězdu, červeného trpaslíka Ross 248 ze souhvězdí Býka. Následovat budou další a další tělesa, až ji za pár miliard roků -- za zády s umírajícím Sluncem -- setře kosmických prach Všehomíra.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA@Science a další materiály
 

Evropa v kosmu

Evropská kosmická agentura, kam patří většina států našeho kontinentu (vyjma nás…), se nemá za co stydět. Její cesta do vesmíru, kterou lemuje celá řada úspěchů, má přitom v blízké budoucnosti velmi zajímavé cíle.

 Jasným důkazem je přehled šesti projektů, počínaje návštěvou pásu planetek a konče nesmírně citlivými gyroskopy, jež v minulých dnech postoupily do závěrečného kola výběru nového typu tzv. Víceúčelových výprav. Definitivní rozhodnutí, které z nich odstartují mezi roky 2005 a 2009, přitom padne v nejbližších měsících.

Projekt Víceúčelových misí je evropskou obdobou amerického programu Discovery: "lépe, rychleji, levněji". Zatímco v minulosti se Evropská kosmická agentura soustředila na "středně veliké" sondy, kam dnes patří pouzdro Huyghes (ponoří se do atmosféry Saturnova Titanu) či gama observatoř Integral, nyní plánuje za stejnou cenu zvládnout hned dvě výpravy. Podmínkou je, že cena nesmí přesáhnout 176 milionů euro v cenových relacích roku 1999.

V centru zorného pole evropské agentury je v tomto okamžiku především spolupráce na stavbě Kosmického dalekohledu nové generace, který by měl v roce 2008 nahradit dosluhujícího Hubbla. Už nyní se však rozhoduje o dalších projektech, z nichž většina spadne právě do kategorie "velmi levných".

Prvním přiloženým polínkem (tzv. F1) se stal Mars Express, který se k červené planetě vydá v roce 2003. Jeho úkolem bude hledání podpovrchové vody a přiveze s sebou i pouzdro Beagle 2 s řadou biologických experimentů. Do semifinále soutěže o druhou (F2) a třetí (F3) takovou misi, z celkového počtu 49 hráčů, se přitom dostaly tyto nápady:

  • STORMS představuje trojici sond, které budou studovat vliv slunečních erupcí na kosmické technologie. Pohybovat se mají po protáhlé dráze až padesát tisíc kilometrů daleko, takže pravidelně navštíví soustavu tzv. radiačních pásů -- oblastí v bezprostředním okolí Země, kde je zvýšená koncentrace nabitých částic o vysokých energiích (jsou to převážně protony a elektrony). Mají tvar toroidu, poněkud deformovaného slunečním větrem. Částice jsou v radiačních pásech drženy pohromadě zemským magnetickým polem. Vnitřní radiační pás Země najdeme nad rovníkem ve výškách 1 až 6 tisíc km, vnější je pak ve výškách 15 až 25 tisíc km. Nabité částice v radiačních pásech pocházejí ze slunečního větru. Současně budou v reálném čase monitorovat kolísání magnetického pole.
  • SOLAR ORBITER se bude na své dráze přibližovat ke Slunci až na rekordních 30 milionů kilometrů. V době se přitom poletí stejně rychle, jako pod ním otáčející povrch, takže se po relativně dlouhou dobu zaměří na jedno místo. Pravidelně nám přinese informace o složení slunečního větru i nabitých částic. Navíc, každé přiblížení sondu navede na dráhu s o něco větším sklonem k rovníku, proto se na naší nejbližší hvězdu podívá z více stran.
  • MASTER bude adaptovanou výpravou dnes připravovaného Mars Expressu, vydá se však do pásu asteroidů. Při průletu kolem červené planety by ovšem mohl na povrch vypustit menší přistávací pouzdro. Na palubě bude mít zařízení vyvinuté pro výpravu Rosetta (rendezvous s kometou Virtanen) a SMART-1 (umělá družice Měsíce), přičemž navštíví -- podle data startu -- jeden a více asteroidů.
  • HYPER by měl testovat speciální gyroskopy a další velmi citlivé senzory, jež potvrdí či vyvrátí některé kvantové jevy. Ve výsledku mohou dát za vznik velmi kvalitním atomovým hodinám a řadě dalších revolučních technologií.
  • CASIMIR se také zaměří na kvantové jevy, především pak virtuální částice a podobné exotické objekty, které se mají objevovat ve vakuu. (Víc vám k tomu ale neprozradíme, jelikož této tématice vůbec, ale vůbec nerozumíme.)
  • EDDINGTON naopak bude astrometrickou observatoří vybavenou zrcadlem o průměru jeden metr, která se podívá na oscilace hvězd, tzv. hvězdotřesení, a také jejich zákryty slabými planetami. Jeho výsledky poslouží při ověřování modelů vnitřních částí nejrůznějších hvězd. Takto by se měl podívat na 50 tisíc exemplářů, u 700 tisíc stálic by pak pátral po drobných planetách.
"Jak už v těchto případech bývá zvykem, přivádějí nás tyto velmi zajímavé projekty do značných rozpaků," komentoval další rozhodování Roger Bonnet, vědecký ředitel Evropské kosmické agentury. "Jsme vděční potenciálu a představivosti evropské vědecké komunity."
Jiří Dušek
Zdroj: ESA Science News
 

Nad dopisy čtenářů

Podívejte se, jaké dopisy nám také chodí do redakce...

Takže, aby bylo ohledně toho vašeho novýho dizajnu jasno, původně sem vám napasl dopis využívající všech moderních poznatků z psychologie, abych tak co nejvíc zvýšil šance na navrácení se k původní podobě layoutu, nebo aspoň jeho základu, ale nakonec sem se rozhodl že na ty všechny sračky seru, protože jestli nebudete poslouchat, tak budete sami proti sobě.

Takže, abych vám to trochu zkritizoval a konečně to ze sebe dostal:
1) Celé číslo se nedá načíst najednou, což vadí jak při online tak offline, protože po každém kliku se musí načítat/ukládat všechny ty sračky okolo. Myslel sem, že zprávy budou alespoň přibývat neustále, když jste takhle změnili disajn, což by bylo logické, ale tímhle způsobem kdy vždy pouze jednou za čas přibude pár článků se jenom zvýší počet kliků nutných k přečtení celého čísla nehledě na to, že stáhnout si to celé zároveň s vybíráním pošty je už prakticky nemožné.
2) ty vaše malůvky v rohu vypadají jako rentgen hrudníku, ale to jen tak na okraj
3) máte tam všude nějaké podivné/titěrné písmo, které je alespoň v IE pořád malé i když dám největší
4) Víte, nic proti tomu kdo vám ten layout dělal, ale zdá se mi to přece jenom už na dnešní dobu poněkud zastaralé. Variace na toto téma už člověk může vidět naprosto všude a jsem z toho mírně řečeno už trochu otrávený.
5) What about 1024x768? Musím si ničit oči na tom malém písmu uprostřed dalších dvou sloupků, když vedle je asi další aspoň jedna půlka onoho sloupku nevyužitá. Think about it.

Jo a ještě něco, teď už vás asi nepřekvapí, že vám teď řeknu, že ve stávající podobě IAN asi už moc číst nebudu...

Mějte se a nic si z toho nedělejte, každý se někdy sekne.

 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...